Příspěvky uživatele

< návrat zpět

19. Vymysli si Vánoční přání a rovnou si ho splň

Začínala se do mě vkrádat zima. Nebyl asi nejlepší nápad, že jsem vyběhla tak vysoko do hor. Jenže, tady jsem si mohla zařvat. Nebo aspoň zavýt a nikoho jsem s tím neotravovala. Či neomezovala. Ale takhle výt dole na louce nebo u nás v lese? Ne, to by přilákalo moc zvědavých pohledů a dotazů.
Musela jsem se nějak hýbat. Začala jsem proto šmejdit kolem. Aspoň nějak jsem se snažila zaměstnat hlavu něčím jiným než co jsem v ní měla teď. Viděla jsem ty kopce před sebou a říkala jsem si, jaké by to bylo mít dřevo a vyrobit si něco jako sáně. Nebo aspoň pěknou, na kterém bych jela dolů z kopce.
Vlčíšku, prosím, jestli mě slyšíš, nemohly by se tu ukázat sáňky? Nebo aspoň dřevo a nějaké liány, já už si poradím. Moc prosím. Tohle je takové přání, které by se dalo splnit. Víc po tobě nežádám, vážně. Smutně jsem hleděla do nebe a čekala, jestli mě slyšel. A jestli mi vyhoví.
Uslyšela jsem rolničky, slabé cinkání a najednou kousek ode mě najednou ležely dlouhé liány a něco jako dřevo, tak akorát na výrobu saní. "Děkujuuu, " zavolala jsem do nebes a dala se do výroby. Pracovala jsem dlouho a svědomitě. Práce mi šla od packy a brzy jsem měla hotové sáně. I s popruhem na tahání. Teď už jen zbývalo najít někoho kdo se sveze a nebo kdo sveze mě. Rozhlížela jsem se kolem dokola, jestli tu náhodou někdo je. V dálce jsem viděla siluetu vlka, tak jsem se za ním i s těmi saněmi vydala. Doufala jsem, že se mi nerozpadnou, ale vypadalo to, že drží docela dobře. "Ahoj," nadhodila jsem neutrálně. Zatím jsem nebyla ve stavu, že bych se kamarádila s kýmkoliv. Ale chtěla jsem vyzkoušet ty sáně a tahle vlčice, jak jsem si všimla, byla jediná široko daleko.

// Cedrový les přes Severní Galtavar

22. Vyprav se v noci na vrchol Ragarských hor a vyj na měsíc

Neplakala jsem. Za což jsem na sebe byla pyšná, to zase jo. Ale moje nálada byla na bodu mrazu, možná ještě níž. Řekla bych, že jsem byla chladnější, než vzduch venku, což jsem změnu pocítila hned, jak jsem se dostala na otevřenou krajinu. Ledový mráz mě štípal do kožichu, do tlapek, do čumáku. Mě to bylo jedno.
Pořád jsem totiž viděla před sebou ten dokonalý obrázek rodiny. Takový jsem jednou taky chtěla zažít, s milujícím partnerem a vlčaty. Ale vidět to takhle, když jedním z aktérů byl táta? Litovala jsem se. Jo, byla jsem plná sebelítosti (teď jsem se vážně chovala jako rozmazlený fracek a nevděčná dcera, ale to je vedlejší). Zlobila jsem se na celý svět a nechtěla se už do Cedru nikdy vrátit. Nikdy.
Nedívala jsem se, kam běžím, když tu jsem najednou byla v horách. "Eh, " hekla jsem a zastavila. Byla noc, sníh nějakou chvilku nepadal a všude bylo ticho. I když, když jsem uklidnila svůj dech, slyšela jsem, že to tu vlastně docela žije. Po umrzlém sněhu šlapala spousta tlapek, podle pachu to byli většinou vlci. Mohla to být i kopýtka dalších zvířat, ale proč by se přesunovaly v tom mraze, to jsem si neuměla vysvětlit. Dokonce jsem ucítila pach Crowleyho, pokud mi paměť dobře sloužila.
Měla bych zůstat v pohybu, jinak zmrznu. V tu chvíli však na nebi vykouklo měsíc. Mraky se rozestoupily a on ozaril bílou přikrývku. Vše vypadalo mnohem klidněji, mírumilovněji. Zkrátka líp. Jako kdyby všechny starosti zmizely. Zastavila jsem a pozorovala tu nádheru. Otočila jsem hlavu k nebi a začala výt. Chtěla jsem to všechno ze sebe dostat. Strach, lítost, naštvanost. Žárlivost a všechny negativní emoce, které mým tělem lomcovaly. Vše jsem dala do vytí a říkala své starosti měsíci. Když jsem skončila, sledovala jsem poslední obláček páry, který se ztrácel ve tmě. Měsíc odešel a i já se ztratila ve tmě. Necítila jsem se o mnoho líp. Cítila jsem se prázdná.

