Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Loterie 14 (4/5)
Leden 1/10 - Zurri

Chumelenice pořád zuřila všude kolem. Vážně si myslela, že když si vyjde na procházku, uleví se jí a zbaví se všech svých problémů? Cha, to určitě! Nejen, že její problémy, hlavně tedy ten jeden dosti zásadní, si pořád nesla s sebou, ale ještě ke všemu byla úplně zmrzlá, obalená sněhem a ledovými krystalky. Zima byla vážně ten nejhorší, nejstupidnější a nejotravnější vynález. Proč nemohli být putovní smečkou, jako Bettinina banda, stěhovat se z místa na místo, trávit zimu na jižním pobřeží a užívat si sluníčka po celý rok? Místo toho tvrdla tady, omrzal jí zadek a nemohla ze sebe vydat ani bů.
Před sebou naštěstí spatřila hroudu, ze které se vyklubala malá skalka a za ní se nacházela jeskyně. Byla tam tma jako v hrobě a měla tak omrzlý čenich, že ani nic necítila, ale mohla prostě doufat, že nevyruší spícího medvěda. Pro toho se to tu stejně zdálo dost malé. Vyvolala ohnivou kouli, aby si posvítila a byla by zařvala leknutím, kdyby na ní neležela kletba. Ve světle ohně se blýskla dvě zelená kukadla. Chiara nadskočila, otevřela tlamu bez vydání hlásky a plamen jí zhasnul. Tentokrát aspoň nikoho nezapálila, ale málem si ucvrkla. Opatrně vyvolala opět světlo. Nebyl to žádný zelenooký démon, ale vlčice, která už tenhle úkryt okupovala. Chiara jí kývla na pozdrav, ale na tváři jí seděl dosti nespokojený výraz. Nerada se lekala. Byla radši na druhé straně - tím, co na ostatní vyskakuje ze tmy a děsí je k smrti.

Byl tady strašlivý zmatek a Chiara to popravdě nestíhala všechno moc vnímat, protože měla jiné problémy. Vlastně jen jeden, ale za to velký. Dokonce ani mocný kopanec od Lii to neopravil. Zaznamenala pár jmen hozených kolem. Elisabetta, Machiavelli... Dante? Stačila se pořádně pozastavit nad jménem nejstaršího výrostka, ale než se nadála, většina vlčat už byla pryč. Stejně tak Lia. Zůstala tady s Alfredem, který se hned zajímal, co že to s ní vlastně je.
Zhluboka se nadechla, vydechla, přiměla se trochu uklidnit a zkusila ještě jednou promluvit. Jenže ven prostě nic nevyšlo. Gestem tlapy bratra zarazila, aby neletěl nikam pro vodu. Nabrala do tlamy trochu sněhu, poválela ho v tlamě, polkla rozpuštěnou vodu, ale už teď tušila, že to nemá žádný efekt. Byla dočista němá! Ale jakto? Proč? Kdo jí to udělal? Hlavní podezřelý se jí v hlavě vynořil okamžitě. Jestli mě ten smradlavý netopýr proklel, tak si to za rámeček nedá! Roztrhám mu zadek na kousky a narvu mu je do krku! Poněkud zoufale zakoulela pohledem k bratrovi a začala chaoticky gestikulovat směrem ke své tlamě a hrdlu, přičemž vrtěla hlavou, i když Alfredo musel už dávno pochopit, že mluvit vážně nemůže.
A tu se kdoví odkud vylouplo další mládě. Dio mio, kolik jich mají? stačila si Chiara akorát pomyslet, než do ní mladý vlk plnou parou narazil. Ještě, že byl pořád celkem malý, protože i tak to s ní solidně zamávalo. Ani mu na to nemohla nic říct! Ale stejně by se na něj mohla těžko zlobit. Zubatě se na něj zašklebila a tlapou naznačila, jako že mu dává za uši, avšak ve skutečnosti se ho ani nedotkla. Pak se otočila vyčkávavě k Alfredovi a naklonila žádostivě hlavu ke straně - no? Představíš nás?

