Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Vrbový lesík

Vlček vyběhl z lesa. Nepřemýšlel, kam vlastně běží. Prostě jen doufal, že cestou najde pomoc. Někoho, kdo by si na medvěda troufnul. Takže vlastně kohokoliv, protože podle něj byly všichni statečnější a silnější, než on. Vběhl na louku a ve spěchu ignoroval, jak podivně byla opálená. Jako by tudy tia Chiara odcházela a zanechávala za sebou žhavé uhlíky. To ale teď nebyla jeho starost.
Skoro se mu ulevilo, když před sebou spatřil cizího vlka. Dřív by býval k cizincům mnohem obezřetnější, ale jestli si měl vybrat mezi cizím vlkem nebo medvědem, bral vlka všemi čtyřmi.
"Aiuto! Per favore! Aiuto! Pomoc!" volal a běžel k vlkovi, sotva popadal dech. "Medvěd!" vykřikl, když byl už úplně u něj, a pak se zarazil. Protože konečně měl čas na zamyšlenou. A do čumáku ho pořádně praštil pach spáleniny. Znal ten puch dobře, protože tetičky...
"Tu..." zadíval se na vlka pořádně a na chvíli naléhavost z něho samotného docela vyprchala. "Jste zraněný?"

Lítostivě a dlouze zavyl, zatímco kolem něj dlouhé šlahouny rozkvétajících vrb tančily ve větru. To bylo vše. Byl sám uprostřed lesa, který měla obývat jeho rodina. Ale on věděl, že nikdo nepřijde. Nikdo tu nebyl. Ano, v úkrytu byla Odine s vlčaty. A mamá. Ta by mohla přijít. Cielo je v úkrytu rušit nechtěl, ale toužil, aby za ním mamá přišla. Zeptala, co se stalo. Utěšila ho. Jenomže se nikdo neukázal. Alespoň ne nikdo, koho by mladičký pískový vlk chtěl vidět.
Ohýnek po Chiaře dohoříval a vlček zaslechl zvuk, který rozhodně nebyl praskajícím dřevem. Zkoprněl na místě. Co měl dělat? Prozkoumat to? Nechtěl. Co když to bude něco... Musíš, připomněl si. Nikdo jiný to teď zkontrolovat nemohl. A tak se pomaloučku, neochotně vzdálil od ohniště. Nemusel však jít daleko, když se mu naskytl zpoza houští pohled na ohromné zvíře. Rozklepal tlamičku zděšením, ale naštěstí z ní nevyšlo nic, jak původně plánoval. Místo toho vzal nohy na ramena.
Medvěd! V jejich lese byl medvěd! A Chiara byla pryč! Táta byl pryč! Lia byla pryč! A Cielo... Cielo se přeci nemohl medvědovi postavit sám. Ve zmatku zapomněl na hlouček vlků skrývajících se pod starou vrbou. Rozběhl se hledat pomoc.

// Pahorkatina dlouhoší

Falešné naděje. Věděl jsem moc dobře, stejně jako teta Chiara, že k nějakému lovu nejspíš nedojde. Ani k velkému shledání. Ale chtěl jsem věřit. Věřit bylo příjemnější, než se smířit s tím, že jsou všichni pryč. S drobný úsměvem jsem zavrtěl ocasem. Byl jsem moc rád, že tetička se rozhodla věřit se mnou. Nebo mi mou víru alespoň nebrat. A proto jsem věděl, že odejít pro ní nebylo snadné. Nebyla špatným vlkem, naopak. Musela jít, aby zůstala tím, kým je teď.
"Prendersi cura di se stessi, tia," hlesl jsem k ní, když jsem jí objetí oplácel. Dávej na sebe pozor. Pak jsem se odtáhl a čekal. Tetička se na poslední okamžik zarazila, ale vyšlo z ní jen další rozloučení. "Ci..." špitnul jsem na oplátku, ale pozdrav už nedokončil, jen sledoval, jak tetičky silueta bez dalších slov mizí mezi stromy.
Chtěl jsem být statečný. Fakt moc jsem chtěl. Ale když po tetičce mezi stromy už zůstalo jenom prázdno a kolem mě se prohnal vánek, který rozdmýchal oheň, který tu po tetičce ještě zůstal plát, zdvihl jsem čumáček k nebi a zavyl. Dlouze, tence a lítostivě. Na rozloučenou. S tetičkou. S tátou. Se sourozenci.
Chtěl jsem být statečný, ale nemohl jsem. Smutek byl silnější.