27. Během 24h potkejte herně alespoň 5

Etney, Nina, Thyra Nina, Ezekiel Etney, Vera Nina

Nedalo se nic dělat. Chtěla jsem provést Saelind po lese, jenže ty pachy mě rozptylovaly. A nechtěla jsem před naší novou kamarádkou být roztěkaná. "Půjdu se podívat, kdo tady všechno je, aby o nás věděli. Tak nějak jsme jim nedali signál, že jsem tu, " usmála jsem se omluvně a vyrazila do středu lesa. To, že jsem sem vrazila jako první, takže bylo mou povinností se ohlásit, jsem nechtěla nějak moc rozebírat. Takhle jsem aspoň měla záminku k tomu, abych se šla podívat, kdo to tady je na celý les cítit. A taky, jak vypadá vlčice, která tak okouzlila tátu.
Proplétala jsem se mezi stromy a v duchu si představovala, kdo by to tak mohl být. Konečně jsem viděla zdroje nových pachů. Pět vlků si hrálo ve sněhu. Dva dospělí a tři vlčata. Brada mi spadla pomalu až pod zem. To ne, to ne, to je zlý sen! Zastavila jsem u té, scénky, která tu na mě čekala. Vlčice si hrála s vlčaty. A všechno to sledoval táta. Jenže pohledem, který patříval nám! Ten pohled plný něhy, lásky, souznění a pyšnosti. A teď ho má tahle, tahle drobotina?!
"Co," řekla jsem roztřeseným hlasem směrem k prvnímu vlče ti. Nedokázala jsem však celou větu dokončit. Proto jsem otočila hlavu k druhému vlčeti a zkusila to znovu. "Kdo, " snažila jsem se podruhé dát dohromady nějakou kloudnou větu, ale ani teď to nešlo. "Jak, " zkusila jsem třetí vlče, ale to jsem utla rovnou. Jak se tu vzali, to mi přece rodiče jednou vysvětlili. Takže to problém nebyl. Očima jsem spočinula na té šedé vlčici. Té Nině. "Ty..." zúžila jsem oči do štěrbin, protože i když jsem říkala, že jsem se s tím smířila, tak zatím ne. Zatím jsem se nesmířila a dávala jsem jí celou situaci za vinu. Nakonec jsem vyhledala tátův pohled a oči se mi změnily na směs smutku a zklamání." Proč?" a bylo jediné, na co jsem se zmohla. Ještě jednou jsem pohledem přejela tu šťastnou rodinku, otočila jsem se na patě a vydala se pryč.
Běžela jsem zpátky k těm dvěma, které jsem nechala na hranicích. Ani jsem neřekla, že tu jsou. Ale stejně by mě asi neposlouchali. Plná sebelítosti jsem našla Rea a Saelind. Omluvně jsem se na ně podívala. "Já... Já musím běžet na vzduch. Nebo prostě na chvilku mimo les. Pardon. Já se vrátím. Jsem moc ráda, že jsem tě poznala Saelind, jsi bezva, " plácala jsem páté přes deváté a běžela pryč.

// Ragarské pohoří přes Severní Galtavar

// Velké vlčí jezero

4. Zazpívej někomu koledu.

Pro Saelind a pro Reonyse. Omlouvám se, já chtěla splnit úkol a na chvilku ještě odběhnu, pak se vrátím. :))

Se smíchem jsme se dostali do lesa. Měla jsem to tu opravdu ráda. Vysoké cedry se táhly k nebi a dávaly na obdiv svoji mohutnost. Velikánství. To, že oni jsou pány lesa, vlastně pány všech stromů. Zatím jsem nepotkala žádné další stromy, které by tohle ukázaly jen, když na ně kouknete. To uměly jen cedry v našem lese. Uctivě jsem zastavila u jednoho z nich a ohlédla jsem se po Saelind. "Tak tohle je náš les. Cedrový les. Hezčí stromy jsem ještě neviděla, ale samozřejmě jsem nebyla všude. A věřím, že i u vás doma jsou hezké stromy," mrkla jsem na ni a taky na Rea, protože on tam byl a mohl mi to vyvrátit nebo potvrdit.
Tahle hezká nálada, atmosféra sněhu, zimy a všeho mě trochu pobídla ke zpěvu. Nebylo to žádné křičení, nic takového. Zkrátka hezké zpívání, ke kterému se snad někdo přidá.

