Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Stála jsem na místě celkem tiše. Přemýšlela jsem si o svých věcech a tak jsem jednou měla tlamku zavřenou. Už jsem ale věděla jména svých nevlastních sester a také bratra! Občas se vyplatí být jen nezávislý pozorovatel, chichi.
K naší skupině se přidal ještě Reonys. Měla jsem radost, že ho vidím, že mě ani nenapadlo, že by měl přijít se Saelind. Ocas se mi rozkmital a když si dopovídal s Verou a pozdravil se s tátou, přiskočila jsem k němu taky. "Ahoj Reo," vykřikla jsem a pořádně ho hlavou objala. Bylo to těžší, protože byl vyšší, ale i tak se mi to povedlo.
Jak jsem byla ve svém světě, tak jsem nepostřehla, proč tu vlastně čekáme. Otočila jsem se s tázavým pohledem na tátu, co se teda bude dít. Jestli nám to řekne nebo jestli můžu jít po vlastní ose.

/ Úkryt

V lese to žilo. Bylo slyšet nadšené mluvení vlčat, táty a ještě někoho. Delta? Nebyla jsem si jistá, jestli to je ona, ale pokud ano, tak by to bylo hezké. Že u nás zůstala a nikam se neztratila. Asi se mi líbilo víc, když tu mluvila spousta vlků, než když tu bylo ticho. Až teď mi došlo jak byl náš les smutný a děsivý, když jediným zvukem byl občasný pták v korunách nebo vítr, který se proháněl ve větvích. Ale stejně. Chybí mi maminka. Proč se to muselo takhle zkomplikovat? Klidně mohli mít táta s mámou svoje vlčata a netahat sem cizí vlčici. Pořád mě trochu žrala myšlenka, že nějaká Nina odloudila tátu. Sice jsem ještě lásku nechápala, protože jsem ji nezažila a taky jsem neměla čas a prostor si s ní promluvit. Takže jsem nechtěla dělat ukvapené soudy. Jenže, pořád to ve mě hlodalo. Co když se to stane znovu a znovu a znovu? No dobře, tolikrát by to bylo už vážně na pováženou, ale myšlenky pracovaly. Proto jsem se raději vydala ke skupině a na všechny se usmívala. Čekala jsem, až uslyším něco, s čím bych se mohla přidat k hovoru.

Hrát si s mladším bráchou byla legrace. Začínala jsem ho mít dost ráda, ale pořád jsem nevěděla, jak se přesně jmenuje. Což o to, já si to jméno někdy zjistím. Naštěstí jsem na něj teď nemusela volat, protože jsme si hráli a pak ho začali zajímat jiné věci. Jako to, že táta šel ven, jeho sestry šly ven a i ta vlčice, co mě pozdravila kývnutím hlavy a šla taky ven. Teta Sesi? naklonila jsem hlavu na stranu a chtěla se zeptat táty, jestli jako patří do rodiny nebo jsme si ji adoptovali. Jenže, tatínek byl už dávno v lese, takže jsem musela se svými otázkami jít také ven. Sice pořád hrozilo, že mě vezmou na lov, ale doufala jsem, že se tomu nějak vyhnu. Jinak budu muset jít do světa a přitáhnout vlky, kteří mi budou lovit. Ušklíbla jsem se nad tou představou a cupitala za ostatními ven.

