Gallirea - Příspěvky uživatele

Srpen 8/10 - Morgoth

Co víc už o tom povědět? Snad nemusíte svoje zvědavé čenichy strkat do všeho! Té noci ty dva viděly jen hvězdy - a pro ně byli jen dvěma nepodstatnými zrnky písku, dvěma z miliard.

Chiara se spokojeně svalila do měkké trávy na břehu jezera, viditelně zcela spokojená, ne-li přímo blažená. Složila si tlapy úhledně před a oháňku si přitáhla k tělu. Byla nakonec ráda, že se rozhodla Morgotha nezakousnout. Málem jí přesně tahle slova vyklouzla z tlamy, ale v poslední chvíli se kousla do jazyka. "Ty víš, jak se chovat k dámě," řekla místo toho, v hrdle jí zabublal potlačovaný smích. Dál Morgothovi vykat jí připadalo poněkud hloupé, po tomBradu si opřela o přední tlapy a zahleděla se k obzoru, který už začínal nenápadně blednout novým úsvitem. Říkala si ale, že nesmí usnout. Toužila se potichu vytratit, jen co to půjde.
Pokývla pískovému vlku, aby si lehl k ní. Částečně protože si ještě chtěla vychutnat jeho blízkost - ač to pro ni nic velkého neznamenalo a na tom, co to znamenalo pro něj, jí příliš nezáleželo, nechtěla být teď hned opuštěna. Částečně ale také proto, že doufala, že by odpadnout mohl Morgoth. A pak by to mohla být ona, kdo by měl na starost opouštění.

Srpen 7/10 - Morgoth

Hodila všechno za hlavu. Proč by to měla vždy být ona, kdo zachraňuje situaci? Kdo se namáhá a čmuchá a zjišťuje? Zmuchlala své původní plány do kuličky, kterou kopla někam do temného kouta svého svědomí. Může se tím zabývat později. Teď tu byl jen Morgoth, jeho ochotná blízkost a elektrizující vzrušení mezi nimi. Vůně jeho kožichu se mísila se sladkým aroma letní noci.
Přimhouřila oči do škvírek jako kočka, když promluvil. "Nepochybuji," opáčila možná s tím nejjemnějším nádechem ironie v hlasu. Bylo jí jedno, jestli myslel všechno vážně nebo si všechno vymyslel, aby si ji omotal kolem tlapy. Srdečně jedno. Nebyla naivní. Zdálo se dost pravděpodobné, že už ho možná ani nikdy znovu neuvidí - a nedovedla si představit, že by jí kvůli tomu srdce nějak krvácelo. Nebyla to láska, co mezi nimi vzplanulo v nočním tichu, jen rozvířené tužby. Tiskla se k němu, šimrala ho čenichem pod bradou, ponoukala ho, naváděla. Chtěla všechno. Věřila, že to dostane. Morgoth byl, konec konců, jen vlk. A ona byla krásná, nebo ne?

Pozdně letní večer byl zahalen mírným mlžným oparem. Mučivé horko předešlých dní už pominulo a tak by bylo i celkem příjemně, nebýt jednoho zásadního detailu. Ultra otravní komáři vylézali ze všech děr, koutů a škvír, ve kterých se jinak schovávali. I když Chiaru většinou život hmyzu moc nezajímal, nyní se krátce zamyslela nad tím, kde vlastně komáři přebývají, když nejsou vidět. Teď by ocenila, kdyby tam zůstali i nadále.
Enormní množství hmyzáků vířilo vzduchem kolem ní. Iritující, pisklavé bzučení bylo vším, na co se dokázala soustředit. Tichá, příjemná procházka se rychle měnila v pekelnou výpravu. Upištění krvesajové jí sedali na čenich, na tlapky, na uši, zkrátka všude, kde ji tolik nechránila hustá srst. Tlapami se oháněla do všech stran a plácala po komárech, ale když jednoho zabila, jako by další tři zabrali jeho místo.
Opravdu už se to nedalo snášet! Tiché kletby, které jí kanuly z tlamy, se staly kletbami hlasitými, ale křičet na komáry vůbec nepomáhalo. Otočila se, že jim uteče, ale sotva přeběhla louku, došlo jí, že i to je zřejmě marná snaha. Ať běžela, jak chtěla, na komáry neměla. Asi je už mám nalezlé v kožichu. Uf, tak bez téhle myšlenky by se klidně i obešla. Avšak jak ji to jednou napadlo, nemohla to z hlavy vyhnat. Třepala sebou na všechny strany, plácala se jako šílená, ale pořád jí připadalo, že se jí kožich hmyzem jen hemží.
I tu ji to napadlo! Oheň vyčistí všechno. Ovšem, žhářství bylo jejím oblíbeným řešením. Mistrovství v magii jí naštěstí propůjčovalo možnost nechat vzplanout celý svůj kožich. Chiara byla možná proti vlastním plamenům odolná, ale komáři ne. Exploze světla prozářila večer, jak zaplála jasným plamenem. Možná si to jen představovala, ale přísahala by, že slyší, jak komáří piští o milost. Tu jim však nedopřála.

