Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Dostala jsem pochvaly ze všech možných stran. Dmula jsem se pýchou, ale trochu to kazil výstup Thyry. Opravdu jsem se bála, aby se nesebrala a neodešla jako Vivi. Ale jak podotkl Reo, tak tohle bylo trošku něco jiného. Ale i táta se vyjádřil, že bych měla jít já. Chopili se úlovků a pomalu se vydali do lesa.
Ohlédla jsem se po Thyře a začalo to ve mně hlodat. Opravdu potřebovala víc času na uklidnění? A to bylo všechno? Patřilo to k dospívání a nebo se opakuje historie? Nejistě jsem přešlápla na nohou. Možná, že se to blížilo spíše ublíženému puberťákovi (což jsem si nedávno taky zažila), než k dramatu a tomu, že se už nikdy s rodiči nechce vidět. A viděla by mě vůbec ráda? Nakonec jsem se vydala stejnou cestou, ale neměla jsem tedy v úmyslu to, že bych ji odchytla a promluvila s ní. Jenom, když to bude vypadat, že mě potřebuje.

// VVJ

Maia to rozhodla, což bylo na jednu stranu dobře, na tu druhou, měla na to právo? Nevěděla jsem, jak vysoko stojí, teď totiž nebyl čas to zjišťovat. Možná, že bych se na ni měla zamračit, že mi takhle rozhoduje život, pomyslela jsem si, ale zavrhla jsem to. Byly k tomu dva důvody. Ten první, byl tu dost zmatek a hrozba toho, že nám jídlo uteče, což bylo nepřípustné a vysloužili bychom si pokárání. Druhý a ten byl pro mě důležitější, Reo s ní souhlasil. A to co řekl Reo (nebo nyní neřekl, ale tiše souhlasil), bylo pro mě svaté. Možná o trochu svatější, než to co by řekla Nina. Přikývla jsem tedy a zaměřila se na mládě.
Po té srážce už bylo na nohou, ale zjevně otřesené. Což mi mohlo pomoci. Jenže ani já ani ono jsme neměli žádnou rychlost na to, abych ho mohla srazit k zemi. Takže jsem setrvačnost nemohla použít. Musela jsem na to chytře. A hlavně opatrně, protože jsem chtěla svoje tělo nechat v jednom kuse.
Moji dva lovečtí partneři již skočili na matku losici a vyděsili mládě ještě více. V panice běhalo kolem, nevědělo kudy kam a chtělo zdrhnout. Počkala jsem si, až poběží kolem mě a skočila mu z křovin po krku. Nakonec se mi povedlo tu setrvačnost použít, protože jak vyvádělo a poskakovalo, tak získalo nějakou rychlost. Můj skok ho strhnul na zem, ale vážná zranění jsem mu nezpůsobila. Chytla jsem ho totiž spíš za kůži, než pořádně za maso nebo tepny. Nicméně válely jsme se na zemi a bylo na mě, abych byla rychlejší, než ono. Kopalo nohama kolem sebe, ale snažila jsem se kopytům vyhnout. Z malých ranek mu tekla krev, akorát to nebylo nic, co by ho celého udolalo. Vyskočila jsem na nohy a snažila se vrhnout na krk. Mládě uhlo a málem jsem dostala kopytem do obličeje. V poslední vteřině jsem uhnula taky a zkusila to znovu. Tentokrát moje zuby našly správný cíl a já mu chtěla ukončit stres a trápení. Mlelo a mrskalo sebou pořádně, ale síly mu pomalu docházely, až jeho srdce utichlo docela. Tělo se přestalo kroutit a dech se už neozýval. Pustila jsem krk a otřela si krev z tlamy. Byla jsem na sebe ohromně, ale ohromně pyšná. JÁ, která nesnáší lov, jsem dokázala SAMA ulovit mládě. A ani mě nekoplo. S pyšným úsměvem jsem se podívala na všechny okolo, jestli to viděli. Můj triumf.
Avšak to, co jsem viděla já, to mě zamrazilo. Nina strašně vynadala Thyře a odkráčela. Místo toho, aby se zajímala, jestli je v pohodě. Takhle se má máma chovat? Nedokázala jsem si představit, že by se ke mně takhle zachovala máma nebo táta. A taky jsem viděla, co to s ní udělalo. To stejné, co už jsem jednou viděla. Podívala jsem se na tátu. "Běž za ní. Nebo mám jít já? Takhle to bylo s Vivi a jak to dopadlo? To bych nechtěla," řekla jsem mu smutně. Ach tahle dramata.

