Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ciri nadšeně poslouchala, co vlastně ten sníh je. Měla pocit, že si to dokáže představit, ale stejně se těšila, až to uvidí na vlastní oči. A kam pak ten sníh zmizí, říkala si v hlavě, když tatínek ukazoval, jak mají natáhnout pacinky, aby vločky zachytili. Poté se jejich konverzace přemístila zase na toho zvláštního vlka, pana Života. Pořád nevěděla, jak si tohoto zvláštního vlka, o kterém tatínek mluvil s takovou úctou, představit. Ale pokud sek němu vydají jako rodina, tak to určitě brzy zjistí. Nadšeně přikyvovala, stejně jako její bratříček a rozverně do něho drcla. Tatínek se na ni otočil ještě s otázkou, co to našla. Usmála se a na chviličku se zastavila, aby kamínek před něho položila a nemusela šišlat. "Kamínek pro paní Smrt. Má je ráda," řekla naprosto samozřejmě. Jak se mohl ptát na takovou jasnou věc, když jim o tom před chvilkou povídal? Nejspíš toho měl v hlavě moc a zapomněl na to.
Znovu kamínek vzala, zatím nevěděla, že to není ten správný kamínek, který má sbírat a vydala se za tatínkem, který prohlásil, že ví, kam má jít. Zmateně se podívala na Reonyse, jestli tomu nějak rozumí, ale vypadal, že je stejně zmatený jako byla ona sama. Asi jak je táta veliký, tak toho vidí víc než my. Nakonec i ona sama viděla dva vlky, kteří se přibližovali, jak k nim pomalu šli. Začala se mírně ošívat, protože cítila nervozitu z tatínka i z bratříčka. Sestřička vypadala naprosto v pohodě. jejich tatínek pozdravil a poté řekl pár vět, říkal je však velmi pomalu a vůbec ne tak laskavě a radostně, jako mluvil s nimi. Tomu však nevěnovala pozornost a dívala se pozorně na svého dědečka a strýčka. Začínalo jí být divné, že jsou všichni podobné barvy a ona má barvu úplně, ale úplně jinou. Na jejím těle, tedy tam kam viděla, nebylo mnoho černé nebo šedé. Tedy pokud jste nepočítali černou špičku ocásku. Jsem vůbec jejich? To bylo velká otázka, tu však mohla položit až později, nechtěla se před dědou a strejdou ztrapnit. Ze strýčka Nemesise šel trochu strach, měl barevné drápky a stejná barva mu tryskala z očí, jako paprsky. Ale proč z něho měla malá Criri strach? Vypadal totiž že z nich nemá radost. Kdežto děda měl na tváři vřelejší úsměv a i jeho tělo bylo takové hezčí. Nejspíš to u strýčka dělají ty paprsky. Dědeček měl po těle různé klikyháky, stejně jako tatínek, i když byly každé jiné. A ty dědečkovi byly po celém těle. No zkrátka byl zvláštní, ale celkově vzato, bylo vidět, že jsou příbuzní, protože všichni měli na kožiších ornamenty. Jestlipak je tam mám taky?
Byli vybídnuti, aby se představili, čehož se jako první ujal Reonys. Jenže jeho bylo takové vyzrálé a dospělé. Na úrovni. Jenže to se Ciri moc nechtělo, ona měla skotačící náladu a už se držela dost dlouho. Položila kamínek na zem a zadívala se do očí nejprve strýčkovi a poté dědečkovi. "Já jsem Ciri," pronesla důležitě a důstojně. Poté se zašklebila a poskočila na místě. "Ahoj," řekla rozverně a rozběhla se k dědečkovi. Vyskočila mu k čumáku a oblízla mu ho. Poté se mu zachumlala do srsti na hrudi, tam kam dosáhla a s úsměvem se mu posadila k nohám. Potřebovala si očichat, jestli je cítit stejně jako táta nebo aspoň podobně. Vůbec ji nenapadlo, že by to mohlo být bráno jako urážka nebo nezdvořilost. Měla prostě radost, že ho vidí.