"Sláva už je sníh, jedem na saních,
kluci křičí, zvonek zní, jenom táta ztich.
Kouká na syna, uši napíná,
co to slyší v rolničkách? Na co vzpomíná?

Rolničky, rolničky, kdopak vám dal hlas?
Vlčíšek maličký nebo děda Mráz?
Rolničky, rolničky, co to zvoní v nich?
Maminčiny písničky Vánoce a sníh."

Pomalu jsem utichla, protože se mi víc nechtělo kazit atmosféru. Ale s jiskrami v očích jsem se otočila na naši novou kamarádku. "Věříš na Vlčíška? Já jo, protože loni se stala taková věc, kterou jsme si s mamkou neuměly vysvětlit, takže to musel být on. Doufám, že letos zase přijde. Nebo aspoň poletí kolem a uslyšíme ty jeho rolničky. Nebo s čím to vlastně cinká," řekla jsem zasněně. Bylo mi tak nějak jedno, že to je docela soukromá záležitost. Nebo jedna z takových těch intimnějších věcí.
Do čumáku mě udeřil pach vlků. Mnoha vlků! Víc, než kolik jich naše smečka měla. Cítila jsem tátu, pak nejspíš tu Ninu, která byla z táty cítit, když jsme se potkali... A pak nějaké neidentifikovatelné pachy. Co se tady děje? Snažila jsem se je ignorovat, protože jsme tu měli návštěvu. Měla jsem však cukání něco dělat, zjistit, co se tu děje. Nechtěla jsem se chovat jako malý fracek, nechtěla jsem vypadat jako rozmazlenec. Ale ta princeznovská krev mi velela jinak.

Prosinec 9/10

20. Zkus v sobě najít/použij Vlčíškovu magii

Probudila jsem se celkem odpočinutá. I když mi byla trochu zima, ale co bych se mohla divit, když jsem ležela venku na kameni. Z nebe už nepadaly sněhové vločky, takže už nebylo co sledovat. Protáhla jsem se a skočila do sněhu. Pořád to byl takový ten prašan, žádný mokrý sníh, co vám zmáchá kožich hned, jen co se na něj podíváte. Což bylo dobře, protože jsem v něm mohla trávit ještě nějaký čas.
Trochu jsem si zkusila popoběhnout, abych rozpohybovala ztuhlé svaly a rozproudila krevní oběh. Škoda, že už nesněží. Docela mi pohled na padající vločky chyběl. Jakou má vlastně Vlčíšek magii? Ovládá sníh? Led? Vločky? Musela jsem to zkusit. I když jsem neměla v drápku ani svůj oheň, tak jsem chtěla zkusit, jestli nezavolám vločky. "Halooo?" zkusila jsem to, úplně tím nejjednodušším způsobem, který mě napadl. Samozřejmě, že se nic nestalo. Upřeně jsem se zadívala na nebe a představila si, jak sneho vločky padají k zemi. To už bylo asi reálnější, jak by měla magie fungovat, ale taky to nebylo nic platné.
Můj další pokus spočíval ve sněhovém tanci. Poskakovala jsem ve sněhu, skoro stejným způsobem, jako když jsem v něm blbla. Ale ani to nepomohlo.
Přestala jsem skákat a přemýšlela, co bych mohla zkusit dál. Dívala jsem se na sníh, který ležel na zemi a přála si, aby začal padat. Urputně jsem si přála, aby přišel a padal. Až mě hlava rozbolela, ale ani to nepomohlo. Asi nemám sněhovou magii. Možná, že když mám oheň, tak nemůžu mít sníh. Tak jsem se vrátila ke skákání do sněhu.