Slyšela jsem alespoň jedno jméno z nováčků. Maia. Pokývala jsem hlavou, že beru na vědomí, ale samozřejmě jsem se jí chtěla představit i sama. To, že se Reo viděl i s naším druhým bratrem, mě překvapilo. Ráda bych si poslechla, jak se má, ale to už nám Nina dávala instrukce. Byla jsem na jednu stranu ráda, že nemusím běžet a nahánět. I když to bylo to nejjednodušší na celém lovu, nechtělo se mi. Ale vlastně se mi nechtělo ani zakusovat oběť, či vlastně oběti, jak jsem pochopila, že budeme lovit. Jenže, co už.
Plížila jsem se za Reonysem do křoví, které vybral. Viděla jsem, jak táta a Nina skočili do stáda a odhánějí velké losy od matky s mládětem. Bylo mi toho mláděte líto, ale i my jsme potřebovali jíst. Pak jsem ovšem viděla něco, co bych já nikdy v životě neudělala. A nechápala jsem, jak to mohlo Thyru napadnout. Když byla jejich mise hotova, měly se stáhnout mimo. Jenže ona se rozběhla proti mláděti, sama! Byl to holý nerozum, protože mládě bylo o mnoho mohutnější a hlavně i teď mělo silná kopyta, kterými se umělo bránit. Thyra mu vletěla přímo pod ně a společně zůstali na zemi. Táta a Nina se jí ihned vydali na pomoc a jeden z nich, nevím kdo přesně, obtočil matku i mládě ohnivým kruhem, takže zbytek losů utíkal pryč. Podívala jsem se na nás, kteří jsme měli dokončit lov. Jelikož to byl obří zmatek, tak už bylo jedno, jestli nás uvidí nebo ne. "Nejdřív matku, potom mládě? Nejdřív mládě, potom matku? A kdo jde po kom?" Nevěděla jsem o sociálních a mateřských vazbách losů nic. Takže jsem netušila, jestli by matka opustila mládě nebo mládě matku. Zatím je však držel ohnivý kruh v šachu, ale nevěděli jsme, kdy zhasne. V uších jsem slyšela hučení krve, ale neměla jsem přesný plán. Takže jsem nechtěla vyběhnout bezhlavě do centra dění a přimotat se ještě někomu dalšímu pod nohy. Když už to je takhle s malým zraněním, tak ať máme pozitivní výsledek. Za Thyru!

// Cedrový les

Šli jsme pospolu, ale každý se bavil po skupinkách. Táta nás počítal a sledoval pohledem louku. Nina učila něco své dcery a nové vlče, které jsem neviděla. Ke mně se však přitočil Reo, který mi odpovídal na otázky. Zatetelila jsem se při představě, že můj prince někde chodí. A že mě už možná hledá. "To je tak krásná představa. Aby byl hodný, milý, laskavý, ale taky hlavně aby mi byl hoden. Žádná lůza, že jo," chtěla jsem drobné ujištění, že jsem přijala svoji roli princezny správně. Nevěděla jsem, kde jsem k tomu přišla, ale cítila jsem, že je to tak správně. "Hele, jen pro upřesnění, jak se jmenují ty nový tváře, který tu vidím? To vlče a ta nová vlčice, co jde s námi?" zašeptala jsem ještě směrem k Reovi, abych mohla nováčky nějak oslovit a ne jenom "hej ty". Zase nějakou důstojnost jsem mít musela.
Všimla jsem si druhé skupinky vlků, která se začala formovat na druhé straně louky. Nevěděla jsem však, jestli se dívali na stejné stádo nebo na jiné. Než jsem se otočila k tátovi, abych se ho na to zeptala, jestli nás to má nějak znepokojovat, tak jsem ještě odpověděla na otázku svého brášky. "Žebra jsou v pohodě, necítím už vůbec žádnou bolest nebo náznak toho, že bych byla zraněná. Ale hojilo se to dlouho, takže slibuji, že letos neudělám nic tak ohrožujícího. A co se týče Vivianne, nevím kde má domov. Jakože kde přesně je. Možná bychom ho mohli zkusit najít. Uvidíme," usmála jsem se a otočila hlavu na tátu nebo na Ninu, prostě na jednoho z nich, aby udělili funkce a my měli tuhle ošklivou povinnost za sebou.

