Gallirea - Příspěvky uživatele

6. Uteč před zimou do teplejších krajů
//Staré meandry

"Jen se ujišťuju. Vlčice sama na cestách si musí dávat pozor, s kým tráví čas," pohodila ocasem, i když zrovna jeho se moc nebála, ani kdyby se z něj fakt vyklubal sériový vrah. Byla si docela jistá svou schopností z něj udělat škvarek, kdyby začal zkoušet něco, co nechtěla.
"Jsi skeptik, chápu," kývla hlavou, "ale povím ti, že ve zdejších krajích to vůbec nemusí být pravda. Víš, co jsem tady viděla na podzim? Jednorožce. A na severu žije taky nějaká vodní mostruosità, větší než zatracený buvol. Takže bych si dávala pozor na jazyk, aby tě nějaká uražená víla nepřišla proklít," doporučila Corvovi, i když tak nějak tušila, co jí na to asi poví. Dle jejího soudu v sobě měl asi tolik citu pro nadpřirozeno jako zdechlý svišť.
Jeho ujišťování o tom, že mu je vlastně naprosto jedno, jestli umře hladem nebo ne, přešla bez komentáře. Jen pokrčila rameny - když myslíš. "A ty bys jen seděl na zadku," vrátila mu a škleb na její tváři se ještě rozšířil: "Máš štěstí, že moje nápady jsou jen a jen dobré. Chceš se učit o zimních radovánkách, ne?" švihla ocasem a klusala ubývajícím sněhem směrem ke zvláštním stromům, mezi které už se zimě nechtělo. "Dio mio, ty jsi strašný pesimista, víš to? Přísahám, že tě neubyde, když pro mě uděláš tu jednu docela miniaturní věc. Bude to jednoduché, vážně."
Obklopil je zvláštní les, kde už neležel vůbec žádný sníh a i vzduch byl o něco teplejší. Chiara šmejdila v lesním podrostu a cosi hledala. Hledala a hledala... až našla! Polámaný strom jí poskytl přesně to, co hledala. Vyprostila odtamtud velký kus dřeva, tenký, lehce zaoblený a akorát tak velký, aby se na něj někdo - dejme tomu jedna písková vlčice - vešel. "Tohle je to, co potřebujeme. Sáňky! Už jsi někdy sáňkoval? Jestli ne, tak se to brzo naučíš, niente paure. Jen musíme znovu do chladu a mrazu." Chopila se dřeva-sáněk a začala je táhnout pozadu z lesa zase ven. Tady se trošku ohřáli, ale zimních zážitků by se nedočkali.

//Ježčí plácek

7. Zavzpomínej na svou první zimu

Možná nebo určitě, na tom Chiaře nezáleželo. Pro ni mohl být vlk klidně všemi třemi věcmi naráz - Corvo, Nero, pipistrello - co na tom, že ani jedno z toho vlastně nebylo jeho pravé jméno. Jen proti tomu, že by měl být medvědem, se docela důrazně vyhrazoval, i když jí přišlo, že bručení a frkání mu šlo samo. "Před chvílí jsi frknul," upozornila ho a kousek popošla okolo potoka, aby jí tolik nemrzly tlapky. Zato jeho další poznámka ji přiměla se trochu pozastavit. Protáhla tlamu. "Sí? To bys rád? Aby ti dělalo radost mordovat všechny okolo? To vůbec není šílené," zakoulela trošku očima, že by to byl jeden z těchle vlků? Tak temný, záhadný a určitě i velmi nepochopený? Co to bylo za divné řeči?
Moc se tím ale nezaobírala, místo toho se vrhla do rákosí a brzy už měl Corvo snídani naservírovanou. "Dobrý anděli, už jsi zapomněl?" naklopila hlavu na bok a přikopla mu kachnu blíž, aby si ji už sežral a nemusely jim tu omrzat zadky. "Ó, no toto, vážně se v tobě probouzí sváteční nálada! Starost o druhé! Vidíš to, ještě z tebe něco bude," zašklebila se. "Já hladem neumřu, něco si taky najdu. Ale teď pojď, než mi tu umrzne zadek, vezmeme to chvíli někam, kde je líp."
Ještě chvíli posečkala, aby měl černý šanci se najíst, ale pak už vyrazila. Vzpomínala přitom na svou první zimu s Bettininou bandou. Sněhu tehdy moc nenapadlo, na zimu se většinou drželi jižněji, ale bylo pár dní, kdy se sněhu stejně dočkali. Malá Chiara si ho užívala, hrála si v něm... a tu se jí vynořila další vzpomínka, křišťálově jasná. Valentinův skvělý vynález. Sáňky! Očka se jí rozzářila (výraz, kterého se Corvus jistojistě brzy naučí děsit, neboť zvěstoval další praštěný nápad) a obrátila se k černému vlkovi. "Víš co, vlastně vím, jak mi to později můžeš oplatit. Vyzkoušet si svůj vlastní dobrý skutek." Ano, ano, to bude nádhera! Ale prozatím je čekala menší procházka.