// Medvědí řeka

Viv ani moc nerozházelo, že neznala odpověď na otázku, co jsou to roční období. Jenže to Ciri už moc nevnímala, protože momentálně to byla ona, kdo byl smutný a kdo potřeboval utěšit. Ani si nějak moc neuvědomila, že přišli zpátky do lesa, který byl jejím domovem. Mohla klidně začichat a poznat vůni, která se lesem vinula. Pokud by byla pozornější, tak by cítila i podivnou štiplavou vůni, kterou ještě nikdy necítila a hned by měla další věc, kterou by ji mohl tatínek naučit. Jenže její maličká hlavička ještě takhle dopředu nemyslela. Pro ni bylo nejdůležitější její momentální pohodlí a nálada. Ta se jí zlepšila poté, co se s ní táta začal mazlit. Konejšil ji a přesvědčoval, že to nemyslel zle, ani nečekal, že by věděla se sestřičkou odpovědi. Ciri se však naučila jinou věc. Když začne natahovat, táta se jí věnuje o dost víc! Nechtěla však vypadat jako nějaký ufňukánek, ale tuhle malou taktiku by někdy mohla využít, když bude potřeba.
Ještě se moc nesoustředila na slova o rybách, ale když táta mluvil o tom, že jim řekne, co jsou ta roční období, našpicovala ouška. Ještě stihla dát tatínkovi oblíznutí na čumák a pokývala hlavinkou. Očička měla ještě trošičku od slziček, ale na tvářičce už měla úsměv. Takže jsme jarní vlčátka. Ale kytičky si nepamatuju, doufám, že je po té zimě uvidím. Teď je to tu krásné, zelené a občas trochu horké, ale tatínek to moc rád nemá. Takže to je léto. Za chvilku uvidím různé barvičky na lístečkách, ale zase bude spoustu mokra, protože bude pršet. Potom přijde zima a tam je všude sníh a v něm se dají dělat hlouposti. Všechno si to zapisovala za uši, i když tak polovině slovům nedokázala přiřadit žádný význam. Zkrátka nevěděla, co by si pod nějakými slovy měla představit. Třeba pršet, eňo ňuňo, měsíc... Co ji však zaujalo a na to se prostě musela zeptat. "Co je to sníh, který bude tady, tady a tady," zeptala se a při každém slůvku tady ukazovala pacičkou okolo sebe. Když všude, tak všude. A jestli se dá dělat hlouposti ve sněhu, tak to muselo být něco neskutečně dobrého.
Přidala se ke skandování svého bratříčka ohledně maminky. "Ano, ano, máme. Úplně nejlepší." Už se zubila na celé kolo a čekala, jestli se k nim přidá i sestřička. Poté tatínek odpovídal na Reonysovi otázky, tak znovu pozorně poslouchala. Sice by si raději hrála, ale to by se nic nedozvěděla. Doufala však, že si budou brzy hrát. Znovu slyšela o nějakém panu Životu a paní Smrti. Věděla, že se o nich mluvilo už u řeky, ale tam tomu nevěnovala moc pozornosti. Pochopila však, že má hledat a schovávat kamínky a kytičky. Vzala cestou první kámen, který našla a plánovala ho ukázat tatínkovi, jestli má sbírat takové kamínky. I sestřička pronesla dobrou otázku a Ciri byla celá šťastná, že taky bude tak velká a silná jako táta a máma. A když tak mi pan Život pomůže. "Najfeme," zahuhlala natěšeně, protože se na dědečka opravdu těšila. Vesele si vykračovala a zapomněla se zeptat táty na ten kámen, který nesla v tlamičce. Stále ho však nepustila.

Odpověď na otázku, jak se jmenuje tatínek tak trochu nedostala. Hlavně nesmím ukázat, že to nevím, to by byl tatínek smutný. Teď musím mít ouška našpicovaná, abych to slyšela a opravdu si to zapamatovala. Proto na sobě nedala znát, že nějakou odpověď nevěděla a vesele mávala oháňkou, když dostávali pochvalu. Poté přišlo další kolo otázek. Reonys dostal otázku na to, jaké zvířátko s maminkou ulovili. Rybiška, odpověděla si s úsměvem v duchu. Vzpomněla si totiž, jak ji taky s Viv baštily a pak jak si se zbytky hrály. No jo, pořád je tam zahrabaná a Reonys ji má najít! Jenže k hledání se nedostali, protože tatínek směřoval otázku i na ně. Ciri chtěla odpovědět, ale zarazila se při nadechnutí. Zmateně se podívala na sourozence a pak na tatínka. Ocásek se jí přestal kmitat, jak jí docházelo, že odpověď nezná. Očička se ji zalila slzami a začala natahovat. "Nevím co to je," vykvikla zničeně. Jak málo stačí, aby se z radosti stal pláč. Vypadala naprosto zdrchaně, jako hromádka neštěstí. Zklamala tatínka, už není jedna z nejchytřejších. A co je hlavní, prohrála. Mohlo ji hřát na dušičce, že na tom byla sestřička stejně, protože ta otázka byla na obě dvě, ale to byla naprosto chabá útěcha. Podívala se nazlobeně na nebe, jako by za její nevědomost mohlo. Nedošlo jí, že s nimi nikdo o ročních obdobích nemluvil.
Tatínek se mezitím rozhodl, že se vrátí do lesa. Šel pomalu, aby mu stačili. Ciri se držela za jeho postavou a ploužila se snad nejvíc ze všech. Ne snad, že by byla tolik unavená, ale protože byla pořád smutná z toho, že neznala odpověď. Pak se však jejich táta začal zajímat o úplně něco jiného. Pokud to chtěla slyšet, tak musela přidat do kroku, což také udělala. Zaslechla však jen konec otázky, ale zdálo se, že to bylo to nejdůležitější. Jednalo se o nějakého pana vlka Života. Reonys byl už s něčím trochu obeznámen, asi si s ním maminka o něm už povídala. A dokonce ještě o nějakém vlkovi jménem Smrt. Při zmínce toho jména se Ciri zachvěla, ačkoliv byla teplota venku příjemná. Ale to jméno bylo divné, chladné a odtažité. Znovu také uslyšela něco o magiích. Musím si to všechno zapamatovat a všechno se naučit, abych byla nejchytřejší. Našpulila na chvilku pusinku, jak se rozhodla, že bude moc a moc poslouchat a moc a moc se to všechno učit a už poslouchala tatínka. To, že byla docela dlouho potichu bylo zvláštní, ale chápala důležitost pronášených slov, takže se držela. I když by moc ráda něco brebentila. Ale na to určitě bude mít ještě spoustu příležitostí.