27. Během 24h potkejte herně alespoň 5 různých vlků (nesmí být v rozcestníku) - Lia, Dante, Philippa, Machiavelli, Elisabetta, Alfredo
//Ronherský potok

Než se dostala do lesa, kde bylo alespoň nějaké závětří, vypadala jako hotový sněhulák. Otrávěně se oklepala a zaposlouchala se do zvuků lesa. Nepanovalo tu takové mrtvo, jako když odcházela. Ne, vůbec ne. Slyšela nějaký hovor a cítila pachy. Všechny měly ten povědomý nádech, ale ne všechny byly známé. Ne všechny dovedla identifikovat. Lia, Alfie, Pippa... a? A??? Sice ji sněhová vánice celkem zmohla, ale zjistila, že ne natolik, aby ji pokořila. Chiara se dala do běhu.
Nemusela ani běžet příliš dlouho, aby spatřila to shromáždění. Na sněhu se tam plácalo kdoví kolik pískových kožichů, ale některé z nich byly na vážně pidiaturních vlcích. Aha! Vida! Měla pravdu! Hrdličky v úkrytu cukrovaly vážně důkladně. Neměla nejmenších pochyb o tom, že ten potěr je Alfredův. No, až támhle na toho habána, co stál vedle Lii, ten už na to byl trochu moc velkej. S tlamou roztaženou do širokého šklebu přiskákala k nim, smykem zabrzdila, až se sníh rozletěl do všech stran a-
A?
A nic.
Otevřela tlamu, aby promluvila, ale z hrdla jí nevyšla ani hláska. Zarazila se. Co to k čertu? Odkašlala si a zkusila to znovu. Nic. Ani kvák. Zhluboka se nadechla a opřela se do toho vší silou. Vypadalo to, jako by se o ni pokoušel nějaký záchvat. Měla tlamu doširoka otevřenou, oči jí lezly pomalu z důlků a kroutila se, jako by se něčím dávila... ale nedokázala ze sebe vyloudit vůbec žádný zvuk. Přišla o hlas? Jakto? A proč zrovna teď? Střílela pohledem z Alfreda na Liu, z Lii na vlčata, tlapou se drbala na oněmělém hrdle a kroutila hlavou jako pominutá. Z vlčat byla nadšená, i když ji hodně překvapila, dio mio, však byla k sežrání, ale proč sakra nemohla vůbec nic říct? Vedle radosti se jí začal do duše vkrádat i vztek. Takhle to vůbec být nemělo! Takhle si to vůbec nepředstavovala! A až přijde na to, kdo za to může, udělá z něj škvarek.

//Ohnivé jezero přes Červenou řeku

Kupředu skrz nechutnou sněhovou bouři. Nesnáším to, nesnáším to, nesnáším! Zavrčela si pod čenich a pokusila se přidat do kroku, jak jen to šlo. Dál se držela poblíž potoka, i když měla párkrát namále, aby do něj nespadla. Tohle bylo přesně to, co na zimě nenáviděla. Sněhové hrátky, vlkuláci, koulovačky - všechno strašná legrace, ale tohle? Tenhle nechutný hnus? To by hned z fleku zakázala.
Zdálo se jí, že snad nikdy nedojde. Nakonec však skrze chumelenici zahlédla siluety stromů. Mžourala a otírala si oči tlapou, aby se ujistila, že vidí správně. Nezatoulala se jinam? Skutečně to zvládla domů? Ano! Vypadalo to, že ano. Konečně. Nemohla se dočkat, až se uvidí s rodinou a poví jim všechno o Corvovi i o jiných dobrodružstvích, která jim zatím nestačila sdělit.

//Vrbový les

//Esíčka přes Plamínek

Sněžení sílilo a obzvlášť na otevřeném prostranství nebylo vidět ani na krok. Nejvyšší čas se vrátit domů... pokud to tedy dokáže. Chiara skřípala zuby a chvílemi se třásla zimou, ale neztrácela hlavu. Držela se poblíž rudé stužky potoka, který ji vedl kupředu. Dál, dál, až k jezeru, kde pouštěla lodičku. Teď už tu nikdo takový nebyl a ani světýlka na hladině nebyla vidět. Písková se oklepala, odfrkla si nad tím hrozným počasím a s ušima připlácnutýma těsně k hlavě se prodírala chumelenicí dál. Věděla, že když se bude držet potoků a řek, dříve či později podle nich dojde až k domovu. Mezi vrbami snad bude počasí snesitelnější... a hlavně ji lákala představa nory pod kořeny. Teď už jí bylo jedno, co tam Viv a Alfie provádějí, prostě je přinejhorším vykopne ven.

