Gallirea - Příspěvky uživatele

Únor 4/10 - Zurri

"Ha, netopýr, jasně!" zvolala Chiara triumfálně, tak se těm malým potvorám říkalo. Měla si na to vzpomenout, však přece Finnickovi slibovala tu pozvánku přinesenou po netopýrech... Zurri nicméně nesdílela názor, že to jsou malé potvory. Chiara protáhla tlamu a naklonila hlavu ke straně. "Viděla jsi někdy některého zblízka? Soutěž krásy by fakt nevyhráli. Ty uši, ta kožovitá křídla, br," otřásla se a pak se lehce ušklíbla. "To se nedivím. Tady jim tak nejspíš neříká nikdo, ale u nás doma, v rodném kraji - tam žádní netopýři nejsou, jen pipistrelli. Je to italsky," poučila ochotně Zurri, aby taky neumřela úplně nevzdělaná.
Chiara se spokojeně natáhla k ohni, zatímco Zurri zůstala sedět a trochu to vypadalo, že čeká, jestli ji plameny třeba nekousnou nebo co. No, její smůla. Písková si nahřívala břicho a užívala si to příjemné teplíčko. Škoda, že neměly něco na zub. Zurri možná mohla vyčarovat třeba aspoň jahody nebo něco, ale Italka se popravdě docela zdráhala ji ještě o něco žádat, protože by to mohla být podobná katastrofa, jako předtím. "Sí, to by se hodilo," zamumlala a znechuceným pohledem přes rameno zpražila sněhovou kalamitu, která venku pořád řádila. "Sí," řekla pak podruhé. "Něco jo. Dej sem tlapu," pobídla Zurri a tvářila se tak nevinně a neškodně, jak jen dokázala.

Měřila si cizince pohledem. Neměla nejmenší zájem, aby se sem teď cpali nějací příživníci. Vichr kvílel, ohýbal vrby a z nebe se sypaly nekonečné záplavy sněhu. A les byl plný vlčat. Kdyby se vlk snažil procpat dovnitř, musela by z něj nadělat škvarky. Cizinec se naštěstí tvářil celkem poklidně... ale zdálo se jí to, nebo z ní měl trochu srandu? "Wow, detektiv v zácviku, hádám?" přejela Chiara pohledem vrby, na nichž samozřejmě nerostla ani jedna jehlička, ani jedna šištička.
Nelíbilo se mu oslovení, které mu Chiara vybrala. Vlčice se lehce ušklíbla. "Ale tady jsi v našem lese, il mio Cinghiale, tady fungují naše pravidla." Sledovala, jestli divočáček začne krčit rypáček a ježit štětinky. Zatím vypadal docela v klidu, ale to by se musela dřív propadnout do země, aby jí někdo rozkazoval, jak se má chovat na svém vlastním území. "A teď koukej vyklopit, co tady chceš," sklonila hlavu a jiskřičky ohně se opět zableskly kolem.
Kasiuse zřejmě přivedlo hledání někoho ze Sarumenu. Chiara se nad zvukem toho slova zarazila. "Ne, to vážně nepochází. Někteří tam ale přebývali," opáčila opatrně. Rázem vypadala sice obezřetně, ale ne už tak nabroušeně - protože pro ni existovaly i hranice a zásady. Dobře věděla, co jí Alfredo říkal. Pokud si sarumenští někdy přijdou pro pomoc, vždy ji tady najdou. Protože se ujali jeho a Pippy, když neměli kam jít. "Proč to potřebuješ vědět?" vyzvídala s přimhouřenýma očima. "A jaký je ten tvůj cíl?"

Radovala se? Jistě. Byla zaskočená? To si pište. Ale ani jedno z toho nemohlo za fakt, že ze sebe nebyla schopná vyloudit ani hlásku. Jasně, že to není dobrý, zamračila se na bratra, který evidentně nechápal vážnost celé situace. Podařilo se jí i tak alespoň přesvědčit Alfreda, aby ji představil vlčkovi se zajímavou kresbou v kožichu. Zia, nafoukla se pyšně a zamávala zvesela oháňkou. Přátelsky se na Leonarda zazubila, když už nic jiného nemohla. Alfredův nejstarší syn, tím pádem její nejstarší synovec! To byla vážně paráda! Ale... teď si to nějak nemohla užít. Obchůzka kolem lesa zněla fajn, ale jak si ji mohla vychutnat, když ji ten zatracený Corvo proklel? A Alfie to pořád nechápal. Nedělala kraviny. Co si myslel, že drží bobříka mlčení? Připlácla uraženě uši k hlavě a ještě si tlapou poťukala na čelo, aby bratrovi naznačila, že praštěný tu je jen jeden z nich a ona to vážně není. Tlapou je odmávla, aby se šli projít, že je kdyžtak dožene. Potřebovala tomu nejdřív přijít na kloub. Teď by s ní stejně žádná zábava nebyla.

