Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Prosinec 1/10

5. Postav vlkuláka.

Potřebovala jsem přijít na jiné myšlenky. Úplně vypustit a věnovat se něčemu jinému. Chvilku jsem tápala, nevěděla co zvolit za aktivitu, kterou bych mohla dělat sama a nemusela bych běhat nikam daleko. Až při pohledu na to množství sněhu mě to konečně trklo. Postavím sněhuláka. Teda vlkuláka, zaradovala jsem se vnitřně, jak mě to hezky napadlo a šla jsem na věc.
Nejdřív jsem tedy na sníh koukala trochu skepticky, protože jsem se nemohla rozhodnout, jestli chci začít hlavou, tělem, packami a hlavně! Nevěděla jsem, jak by měl vypadat. Ležet nebo stát? Nebo běžet? Tohle rozhodování mě nejdřív ten elán zase trochu sebralo. Ale naštěstí jen na chvilku, protože jsem prostě popadla malou kuličku ze sněhu a začala ji válet sem a tam. Sníh se nabaloval a nabaloval, takže nějaké přemýšlení jak bude vypadat, šlo stranou.
Když už jsem měla dost velkou, trochu šišatou kouli, udělala jsem malou jamku, kam jsem hlavou kouli dostrkala. Nechtěla jsem totiž aby mi ujela a já bych jí pak hledala kdoví kde. Když už byla koule v jamce, mohla jsem ji rovnou začít uhlazovat. Rozhodla jsem se, že můj vlkulák bude ležet na zemi. Packami jsem pracovala, až sníh létal všemi směry. Nakonec se mi podařilo udělat obstojné tělo a packy. Zbývala hlava, což byl docela oříšek. Nedošlo mi, že ji budu muset nějak zvednout ze země a dát nahoru. Chvilku jsem přešlapovala na místě, ale raději jsem se pustila do koulení. Vytvořila jsem menší kouli, která jako hlava vypadala. Jenže do zubů nešla vzít, packami jsem ji nesebrala. Chvilku jsem si lámala hlavu, až mě napadlo udělat jakousi rampu, po které kouli vytlačím nahoru.
Dalo to trochu zabrat, ale nakonec se mi to podařilo. Udělala jsem ještě uši, pořádný čumák a ocas a taky jsem se snažila vytvořit oči. Nenapadlo mě použít nějaké klacíky nebo cokoliv jiného, tvořila jsem čistě ze sněhu. Ale nakonec se mi dílo podařilo a já byla spokojená. Hlavně jsem na dost dlouhou dobu vypla hlavu a to jsem potřebovala. Škoda, že si tě nemůžu vzít domů.

14. Napiš v postu co největší množství citoslovců

Byla jsem tak trochu ráda, že se Saelind vydala k jezeru. Mohla jsem totiž Reovi říct, co se stalo. Ne, že bych se nechtěla s vlčicí seznámit, vypadala totiž moc mile. Ale Reo mě znal a věděl, že něco není tak, jak má být. Ťap, ťap, ťap, ťukala jsem packou do země. Jedna část mého já se chtěla držet i jeho magie. Má ji po mamince. Jak jsem si vzpomněla na maminku, hned mi srdce začalo dělat buch - buch, buch, buch - buch, buch buch- buch. V nepravidelném rytmu se chvělo, ale neplakala jsem. Tedy zatím. "Mno, potkala jsem tátu," začala jsem zeširoka, protože jsem ještě vážila slova. Hlavně jsem si říkala, jestli není špatné to říct a vzít tátovi prostor pro vysvětlení. Ale bude na to připravený. Nebude to takový šok. No, vlastně "A on říkal, že", lezlo to ze mě jako z huňatého kožichu. "Že se zamiloval do nové vlčice, kterou si přivedl do lesa. Ale že má maminku stejně pořád rád, ale prostě s touhle novou se má líp, šťastněji a má ji asi raději a prostě vypadal veselejší, i když bylo vidět, že ho trápí to, co si o tom myslím já, takže asi se taky bude bát, co si o tom budeš myslet ty." Ratatata, slova se na chudáka Reonyse valila jako střelba. Žuch. To byl zase obří kámen, který mi spadl ze srdce. Protože jsem to měla komu říct, protože jsem se měla komu svěřit. Plác, plác, plác," začal mi trochu kmitat ocásek a oči byly veselejší. Bylo mi hloupé se hned začít vyptávat na Saelind a na jejich seznámení a tak, protože tohle byla rána. Stoprocentně to byla nová informace, kterou asi musí chvilku rozdýchat. Já se však už těšila na novou kamarádku, kterou jak jsem doufala v Saelind najdu. Protože Seilah je kdoví kde a vůbec nevím, jestli v lese najdu Deltu a nebo jestli si pro ni rodiče přišli.