Srpen 6/10 - Morgoth

Tys měl štěstí určitě, blesklo hlavou vlčici, která opouštěla svůj původní plán, totiž vetřít se k Morgothovi co nejblíž a pak, až to bude nejmíň čekat - bác! Ale na povrchu se jen culila a dál kulila zlatavá očka, jako to největší neviňátko na světě, které by nikdy, ale vůbec nikdy taková zrádná myšlenka ani nenapadla.
Sledovali noční oblohu a Chiara chtěla učinit přítrž těm rozporuplným hlasům uvnitř. "Myslíte," vypíchla se zabubláním smíchu to podstatné slůvko. "Ale jistý si nejste." A pak už se k ní naklonil a splnil její přání. Na vteřinu, možná jen na zlomek vteřiny pořád ještě stála na rozcestí. Teď! Teď by ho mohla rafnout pod krkem a zatřepat s ním jako s nezdárným vlčetem, vytřepat z něj všechno, co věděl...
Proč se obtěžovat. Místo toho mu oplatila jeho políbení a přitiskla svůj čenich k tomu jeho. Ani ona necítila žádný božský zásah, který je svedl k sobě. Necítila nic speciálního ani k Morgothovi. Možná mohl být zajímavý, ale prakticky ho neznala. Nebyl ošklivý, ale ani se nemohl rovnat třeba takovému Duncanovi. Nejlepší věc na něm byl fakt, že byl právě tady. A že před ní neutíkal, nýbrž se nechal táhnout, kam ona chtěla. Jak daleko? To hned zjistíme. Otřela se mu čenichem pod bradou, pak v srsti pod krkem, kam se mu nezakousla, jak původně plánovala. "Nestyďte se," šeptla mu do ucha a zvedla své zraky k jeho. Už nevypadala tak neviňátkovsky. Ve zlatých očích jí hořely ohníčky a rozverně ukázala Morgothovi špičky tesáků.

Srpen 5/10 - Morgoth

"Vlastně vůbec ne," odvětila Chiara, snažíc se neznít příliš zahořkle, protože to byla pravda. Kdyby byl svět podle jejích pravidel a kdyby existovala nějaká božská spravedlnost, všichni by se podivovali její kráse. Jenže tak to nefungovalo, z nějakého nepochopitelného důvodu.
Morgoth jí dál lichotil. Mazal jí med kolem tlamy nebo to myslel upřímně? Nebyla si jistá. Pokud to první, byl v tom vážně dobrý. Ve výsledku na tom asi nezáleželo, dokud věřil, že je upřímná ona. A pořád ještě se nerozhodla, co s ním vlastně udělá. "Možná," broukla. "Nebo jsem to možná já, kdo měl štěstí," zaculila se.
Na nějakou chvíli se pak odmlčela. Pozorovala padající hvězdu a přemítala, co s vlkem, který se neodtáhl ani při velmi okaté invazi do osobního prostoru. Věděla, co by dělat měla. Co by bylo nejlepší pro rodinu. A přesto tam někde uvnitř... ten hryzající červík. Zajímal by se i někdo jiný? Obtěžovali by se? Proč bych tedy měla já? Nechtěla se takhle cítit. Nesnášela to. Věděla, že o ze všech věcí na světě by právě o vlastní rodině pochybovat neměla.
Rázem otevřela zlatavé zraky a upřela je na Morgotha. Zpříma, bez ostychu. Potřebovala něčím přebít ten nepříjemný zmatek uvnitř. Rázem dospěla k rozhodnutí. "Mám přání. Nemůže mi ho ale splnit žádná hvězda, leda byste z hvězd spadl vy. Ale nesmíte se smát." Tušila, že se smát nebude. Pokud tedy všechna jeho dosavadní slova nebyly jen prázdné kecy. "Chtěla bych, abyste mě políbil. Protože to, že jsme se tu setkali právě téhle noci není žádná náhoda. Cítíte to?"