// Les

Malý bráška, jehož jméno mi buď vypadlo nebo ani nebylo řečeno, mi odpověděl dřív, než nová vlčice. Po tváří mi prebehlo překvapení smíchané s nedůvěrou. Ne vůči ní, ale vůči tomu, že to je to naše teta. Nebo jenom jeho teta? Jenže s tím, jak pokorně se představila, uklonila a tvářila, mi bylo jasné že nebude z naší smečky. Snažila jsem se dívat trochu z patra, když byla asi naše služka, ale nešlo mi to. Ne tak dobře, jako mým sourozencům. Takže se můžeme učit vzájemně. Oni mě víc nosánek nahoru a já je nějaký fígle do života. "Těší mě, já jsem Ciri," odpověděla jsem vlídně. Jinak mi to nešlo a vlastně jsem neviděla důvod být nějak hnusná. Nic mi neprovedla.
To už jsem ale měla malého vlka na hrudi a něco mi šišlal do kožichu. Trochu jsem se lekla, co na to řeknou moje žebra, ale zdálo se, že tuto nečekanou zátěž zvládla. Jupí. Snažila jsem se zvednout, co nejvýš, i když to tahalo a začala jsem s ním houpat ze strany na stranu. Což nebyl dobrý nápad, protože při každém zhoupnutí to bylo čím dál víc bolestivé. Takže jsem udělala strašlivý zvuk, jako ta příšera a spustila ho zpátky na zem.
"Dobré ráno tati," mrkla jsem na tátu a zhrozila se tématu lov. Naštěstí měl na mě i otázku, takže jsem se chopila příležitosti a odpověděla na ni. "Naposledy jsem ho viděla, když se Saelind odcházeli pryč z lesa," řekla jsem a u toho se snažila malého bráchu trochu potahat po úkrytu. Držel se pevně, ale za pár vytrhaných chlupů ta legrace stála.

Netrvalo to dlouho a ze spánku se probudila i další vlčata. Usmívala jsem se na ně, když mi přály dobré ráno. "Taky jste byli hezké topení, " odpověděla jsem Thyře a pobaveně sledovala, jak se bratrem pošťuchují. Takový ten frackovský hlas mi vzadu v hlavě šeptal, že bych měla žárlit. Protože my o tohle byli ochuzeni. Jiný hlas, řekla bych spíš dlouhodobá paměť, která měla vše pod palcem mi však ukázala zapomenuté vzpomínky, že jsme si taky takhle hráli v jeskyni. Také společně s dlouhodobou pamětí jsme fracka umlčely.
Trochu zděšeně jsem sledovala, jak se Thyra koulí pryč z jeskyně. Chlad z venčí se táhnul až sem a když mi odešla ohřívátka, bylo to znát ještě více. Ale nikdo jiný se moc neděsil, tak jsem se taky neděsila. Pomalu jsem se postavila, když už byla všechny vlčata ze mě slezlá a zkusila jsem se opatrně protáhnout. Noha už byla v pohodě a žebra nejspíš taky. No, spíš byla o dost lepší, ale necítila jsem se na nějaké delší výšlapy nebo cesty. Podívala jsem se na novou vlčici. "Ahoj, kdo jsi?" zeptala jsem se do placu, protože nikdo nebyl ochotný ji představit. Pak mi došlo, že mi malý nevlastní brácha vlastně nabídl hru. Chudák musel čekat, než jsem se ve vlastní hlavě pohádala a pak zjišťovala, jestli jsem v cajku. Opatrně jsem se k němu sklonila. "A na co si chceš hrát? " zeptala jsem se šibalsky.

Ahojky, moc děkuji za akci. :)) Také se přidávám k těm, co by rádi viděli statistiky.

Můžu poprosit dát všechno Ciri?
Jestli jsem dobře koukala, tak speciální magii, bonus štěstí a teleportační lístky. :))