// Asgaar

// Po domluvě přeskakuji

Vypadalo to na dobrou a zajímavou hru. Reonys se otočil a nedíval se, kam kostřičky zahrabávají. Ciri se rozběhla na druhou stranu od Viv, aby to jejich bráška měl co nejtěžší. Našla krásné místo na schování, pod hromadou kamenů. Jenže jí nedošlo, že ty kameny bude muset odstranit. Zkusila do nich zatlačit packami, ale její malé tělíčko na to ještě nestačilo. Zkřivila tvářičku, jak se jí nelíbilo, že to nejde a rozběhla se hledat nové místo. O kousek vedle byla půda měkčí, tak se jí hned spravila nálada. Párkrát hrábla do země a vytvořila mělký důlek, do kterého schovala svoji půlku kostry. Nahrnula hlínu zpátky a udupala ji, aby to vypadalo jako předtím. Zachichotala se a vyběhla zpátky za bráškou, aby neviděl, kde stála. To by pak našel strašně rychle totiž.
Jenže než k němu doběhla, aby mu řekla, že může jít hledat, tak na ně zavolal táta. Zněl jinak, než předtím, i když se tvářil stejně vesele. Ciri ale byla velice citlivá na tón hlasu, jenže nedokázala rozklíčovat, co přesně jejich tatínka trápí. bylo jí to líto, ale když se tvářil vesele, tak se tak tvářila taky, aby měl větší radost, že oni mají radost. Pozorně poslouchala, jakou hru si to pro ně vymyslel. A byla to vážně dobrá hra. Ciri chtěla začít poskakovat radostí, ale ani jeden ze sourozenců neskákal, tak tedy taky seděla, ale její ocásek kmital ze strany na stranu. Táta jim zatím dal otázky. Vivianne dostala otázku ohledně jmen jejich rodičů. Lucy, to je maminka. Ale tatínek? On to říkal, bylo to hezké a zvláštní jméno. Byla ráda, že tuhle otázku nedostala ona, protože by byla v háji a tátu zklamala. Ale hlavně by prohrála! Proto našpicovala ouška, aby slyšela odpověď.
Poté dostala otázku ona. Pokývala hlavou a zavřela očka. Jméno lesa znala, ale bylo strašně těžké ho vyslovit. Zhluboka se nadechla. "Ašgaar," řekla, ale něco se jí na tom nelíbilo. Zamračila se a promluvila znovu. "Asgaar," pronesla a málem si zamotala jazyk. Byla ale pyšná na to, že to zvládla správně. Reonys měl otázku nejjednodušší. Společně s ním odpověděla, ale mluvila v hlavě, aby ho nerušila. A samozřejmě neřekla svoje jméno, ale jeho. Vivianne, Reonys a Crowley. To bylo jednoduché. Mávala ocáskem a čekala, jaké další otázky jim táta položí.