Srpen 4/10 - Morgoth

Žlutavý vlk na ni mrkal a dělal očka. Určitě si myslel, že má otěže situace pevně v tlapách! Stejně, jako si to myslela Chiara. No, kdoví, kdo měl vlastně pravdu? Poslušně se na jeho slova zaculila, jak se od ní jistě očekávalo. "No jistě, máte pravdu. Jen nejsem zvyklá slýchat to z cizích úst, to je vše," broukla a snažila se vypadat tak skromně, jak jen dokázala.
"Ano, ano, to je. Na každém rohu čeká nové překvapení, nový objev," doplňovala vlka dychtivě, třebaže sama věřila, že na každém rohu čeká možná tak stejné křoví, jako na předešlém rohu a že zajímavá místa jsou roztroušená o dost řídčeji.
Morgoth ji začal vychvalovat do nebes. Tu pojala konečně malinké podezření, že možná i on hraje nějakou svoji vlastní hru a že ho třeba nemá tak omotaného kolem tlapky, jak by si představovala. Ale což. Hlavně, dokud on nezačne podezírat ji. A tak stydlivě sklonila hlavu a culila se jako andílek a neviňátko. "Děkuji za vaše milá slova," řekla tiše. Samozřejmě jí to příjemně hladilo ego, ať už to Morgoth myslel upřímně nebo ne.
Hvězdy zářící nad jejich hlavami ještě nahrávaly atmosféře, která se zdála být nabitá, elektrická. Morgoth se od ní neodtáhl, sám ji jen lehce drcnul bokem. Dobré znamení. "No dobrá. Budu si přát za nás za oba," prohlásila a zavřela oči. Pro Morgotha si ale nepřála. Přála si, aby se Alfredo zase ukázal doma a zažehnal její pochybnosti o rodinné smečce. Aniž by otevřela oči, přisunula se k Morgothovi, až se jejich boky dotýkaly. Možná bych se z něj neměla snažit vymlátit, co je zač a co chtěl u nás doma. Co kdybych ho prostě... nechala? Pochybnosti, ano. Pochybnosti, které se jí už delší dobu plížily hlavou i duší. Opatrně, plíživě jako kočka se vetřela do vlkovy těsné blízkosti.

Srpen 3/10 - Morgoth

Tak pozoruhodného! Chiara sklopila bradu stranou a předstírala, že je tou poklonou zcela uvedena do rozpaků. "Ale prosímvás," máchla upejpavě tlapkou. "Čímpak já jsem pozoruhodná?" Dokázala by jistě z fleku vyjmenovat třeba deset věcí, ale hrála svou roli vskutku dobře. "To víte. Mládí umí být pořádně nevycválané," povzdechla si a zakroutila hlavou, ta dnešní mládež, drzá, až to bolí, jaká hrůza! Opravdu se skvěle bavila, zatímco se na Morgotha culila jako naprostý andílek.
Pokyvovala hlavou, jako by i ji velmi trápil nedostatek estetického cítění mezi běžnou vlčí populací. "Přitom je taková spousta pozoruhodných věcí, když se jeden pořádně dívá. Ale to, že to říkáte, značí, že jste neobyčejný vlk," pousmála se na něj. "Och, krásná? To si vskutku myslíte?" nechytila se div za srdce, ale usoudila, že to už by bylo možná trošku moc. "I vám to velmi sluší," dodala. Až na ten počůraný kožich, což naopak nedodala.
Co Morgoth poví o osudu poslouchala se zájmem, který nebyl vůbec strojený. Vždycky ráda slyšela, čemu věří ostatní, protože ona sama si upřímně ještě nebyla jistá. "Rozumím. Také si myslím, že to nemohla být pouhá náhoda. A-" Náhle sebou škubla a ukázala tlapou k obloze. "Podívej-te!" zapomněla se málem, protože temnící oblohu pročísla padající hvězda. "Honem si něco přejte, no není to krása?" vyjekla a drcla do Morgotha zlehka ramenem, aby si otestovala, jak bude reagovat na větší blízkost.