Děkuji

Odměny nahozeny, s nápadem na spešl magii prosím napiš Skyl

Spalo se mi vážně krásně. Ve snech jsem létala, plavala a dělala všechno, u čeho nebolí žebra nebo noha nebo cokoliv dalšího. A hlavně, někdo mě nakonec opravdu přikryl druhou kožešinou, takže mi bylo příjemné teplo. Co na tom, že se ta kožešina občas pohnula nebo mi zavadila o naraženou hruď. Pravda, trochu mě to budilo, ale to krásné teplo za to stálo. Nechtěla jsem se budit, bylo to všechno moc dokonalé, než abych se probudila do života, kde všechno kazím. Ale cítila jsem, že už bych mohla být odpočinutá dost. A potřebovala jsem se poškrábat na hlavě. V polospánku jsem se chystala zvednout zadní nohu, když mi oči začaly ostřit na tu kožešinu. Přišlo mi zvláštní, že hraje všemi barvami a dýchá! To už jsem byla probuzena hned, ale než abych začala panicky skákat, zase jsem se okamžitě uklidnila a snažila se ani nehnout. Protože z mé domněnky, že se jedná o kožešinu se stala tři vlčí tělíčka, která mě zahřívala. Jako čistě teoreticky, původně se asi ohřívali oni o mě, ale proč to nebrat tak, že přišli proto, aby mě zahřáli. Měla jsem takovou radost, že u mě leží. Přesně takhle jsem si totiž představovala naše soužití se sourozenci. Ale nakonec jsme byli jen s Reem a to velkou chundelatou hromadu nevytvoří. To je škoda, že tu není taky. Nutnost poškrábat se na uchu mě nadobro opustila a já zůstala ležet ve stejné pozici, jako celou dobu. Nechtěla jsem je budit, nechtěla jsem je rušit. Ale i tak jsem se trochu těšila na to, až se probudí a moc jsem si přála, jestli si se mnou budou hrát.

Loterie 13 (3/5)

Ještě, než jsem je zcela opustila, mi Reonys řekl povzbudivá slova. Nejdřív mi tedy vynadal, nebo spíš se zhrozil a pak se zklidnil, což jsem mu vůbec neměla za zlé. Možná, že jsem si takhle prima bráchu vůbec nezasloužila, ale ohromně mi pomáhal. Až mi bude líp, zkusím mu něco ulovit. Ať je na mě pyšný.
Mel za to, že to možná bude jen naražené. Chudák Saelind byla celá vyděšená, ale i ona byla moc milá. A hlavně chápavá. Tak moc jsem byla ráda, že je to moje kamarádka. A doufala jsem, že za ní někdy půjdu do Mechové smečky. V hlavě mi vířily útržky rozhovorů, kdy jsem byla trochu mimo. Ale pořád se mi tam vtíralo to, že se mluvilo o Sigym. Jenže jsem si nemohla vzpomenout v jakém smyslu. Pak se zeptám. Konečně jsem si našla kůži, na kterou jsem se vyvalila. Lehla jsem si tak, aby mě to nebolelo a bylo to to nejlepší rozhodnutí, které jsem udělala. Byla škoda, že v úkrytu nebyl nikdo, kdo by mě přikryl, ale než jsem stačila vymyslet, jak se zakrýt další kůží, víčka mi klesla a já se vydala do říše snů.

Loterie 10 (1/5)