Všichni mě přivítali, pozdravili a jestli to někdo neudělal, tak to nevadilo, protože jsem si toho nevšimla. Bylo to ale tak krásné, jak se ke mně chovali. Opravdu jako k princezně. Snažila jsem se nějak zapamatovat si nové tváře a jejich jména. Pozdravila jsem své sourozence, malou sestřičku, která přes léto vyrostla, svého velkého bráchu, který mě hned pozdravil a přivítal. A jak jsem si všimla, tak se velice měl k Saelind. Pousmála jsem se, ale nechtěla jsem rušit řeč Niny, která to převzala po tátovi. I na ni jsem se dívala jinak. Jistě, nějaké neshody tam byly, ale teď jsem byla opravdu připravena začít znovu, s nepopsaným listem. Proto jsem i ji věnovala úsměv, nikterak zákeřný. Všechny mé zdejší úsměvy byly myšleny zcela upřímně. A samozřejmě nejhezčí slova byla od táty, když mě dal jako vzor.

REONYS
Už jsme se však pomalu chystali vyrazit. Nejdřív jsem se zařadila po boku Rea, protože s ním jsem toho měla přeci jen nejvíc společného. "Ještě jednou tě zdravím," řekla jsem raději, kdyby to náhodou předtím přeslechl. Přátelsky jsem ho šťouchla do boku. "Moc vám to se Saelind sluší. A moc gratuluji. Jsem za tebe fakt ráda, hodíte se k sobě. Snad se mi taky poštěstí nějakého takového prince najít. Na svých toulkách jsem zatím moc štěstí neměla, ale před zimou se chci ještě vydat na toulky," jeli mi tlamička na plné obrátky. Chtěla jsem si popovídat se všemi, ale prostě Reo byl ten, který byl první.

// Severní Galtavar

// Dlouhá řeka přes Armanské hory

Vykračovala jsem si zcela vznešeně. Cítila jsem se plná síly, možná trochu hladová, ale přeci jen jako princezna. Tohle nově nabité sebevědomí mě skoro opustilo, když jsem vlezla do lesa, kde se to pachy jen hemžilo. Zaskočilo mě, kolik jich neznám, Nebo možná znám, ale byly trochu jiné. Asi bych se měla doma ukazovat častěji. A udělat si dobré vztahy s ostatními. Nebo je alespoň trochu poznat.
Oklepala jsem se z toho mírného záchvěvu paniky a znovu pyšně vykročila. Dívala jsem se kolem sebe, jako kdybych tu byla poprvé. Důvěrně známé stromy mě vítaly svým šumem, hlasy rodiny se nesly lesem a já si užívala svoji trochu novou masku. Pořád jsem to byla já, ale chtěla jsem, aby každý hned na začátku viděl, že jsem někdo. Elita. Vlk z nejlepší krve, který tu může pochovat.
Dorazila jsem ke skupině vlků, na které jsem se ovšem usmála normálně, hezky a přívětivě. Přeci jen, znala jsem je, tak proč bych byla povýšená. Jen jedna vlčice zde byla cizí, takže na tu jsem se podívala trochu z patra. Zatím jsem totiž nevěděla, kdo to je.
Ale přišla jsem taky ve chvíli, kdy táta ohlašoval lov. Zafrkala jsem, nicméně přidat jsem se chtěla. Měla jsem hlad a chtěla jsem ukázat, že už dýchám naprosto normálně. Takže dlouhé běhy zvládnu. A za třetí, chtěla jsem mu pak říct a trochu ho i poprosit, přece jen byl to pořád můj táta a alfa, jestli bych mohla udělat nějaký delší průzkum po okolí. Než bude zima. "Zdravím všechny. Slyšela jsem něco o lovu, takže se k němu přidám," oznámila jsem jako první, protože se k odpovědi zatím nikdo neměl.

// Severní Galtavar přes Armanské hory

Byla to dlouhá cesta. Hodně dlouhá. Nevěděla jsem kam jdu, ale šla jsem dlouho. Cítila jsem však, že se mi dostala zpátky moje síla, což znamenalo, že plíce jsou už úplně v pořádku. Jsem už dlouho pryč. Táta si možná bude dělat starosti. Jízlivá poznámka, že možná ani ne mě taky napadla, ale zapudila jsem ji. Byla jsem přece starší, vyspělejší a lepší, než ostatní. Takže jsem to musela zvládnout. Dojdu domů, kouknu jestli není něco potřeba udělat a pak půjdu ven a někoho k nám přivedu. Někoho, kdo za mě bude lovit a sloužit nám, abych ukázala, že jsem pro smečku přínos a dokážu rekrutovat nové vlky. Tedy poddané, zatetelila jsem se a otočila to zpátky k domovu. Začínaly se ve mně probouzet sklony k vládnutí? Konečně se projevila výchova, kterou jsem měla jako mladší sourozenci? Možná, že jo a docela se mi to líbilo. Napila jsem se ještě na cestu a vydala se dál. A asi bych si taky mohla popovídat s Ninou. Dospěle, s rozumem, klidně. Ne, abychom byly kamarádky, ale aby byl mezi námi čistý vzduch.