//Ronher přes Červenou řeku

5. Postav vlkuláka.
//Kančí remízky přes Ohnivý oceán

Naštvaně odfuněla z lesa pryč. Corvo cosi hulákal, ale jí to bylo úplně jedno. Bla, bla, bla, kecy v kleci. Nejdřív s ním byla docela zábava, jak byl hloupý a paličatý, ale překračovalo to všechny meze. Úplně to v ní vřelo, nedokázala pochopit, jak může být někdo tak... tak... tak zaslepený. Jak může nevěřit něčemu, co má přímo před sebou, rovnou před čenichem. Dupala sněhem a mumlala si pod vousy nadávky v obou řečích, které znala. Dodusala až k řece a tam se na břehu zastavila, oddechovala a zjistila, že vztek z ní jaksi nevyprchává. "Zatracený Corvo," odplivla si a začala plácat ze sněhu hroudu. K ní další hroudu, a další hroudu... Jednu pro tělo, jedno pro hlavu, další pro ocas. Byla to hodně hrubá podobizna, ale někdo s trochou představivosti by v tom možná vlka rozeznal. Chiara ho v tom rozhodně poznávala a dokonce věděla i o koho se jedná.
Oči z říčních kamínků tupě hleděly do začínající sněhové bouře. "Tak počkej, Corvo, já ti ukážu, jak magie strašně neexistuje," zavrčela a vyvolala ohnivou kouli, jako když zde předtím přecházela řeku. Přiblížila ji k vlkulákovi, až se sníh začal rozpouštět. Měnil se v rozpitou břečku, potom ve vodu. "Už tomu věříš, huh? Věříš v magii?" zavrčela a popravdě bylo možná dobře, že ji nikdo neviděl - vypadala v tu chvíli dost vyšinutě. Nikdo by nemohl popřít její příbuznost s Liou, ne když se takhle šklebila a v očích jí tančily odrazy ohně. Nakonec ze sněhového Corvuse zbyla jen ubohá kaluž na zemi. Chiara jeho ostatky zadníma nohama rozhrabala do ztracena a odkráčela do sněhové vánice. "Ciao," odfrkla si ještě. Byla s ním hotová. Fuj.

//Ohnivé jezero přes Plamínek

28. Vyznej někomu city (nemusí být nutně romantické)

Corvus jí byl v patách, i když mu trošku utekla. Divočáka tedy viděl i on. Zlatého divočáka! Kouzelného divočáka! "Aw, to je sladké, že na mě myslíš ve svém přání," zamrkala na něj, byla odhodlaná nenechat se Corvusem vyvést z míry a zatím to vycházelo. Bavilo ji ho popichovat. Jenže to ještě netušila, co za genialitu vypustí z tlamy v další chvíli a že její předsevzetí poletí rovnou z okna.
Nevěřícně se na něj otočila. "Ty vole," vydechla, zcela a naprosto rozhozená. Nemohla tomu uvěřit, prostě nemohla. "Teď jsi před sebou viděl živé zlaté prase a pořád v tom svém blekotání budeš pokračovat? Pořád nebudeš věřit? To nebyla žádná iluze ani žádný sen, žádné kouzlo, tohle je realita, cukříku, a tím, že si budeš plácat klapky na oči a svádět všechno na magii si vůbec nepomůžeš. A kdyby nebyla magie přirozená, jakto, že se s ní všichni rodíme? To jsme všichni mutanti a příšery? Máš snad rudé oči od zánětu spojivek?" Jak mohl být někdo tak tupý a zabedněný? Rozhodla se mu svoje city sdělit hezky napřímo a od plic: "Myslela jsem si, že jsi obyčejný bručoun, ale ty jsi ke všemu ještě hlupák. Jsi tak zabejčený, až tě skoro obdivuju," prskla, cvakla mu tesáky před čenichem a začala dupat skrze křoviny pryč. Teď sama trochu vypadala jako zlatý divočák. Měla ho plné zuby.
Teď byla otázka, co bude chtít udělat on. Zatouží jí snad rozbít tlamu? Chiaře bušilo srdce, nebyla rváč, vážila si svého kožíšku a zakládala si na něm, ale skoro by to uvítala. Jen ať Corvo vidí, jak moc na nic magie je. Škvarek bych z něj udělala, z idiota.