MLÁTIČKA - 3. KOLO

Dante se poslušně (ač možná ne vyloženě ochotně - ale kdo se mu mohl divit?) rozběhl skrze šlehající větve. Daleko se však nedostal. Jedna z nich ho odhodila stranou jako obyčejné chmýříčko. Jau, sykla si Chiara v duchu a vzápětí schytala pěkný šlehanec přes žebra i ona. "Au!" vyjekla tentokrát nahlas a doplnila to peprnou nadávkou v mateřštině. Už toho měla tak akorát plné zuby.
Vrhla se do útoku společně s Liou a Vivianne. "Tady, tady! Pojď tímhle směrem, ty přerostlá mrkvi!" hulákala, ať už to dávalo smysl nebo ne. Spíš ne - ale vrba se teď musela potýkat hned se třemi útočnicemi a snad ani nevěděla, kterým směrem se má otáčet dřív. Tu šlehala po Vivianne, tu se zase oháněla po Lie, nebo se pro změnu ohnala po Chiaře. Ta plameny pálila větve, které se dostaly až moc blízko, metala po nich elektrické výboje a celkově se snažila magií ubránit.
Úspěšnost však nebyla zdaleka stoprocentní. Schytala pár pořádných zásahů, které určitě bude ještě nějakou dobu pořádně cítit. Prozatím však byla v ráži, v bojovém opojení a nedala se bolestí zastavit. Jen doufala, že to Dante dokáže vyřešit brzy. Vrba měla plné šlahouny práce s nimi třemi, tak snad.

Srpen 2/10 - Morgoth

Hm, no dobře, vypadal sice všelijak, ale hlas měl jako zvon. To mu zase Chiara nemohla upřít. Ani stavbou těla nebyl úplně marný. To jen ta umatlaná barva jejímu oku příliš nelahodila. Byla však příliš zvědavá na to, co je tenhle vlk zač, když se poflakoval u nich na území. Co kdyby to byl špeh, vyzvědač, zloděj, lump? To by ho pak musela zneškodnit! A kdyby náhodou nebyl ani jedno z toho, nu, mohla se s ním alespoň na chvíli zabavit.
Souhlasil s ní, že jezero je skutečně výjimečné. Byla to kaluž jako tisíc jiných, ale Chiara se dál culila a přikyvovala, protože hrát romanticky založenou, ale nepříliš chytrou naivku pro ni bylo stejně jednoduché, jako chůze nebo plavání. Prostě to zvládala levou zadní. "To jsem ráda, že se ještě najde na světě někdo, kdo dovede ocenit krásu. Myslím, že jsme vymírajícím druhem, vy a já, signore. Vlci se stále jen někam ženou a pro samý shon nevidí, co mají přímo před čenichem," pronesla.
Žluťák se představil jako Morgoth. I to bylo překvapivě znělé jméno. "Těší mne. Já jsem Chiara," představila se na oplátku a udělala drobné pukrlátko, aby její roli nic nechybělo k dokonalosti. Pak se usadila na břeh kousek od Morgotha. "Zřejmě jsme se zde tedy dosud míjeli, ale osud tomu nejspíš tak chtěl, abychom se konečně setkali! Věříte na osud, Morgothe?" zamrkala zlatými očky neviňátka.