(//sem někam patří hra u jezera se Zurri)

Zpět v lese se octla už s funkčním hlasem. Alespoň něco! Právě včas, aby se mohla začít zabývat dalšími problémy. Třeba tím, že z oblohy padaly snad tuny sněhu, mrzlo, až praštělo a na hranicích se zase někdo promenádoval. K čemu ty hranice udržujeme, když si tady stejně každej chodí, jak ho napadne? zavrčela si v duchu a rozběhla se tím směrem, jak rychle to ve sněhu dokázala. Kožichem jí probleskly výhružné plameny, když spatřila tmavého vlka posedávajícího na okraji území. "Ei!" zvolala na neznámého zvýšeným hlasem, celá rozježená. Škoda, že tu nebyla Lia... ale ona si poradí i sama a nepochybně se sama i zabaví. "Co tady hledáš? Tohle není tvůj les, Cinghiale, běž si rýt jinam," ukázala cizinci špičky ostrých zubů. Jeho hnědý kožich jí skutečně připomínal divoké prase, i když byla pravda, že tady vlk nic neryl, jen tak posedával. Ale co. Musela si dopřát trochu kreativní svobody, když už mohla mluvit!

Únor 3/10 - Zurri

Zelenooká na ni zírala, jako by mlela úplně z cesty. Jenže copak ona za to mohla, že je realita tak nesmyslná a šílená? Nebo v tom bylo možná něco jiného? "Však víš? Pipistrello? Ošklivá noční létající krysa?" Nemohla si ani zaboha vzpomenout na ten druhý výraz, který by byl místním srozumitelnější. Máchla rozmrzele tlapou. Ke všem ostatním problémům se snad nemusely připojovat ještě problémy se slovníkem.
Druhá vlčice zvolila docela chytrou strategii, tedy sedět, nic nedělat a nic neříkat, což Chiaře vyhovovalo, aspoň dokud stavěla ohniště. Když zaplály první plamínky a jejich přívětivé teplo začalo olizovat vlčí kožichy, začala se teprve cítit trochu smířlivěji. Za ten nedůstojný výlev se trochu styděla, ale omlouvat se vážně nehodlala. "Chiara," představila se zelenooké. Zurri. Natáhla se na holou zem vedle ohně a sledovala tanec jeho plamenů. Vypadalo to, že tu nějakou chvíli pobudou. Venku bylo pořád počasí úplně na nic. Chvíli si jen tak kroutila zamyšleně špičkou oháňky sem tam, ale vlastně jí to mlčení začínalo lézt na nervy. "Asi neumíš se stejným zápalem vyčarovat třeba lavinu tlustých králíků, co?" nadhodila po chvíli a kývla hlavou směrem k troskám křoví, které se válely všude kolem. Jedno bylo jisté, o palivo nouze nebude. Pečený králík, hmm, to neznělo špatně... jenže kde ho vzít, že.

Únor 2/10 - Zurri

Naštěstí pro Zurri Chiařiny nálady byly dosti prchlivé. Dokázala se v jedné chvíli parádně vytočit, ale také ji to mohlo stejně rychle zase přejít. Jako se to stalo právě teď. Veškerá touha zelenoočku proplesknout ji opustila s těmi prvními slovy, které jí vylítly z tlamy. Nezastavilo ji to nicméně od toho, aby po ní vrhla docela pohrdavý pohled, když se začala tak hloupě ptát. "Právě jsem řekla, že už nejsem zakletá," vysvětlila zřetelně, jako by mluvila se zaostalým vlčetem. Olízla si nespokojeně čenich, v tlamě cítila krev, jak ji měla místy doškrábanou, ale nestalo se nic horšího. Jí ani té druhé.
"Ale byla jsem zakletá. Od jednoho takového- ughh, hnusného pipistrella," odfrkla si jako podrážděná kobyla. Přehrabovala se v troskách křoviny na zemi a začala je skládat na malou úhlednou hromádku. "Připravil mě o řeč! Věřila bys tomu? Ha! A... ty jsi to asi zrušila, nějak." Jak? Bylo to vůbec podstatné? Hlavně, že se to stalo. Nejspíš by měla teď vlčici spíš děkovat. "Až ho zase potkám, dopadne jako to křoví," zaskřípala zuby a plamínkem zažehla připravenou kupku dřeva.