Prosinec 8/10

7. Zavzpomínej na svou první zimu

Tiše jsem ležela a sledování vloček padajících k zemi mi pomohl ztratit se ve svých myšlenkách. Zabrouzdala jsem do hlubin své paměti a vybavovala si různé zážitky. Jako první jsem ovšem přemýšlela, jestli moje první zima byla ta, kdy jsem se narodila a nebo až ta, kdy už jsem po světě štrádovala po vlastních nohou. Nad tímto dilematem jsem přemýšlela opravdu dlouho. Nakonec jsem došla k závěru, že to už byl tak nějak konec zimy když jsem se narodila. Takže první zima byla ta, kdy jsem strávila čas s tátou a mámou. Došlo mi, že jsem ten čas trávila s jedním i s druhým, ale netrávili jsme ho společně. Mohlo i tohle vést k rozpadu rodiny? Jako první jsem v mysli objevila vzpomínku, jak pomalu začíná zima a my byli s tátou u moře. Došlo mi, že jsme tam maminku nakonec společně nevzali, jak jsme si slibovali. Packou jsem plácla do země. Nechtěla jsem se totiž rozčilovat, když to tu bylo tak hezké. Ne, chtěla jsem být v klidu a hezky vzpomínat. Být zkrátka nostalgická.
Pak jsem si vybavila, že jsme šly s maminkou taky na výlet po zamrzlých horách, klouzaly se po jezeře a spadl nám před čumák nějaký mrtvý pták. Tehdy jsem se poprvé dozvěděla o existenci Vlčíška. Kéž by uměl plnit přání i ohledně rodinných vazeb. Opravdu jsem nebyla ještě zcela smířená s tím, co se doma stalo. Zaklepala jsem hlavou a raději se chytla další vzpomínku, která letěla kolem. A to, jak mi jazyk přimrzl k tomu hrzkemu kamínku. Začala jsem uvažovat, kam jsem ho vlastně schovala. Ze všeho toho vzpomínání, rozrušení a vlastně i fyzické námahy, jsem si položila hlavu na tlapky a velice brzy usnula.

Prosinec 7/10

17. Obdivuj krásu zimy z útulného místečka

Všechno to dovádění a poskakování, ale především vytváření hory sněhu mě dost unavilo. Tak moc, že bych si nejraději někde v klidu lehla a tam jen tak ležela. Nebo seděla. Nebo třeba i spala. Jenže problém byl v tom, že tady všude byl sníh a jenom sníh. A sedět nebo ležet dlouho ve sněhu je dost mrazivé, po nějakém čase.
Nechtěla jsem se však svého odpočinku vzdát, takže jsem se vydala hledat nějaký převis, závětří nebo aspoň kousek kamene. Nemohla jsem si úplně zatopit, jelikož moje magie byla v bodu jiskřiček, tedy nejspíš, ale kdybych si pomohla přírodními podmínkami, tak by mi úplná zima být nemusela. Šla jsem po louce, občas se propadla, až jsem našla dokonalé místečko na pozorování sněhu. Byl to kámen, který byl v závětří a navíc pod kořeny, které z něho dělaly jakýsi malý úkryt. Bylo to naprosto dokonalé. Oklepala jsem ze sebe sníh a lehla si na kámen. Byl studený, to byla pravda, ale po chvilce se začal ode mě zahřívat. Nebylo to úplně jako v létě, ale nemrzla jsem a to bylo důležité. Zahleděla jsem se do krajiny. Mléčná obloha splývala s bílou krajinou, takže bylo těžké odhadnout kde končí nebe a začíná země. Z mraků se snášely na zem bílé vločky, krásné a veliké. Žádný déšť se sněhem, žádné chuchvalce sněhu nebo snad ledové střípky, které vás koušou do kožichu. Ne, tohle byly poctivé velké vločky. Neslyšně padaly a já měla oči jen pro ně. Když spadly na zem, staly se součástí většího celku. Tady v tom tichu a klidu by jeden mohl rozjímat nad nekonečností vesmíru.