Srpen 1/10 - Morgoth

Klid. Konečně klid! Chiara sice svoji rodinu milovala a udělala by pro ně všechno, ovšem v poslední době toho měla se snahou o udržení nějakého pořádku ve smečce už plné zuby. Nejdřív ti dva Sarumenští, kteří si tam nakráčeli, pak oživlá vrba, Alfredo nikde... Kdo by si potom nechtěl vyrazit chvíli k vodě vyčistit hlavu?
Jak se blížila k jezeru, už z dálky viděla světlý kožich vlka, který se brouzdal u břehu. Jeho pach ji však zvláštně zalechtal v čenichu. Musela se na moment zastavit a zapřemýšlet o tom. Byl u nás na území, došlo jí. Tehdy ho neviděla, ale cítila jeho pach a ten se jí teď připomněl. Pro sebe se poušklíbla. No dobře, dobře. Tak uvidíme, co jsi vlastně zač, holoubku.
Čenichem si upravila srst, za ucho si strčila bílou kopretinu a vykročila opět kupředu, rovnou směrem k pískovému. Úplně to nebylo zbarvení, které se jí zamlouvalo - vypadal jako počůraný sníh, podobně jako Parsifal, ale což. Uměla se přetvařovat dobře. "Bungiorno, signore," zatrylkovala sladce, sotva k němu přišla blíže. "Také si užíváte tohoto krásného místa? Já sem chodím tak ráda," povzdechla si s pohledem na vodu, jako by to byla ta nejúžasnější věc pod sluncem. "Málokdy zde však někoho potkám," dodala. Lhala, jako když tiskne, někoho tu potkala snad pokaždé, ale to nemusel Žluťák vůbec vědět.

MLÁTIČKA - 2. KOLO

Najednou se všichni seběhli, vykulení jako polní zajíci. Chiara byla v ráži, nejradši by v tu chvíli připálila všechny kolem, snad s výjimkou Lii, která s ní kraviny a hovadiny kolem smečky řešila často. "Nevím. A nevím," odpovídala velmi užitečně na otázky. Nejvíce ji ovšem dožrala Vivianne, která se k ní otáčela s dotazem, co budou asi dělat. "Já myslela, že donna jsi tady ty," prskla, proč by měla pořád ona mít nějaké nápady? Proč by mělo být na její triko, až se to podělá ještě víc? Proč-
Liin podrážděný rozkaz ji přiměl se probrat. Fajn, teď nebyl nejlepší čas se poměřovat a handrkovat. Aspoň trochu vzteku si vybila na vrbě a připálila další šlahoun, který se k ní proletěl. Jenže schytala švihanec z druhé strany. Dost neslušně zaklela a otočila se na Danteho nejen pohledem jako sestra, ale i slovy: "Běž ty, nejlíp se tam prosmýkneš. Vidíš ten suk, ne?" pobídla ho a sklonila hlavu těsně předtím, než by jí šlahoun vyšvihnul oko. Lia byla možná menší, ale v rozptylování vrby zdaleka nejlepší.

Ušklíbla se, když jí sliboval, že se jí zodpoví, pokud se smečce něco stane. "Tak o tom vůbec nepochybuj," zasyčela, ale potom už se soustředila hlavně na zraněnou černobílou vlčici. Skučela bolestí a ležela jí na zádech jako mrtvá váha. Ten vlk musí mít hroznou páru, když ji dovlekl až sem, ugh, pomyslela si, kdyby jí Ochhio nepomáhal, asi by s ní nehnula. Když se přenesla přes počáteční šok a trochu opadl její hněv, bylo jí té vlčice celkem líto. Ale kdoví, co si udělali s tou Styx? Že by je napadla jen tak ze srandy? V tom bude něco složitějšího. Rozhodla se, že jí na tom nesejde. Aspoň ne teď.
"To asi jo. Ale moje rodina tvojí smečce taky za leccos vděčí, tak to moc nerozmazávej, sí?" zafuněla, už nechtěla poslouchat o vděčnosti a o tom, jak je hrozně hodná a jak hrozně moc jí budou dlužit. Bla, bla, bla. Měli by se radši soustředit, aby jim tady Wolfganie s roztomilým kožíškem neskapala. Pak by všechny ty řeči byly dost zbytečné.
Dovlekli ji k potoku a uložili do trávy. Chiara stačila akorát nabrat vodu do tlamy a smočit jí bezvládné vlčici čenich, když se ozvalo zadunění, zapraštění, zasvištění čehosi vzduchem. Italka nadskočila a vypustila z tlamy pár peprných nadávek v mateřštině. Další problémy? Střelila pohledem po Rolandovi. "Jo. Zůstaň, starej se o milou a do ničeho se nepleť, jasný? A modli se, aby to nemělo nic společnýho s váma." Připlácla uši k hlavě, oheň už jí zase doutnal v útrobách. "Zkus tu vrbovou kůru nebo něco," štěkla po něm ještě a rozběhla se pryč.