Byla jsem tak moc zabrána do svých úvah, že jsem přeslechla kroky, které se ke mně blížily. Až ve chvíli, kdy jsem uslyšela hlas svého bratra jsem se probrala ze zaseknutí. "Jé, Reo, ahoj, " vyskočila jsem radostně a hned se k němu přivinula. Aspoň on voněl stejně, takže tady bylo vše v pořádku. "Taky tě ráda vidím," zahuhňala jsem mu do kožichu a pak se odtáhla. Mávala jsem ocáskem a občas koukla na vlčici, která stála za ním.
Jakmile však promluvil o tátovi, můj ocásek se přestával vrtět. Protože jsem si vzpomněla na to, co se stalo v lese. A pořád jsem to nějak nevstřebala nebo se s tím úplně nesmířila. Reonys mi představil vlčici, která byla nejspíš tou, o které mi táta říkal. "Ahoj,
" kývla jsem na ni, aby věděla, že o ní vím a že může kdykoliv se přidat. Svíral se mi žaludek, protože jsem nevěděla, jestli o tom mám Reovi říkat nebo jestli nechat tátu aby mu to vysvětlil... Byla jsem hodně nerozhodná, přešlapovala jsem na místě a byla neobvykle potichu. Vysílala jsem Reovi myšlenky typu zeptej se mě, co se děje. Zeptej se, zeptej. Když jsem se na něj dívala, všimla jsem si, že má zelené oči. To mi vyhnalo z hlavy na chvilku myšlenky na tátu a jeho novou lásku. "Ty máš zelené oči? Takže ovládáš zemi?" zeptala jsem se zvědavě.

// Východní hvozd

Kdyby naši společnou cestu nepokazila temná zpráva v lese, považovala bych to za dobrý výlet. Snažila jsem se plíživé stíny nechat za sebou a věnovat se okamžiku. Sebelítost může přijít později. Byla jsem ráda, že se Reonys seznámil s vlčicí. Musela jsem se v duchu smát, jak si táta za to bere zásluhy, jako kdyby byl nějaký dohazovač. "Spojení smeček zní dobře. Ale nerada bych se stěhovala, kdyby chtěli udělat jednu velkou smečku. Raději jen mít nějaké výhody, jako třeba neomezenou návštěvu nebo tak, " zazubila jsem se. V tomhle jsem byla po něm. Najít na všem nějakou výhodu pro sebe a ostatní, hlavně když nebudu muset moc hýbat drápky.
"Zkusím se po nich podívat, jestli třeba nemá ta nová známost bratra," odpověděla jsem se smíchem. Ještě jednou jsem se usmála a oplatila mu oblíznutí. "Mám tě ráda, tati. A neboj přijdu před zimou," slíbila jsem a pak jsem sledovala, jak mizí směrem k lesu. Otočila jsem se na jezero. Pár vlků se tu míhalo, ale neviděla jsem nikde kožich svého bratra. Nasála jsem pachy do čumáku a pomalu se procházela po okraji vody. Až jsem konečně našla ten, který jsem hledala. Mířil do lesa a podle spousty pachů jsem poznala, že tam musí být smečka. Jenže, jít jen tak sama na území smečky, to se mi nechtělo. Ale zase jsem nechtěla být sama. Na druhou stranu, nechtělo se mi ho ani rušit, věřila jsem, že mi o tom pak bude vyprávět. Ještě chvilku jsem nerozhodně přešlapovala u lesa, až jsem se nakonec otočila a vydala se zpátky k jezeru. Tak jsem si sedla ke břehu a sledovala pohupující se vlnky.