//Eucalyptový les

16. Dováděj ve sněhu

No, v tom byl trošku háček. Úplně nevěděla, co teď. Ale to ji nikdy nemohlo zastavit na dlouho, ona si vždycky našla nějaký způsob, jak se zabavit. Ani tentokrát tomu nebylo jinak. Šili s ní všichni čerti a tak si poskočila, vyskočila a vyběhla přes les zase na druhou stranu. Probíhala pod nízko visícími větvemi, ze kterých se jí sníh sypal na záda, až za moment vypadala jako úplný sněhulák. Taky to pěkně studilo, á! Ale jaký to byl problém pro vlčici, která si mohla kdykoliv zapálit oheň? Plánovala, že až se dost vyblbne, hezky si zapálí ohýnek a bude se nahřívat. Proto jí teď zima nijak moc nevadila a popravdě byla dost rozběhnutá na to, aby se zahřála.
Ještě zrychlila, ladným skokem se přenesla přes spadlý kmen, který neměl nic společného se stromem zničeným bouří. Tenhle padlý voják už tu byl nejspíš dlouho. Doskočila na zem a tlapy jí lehce podjely. V první chvíli to ustála, ale za padlým kmenem se terén svažoval dolů a kvůli tomu se nakonec převážila a skulila se do sněhu. Vůbec se tím nenechala zpomalit, naopak se ještě překulila, odstrčila a už válela sudy svahem dolů. Valila se jako sněhová koule, kolem ní se míhala země a obloha, země a obloha... Skutálela se až zase na rovnou zem, kde se smíchem vyskočila na nohy a opilecky se motala, jak se jí z toho motala hlava. "Jo, paráda!" zavrčela hravě a chňapla do vzduchu. Nikdo ji neviděl, jak tady blbne, takže si mohla řádit po libosti.