Poslouchala jsem, co Reo povídá o našem lese a opatrně jsem kráčela za nimi. Byla jsem ráda, že si vzal na starosti mluvení. Takhle jsem se totiž mohla soustředit na to, abych jim stačila a občas třeba přihodila nějaký poznatek. A ono ti neuškodí si trochu popovídat. Rozpovídat se, pomyslela jsem si s úsměvem. Zadní noha už byla jen maličko bolavá, takže jsem ani tolik nepajdala. Hrudník, nebo spíš žebra byla horší. Ale zvládala jsem to.
Saelind měla nějaké otázky, tak abych nebyla celou dobu potichu, rozhodla jsem se na ně odpovědět. "Cizí vlky taky táta a máma, teda táta přijímá. Jednou přivedl Waristooda, ale toho jsem tu necítila, ani nepamatuji. Takže prozatím tu jsme jen jako rodina, " snažila jsem se to nějak shrnout a zase chvilku mlčela. I když... Nina je taky cizí. Nebo jako, není rodinný příslušník. Nebo prostě... To je jedno, provedla jsem malé shrnutí v hlavě a poslouchala dál.
Když se Saelind zmínila, že jsme s tím v pohodě (protože Reonys jí osvětlil, jak tj tu teď je), zasmála jsem se neveselým smíchem tak, až mi na zem ukápla kapka krve. Vytřeštila jsem oči a strašně nenápadně se jí snažila zahrabat. Nakonec jsem si řekla, že kápnu božskou. Nechtěla jsem je snad děsit nebo tak. Hlavně byli jsme už z doslechu táty, takže jsem to mohla vybalit úplně. "No, v pohodě. Než jsem vás potkala u jezera, tak mi táta řekl, že se zamiloval do jiné vlčice. Tak z toho jsem byla v háji, ale pokusila jsem se to vstřebat. Pak jsme přišli sem a já je viděla i s vlčaty. No a proto jsem utekla. Vylezla jsem do hor, našla dřevo, postavila si z něj takový prkno na sjezd a jela dolů. Při tý jízdě mi došlo, že jsem se chovala jako rozmazlený vlče. Že můj vztek nic nevyřeší, akorát tím ubližuji tatínkovi. Takže jsem trochu smutná a musím si zvyknout, ale nechci je ztratit všechny. Jenže při ty jízdě dolů jsem nějak nevychytala brzdy, takže jsem skončila v hromadě sněhu. A asi si něco zlomila, minimálně strašně narazila," vychrlila jsem tak rychle, že mi hruď hořela. Packou jsem si na ni ukázala, aby věděli, kde mě to křuplo. Neřekla jsem to z důvodu, aby mě litovali. Ale aby pochopili, proč jsem možná v jejich očích divná.
Ale ulevilo se mi, když jsem jim to takhle řekla. Usmála jsem se na bráchu, když se názorně drbal o kůru. A pak mě bylo strašně líto, když mi na hlavě přistála sněhová pokrývka a on jistě čekal na odvetu. Sledovala jsem Saelind, jak mu sněhové dovádění vrací. Vypadali spolu tak hezky, roztomile... Až mi přišlo, že jim dělám křena. Nebo jsem tomu chtěla věřit, protože jsem toužila po odpočinku. "Vzdávám se. Přijde mi, že se docela ochladilo. Na chvilku si půjdu lehnout, třeba to pomůže těm žebrům nebo co to tam je za kosti. Kdybychom se už neviděly, tak doufám, že se brzy zase uvidíme. Zatím se mějte, " rozloučila jsem se mávnutím oháňky s oběma a pomalu postupovala do úkrytu. Cestou jsem narazila na pramen malého potůčku. Byl zmrzlý, ale pod ledem bylo vidět, že tepe. Že stále pramení. Byl to nadvlčí úkon, ale nakonec jsem se zuby propracovala až k vodě. Byla straaaašně ledová, ale ohromně mi pomohla. Spokojeně jsem došla k úkrytu.

// Úkryt

Loterie 9 (1/5)

Tatínek si nejspíš vystačil s odpovědí, že jsem spadla do sněhu. Nějak víc to nerozebíral, za což jsem mu byla vděčná. Thyra, jak se představila malá vlčí slečna, šla na chvilku do úkrytu. Tak moc jsem ji chtěla následovat, ale ještě se na mě s otázkou obrátili Reo a Saelind. S otázkou, kterou mi museli opakovat dvakrát.
Chtěla jsem s nimi jít po lese, jenže jsem si chtěla i odpočinout. Doufala jsem totiž, že mě pak přestane bolet tělo. Nebo aspoň se to zmírní. Ale cestou bych mohla zamířit do úkrytu. A odpočinout si. Jediné, na co jsem se necítila bylo mluvení. "Ráda půjdu. Ale asi spíš mluv ty a já tě když tak doplním, " usmála jsem se na Rea a opatrně se zvedla ze sedu. Pohybovala jsem se pomalu a opatrně, ale snažila jsem se usmívat. Všichni se tka nějak rozběhli všemi směry, jen táta a Delta tu zůstali." Zatím se mějte," zamávala jsem ocáskem a šla jsem pomalu pryč. Zamyslela jsem se nad Reonysovou otázkou. "Ani jednu jsem dlouho nezahlídla. Vivi naposledy s tebou a Seilah v bludišti," shrnula jsem.