Ještě, než se pustili do nové hry, zavolal si je táta k sobě. Tvářil se děsně důležitě, takže Ciri našpicovala ouška a pozorně hleděla na jeho tlamu, aby jí ani slovíčko neuniklo. Mluvil o rodině a jak je v životě vlků důležitá. To už stačila pochopit i ona, ale i tak bylo dobré to slyšet od táty. Tatínek nejprve ukázal na sebe a maminku, kterou pojmenoval ještě jiným jménem, než maminka. Ciri pokývala hlavou, že je přeci jasné, že kdyby ji něco trápilo, tak půjde za nimi nebo sourozenci! O ničem jiném ani neuvažovala. Jejich tatínek to však zmínil tolikrát, že bylo jasné, že mu hodně záleží na tom, aby to pochopili. Usmála se proto, že to chápe a chtěla si jít hrát, táta se však jen odmlčel. Zůstala proto na místě a poslouchala dál. Ráda ho poslouchala, takže jí nevadilo zůstat o něco déle.
Tatínek začal popisovat další členy jejich veliké rodiny. Ciri slyšela, jak si jejich jména sestřička přeříkává, ale ona nechtěla ani pípnout. Děda Arcacus, nebo tak nějak. Děda Saviror a babička Elisa. Aspoň, že babička má jednoduché jméno. Věděla, že jejich jména určitě ještě několikrát uslyší a bude mít příležitost si je natrénovat. Tatínek zmínil ještě nějaké strýčky a tetičky, ale těmto pojmům nedovedla Ciri přiřadit žádný tvar, tak to nechala být. Jako věděla, že to budou vlci, ale když nebyli důležití pro tátu, tak zatím ani pro ni.
Jejich tatínek s maminkou ještě povídali něco o nějakých magiích, ale vypadalo to, že to je spíš pro ouška jejich brášky. Mezitím ji Vivianne odpověděla na její otázku, která se týkala jejich druhého brášky. "To nevadí. Zažijeme taky dobrodrůžo," řekla vesele, aby Viv potěšila.
Rodiče si začali spolu povídat a ona vymyslela hru se zbytkem ryby. Oba se její hry chytili. Vivianne sebrala kostru, kterou na ně Ciri hodila a chtěla aby ji chytila. Ciri se za ní rozběhla, přeci jen už měla nožičky jistější a Reonys se rozběhl za ní. Vypadalo to komicky, jak tak za sebou cupitali. Najednou se Vivianne zastavila a smutně se dívala. Ciri se zastavila a bála se, co se stalo. Sestřička za ní přišla a kostru nesla rozbitou. Jeden kousek dala před Ciri a druhý si nechala, už se však netvářila smutně. Ciri ji oblízla tvář a vzala do tlamičky svůj kousek. Nadšeně pokývala hlavou, pak ji však napadlo, že by mohly přibrat i Reonyse. Tak ho zase položila a začala mluvit. "A co když, co když, co když," mluvila tak rychle, až se zasekla, ale brzy pokračovala, "my schováme a Reo bude hledat," dokončila pisklavě a už se chystala vyběhnout zahrabat svůj kousek. Pak se však podívala na brášku. "Nešmíš koukat, " trochu zašišlala, ale nevadilo jí to. Byla totiž zapálená do hry.

Když se snažila rozveselit sestřičku, což se jí povedlo jen krapítek, dozvěděla se, že by Viv ráda podnikla nějakou hru nebo cestu za dobrodružstvím. Ciri nadšeně začala bubnovat ocáskem do země. Ano, ano. Hrát a jít na dalekou cestu. Sice pro ni daleké cesta znamenalo přejít třeba jednu louku, ale co. Byla to daleká cesta? Byla. Než však něco stačily podniknout nebo jen se zvednout, už u nich byl jejich bratříček a vecpal se mezi ně. Ciri se zachichotala, protože nechápala, jak se mezi ně dokázal vejít, když byl o tolik větší něž ony. Nějak se mu to ale povedlo a ještě je podaroval oblíznutím. Otočila se k nim jejich maminka, tedy spíše na Vivianne a zeptala se jí, jestli nechce jít náhodou spát. Znovu se ozval smích s tlamičky malé slečny, protože se maminka ptala na úplnou hloupost. I ona totiž překypovala energií, ale držela, aby potěšila sestřičku. I když, teď už to bylo trochu bezpředmětný, protože obě chtěly totéž a to dobrodružství.
Jenže než se na nějaké mohli všichni vypravit, maminka si začala povídat s tatínkem. Ciri tak nějak vycítila nebo možná z pohledu maminky pochopila, že to je důležité a teď se k nim nesmí přiblížit, aby je nerušila. Tak se podívala na brášku a sestřičku a snažila se vymyslet, co by mohli zatím podniknout. "Kde je Crowley?" začala se zmateně rozhlížet, jako kdyby ji až teď došlo, že jejich bráška tu není s nimi. Ani se nezadrhla, což bylo něco, vzhledem k tomu, že toho moc nenamluvila. Snažila se však poslouchat a odezírat, jak se mluví, aby toho v budoucnu mohla povídat co nejvíc. Zvedla se, oblízla oba sourozence a došla pro kostru rybičky, kterou předtím snědla. Zkoušela rozkousat i ty malé věcičky v ní, ale moc se to nedalo a píchalo jí to do tlamičky. Na hru by to ale mohlo být dobré. Popadla ji do tlamičky a nemotorně (protože se jí to motalo pod nohy) se rozběhla k sourozencům. Pak natočila hlavičku a snažila se zbytek ryby hodit jednomu z nich na hlavu. S pisklavým smíchem se otočila a rozběhla se ke břehu, kde položila přední packy a břicho na zem a zadek zvedla nahoru. Doufala, že tohle je to, co by mohla Viv považovat za hru. Chtěla jí udělat radost a navíc se začínala taky nudit.