Únor 1/10 - Zurri

Lámala, kousala a doslova bourala křovinu, která je dělila. Pár ostrých kousků ji nepříjemně poškrábalo v tlamě, ale na to nikterak nedbala. Prostě se hrnula dál, protože pohár její trpělivosti už naprosto přetekl. Jedna vlčice prostě nemohla mít takovouhle smůlu. Kletba, zima, naprosto nepoužitelný společník...
Zelenooká zahlásila, že už to stačí. To určitě. Chiara už se téměř prokousala přes bariéru, která je dělila. Její vyceněná zubiska se cpala škvírami mezi větvemi, za kterými se nacházela druhá vlčice. Co se chystala udělat? Vážně ji stáhnout z kůže? Nebo ji jen vytahat za ucho? To možná v tu chvíli nevěděla ani ona sama. Naprostá zuřivost z ní trochu opadla, jak si ji vybíjela na křoví, ale pořád byla dost nakrknutá. Tím spíš, že se opět spustila záplava omluv, což ji akorát víc vytáčelo. "Ti farò a pezzi," vyšel jí z hrdla chraplavý hlas, jaksi zrezivělý delším nepoužíváním... a to byla ta věc, která ji přiměla zastavit se.
Chvíli jen zaraženě stála, oddechovala, kolem sebe trosky z křovin. Druhou vlčici teď měla přímo naproti sobě a dělil je jen poslední klacík, který odlomila prostým ledabylým pohybem tlapy. "Tys to sakra dokázala," vydechla. "Dokázala jsi zlomit tu kletbu... non lo so, čirou blbostí?" Nechápala, co se to vlastně stalo, ale asi už neměla chuť vlčici přemalovat ciferník. Kecla si na zadek mezi polámané větve a snažila se to nějak zpracovat.

Loterie 117 (5/5)
Leden 10/10

Navíc, napadlo ji, Lia by určitě už našla nějakou přemlouvací metodu. Mnohem lepší, než s čím dovedu přijít já. A to si nemyslela, že by její nápady byly nějak blbé! Jenže její drahá sestra to prostě měla v sobě. Tu maniakální jiskru, kterou Chiara mohla napodobovat, ale nikdy by ji nedovedla replikovat. Znovu se zazubila tím žraločím způsobem. Jen se těš, Corvo. Tohle si za rámeček nedáš. Zahrával sis se špatnou rodinou. Možná na konci tohohle všeho bude drahý Corvo spinkat někde s kapříky na dně jezera a zůstane po něm jen špatná vzpomínka a možná nějaká trofej. Dejme tomu ten jeho opelichaný ohon. Mohli by si ho pověsit na hranice jako výstrahu. Pokud by to tedy Alfie schválil. Dovedla si představit, že by s tím možná nebyl úplně v pohodě... Ale určitě by se dal přesvědčit. Ach ano.

Loterie 116 (4/5)
Leden 9/10

Určitě by si mohla pomoc magií. Trošku ho připálit. Mohla by mu i vypálit nějaké krásné vzory. Nebo ho označit pro ostatní, aby si do něj mohli taky kopnout. "Špinavec" by určitě stačilo. Jen kdyby uměla psát. No, nevadí, nevadí, určitě existovaly i jiné způsoby. Kupříkladu by mu mohla taky způsobit němotu. Ale permanentní. Napadalo ji pár cest, jak toho docílit, i když ty byly popravdě na ni možná trochu moc krvavé. Mohla bych nějak přesvědčit Liu, aby mi pomohla, napadlo ji. Možná by bylo problematické sestře vysvětlit, co přesně po ní chce. Vysvětlit - možná, ale přesvědčit ji, aby toho červa trošku zmáčkla? Ne, nemyslela si, že s tím by měla sebemenší potíže. Lie nebylo potřeba říkat dvakrát, pokud šlo o tyhle věci.

Loterie 115 (3/5)
Leden 8/10

Ano, litovat! To přesně bude. Nejen to, bude škemrat a prosit o slitování, až s ním bude hotová. Ale ona si ještě stokrát rozmyslí, jestli nějaké slitování mít bude. Uměla být miloučká a hodňoučká, ale jen v určitých mezích a v hloubi duše určitě nebyla žádné neviňátko. Neměla touhu trýznit kdejakého náhodného kolemjdoucího, ale Nero? Ten si to za tenhle sprostý podfuk zasloužil. Byl to špinavý trik a jestli Chiara něco nesnášela, pak když se někomu povedlo ji podrazit. Většinou kvůli tomu, pravda, byla naštvaná spíš na sebe. Jenže bylo mnohem příhodnější nechat to vyžrat někoho jiného, protože aby ublížila sama sobě? Ha! Tak na to se, vážení, měla až příliš ráda. Teď dupala lesem a přemýšlela, jak nejlépe by mohla Nera přinutit, aby jí vrátil řeč.

