Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Velká houština přes Roh hojnosti

Poslušně jsem capkal trávou, hrdě si nosíc s sebou rybku v tlamě. Musel jsem uznat, že tohle brodění byla docela zábava. Určitě bych někoho z bratrů zlanařil, aby si se mnou šel do té vysoké trávy někdy hrát, ale jak jsem je znal, převálcovali by mě. Oni si hrát neumí, ne tak, jak bych chtěl. Přemýšlel jsem, jak daleko ve skutečnosti jsme, protože možná bych si sem mohl chodit hrát alespoň sám.
To už jsme opustily moře trávy a vlezly mezi stromy, které nebyly vrby, takže jsem poznal, že tam ještě nejsme. Ale vonělo to tu lehce povědomě. Možná jsem tyhle stromy také už někde viděl? Něco na nich rostlo. Něco víc, než listí, ale nepoznal jsem, co. Šišky to nebyly.
Tak jsem se soustředil na podivné plody na stromech, že jsem málem propásnul, že už jsme tady. Tedy, já bych to nepoznal, ale Cynthia se najednou zastavila a já zastavil tak, že jsem jí vrazil do zadních nohou. A pak jsem začenichal, když se mě ptala, jestli jsme tady. Očíčka se mi rozzářila. Ano! Ano, byli jsme tady! Vyskočil jsem na nožky a rozběhl se-
Zarazil jsem se otočil se na černou vlčici. Ona se mnou nepůjde? Nebyla rodina, takže asi ne. Zia Lia říkala, že kdo není rodina, do lesa nesmí. Ale Cynthia byla hodná, když mě sem dovedla, takže to byla skoro rodina. Přihopkal jsem zpátky k ní a k tlapkám jí položil svůj velkolepý úlovek. "Grazie. Děkuji," hlesl jsem a než stačila odporovat, přiskočil jsem k ní a vděčně se jí přitulil k tlapkám, než jsem se zase odtáhnul. "Arrivederci, signora Cynthia," uculil jsem se na ni s rozkmitaným ocáskem a pak už se jen na patě otočil a rozběhl se domů.

// Vrbový les

// Mahtae jih

Sotva jsem tlapkami dopadl na pevnou zem, kořeny za mnou se začaly zase hýbat. Leknutím jsem sebou cuknul a otočil se, abych viděl, co se děje, protože první, co mě napadlo bylo, že jdou po mně. Nešly. Začaly se stahovat zpátky do země. Nemohl jsem z toho spustit oči a býval bych tam zůstal, kdyby na mě Cynthia nepromluvila.
Vnímal jsem ji tak napolovic, z části ještě vstřebávajíc tu magickou show, které jsem právě byl svědkem, ale přesto jsem přikývnul, jako bych věděl, co říkala. Já se tolik jako ona krčil nemusel. Byl jsem drobounký a snáze se mi proplétalo místy, které muselo obří tělo černé vlčice prostě prorazit. Párkrát jsem přeci jen měl na mále s tím, abych od ní větví nedostal přes čumák, ale vždy jsem se jen tak tak vyhnul a občas se s tím napíchnul na větev za sebou.
"Hh?" vyhuhňal jsem, když se zmínila o rybě. Naprosto jsem zapomněl, že v tlamě nějakou nesu a teď jsem uprostřed zarostlého houští úplně nevěděl, co s ní. Než jsem to vykoumal, Cynthia se dala zase do pohybu a tak jsem se rozhodl, že ji prostě ponesu dál, protože co když po cestě dostaneme hlad a nikde už žádná řeka nebude? Ano, skutečně jsem žil v přesvědčení, že tahle ubohá napodobenina ryby by nás dva zachránila před vyhladověním. A tak jsem udělal hop a skok, ostnaté větvičky mi naposledy prohrábly hřbet, než jsem se vylíhnul na louce za vlčicí. Tráva už byla tak vysoká, že jsem přes ní skoro nic neviděl, krom pár stromů vyčuhujících nedaleko. Byl tohle náš les?