Její bratříček ji na cestu za maminkou ještě stihl obliznout nos. Ciri se usmála a už byla u maminky. Ta před Ciri uhýbala ocáskem a vybízela ji tím k větší aktivitě. Malou slečnu to velice bavilo, i když se divila proč se k ní sestřička nepřipojila. Podívala se na ni a všimla si, že něco baští. Maminka vlastně mluvila o nějakém jídle. Jak tomu říkala... Libiška? Přestala se svou zábavou a vydala se k zajímavé věci, která byla tedy také jídlo. Vivianne už kousala svoji rybku a druhou přisunula k ní. Malá vlčí slečna nedůvěřivě šťouchla packou do mrtvolky. Poté k ní přičichla, jestli voní stejně jako maso, co jim donesl tatínek. Vonělo to docela, ale docela jinak, ale když Ciri viděla, že se tím její sestřička cpe, tak to musela ochutnat taky. Ukousla si malý kousek, pro případ, aby toho neměla plnou tlamu, kdyby jí to nechutnalo. A ono to bylo dobré! Nevěděla k čemu to přirovnat, ale naprosto ji ta chuť pohltila. Napodruhé se nebála ukousnout si víc a pak ještě víc.
Zatímco se prala s rybou, maminka povídala něco o magiích a Reonys ji odpovídal tak hezky. Ciri se mu chtěla vyrovnat a taky tak hezky mluvit. Dožvýkala poslední kousíčky ryby a přišla se podívat, co maminka vyprávěla jejímu bratříčkovi. Stejně to moc nechápala, tak šla za Vivianne, která vypadala trochu smutně. A to Ciri neviděla ráda. "Copak... Se děje. " složila svoji první větu s námahou. Ale složila ji! Přilehla si k sestřičce a položila ji hlavu na záda. Sice byla maličko vykloubená, protože nebyla žádný obřík, takže záda Viv měla ve stejné úrovni jako hlavu, možná o kousek níž. Jenže ona se ráda otírala o své členy rodiny, takže tím chtěla svoji sestřičku povzbudit. Ani si však nevšimla, že nejsou všichni. Crowley chyběl.

// Asgaar

Tatínek jim prorážel cestu vysokými zelenými stromky, které se daly ohnout lépe, než stromy vysoké. Což bylo dobře, protože Ciri byla oproti některým ještě maličká a mohla by se jednoduše ztratit. Naštěstí tatínek začal i mluvit, takže si držel celou její pozornost. "Asss-gggar," snažila se Ciri napodobit těžké slovo. Chápala, že to je domov, tam byla jeskyně, kde se narodila a vysoké stromy, které jim ukazovala už maminka. Byla ale na sebe trochu naštvaná, že jí nešlo tak dobře mluvit, jako její sestřičce nebo jako tatínkovi. Tolik by toho chtěla povídat, ale slovíčka se jí nedařila na jazyku formulovat. Chce to čas. "Aaaasgaaar, Assgarrr, Asgaar!" vykřikla po několika pokusech a pyšně vypjala svoji maličkou hruď. Zvládla to! Jenže táta se jich už ptal na něco jiného. Viv zopakovala slovo, na které se táta ptal. Jenže Ciri přišlo, že na tohle se přesně neptal. Svoje jméno? Jako moje jméno? Jméno sestřičky? Nechtěla tátu zklamat, proto se zastavila a začala ukazovat tlapičkou. "Ciri," řekla a ukázala na sebe, "Vivi," ukázala na sestřičku, "a tátá," vyštěkla nadšeně a pověsila se mu na nohu. Jenže on šel dál, tak tam dlouho viset nevydržela.
Jejich táta se však rozhodl, že jim hlavičky zaplní spoustou informací. Ciri už to maličko unavovalo, ale milovala, když mluvil, takže ho sice poslouchala, ale moc nevnímala. S podivem se dívala na svou sestřičku, která šla oblíznout strom. Začala se jí smát, když pak šla s vyplazeným jazykem, protože jí strom nechutnal. Znovu zaslechla, jak tatínek mluví o stromech, větru, listech, jehličkách, Asgaaru a kdovíčem ještě. Ciri tedy běžela k vysokému stromu, který už byl jedním z posledních z lesa, aby tatínkovi ukázala, že ho stoprocentně vnímala. "Strrrom," řekla pyšně. Maličko u písmenka R chrčela, ale to mohlo být tím, že se ještě pořádně nerozpovídala. Stromy už opustili a blížili se k dlouhému pásu vody. Ciri zvedla ouška, když slyšela o máme. A pochopila, že u řeky znamená u vody. Zadívala se na proudící vodu a zapamatovala si - řeka. "Máma, máma, máma," brebentila vesele a protáhla krok, což v jejím případě vypadalo dost komicky. Hned se pověsila mamince na kůži pod krkem, snažila se svým maličkým jazýčkem dosáhnout na její tlamu, aby jí dala najevo, jak ráda ji vidí. Teprve potom si všimla Reonyse, kterého taky dlouho neviděla. "Reonysi," vykřikla (celkově byla taková trochu ukřičená) a skočila mu k druhému boku, než její sestřička. Bylo to těžké, protože byl zaparkovaný pod tátou, ale i tak se mu otřela o bok. Vivianne se zase přitiskla k mamce a Ciri byla rozpolcená, protože nevěděla, ke komu se chce přitulit dřív. Nakonec zvolila maminku, protože jí delší dobu neviděla. Nesedla si však k jejím nohám, ale začala jí lovit oháňku, což byla veliká zábava.