V jeho kožichu jsem se cítila šťastná. Nebo aspoň uklidněná. Vzlyky pomalu ustupovaly a já poslouchala, co říká. Trochu se ve mně hnulo svědomí, co to předvádím za scény. Bylo to přehnané? Možná. Bylo to hrané? Vůbec. Před ostatními bych si zachovala trochu vážnější tvář. Ale před tátou jsem mohla být sama sebou. Nebudu lhát, vzalo mě to.
Kdyz jsem však koukala do jeho očí a viděla v nich, že mě jen tak nevymění... Že budu pořád jeho malá princezna, tak jsem věděla, že mu můžu věřit.
Naposledy jsem škytla a pokývala hlavou. Na tvář se mi vloudil úsměv, který musel vypadat žalostně v porovnání s tváří zmáchanou slzami. Ale byl tam. Dám šanci i tě vlčici? To jsem ještě nevěděla, ale rozhodně jsem nechtěla na tatínka zanevřít. To rozhodně ne.
Tento citový výlev jsem chtěla nějak hodit za hlavu. Nebo ho nějak zamluvit. Nebo cokoliv jiného. Táta na to měl stejný názor, protože začal mluvit o úplně něčem jiném. "Chtěla jsem jít poznat trochu okolí, možná, ale to vážně jen možná, něco ulovit a taky poznat nějaký nový vlky. Ráda bych měla nějaké jiné kamarády, než Rea. I když samozřejmě Reo je nejlepší z nejlepších, je to můj brácha. Ale je dobrý mít i další známosti po světě, nikdy nevíš, kdy se to budou hodit. " Tlamička mi už zase jela. I když to ještě nebylo ono, citově jsem na tom byla dost bídně. Jenže to chtělo čas. Byla jsem však ráda, že za rozpad rodiny nemůžu já.

// VVJ

Když o začal mluvit o tý zlodějce srdcí, přiklopila jsem uši k hlavě. Nechtěla jsem o ní nic slyšet. Za prvé jsem na ni byla dost naštvaná. Za druhé jsem se asi i trochu bála, že mi tatínka sebere a už mě nebude mít tolik rád. Možná žárlivost? A co když si pořídí spolu vlčata? To už nebudu jeho nejmilejší princezna? Byla jsem z toho čím dál tím víc v háji. Tyhle souvislosti mi docházely postupně a čím víc mi jich došlo, tím víc to bylo horší.
Udělal krok ke mně, ale já se k ničemu neměla. Naopak, do očí mi vtrhly slzy. Chtělo se mi utíkat, chtělo se mi plakat, chtělo se mi řvát. Ale ne na něj. On za to namohl, snad. Možná je chyba ve mně. Asi jsem měla být víc doma, být větší pojidlo naší rodiny. Jo, můžu za to já, že se tohle stalo.
Při zmínce, že se vlastně maminka ztratila a že asi odešla s tím vlkem, který přišel do smečky, jsem se rozplakala úplně. Nebyla jsem schopná mluvit, jen jsem kývala hlavou ano i ne. Ano, pamatuji si ho, ne, neviděla jsem ji. "Js-jse-jsem r-r-r-ráda, ž-ž-že jsi šť-šť-šťastný," vysoukala jsem ze sebe nakonec. "M-Můžu z-z-za t-t-to já," dodala jsem a přišla k němu blíž. Zaryla jsem svoji uslzenou hlavu do jeho hrudi, nevšímala si cizího - Niny- pachu a klepala se pláčem. Jak se dokáže život zhroutit v jedné minutě? Takhle. Když se dozvíte, že vlastně ani jeden z rodičů už nebyli spolu šťastní. A můžete za to vy, jako jejich potomek.

Tatínkovi hodně záleželo na tom, abych to pochopila. Abych věděla, co cítí, jak se cítí a co se vlastně stalo. Ale chtěla jsem to chápat i já? Nyní jsem chtěla jen cítit nenávist vůči někomu. Že zničil rodinu, moji rodinu. Nemohl jsem tušit, jestli se tohle dělo normálně. Jestli to bylo normální. V mém dokonalém světě určitě ne. Jenže, už jsem se často přesvědčila, že svět není dokonalý. Ale nechtěla jsem si to připustit. Dívala jsem se na tatínka, který byl celý roztěkaný. Je to proto, že ho mrzí, co se stalo? Nebo ví, že mi tím ublížil, ale nechtěl. Nebo, co to znamená. U někoho jsem slyšela, že existuje magie emocí, kterou bych teď moc ráda měla. Bylo by to všechno tak jednodušší. Věděla bych, co cítí tatínek, mohl by vědět, co cítím já.
"Jsi šťastný?" zašeptala jsem nakonec. Měla jsem v záloze ještě jednu otázku, se kterou jsem váhala, zda ji mám říct hned nebo až později. Ale byly to pro mě dvě dost zásadní otázky. Jestli je teď šťastný, ne-li šťastnější než předtím s maminkou. A jestli ji má pořád rád, aspoň trochu, svým způsobem. A z toho pramenila vlastně třetí otázka, která mě došla až teď. A můžu mít maminku pořád ráda taky? Aby to nedopadlo jako s Crowleym. Nechtěla jsem si totiž volit strany, s kým bych chtěla být raději. Protože jsem věděla, že bych raději přišla o rozum než si vybrat jen jednoho z rodičů.