Prosinec 6/10

16. Dováděj ve sněhu

Když už jsem měla hromadu sněhu, která bývala mrazivým příbytkem, muselo se toho nějak využít. A jak jinak využít sněhové kupy, než tím, že se do ní bude skákat? Akorát byl háček v tom, že na skákání to nebyla ta nejvyšší hora sněhu. Proto jsem si dala další práci a hrnula celým tělem další a další sníh z okolí. Nebylo to tedy z celé louky, ale z nejbližších míst jo.
Fyzicky to byla těžká práce, ale těšila jsem se na výsledek. A hlavně na zážitek ze skákání a plácání sebou do sněhu. Když už jsem měla uspokojivou hromadu, byl tu ovšem další problém. Z čeho budu do ty hromady skákat? Ajaj, tohle mi nějak nedošlo. Takže, co teď? Přesunout hromadu byl nadvlčí úkol. Udělat ještě větší hromadu, to taky nebylo mojí náplní dne.
Nakonec mě napadlo, že bych si mohla vyrobit tunel. Hrabala jsem a hrabala, upevňovala, aby mi to nespadlo na hlavu, až jsem se ocitla na druhé straně. Pak jsem si lehla na zem a jako vydra jsem jela čumákem napřed do tunelu. Kdyby to bylo z kopce, byla by to dobrá klouzačka, ale i takhle to nebylo k zahození. Pak jsem objevila závěj, která přesně odpovídala mým představám na skákání do sněhu. Hopsala jsem sem a tam, dělala za sebou díry a byla spokojená a šťastná.
Když jsem konečně vstala a podívala se, jak jsem rozryla zem a krásný sníh, napadla mě ještě jedna věc. Udělat sněhového andílka. Nebo aspoň svůj otisk, ale takový pravý a ne jen díru, kterou tu mohl nechat kdokoliv. Našla jsem si proto kousek neporušeného sněhu, což bylo trochu složitější, když jsem to tu nejdřív zničila a plácla sebou na břicho. Pak js velice opatrně vstala a podívala se na výsledek. Moc se mi to nezdálo, takže jsem sebou plácla ještě na záda. Tady to vstávání bylo horší, ale když se mi to konečně podařilo a viděla jsem výsledek, stálo to za to.

13. Zúčastni se koulovačky

Saelind ještě podotkla, ze pokud se nám bude motat v lese, tak ji máme poslat pryč. Úžasné bylo, že se pořád usmívala, někoho takového jsem teď potřebovala. Úsměv jsem oplatila zpátky, ale v duchu jsem si říkala, že bych ji pryč neposlala. Vůbec.
Moje tvoření sněhových koulí nezůstalo bez povšimnutí. Reonys teda strašně okatě prošel kolem a dál směrem k lesu. Viděla jsem ale, že mě bedlivě sleduje. To Saelind se nenechala nějak výrazně přemlouvat. Začala tvořit sněhové koule taky. Jelikož jsem jich měla už pěknou zásobu, začala jsem je házet hlava nehlava.
Dobře, zase takhle bezhlavě jsem je neházela. Jednak nebylo úplně jednoduché je vytvořit a druhak nechtěla jsem trefit někoho cizího. Ale házela jsem je tak nějak bez nějakého pořádného míření, takže ve výsledku se to mohlo zdát jako bezhlavá střelba. Bylo dost dobře možné, že jediná trefa byla do Rea a to je proto, že jsem se na to pekelně soustředila a chtěla jsem ho taky trochu vtáhnout do hry. Smála jsem se od ucha k uchu, smíchem jsem ani dech pořádně popadnout nemohla. A všechny starosti a strasti mě na nějaký čas opustily.
Už dávno mi došla munice, ale ještě jsem občas hodila nějaký ten sněhový oblak, aby se neřeklo, že jsem skončila tak brzy, když jsem tu bitvu začala. To už jsme však došli k Cedrovému lesu. Bude tam i ona? Ne, nesmím si to teď zkazit. Taková zábava to byla. Snažila jsem se nemyslet na nějakou Ninu a tátu a soustředila se, co řeknu o našem lese. Jaké jeho přednosti vyzdvihnu.