MLÁTIČKA - 1. KOLO

Běžela lesem plnou rychlostí, vrbové větvičky ji hladily po zádech. Neměla nejlepší pocit z toho, že nechává cizince na území samotné, ale musela jim věřit. Však ten Roland měl beztak oči jen pro svou kopretinku. Nebo - spíš oko. A vlčice? Ta by tu nic nezničila, ani kdyby chtěla. Chudák byla samá díra.
Hnala se dopředu, větvičky hladily... a pak ji jedna švihla přímo přes plece. Chiara znovu sprostě zaklela a zacouvala hlouběji do stínu stromů, jen tak tak se vyhla dalšímu šlehnutí. Větev jí prosvištěla nad hlavou. "Do háje, co to je?" Jedna z vrb, vlastně samotná Stará vrba, ožila. Švihala kolem sebe úponky a zdálo se, že chce rozšlehat na maděru všechno živé. Chiara na vlastní oči viděla, jak sestřelila ze vzduchu vrabce. Rozprskl se v oblaku hnědých peříček.
Vlčice zavrčela hluboko v hrdle. Nevěděla, co za magické kejkle to je, zato věděla, že ji to extrémně vytáčí. V hlavě jí tupě bušilo. Zvedla hlavu a hlasitě zavyla, tak pronikavě, že ji muselo být slyšet i na okolních územích. "KDE SAKRA VŠICHNI JSTE?" zavřeštěla frustrovaně. "Alfredo! Z tebe taky udělám špíz, až tě potkám!" prskala a šlehla plamenem po úponku, který proletěl až příliš blízko. Musel tu být způsob, jak to zastavit. Nechtěla Starou vrbu spálit na popel, ale kdyby nebyla jiná možnost... no, řekněme, že dnes byla v pálící náladě.

Aby byla upřímná, Elisabettu vnímala jen tak napůl. Schovávala ji vlastním tělem před tím zkrvaveným šílencem, ale zdálo se, že ho vražedný amok každou chvíli neposedne. Začal ze sebe přerývaně chrlit, co se jim vlastně stalo. Chiaře se hřbet ježil jako dikobrazovi. "Neznám žádnou Styx a nemám nejmenší zájem být zatažená do řešení tvých osobních účtů," frkla. "Doufám, že máš aspoň tolik rozumu, aby ses ujistil, že vás sem nebude sledovat?" Jestli sem přivedl někoho, kdo by mohl ohrozit rodinu... To by se k té Styx asi musela přidat a nadělat z něj podobný špíz, jako z ležící vlčice. Na kterou byl dost žalostný pohled, vypadala úplně mimo.
Jenže pak zmínil to kouzelné slovo. "Sarumenská smečka?" V pískové vlčici se tak trochu hnulo svědomí. Zmínka o Sarumenu ji přiměla myslet na Alfreda a co by udělal její fratello, to věděla naprosto přesně. On by neváhal s podáním pomocné tlapky. A kdyby nebyl Sarumen... dávno už by nebyli ani Alfie, ani Pippa.
Ne, že by její oheň vyhasl, nicméně znatelně vychladl. Stejně by tady tu vlčici asi nenechala umřít, i kdyby nebyla ze Sarumenské smečky. Nejspíš. "No fajn. Pomohl jsi Elisabettě," která mezitím kamsi odběhla, "a tvoje smečka pomohla mojí rodině, takže vám taky pomůžu. Ale jestli z toho bude jedinej problém-" Nedořekla, jen znovu varovně zajiskřila.
Pak už se ale sklonila ke zraněné. Nebyla zrovna léčitelka, ale na to, aby poznala, že tohle je zlé, ani být nemusela. Nejspíš to má stejně spočítané. "Pojď. Do úkrytu ji asi nedostaneme, ale můžeš ji uložit u potoka v trávě... Aspoň jí trochu umyjem tu krev, ne?" Teď, když už se rozhodla, že jim pomůže, jí mozek jel na plné obrátky. "A vrby mají svou vlastní léčivou moc, teda říká se to. Asi se to dozvíme," usmála se hořce.
Tentokrát to byla ona, kdo si začal (s pomocí Jednoočka) soukat vlčici na hřbet, protože její přítelíček nevypadal úplně... stabilně. Teď však na to byli dva, tudíž mohli vyrazit k potoku s trochu menší námahou a s větší oporou pro Wolfganii. Nebo aspoň tak říkal, že se jmenuje. "Takže tohle je Wolfganie a ty jsi kdo, Ochhio?" chtěla vědět Chiara, zatímco vlekli chudáka zmlácenou vlčici lesem.