Netušila jsem, jak moje otázka může tátu tak rozhodit. Nechápavě jsem se na něj dívala, jak přechází, sedí, dívá se všude, dívá se na mě a viděla jsem, jak se uvnitř mého táty provádí velký boj. Jenže s čím? Boj se sebou samým? Něco se stalo mamince? Reovi? Shořel les? Jeho neklid a stres se začal přenášet na mě. Byla jsem z toho celá nervózní, mrkskala jsem ocáskem ze strany na stranu, přešlapovala jsem na místě a čím déle ticho trvalo, tím horší to bylo. Tak už mluv! chtělo se mi křičet. Spíše ze zoufalství, protože jsem nevěděla co se děje a jak pomoci.
A pak táta promluvil. Všechno se zastavilo, protože tohle... Tohle jsem nečekala. Zamiloval, zamiloval, zamiloval... Jeho slova, pronesená v klidu mi rezonovala v hlavě. Kolem mě začaly skákat jiskry ohně, ale ty jsem nevnímala. Zůstala jsem stát s tlamou otevřenou a jen se dívala na svého tatínka, který... To nešlo ani vyslovit nebo si to pomyslet, který se zamiloval do jiné vlčice. A co maminka? Začala jsem pociťovat nenávist vůči vlčici, která ukradla srdce našeho tatínka a odvedla ho od maminky. Zavřela jsem aspoň tlamu, protože to bylo nevychované.
Nevěděla jsem, jak se zachovat. Nezlobila jsem se na něj, tedy asi. Jisky se ztratily, protože moje mysl se začala uklidňovat. Dýchala jsem zhluboka, ale asi jsem vypadala dost strašidelně nebo aspoň tak jsem si sama sebe představovala. "Já, " hlas se mi ztrácel, jak moc, moc mě bylo líto, že přišla rovracečka rodin a tohle provedla. Jak to chodilo mezi dospělými jsem netušila. Moje představa byla, že když s někým mám vlčata, jsem s ním navždycky. A teď moje růžové zámky padly. "Musím přemýšlet," dodala jsem. Evidentně mu to bylo líto. Ale co přesně? To, že ztratil maminku? To, že ho svedla cizí vlčice? Nebo to že by mohl ztratit mě? Moje city k tatínkovi se nezměnily, neochladly nebo tak. A představa, že se ho dotýká jiná vlčice, než byla mnou schválená? ... Chtěla jsem ten smrad z něj dostat pryč. Ale ani jsem se nehnula. Jen jsem se dívala a tiše trpěla.

Procházela jsem bezmyšlenkovitě sem a tam. Teda, já měla v hlavě spoustu myšlenek, kde a jak a kdy potkám nové vlky, jestli budou hodní a milion různých starostí okolo. Ale moje kroky vedly chaoticky, stále jsem se však držela v lese. Většina vlků, kteří zde byli, tak zase odešli, až les zcela utichnul. Bylo to hezké, poslouchat jen ticho, občasný vítr, ptáka ve větvích stromů a zase ticho,
Moje myšlenky však narušil dusot nohou, ale když na mě promluvil tátův hlas, vyskočila jsem asi metr do vzduchu. Narušení myšlenek je jedna věc, ale když na vás najednou někdo promluví, to se opravdu vyděsíte. "Tati?!" vykřikla jsem překvapeně i vyděšeně zároveň. Brzy jsem se však uklidnila a hned jsem se k němu lísala, protože mi vážně chyběl. Otírala jsem se o jeho tělo a tulila se k jeho krku. Bylo to tak hezké, být zase v tátově objetí. Jenže, něco bylo jinak. Cítila jsem z jeho srsti nějaký jiný pach, cizí, ale byl jím dost nasáklý. Tedy, samozřejmě, že voněl jako tatínek. Jenže, jak jsem byla blízko, cítila jsem i někoho jiného. "Proč voníš jinak?" zeptala jsem se prostě. Nebyla v tom výčitka ani žádná negativní či pozitivní emoce. Byla jsem prostě zvědavá. Mohlo to třeba znamenat, že nesl do lesa nového člena, který by zraněný a potřeboval pomoc. I když... Tomuto nápadu jsem se musela uvnitř smát, protože už jsem viděla, jak by táta, elita elit, někoho nesl. Maximálně mě, chichi.