// Cedrový háj

Prosinec 5/10

21. Zkus postavit Iglú

Po zdobení stromečku mě napadlo něco úplně jiného. Něco suprového, co jsem mohla vyzkoušet. A to, postavit si nějaký úkryt z ledu. A sněhu, ale hlavně ledu. Nevěděla jsem, jak tomu říká, ale chtěla jsem zkusit vyrobit takovou polokouli. Nejprve jsem vyhrabala díru. Pro začátek možná divné, ale já chtěla mít nějakou rovinu a trochu základy.
Na trávu jsem se až neprohrabala, což bylo dobře. Udupala jsem vykopanou díru a trochu si oddychla. Ono se to nezdálo, ale hrabat tolik sněhu, to i vlka unaví. Pokud to půjde dobře, tak si budu moct i schrupnout. Ale takový přepych byl ještě daleko.
Kupu sněhu jsem měla vedle, ale teď to chtělo najít led. Což bylo horší, protože kolem mě žádný led nebyl. Zmateně jsem probíhala přes louku a říkala si, že to byl tak dobrý nápad, tak ho přeci nezničí to, že nemám les. Ale vlastně... Můžu použít ten sníh, nemusím to stavět jen z ledu. a Radostně jsem se vrátila k díře a kupě a dala se do práce. Packami jsem shrnula sníh, tělem jsem shrnula sníh a snažila se z něho postavit něco jako střechu. Pořád jsem se držela toho, že to bude polokoule. Horší bylo, jak dostat sníh na střechu. Protože to vypadalo fakt pěkně, jenže mi chyběla pořádná střecha. Bála jsem se, že kdybych na to vylezla, zhroutí se to. Ono ani teď ten úkryt nedržel úplně dobře. Asi to nebude ten nejlepší stavitelský úspěch. Ale když už jsem si s tím dala takovou práci, tak to na něco využiji. Zacouvala jsem dost daleko, abych měla dobrý rozběh. Chtěla jsem skočit nejprve na svůj provizorní úkryt, ale došlo mi, že by to dost bolelo, když je tam vykopaná ta díra. Raději jsem svoje kroky otočila k vykopanému sněhu a hupsla přímo do něj. Lepší, než kdyby mi to spadlo na hlavu. Než jsem myšlenku dokončila, už se moje dílo poroučelo k zemi.

Prosinec 4/10

8. Ozdob vánočně nějaký stromek

Přemýšlela jsem, co podniknout dál. Kapra jsem zkusila ulovit a sníst, stavět vlkuláka jsem zkusila, chytat sníh na jazyk taky. Už mi zbývalo jen projet se po ledě, s někým se koulovat, zahrabat se do sněhu a měla bych hotové různé zimní radovánky. Tedy ty, na které jsem si vzpomněla a skoro všechny mě bavily. Hned na začátku zimy.
Jenže, já si nechtěla všechno užít hned z kraje zimy. Věděla jsem, že je zima dlouhá a ke konci, no možná už i uprostřed, může být krapet nudná. No co, tak když tak budu něco dělat vícekrát. Přece nikdo neříkal, že se každá věc může udělat jen jednou a pak už vůbec. Takže úplně klidně, kdybych chtěla, jsem mohla teď zase chytat vločky na jazyk. Což se mi nechtělo, ale zalíbil se mi jeden strom. Byl takový skoro nezasněžený, až oproti ostatním vypadal chudě. Proto jsem se rozhodla, že ho trochu ozdobím. Neuměla jsem používat magii a i kdyby, tak zrovna ohněm toho moc nezmůžu. Začala jsem tvořit koule ze sněhu jednu po druhé. Když už jsem jich měla dost, všechny celkem stejné velké, začala jsem je zadními packami odkopávat na strom. Občas nějaká letěla vedle. Občas jsem si samozřejmě i koule poponesla, aby nebyla okoulovaná jen jedna strana.
Když jsem byla s výsledkem spokojena, chtěla jsem na strom naprášit trochu sněhu. Prostě takový poprašek. Jenže, pokusy skončily neúspěchem. Při fouknutí se sníh vždy roztál a tlapkami jsem toho taky moc nedokázala hodit. Musela jsem se spokojit s těmi koulemi. Ale vypadaly fakt hezky na tom stromě! Nemohla jsem se na to vynadívat. Občas jsem se podívala i trochu okolo sebe, jestli neuvidím něco barevného na stromeček. Jenže, kolem byly suché větve keřů a další stromy. Což nebylo úplně logický, aby se na strom dávaly větve jiného stromu.