Poslušně jsem poslouchal, zatímco zia Chia odpovídala na mou otázku. Byl jsem totiž slušně vychovaný, a tak jsem jí neskákal do řeči. A také tak nevinný, že mě ani nenapadlo, že by snad potřebovala pauzu ode mě! Tedy, teď, když to tak zmínila, mi to zůstalo doznívat v hlavě, ale nebyl prostor se tím zabývat. Teď ne.
Visel jsem na každičkém tetiččině slově a vyčkával, až najde další, když se na chvíli zarazila. Jako by se snažila vymyslet, jak mi to říct snáze? Bála se, že zase něco nepochopím? Jenomže to, co nakonec popsala, jsem vlastně chápal docela dobře. Rozuměl jsem a tak jsem neměl, co na to říct. Sklopil jsem ouška a pohledem zašátral po zemi, ale všechny klacíky už jsem urovnal, jak nejvíc šly.
Při chvilce ticha jsem vzhlédl, jak hromádka zapraskala a obalila se do oranžové záře. Sledoval jsem rostoucí plamínky, které se mi na oplátku odrážely v očích. "Udržet rodinu pohromadě je těžké, viď," hlesl jsem nakonec. Ani to nebyla otázka. Prosté zjištění. Moje rodina pro mě byla všechno. Byl jsem vychováván v tom, že pro nás všechny je to stejné. Ale to zjevně neznamenalo, že je to jednoduché.
Chiara netušila, kde je můj otec, ale souhlasila, že ho pošle domů, když na něj při toulkách narazí. Přikývnul jsem. "Budeme tady," ujistil jsem ji, aniž bych tušil, jestli tenhle slib budu schopný dodržet. "I pro tebe. A Lea. A Eliz a Machiho. Až se všichni zase vrátíte domů, budeme čekat," zavzpomínal jsem i na své zbloudilé sourozence a pohlédl vzhůru, jako by mi obloha mohla prozradit, kde právě jsou. "A pak... půjdeme všichni na lov a ulovíme toho největšího jelena a uděláme si tu největší hostinu," pokračoval jsem po chvíli ve snaze to trochu rozveselit. Rozveselit sebe. Když budeme mít na co hezkého se těšit, nebude ten čas mezi tím tak smutný. Napadl mě lov. Lov měli zjevně rádi všichni. Tedy, já ne. Ale moje rodina ano. A já bych pro svou rodinu udělal cokoliv.

Přišlo mi to zábavně ironické. Tedy, kdybych pořádně věděl, co je ironie. Život byl přeci moc krásný, ale jeho začátek krásný nebyl. Krev. Bolest. Zmatení. Strach. Byl jsem si jistí, že si tenhle zážitek s sebou ponesu dlouho. Ale byly tam i dobré pocity.
Zia Chiara mi dala úkol a já se do něj horlivě pustil, protože to pro jednou bylo něco, co jsem mohl splnit snad dostatečně dobře i jí. Nebyl to lov, nebylo to zastrašení cizince, ale jen sbírání klacků. Sbírat jsem uměl. "Lascia fare a me," odsouhlasil jsem tetičce a vrhnul se po prvním klacku, který jsem našel a po jejím vzoru je ukládal, kam ukázala. Byl jsem o to pracovitější, když jsem viděl, že zia není ve své kůži. Možná byla jen unavená. Teplo jí ale jistě pomůže.
Zrovinka jsem se skláněl pro další větévku, když Chiara promluvila. Zarazil jsem se. Totiž, moc jsem nerozuměl tomu, co říkala, ale její hlas v sobě nesl něco, co mě znepokojilo. Přišel jsem blíž a klacík urovnal, možná až moc pečlivě, na hromadu. "Co znamená dovolená?" zeptal jsem se tím nejnevinnějším, zmateným hláskem, který však prozrazoval, že mám nějaké tušení. "Beze smečky..." zopakoval jsem zamyšleně a znovu poupravil hromádku dřeva, jako by to snad potřebovala. "Myslíš... že tam bude i táta?"