//Esíčka přes Travnatý oceán

24. Najdi zlaté prase a přej si něco
//Esíčka přes Travnatý oceán

Kde se zas ten vlk flákal? Ohlédla se přes rameno, jestli se Corvusovi náhodou nepovedlo se přece jenom zabít na kamenech, i když je pro něj speciálně odledovala. Možná by se nebylo co divit, kdyby se na nich zabil schválně, jen aby se dostal od vlčice co nejdál. Ale kdoví, jestli by ho smrt dovedla vysvobodit? Nenašla by náhodou Chiara způsob, jak ho přivádět k šílenství i v záhrobí?
Tak či tak teď vlčice zaparkovala do nejbližších křovin, které poskytovaly závětří a čekala, až se Nero uráčí přikráčet. Rozhlížela se kolem. Nebylo to tu moc zajímavé, jen tu byla pěkná džungle trní a větvoví. Na malých zkřivených jabloních místy ještě visela scvrklá jablka. Chiara s povrchním zájmem pozorovala kosa, který jedno z nich ozobával. A pak se to ozvalo. Najednou zapomněla na kosa, zimu i na Corvuse. Vyskočila na nohy a se zavrčením naježila hřbet.
Šramot v křovinách sílil a doprovázelo ho typické chrochtání, občas přerušené mlaskáním, jak kanec sem tam něco sežral. Blížil se přímo k ní. Chiara stáhla uši k hlavě, na útěk už bylo pozdě, ale ona se nenechá zastrašit nějakým divočákem! Chro, chro - teď už velmi blízko. Z křoví se vynořil rypák, potom celá hlava... a vlčice užasla. Tohle nebyl obyčejný pašík. Před ní stálo nefalšované zlaté prasátko. Doufala, že je Corvus poblíž a taky se dívá, protože tohle bylo přesně něco, co mu chtěla ukázat. Netroufala si na něj ale zavolat, protože by mohla tenhle div přírody vyplašit. Mohlo přece plnit přání! Legendy to aspoň tvrdily. Ale... co si přát? "Přála bych si, aby Corvo nebyl takový kakabus," špitla a zachechtala se. Ovšem její přání se nejspíš praseti moc nelíbilo, protože jen chrochtlo a s funění a dusáním odklusalo do křovin.

20. Zkus v sobě najít/použij Vlčíškovu magii
//Ohnivé jezero přes Plamínek

"A kam bys asi tak šel?" naklonila krátce hlavu k jedné straně. "Já bych si tě našla a pak by sis to za rámeček nedal, amico. Naše lekce ještě není u konce." Bylo by dobré, aby to měl na paměti. Ne, že by snad byl vězněm, ale... příliš na výběr prostě neměl. Jak se jednou Chiara rozhodla, že se na někoho nalepí, byla horší než svízel přítula. Zbavit se jí nebylo jen tak.
Viděla, že toho Corvo začíná mít dost, ale věřila, že chvíli ještě vydrží. Strašně chtěla najít nějakou místní podivnost a ukázat mu ji. Nemohla se dočkat, až uvidí připitomělý výraz na jeho tváři. Pak bude muset uznat, že ano, to ona, jen ona měla pravdu. "Jak jako dost? Skoro nic pořádného jsme ještě neviděli. Fretta, fretta," pobídla ho a rozhlížela se kolem. "Není čas ztrácet čas." Mašírovala si to sněhem, kterým už se nešlo tak úplně snadno, místy se tvořily docela hluboké závěje, ale to ji neodradilo. Zastavila až u říčky, která jim protínala cestu. Místy se tvořila ledová krustička, ale Chiara jí nevěřila dost na to, aby na ni stoupla. "Kdybych mohla, udělala bych nám most z ledu," mlaskla a pokusila se o to z náhlého popudu. Přivřela oči, soustředila se... ale nic se samozřejmě nestalo. Neměla v sobě podobnou sílu.
"No, nevadí," zakoulela očima. "Tak jinak." Vyvolala ohnivou kouli, kterou nasměrovala postupně ke kamenům v řece a nechala z nich rozpustit led, aby neklouzaly. "Tak prosím, jeden vyhřívaný přechod přes řeku," poklonila se teatrálně vlkovi, jako by byl nějakým princem a potom prostě přehopkala na druhou stranu. Táhlo ji to k hájkům a křovinám na druhé straně. Vlk konec konců těžko odhalí tajemství někde na otevřené planině.