28. Vyznej někomu city (nemusí být nutně romantické)

Ještě pro Rea

Byla jsem tak moc ráda, že mám Rea. Jemu jsem mohla říct cokoliv, on se totiž uměl podívat na problémy úplně jinak. Z jiných úhlů, dospěleji, lépe. To jsem nedovedla, já jsem byla ještě trochu na úrovni vlčete. Jo, věděla jsem to, ale nějak mi s tím nešlo nic moc udělat. Doufala jsem, že se to časem zlepší. Že nějak zmoudřím, vyrostu, dospěju a budu jako on. Jako můj brácha. Měla jsem v něm takový vzor, kdy bych chtěla být. Samozřejmě, že jsem měla vzor i v rodičích, jenže... Jenže teď jsem cítila pořád mírnou zradu, i když se mě Reonys pokoušel utěšit. Kývla jsem hlavou, když prohlásil, že musíme být oporou i pro maminku. S tím jsem naprosto souhlasila. "Reo, já jsem tak moc ráda, že tě mám. Že jsi mi zůstal, jako stabilní opora, že se ti můžu se vším svěřit... Že mi rozumíš a chápeš mě a bereš mě takovou jaká jsem. Jsi ten nejlepší brácha na světě, tebe mi nikdo nesmí vzít. Mám tě tak moc a moc ráda," řekla jsem mu a otřela se mu o hlavou o bradu. Abych dala najevo, jak moc ho mám jako ségra ráda.

Už i Saelind

Souhlasně jsem pokývala hlavou, že jdeme k Saelind. Těšila jsem se na ni až ji pořádně poznám. Reonys se jí omluvil za oba, tak jsem se jen zatvářila omluvně. Brácha vypadal, jako kdyby se nic nedělo tedy snažil se tak vypadat. Věděla jsem, že s tímhle by nám nepomohla, takže jsem se taky tvářila skoro normálně. "Nee, to je v pohodě. Tohle se asi jen tak nevyřeší, jde jen o zvyk. A tím, že tě vezmeme na procházku k nám do lesa aspoň přijdeme na jiné myšlenky," zvolala jsem už zase trochu veseleji a tentokrát jsem to ani nehrála. Jako vlče jsem totiž dokázala zatlačit smutné emoce dost hluboko a raději si chtěla užívat bezstarostný život. A napadla mě věc, která by se mohla udělat, ještě než vyrazíme do lesa. Tady totiž byl hezký prostor a místo a dobrý sníh, když se drželo dál od břehu. Packami jsem nenápadně začala hrnout sníh k sobě a vytvářet malé kuličky. Šibalsky jsem se usmívala a těkala očima mezi jedním a druhým, jestli si všimli a jestli se k sněžné koulovačce přidají.

Prosinec 3/10

9. Ulov si kapříka

Když už jsem si máchala tlapku v ledové vodě, mohla jsem si rovnou zkusit lov ryb. Nebyla jsem v tom nějak zběhlá, vlastně jsem ryby pořádně ještě nelovila. Ale proč to nezkusit? Jenže jak to udělat? Voda byla opravdu ledová, tak moc, že jsem tam packu ani moc dlouho neudržela. Takže stát na břehu nebyl dobrý nápad.
Hlavně, taková větší ryba určitě nebude u břehu, ale někde dál, v hlubší vodě. Vzpomněla jsem si, jak jsem s maminkou klouzala po vodní hladině. Jenže tahle vzpomínka mi taky moc nepomohla, protože tady okolo led nebyl a navíc... Když bych už měla led, jak bych udělala do něj díru, ve které bych mohla lovit. Byla to zapeklitá situace a já zatím chodila pořád po břehu, jako kdyby ta ryba měla někde takhle blízko být.
A ona byla! Jen kousek od břehu se tam povaloval nějaký kapr. Tedy, doufala jsem, že je to kapr, v rybách jsem úplně zběhlá nebyla. Nebyl tak moc daleko, ještě dýchal, ale zdálo se, že není v takovém stavu, aby se vrátil úplně do vody. Byla jsem tedy ta, co ho mohla osvobodit od utrpení.
Takový lov se mi líbil. Nedal moc práce a najedla jsem se. Rychle jsem zaběhla do ledové vody, čapla kapra a zase pelášila ven. Zábly mě nohy, ale výsledek stál za to. Ukončila jsem trápení rybě a pak se pořádně najedla. Sice by nějaké jiné maso bylo lepší, ale tohle bylo skoro bez práce. No, když se nad tím zamyslím, možná že se rybám budu vyhýbat celkově. Pokud nebude zbytí. Moc mě totiž nebavilo lovit z tlamy šupiny. A že jich tam bylo! I když, možná to dělala jen tahle ryba, tedy tenhle kapr. Možná, že jiné ryby neměly tak strašně lepivý šupiny. Ale budu to zkoumat, až bude teplejší období. Kdo by chtěl dobrovolně mrznout v ledu?