Loterie 112 (5/5)
Leden 7/10

Naštěstí nevěřila, že to bude nutné. Ona totiž věděla, kdo jí to způsobil. Nebo si byla aspoň ze tří čtvrtin jistá. Poslední vlk, se kterým mluvila, se kterým toho ještě byla schopná, byl Nero. Tvářil se, že s kouzly nechce nic mít, aby odvedl pozornost od faktu, že se ji chystá proklít. Nebo takového něco. Chiara nevěděla, jak a proč přesně to udělal a vůbec jí na tom nezáleželo. Důležité bylo, že za to mohl on, on, on, pitomec ošklivá, blechami prolezlá! Ona se mohla zbláznit, aby mu ukázala krásy zimy a tohle měla za to? Příště se na nějaké dobré skutky může z vysoka vykašlat. Nevědek vpravdě vládl světu. Jestli si ale myslel, že si to nechá jen tak líbit, šeredně se pletl. Na její tváři se rozlil úsměv, který působil dost děsivě. Byl to žraločí úsměv. Bude litovat, že mě kdy potkal.

Loterie 111 (4/5)
Leden 6/10

Přijít třeba o tlapu by jistě bylo hrozné, ale pořád by si mohla stěžovat. Mohla by si pěkně od srdce zanadávat na nepřízeň osudu. Třeba by to nakonec dovedla přetvořit i ve výhodu. Jak krásně by mohla třínohá vlčice s roztomilou tvářičkou a sladkým hláskem brnkat na city! Náhodní kolemjdoucí hlupáčci by ji určitě jen zasypávali dárky a dobrotami. Nějak by to přežila. Vymyslela si srdceryvný příběh. Zvykla by si. Ale na tohle? Ne, ne, ne. Na tohle si nikdy nezvykne. Protože když nemohla mluvit, všechny srdceryvné příběhy světa jí byly úplně k ničemu. Nemohla by je nikomu povědět, zůstaly by dočista uvězněné v její hlavě a tam jí nemohly ničím prospět. S tím se smířit nemohla. Prostě odmítala.

Loterie 110 (3/5)
Leden 5/10

Ať se snažila jakkoliv, hlas se jí stále nenavracel. Nemělo cenu se snažit mluvit, šeptat ani řvát, jediné, čeho dovedla dosáhnout bylo, že si aktivovala dávící reflex a málem hodila šavli. Pořád ji to štvalo, ale i když se dokázala vztekat skutečně dobře (a dlouho), začínala přecházet spíše k zoufalství. Přišlo jí, že to trvá už celou věčnost. Co když už se jí hlas nikdy nevrátí? Co pak? Nemohla přece zbytek života strávit němá! Mluvení hrozně milovala. Slova byla její oblíbenou zbraní, jejím klíčem ke spoustě užitečných, zábavných či jednoduše dobrých věcí. Nevěděla, co by si počala, kdyby už nikdy nemohla promluvit. Bylo jen málo tragičtějších osudů, které by si mohla pro sebe vymyslet.

Loterie 44 (4/5)
Leden 4/10 - Zurri

Exploze zatím nenastala, ale to neznamenalo, že k tomu ještě nemohlo dojít. Chiara byla s nervy od té doby, co přišla o řeč, docela v háji. Všechno ji dokázalo hned vytočit, ale obrnila se trpělivostí, jak jen to dokázala, když dokončila své světoborné dílo a předvedla ho zelenooké vlčici. Ta ho zkoumala se zájmem. Keř, jo, křoví, kývala písková hlavou. Vida, přece jen se někam dostávaly. Jenže zelenoočka na ni pořád ještě civěla nechápavě, jako by jí tu popisovala kdovíjak složitý přístroj a ne pouhou snahu o zapálení dřeva. Trpělivost, Chiaro, trpělivost, opakovala si v duchu, zatímco ta druhá zpracovávala. Skoro bylo slyšet, jak se jí v hlavě skládají dílky k sobě, ale nakonec k tomu došla. ANO! Chiara triumfálně máchla tlapou a párkrát dokonce i zamávala ocasem. Budou tu mít teplo, haleluja, konečně se dočkala nějakého projevu inteligentního života.
Vlčice s magií země se pustila do práce, docela neochotně, ale to bylo Chiaře úplně fuk. S nadšením sledovala klíčící klacíky. Už si v duchu mnula tlapky u pěkného mírného táboráčku, když vtom- Křoví! Křoví bylo úplně všude. Několik větví ji šlehlo do obličeje, jak se tak nakláněla nad rostlinku a pohledem ji div že netahala ze země. Z hrdla se jí vydralo zavrčení čiré frustrace. To není možný! Já ji přetrhnu! Viděla rázem rudě. Ten, koho chtěla doopravdy přetrhnout byl Corvo, zatracený prašivinou prolezlý netopýr, který jí tohle způsobil, ale na toho se dostat nemohla. Na tuhle ano. Jen, co mezi nimi nebude to křoví! S vrčením a naježená jako fúrie se pustila do demolice křoviny, nejen že ji lámala, doslova to vypadalo, jako by chtěla rostlinu roztrhat na kusy.