Hvězdík | únor 2/10

Naklonil hlavičku lehce do strany nad další otázkou jeho nového kamaráda. Jak to myslel, že tou řečí mluví "jen tak"? Jak jinak by jí měl mluvit? "No... ano? Hodně tak mluvíme doma, takže se pak občas spletu, když mluvím s někým, kdo není od nás," zatvářil jsem se extra omluvně za to, že Hvězdík už si tuhle situaci vlastně zažil.
"Hm... vlastně jo!" přikývnul a byl mile ohromený tím, jak rychle se vlček před ním učil a dal si věci dohromady. A pak se tiše zasmál, protože jejich jména šla tak příhodně k sobě. Ohlédnul se na vlastní flíčky, když o nich Hvězdík mluvil. "Hmm... vlastně ani ne," brouknul ledabyle a otočil se na kamaráda. "Hvězdičky jsou přeci tvoje věc, Hvězdíku," zasmál se.
Nečekal, že jeho další otázka přivede vlčka do rozpaků, ale trpělivě vyčkával, až mu všechno řekne. Možná s ním soucítil o to víc, jak byly jejich situace podobné. Jeho sourozenci byli taky kdo ví kde, a i když, na rozdíl od Hvězdíka, on si byl blízký s celou svou rodinou, trávit dny s tetičkami nebylo totéž, jako mít stejně starého kamaráda.
"Čekám na tátu. Měli jsme se tu setkat," odpověděl tentokrát on. Zmiňovaný padre byl ale v nedohlednu. Pravdou bylo, že ho neviděl už velmi dlouho... Nechtěl na to myslet. Ne teď. "Takže budu ještě chvíli čekat. Chceš mi pomoc kopat díru?" navrhnul a zavedl Hvězdíka k jámě ve sněhu, kterou zatím vyhloubil. Pustil se do hrabání, ale za krátko přestal a jen mlčky zíral do sněhu, než dodal: "Já budu rád tvůj kamarád. Kdyby jsi chtěl?" vzhlédl tázavě k druhému vlčkovi.

Při pomyšlení na nově narozená vlčátka jsem byl celý rozzářený a se stejnou vervou jsem novinky sděloval i tetičce, která moje nadšení příliš nesdílela. Nic jsem si z toho však nedělal, určitě to byl prostě ten šok! Já byl taky v šoku, když se to všechno dělo, ale jak se to uklidní, je to vlastně hezké.
"Sí. Postará se o ní. A o vlčátka. Ale v úkrytu už bylo... trochu těsno s tím vším ruchem, takže jsem šel ven. Aby tam měli prostor. Ale všechno už je v pořádku, opravdu! I Odine. I vlčátka," ubezpečoval jsem tetičku, která se také začala starat, jen co ten šok vstřebala. Vidíte? Měl jsem pravdu, chtělo to jen počkat. "Tedy, nejdřív bylo všude hodně krve a- a fakt jsme se báli a nevěděli, co dělat," spustil jsem trochu hrůzostrašně, ale rychle přepnul zpátky do pohody, "ale všechno dobře dopadlo! A smečka teď vlastně bude mít další členy. To je dobré, ne? Zia Lia říkala, že smečka potřebuje víc členů."

Přestal jsem po očku kontrolovat okolí a věnoval celou pozornost Chiaře hned, kdy jsem z její řeči pochopil, že nejspíš nebudu další na řadě. A taky jsem se za to pěkně styděl. Měl bych přeci rodinu chránit a ne se bát o vlastní kožich! Ale nevěděl jsem, co s tím dělat, byl jsem už zkrátka takový. Kdyby k tomu došlo, nedokázal bych se rvát. Na rozdíl od tety Chi.
Chápavě jsem přikývnul, že odpočinek může být řešením. Nebo asi ne úplně řešením, ale určitě by jí teď prospěl. Jenomže dřív, než to sama řekla jsem už věděl, že v úkrytu je celkem narváno. Klid nebylo něco, co by teď mohl tetičce poskytnout.
"No, a-asi ano," odpověděl jsem vyhýbavě, třebaže jsem moc dobře tušil, o kterého cizáka jde. Jenže to byl ten cizák, o kterém jsem se rozhodl v tom zmatku si myslet, že nějakým způsobem je náš, abych ho nemusel vyhnat, jak by to jinak tetičky jistě hned udělaly. Ale já tohle neuměl. "Ono tam uvnitř toho je hodně," doplnil jsem a jal se to rozvést ve snaze odvést pozornost od cizáka. "Je tam mamma a pomáhá Odine. Protože Odine má teď malá vlčátka. Jsou úplně malinkatá, právě se narodila," sdělil jsem s rozněžněnou radostí. "Jsou všechna vlčátka tak maličká, když se narodí?"