1) Východ
2) Les
3) Slunce
4) Bílá
5) Panna
6) Pravá
7) B
8) A
9) C
10) E
11) C
12) D
13) A
14) E
15) B

Výsledek: MRZIMOR
Věta: Jaro je nejlepší období, protože všechno kvete... Ale na létu mám ráda to teplo... no a na podzim je všechno krásně barevné... I když jak nad tím přemýšlím zima má taky něco do sebe.

Táta nebyl evidentně tak nadšený ze hry, jako malá vlčí slečna. Nejspíš mu nějak ublížila, když ho svými maličkými zoubky po vzoru sestřičky kousla do nohy. On totiž vydal zvuk, jako když se jí samotné něco nelíbilo a ještě nohu zvedl do vzduchu. K tomu přidal slova, která byla řečena takovým tónem, až se Ciri zastyděla. Ale jen na chviličku, protože táta v nějakém hořekování nepokračoval, ale jen se na ně díval a usmíval se. Ciri si oddechla, že to nebylo tak hrozné, ale navždy si bude pamatovat, že do táty se tolik nesmí kousat.
Zato Vivianne si s ní začala hrát, tak jak si představovala. Sice vždy přiběhla, zatahala ji za nějakou část těla a než se světlá samička nadála, tak byla její sestřička zase pryč, ale i tak to byla legrace. Ciri mohla odhadovat, zpoza jakého stromu se Viv objeví a do čeho jí kousne tentokrát. Vždy když si ji Ciri všimla, což nebylo tak často, ale občas se jí to povedlo, tak na ni roztomile zavrčela, aby se držela dál, ale její sestřička toho nedbala.
Pak však táta promluvil něco o mamince a brášcích. To přimělo obě vlčí slečny, aby zanechaly své zábavy a věnovaly mu celou svou pozornost. "Jupíí, máma," vypískla nadšeně a běžela za šedým tělem svého tatínka. Tedy snažila se běžet, protože přeci jen tento pohyb neměla ještě tak zcela vžitý do pacek. Cestou se pozorně dívala okolo sebe, aby jí nic neuniklo.

// Medvědí řeka

Šlofíček byl vážně potřeba. Po všem tom novém žrádlu a všelijakých vjemech, které se k ní dostaly, musela nechat svoje myšlenky ustálit. Tulila se k sestřičce a noze cizí vlčice. Věděla, že tatínek je blízko, takže mohla takhle beztrestně spát. Jenže pak Viv vstala a někam se vydala. Ciri by byla okamžitě na nohou a běžela za ní, kdyby se jí spánek a pohodlí nelíbilo více. Ale musela se přemoct a vstát. Otevřela očka a sledovala svoji sestřičku, jak se rozběhla za tatínkem. To ji vyburcovalo k tomu, aby taky vstala. Protáhla se a mocně zívla, přičemž se dívala na vlčici, která tu s nimi celou dobu seděla. Jenže teď dlouho nic neřekla, tak se na ni Ciri raději zadívala, jestli se jí něco nestalo. Ale zdálo se, že ne.
Viv mezitím začala tátu přesvědčovat k tomu, aby si s ní hrál. No u toho nemohla malá vlčí slečna chybět. Ještě jednou se protáhla a vyskočila jako na pérkách. Přiběhla k tátovi, jemně ho svými zoubky kousla do nohy. Pak přiběhla k Vivianne a drcla do ní čumákem. "Hrrrrrát," vyhrkla ze sebe a oblízla jí nos. Pak se jí postavila k boku a udělala to co ona, vystrčila zadek k nebi a bříško dala k zemi. Doufala, že si budou hrát všichni společně.