//Staré meandry přes Pahorkatinu dlouhých uší

Možná Elisabetta čekala, že jí Chiara předá nějakou hlubokou moudrost... A to by také měla pravdu. Chiara se chystala vyslovit tu nejzásadnější životní pravdu: "Jo. Jsou prostě blbí. Zjistíš, že spousta vlků je nebetyčně blbá. Ale," ušklíbla se šibalsky, "to nám může být k užitku." Využívat hloupé vlky bylo snadné. Až směšně.
Samozřejmě, že bohové nepřišli z nebes. Odkud? To už byla jiná otázka, na kterou odpověď neznala, příliš se tím ale netrápila. Prostě tu byli a to bylo nejdůležitější. "Možná. Nebo se prostě nemůžou vystát," pokrčila rameny. "Neptala jsem se." Byla to jen taková teorie a dokud se nesetkala se Smrtí, ani ji nemohla moc hlouběji rozvíjet.
Pomalu se vracely k domovu, Elisa ještě snila o své vlastní říši, která by mohla být jen její a pár vyvolených. "Há, to zní pěkně! Na druhou stranu, ve Vrbě už něco takového vlastně máme," uvážila, když se nad tím více zamyslela. To byl taky takový ostrov vyvolených. Jen to moře jim chybělo. Třeba by měli udělat aspoň vodní příkop? Překračovaly zrovna říčku, snad odtud se vzala ta inspirace.
Ovšem voda byla i zdrojem frustrace. "Asi leda k naštvání," odfrkla si a otráveně kopla do vody. Dál se tím nezdržovala, těšila se, až budou doma a ona si chvíli hodí nohy nahoru. Stačilo už jen překonat kopečky, které lákavě voněly králíky. Ovšem ani na svačinu se nezastavovala... Snad něco k jídlu najdou doma. Stejně si chtěla nejdřív odpočinout a Betty musela mít nožky úplně ošoupané.