// Cedrový háj přes Armanské hory

Všechno se událo tak nějak mimo mě. Tedy, v jednu chvíli jsem odpovídala na otázky tátovi a Reovi a v druhou chvíli jsem byla sama. Všichni se někam rozutekli, šli si po svých nebo po cizích věcech a mě tu nechali. Dobré bylo, že už mě hrudník nebolel. Špatné bylo, že odešli i s kořistí, takže jsem zůstala sama a s hladem. Kruci.
No, mohla jsem se vrátit do lesa nebo jít někam sama. Na vlastní tlapku. Alespoň kousek. Pokrčila jsem čumák, protože se mi samotné chodit nechtělo, zároveň však to byla jistá zkouška dospělosti. A taky toho, jestli jsem byla dostatečně dcerou svého otce. Chtěla jsem zkusit, jestli dokážu někoho přemluvit k tomu, aby mi ulovil jídlo. Nebo se se mnou rozdělil. Vydala jsem se proto na vlastní pouť. Byla jsem dospělá, takže jsem to nikomu říkat nemusela.

// Dlouhá řeka přes Armanské hory

Hlásím Ciri na Záhadu. :)

Bylo to horší a horší. Ale šla jsem na hranici svých možností. Nebo svých sil? Cvakala jsem zuby, držela směr a modlila se o potkání těch dvou. A moje přání bylo brzy vyslyšeno. Viděla jsem tmavou šmouhu, což byl Reo. Skočil na losa, strhnul ho k zemi a já se v duchu zaradovala. Zastavila jsem a začala se vydýchávat. Věděla jsem, že jim nebudu teď nic platná. I když, když los po Reově útoku zase vyskočil a začal kolem sebe kopat, dost jsem se o ně bála. Ale naštěstí táta přiskočil jako neohrožená šedá střela a dokonal dílo lovu.
Pomalu jsem se blížila a měla radost, že jsem aspoň nějak pomohla. Snažila jsem se zhluboka dýchat a nějak to nedat najevo. Nejspíš to však bylo poznat, protože ke mně hned táta přiskočil. Za což jsem byla moc a moc vděčná, protože jsem ho pořád potřebovala. I když už jsem byla dospělá. "Dobrý, " řekla jsem s obtížemi a usmála se na něj. Pak jsem se k němu přivinula, protože jsem chtěla cítit jeho blízkost. "To jenom ta žebra nebo spíš plíce. Ještě nejsou asi úplně v kondici. " dodala jsem pomalu.
Pak už se však táta věnoval Nině, což mi projedou nevadilo. Pro vlčata jsem se aspoň usmívala, když už nic jiného, a na Rea taky. "Jo, dobrý. To ta žebra nebo plíce, jak jsem si je v zimě pochroumala, " zopakovala jsem mu, kdyby to předtím neslyšel. Došla jsem k losovi a kousek si utrhla. Nechtěla jsem se přecpat, protože jsem čekala, že ještě ho potáhneme domů, ale kousíček jsem si dala. U toho jsem mrkla pochvalně na Ninu." Díky za pomoc."

Zdálo se, že všechno šlo podle plánu. Nina mi všechno odsouhlasila, přidala svoje postřehy a šlo se na věc. Ironií bylo, že jsem na ni v duchu vrčela, ale ona navenek nevypadala tak špatně.
Moje mysl se však řídila lovem. Vypustila jsem přihlížející vlčata. Nevnímala jsem, že na louku přišla další lovecká skupina, vedená mým bratrem, nebratrem. Ne, hlídala jsem kulhavého losa, aby se nevrátil ke stádu. Nina odváděla svou práci na druhé straně, takže jsme ho pomalu, pomaličku odřízly. Konečně jsem zahlédla ten správný keř, kde měli být schovaní táta a Reo. Jenže, já cítila jak mi dochází dech. Moje zranění ze zimy, kdy jsem si polámala žebra, se začalo ozývat. Píchalo mě na hrudi, bolelo mě to a já zpomalovala. Moc, moc jsem doufala, že ty dva brzy potkáme. Hrozila totiž reálná šance, že se zdržím a los se dostane zpátky ke stádu. I když jeho kulhání bylo také znatelnější. Abych vynahradila ubývající rychlost, cvakala jsem víc zuby. Na vrčení jsem totiž už taky neměla dech.