// Hruškový sad přes Roh hojnosti

Já chytil rybu! Já chytil rybu! Nemohl jsem tomu uvěřit. Pořádně jsem nevnímal, co mi Cynthia říka, protože jsem v hlavě slyšel jen sebe. Já chytil rybu! Byl to úspěch. Ohromný úspěch. Byl jsem z toho tak vedle, až jsem zapomněl, že bych jí nejspíš měl i sníst. Prostě jsem ji držel v tlamě a dál ji vystavoval světu na obdiv.
Pozor jsem začal dávat, až když se ze břehu vymrštily kořeny z ničeho nic a začaly tančit a proplétat se a najednou tu byla cesta přes most. Oči mi div nevypadly z důlků. Ryba zůstala v tlamičce. Ohlédl jsem se na dospělou vlčici, která jako by to nebylo nic neobvyklého prostě vyrazila přes most. Býval bych tam nejspíš skutečně ty kořeny zapustil, kdyby se v půlce nezastavila a neotočila po mě. Bylo to jako tiché nakopnutí, které mě donutilo vyběhnout po kořenech za ní.
Sám jsem se nahoře zastavil a z okraje shlédnul do proudící vodu pod námi. Viděl jsem sám sebe s rybou v tlamě a uhánějící bordel na řece a odraz mraků z nebe a připadal jsem si jako všemocný, že chodím po vodě, i když jsem fakticky nešel po ní, ale přes ní. Pak jsem se napomenul, že ani tady ty kořeny zapouštět nemám a rozběhl jsem se za Cynthiou, aby mi nikam neutekla.

// Velká houština

Koukal jsem na Cynthii trochu, jako bych spadl z vrby. Ne, rybu s čumákem jsem ještě neviděl, ale něčím jíst a dýchat musely, ne? Když to nebyl čumák, tak možná... zobák? Ale ten mají přeci jen ptáci.
Pozoroval jsem rybky a při tom bedlivě poslouchal výklad, jako by mě z toho vlčice pak měla zkoušet a podle toho rozhodnout, jestli dostanu večeři nebo ne. Příliš jsem nepochopil to s těmi žábami. Co jsem věděl, tak žáby byly zvířata, jak s nimi jiná zvířata mohla dýchat? Zadíval jsem se pořádně na ty drápance, co měly ryby za hlavou, jak mě Cynthia poučovala. Nevypadalo to jako žáby. Ale asi se tomu tak říkalo? Rozhodl jsem se neptat a zkrátka se s tím smířit. Přeci jen věci ve světě pojmenovávali dospěláci, tak některé smysl asi dávat úplně nemusely. Sám sobě jsem pak tlapkou prohrábnul srst za ušima, jestli tam také takové žáby na dýchání vzduchu pod vodou nemám. Pro jistotu.
Znejistěl jsem, když jsem byl znovu pobídnut do lovení. Najednou jsem neviděl ve vodě rybky, ale jen svůj odraz, který se snaží tvářit, že z toho není úplně vyklepaný. Nechtěl jsem před Cynthií vypadat úplně neschopně, ale zatím mi to moc nešlo.
"T-tak jo," přiměl jsem se vykoktat a zaostřit na ryby jako profesionální lovec. Cítil jsem, jak se mého tělíčka zmocňuje napětí čím víc jsem věděl, že se přibližuje ta chvilka, kdy budu muset vyrazit. Tak jo, tak jo, tři, dva, teď! Zaplul jsem hlavou znovu pod hladinu a tentokrát se nedusil, když jsem ji vytahoval zpět. A v tlamě si něco nesl s sebou.
Vynořil jsem se a nechal oči zavřené, protože jsem v nich nechtěl mít vodu. Čekal jsem, až steče. A taky jsem věděl, že až oči otevřu, budu se muset podívat, co jsem ve skutečnosti ulovil. A tak jsem pomalounku, nenápadně zamžoural... v tlamě se mi v rámci posledních záchvěvů sebezáchovy mrskala malá rybička. Sotva jednohubka. Ale byla to ryba. Já ulovil rybu! "Vuá uoviv viu. Vuá uoviv viu!" začal jsem huhlat na Cynthii s tlamou stále pevně sevřenou, aby mi ta rybka mrška nepláchla. Byl jsem celý tak nadšený, až se mi nekmital jen radostně ocásek, ale rovnou se mi kroutilo celé tělíčko. Nakroucal jsem se a natahoval k vlčici, aby si mohla také ten úlovek pořádně prohlédnout a mamince s tatínkem to potvrdit, kdyby mému vyprávění doma nechtěli věřit.