Únor 1/10 - Hvězdík

Řeč, kterou vlček používal, sice nebyla jeho výtvorem, ale byl to prostý tvoreček, kterému dělala radost jakákoliv pochvala a tak potěšeně zavrtěl ocáskem, až sníh lítal do stran, když jeho rodný jazyk Hvězdík pochválil. "To je italština. Moje rodina tak mluví. Je to jazyk hooodně z daleka," rozpovídal se s nadšením, protože jeho rodina byla jedna z těch věcí, o kterých vyprávěl rád. A Hvězdík ho v tom dál podporoval svými otázkami. "Obloha," odpověděl a vzhlédl při tom vzhůru. "Ale jako obloha moc nevypadám," zasmál se tomu.
Nejdřív na Hvězdíka mluvil cizí řečí a pak si šlapal na jazyk, že to k té cizí řeči nemělo daleko, ale zdálo se, že to nezanechalo škody. "Aha," přikývl Cielo chápavě, ale pak si uvědomil, že takovou reakcí a následným tichem vlastně úplně utnul konverzaci. A to nechtěl. "A-a co tady děláš? Sám?" snažil se rychle chytit nějaké další otázky, aby Hvězdíka třeba nenapadlo odejít.

// úkryt

Vylezl jsem z úkrytu a přestože venku se proháněl ledový vítr a pod kožich se mi dostal takřka okamžitě, uvítal jsem to. Nadechl jsem se plným douškem a zase vydechl, až mi od tlamičky vycestoval obláček páry. Nemusel jsem však dlouho dumat, co budu v lese dělat. Krom toho, že jsem měl v plánu být v pohotovosti, kdyby bylo potřeba pomoc s vlčaty, jsem při svém hlubokém nádechu zacítil povědomý pach. Zia Chiara byla v lese, tak jsem se jal jí vydat naproti a rovnou jí sdělit novinky.
Nemusel jsem jít daleko, ale na sdělování novinek jsem také rychle zapomněl. Zia Chiara seděla ve sněhu a vypadala příšerně. Což jsem jí nemohl říct, protože to se nesluší, ale myslím, že můj pohled jí to stejně vyžvanil. "Zia!" vyhrkl jsem, než jsem k ní doběhnul. "Stai bene? Quello che è successo?" začal jsem se vyptávat a při tom očkama sem tam putoval po okolí, jako bych čekal, že to, co se stalo, se tu ještě někde motá. A já bych hrozně nerad, aby se to stalo i mně.

(84)

Mohl jsem mamma všechno převyprávět, ale stejně to nakonec viděla sama. Co se tu děje. Měl jsem pocit, že všechno. Všechno se dělo, ale když se do toho mamma vložila s klidem sobě vlastním a něžností, kterou jsem od ní tak dobře znal, jako by se čas zpomalil. Uklidnil. A jak se tak skláněla nad Odine a těmi drobnými kuličkami, najednou jsem měl pocit, že bude všechno v pořádku. Protože mamma se o všechno postará. Takhle rodina funguje.
A když jsme byli u rodiny, bylo nás tu fakt moc. Když krize byla pod kontrolou té nejpovolanější, najednou jsem ucítil, že je tu jaksi těsno. A tušil jsem, že jestli se tak cítím já, tak třeba Odine taky trochu toho prostoru ocení. Ale ona odejít nemohla. A tak jsem šel já. "Mamma pomůže. Sarà buono," pousmál jsem se na ni povzbudivým, vlčátkovským kukučem, který si ještě můj čumáček zachovával. "A gratuluji," dodal jsem, protože jsem to v tom všem zmatku a strachu ještě neudělal, ale mamma mi ukázala, že takhle se to dělá a teď, když už bylo vše pod kontrolou, mi to přišlo správné. Znělo to správně. "Sarò fuori se ci sarà bisogno di qualcosa," otočil jsem se k mamince před tím, než jsem vyklouznul z Vrby ven.

// les

Leden 3/10 - Hvězdík

"Mi dispiace," omluvil se Cielo vlčkovi za to, že ho polekal. Vážně, mělo ho to přeci napadnout... a také ho mohlo napadnout, že mu nerozumí. Trpělivě vyčkával, než hnědý před ním přeříkal celou větu. "A-ano! Cielo, promiň," zazubil se omluvně ještě jednou. Skvělý začátek. A vlček mu pak na oplátku prozradil své jméno. Cielo jím vypadal velmi ohromen. "Stellato," pronesl po chvilce zamyšlení. "To znamená hvězda. Nebo spíš hvězdný," obdaroval druhé vlče informací zdarma a spokojeně u toho zavrtěl ocáskem.
"Moc mě těší, Hvězdíku. Ty jsi tu sám?" rozhlédl se při tom kolem, ale spíš symbolicky. Kdyby se k nim někdo dospělý blížil, na rozdíl od nich by byl vidět i přes závěje. "Totiž, vypadal jsi. Že jsi. Sám. Tady-ughm," odkašlal si, protože si šlapal na jazyk. A to chtěl tak moc být normální před svým potencionálním novým kamarádem. "Jen jsem se chtěl ujistit, že jsi se třeba neztratil, víš," podařilo se mu na druhý pokus dát dohromady hezkou smysluplnou větu. A dokonce i v jazyce, kterému Hvězdík rozuměl.