10. Pomoz hladovému tulákovi najít něco k snědku

Trošku ji překvapilo, že Nerovým pravým jménem bylo slovo, kterému rozuměla. Nebylo to přesně, ale dost na to, aby se domyslela. "Á, takže Corvo, žádný pipistrello," zasmála se. "Skvělé, to se k tobě možná hodí ještě líp." Vysekla mu teatrální poklonku. "Chiara, jméno mé." Kdoví, proč ji pobyt v blízkosti takového bručouna nabíjel takovou spoustou energie? Nejspíš jí prostě přišlo vtipné, jak s ním zdánlivě nic nepohne.
"O napravování tebe nebyla žádná řeč," povytáhla lehce "obočí". "Snažím se napravit tvé mezery ve vzdělání. Problémy své duše si nech," švihla ocasem, aby bylo jasno. Nehodlala tady slepovat nějaké rozbité srdéčko. "Oh? A ty nefrkáš a nebručíš a netváříš se jako velký smutný brum-brum-brumla?" Měla co dělat, aby se zase nerozesmála. Byl k popukání, fakt. "Pokoj a štěstí musí najít každý sám v sobě. Nemůžeš to uhnat a zardousit ani koupit od pochybných týpků, i když by ti to možná mohli slibovat," poučila Nera alias Corva, když se zdálo, že nechápe ani základní životní pravdy. Kde ten vlk žil, někde v díře?
"Mhm, jo," odsouhlasila. Aspoň tohle pochopil, hurá! Vypadal z toho vážně, vážně nadšeně. Nedalo se říct, že by do své role zrovna vléval celé své srdce, ale Chiara se s tím spokojila. "Ano, ano, slyším, jak ti kručí v břiše," přikyvovala. "Jen se neboj, tady si sedni a za chvíli to napravíme." S tím udělala několik dlouhých skoků do rákosin, odkud se vzápětí se zděšeným kácháním vznesl pár kachen, které tam do té doby pokojně spaly. Chiara vyskočila a jednu hnědou samici stáhla hbitě k zemi. Stačil jeden pořádný kousanec a opeřenec přestal bojovat.
Se schlíplou kachnou v tlamě doklusala zpátky ke Corvovi a hodila mu úlovek k tlapám. "Tumáš, poutníče, snad tě zasytí a dodá ti sil na další cesty," protahovala a rozmachovala se tlapami dramaticky do všech stran, až chvílemi hrozilo, že Corvusovi jednu vrazí. Byla by se ráda taky najedla, ale co. Tohle byl snad dobrý skutek, ne, i když to bylo divadlo. Ha, třeba jí to přičtou k dobru před pekelnými branami.

Prosinec 2/10
25. Ochutnej padající sněhové vločky

Trošku se prospala a když znovu procitla, zaposlouchala se do zvuků okolí. Vítr pořád fučel, ale zdálo se, že se to už trošku uklidnilo. Mladou vlčici už nebavilo povalovat se, byla z toho celá rozlámaná a začínal to být prostě opruz. Vysoukala se ven ze svého úkrytu, důkladně si protáhla hřbet a rozhlédla se kolem. Sníh byl všude. Ještě ho nebylo tolik, ale pokrýval zem, stromy, všechno, všecičko. Také tu byla spousta polámaných větví po té strašné vichřici, naštěstí ale viděla jen jeden úplně zlámaný strom. "Z toho by byl super táborák," napadlo ji. V duchu úplně viděla hranici ze dřeva, velikou hromadu, kterou by zapálila a kolem které by mohla se sourozenci blbnout, ale aby sama tahala všechno to dřevo? To sotva. To už smrdělo opravdovou prací a na to ji moc neužilo. Kdyby jí s tím někdo přišel pomoc, dobře, budiž, ale takhle? Ne-e.
Vyklusala do lesa a zachňapala do vzduchu. Nachytala do tlamy celý chomáč sněhových vloček, které se jí rozpustily na jazyku. Škoda, že sníh neměl nějakou víc vzrušující příchuť. Třeba pomerančovou nebo nejlépe masovou. Takhle sice vypadal chutně, ale když jste ho snědli? Zklamání a zase jen zklamání. Prostě ztuhlá voda. A vůbec, jak to fungovalo? Jednou byla ztuhlá voda led, podruhé zase sníh... Chiaře to nešlo do hlavy, ale byla docela ráda, že z nebe nepadají pláty ledu. Mohlo by to být vzrůšo, ale zima by se hned stala stokrát nebezpečnější, než je teď. Proběhla se po lese a na jeho kraji se zastavila. Tak. Co teď?