"Aaah. Domov, sladký domov," nadechla se úlevně vůně vrb a své rodiny, když konečně vkročily na území. Konečně si mohly oddechnout, poflakovat se a-
Naléhavé vytí prořízlo ticho mezi vrbami. Chiara hluboko v hrdle zavrčela a mrkla na Elisu. "Tak se mi zdá, že si jde někdo pro držkovou." Vážně neměla náladu někoho řešit, sotva se vrátila z výletu. Měly radši zůstat u moře! "Jdem na něj," pobídla svou nipote a rázným krokem vykročila k severní hranici lesíku. Vítr k ní brzy donesl dva neznámé pachy... Smíchané s jedním velmi dobře známým. Kovovým pachem krve. Chiaře srstí proběhly drobné plamínky. "Drž se u mě nebo běž do úkrytu. Tohle smrdí průserem," špitla k Elisabettě a nabrala na rychlosti.
Brzy je uviděla. Hnědého vlka, sovu a na zemi zhroucenou černobílou vlčici. Oba vlci měli v kožichu krev a vlčice vypadala jako mrtvá. Chiaře vylétlo srdce až do krku. Co to sakra mělo být? V první chvíli ji napadlo, že tu vlčici zabil a teď si jde pro ně. Vycenila zuby a ochranitelsky tělem zaštítila Elisu, pakliže s ní tedy šla.
Ale... toho vlka znala. Tenhle ksicht nemohla jen tak zapomenout. Navíc se tak klepal, že by asi nedokázal zabít nikoho. "To seš zase ty!" rozkřikla se. Zuby pořád cenila, ale oči měla vytřeštěné upřímným šokem. Milion různých pocitů se v ní pralo, až vzduch znovu zajiskřil. "Co to má krucinál znamenat? Kdo to je, co se jí stalo a proč jsi ji u všech pekel dotáhl právě sem? Copak ti hráblo?" Vypadalo to tady jako nemocnice? Nebo márnice? Pohled jí padl na bezvládnou vlčici. Žije. Sakra, ona vážně pořád žije. Najednou měla v tlamě úplně vyschlo. Upřela na vlka planoucí pohled a doufala, že ze sebe vysype něco rozumného, jinak by mu vážně byla nucena připálit zadek.

//Konec světa přes Eucalyptus

"Sí, přesně tak," odkývala Chiara, spokojená, že to neteřinka tak krásně chápe. "Což neplatí jen o Životovi, ale... ha, prostě i o životu celkem! Proč se dřít bez užitku?" odfrkla si. Celkově nebyla zastánkyní tvrdé dřiny. Nejlépe, aby za ni všechno dělal někdo jiný a obskakovali ji jako princeznu... Jenže to se jí poštěstilo málokdy. Neměla v poslední době ani moc příležitostí na někoho zkoušet nějaké lotroviny a celkem jí to chybělo. Ale hlídání děcek bylo taky fajn. Pokud byla tedy tak kvalitní, jako Elisa.
Jak to fungovalo s bohy neměla Chiara nejmenší ponětí, což jí nebránilo rozvíjet vlastní teorie. "Taky si myslím," odsouhlasila. "Odkud by se jinak vzali? Spadli z nebe?" Haha, naprosto absurdní myšlenka. Kdyby jen věděla, co je všechno možné... "Vidíš, to přesně nevím, ale prý to je někde na severu. Zdá se, že se svým bratrem moc nevychází." Proč by se jinak usadili od sebe tak daleko? Alfredo o tom mohl vědět víc, také právě na něj Elisu odkázala. "Třeba se za ní taky vydáme, ale odložila bych to na později. Musíme okouknout, co se děje doma." Zdálo se, že byly pryč už celkem dlouho, ač to uteklo, aniž by se nadála.
Elisabetta toužila po objevování, což nebylo nic překvapivého. Alfredo byl sice takový zápecník, ale určitě měl za sebou taky lecjaké dobrodružství. A zbytek rodiny? Jeden větší průzkumník, než druhý! "To bys mohla, třeba bys objevila novou zemi a mohla bys ji po sobě pojmenovat. Isola Elisabetta," rozmáchla se Chiara tlapou, jako by už ten ostrov, který po ní pojmenují, viděla.
Teď však bylo třeba dát si s objevitelstvím trošku pauzu. Musely se zase jednou ukázat doma a Chiara by si vlastně i ráda odpočala. Pěkně ji bolely nohy po všem tom šplhání do kopce a z kopce... ještě, že už se krajina zase začínala trochu víc placatit, ačkoliv věděla, že je čeká ještě jedna hornatinka, než budou doma. V meandrách se alespoň osvěžila a trochu si schladila nohy ve vodě. "Áh, piacevolmente," pochvalovala si. "Není nic lepšího, než chladná voda v létě." I tentokrát se pokusila vyloupnout ze dna nějaký ten drahokam a ani teď se jí to nepovedlo. Byly prostě nedostižné...

//Vrba přes Pahorkatinu dlouhých uší