Gallirea - Příspěvky uživatele

máš ho mít <3

A ještě pár nevyužitých vzhledů.
Min 5 kytiček/drahokamů/oblázků/mušlí.

vzhled 1
vzhled 2
vzhled 3 - PRODÁNO WIZKU
vzhled 4 - PRODÁNO LAUŘE
vzhled 5
vzhled 6
vzhled 7
vzhled 8
vzhled 9 - PRODÁNO ETNEY

Děkuju mnohokrát za akci, byla vážně super

Odměny prosím takto:
Regis (16 b.) - za 15 bodů magii vody, za 1 bod 5 drahokamů
Roland (21 b.) - speciální vlastnost Smysly
Chiara (13 b.) - za 12 bodů 60 oblázků, za 1 bod 5 drahokamů

Přidáno.

Jméno: Quentin
Pohlaví: Samice
Magie: oheň/předměty
Rodina: rodiče Anette a Quido, bratr Gwendy, pradědeček Leviticus
Povaha:
Hulk ničit, unga bunga cavewoman - samé svaly, minimum mozku. Zajímá ji především zábava, jídlo, spánek a rvačky či výtržnosti. Vyhovuje jí se upnout na vlka, který je mozkem celé operace a následovat jeho vedení. Nulové vychování, nulový filtr, co si myslí, to hned říká. Je velmi hlasitá, nepřehlédnete ji a už vůbec nepřeslechnete. Ty, na kterých jí záleží, brání do posledního dechu, ostatní jí jsou docela fuk. I když není většinou bezdůvodně agresivní, má tendence utlačovat slabší. Je žárlivá a pomstychtivá, pokud má pocit, že jí bylo ukřivděno, nikdy na to nezapomene a je schopná opravdu čehokoliv, aby se pomstila.

Příběh:
S bratrem byli z větší části vychovávání pradědečkem, který je také pojmenoval a při své poloslepotě zaměnil vlka za vlčici a naopak, protože Quentin byla otesánek a Gwendy mrňous - jména jim však už zůstala. Rodiče prchli, jakmile to šlo, z pradědy vlčata moc respekt neměla, takže si dělala, co chtěla. Když Leviticus umřel, vydali se do světa jako nerozlučná dvojice. Quentin byla svaly, Gwendy mozek. Časem se však Gwendy chtěl usadit, našel si partnerku Marletu a zůstali v noře v horách. Quentin jeho partnerku nesnášela, chtěla, aby věci byly jako dřív, ale nedovedla Gwendyho přesvědčit. Když se Marletě narodila vlčata, Quentin a Gwendy se hrozně pohádali, v hádce Quentin nechtíc jedno novorozené vlče pošlapala a bratr s partnerkou ji definitivně vyhnali. Skrývala se však v kopcích s touhou po pomstě a když byla zbylá dvě vlčata větší a venku bez dozoru, jedno z nich zabila a druhé zmrzačila. Tehdy teprve se definitivně vytatila.
Vzhled:

Něco navíc: Opravdu hodně vysoká, silná, mohutná vlčice. Pravděpodobně dost odrbaná ze rvaček.
Min: 30 drahokamů a 15 oblázků/mušlí

Jméno: Ašu
Pohlaví: enby
Magie: libovolná
Rodina: rodiče Vashti a Moki, sourozenci Kešu a Zazu
Povaha:
Bojovník, drzoun. Jsou extrémně samostatní a nezávislí, po dosti turbulentním startu do života nevěří, že se mohou spolehnout na cokoliv kromě sebe samých. Proto se také na nikoho a nic příliš neupínají, tíhnou spíš k tuláckému životu. Jsou chytří, vynalézaví, umí si vždy poradit. Snaží se pořád ještě přijít na to, kým jsou a co vlastně od života chtějí. Touží zesílit natolik, aby mohli vykonat na medvědech pomstu za vraždu jejich adoptivních rodičů. Rádi se zdobí kostmi, peřím, drápy a podobně.