//Kančí remízky přes Travnatý oceán

17. Obdivuj krásu zimy z útulného místečka

Ležela si hezky v útulném iglú a libovala si, že na ni netáhne. Úkryt byl malý, takže si ho poměrně rychle i zadýchala a i když tam nebylo přímo vedro, zima ji netrápila. Vykukovala ven na zasněženou krajinu, na to, jak rudé jezero přímo řvalo do dálky v moři neposkvrněné běloby. Bylo v tom cosi brutálního, jako by bylo obrovskou kaluží krve. V ranním světle z něj stoupaly mírné obláčky páry. Nejspíš bylo stále teplé. Chiara nevěděla, jak by něco takového mohlo být možné, ale příliš už se ničemu nedivila. Že by tu byly podzemní horké prameny? O tom už něco zaslechla. Představovala si to ale trošku jinak.
Ráno bylo tiché a poklidné. Obdivovala okolí, ale přitom stále otáčela ušiska na jednu či na druhou stranu, aby zjistila, jestli se Corvo už blíží. Nakonec se dočkala. Křupání sněhu pod tlapami prozradilo návrat ztraceného studenta. Jen, co dorazil, už cosi mrmlal. Chiara vystrčila hlavu ven ze své skrýše a otočila se na něj. "To tedy umím. Ležím a čumím tu už pěknou chvíli, než ty se doplazíš," mlaskla a vyškrábala se ven do sněhu. Protáhla si hřbet a zašvihala ocasem. "Ale když už jsi tu, můžeme pokračovat. Myslím, že ta pravá sváteční překvapení nás teprve čekají," zamrkala na něj a hádejte co? No jistě, vyrazila dál. Pořád doufala, že se jí povede černému ukázat nějakou tu nadpřirozenou bytost, aby jí to musel věřit. Mohla by ho odvést až na sever, k jezeru s příšerou... tušila ale, že tam bude teď větší zima, než o jakou stála. Leč byla ohnivý živel, pořád byla jižanka a její kožich by v pravém severském mraze asi neobstál. Ani tady na jihu to nebyl žádný med, avšak zima tu přece jen byla o něco mírnější. Musela doufat, že i nadpřirozené bytosti zatouží po trochu přívětivějším podnebí.

//Esíčka přes Plamínek

21. Zkus postavit iglú

Tak kde se ten Corvus flákal? Že by ji opustil? To by si určitě netroufl. Beztak dřepí někde za křovím, zakoulela Chiara očima. Nečinné čekání neměla ráda a potřebovala si něčím zaměstnat tlapky. Chvíli ji ještě drželo kouzlo světýlek na vodě, avšak s příchodem rána už to nebylo takové a začínala být fakt celkem zmrzlá. Pustila se tedy do uplácávání sněhu na hromádku, a potom na větší hromádku a větší hromádku... Nahrabala sníh zkrátka na obří kupu a tu důkladně uplácávala, až to tvořilo spíše hromadu ledovky, než sněhu. Kdyby někoho napálila do hlavy hroudou z téhle sněhokupy, to by bylo. Škodolibě se pro sebe uchechtla a rozhlédla se, ale Nera neviděla, což bylo pravděpodobně pro jeho vlastní dobro.
Sněhová hromada se tyčila docela vysoko. Ne zrovna k nebesům, ale Chiara svým kritickým zrakem usoudila, že už je velká dost. Teď do ní začala vyhrabávat díru a vydlabávat ji zevnitř. Vyhrabala ven tolik sněhu, kolik si jen troufla, aby se zbytek stavby nezhroutil do sebe. I z podlahy svého dočasného úkrytu odhrabala všechen ven, až se dostala na holou trávu. Tak. To by bylo. Vklouzla dovnitř a rozhlédla se po stěnách. Jo, vypadalo to docela dobře. A nefoukalo tam a nesněžilo. Stočila se do pískového klubka uvnitř svého iglú a čekala, kdy se Corvo uráčí sem přikráčet. Vážně doufala, že se teď nerozhodl na ni vykašlat. To by se na to podívala! Jistě věděl, že by pak nebyl nikde v bezpečí, že ano? Že by si ho našla třeba na kraji světa a provedla mu nějakou hroznou věc? Protože takový nevděk by nikomu netolerovala, ne poté, co se tolik snažila mu rozšířit obzory. Pravda, dělala to pro vlastní pobavení, ale úmysl snad nerozhodoval, ne?