// Vítám nové tváře. :)) Slibuji, že se budu dívat na zprávy a pokusím se být více aktivní, poslední dobou utíká ten čas strašně. :D Jelikož nestátnicuji, tak se nebudu muset učit a měla bych to sem víc stíhat. :D Akorát okolo 25.5. mám termín porodu, takže je dost možný, že prvních 14 dní budu prakticky nepoužitelná. :D Ale určitě budeme mít hodný mimčo, takže na dění budu dohlížet.

Maminka s bratříčky odešla, tatínek na její výzvu o hru nereagoval a sestřička se konečně přestala prát s tou věcí na tatínkově noze. Jenže nepochopila, že si s ní chtěla Ciri hrát, takže hledala, čím by se zabavila. Světlá vlčice už chtěla přiběhnout znovu a z legrace ji kousnout, aby vzala na vědomí, že ona by si taky moc ráda hrála, ale to se tatínek pohnul směrem k hnědé hroudě. Zvědavě ho sledovala, co s tím bude dělat a on do toho kousnul. Fakt kousnul, ale ne hezky, jako kdyby si chtěl hrát, ale strašně surově. A z té věci vypadlo něco, co nebylo vůbec hezké. Popravdě to byl dost odpudivý pohled. To už je však vybízel k tomu, aby k tomu přišly a najedly se. Ale maminka má mlíčko, to mi stačí. Kdyby už uměla pořádně formulovat slova ve věty, tak by protestovala, takhle mohla jen špulit pusinku a nedůvěřivě se blížit. Viv byla odvážnější a byla u toho MASA dřív, než ona. "Žrá-žrádlo?" zeptala se ještě jednou, protože to bylo pro ni nové slovo. Znala jídlo, mlíčko, krmení, ale žrádlo to bylo něco jiného. Drsného. A ona chtěla být drsná jako tatínek.
Výše zmíněný jim ještě ukázal, jak použít zuby k tomu, aby si to vůbec vychutnaly. Vypadalo to složitě, cumlat mlíko bylo jednodušší. Ale když to zvládla Viv, proč ne ona? Packou nedůvěřivě šťouchla do něčeho měkkého a zamotaného. Přičichla k tomu a zase zacouvala zpátky, nevonělo to vábně. Nakonec jsem si vybrala kousek, který ochutnala i její sestřička. Jako táta se zakousla do toho žrádla a kus utrhla. Žvýkala jako sestřička a chuť byla divná. Ze začátku jí to vůbec nechutnalo, mlíčko bylo mlíčko. Chuť byla nepopsatelná, málem to zase vyplivla, ale statečně kousala dál. Když sousto polkla, zamlaskala a rozmýšlela se, jestli to bylo dobré nebo ne. Pak zkusila ještě jednou ten stejný postup a ono to bylo překvapivě dobré. "Žrádlo, mňam!" vykřikla a zakousla se svými zoubky do dalších částí. Ve výsledku neubylo skoro nic, ale ona měla bříško plné k prasknutí. Takhle si teď nemůže hrát, protože ji nožičky skoro neunesly. Měla však stejný nápad jako Viv, která hledala místo na kratičký šlofíček. Nakonec ho našla u vlčice, ke které se Ciri styděla zpočátku přijít. Ale když viděla, jak je její sestřička neohrožená, tak se vydala k ní a přitiskla kožíšek k jejímu. Mrkla na černou vlčici, která nehybně seděla, jestli se stále nehýbá a Ciri se k ní může taky přitulit. Nakonec ležela tak, že měla nohu vlčice vedle sebe a za zády sestřičku. Zavřela očička a upadla do krásného spánku.