Couvnul jsem z vody, když do mě Cynthia šťouchala, a prskal o sto šest. Jako bych měl rýmu. Vodu jsem z čenichu dostával po kouskách, ale srdíčko už mi přestávalo vyplašeně bušit, když jsem si uvědomil, že přežiju.
Vypadalo to, že je po všem. Pak jsem naposledy kýchnul. "Hmm," zamručel jsem na odpověď vlčici, aby se o mě nemusela bát. Při tom jsem ale byl myšlenkami trochu jinde. Zamyšleně jsem se díval na vodu.
"Jak to dělají?" vypadlo ze mě a já tázavě vzhlédl k vysoké moudré dospělačce, než mi došlo, že bych mohl upřesnit, co mám na mysli. "Ty ryby. Jak to, že se neutopí? Copak jim do čumáku voda nenateče?" nechápal jsem. Udělal jsem pár opatrných kroků blíž, tentokrát už jsem do vody nelezl, ale pozoroval nehybně, jak se rybky sem tam nachomýtnou u břehu. Žádná z nich ale nevypadala, že by se topila.

Červen 10 | Odine

Odine. To jméno jsem si rychle uložil do paměti. Bylo důležité. Stejně jako tatínek. Maminka. Zia Lia. Eliz. Nebo Machi a Leo. Domov měl tolik jmen, když na to přišla řeč, ale já se nikdy nebál, že bych je zapomněl. I když budou přibývat, věděl jsem, že to tak je v pořádku.
Dala mi své slovo. Cizí vlčice se společnou krví a teď i známým jménem. A já jí věřil. Už jsem se nebál té chvíle, kdy se budu muset zvednout a poslechnout tatínkovo volání. Už jsem se nebál, až se zvedne i ona a půjde jiným směrem. Protože jsem věřil, že se vrátí. Až najde brášky. Až prozkoumá svět. Vrátí se sem. Všichni se sem vždycky vrátí a já na ně budu čekat, dokud nenajdou tu správnou cestu domů.
Seděl jsem v tichosti vedle Odine a neříkal nic. Neměl jsem pocit, že by to bylo potřeba. Někdy ticho bylo mnohem výřečnější a tohle bylo velmi upovídané, zatímco do něj bubnovala dvojice našich ocásků. Slyšel jsem ho, jak promlouvá a uvnitř mě hřál příjemný pocit.
Vítej doma, šeptalo jí ticho. Vítej.

Červen 9 | Odine

Musel jsem se tvářit hodně neústupně. Hodně rozhodně. Dal jsem do toho všechno, abych ji přesvědčil. Aby mi věřila. A když už se chystala něco říct, byl jsem připraven znovu vymyslet další věci, kterýma budu oponovat. Budu se bránit. Budu bránit ji, dokud to nevzdá. Ale jak se ukázalo... nemusel jsem.
Rozzářil jsem se jako sluníčko a radostně rozvrtěl ocásek. Bez omezení. Už jsem se nebál, že něco zakřiknu. Měl jsem radost a chtěl jsem, aby to vlčice věděla. Že takhle to bylo správné. Protože jí to ještě asi nikdo neřekl. Tak jsem jí to musel naučit já. Ale mně to nevadilo.
Znovu jsem se k vlčici přišoupnul blíž a spokojeně se k ní přitulil. Protože řekla, že ještě zůstane. Tak jsem mohl. Tatínek jistě pochopí, když ho ještě chvíli nechám čekat. Přeci jen to byli moji rodiče, kteří mě učili, jak je rodina důležitá.
"Jsem Cielo, mimochodem," pípnul jsem mezi nadšeným vrtěním, jako bych nedokázal dělat obojí najednou. Radovat se a mluvit. Muselo to působit komicky. Ale mně to nevadilo.