Leden 2/10 - Hvězdík

Plížil se za vlčetem a ani mu nedošlo, jak výhružné by to mohlo být, kdyby na to náhodou vlče přišlo. To nebyl dobrý začátek nějakého přátelství, když na vás někdo mžourá z houští. Být role otočený, Cielo by byl stejně rozhozený, jako ten tmavý vlček, ale teď mu to vůbec nedocházelo. Tedy dokud ze své skrýše neuslyšel rozklepaný vlčkův hlas, jak ho vyzívá, aby vylezl. A to mu přimělo se zamyslet... proč se vlastně vůbec schovával?
"P-p-promiň!" vyhrknul ze sebe před tím, než vylezl tmavšímu vlčkovi na oči. "Nechtěl jsem- nechtěl jsem tě vyděsit," omlouval se a popravdě, při pohledu na něj a jeho sněhovou čepičku nemohlo být těžké mu uvěřit. Takového zjevení by se nejspíš ani žába nelekla. "Mi chiamo Cielo," představil se zdvořile, aniž by mu došlo, že by mu tmavý vlček nemusel rozumět. "A ty?"

(81)

Stál jsem nehybně a do ničeho se nepletl. To mi šlo dobře. Vlk v rohu nebyl hrozbou a ať už byl rodinou nebo ne, při pohledu na něj mě naplňoval překvapivý pocit, že všechno bude v pořádku. A já věděl, že bude. Odine byla doma. A ať už se tohle vyřeší jakkoliv, bude to dobré. Protože doma se o sebe všichni postaráme.
Vlk, kterému na rozdíl od nás tří, už nějakou dobu nejspíš neteklo mlíko po bradě, pak začal vyjmenovávat, co dalšího by bylo potřeba. Kdybych uměl trochu průbojněji používat svůj hlas, souhlasil bych s Odine. Nebyla sama. Měla mě! A taky svého brášku. Ale pravdou bylo, že ani jeden z nás nebyl vlčice. "Já- já nejsem-" snažil se to cizinci vysvětlit, když se na mě tak významně díval, protože jsem ten pohled špatně pochopil. Přeci jen by nebyl první, kdo by si to o mě myslel. Teď ale nebyl čas se obhajovat. Nahnul jsem se k Odine. "Zkusím někoho najít. Mamma a zia Lia by tu někde měly být," informoval jsem ji tenkým hláskem, než jsem se od skupinky vzdálil, abych některou ze jmenovaných přitáhl na pomoc.

Leden 1/10 - Hvězdík

Cielo hrabal díru. Díru ve sněhu, abychom byli přesnější. Ale proč? To nemusíme vysvětlovat, dokud to není pro příběh podstatné. Podstatné ale bylo, že zatímco sněhu bylo tak, že už byl zahrabané v závěji k nezahlédnutí, někdo poblíž pšíknul. Cielo jako na rozkaz vystrčil hlavu ze sněhové jámy tak prudce, až jí prohrábnul sněhovou stěnu a teď měl z toho fešnou sněhovou čepičku na hlavě, o které sám však nevěděl. Vykoukl právě ve chvíli, aby zahlédnul drobný hnědý ocásek, jak si to šine směrem od něho pryč k jezeru.
Vlče? Rozhlédl se, ale nikde neviděl nikoho, kdo by hnědý kožíšek doprovázel. Vlče bylo asi podobně velké, jako on, takže bylo pravděpodobně mladší, protože Cielo rozhodně nedosahoval velikosti, které by ve svém věku jako statný vlk ve vývinu měl. Rozhodl se opustit svou pracně vyhrabanou jámu a nepozorovaně následovat vlčka, krčíc se u země a za závějemi, aby nebyl hnedle zpozorován. Čepička ze sněhu, která stále odpočívala na jeho hlavě, mu s kamufláží také trochu pomáhala.