Nejspíš jsem se musela smířit s tím, že budu u táty na druhé koleji. Sice se na mě zahleděl, ale ne tak, jak jsem byla zvyklá. Jak jsem chtěla. Mírně jsem zafuněla a potlačila měsíci pocitů. Věděla jsem totiž, že na lov je potřeba vyrazit s klidnou hlavou, pevným soustředěním a bez velkého strachu. Věděla jsem však, že se pocity vrátí, jen co bude lov hotov. Nebuď tak umanutá, třeba to jenom takhle špatně vidíš, protože to takhle špatně vidět chceš, nadávala jsem si v hlavě, zatímco měl táta velký monolog. Uši se mi našpicovaly, když řekl něco o dvou kusech. Povytáhla jsem obočí, podívala se na losi a pak zpátky na něj. Tak to asi nebude úplně proveditelný.
Řekla bych, že stejného názoru byl i Reo a překvapivě i Nina, čímž si u mě maličko šphla. Třeba to nebude opravdu tak špatný, připustila jsem si poslední myšlenku na téma Já chudáček ublížený a přidala se k vyhlížení kořisti.
Táta a Reo se schovali u jednoho keře, který byl dobře rozeznatelný. Nina označila losa, který kulhal. Kdyby na to neupozornila, tak bych si toho vůbec nevšimla. Takhle špatně na tom moje lovecké schopnosti byly. Pokývala jsem hlavou na souhlas a vydala se krok za ní. Našlapovala jsem potichoučku, až jsme dorazily na místo, kde už by o nás mohli lodi vědět.
"Asi bych neposlouchala tátu v tom, že ulovime dva. Zaměřila bych se na toho jednoho, souhlas? " ujistila jsem se, jestli to vidíme stejně. Protože kdyby jedna naháněla jednoho a druhá dva, tak v tom byl akorát bordel. Stádo by běželo všemi směry a tím bychom mohli ohrozit diváky.
Kdyz už jsme byli u diváků, všimla jsem si, že jsou mnohem blíž, než předtím byli. Ukázala jsem packou jejich směrem. "Asi bychom měly začít, jinak se přiblíží až k nám," zašeptala jsem a podívala se za se na stádo. Vybraný, kulhavý kus se na kratičký okamžik dostal na okraj stáda, což byl signál pro nás. "Držím se jeho pravého boku, abych ho držela od stáda dál," řekla jsem statečně. Mohla jsem to nechat na ni? Jo mohla. Chtěla jsem ukázat, že nejsem padavka a stoupnout v jejích očích? Jo chtěla.
Počkala jsem, až mi to Nina odsouhlasí a vyrazila jsem. Jelikož jsme byly blízko a půda byla celkem pevná, rychle jsem se dostala k pravému boku losa. Podle očekávání se chtěl vrátit zpět do středu stáda, aby ho odvedli pryč. Vrčením, poskakováním, chňapáním po nohou se mi to docela dařilo. Ale stádo se snažilo co chvíli měnit směr. Měla jsem docela strach, když jsme se motaly u těch velkých zvířat. Dal jsem však plnila svoji funkci. Akorát jsem z dohledu ztratila ten správný keř, ale věřila jsem Nině, že nás tam už dovede.