Hřejivá slova tatínka způsobila, že se Ciri cítila jako největší hvězda pod sluncem. Napnula svoji maličkou hruď, aby ukázala, že jí to vlastně už vůbec nebolí, protože to by pak na ni nemohl být tatínek pyšný. Sice přesně nevěděla, co znamená být pyšný, ale cítila z jeho hlasu, že udělala něco moc moc dobře. Maminka tatínka a cizí vlčici nepřivítala zrovna hezky. Už i toho si malá princeznička všimla, že hezký hlásek, který používala, když s nimi mluvila, vyměnila za nějaký ošklivý, který se jí ani trochu nelíbil. Přitiskla ouška k hlavě a čekala, až si to spolu vyříkají a začnou zase mluvit těmi hezkými hlasy.
Dívala se ze svého úkrytu mezi tatínkovýma nohama na sourozence. Viv a Reo, kteří bojovali proti něčemu namotanému na tatínkově noze už to vzali, protože to bylo najednou nedosažitelné. Tak se začali pošťuchovat mezi sebou. To chtěla Ciri taky, ale než se rozhoupala, protože přeci jen hřejivá přítomnost otce byla milejší, její starší bráška se zadíval někam dál mezi stromy. A tam byl mizející kožíšek jejich maminky! Ciri se zděšeně podívala na tatínka, pak zpátky na maminku a zase na tatínka. Kam jde? Proč jde pryč? Zlobí se na nás? Na tatínka nebo na tu cizí dámu? Ciri z toho šla halva kolem a než se nějak rozhoupala, tak byl její bráška a maminka pryč. Zvedla se a chtěla jít za nimi, jenže se bála, že by se mohla ztratit. A ztracená princezna to je horší než upadnutá princezna. Podívala se proto na Crowleyho, který se odvážil přijít k nim. A začal se do tatínka utírat, stejně jako to udělala předtím ona. Zasmála se na svého brášku a hravě do něj drcla. Pak maličko poskočila a běžela drcnout do sestřička. Chtěla si s nimi hrát. Nakonec se osmělila a roztomile capkala i k černé vlčici s úmyslem drcnout do nohy i ji. Jenže, když k ní doskotačila, zase si to rozmyslela. Byla přeci jen hrozně veliká a neznámá. Co když mě sní? Proto se jí jen zlehounka dotkla a upalovala za tatínkem, kterému nabourala do nohy, aby si s nimi taky hrál. Pro představu, tmavá vlčice by neměla žádný problém Ciri chytit, protože její rychlost nebyla nějak závratná. Ale v očích světlé vlčice to byl přímo nadlvčí výkon, jak rychle cupitala.

// Úkryt

Dojít tu předalekou cestu k otvoru ven, to byla jedna věc. Ciri už ani v hlavičce nenadávala na to, že by jí snad bolely nožičky, protože zvědavostí přímo hořela. To už pak neměla na nějakou bolest ani pomyšlení. Jenže problém nastal, když maminka udělala hup! a byla někde pryč. Ciri zalil studený pot a panika, přece by je tady nenechala. Celá ustrašená se dostala ke kraji a oddechla si. Maminka tam na ně čekala a sundávala je hezky a opatrně na zem. Tolik se jí ulevilo, že si ani nevšimla, jak letí vzduchem. Až když její se její pacičky dotýkaly země si uvědomila, jak nízko se ocitla. Zvedla hlavu a přišlo jí to naprosto úžasné, že byla tááámhle vysoko a najedou je táááákhle nízko. A co teprve země, po které šlapala. Bylo to zcela něco jiného, než v jeskyni. Sourozenci si toho také všímali a zkoumavě si prohlíželi nové věci. Ciri nebyla daleko za nimi, i ona očichávala vysoké zelené věci, ještě vyšší věci, které měly zeleň až tam nahoře. Maminka jim dělala přednášku a při ukazování na vysokou věc prohlásila, že je to strom. Strom, zapamatovala si Ciri a pozorovala Vivianne, jak si s nimi povídá. I ona tedy u každého zamručela podobně jako sestřička, ale nakonec se jim omluvila, protože kdyby to dělala opravdu u každého, tak nikam nedojde. A maminka se začala vzdalovat.
Do kožíšku jí padaly kapky vody, které byly čím dál hustější a bolavější. Ciri si nepřipadala ani trochu komfortně, naopak, tělíčko měla těžší a těžší, kožíšek mokřejší a špinavější. To nebyla ta krásná maminčina péče, která se jim dostávala. Tohle bylo celé brr. Jenže pak se to změnilo o 100% a to díky jednomu vlkovi. Táta! Poznala by ho kdekoliv a kdykoliv. Dobře, přiznejme si, že asi ne vždy by ho poznala, teď kdyby na ně nezačal šišlat a vítat je, tak by ho asi taky přehlédla, protože tu byla spousta pro ni nových věcí. Ale byla komunikativní, takže když na ni někdo promluvil, ihned si ji získal. A když zaostřila a zaposlouchala se, tak ho hned poznala. "Tííí," vypískla, až ji samotnou překvapilo, co to z ní vyšlo za zvuk, ale nedbala toho. Rozběhla se přímo za ním, stejně jako sestřička. Crowley zůstal jako ustrašenec schovaný vzadu, což nechápala. Otočila se na něho a bác! Přistála čumákem rovnou do bahna, jelikož nedávala pozor a její nešikovné nožičky klopýtly o první větvičku, kterou potkala. Začala ublíženě frkat a natahovat, protože potřebovala moc a moc utěšit. Pomaličku se dostávala k tatínkovi, nevšímala si toho, že její sestřička mu útočí na něco na noze a s velice ublíženým pohledem si mu sedla mezi přední nohy. Dívala se na něj svými medovými očky, ve kterých se pomalu sbíraly slzičky z toho, že si natloukla. Pak se mu zavrtala do druhé nohy, která nebyla pod útokem a otřela si do ní většinu bláta i s pár nudlemi, které se ji u čumáčku vytvořily. Hned ji však bylo o poznání lépe.