Spát se tady moc klidně nedalo. Pořád jsem slyšela nějaké mluvení, zvuky, dupání, křičení... Nic v čem by mohl být kvalitní spánek. A bez kvalitního spánku jsem nemohla být kvalitní ani já. Jako princezna Cedrového lesa potřebuji velice efektivní spánek. A to se tady nedá. Jenže, nejsem doma, abych jim mohla přikázat, že mají být zticha. A jelikož jich je moc, tak k nim ani raději chodit nebudu. Ještě by mě sežrali. Raději jsem se zvedla a toulala se daleko od skupinky. Mohla jsem nechat volnost svým myšlenkám. Čeho já chci vlastně dosáhnout? Chci zůstat v naší smečce? Jo, to chci. Vždyť je to moje rodina a pár dalších jedinců. Při dobré vůli to bude taky moje rodina. Chci si najít nové kamarády, abych měla větší okruh známých. A taky bych chtěla nějaký čas strávit s Vivi. A možná zase potkat Crowleyho. A možná... Možná si najít nějakýho kluka?
Trochu jsem se začervenala nad tou úvahou. Ale proč by ne? Už jsem byla dost stará na to, abych dostala svoji první pusu.

// Kojotí břeh

Pomalými kroky jsem se dostala do nějakého lesa. Chtěla jsem se družit, poznávat nové vlky a zažívat nová dobrodružství. Ale tak nějak jsem se do toho nemohla dostat. Ono, kdybych víc chodila a víc mluvila s vlky, tak bych si asi udělala víc známých. Ale takhle, když jen mlčky míjíte území za územím, tak si moc známostí nevytvoříte. Nešla jsem tudy s tatínkem k tomu moři? Nebo to byl jiný les? Uvažovala jsem, pak jsem si vzpomněla, že jsme chtěli vzít i maminku sebou, ale stále na ten výlet nedošlo.
Z úvah mě vytrhlo nějaké mluvení, volání, halekání a smích. Šla jsem po hlasech, až jsem našla hromadu listí a hromadu vlků, kteří tam dělali kdovíco. Zakroutila jsem hlavou a hromadu obešla velkým obloukem. Raději jsem si našla klidné místo na přespání a tam si dala šlofíčka. Věděla jsem, že když je tu takový hluk, tak se nemusím bát, že by na mě nějaké zvíře zaútočilo.

// Čekám na Etňu, takže tu jsem jen jako vsuvka - kdyby někdo chtěl.

// Velké vlčí jezero

J9t a být sama bylo podivné. Přišlo mi, že až do téhle doby jsem byla vždy v něčí společnosti. Ať už to byl Sigy, Reo, tatínek, maminka, Seilah, Reo, Reo,,, Pořád u mě někdo byl. Ty jo, asi bych si měla najít nějaké další kamarády, než jen bráchu. Když s ním se tak dobře povídá. Ani nevím, jestli bych si dokázala najít někoho nového v poli dospělých. S vlčaty se kamarádí dobře. To je ono! Najdu si nějaké vlče, s tím se spřátelím, počkám až vyroste a až bude velké, tak budu mít kamaráda dospěláka. Ha. Byla jsem ze svého nápadu velice nadšená.
Nedávala jsem si pozor na cestu a podařilo se mi vyplašit pár nějakých ptáků. Trochu jsem se vyděsila, ale zase jsem se vrzy hodila do klidu. Jen mi uniklo, co to vlastně bylo za ptáky. Asi bych měla trochu zapracovat na svých loveckých vlastnostech. Nebo spíš na tom, jak najít kořist. A nepozorovaně k ní dovést jiného vlka. Mohla jsem začít hned, ale i když jsem se začala pohybovat velice potichu a opatrně, že se sotva pohla stébla trávy, další ptáky jsem nepotkala. Nechala jsem tedy svého snažení a šla dál.