Prosinec 1/10
14. Napiš v postu co největší množství citoslovců

Krutý vichr bičoval celý kraj. Probudilo to dokonce i Chiaru, která si spala v teplém úkrytu. Huuu, huuu-ííí-uuuu. Tak kvílel venku severák. "Zív," otevřela vlčice doširoka tlamu a protáhla si přední nohy. V jedné z nich se ozvalo tiché křup, nad čímž se jen ušklíbla. Do stařeny měla ještě daleko, děkuju pěkně. Nastražila uši. Huuuííí, nepřestával vítr venku vít a opíral se do stromů, které pod tím náporem naříkaly. Skříp a vrz a kríík - dřevo jako by úplně plakalo a prosilo nebesa o smilování, kterého se nejspíš nedočkají.
Potom zaslechla mnohem hlasitější zvuk. KŘUP! A vzápětí tupé žuch, až zaduněla země. "Huh?" Vylítla na nohy a ven z úkrytu, aniž by přemýšlela nad tím, že když je takový vichr, až padají stromy, pravděpodobně to není zrovna bezpečné. Hned se o tom poučila. Švih, přetáhla ji letící větvička po čenichu. "Jau," zakňučela, otřásla se a zamířila směrem, odkud přišel ten hrozný rachot. Skutečně, strom byl zlomený vejpůl. Pořádný macek, ale jeho život už dospěl ke svému konci. Viděla, že už byl nahnilý delší dobu. Viděla i dutinu, kterou do něj vykutal datel. Skoro slyšela jeho ťuk ťuk ťukání, když mlátil do kmene. Poplácala stromu kůru a zlehka ji pohladila. Vydalo to suchý zvuk, skhhhš. "Tak to máš za sebou," broukla.
S hlasitým svíst se jí kolem ucha prohnala další větvička a tak raději zamířila zpátky do nory. Tohle si akorát tak říkalo o problémy. Namrzlá jinovatka se jí lámala pod tlapami při každém kroku. Chrum, chrum, chrum. Vklouzla do nory a z čenichu vypustila dlouhé pfff, když se ukládala k dalšímu spánku. Snad, až se probudí, počasí už bude vypadat lépe. "Chrrr," pochrupovala za chvilku.

12. Zkus, jak dlouho vydržíš držet packu v ledové vodě
//Pahorkatina dlouhých uší

"Jasně, že ne, to by bylo moc dlouhé jméno. Jsi jen Nero, velký smutný pipistrello," ujišťovala vlka, že samozřejmě ví, o čem mluví, i když jí v očích hrály rozpustilé jiskřičky. Utahovala si z něj, samozřejmě, moc dobře věděla, že jí nerozumí. "Nebo se pletu?" Možná nebyl netopýr, ale jistě vedl smutnou existenci. Že nikdy nebyl ve sváteční náladě? Že dokonce neví, co to je? "To teda musíme okamžitě napravit," zazubila se. Propáníčka, byl to naprostý pařez, to bylo prostě dokonalé. Odkud se tihle vlci brali? Jedno věděla jistě - tuhle zimu si užije vážně hodně zábavy. Nejspíš na úkor tady signora Nera, ale to naštěstí nebylo něčím, co by ji trápilo.
Pustila se do zpěvu a s tím je i vedla kupředu. Koleda jí vyšla až dokud nestanuli na břehu pokroucené řeky. Ovšem Nero, jak se zdálo, její pěvecké nadání vůbec neoceňoval. "Né? Neměl by sis teda profouknout uši?" protáhla a odolala dětinskému pokušení na něj vypláznout jazyk. "Myslíš, že všichni vlci na celém širém světě mluví stejně? Já tuhle obecnou hatmatilku, kterou mluví skoro všichni, umím dobře, amico, začala jsem se ji učit už jako malá, ale to ještě neznamená, že mi je odmalička přirozená," odfrkla si a lehce si načechrala kožich.
Zahleděla se do vody a strčila do ní zkusmo tlapu. Jakto, že ještě nezamrzla? "Tak. A teď k té sváteční náladě. Právě teď přichází čas pokoje, štěstí, štědrosti, pospolitosti, ohlédnutí se za uplynulým rokem, a tak dál, a tak dál," pokyvovala hlavou a máčela si tlapu bezmyšlenkovitě dál ve vodě. "Říká ti to něco? Třeba bychom měli začít tím rozdáváním. Nejde jen o rozdávání věcí, ale i radosti. Zkusíme to, jo. Ty budeš dělat hladového tuláka," bodla k němu tlapou, "a já budu tvůj dobrý anděl, který se postará o to, že se budeš mít v tomhle svátečním čase dobře." Tlapa ve vodě jí už naprosto znecitlivěla. Vytáhla ji opět na vzduch a důkladně s ní zatřepala, aby se jí zase prokrvila. To byl ale blbý nápad! Zakřenila se na Nera, snad už měl dost času dostat se do role. "Ach, vidím, poutníče, že tě sžírá strašlivý hlad. Ale neboj se, máš štěstí, že jsi narazil na mě!"