3. Pustit lodičku a řekni u toho osobní dojemný příběh, aby se svíčka zapálila
//Borovicová školka

Vyklusala z lesa s dvěma kusy kůry v tlamě, jen vrhla přes rameno pohled, jestli se jí Corvus pořád drží. Měla skvělý nápad a teď v noci byl ještě lepší, možná úplně nejlepší. Cítila, že to bude stát za to. "Pustíme si lodičky," poučila Nera, neb nevěřila, že zná třeba jen jedinou zimní tradici. "Každý u toho musí říct nějakou příhodu ze svého života. Ale pěknou, ne 'jak jsem tenkrát dal Luigimu po hubě'. To by ta tvoje loďka šla hodně rychle ke dnu," instruovala černého vlka a protáhla si hřbet, než se pohodlně usadila na břehu jezera. Když se zahleděla přes rudou hladinu, viděla, že nebyli první, kdo tu lodičky posílali. Uprostřed jezera se mihotala světýlka několika dalších loděk.
Postrčila svoji kůru na hladinu a přivřela oči. "Pamatuju si, když jsem to dělala poprvé. Byla jsem ještě malá piccolina, pořád ještě strašně zkroušená z toho, že jsem zůstala bez rodiny a mám žít mezi těmi cizími vlky. Ještě jsem netušila, jak moc si je zamiluji, že budou dlouhou dobu moje nejbližší famiglia. Bettina mě zavedla k potůčku a tam jsme si pouštěly lodičky skoro až do rána. Hrozně se mi líbilo, jak skáčou v proudu a mizí z dohledu. Moc jsme toho nenapovídaly, ale maličké Chiaře to pomohlo pochopit, že už jí nic nehrozí. Že s touhle vlčicí mi bude fajn. Nebo aspoň tak, jak to za daných okolností šlo." Hleděla na svou loďku s mírným úsměvem a spatřila, jak se na ní samo od sebe zažehlo malé světýlko. Ne, nešokovalo ji to. Čekala na to.

8. Ozdob vánočně nějaký stromek
//Ježčí plácek přes Ohnivé jezero

Corvus se nad jejím karambolem krátce zasmál, což ji přimělo vítězně zamávat ocasem. "Aha! Já věděla, že se umíš smát," zašklebila se triumfálně a oklepala se od čenichu po špičku oháňky, aby ze sebe setřásla vrstvičku sněhu. "Vidíš, jak se bavíš," dobírala si ho. Navíc ani nechtěl přispět, že k její skvělé jízdě přispěl svojí troškou. "Přehnaná skromnost ti nesluší," mlaskla a pošimrala ho špičkou ocasu pod čenichem, když kolem něj procházela, protože se rozhodla, že teď je na čase nazdobit nějaký ten stromek. Vzala to kolem rudého jezera, které by mohlo být jejich příští zastávkou, avšak prozatím k němu ještě nezamířila. Víc ji zajímal borový hájek na jeho břehu.
"Sí. Ano," opáčila na jeho otázky... což samozřejmě nebyla žádná odpověď. Vůbec. A ona to dobře věděla. Jen ji bavilo Nera pošťuchovat. Uměl se tak krásně mračit. "Tak jo. S tímhle mi pomůžeš, nebo se budeš zase jenom kabonit v pozadí?" otočila se na něj s tázavým výrazem a potom se do toho sama pustila. Vyhlédla si malý stromek u kraje lesa a začala čenichat kolem. Čím ho vyzdobit? Našla modré sojčí pírko a zapíchla ho mezi jehličí jedné z větviček. O kus dál objevila trsy suché trávy, které jí také posloužily - místo třásní a světýlek obepínaly větve stromku kolem dokola, aspoň tak vysoko, jak dosáhla. Opatrně na větvičkách vybalancovala i pár hladkých oblázků. Potom poodstoupila, aby si své dílo prohlédla. "To by šlo, ale chce to ještě něco. Šup, přilož tlapu k dílu," pobídla černého a čekala, jestli se do toho pustí či ne. Tak či tak, jakmile s tím byli hotoví, popadla do tlamy dva kusy kůry a bez dalšího vysvětlení se pustila k jezeru.