12. Zkus, jak dlouho vydržíš držet packu v ledové vodě

Reonys vypadal, že noc dklouho nevydrží čekat na informace, které jsem pro něho měla. I když seděl nehnutě a klidně, jeho oči přímo vřískaly, abych si pospíšila. A když jsen mu to konečně řekla? Na jeho obličeji se vystřídala směsice pocitů, od nevíry, přes přemýšlení až po nějaké smíření. Nebo spíš ani ne smíření jako logické uvažování, co s nastalou situací dělat. Bere to mnohem líp, než já. Asi jsem prostě plačka, ohrnula jsem nad sebou v duchu nos a otočila se po Saelind, která něco dělala u vody.
Reonys měl doplňující otázky. Ale úplně jiné, než jsem očekávala. "Ne, neví to. Táta se mě ptal, jestli o máme něco nevím protože ji taky dlouho neviděl. A chtěl by jí to vysvětlit a probrat to s ní a ještě by prý byl rád, kdyby ve smečce zůstala. Což Teda já bych asi nemohla, být na maminčině místě. Naposledy jí prý viděl s Waristoodem, " přeříkala jsem mu informace, které jsem měla k dispozici." Reo, co budeme dělat? V nitru duše nenávidím tu vlčici, která za to může, i když třeba za to ani nemůže. I když mě tatínek ujistil, že budeme pořád jeho nejlepší potomci, co když budou mít nový? A bude je mít raději?" už jsem zase pomalu natahovala, ale to jsem nechtěla. Raději jsem se otočila, abych zakryla třpytivé slzy v očích a došla ke břehu vody. Trochu jsem si lokla, ale voda strašně studila, až mě z toho pálilo v hrdle. Abych zahnala slzy, vrazila jsem packu do studené vody. Prostě mě to tak napadlo, že by mi to mohlo otupit bolest a dovést k jiným myšlenkám. Po pár vteřinách mi to už nepřišlo jako dobrý nápad. Bylo mi, jako kdyby mi do packy píchalo tisíc malých bodláků, nic příjemného. Packu jsem proto rychle vytáhla a klepala s ní jako o život. Už trochu veseleji jsem koukla na Rea a pak na Saelind, aby tam nebyla pořád tak odstrčená. Vrátila jsem se k bratrovi. "No, půjdeme za Saelind? Ať tam není tak sama? Já si svůj emoční výlev asi už vyčerpala."

Prosinec 2/10

25. Ochutnej padající sněhové vločky

Paráda, vlčí sovhu už mám. Tak co budu dělat teď? Obdivovat svoje umělecké dílo, to mě bavilo jen chvilku. Jenže zima byla dlouhá, dny byly krátké, takže to chtělo vymyslet něco dalšího. Ne, že bych neměla zimu ráda, ale nedalo se toho dělat tolik, aby se čas jen netáhl. Další vlkulák se mu stavět nechtěl, takže jsem pomalu chodila sem a tam, aby ne něco napadlo.
Z nebe se snesla sněhová vločka a dosedla mi přímo na čumák. Zastudilo to, ale hned se rozpustila na vodu. Což mě dovedlo na nápad. Budu chytat vločky! Radostně jsem zaklonila hlavu k nebi a ono... Ono nic. "To jako byla jediná vločka? A zbytek je kde?" Kroutila jsem hlavou sem a tam, a hledala jsem další vločky. Jenže opravdu, nikde nic, i když nebe slibovalo svými mraky pořádnou sněhovou chumelenici. Konečně jsem zahlédla další osamělou vločku, jak se snáší k zemi. Skočila jsem k ní a natáhla jazyk, aby mi na něj dopadla. Jenže, když dopadla, tak jsem necítila nic. To na tom čumáku bylo znát víc teda. Nedůvěřivě jsem se otočila na nebe a viděla, jak se k zemi postupně snáší víc a víc vloček. Byly to takové ty velké chuchvalce, takže jsem doufala, že je aspoň ucítím. Otevřela jsem tlamu, vytipovala vločku a chramst. Konečně pořádně zastudila na jazyku. Sice neměla žádnou chuť, prostě kapička vody. Ale ta celá akce, kdy koukáte na vločku, otáčíte hlavou tak, aby skončila v tlamě. To byla ta hlavní zábava. Tímhle jsem se dokázala zase na nějakou dobu zabavit.