Všichni dospělí mě ihned pochválili za to, že jsem jako první cítila lovenou zvěř. Trochu jsem se nafoukla, že jsem prostě třída a to, že jsem to jen tak plácla jsem nechala dost dobře utajené. Pokud mi tedy někdo nečte myšlenky. To mi však bylo jedno. Lov mě nebavil, otravovalo mě to a upřímně mě to ani moc nešlo. Ale kvůli omladině jsem klidně hrála, že to je super. Protože pak mohli přebrat úlohu lovce a já bych mohla dělat něco jiného. Třeba mapovat území, chichi.
Táta nás rozřadil, já měla jít s Reem vlevo a on s Ninou vpravo. To byl dobrý plán, ať do doby kdy už jsme byli od sledujících dál a dodal, že my s Ninou budeme nahánět a oni s Reem budou lovit. Zhluboka jsem se nadechla a zase vydechla. Tento den nejspíš měl přijít, ale moc se mi do toho nechtělo. Protože teď už jí nebudu moct jen tak ignorovat.
Měla jsem na jazyku možná i drobnou omluvu za svoje předešlé chování a mírnou snahu začít znovu. Poslouchala jsem tátu a viděla jak mrknul. Chtěla jsem mu mrknutí vrátit, ale když jsem viděla, že to nepatřilo mě, ale vlčici za mnou, zaryla jsem tlapu do hlíny. Naštěstí to v té vysoké trávě nebylo vidět, ale cítila jsem se podvedená. Na tváři jsem nedala nic znát, ale moje omluva se vypařila stejně jako slina na poušti.
Raději jsem se přikrčila do trávy a sledovala, kam se jdou schovat táta a Reo. Pak jsem se pomalu plížila blíž ke stádu, abych je omrkla. Potřebovaly jsme najít nějaký starý nebo nemocný kus. Ale v záplavě nohou a těl jsem nikoho takového neviděla. "Máš někoho vytipovaného?" zašeptala jsem směrem k Nině, protože bez konverzace měl lov úspěšnost 0.

Cedrový les

Poslouchala jsem je zase všechny na půl ucha. Jo, měla bych být du jen přítomna, ale já prostě zrovna teď chtěla být ve svém světě. Kochala jsem se krajinou, sledovala trávu, stromy, vlčata, bráchu, Sesi, tátu a Ninu. I poslední jmenovaná nás doběhla a přidala se k nám. Když jsem viděla, jak se s tátou cukruje, v duchu jsem se oklepala. Přijmout takovou změnu je jedna věc, ale sledovat něžnosti byl úplně jiný level. Ninu jsem ale i tak pozdravila pokýváním hlavy. Oficiálně jsme se ještě asi ani jednou nebavily, tudíž pokývání hlavy byl dobrý začátek.
Raději jsem se vrátila ke sledování vlčat, aby se náhodou nerozběhla směrem, kam nemají. I tak jsem však slyšela, že táta povýšil Rea na betu. Široce jsem se usmála a podívala se na něj. "Paráda Reo, gratuluji." Měla jsem vážně radost.
Menší radost jsem však měla z toho, že Sesi nebude lovit, ale hlídat vlčata. Ona i Reo je hned učili, jak se kořist stopuje. Postavila jsem se k nim a začala čichat ve vzduchu taky. Možná jsem chtěla zapadnout mezi ně a nejít lovit. A nebo jsem si to chtěla osvěžit. "Já už něco cítím, co vy? " otočila jsem se na ně potichu. Nechtěla jsem, aby se kvůli mě zvířata rozběhla pryč, i když byla nejspíš dost daleko. Pravdou totiž bylo, že jsem cítila všechno možné, ale kořist, pro kterou jsme přišli, ne.

Dění bylo v plném proudu. Všichni si povídali, překřikivali jeden druhého, vlčata běhala kolem nás a Reonys mě pochválil. Zkrátka ideální stav. Asi je dobře, že to tu teď pořádně žije. Sice by bylo lepší, kdyby to byla naše maminka, a tím pádem i naši vlastní sourozenci, ale i takhle ne to dobré. Nejspíš jsem už byla s nastalou situací naprosto smířená a přijala ji za vlastní. Jen jsem ještě neměla možnost si sama popovídat s Ninou, ale věřila jsem, že tohle taky přijde.
Nyní se však chopil slova táta. Už mě svrběly packy, jak jsem chtěla někam vyrazit. Celou dobu jsem si myslela, že se jedná o společný výlet. Jenže, výlet to úplně nebyl. Nebo aspoň ne takový, který bych já osobně preferovala. "Jupí, " přidala jsem se kysele ke všeobecnému nadšení ohledně lovu. Procházka fajn. Nějaký dobrodružství fajn. Lov, bleee. Ale nechtěla jsem svůj postoj k lovu přenášet na vlčata. Jen ať si sami zjistí, jaká to je otrava a nepohodlí. Nebo naopak je to chytne a já budu už navždy osvobozena od téhle povinnosti. To byl dobrý plán. Přenechat lov někomu jinému. Nenapadlo mě, že by třeba mohli odejít někam jinam. Nebo třeba já. Ne, v mojí pohádkové budoucnosti jsme byli všichni ve stejném lese. Navždy. Naivita mě prostě jen tak neopustí.
Proto jsem se začala usmívat, poskakovat, jak se vlastně na takový lov těším.

// Za tátou