Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Leden 3/10 - Hvězdík

"Mi dispiace," omluvil se Cielo vlčkovi za to, že ho polekal. Vážně, mělo ho to přeci napadnout... a také ho mohlo napadnout, že mu nerozumí. Trpělivě vyčkával, než hnědý před ním přeříkal celou větu. "A-ano! Cielo, promiň," zazubil se omluvně ještě jednou. Skvělý začátek. A vlček mu pak na oplátku prozradil své jméno. Cielo jím vypadal velmi ohromen. "Stellato," pronesl po chvilce zamyšlení. "To znamená hvězda. Nebo spíš hvězdný," obdaroval druhé vlče informací zdarma a spokojeně u toho zavrtěl ocáskem.
"Moc mě těší, Hvězdíku. Ty jsi tu sám?" rozhlédl se při tom kolem, ale spíš symbolicky. Kdyby se k nim někdo dospělý blížil, na rozdíl od nich by byl vidět i přes závěje. "Totiž, vypadal jsi. Že jsi. Sám. Tady-ughm," odkašlal si, protože si šlapal na jazyk. A to chtěl tak moc být normální před svým potencionálním novým kamarádem. "Jen jsem se chtěl ujistit, že jsi se třeba neztratil, víš," podařilo se mu na druhý pokus dát dohromady hezkou smysluplnou větu. A dokonce i v jazyce, kterému Hvězdík rozuměl.

Leden 2/10 - Hvězdík

Plížil se za vlčetem a ani mu nedošlo, jak výhružné by to mohlo být, kdyby na to náhodou vlče přišlo. To nebyl dobrý začátek nějakého přátelství, když na vás někdo mžourá z houští. Být role otočený, Cielo by byl stejně rozhozený, jako ten tmavý vlček, ale teď mu to vůbec nedocházelo. Tedy dokud ze své skrýše neuslyšel rozklepaný vlčkův hlas, jak ho vyzívá, aby vylezl. A to mu přimělo se zamyslet... proč se vlastně vůbec schovával?
"P-p-promiň!" vyhrknul ze sebe před tím, než vylezl tmavšímu vlčkovi na oči. "Nechtěl jsem- nechtěl jsem tě vyděsit," omlouval se a popravdě, při pohledu na něj a jeho sněhovou čepičku nemohlo být těžké mu uvěřit. Takového zjevení by se nejspíš ani žába nelekla. "Mi chiamo Cielo," představil se zdvořile, aniž by mu došlo, že by mu tmavý vlček nemusel rozumět. "A ty?"

(81)

Stál jsem nehybně a do ničeho se nepletl. To mi šlo dobře. Vlk v rohu nebyl hrozbou a ať už byl rodinou nebo ne, při pohledu na něj mě naplňoval překvapivý pocit, že všechno bude v pořádku. A já věděl, že bude. Odine byla doma. A ať už se tohle vyřeší jakkoliv, bude to dobré. Protože doma se o sebe všichni postaráme.
Vlk, kterému na rozdíl od nás tří, už nějakou dobu nejspíš neteklo mlíko po bradě, pak začal vyjmenovávat, co dalšího by bylo potřeba. Kdybych uměl trochu průbojněji používat svůj hlas, souhlasil bych s Odine. Nebyla sama. Měla mě! A taky svého brášku. Ale pravdou bylo, že ani jeden z nás nebyl vlčice. "Já- já nejsem-" snažil se to cizinci vysvětlit, když se na mě tak významně díval, protože jsem ten pohled špatně pochopil. Přeci jen by nebyl první, kdo by si to o mě myslel. Teď ale nebyl čas se obhajovat. Nahnul jsem se k Odine. "Zkusím někoho najít. Mamma a zia Lia by tu někde měly být," informoval jsem ji tenkým hláskem, než jsem se od skupinky vzdálil, abych některou ze jmenovaných přitáhl na pomoc.