Loterie 7 (2/5)

Setkání bylo bolavé. Ne emočně, to bylo naprosto fajn. Jako kdybych měla u sebe nějaký obří stín, který mě halil a stahoval do svých temných, zlých hlubin. A na jsem našla světlo a vymanila se z jeho spárů. Pomohla mi i vlastně mladší sestřička, která se mě jala utěšovat. Jak jsem stála před tátou se svěšenou hlavou, sedla si mi mezi nohy a dívala se na mě zespoda. Usmála jsem se na ni a přátelsky mrkla. Ani jsem nevěděla, jak se vlastně jmenuje. "Už je to mnohem lepší. Děkuji, " zašeptala jsem pomalu a zvedla oči na tatínka, který taky vypadal tak, jak jsem ho měla nejraději. Vesele, bezstarostně, nadšeně.
Jenže když to nadšení chtěl dát najevo objetím, ztuhla jsem. Bylo mi jasný, že to bude strašně, ale strašně bolet. Jenže cukněte si, když jste se zrovna usmířili. Statečně jsem držela a když se odsunul, snažila jsem se nenápadně nabrat dech, bez zakňučení.
Mezitím se ještě vrátil Reo i se Saelind a mě napadlo, jak jim to spolu sluší. A do toho se ještě k nám přidala Delta a už mě taky zdravila. Tak strašně mě štvala moje nezodpovědnost, když jsem jela na prknech z hory dolů. "Ále, trochu jsem sebou švihla do hromady sněhu," snažila jsem se říct lhostejně tatínkovi, když se ptal jestli jsem v pořádku. Nechtěla jsem ho trápit a děsit, že mám možná něco uvnitř zlomené. A naraženou nohu. Když jsem si za to mohla sama.
Saelind o mě moc hezky mluvila a snažila se nějak odpovídat na otázky. Bylo vidět, že je ohromně nesvá, tak jsem na ni mrkla, že jí to jde dobře. Hlavu jsem opět sklonila na malou vlčí dámu u mých nohou. "Jaké máš vlastně jméno?" zeptala jsem se a nevěděla jsem, jak se přesně k ní mám chovat. Dělat na ní ťuťu ňuňu? Nebo už byla trochu vyspělejší a mohla jsem si s ní povídat jako se sobě rovnou? No to možná ještě ne, na to byla ještě dost malá. Ale těšila jsem se, až to zjistím.
Pak jsem velice opatrně obrátila pozornost na Deltu. "Jsem ráda, že tu jsi. Mrzí mě, že jsme ještě nenašli tvoje rodiče, ale už tu nebudeš tak sama, " řekla jsem pomaleji, než obvykle. Vážně mi mluvení dělalo problém, ale nechtěla jsem to nějak moc dávat najevo. Tak jsem dělala všechno proto, aby mě to bolelo co nejméně.
Saelind a táta a Reo už si dopovídali nebo to tak aspoň vypadalo. A tak nějak se dívali na mě, takže asi po mě něco chtěli nebo možná se na něco ptali, zatímco jsem si dávala záležet na tom, abych mluvila skoro jako normálně. "Eee, jaká byla otázka?" zeptala jsem se naprosto vyvedená z míry.

// Severní Galtavar

Loterie 3 (3/5)