Příběh:
Narodili se v lese, kde rostly keře s omamnou vůní, takže tam všichni včetně vlčat a rodičů byli pořád docela mimo. Nikdo neřešil, které vlče má které jméno, nakonec si je nějak rozdělili sami. Vlčata rostla jako dříví v lese, ničemu se moc neučila. Ašu unesla vyšinutá postarší vlčice, která celý život toužila po vlastním vlčátku, když jim byly dva měsíce. Její utiskující péči Ašu nesnesli, opakovaně se pokoušeli utéct, což se jim nakonec podařilo, když prastarou vlčici skolila srdeční příhoda. Ašu se octli sami na cestách, kde se jim ovšem příliš nedařilo, dokud je neadoptoval jeden vlčí pár. S nimi se Ašu naučili základní věci pro přežití i co to znamená mít milující rodinu, ovšem útok medvěda zhatil i tento nový začátek. Ašu unikli díky skoku do řeky, kde se málem utopili. Vyčerpané a prochladlé je vzali k sobě vlk s vlčicí, kteří měli své nory ve stejném systému chodeb, ač jinak byli spíše vlky samotáři. Postarali se, aby Ašu opět nabrali sil a ti se potom vydali do světa na vlastní pěst, aby zjistili, kým vlastně jsou.

Vzhled:

Něco navíc: Char byl plánovaný jako starší vlče/adolescent. Měli získat přívěsek z medvědích zubů, kožešinu a lebku do úkrytu etc. - postupně se měli zkrátka dopracovat k tomu být "Ašu Medvědobijec" :D
Min: 20 drahokamů a 10 mušlí/oblázků

//Roh hojnosti přes Ronherský potok

S koroptví v tlamě dokráčela až do lesa a rozhlédla se kolem. Mezi vrbami panoval poklid a mír. Až příliš velký na její vkus. Pořád byli všichni zalezlí? Vážně? To se jí snad vyhýbali či co? Chtěla si někomu postěžovat, jaký měla pitomý den, pochlubit se se svým dobrodružstvím a možná se i podělit o koroptev, ale neviděla ani chlup, ke kterému by se dalo promluvit. Odložila svůj úlovek na zem a zhluboka se nadechla. "LIAAA! ALFREDOOO! VIVIANNEEE!" zahřímala svým nejhlubším a nejsilnějším hlasem, a že se z jejího hrudníku dovedl vydrat opravdu pořádný řev. Chvíli se odmlčela, poslouchala a potom s šibalským úšklebkem svůj ryk zopakovala: "PHILIPPAAAA!" Pokud byla její starší sestra přítomna a nenacházela se v hlubokém komatu, zaručeně se vyřítí z nejbližšího křoví, aby jí dala jednu přes čumák. Jenže se nezdálo, že by se někdo blížil. Alespoň ne okamžitě. "Pche," odfrkla si Chiara, skryla se do objetí jedné ze smutečních vrb a pustila se do koroptve. Nejdřív si na ní vybila trochu vzteku a vycupovala z ní většinu peří, než ji začala doopravdy žrát. Přitom rejdila očkem kolem, jestli se nakonec přece jen někdo neukáže. Ještě chvíli a půjdu je z té nory osobně vyštípat. Takhle pořád chrápat není zdravé.

//Mhataë jih přes Velkou houštinu

Řeka ji dovedla až k propletenci křovin, do kterého se ale hlouběji vydávat vážně nemínila. Stačilo, že vypadá jako zmoklé kuře, nemusela mít kožich ke všemu ještě plný trní a větviček. Obešla houštinu spíše po okraji a potom už se konečně octla na pláni, která byla vlastně jen pásem travin mezi lesy a houštinami. O to více zvířat se zde však schovávalo.
Začala větřit a lézt vysokou trávou. Netrvalo dlouho, než narazila na to, co hledala. Zmatená koroptev vyletěla svým neohrabaným způsobem ze své skrýše, ale Chiara byla rychlejší. Vyskočila, chňapla po ní a stáhla ptáka zpátky k zemi. Stačilo pořádně skousnout křehké ptačí hrdlo a koroptev byla její. Lehké jako facka. Kdoví proč se však rozhodla, že jich naloví víc. Jako by se nepoučila, že se jí dnes štěstí nedrží.
Povedlo se jí vyplašit dalšího opeřence, ale když po koroptvi chňapla, zůstalo jí v tlamě jen jediné ocasní pero. Vyplivla ho společně s nadávkou v mateřštině a přikrčená se vydala směrem, kam koroptev zalétla. Jenže než se tam vůbec dostala, zaslechla za sebou šramot. Liška! Drzá liška se chopila jejího úspěšného úlovku a už se s ním hnala pryč. "Hej! Tak to ne!" Vlčice se rozběhla za ní, ale zrzka kličkovala vysokou trávou a Chiara prostě nebyla ani dost rychlá, ani dost obratná, aby ji dohnala. Měla ale skrytou zbraň. Vysoký plamen vyšlehl z trávy těsně před liškou a za vlhka se zasyčením hned zase zmizel, ač za sebou nechal pořádné kvantum smrdutého kouře. To lišku vyplašilo dostatečně na to, aby koroptev upustila. Zvednout ji znovu už nestačila, Chiara docválala k ní a vzala si zpět, co jí patřilo. Drzá liška musela vzít tlapy na ramena. A Chiara? Ta si zase vzala svůj úlovek a už se raději o nic nepokoušela. Vydala se domů.

//Vrba přes Ronherský potok

//VVJ přes Mahtaë sever

Pokračovala podél řeky, všude byla tedy jenom voda a slota. Bláto se jí lepilo na tlapky a začínala mít hlad. Už aby byla doma! Lovit ryby se jí nechtělo, neměla je moc ráda, ale kdoví, jestli ze srny doma něco vůbec zbylo? Pokud se na ni vrhli hladoví sourozenci (plus Vivianne), nedalo se na to spoléhat. Jenže lovit se jí hrozně nechtělo, ale neviděla ani žádného pitomečka, kterého by k tomu teď hned mohla využít. "To je zase deeeen," zaúpěla a zakoulela pro dobrou míru očima. Nic to sice nezměnilo, ale trochu se jí ulevilo. Kopala do proudu řeky oblázky a klacky, jak tak šla po břehu a přitom čenichala, jestli ji náhodou do nosu netrefí nějaká lákavá vůně snadné kořisti. Vypadalo to ale, že v dešti se kolem řeky moc zvířat neochomýtá. Že by se raději někam schovala? Nedivila se jim... ale štvala ji tím, ne že ne. Rozhodla se svoje štěstí zkusit na pláních.

//Roh hojnosti přes Velkou houštinu

//Sviští hůrky přes Severní Galtavar

Procházet se ve studeném dešti přes otevřené pláně byl opruz prvního stupně. Byla zmoklá jako slepice a nemělo ani cenu se snažit průběžně osušovat ohněm, protože by jí plamen hned zhasnul. Fuj, jak nesnášela pitomý podzim, byl možná ještě horší, než zima. Ta alespoň přinesla sníh, co pro ni kdy udělal podzim? Jakmile opadalo listí ze stromů, už se ani nebylo na co pěkného dívat, mohla se tak jedině utápět v depresích, kdyby chtěla. Což ona ovšem nechtěla. Proto se radši vztekala.
Zdálo se jí, že v dáli na louce vidí povědomý šedý kožich. Přikrčeně se vytratila, jak rychle to jen šlo. Kdepak! Ještě nebyla připravená. Nepodařilo se jí dostat na svou stranu netopýry a bez nich se nechtěla Argentovi ukazovat. Pořád ještě nevěděla, jak to udělá. Ale musela. Musela! Prozatím se mu ale plánovala vyhýbat. Proto se co nejrychleji rozklusala k jezeru a potom dál, po proudu řeky, o které věděla, že ji spolehlivě dovede k jihu. Vytře svým lenivým sourozencům zrak, až jim poví, co všechno zažila. Ha!

//Mahtaë jih přes Mahtaë sever

Spala, jako by ji do vody hodil, a kdo se jí mohl divit? Posledních pár dnů bylo skutečně zvláštních. Zažila toho hodně, pořád si hrála s magií, leccos viděla i zkusila. Tělo už si odpočinek žádalo a ona mu ho dopřála. Zprvu ji trápily neklidné sny, ale i ty nakonec odpluly. Možná napomohl i ranní déšť, který zahnal děsivé zvuky noci na útěk a nahradil je uklidňujícím monotónním šumem. Ve své skalní skrýši před vodou byla Chiara dobře ukrytá - alespoň do chvíle, než jedna z kaluží výše na svahu přetekla a tenký pramínek si to namířil přímo pod její tlapky.
Vlčice se probudila, lehce zmatená, lehce ztuhlá z toho, do jak malého prostoru se vměstnala. Široce zívla, zamrkala, aby vyhnala spánek z očí a protáhla si tlapy, z nichž jednu měla dokonale zmáčenou. Podzimní plískanice byly tu. Vzduch se sice pročistil, ale také ochladil a zvlhnul a pro Chiaru to byl signál, že by měla zamířit k domovu. Nechtělo se jí z teplého hnízda v kamení, které nebylo příliš pěkné na pohled, zato však hezky vyhřáté a pohodlné, ovšem nemohla se tu jen tak povalovat. Alfredo za ní s takovouhle brzy pošle pátrací četu, což bylo to poslední, co by chtěla. Vylezla tedy ven, protáhla se tentokrát celá a vypravila se na dlouhou cestu k domovu.

//VVJ přes Severní galtavar

//Ragar

Netušila, zda změna barvy ohně a zelené oči žhnoucí z mlhy byly znamením přítomnosti skutečného démona či šlo jen o výplod přespříliš aktivní fantazie, ale nemínila to riskovat. Vzala do zaječích, prostě a jednoduše. Nestála o žádnou skutečnou bytost z podsvětí, jen se snažila nevinnou hrou vrátit do vlčecích let. Snad se jí to i podařilo? V každém případě teď byla vyklepaná jako malé vlčátko po vyslechnutí strašidelného příběhu.
Běžela po nerovnostech na úpatí hor, div se nepřerazila, klopýtala mlhou krkolomnou rychlostí, až bylo s podivem, že si nesrazila vaz. Až v místech, kde se ráz hor zcela měnil, se vmáčkla do mezery mezi dvěma skalami a s bušícím srdcem se stočila do klubíčka. Jen se mi to zdálo. Nejsem už přece malá. A přesto bylo cosi děsivého, cosi zlověstného na dnešní noci. Snad byly hranice mezi světem živých a mrtvých či světem pekelníků a smrtelníků jaksi tenčí, ale Chiaře přejížděly po hřbetě ještě hodně dlouho do noci pařáty hrůzy. Lekala se každého zvuku, bez ohledu na to, jak moc se snažila přesvědčit sama sebe, že se chová jako hlupačka. V mlze se všechno zdálo zkreslené, houkání sovy se měnilo v kvílení ztracených duší, pleskot křídel netopýrů zněl, jako by nad ní kroužila mnohem větší bytost. Až téměř nad ránem ji všechen ten strach vyčerpal natolik, že upadla do neklidného spánku.

4. Provést rituál na vyvolání démona.
//Západní úkryt

Vylezla ven z jeskyně a octla se opět ve skalách. Znovu na úpatí hor. Příliš se jí tu nelíbilo, bylo zde chladno, ale dnešní noc se netvářila zrovna přívětivě, pokud jde o cestování. Všude kolem se stále držela mlha, která zkreslovala zvuky i vzdálenosti. V takové slotě se nikam trmácet zkrátka nechtěla. Atmosféra oné noci však byla strašidelná, až z toho běhal mráz po zádech. Chiara si užila za poslední dobu docela dost vylekání, strašidel i duchů, ale ještě jí to pořád nestačilo. Kdy jindy, než v noci jako je tato, by si měla podobné hrátky užívat? Vzpomínala, jak jednou vyvolávala duchy s několika vlky z tulácké skupinky. Tolik se u toho tehdy nasmáli, chvástali se, jak dobře ví, že to je celé jen trik, ale vsadila by se, že nebyla jediná, komu se potom nespalo úplně lehce.
Neměla zde své přátele, ale rozhodla se, že si to připomene i tak. Ba co víc, že to posune na vyšší úroveň. Duchy? Ne, ona vyvolá rovnou démona z pekel. Začala na úpatí hor hledat pěkné kameny přibližně stejné velikosti a poskládala je do uzavřeného kruhu. Do jeho středu vyryla drápem pěticípou hvězdu. To byla samozřejmě nutnost. V každém z jejích vrcholů vyvolala malý ohníček, který plápolal do noci a osvětloval mlhu kolem. Dobrá... Musela uznat, že to vážně vypadá dost strašidelně, ale už nemohla vycouvat. Je to jen hra. Hra pro vlčata. Odkašlala si. "Povstaň, stvoření pekelné, vyprav se z hlubin pekelných sem ke mně, kam tě zvu já, Chiara della nuova Cosa Nostra. Žádám si tvých služeb v tomto světě smrtelníků- oh-" Plameny ohně změnily barvu na zářivě zelenou. Byla by to přísahala. A z mlhy na ni náhle zářil pár děsivě žhnoucích očí. Chiara spěšně ohně zhasla a rozkopala kruh. Tak to by stačilo! Bez ohledu na nějakou hrdost vyklidila pole a vzala nohy na ramena.

//Sviští hůrky

5. Navštívit alespoň 2 jeskyně a rozhodnout, která je dle tvého názoru nejstrašidelnější.
//Dlouhá řeka

Došla až k oněm podivným skalám a skutečně, objevila mezi nimi vchod do temné jeskyně. Nezaváhala ani na chvíli, vkročila do objetí sametové temnoty a začala okamžitě mžourat ke stropu, jestli neuvidí nějaké netopýry, kteří si ji vybrali za své místo k přezimování. Doufala, že se jí podaří navázat komunikaci a skutečně je ochočit. Co vlastně žerou netopýři? Hmyz, že? Kruci, měla jsem zkusit nachytat venku nějaké mouchy nebo co, mračila, ale podzim na to stejně asi nebyl nejlepší čas. Většina hmyzu už zalezla tam, kam hmyz na zimu zalézá. A ať koukala, jak koukala, stejně žádného netopýra neviděla.
"Hej! Haló? Netopýři?" Nic. Žádná netopýří odpověď se neozvala. Chiara zkusila opět vyvolat pomocí ohně světlo, ale okamžitě pořádně nadskočila. Po zdech se roztančily zubaté stíny, které jí v první chvíli připomněly tesáky obří tlamy, která se už už po ní natahovala. Až ve chvíli, kdy jí leknutím ohnivá koule zhasla, si uvědomila, že šlo pouze o stíny krápníků. "Fuj, blbá jeskyně," odfrkla si a zamířila zase ven. Bylo to tu popravdě jaksi strašidelnější, než v jeskyních, které nechala za sebou. Už se tu nechtěla nadále zdržovat.

//ven

//Rozkvetlé louky přes Vodopády

Z úvah nad tím, jak získat netopýry na svou stranu, ji vytrhlo hučení, které stále sílilo. Hučení vodopádů, na které se jí brzy naskytl nerušený výhled. Majestátní ukázka moci přírody téměř brala dech. Za dnešního mlhavého dne získávala ještě větší kouzlo, nádech tajemna, který jí docela okouzlil. Stála dole pod nimi a pozorovala, jak se voda valí nekonečně dolů, než začala šplhat do kopce, aby se podívala i seshora. Jen dávala dobrý pozor, aby stála dál od okraje řeky, protože viděla, že zahučet tam by se nevyplácelo. S takhle mocným proudem by se nikdy nevypořádala.
Když se dost vynadívala, zamířila proti proudu řeky dál. Vpředu se tyčily jakési skály, ve kterých by mohla narazit na další jeskyni. Třeba by v ní mohli být netopýři a ona by tak mohla učinit svůj první pokus ohledně jejich výcviku. Vážně to totiž chtěla udělat. Chtěla tomu vlkovi dočista vytřít zrak.

//Západní úkryt

//Zrcadlové hory přes Mahtaë sever

Sešla dolů z hor, překročila řeku a octla se na louce, která nejspíš ještě nedávno přímo překypovala kvítím. Stále se zde daly najít ostatky různých květů, avšak nic příliš živého a barevného už tu nezbývalo. Odfrkla si nad tím. Žádné kvítko, kterým by se mohla ozdobit, jen spousta suchých lístků a semínek, která se zapletou do kožichu, aby potom vypadala jako bezďačka. Podzim byl tak vlezlý. Aspoň že to barevné listí v okolních lesích bylo pěkné na pohled. To mu mohla přičíst k dobru. Zima se nemohla chlubit ani tím.
Kráčela tak nějak bez cíle a přitom přemýšlela, jakou dardu by mohla připravit Argentovi na některé z Gallirejských pláží. Něco, čeho by se nejen vylekal, ale z čeho by se přímo podělal. Těžko se něco takového vymýšlelo, když vlka příliš neznala a neměla přehled o tom, čeho by se mohl nejvíc bát, avšak věřila, že na něco by přišla. Byly věci, kterých se báli skoro všichni. Třeba medvědi nebo zmije. Jenže ho asi nechtěla úplně zabít... a především ne sebe, když to bude připravovat. A co ti netopýři? Hmm, hmm...

//Dlouhá řeka přes Vodopády