Loterie 26 (1/5)
Leden 3/10 - Zurri

Potíž v pantomimické komunikaci spočívala v tom, že se to muselo brát po kouscích a postupně. Ne se snažit chaoticky shrnout všechno do jednoho. A tak s ní samozřejmě měla Chiara nemalé problémy, protože přesně tohle neuměla. V první chvíli se zaradovala. Ha! Na tváři mladší vlčice se objevil výraz pochopení. Jenomže jak mluvila dál, uvědomila si písková, že nepochopila vůbec nic. Ona a oheň? Copak je tupá? Přece já a oheň! začínala se už v duchu vztekat a přitom opakovaně ukazovala na sebe a potom na ohnivou kouli. Přitom odmítavě vrtěla hlavou, když to ta druhá víc a víc motala. Exploze? Kde to vzala? Ne, tohle nepůjde.
Chiara se zhluboka nadechla, vydechla, pokusila se nabýt zpět duševní rovnováhu, aby s druhou vlčicí nezaklepala v zubech a zkusila to znovu. Jinak. Ukázala na sebe, na ohnivou kouli, potom na druhou vlčici, ale nepokoušela se naznačit dřevo mácháním tlapami, ale jiným způsobem. Naklonila se a začala rýt drápem v zemi. Vznikl rozvětvený obrázek, který klidně mohl být křovím či větví. Možná ale také parožím či klubkem hadů. No, jen si zkuste malovat drápem, když se vám všechny ostatní pletou do cesty! Byla však na svůj výtvor hrdá. Tohle ta druhá už pochopí. Musí. S očekáváním v očích se na ni podívala a triumfálně přikývla, jako už by to byla hotová věc.

Loterie 18 (3/5)
Leden 2/10 - Zurri

Mladá vlčice hned začala koktat a omlouvat se, nad čímž Chiara rychle máchla tlapou, aby tomu učinila přítrž. Tahle temná díra v zemi tedy fakt nebylo její místo a trochu ji uráželo, že o tom Zelenoočka vůbec uvažuje. Cožpak vypadala, že žije v takové plesnivé špeluňce? Trochu se pořád čepýřila, ale plamen ohnivé koule zůstával klidný. Otázkou bylo, na jak dlouho, protože udržovat oheň jen tak ve vzduchu taky stálo nějakou energii.
Pokývla hlavou, že počasí vážně divoké je. Dorozumívat se beze slov bylo tedy fakt otravné, kdyby měla oněmět napořád, asi by nakonec skočila do moře. Zatím ale pořád měla naději, že je to jen nějaká dočasná kletba. Hnědavá vlčice mlela dál, aspoň to vypadalo, že je tu s ní někdo, kdo dokáže prolomit trapné mlčení. Pokrčila rameny, hádala, že se sem skutečně obě vejdou, když už tu byly a uvažovala, jak jí má sdělit, jestli nechce nechat vyrůst třeba nějakou křovinu na podpal, aby nemusela udržovat světlo a teplo jen tak. Měla ta druhá snad magii země, ne?
Otevřela automaticky tlamu, ale to bylo samozřejmě k ničemu. Zamračila se. Bude to chtít nějakou pantomimu. Ukázala na sebe, pak na ohnivou kouli, načež zabodla pichlavý pohled do Zurri. Tlapu namířila na ni, potom na zem mezi nimi. Ve vzduchu načrtla drápem jakýsi šílený rozvětvený tvar, což mělo být křoví, ale vypadalo to spíš, že odhání komáry. Možná to trochu... překombinovala?