Červen 8 | Odine

Naklonil jsem zmateně hlavičku do strany. Možná už mi jen těžkla z toho všeho, co se mi snažila vlčice vysvětlit. Jak to myslela, že je tu Dante víc doma? Jak někdo někde mohl být víc doma a někdo míň? Nechápal jsem.
Hlavičku jsem naklonil na druhou stranu, když mi vyvracela to s tím vlčetem. Snažil jsem se jí rozumět, opravdu moc! Ale... moc to nešlo. Jen mi v hlavě naskakovalo víc a víc otazníků. Možná měla pravdu. Možná byla dospělá. Dospělí mi totiž často nedávali smysl.
Dlouze jsem se odmlčel a jenom koukal. Jako bych doufal, že to postačí, protože slova se k ní moc nedostávala. Nebo že by? Sklonil jsem hlavu, abych si dopřál trochu přemýšlení, než jsem ji zase zvednul a být o trochu větší, koukáme si teď s vlčicí z čumáčku do čumáčku. "Já jo," řekl jsem jí. "Já na tebe budu čekat. I kdyby jsi s námi nešla teď... budu čekat. Doma. Až se vrátíš."

Červen 7 | Odine

Nelíbilo se mi, že se vlčice snažila najít důvod, jak se z toho vykroutit. Ne, dělala, jako by jí to vůbec netrápilo! Ale mělo by! Nemůže nad tím jen tak mávnout packou! Nad rodinou se jen tak packou nemává! Měla štěstí, že jsem tu s ní byl já a ne Machi nebo Leo. Ti už by jí do té tlapky určitě kousli.
"Viděl jsem v lese jedno velké vlče, co vypadalo jako ty," sdělil jsem jí, když se bránila, že musí najít své bratry. Třeba to byl její bratr. Třeba v ní vzbudím zvědavost a půjde se mnou. A třeba tam najdeme i ty ostatní bratry. Hledala je tam vůbec? Podezříval jsem ji, že ne.
"Ale... jsi ještě vlče," konstatoval jsem, protože i když byla oproti mně velká, velká velká ještě nebyla. "Neměla by ses toulat." Zněl jsem teď určitě jako velmi dospělý vlk, i když jsem u toho měl hlas gumové kachničky. "A-a... myslím, že i velcí vlci se občas rádi někam vrátí, víš. Myslím, že každý je rád, když má někde doma. I když tam doma není pořád, tak to doma tam pořád je a čeká, až se vrátí..."

Červen 6 | Odine

Opatrně jsem vrtěl ocáskem. Sekaně. Tak jako sem.... tam... sem... protože jsem si nebyl jistý, jestli neslavím moc brzy, abych to nezakřiknul, ale také jsem se nemohl udržet, když zmínila Ziu Liu, protože když potkala jí, muselo to být něco dobrého, ne? Bude se tam chtít vrátit. Když ne se mnou, tak za Ziou určitě. Jenomže to jsem se spletl.
"Ne," odpověděl jsem kvapně nesouhlasně, jako by to její přemýšlení byla otázka. Nebyla. A mně to bylo jedno. "Musíš se vrátit. Musíš jít s námi! Kam jinam bys šla?" nechápal jsem a do mého naléhavého hlasu se prolínalo zoufalství. Jako bych se bál. Ale čeho?
Ne čeho. Ale o koho. Bál jsem se o ni. Nechápal jsem, proč by někdo chodil někam pryč, když ví, kde má rodinu. Proč by se jí dobrovolně vzdával? A teď, když jsem věděl, že ona je má rodina, jsem jí to nemohl dovolit. Nemohl jsem jí nechat jen tak jít, to prostě nesmí! To... to se nedělá. Copak jí nikdo nikdy neřekl, že se to nedělá? Měl jsem co dělat, abych se nerozbrečel, slzy mi tancovaly na krajíčku, ale já se dál snažil tvářit odhodlaně a nezlomně, jak jen se takový zaprdnutý budižkničemu vlče může tvářit.