Konečně! Nebyla to dlouhá cesta, ale když máte naraženou zadní nohu a hrudí vám vystřeluje bolest, tak je každý krok utrpení. Trochu jsem se bála, jak se budu cítit, když se vracím domů. Jestli budu cítit strach? Smutek? Vlastně všechny ty negativní emoce, se kterými jsem odešla. Ale ne. Cítila jsem jen stud, touhu se omluvit a napravit to. A taky touhu si lehnout, ale to jsem mohla udělat až a pouze tehdy, když k tomu budu mít svolení - takže až uvidím, že je to mezi námi vyřešené a v pořádku.
Nevěděla jsem, jestli je Saelind a Reo v lese nebo šli někam jinam. Doufala jsem, že táta a ostatní tu zůstali. Teda hlavně táta.
Otevřela jsem tlamu, abych zavyla, ale nemohla jsem se pořádně nadechnout. Tak jsem ji zase zavřela a vlekla se dal lesem. Za čenichem. Ten mi prozradil, že táta bude pořád na stejném místě, kde jsem ho potkala naposledy. Konečně jsem ho mezi stromy zahlédla. Bylo jich tu míň, ale zároveň o jednu víc. Delta! Byla jsem ráda, že tu zůstala s námi. Snažila jsem se tvářit, že jsem po zdravotní stránce úplně v pořádku, ale stejně jsem občas zapajdala. V očích jsem však měla zoufalou touhu toho, aby mi odpustil. Lítost, že jsem se tak chovala. "Tati?" zašeptala jsem a pomalu (hlavně opatrně) jsem se k němu blížila. Podívala jsem se na Deltu a malou vlčí slečnu, která tu zůstala. "Ahoj, " usmála jsem se na ně a i když mě pohled na tu mladší přeci jen trochu mrzel, doufala jsem, že by mohla být tou sestrou, kterou jsem trochu hledala v Reovi. Když Viviane byla taková samostatná.
"Tatínku, prosím, můžeš mi to odpustit? Byla jsem šokovaná a nečekala jsem to a", došel mi dech, jak mě bolela žebra nebo co jsem si vlastně narazila. Musela jsem mluvit pomaleji a lépe dýchat, ale stále jsem se statečně držela, aby na mě nebylo vůbec poznat, jak moc mě to bolí." Moc, moc mě moje chování mrzí, " zašeptala jsem a sklonila hlavu k zemi. Na zem mi ukápla jediná slza o které jsem se nemohla rozhodnout, jestli byla z bolesti nebo z lítosti.

// Ragarské pohoří

Loterie 2 (2/5)

Bylo štěstí, že jsme měli les tak blízko. Stačilo přejít jen přes tuhle louku a byla jsem doma. No spíš bylo dobře, že jsem neutekla tak daleko. Ale rozplácnout se o sníh jsem tedy nemusela.
Dost často jsem zastavovala, protože bolavá noha a hruď, nejspíš žebra, byly dost omezující. Což bylo ale asi dobře, protože země byla jeden velký led. Pár slunečních paprsků si našlo cestu skrz mraky a když ozářily sníh, byl to krásný pohled. Ale klouzalo to jako když jsme s maminkou klouzaly po zamrzlém jezeře. Aspoň teď je výhoda mít zranění. V hlavě jsem si dávala dohromady řeč, kterou pronesu. K tatínkovi, Nině, vlčatům. Klidně i ke stromům a ke každému, kdo mě bude ochotný poslouchat. Věděla jsem, že jsem to přehnala. Ale nemohla jsem si pomoci. Moje uvažování bylo mnohokrát posíleno emocemi, které se draly na povrch rychleji a častěji, než jsem chtěla. A neměla jsem moc příležitostí k tomu, abych na nich zapracovala a uměla je lépe skrýt. To ještě musím vylepšit, jestli chci být princezna.

// Cedrový háj

Loterie 1 (1/5)