//Ohnivé jezero

11. Nechej se svézt na provizorních sáních někým jiným

"Samozřejmě že ne," opáčila povzneseně a ohlédla se na černého - copak o tom asi věděl, že by to nebyl takový suchar, za jakého ho měla? "Ale věř si čemu chceš. Jen nekňuč, až tě realita praští přes čumák." Protože kdo by chtěl poslouchat něco takového, huh. Mohl by si za to jen a jen sám tou svou nadutostí a zabedněností. Trochu jí tím připomínal Alonsa, který vehementně trval na tom, že žádné pohádky nejsou, žádná magická země není, fiabe per bambini a od toho se prostě nehnul. Ovšem Alonso by jistě tolik neohrnoval frňák nad trochou zimních hrátek a netvářil se, jako by se ho Chiara snažila přesvědčit, aby se stáhl z kůže.
Nakonec se ale Corvus nechal přemluvit, i přes své škleby, které vypadaly docela nebezpečně. Chiara ale neviděla, jak by jí mohl ublížit, pokud by se nerozhodl na ni použít drápy a tesáky - loučka, kde stáli, vypadala mírumilovně jako jehňátko, i ten maličký kopeček byl tak pozvolný, až trochu pochybovala, jestli sáňky vůbec pojedou.
Naštěstí našla na drahém Nerovi cosi pozitivního - dovedl se možná chovat jako vůl, ale taky měl takovou sílu. Když se do toho opřel, dokázal hnedle její vozítko rozpohybovat. "Jóóó! To je ono!" vypískla, pořádně se zapřela tlapami, aby nesletěla a už si užívala jízdu z kopečka, která nebyla příliš divoká a hlavně skončila předčasně, když se přední část jejích skvělých saní zabodla do závěje. Sáňky možná zastavily, ale Chiara pokračovala v pohybu dopředu, rovnou po čumáku do sněhu. Prskala a oklepávala se, ale jak se hrabala nahoru, pořád ještě se chechtala. "Výborná práce, Corvo mio," vyběhla k černému vlkovi a drcla do něj ramenem, jen aby viděla, jak na to zareaguje, ale nečekala na facku, kdyby měla nějaká přijít - rozběhla se z kopečka zase dolů. Sáňky se jí ale vyprošťovat nechtělo. "Tak tohle bylo sáňkování, a teď si jdeme ozdobit stromeček," instruovala ho a fí, už se hnala... kamsi.

//Borovicová školka přes Ohnivé jezero

19. Vymysli si Vánoční přání a rovnou si ho splň
//Eucalyptový les

Vlk zůstával dále nepřesvědčeným a nabručeným. O to víc si natlučeš ten svůj přechytralý čumák, až na to dojde, pomyslela si Chiara, avšak na povrchu nedala nic znát. Jen se uculila. "Jak myslíš, jak myslíš. Ještě si to povíme. Co já vím, třeba na nějakou nadpřirozenou bytost dokonce narazíme," zašvihala ocasem a pokračovala dál, bez ohledu na to, co Corvo chtěl nebo nechtěl. On tady nevelel, tohle byla její šou.
"Já po tobě nic takového nechci," zašklebila se. "A už vůbec ne nic složitého. Dio mio, mně budeš říkat něco o nabručenosti," zakoulela očima, musela uznat, že uměl jít pěkně na nervy. Snad ještě nikdy nenarazila na nikoho, kdo byl takhle strašně otrávený snad už čiště jen proto, že existoval. Nebo že existoval svět nebo všichni okolo, v tom si ještě nebyla úplně jistá.
Když si našla krásné sáňky, tvářil se, jako by mu navrhovala kdoví co. "Myslím. Pro mě za mě to nemusíš zkoušet, pane Upjatý, ale moje vánoční přání je pořádně si zasáňkovat, teď si ho splním a ty mi k tomu určitě dopomůžeš. Že jo, viď že jo?" nasadila svá nejsmutnější vlčecí očíčka, načež se opět chopila "sáněk" a začala je táhnout snad do jediného menšího kopečka, který tu byl. Plácek tu byl skoro rovný, svah jen velice mírný, ale od toho měla Corvuse, aby ji pořádně postrčil. Urovnala sáňky na místě, naskočila na ně, zapřela se nohama a otočila se na černého vlka. "Notak, Corvo, jen do nich musíš pořádně strčit, to zvládneš určitě i ty a neboj, jsem si úplně jistá, že se nikdo nedívá," přemlouvala ho.