Červen 5 | Odine

Tisknul jsem se k vlčici a bylo mi jí líto. Sám jsem nevěděl, co bych dělal, kdyby s takovou jistotou věděl, že se moje maminka už nevrátí. Nechtěl jsem nad tím přemýšlet, bylo mi z toho ouvno ještě víc. Vlčice měla pravdu. Byl jsem ta maminku a tatínka rád. Byli skvělí. A pak se mi v hlavě urodil skvělý nápad.
Ulehčil jsem od vlčice svou váhu, takže vlastně žádnou. "Můžeš jít s námi," vyhrknul jsem dřív, než jsem si to stačil promyslet, což by ale naznačovalo, že ještě bylo co k promýšlení, jenomže nebylo. Byl jsem rozhodnutý. "Můj táta se hodně zajímá. Určitě by se mohl zajímat i o tebe. Najdeme tatínka spolu a půjdeš s námi domů," oznámil jsem vlčici svůj nápad jako jasnou věc, ale přesto jsem na ní upíral s očekáváním svá kukadla, protože sám jsem s ní hnout nemohl. Musela jít sama.

Červen 4 | Odine

Ha! Věděl jsem to. V naší smečce žádný jiný tatínek kromě mého tatínka nebyl. Cítil jsem se hrdě, ale neměl bych, protože pro ni to neznamenalo nic hezkého. Také mi to nevydrželo dlouho. Když vlčice prozradila, což už jsem si vypočítal - že z Vrby je její maminka. Chtěl jsem se pochopitelně dál vyptávat. Jako třeba, kdo ta maminka je. Kdyby to byla Zia Lia, byla by to hodně hustá maminka. Ale vlčice nezněla, že je to Zia Lia, protože Zia Lia byla doma. A její maminka prý už ne.
Nechápal jsem, proč by se neměla vracet. Moji rodiče se vždycky vrátí, když ze smečky na chvíli odejdou. I já se vrátil po té, co jsem se z lesa ztratil. Když jsem to zvládnul já, musí to přeci dokázat každý! Ale vlčice vypadala přesvědčená, že její maminka ne. Přišlo mi to smutné, napadlo mě při tom totiž to nejhorší.
Neměl jsem na to, co říct, a tak jsem jen mlčky sklopil hlavu a pak se k vlčici víc naklonil a opřel se ní bokem celou vahou, což při mé titěrnosti nebylo moc a věděl jsem, že jí tím nepovalím. Přimáčknul jsem se k ní, mlčky, a doufal, že to ví. Že ví, že mě to s její maminkou moc mrzí.

Červen 3 | Odine

Vlčice se snažila tvrdit, že se nezlobí, ale já věděl své. Takhle se nechová někdo, kdo se nezlobí. Proč mě to ale zajímá, na to už jsem neodpověděl. Sám jsem nevěděl, možná proto, že bych jí mohl pomoc, kdyby mi to řekla. Ale ona nechtěla. Nechtěla pomoc. Můžu pomoc někomu, kdo o to nestojí? Na to jsem nebyl dost odvážný. Už tak jsem se překonával, když jsem seděl tak blízko vlčici, která sice voněla stejně, ale pořád byla cizí.
Když zmínila, že budeme asi rodina, zavrtěl jsem ocáskem. Pochopila to. A ne jen to. Z mé strany to byla domněnka, ale ona ji potvrdila. Brzy jsem ale vrtět přestal. Vlčice z tohoto objevu vůbec nebyla nadšená, jako já. Zavrtěl jsem hlavou, když navrhla, že tatínek bude tam. Není. Je tady. Hledá mě a já hledám jeho. "Tvůj tatínek je taky z Vrby?" zeptal jsem se zvlášť proto, že jsem si nemohl vybavit jiného vlka, krom svého tatínka, co by ve smečce byl. Jen maminku a tety. Čí tedy byla ona?