5. Zazpívej někomu koledu

Nero skutečně vypadal jako bručoun. Jako veliký naštvaný netopýr sedící na bílém sněhu, což Chiaře v momentálním rozpoložení přišlo prostě k popukání. "Ó, musíš být rychlejší," zachichotala se, když viděla, jak se mu jedna z jejích střel rozplácla na boku. Vzal si to ale k srdci. Sám ukoulel kouli a plesk, už to Chiara schytala přímo do tváře. Prskala sníh a rychle si ho otírala tlapou, aby měla jasný výhled. Házela dál, ale vlk se přibližoval a ona byla za chvíli na holé trávě. Tolik tu toho sněhu ještě nebylo. "Ááá, vzdávám se, vzdávám se, slituj se nad nebohou vlčicí, Nero forte e grande," rozplácla se na záda na zem a tvářila se rázem jako ztělesnění nevinnosti. Házet sněhové koule? Kdo hází sněhové koule? Tady byla jenom ona, která neumí ani do pěti napočítat! Pokud jste tedy ignorovali planoucí ohníčky v jejích očích.
Kdoví, jestli vlk chystal ještě nějakou odplatu, každopádně po chvíli se Chiara překulila na břicho a s divokým šklebem k němu vzhlédla. "Poslyš, přijde mi, že nejsi příliš ve sváteční náladě. Čím to je?" naklopila hlavu ke straně. "Ne, že by to bylo něco, co bychom nedovedli napravit. Jen se mně drž a uvidíš. Ukážu ti zimní divy, co jsi ještě neviděl. Fretta, fretta, máme hodně práce," pobídla ho, překulila se... a už se valila z kopce zase dolů. Nedávala Nerovi moc na výběr, prostě počítala s tím, že půjde s ní. "Že jsi to ty, naladím tě na příchod Vlčíška pěknou písničkou. Tu scendi dalle stelle, O Re del Cielo," spustila rovnou svým možná trochu hlubším, ale znělým a příjemným hlasem, než stačil Nero začít protestovat. "E vieni in una grotta, al freddo al gelo. E vieni in una grotta, al freddo al gelo. O Bambino mio Divino, io ti vedo qui a tremar..." A dál a dál, zatímco ji tlapky nesly směrem k řece.