// Východní hvozd

Strýček mi dlouho neodpovídal. Bylo možné, že se zamyslel do svých problémů. Čím jsem byla starší, tím mi přišlo, že je těch problémů víc a víc. Lde jsou ty časy, kdy jsem nemusela nic řešit? Být dospělá je na prd.
Ani mi neřekl víc o tom starém vlkovi, kterého údajně všichni sháněli. A spousta vlků už jezero opouštěla
No bodejť by ne, když se z nebe snášel vytrvalý déšť a foukal studený vítr. "Já, já asi půjdu zase něco prozkoumat," řekla jsem Nemesisovi a usmála se i na Karmu. "Ráda vás zase někdy uvidím, " rozloučila jsem se a vydala se někam pryč. V hromadě pachů jsem cítila i maminku, i tatínka, i Rea. Každý byl však někde jinde a jinak starý, takže jsem mrkla, kterým směrem je les a vydala se úplně někam jinam. Dobrodružství začíná, pomyslela jsem si odhodlaně.

// Kojotí břeh

VLA 6

Strýček mi rozuměl, z čehož jsem mela radost. Nemusela jsem hledat další slova, kterými bych se pokusila vysvětlit svoje kroky a myšlenkové pochody. Ani já sama si tím nebyla úplně jistá, ale cítila jsem podporu a to mi stačilo. I když podpora od mámy nebo táty by byla asi lepší... Byla jsem však ráda, že můžu víc poznat strýčka. Usmála jsem se a počkala, o čem bude mluvit on.
Rychle jsem zamrkala, když se zmínil, že z Asgaaru odešel. "Aha, to jsem netušila. Snad jsem tě nějak nerozesmutnila," odpověděla jsem. Nechtěla jsem, aby se cítil špatně. Pak by totiž mohl odejít, a sice bych měla klid na přemýšlení, ale nepoznala bych ho víc. Podívala jsem se na Karmu, která ležela na sluníčku a zase jsem vrátila zrak na Nemesise." Vlk porostlý houbami? Prolézačky?" Asi jsem si ještě nezvykla na zdejší magii. Protože vlk, který vyrábí prolézačky, to bych chtěla vidět. A proto jsem byla ráda, že Nemesise navrhl, že bychom mohli jít někam jinam. "Klidně můžeme. Třeba najdeme toho vlka. Myslíš, že by mi taky nabídl prolézačku? Nebo to vytváří jen někomu? A ty už jsi ho viděl nebo jen o něm slyšel? " Ten starý vlk mě vážně zaujal, tak jsem ho chtěla vidět taky.

VLA 5

Čekala jsem malinko veselejší uvítání. Ale svedla jsem to na to, že bylo horko a strýčka jsem probudila. Trochu jsem svoje gumídkovské poskakování zastavila a jala se chovat klidně a trochu vychovaně, jak se na dospělou vlčí slečnu slušelo a patřilo. Úsměv mi však z tváře nezmizel. "Vydala jsem se na vlastní, krátký průzkum. Dostali jsme se totiž do nějaký divný jeskyně, ze který jsme se s tátou nakonec vymotali a vydali se domů," při slově domů jsem mávla tlapkou na náš les, který byl stále na dohled. "A jelikož jsme přišli domů dřív než Reo, který byl v tý jeskyni taky a táta se vydal pryč a pak zase přišel do lesa, tak jsem si řekla, že je na čase se vydat taky někam kousek do světa sama. Nemůžu přece být pořád v doprovodu rodičů nebo Rea. I když mi to nevadí, ale jeden si občas potřebuje odpočinout. Nebo jako zkusit svůj průzkum. Chápeš, co tím chci říct," papula mi jela, ale já jsem se potřebovala nějak vyjádřit, aby pochopil, jak jsem to myslela a co teď prožívám. Pravda, pořád jsem byla v přítomnosti rodiny, ale Nemesis byl v podstatě cizí rodina. To by vyšlo podobně, jako kdybych se vydala na cestu s Crowleym. Ale se strýčkem to je asi lepší.
Nechala jsem mu chvilku, aby tu salvu slov nějak vstřebal a pak pokračovala dál. "A co ty? Vydal si se taky na obhlídku okolí nebo se jen tak bezcílně touláš? A jak to vlastně jde v Asgaaru?" zeptala jsem se. Maličko jsem posmutněla, ale opravdu jen maličko, když jsem si uvědomila, že nás v podstatě donutili jít pryč, aniž bychom si popovídali s dědečkem. Ale doufala jsem, že se má pořád dobře.