Leden 1/10 - Hvězdík

Cielo hrabal díru. Díru ve sněhu, abychom byli přesnější. Ale proč? To nemusíme vysvětlovat, dokud to není pro příběh podstatné. Podstatné ale bylo, že zatímco sněhu bylo tak, že už byl zahrabané v závěji k nezahlédnutí, někdo poblíž pšíknul. Cielo jako na rozkaz vystrčil hlavu ze sněhové jámy tak prudce, až jí prohrábnul sněhovou stěnu a teď měl z toho fešnou sněhovou čepičku na hlavě, o které sám však nevěděl. Vykoukl právě ve chvíli, aby zahlédnul drobný hnědý ocásek, jak si to šine směrem od něho pryč k jezeru.
Vlče? Rozhlédl se, ale nikde neviděl nikoho, kdo by hnědý kožíšek doprovázel. Vlče bylo asi podobně velké, jako on, takže bylo pravděpodobně mladší, protože Cielo rozhodně nedosahoval velikosti, které by ve svém věku jako statný vlk ve vývinu měl. Rozhodl se opustit svou pracně vyhrabanou jámu a nepozorovaně následovat vlčka, krčíc se u země a za závějemi, aby nebyl hnedle zpozorován. Čepička ze sněhu, která stále odpočívala na jeho hlavě, mu s kamufláží také trochu pomáhala.

(79)

Starostlivě jsem projel Odine srst čumákem - jemně, jako by se mohla rozpadnout, kdyby ten pohyb sama jen trochu cítila. A víc jsem z ní dostat nedokázal, ani víc pomoci, protože se do Vrby přiřítil... neměl jsem tušení, jak že se to jmenoval. Ale podle všeho to byl Odine bratr a tak jsem ustoupil ještě dřív, než mě stačil odstrčit stranou, protože jsem si byl jistý, že by to udělal. Jako bych na jeho pohledu viděl, že on nevidí mě. Že vidí jen ji. A chápal jsem to. Odine byla jako moje sestra. A představa, že bych v takovém stavu někde našel Elisu? Ne, to jsem si ani představovat nechtěl, dělalo se mi z toho nevolno.
Postával jsem stranou mlčky, abych nenarušoval chvíli, kterou mezi sebou ti dva měli, ale zůstával jsem po tlapce, kdyby byla moje pomoc potřeba. Po očku jsem se na krátko ohlédnul na vlka, který do Vrby přišel s bezejmenným. Krátce jsem ho zkoumal, ale v mém pohledu nebylo nic, co by značilo hrozbu z mé strany. Spíš jsem byl z toho všeho tady stále vyděšený. Byl tenhle vlk taky rodina? Rozhodl jsem se předpokládat, že ano, protože jinak by tu podle zii Lii neměl být, ale copak měl někdo v téhle situaci na to ještě vyhánět cizince?

(78)

Krčil se ve vlastním studu, jaký smutek mamma musel svým zmizením přivodit a čekal, že ho pokárá, přestože věděl, že to udělá s láskou. Ale zasloužil si to. Zasloužil si vynadat, že jí přivodil takové starosti.
Jenomže než stačilo pokárání přijít, Cielo uslyšel zvyku od vchodu do úkrytu. Zaškubal oušky a okamžitě tím směrem přesunul pozornost. Nebyly to totiž normální zvuky. Slyšel... knučení? A funění? Srdíčko se mu hned rozbušilo v panice. Ne snad proto, že by se bál. Mamma by ho ochránila, kdyby bylo zle, ale tohle nebyly nebezpečné zvuky. Spíš... bolestivé? Naříkající. A taky cítil krev.
"Odine??" vyhrknul zděšeně i překvapeně najednou, když kousek od vchodu uviděl povalující se vlčici. "Odine!" rozběhl se k ní. "Co- co se stalo? Co ti- ty krvácíš!" konstatoval zjevné při rychlém zhodnocení situace. A také při tom uviděl dva černé uzlíčky mačkající se u břicha vlčice. "P-p-počkej tu. Mamma!" instruoval ji, jako by snad měla v plánu někam odcházet, a odběhl pro pomoc k mamce. Ta bude určitě vědět, co s touhle situací dělat.
Když se vrátil, v zubech nesl kožešinu, kterou přes Odine přehodil tak, aby na ni od vchodu netáhlo. Jediné, co sám tušil bylo, že by měly zůstat v teple. Ona i uzlíčky. "Come stai? Jsi v pořádku?" naklonil se k ní ve snaze ji utišit. A možná taky trochu utišit sebe.

(77)

Zíral jsem na to, co jsem vytvořil v důlku v jeskyni, když jsem málem vyskočil z kožichu, protože se za mnou objevila mamma a promluvila na mě. "To nic- to- ejá-em-" zakoktal jsem se jednak leknutím a jednak tím, že jsem jí rozhodně tu věc, co vůbec nevypadala jak měla, nechtěl ukazovat. Už takhle jsem byl k ničemu, nemusel jsem být ještě víc divný. Mamka se o tom naštěstí nijak moc nepídila. Místo toho se zeptala na tátu a to bylo jako bodnutí do žeber. Kde byl papa? Také jsem ho dlouho neviděl. Takže ani ona? Nemusel jsem odpovídat, protože mamma se otočila a odběhal do lesa. Asi nějaké důležité záležitosti. Já to vzal jako příležitost zahrabat tu díru, než se tu objeví někdo další a bude se ptát. Fakt jsem nepotřeboval, aby do mě kvůli tomu šila třeba Elisabetta.
Mamma se skutečně za chvilku vrátila, ale já dokončoval uhlazovací práce a chvíli váhal se k ní znovu připojit, když ona nedošla ke mně. Stále mi v hlavě vrtala její otázka. Kde je papa?
Na místě, kde jsem dělal svůj pokus, teď bylo trochu blátíčko, ale nechal jsem to tak a otočil se k mamince. "Tátu jsem dlouho neviděl," přiznal jsem tichým hláskem. "A ani Machiho a Lea. Jsou někde v lese?" zdvihnul jsem k ní tentokrát nadějný pohled já. "Mamma... omlouvám se, že jsem byl dlouho pryč a nic jsem neřekl. Vím, že jsem neměl odcházet, ale... šel jsem hledat Machiho a pak jsem se ztratil a pak jsem potkal vlka s mluvícím havranem a pak, pak jsme pomáhali veverkám a potkali moudrou vrbu a- a- já ulovil rybu! A potkal vlčici Cynthiu a ta mi pomohla se vrátit sem a- a tak jsem jí tu rybu dal, jako poděkování. Ale tobě můžu ulovit jinou. Jestli... jestli chceš," vysypal jsem ze sebe najednou a pak se shrbil, jako bych se za to všechno styděl. Že jsem zmizel. Že jsem vůbec opustil území. To se nedělá. A byl jsem pryč taaaak dlouho. Viděl jsem, jaký strach má mamma o tátu. Měla takový strach i o mě? Cítil jsem se strašně, že jsem jí musel přivodit takové starosti.

(76) Pokus se připravit nápoj na zahřátí.

// les

Doťapkal jsem se svým kusem urvané srny do úkrytu, kde už byl zbytek osazenstva. Až na Elisu. Elisa někam zmizela, jak to dělala... snad pořád. Napadlo mě, jestli se teď objeví někdo z mých bratrů, že se jako vystřídají. Dlouho jsem sám nebyl v lese a o to déle jsem je neviděl. Snad také našli nějakého hodného vlka, který jim pomůže najít cestu domů, kdyby se ztratili.
Teď jsem ale odnesl maso hezky tam, kam patřilo, a při tom se zachvěl, jak mi projel mráz do kožichu. Začínala zima. Tu první si moc nepamatuji, byl jsem maličký a prakticky se ztrácel v záplavě sněhu. Teď jsem byl taky maličký, na běžné vlčí standarty, ale už jsem v tom alespoň dokázal chodit. Chlad se vkrádal do úkrytu a mě napadlo, že bych mohl zkusit... něco s tím provést. Zia Lia mluvila o kořínkách a kytičkách, které pomáhají léčit nemoc. Třeba by mohlo být i něco, co může zahřát! Nechal jsem tedy osazenstvo jeskyně, ať se baví, a se svou přirozenou nenápadností se vyplížil ven, kde jsem nabral sníh do tlamy, a pak se vrátil a vyplivnul ho do jamky v zemi. To jsem párkrát zopakoval, než se v jamce udělala miska s vodou. Teď ještě vymyslet, co do toho přidat, aby to zahřívalo. Namáhal jsem si svou nezkušenou hlavinku, než mi svitnul nápad a já zase zmizel venku, abych se vrátil tentokrát s tlamou plnou... dřeva a kůry? Samozřejmě. Protože jsem věděl, že dřevo hoří a dává teplo, takže to dávalo naprostý smysl, kdyby se někdo ptal!
Pustil jsem své přísady do rozpuštěného sněhu a sledoval, jak... tam prostě jsou. Nevypadalo to vábně. Vlastně to vůbec nevypadalo jako to, co jsem si představoval. Rozhodl jsem se s tímto nápojem zie Lie nechlubit, ale přesto jsem u toho seděl a koukal, jako by měla moje trpělivost dřevo ve vodě proměnit v něco... v něco víc.

Musel jsem vyvalit oči, jako by se v nich třpytil celý vesmír, když zia Lia říkala, jak speciální by pro ni byl vlk, co by rozuměl květinám a zjevně i kořínkům a tomu dalšímu, co vyjmenovávala. Její slova mi stále dokola zněla v hlavě jako ozvěna. Jedna věc mě ale trápila. "Zia... to nezní, jako bys takové vlka potřebovala. Vždyť ty už o tom sama hodně víš!" poukázal jsem, protože v porovnání s mými znalostmi byly Liiny kořínky a lístečky hotová studnice vědomostí. Nahlas jsem to neřekl, ale očima jsem ji vybízel, aby mi prozradila ještě něco dalšího, co ví. Všechno, nejlépe. Chtěl jsem se učit.
A pak jsem v hlavě dělal menší matematickou gymnastiku, když tetička vyjmenovávala, jak můžeme zlepšit situaci v naší smečce, aby nás bylo dost. Tvářil jsem se děsně zamyšleně a pak jako by mi svitlo. "Ty jsi teta. Proč si nějaká vlčátka z procházky také nepřineseš?" zeptal jsem se neviňoučkým hláskem nezkušeného, jako by to byl opravdu dobrý plán.
Pak se rozhodlo, že ztracený vlk tu zůstane, popadl můj kus masa, takže jsem byl trochu zmatený a poplašený, protože jsem chtěl taky pomoc a neměl s čím, ale on můj kus masa pak zase pustil a pomohl Lie táhnout srnu. U druhé srny se objevila maminka a taky jí táhla a- kde je Elisabetta?! Z toho vlčího hemžení mi šla hlava kolem, až jsem tu najednou zůstal postávat sám. Popadl jsem opuštěný kus masa a rozběhl se do úkrytu za ostatními.

// úkryt

Byl jsem plný pochybností a nejistot, ale rodina se opravdu snažila, abych takový nebyl. Nevím, jak bych ten pocit uvnitř nazval, ale byl příjemný. Těšilo mě to. Že se o mě starají, i když jsem sám měl pocit, že jim přidělávám spíš problémy. Musel jsem se víc snažit. Musel jsem všechnu tu péči rodině oplatit. Jednou... jednou se mi to podaří. Někdy stačí, že někde jen jsi a snažíš se, zněla mi v hlavě slova zii Lii jako chlácholivé pohlazení. Musel jsem si je zapamatovat.
Zia Lia začala vyjmenovávat funkce, které je ve smečce potřeba zastávat. "Na to je taky speciální vlk?" zastříhal jsem zaraženě ouškama, když se dostala k někomu, kdo by tu servíroval květiny. To mi přišlo jako zvláštní role. "To-um, teď už kytky nerostou," doplnil jsem naprosto zřejmé info, které bylo zie k ničemu. "A když nás teď není dost... jak nás pak může zase dost být?" zajímal jsem se dál ne pro své vlastní dobro, ač by to tak mohlo vyznít, ale pro dobro smečky. Znělo to totiž, jako že je to pro rodinu mnohem těžší, když nás není dostatek. Ale jak tohle napravit?

Nechal jsem se strhnout voláním z lesa, když už jsme měli ten rozhovor o užitečnosti a já chtěl být užitečný. Našli jsme strakatého vlka, který pobíhal po lese a nosil na hromadu jídlo. Pozoroval jsem ho trochu nechápavě, ale nedalo se říct, že bych z měl strach, přestože byl větší, jen jsem netušil, o co se pokouší. Odpovědí na mou otázku bylo bohatě to, že jí vůbec rozuměl. Jak já si vydechl, že to není nějaký cizinec a nikdo po mně nebude chtít, abych ho vyháněl! Vážně, příště si takové akce musím rozmyslet, než se zase někam rozeběhnu...
"Dante?" zopakoval jsem tázavě a ohlédl se po sestřičce. O kom to mluvila? A pak se tu zjevila i zia Lia a už si to převzala do vlastních tlapek. Viditelně jsem se zastyděl, když naznačila, že jsme jí nechaly u úkrytu bez pomoci.

Vytřeštil jsem na Elisu oči. Co to slibuje? Já- já si rozhodně nebyl jistý, že se kdy něčeho takového ještě chci účastnit. Co když to znovu pokazím? Co když... co když to pokazím víc? Možná by bylo lepší, kdyby lov prostě obstarával někdo jiný a já... co bych vlastně mohl dělat já? Nebyl jsem dobrý k ničemu. Ale něčím jsem přeci rodině pomoci musel. Přemýšlel jsem a při tom se konečně sehnul k úlovku, že si také dám.
Než jsem to vykoumal, ozvalo se lesem zavytí právě v momentě, kdy jsem si do tlamy nabral kus masa. Střelil jsem pohledem po Lie. Třeba... bych mohl jít zkontrolovat alespoň to? Musím být užitečný, připomněl jsem si. Načež jsem zjistil, že sestřička už převzala iniciativu a šla to zkoumat. Nemohl jsem přeci nechat všechno na ní a tak jsem vyrazil za ní, s masem stále v tlamě.
Sestřička šmírovala z křoví, takže jsem sebral veškerou kuráž, co mi zbývala - nebylo jí moc - a vylezl vlkovi na oči. Vypadal... starší. A větší, i když ne dospěle větší. Ale pořád větší, než jsem byl já. Protože snad všichni byli větší, než já. Co jsem si myslel? Že takové tintítko dokáže zastrašit vetřelce? Ještě s kusem masa v tlamě. Tenhle naštěstí jako hrozba nevypadal. Navíc... na něm bylo něco povědomého. Zbystřil jsem na zajíce povalujícího se u něj a až tehdy si uvědomil, že mám sám plnou tlamu a maso opatrně položil na zem, než jsem začal mluvit. "Voi... sei nosotro?" optal jsem se tenkým hláskem.

Málem mi vyskočilo srdíčko z hrudi, když na mě Elisa sáhla. Cuknul jsem sebou, ale ne proto, že bych se jí chtěl vyhnout, ale protože jsem se lekl. Nečekal jsem, že se mě někdo za zády dotkne! Zvlášť ne, když jsem se soustředil na to neudělat něco blbě. Ale tohle asi bylo blbě? Vždyť jsem se klepal jako... jako hodně! Takže jsem se otřepal, jako by to bylo součástí toho všeho a mezi tím sledoval, jak si sestřička bez pardonu nárokovala kus masa a už se ládovala. Takže... jsem asi taky mohl? Tázavě jsem zvedl pohled k tetičce. Nevypadala Elisiným chováním nijak pohoršená. A dokonce se zdálo, že ani tím mým. Už už jsem se chystal také si kousek masa uzmout, když Zia Lia položila otázku.
"Já-já to, no, nemyslím si že-že jsem si vedl dobře při-při tom lovu," vykoktal jsem ze sebe a při tom tlapou šťouchal do úlovku. "Ne-nemyslím si, že-že mi to moc jde," nedařilo se mi zbavit toho koktání. A čím víc jsem se snažil, tím horší to bylo.

// Roh hojnosti přes Hrušku

Snažil jsem se Lie s úlovkem pomoc, ale pravdou bylo, že jsem jí to spíš stěžoval. Tahal jsem za kořist, když jsem neměl a pak vláčela ne jen ji, ale i mě. Když jsem to konečně chytil správně, jako na potvoru jsem zakopnul a zase byl jen přítěží. Nakonec jsem se rozhodl srnku pustit a jen poslušně a mlčky cupitat za Liou k úkrytu. Maminka a Elisa byly v závěsu.
Došli jsme k vrbě, kde se Zia Lia dala hned do jídla. A třebaže to vypadalo lákavě, cítil jsem se, jako že jsem si to nezasloužil. Můžu se taky najíst? Zia Lia byla zabraná do jídla a já věděl, že moje nejistota je jí ukradená. Právem. Ohlédl jsem se tak ztraceně po mamma, jako bych hledal nějaké vodítko, návod, jak mám fungovat dál. Co se sluší, co se patří? Najednou, jako bych nevěděl nic. A nebo si nic netroufnul. Stačilo, že jsem skoro zkazil lov. Co když teď pokazím něco dalšího, třeba smečkové způsoby, a naštvu i ostatní? Zatím byla nabroušená jen Zia Lia, ale to se přeci mohlo rychle změnit. Jestli jsem v něco věřil, tak v to, že já tuhle moc mám. Dělat potíže.

Nebyl jsem si jistý, co se vlastně stalo. Sestřička vyběhla a já panicky a neobratně vyrazil za ní, bez plánu a představy o tom, co vlastně dělám. Stádo se splašilo, to ano, ale rozběhlo se do všech stran. Měl jsem pocit, že to se dít nemělo. Takže jsem nakonec zůstal stát uprostřed té vřavy, kolem přebíhaly srnky, jedna se skácela k zemi a naříkala a druhou rdousila zia Lia způsobem, který se mi ještě mnoho nocí bude vracet ve snech a budit mě ze spánku.
Nejraději bych tu nebyl. Nejraději bych stáhnul ocas a utekl. Vzniklý chaos bez absence kontroly a řádu mě sužoval a kdyby mohl, zahrabe mě do země. A já bych se nechal. Brzy však bylo po všem. Zia Lia asi něco říkala, ale já si toho všimnul až, když s nadávkami přešla k té druhé srnce a její nářek ukončila. Nebyl jsem hloupý, cítil jsem z ní, že se zlobí. Na mě? Trvalo mi, než jsem se pohnul z místa a ani tak jsem si nebyl jistý, jestli můžu. Přesto jsem po chvíli přikvapil k Lie a snažil se jí s úlovkem nějak pomoci. Možná jsem jí to tím ale spíš stěžoval.

// Vrba přes Hrušku

Mamma se mě snažila povzbudit. Nebyla to její chyba, že i přes její slova jsem si moc nevěřil. Čím víc podrobností jsem k lovu od starších zkušenějších vlčici dostával, tím víc jsem se bál, jestli to dokážu. Ale mamince jsem jemně přikývnul, jakože to zkusím a že má určitě pravdu, abych jí udělala radost, přestože jsem se na ni samým rozklepáním ani nepodíval.
Hlavu jsem zvednul až, když jsme před sebou měli stádo. Prohlížel jsem si ho, zatímco zia Lia rozdávala poslední instrukce. Velké kameny. Za nimi se s maminkou schovají. Chápavě jsem pokývnul a nechal je jít. Celou dobu jsem zůstal s Elisou schovaný na místě a vyhlížel, až uvidím znamení. A pak to přišlo.
Na sucho jsem polknul a místo vyběhnutí jsem se obrátil na sestru. Jako bych hledal podporu i u ní. Zvládneme to? Moje nohy se ne a ne pohnout. Byl jsem celý ztuhlý. Zvládneme to? Hledal jsem u své sestry vedení. Já nemohl být ten, kdo vyběhne první. Neuměl jsem být první.
A tak, když Elisa konečně vyběhla a vyplašila stádo, jsem si dal trochu načas, ale nakonec jsem z našeho úkrytu vyběhnul taky. Do vřavy dusajících kopyt, div mě některá nepodupala. Snažil jsem se mezi nimi ale kličkovat a dělat to, co dělá sestra. Protože jestli jsem byl o něčem přesvědčený, tak že Elisa na rozdíl ode mě určitě ví, co dělá.