//Staré meandry

13. Zúčastni se koulovačky

Klouzala se a hulákala si nejprve jen sama pro sebe, ale ne na dlouho. Po jednom úspěšném skluzu se začínala sbírat na nohy, ale cosi do ní velkou silou vrazilo a shodilo ji to znovu do sněhu, kterého tu mezitím už stačila vrstvička napadnout. "Huf!" vyjelo z ní a sbírala se stěží na nohy, které se jí všemožně pletly a křížily, hlavně proto, že byli s tím cizincem zamotaní do sebe jako nějaká vlčí vánočka. Navzdory tomu se Chiara chechtala, snad ještě o to víc, když začal neznámý nadávat jako špaček. Konečně se jí povedlo od něj vymotat a mohla si ho trochu prohlédnout. Tmavá srst a rudé oči, jizvy pro dokreslení tajemného vzhledu, ha, že by narazila na nějakého záhadného cizince? Zatím vypadal spíš jako nabručený cizinec, ale bílý flek, který měl kolem jednoho oka, jí připadal naprosto rozkošný. Jako nějaký ztracený Punťa! A klouzal se s ní přece, no ne? Beztak se jen styděl. Tohle byl ten pravý parťák pro její zimní radovánky, právě se tak rozhodla, ať už si o tom vlk sám myslel cokoliv.
"Ještě jednou, pojď," strčila do něj čenichem a už si to zase hnala nahoru do kopce. Když však dosáhla vrcholku, napadlo ji něco jiného. Přikrčila se ve sněhu a tlapou rychle uplácala sněhovou hroudu, kterou odpálila jeho směrem. "Attento!" zahulákala na něj, ale v tu chvíli už sněhová koule letěla a s trochou štěstí i nalezla cíl v černém kožichu. Chiara ale nečekala, aby si prohlédla, jestli ho zasáhla nebo ne, už plácala další a další sněhové hroudy. Tenhle kopec byl teď její pevností a ona ji hodlala bránit. Byla jako rozjívené vlče, ale nevadilo jí to a jestli s tím měl problém tady Nero, tak to byl jen a jen jeho problém.

2. Sjet bobovou dráhu
//Vrbový les

Vyběhla z lesa rovnou do kopců a nezastavovala se, dokonce ani když jí tlapy podkluzovaly na jinovatce. Potřebovala z těla nějak vymlátit přebytečnou energii a tak teď pořádně zabírala, aby vyběhla co nejrychleji na jeden z nejvyšších kopců v okolí. Brzy stanula na jeho vrcholu a spokojeně si vydechla. "Tak!" Ráno bylo mrazivé, od čenichu a tlamy jí stoupaly obláčky páry jako líté sani. To se jí velmi zamlouvalo. Ona uměla být lítá saň, uměla šlehat plameny, ale tady nebylo na koho ani proč. Nevadí, nevadí. Mrazivé okolí jí dávalo jiné nápady na to, jak se zabavit.
Neměla zimu v lásce, nesnášela, jak jí lezla do kožichu a hryzala do uší a polštářků na tlapách. Jinými slovy na ni nebyla dělaná. Ona byla sluneční dítě z teplých krajin a tohle nebylo pro ni, ba ne. Ovšem nemínila se nechat porazit. Ne, ona si to chladné období užije po svém. Donutí ho, aby bylo pro ni příznivé - jako by to tak fungovalo, jako by skutečně obracela svět k vlastnímu obrazu.
Teď, když hleděla dolů z kopce pokrytého vrstvičkou námrazy, dostala geniální nápad. Přímo před sebou měla dráhu, kterou viděla spíše vnitřním zrakem představivosti, než že by tam skutečně tak jasně vystupovala. Nevadí. Stačilo, že ji viděla ona. Přešlápla, protáhla si tlapy a skočila kupředu. "Evviva!" zavřískla a překulila se na bok, takže kluzký kopec sjela po něm. Nejelo to úplně ideálně, ale když se dole sebrala a otřepala, viděla, že cestu pěkně uhladila a další jízda by mohla být víc vzrušující. Se smíchem se rozběhla znovu do kopce a jakmile dosáhla vrcholku, pustila se z něj znovu dolů. Samozřejmě s tím samým výkřikem. Chtěla být slyšena. Samota jí lezla na mozek. "Evvivaaa!"