Vytřeštil jsem oči, když se mě vlče zeptala, jestli spíš ryby nebudou lovit mě. To mě nenapadlo. "To-to by mohly?" vykoktal jsem. "Ale vždyť... jsou malinký," snažil jsem se vymyslet nějaký argument, který by dokázal, že si ze mě vlčice jen dělá legraci. Ale jistý jsem si tím být nemohl, takže jsem teď přistupoval k té vodě s o to větší opatrností. Jako by z ní mělo něco vyskočit a spořádat mě na jedno kousnutí.
I když jsem byl trochu roztřesený, sledoval jsem pozorně vlčici a dělat vše, co dělala ona. Stojím na mělčině. Velmi, velmi neochotně dám přední nožky do vody a modlím se ke všem italským slovíčkům, které znám, abych ty vlkožravé ryby viděl dřív, než ony uvidí mě. Vlčice instruktážně cvakla zuby a já kývnul, že rozumím, zatímco jsem z toho všeho ani sám nedokázal tlamičku pořádně zavřít a měl jí tak celou dobu přitrouble pootevřenou.
Zadíval jsem se na své přední tlapičky ponořené ve vodě. Nehýbat se. Nehýbat se. Tahle část mi šla. Dokonce jsem se nehnul ani radostí, když se kolem mě opravdu začaly nějaké malé rybky šmrdolit. A čím dýl se šmrdolily, tím víc jsem byl nervózní. Bylo vidět, že nevím, kdy je ta správná chvíle chňapnout. A tak jsem neobratně otevíral a zavíral tlamičku ve vzduchu, neschopný se odhodlat a plácnout s ní do vody, až nakonec-
Tak prudce jsem potopil hlavu, že když jsem ji znovu vytáhl, plival jsem všude kolem sebe vodu. Rybu jsem nechytil, ale měl jsem řeku v čenichu a snažil se ji vyprsknout co možná nejrychleji. Mlel jsem sebou tak, že jsem při tom všechno v dosahu bez pochyby vyplašil, ale vodu v čumáku jsem měl pořád.

Červen 2 | Odine

Nepřekvapilo mě, že mi odpověděla v rodinném jazyce. Počítal jsem s tím, takže jsem to přešel jako nic. Co mě zarazilo, byl její tón. Cuknul jsem s sebou a zůstal ztuhnutý v půlce kroku, který jsem k ní chtěl udělat. Jako bych zvažoval, jestli se nespálím, když přijdu moc blízko. Její slova ohledně tatínka mě zasáhly, ne že ne. Ale já svému tatínkovi věřil, takže určitě neměla pravdu. Když ho nenajdu já, najde on mě. Takhle to má fungovat.
Vlčice zněla nazlobeně, ale já jsem si byl jistý, že jsem jí nic neudělal. Možná si s ní nikdo nechtěl hrát nebo se pohádala se svými brášky. Když se moji sourozenci pohádají, vypadaní nějak podobně. Dokončil jsem začatý krok a udělal další, až jsem byl vedle ní.
"Zlobíš se," konstatoval jsem fakticky. "Perché?" špitnul jsem a nevině natočil hlavičku ke straně. Kdyby chtěla, mohl bych si s ní hrát já, než se se sourozenci zase udobří. Chvíli jsem na ni koulel očka, než jsem do ní jemně štouchnul čumáčkem. "Voníš stejně," poukázal jsem na to, co mě sem přivedlo a snažil se jí tak vysvětlit, proč jsem se jí na tatínka ptal. Doufal jsem, že to pochopí a už se zlobit nebude. Alespoň na mě ne.