Zkusila jsem to, nevyšlo to. Vlčice o mě neměla zájem nebo si mě nevšimla. Vyrazila rovnou pryč, takže jsem svůj pokus o svezení na saních vynechala. Nebo spíš, svezení někoho na saních. Ale já jsem se svézt mohla. Bylo mi v tuhle chvíli jedno, jestli to je nebo není bezpečné. Chodilo tu ještě pár vlků, ale na ně jsem se nedívala. Naskočila jsem na svůj výtvor a rozjela se z kopce.
Vítr mi hvízdal kolem uší a sáně jely jak splašené. Nějak mi nedošlo, že je sníh přeměněný v led, takže je nebezpečné po něm chodit, natož jet. Adrenalin mi stoupnul pokaždé, když jsem nadskočila na hrbolku. Tahle splašená jízda mi pořádně vyčistila hlavu a porovnala myšlenky. Došlo mi že bych konečně mohla mi sestru, takovou, jakou jsem si přála. A že jsem se chovala jako fracek. Jenže mi to ublížilo. Hodně. Takhle pospolu jsme si nikdy jako malí nehráli. Zklamalo mě to. Kdyby třeba počkal, až si na Ninu zvyknu nebo ji třeba poznám. Ale takhle? Po chvilce známosti si pořídit vlčata? Můžu však napravit, jak jsem se chovala? Je ještě čas? Snad jo. A třeba to nebude tak špatné. A uražená můžu být vždycky. Bylo to velké prozření, hlavně dost dospělé.
Teď už zbývalo pouze zastavit. Najednou jsem dostala strach, protože jsem se řítila strašlivou rychlostí z kopce a nevěděla jsem, jak zastavit.
Osud to však rozhodl za mě. Na jednom hrbolku, skoro pod kopcem, se sáně rozpadly a já letěla vzduchem ještě dost daleko. Rozplácla jsem se jak dlouhá, tak široká a něco někde zapraskalo. Byl to ošklivý zvuk, který jsem neslyšela. A něco mi říkalo, že to bylo něco uvnitř mě.
Otevřela jsem oči a opatrně pohnula hlavou. Tam bylo všechno v pořádku, takže jsem zkusila zahýbat nohama. To také šlo, i když mě jedna noha bolela, ale pohybovala se, takže dobrý. Zkusila jsem opatrně vstát a hrudí mi projela strašlivá bolest. Až mi vyhrkly slzy, jak strašlivě moc to bolelo. Co to je? Svou vnitřní anatomii jsem opravdu neznala, netušila jsem, kde co mám. Tak nějak jsem si ale spojila to křupnutí a bolest, že bude souviset s nějakou kostí v těle. Pokusila jsem si na hruď sáhnout, ale nedalo se to. Navíc, bolavá zadní noha mi to taky neulehčovala. Ploužila jsem se domů jako spráskaný pes. Nohu jsem dost odlehčovala a na přední jsem našlapovala opatrně, abych si nezhoršila bolest na hrudi.

// Severní Galtavar

Ahojky, jdu si také sepsat odměny. :))
Chtěla bych moc poděkovat za kalendář a za výběr úkolů. Konečně jsem se hecla a dala komplet alespoň s jedním vlkem, i když to většinou bylo za minutu půlnoc. :D Ale vážně, děkuji za úžasnou akci. :))

Wolfganie

1. - 5 perel

Awarak

1. - 5 perel
2. - lektvar Mírumilovnosti

Ciri

Bonus za kompletní splnění - Vlčíškova magie

1. - 5 perel
2. - lektvar Mírumilovnosti
3. - vymaxování 1 magie Oheň
4. - 25 drahokamů
5. - 10 perel
6. - lektvar Nedotknutelnosti
7. - 5 křišťálů
8. - 2 hvězdy do vyjímečné magie pod 5. lvl (*nebo 100 květin + 100 drahokamů) - tady mám otázku, když jsem dala celý kalendář a vybrala jsem si Vlčíškovu magii tak si tam rovnou můžu nechat dát hvězdy? :D Pokud ano, tak prosím o hvězdy :))
9. - 30 oblázků
10. - 2 bonusy štěstí
11. - 10 křišťálů
12. - magie od Života bez hvězd Vzduch
13. - 30 mušlí
14. - 50 oblázků
15. - vymaxování 1 vlastnosti Vytrvalost
16. - 25 kytiček
17. - 50 mušlí
18. - 2 hvězdičky do magie Předměty
19. - 2 teleportační lístky
20. - 50 kytiček
21. - magie od Smrti bez hvězd Neviditelnost
22. - 50 drahokamů
23. - 2 hvězdičky do vlastností Rychlost
24. - 25% sleva na speciální magii

Přidáno.