Že by se dočkala aspoň odpovědi? Čehokoliv? Ne. Nic. Najednou jako by byla vzduch - ona, chudák opuštěná a zapomenutá! Přehodila si teatrálně tlapu přes čenich a zakolébala se na zbylých třech, jako by se o ni pokoušely mdloby, i když kolem nebyl nikdo, kdo by její divadlo mohl vidět. "Ach, achich, já ubožačka, co jen si počnu," zaúpěla k nebesům, která se po dlouhé noci rozjasňovala, ačkoliv obloha měla barvu spíše myší šedi než čehokoliv jiného. Věděla dobře, co si musí počít. Bylo na čase se vydat hledat zábavu zase někam jinam. Tady se o ni evidentně nestálo. Pf! Pf na vás, nevděčníci. "Jak byste plakali, kdyby se mi něco stalo, zatímco chrápete," zahuhňala si pod vousy, ale rozběhla se z lesa ven bez nějakého skutečného vzteku. Co už s nimi měla dělat, že? Až zase procitnou, pěkně jim to vytmaví, to si za rámeček nedají, ani jeden z nich.

//Pahorkatina dlouhých uší

Ještě je tu pár vzhledů

min 10 kytiček/drahokamů/oblázků/mušlí nebo 1 křišťál

1. Cukřík - PRODÁN Maple

2. Uhlík - PRODÁN Varje

3. Hříbek

10.11. Chiara https://gallirea.cz/index.php?p=vrbovy-lesik&r=1#post-228611
Další termín 10.1.

Naštvaně spořádala koroptev, ale když s tím byla hotová, vlastně už ani tolik vzteklá nebyla. Když zaplácla hladovou díru v žaludku, celkem se uklidnila a začalo se jí chtít zase spát. To dobrodružství jí dalo vážně nějak zabrat a protože se nezdálo, že by tu někdo momentálně bažil po její přítomnosti (jakkoliv neuvěřitelné jí to připadalo), protáhla si tlapy dopředu a ve skrytu větví smuteční vrby se uložila ke spánku. Kolem sebe měla ještě pořád rozházené peří z koroptve jako na scéně ptačího masakru, který se ale naštěstí odehrál až ve chvíli, kdy to měl opeřenec za sebou.
Trochu si zdřímla, z větší části schovaná před dotěrným deštěm, který si nedal pokoj a neustále padal a padal. Dokonce ani s příchodem nového rána nepřestávalo mrholit. Do takového ponurého počasí se Chiara probrala. Stále sama. Opuštěná. Jako kůl v plotě. Teatrálně se přetočila na záda a chytila se tlapou za hrudník. "Dios mío, mně snad pukne srdce!" zaúpěla a vytrčila druhou tlapku k obloze, leč bylo to málo platné. Někde v hloubi duše začínala být trochu nervózní. Že Pippa někde pořád chrápe, to ji nepřekvapovalo, ale co Alfredo, Lia a Vivianne? Aby se tak něco stalo? "To určitě," máchla tlapou ve vzduchu, překulila se na břicho a vzápětí byla na nohou. "Lemry líný jsou to, nic víc."
Když už byla u toho, zavětřila a zjistila, že les už příliš není cítit jejich pachy. Neměla zase takové zkušenosti se smečkovým životem, ale věděla, že na hranicích to je vždycky pořádně cítit. A s Alfredem už jednou tuhle prácičku podstupovala. Moc se jí do toho nechtělo, ale stejně neměla co lepšího na práci. Vydala se pomalu po hranicích lesa a zanechávala značky své přítomnosti. Drápance, chuchvalce srsti a pochopitelně i malé loužičky tu, tady i tamhle.
Doufala, že při téhle obchůzce narazí na nějaké známky života, ale kdepak. Všude bylo mrtvo. Dokončila svoji obchůzku a stanula před úkrytem. Rozvážně pohupovala ocasem sem tam. Dala by tlapu do ohně za to, že tam Alfie a Viv jsou. No ale co kdyby tam vtrhla a ti dva zrovna- Zakřenila se. Ne, o to nestála. "Hééj, haló, hrdličky, jste tam?" zahalekala do díry pod kořeny vrby a poslouchala, co se ozve. Něco jí tak trochu nehrálo. Netušila, jestli vnímá nějaký slabý pach či tichý zvuk, něco ji prostě... ne zrovna popouzelo, jen měla pocit, že se tady vaří nějaká neplecha.

Je tvůj c: