Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Natáhla si prsten na krk a hned ucítila, že ano, takhle to má být, takhle to je správně. Řetízek jí tam visel, jako by ho měla odjakživa, líbilo se jí, jak se zlatý kroužek na konci houpe, jak jí leží v srsti. Jemně se ho tlapkou dotkla se zasněným úsměvem, ale vzápětí střelila ostrým pohledem po Houseňákovi, který se rázně ozval. Na tom, co říkal on, taky něco bylo. Jo, bylo možné, že tu věc ten vlk chce víc než ona. Vlastně pravděpodobné. Zněl o tom hodně přesvědčeně.
Vlčice, která jako by najednou neměla už žádnou vlastní vůli, si začala poslušně věcičku zase stahovat přes hlavu, když se jí nitro odmítavě sevřelo. Jakoby jí vyslal impuls prsten sám. Vlk po tom možná toužil nejvíc, ale ta věc chtěla zůstat u ní, byla by to hrozná ztráta, kdyby ji dala tomu vlkovi- "Ne!" vyjekla, rozpolcená mezi dvěma protichůdnými touhami a škubla sebou. Prsten, který v tu chvíli už měla napůl stažený přes hlavu, spadl na zem před Beliala. "NO!" Tentokrát nevyjekla, ale přímo zařvala. Skočila po prstenu, aby ho kryla vlastním tělem před nenechavými prackami ostatních a přitom jí z těla vystřelil elektrický výboj, který mohly zasáhnout kohokoliv, kdo k ní zrovna stál blízko či se po prstenu také vrhal.

Ta blýskavá věcička byla tak pěkná. Tak... lákavá. Nelíbil se jí ten stařec, který by věc chtěl zničit. Nevěřila, že by takováhla malinká, pěkňoučká cetka mohla být světu nějak nebezpečná. A navíc ani sám vlk nevypadal, že by na tom jejím zničení až tolik lpěl. Vždyť zmizel, než je vůbec stačil pořádně přesvědčit nebo aniž by jim cokoliv pořádně vysvětlil. Beztak to byla nějaká bouda, která je měla přimět, aby za něj dělali jeho špinavou práci. To sotva.
Chiara držela řetízek přišlápnutý k zemi a poslouchala stříbrného vlka se zeleným ohonem, který mluvil celkem rozumně. Počkat, není to náhodou...? No jasně! Už si vzpomínala, že tohohle vlka jednou potkala. Zrovna při podobně divné příležitosti. Tehdy byly na světě hned dvě Chiary a tenhle Houseňák je doprovázel. Ale to teď nebylo podstatné. Podstatné bylo, že se jí jeho slova líbila. "Jo. Nebudeme přece za někoho vynášet odpadky až k sopce," zavrtěla hlavou. Morgoth taky přizvukoval, ale koukal na prstýnek až trochu moc žádostivě, než aby z toho měla dobrý pocit. Snad ho nechtěl pro sebe? "Myslím, že bysme si to měli nechat. Měl by si to nechat ten, komu se to líbí nejvíc. Takže já," rozhodla se okamžitě, bleskově sundala tlapu z řetízku a pokusila se navléknout si ho na krk, než by jí tu cetku Morgoth nebo někdo z ostatních stačil vyfouknout.

Morgoth se oháněl klacíkem sem a tam, ale nechytil na něj vůbec nic. Chiara se mohla jen ušklíbat, byla to pěkná komedie. Jenže ani jí a Machimu se moc nedařilo, což už tolik k smíchu nebylo. Ať se snažila natáhnout jak daleko mohla, pořád to nestačilo, potřebovala by ještě nejméně jednoho synovce, aby tam dosáhli! Tedy aspoň do té doby, dokud se nestala divná věc. Chiara to přes Machiho záda pořádně neviděla, takže se mohla mýlit, ale zdálo se jí, že tu blýskavou věc popadly... ryby? A donesly ji přímo k Machiavellimu? No, kdo byla, aby to zpochybňovala? Hlavní teď bylo vytáhnout synovečka na břeh a podívat se, co to vlastně ulovili. Pořádně zabrala, nejspíš chudáka pěkně zatáhla za ocas, ale nepustila ho, aby odplul po proudu, za což mohl být asi vděčný.
Zlatá věc se tak octla na břehu. Vlčice se k ní hned naklonila, aby si ji prohlédla více zblízka. Byl to zlatý kroužek. Překrásný, hlaďoučký. Jak se leskl! Jak se třpytil! A vyzařovalo z něj cosi- "Huh!" vyjekla polekaně a nadskočila, když za nimi náhle zahřímal mocný hlas. Tak se zadívala na prstýnek, že skoro nevnímala, co se děje kolem. Zrak jí padl na původce zvolání. Ten, který je nazval hlupáky, byl prastarý šedý vlk. Chiaře připadalo, že by se každou chvíli mohl rozsypat v prach, ale v očích mu svítila vitalita, která působila až nebezpečně. Ovšem jí se nelíbilo, že ji nějaký kmet nazýval hlupačkou a ještě méně se jí líbila představa, že by se ta překrásná cetka měla házet do sopky. Cožpak taková věc mohla někomu uškodit? Pf. Stařecká paranoia. "Zničit ho? Perché? Vždyť je to jen ozdůbka, vlci je tady nosí běžně. Možná vás to minulo," poznamenala s výmluvným pohledem k té hučce, kterou měl naraženou na hlavě a která byla v módě možná tak někdy před tisícem let. Přišlápla řetízek tlapou, aby náhodou někoho nenapadlo se prstýnku chopit a běžet ho zničit. Ostatně, vytáhla ho ona s Machim, měl by být jejich.

Chiařin stoprocentně neprůstřelný a velmi chytrý nápad Machi přijal, ovšem než se do něj stačili pustit, ozval se hlas. Hlas, který nebyl neznámý. Vlčici srdce poskočilo v hrudi. Tu kamufláž žlutého sněhu si nemohla splést s nikým jiným. Nebyla si ovšem jistá, jestli je úplně nadšená z toho, že se tu Morgoth zjevil. Nebyla úplně zvyklá na to potkávat svá náhodná milostná vzplanutí znovu... Musela si zvyknout na to, že tohle je malý kraj. "Buongiorno," pozdravila Morgotha protáhle a doufala, že nezačne kecat nic, co by pak musela Machiavellimu vysvětlovat. "Měli jsme to vlastně pod kontrolou," prohlásila. Milenec nemilenec, oni to viděli první!
Machi se zase ohradil, že on sám by s magií nic nesvedl, tudíž by byl ochuzen o dobrodružství. "Stejně na to žádnou magii nemám. Leda bych tu řeku mohla uvařit, aby to bylo extra nebezpečné," mrkla na synovce a sledovala Gotha, který začal šmejdit pod stromy a hledat tam nějakou spásu nebo co.
"Machi, do pozoru," zavelela. "Na našem plánu se nic nemění, on má jenom bocca grande, ale nenech se odradit. Zvládneme to spolu. Zvládneme to dřív, než on," zvýšila hlas, aby ji Morgoth nemohl přeslechnout a provokativně se na něj zazubila přes rameno. Teď už v tom viděla výzvu, viděla v tom závod a vzrůšo.
Aniž by si všímala Morgothova plácání do vody proutkem, postavila se předníma nohama do chladného proudu, zatímco zadníma se pevně zapřela do břehu. Pokusila se natáhnout tak daleko, jak dovedla, ale k zářivému předmětu vznášejícímu se na vodě jí ještě chyběl pořádný kus. Zarývala drápy zadních nohou huboko do hlíny, hlavně testovala, jestli pevná zem pod nohama nepovolí, když na ni vyvine tlak. Kdyby se břeh udrolil, až se do toho pustí naostro, mohlo by to dopadnout katastrofálně. Držel však pořádně. Spokojená se svým předběžným výzkumem se vlčice otočila na svého synovce. "Jdeme na to," zavelela. "Budu tě držet, kdyby něco. Nepustím tě, žádné strachy," slibovala a přemýšlela, co by na tohle asi řekl Alfredo. No, jestli se mu to nelíbí, měl tu být, pokrčila v duchu rameny a zašátrala po Machiavelliho oháňce, aby ho mohla chytit a společnými silami získali tu zářivou věcičku pro sebe.

//Kopretinka

Machi se dočmuchal až k řece. Nenarazili cestou na žádné další zvíře, které by se k lovu hodilo a než dostali další šanci, postavila se jim do cesty řeka. Třeba můžem zkusit rybolov, stačila si Chiara pomyslet, než na ni začal Machi zpředu hulákat. "Co jsi našel?" našpicovala zvědavě uši a zamířila za ním. Nemusela se rozhlížet dlouho, zlatavý lesk ve vodě přímo přitahoval její pohled.
Neušlo jí, že opodál postává i tmavý vlk, který na tu věcičku (ať už to bylo cokoliv) žádostivě pohlíží. Tak to ne! Je to naše, my jsme to viděli první. "Nemám ponětí, co to je, ale líbí se mi to," prohlásila vlčice a vlezla předníma nohama do vody. Jenže proud byl prudký a ubránit se mu nebylo snadné. Vodopád nebyl daleko a Chiara tušila, že udržet se tam na nohou nebude jen tak. Ale ta věcička se tam přece taky držela. A ona ji chtěla. "Na to se musí chytře," mínila. "Co kdybych tě držela za ocas, stála jsem zadníma na břehu a ty by ses natáhl, jak nejdál dokážeš...?" Zdálo se jí, že to i tak bude dost daleko, ale proč to nezkusit?

//Ježčí plácek přes Liliový palouk

"Ještě štěstí, že teda nemáš srdce v noze," opáčila Chiara se smrtelně vážným výrazem, ale v hrdle už jí zase bublal smích. Tahle omladina! S nimi se vlk vážně nenudil. Představami vražedného ježka se chvíli bavila, ale potom zavelela k ústupu. Tady už nadělali takový randál, že nejspíš byla všechna zvěř pryč. Ale ona hlad neměla a Machi vypadal, že se dobře baví, tak o co šlo? O nic. Hlavně, že se ještě nemuseli vracet domů.
Machiavelli vyrazil kupředu takovou rychlostí, že mu ani nestačila. Respektive, kdyby se opravdu snažila, asi by ho dohnala, ale dokud před sebou viděla občas vykouknout z trávy rezavou hlavu nebo oháňku, neobtěžovala se tolik spěchat. Jen ať si čmuchá kolem. Tím se třeba taky nečemu přiučí... možná.

//Řeka Tenebrae

"Všimla jsem si," popíchla trochu Machiho, ale zazubila se na něj. Moc dobře totiž znala tyhle otravné stránky lovu, které byly jedním z hlavních důvodů, proč se ho vždy snažila přenechat někomu jinému. Nakonec se Machiavellimu podařilo nějak ovládnout a lov mohl započnout.
Skrčila se v trávě a čekala. Doufala, že instrukce, které mu dala, budou dostačující. Jestli ne, už je na to stejně pozdě, usoudila a vykoukla z trávy. Srnka se dala do pohybu. Chiaře srdce poskočilo nadšením, které nemohla potlačit, zvládl to! Jenže se radovala předčasně. Machiavelliho hlasité zavřeštění zcela rozbilo její vlastní soustředění. Vylítla z trávy jako namydlený blesk, čert vezmi bolavé tělo, rázem byla naježená a s vyceněnými zuby připravená zničit cokoliv, co se na Machiho vrhlo. Podle toho řevu by to měla být nejmíň puma, ale vlčice nic neviděla.
"Co? Co je?" vyptávala se spěšně a rozhlížela se do všech stran po příčině Machiavelliho křiku. Srnka byla dávno v trapu a stejně tak ježek, který tohle způsobil. "Cože? Na ježka-?" Chvíli jí to hlava nebrala, pak zatřásla hlavou a zasmála se, i když Machimu asi moc do smíchu nebylo. Jenže si nemohla pomoct, strašně se jí ulevilo a tak byl smích úplně přirozenou reakcí. "Myslela jsem, že tě někdo vraždí. Přinejmenším." Mrkla kolem sebe, ale nečekala, že srnku uvidí. Nebude tu čekat, až ji ti dva sežerou. "Sí, je pryč. Ale to máš jedno. Zkusíme se podívat po něčem jiném." Chtěla říct po něčem jednodušším, ale v poslední chvíli si to rozmyslela. S tím by Machi nemusel souhlasit. "Máš nohu celou? Tak pojď. Než z tebe bude jen vyhladovělá kostřička," máchla ocasem a zamířila směrem, který byl víceméně náhodně zvolený.

//Kopretinka přes Liliový palouk

//Ohnivé jezero

"Bene, bene, to se tedy už teď těším," neubránila se smíchu, protože to prostě nešlo. Machi byl až příliš plný nadšení a života, než aby se po jeho boku dokázala mračit. Navíc už ani neměla důvod, no ne? Tedy až na ten lov, ke kterému se schylovalo. Ugh. Ale však to už nějak přežije - a aspoň bude mít zásluhu, že Machiho naučila něco užitečného. Nikdo jí nebude moct říct půl slova, tak!
Bylo ovšem třeba, aby se Machiavelli trochu zklidnil, úkol, který pro něj dost dobře mohl být nemožný, jak na něj tak koukala. "Dobře, mluvit můžeš, ale šeptem. Sussuro," snažila se ho aspoň nějak tišit. Bylo to nezbytné, pokud chtěli mít úspěch, to věděla i ona. "Je to otrava, co? Ale jinak to nejde," pokrčila za chůze rameny a vzápětí se přikrčila do trávy, břicho u země, uši pečlivě nastražené.
Louka před nimi je nezklamala. Cítila pachy zvěře... a Machi se dál vzpouzel. Chiara se k němu otočila s tichým šepotem: "Nahánět musíš ty, protože mě zmlátila vrba a nešlo by mi to tak rychle. Tobě to půjde jako nic. Ale můžeme to udělat, aby sis taky zakousal. Přibrzdím to zvíře a ty na něj můžeš skočit, pomoct mi ho strhnout k zemi a zabít. Sí?" Vážně doufala, že s tím bude souhlasit, protože nedaleko od nich uviděla z trávy vykouknout mladou srnu, nejspíš letošní mládě, ještě úplně nedorostlou. "Tam. Vidíš? Když ji oběhneš obloukem a naženeš ji sem, společně ji zvládnem levou zadní," pobízela ho a doufala, že půjde.

//Borovicová školka

Machiavellimu se dobrodružství zřejmě vyhýbala. Nějak. Moc nechápala, jak to je možné, jí se totiž zdálo, že zakopává o nějaké dobrodružství na každém kroku. Zvlášť od té doby, co obývala Gallireu. A co by to byla za tetičku, kdyby ho v tom nechala plácat? "Tak já tě to naučím," pronesla velkoryse. Mladík byl připravený vytrazit klidně hned a proti tomu v podstatě nic neměla. Už se alespoň najedla, trochu si odpočinula, jen kdyby ji všechno pořád nebolelo. "Sí, proč ne?" pokrčila rameny a přemýšlela, na kterou stranu by se mohli vydat a kde začít.
To však bylo tak trochu rozhodnuto za ni. Nebyla ale zcela imunní vůči Machiavelliho nespoutanému nadšení. Hopsal kolem, povykoval a celý zářil. Tváří v tvář takové radosti se začala také aspoň trošku těšit. Konec konců, mohla by to být celkem zábava... možná? "Dobře, dobře, ale trošku uber, takhle nás uslyší každá hluchá srnka široko daleko," zazubila se na vlka. Zatím obcházeli kolem jezera, kde nebylo moc co lovit, ani ryby v té červené břečce nežily, ale brzy se dostanou na louky a pak už by se hodilo být trochu víc nenápadní.
"No, v podstatě to tak je," usoudila, že Machiho znalosti jsou asi dostatečné. Co jiného vlastně vlk potřeboval, než rozběhnout se, skočit a kousnout? "Uvidíme, na co narazíme tam na lukách," kývla hlavou k travnatému plácku, který se rozprostíral před nimi. "Ty budeš dělat naháněče, ať najdeme cokoliv. A já po tom pak skočím a když bude potřeba, trochu to připálím nebo něco," vymyslela geniální plán. "Capisci?"

//Ježčí plácek

"Sí, to on je," odsouhlasila na bratrův účet. Možná nebyl úplně nejsilnější, ale věřila, že by si s ním jen tak někdo něco nezačínal. Nepochybovala, že je bratr v pořádku. Jen by ji moc zajímalo, kde v tom pořádku je. A kdy se míní vrátit. "To bych mu taky radila," prohlásila napůl žertem, napůl vážně. Ale před Machim tyhle problémy moc propírat nechtěla. Nehodilo se to, však to byl jeho táta a tak vůbec.
Jak mu vykládala o vrbě mlátičce, mladý vlk kulil oči víc a víc, až vypadal jako mladá sova. "Když chceš dobrodružství, musíš mu umět jít naproti," prohlásila Chiara s výrazem mudrce a velkoryse přešla Machiavelliho sprostou nadávku, protože... no, ona taky nebyla zrovna slušná a navíc to nebylo její děcko, aby ho musela disciplinovat. Jakožto tetička měla roli zcela opačnou, totiž rozmazlovat a kazit. "Sai cosa? Můžeme nějaké zkusit najít spolu," nadhodila.
Jenže Machiavelli už měl nějakou představu o tom, co by rád dělal. Chiara nemohla říct, že by se jí to dvakrát zamlouvalo. "Perché io?" zamrmlala spíš sobě pod vousy, než se začala štrachat na nohy. Opatrně se protáhla, byla celá ztuhlá a rozlámaná, ne zrovna ideální stav na lov něčeho většího. Nemluvě o tom, že rozený lovec dvakrát nebyla. "Můžeme to zkusit, ale běhat budeš muset hlavně ty, protože mně ta vrba dala pěkně za uši," rozhodla nakonec. "Da questa parte," pobídla ho a vyrazila k okraji lesa, ve kterém toho zřejmě moc nežilo. "Ale něco o lovu víš, ne?" rozhodla se cestou Machiavelliho vyzpovídat, aby věděla, s čím pracuje.

//Ohnivé jezero

Nevěřil jí okamžitě. Chiaře malinko cukly koutky, mohlo to snad být i hrdostí? Nejspíš nebyla úplně na místě, ostatně s výchovou Machiavelliho neměla vůbec nic společného, ale stejně. Byla ráda, že jejího synovce jen tak někdo neoblbne. "Sí," odsouhlasila - a zdálo se, že informace, které podala, byly nakonec dostačující. Byla vzata na milost a ne odstrkována jako nějaký vetřelec.
Otázce ohledně Alfreda se Machiavelli vyhýbal, odpověděl na ni tak, že se z toho dalo vybrat cokoliv. Což, pomyslela si vlčice, je vlastně odpověď sama o sobě. "Takže spíš neviděl, hm?" ujistila se, že to chápe dobře a zavrtěla hlavou. "Já jsem si to myslela." Kde se ten Alfredo asi poflakoval? Jistě věděla jen to, že ho nepůjde nahánět někde po všech čertech. Byl dospělý, uměl se o sebe postarat. Ale až mi přijde do rány, za rámeček si to nedá.
Teď se ovšem věnovala Machimu a taky zajíci, který do ní rychle mizel. "Už nic," polkla sousto a olízla si čenich. "Ale Stará vrba se zbláznila. Ožila. Naštvala se. Začala všechny mlátit větvemi a museli jsme ji částečně opálit, aby se zase uklidnila." Zavrtěla nad tím hlavou, ani když to řekla nahlas, nedávalo to o nic větší smysl. "Už je ale zase v klidu a všichni to přežili, takže nás tam určitě můžou ještě chvíli postrádat," prohlásila.
Zdálo se, že zajíc jí zůstane celý, v což částečně i doufala. Jenže se jí moc nelíbilo, co Machi naznačoval. "Hmm, a na co bys měl hlad? Na dva zajíce?" zeptala se bez valné naděje. Hrozně se jí nechtělo lovit. Nebavilo ji to ani normálně, natožpak když byla po výprasku od vzteklého stromu. Jenže nemohla synovce nechat jen tak zajít hladem, že ano.

Zrzek se posbíral ze země, jako by se právě nesrazil s borovicí. Chiara mu docela záviděla, že je pořád ještě takhle pružný. Ne, že by ona byla nějaká stará rašple, ale takhle gumová dávno nebyla. Kdyby ano, možná by jí ta vrba nedala tak za uši.
Těžko se jí držela přísná tvář, když se mladík před ní chechtal a poskakoval. A navíc ještě nejspíš nechápal, na co se ho ptá. Asi ji nepoznával, což ale nebylo zas tak divné. Sama ho viděla možná tak jednou, v rychlosti a když byl ještě vysoký asi tak žábě po kotníky. Než stačila upřesnit, co myslí, už mu to ale docvaklo.
Machiavelli, zapsala si za uši a poušklíbla se. "Pro tebe zia," potřásla hlavou. "Sono Chiara, tvůj táta je můj bratr," objasnila mu, aby si s tím dál nemusel lámat hlavu. Natáhla se do jehličí a přitáhla si blíž zajíce, na kterého už se jí sbíhaly sliny. "Náhodou jsi tátu v poslední době neviděl?" ptala se jen tam ledabyle, jen tak mimochodem, jako by jí přesně tohle nehlodalo v hlavě už nějakou dobu. Zakousla se do svého úlovku a začala zahánět hlad. Po zásahu elektřinou byl zajíc trochu očouzený, ale na chuti mu to neubralo.
A pak se musela opravdu zasmát, když si Machiavelli důrazně dupnul. "Grande, protože já taky ne. Stejně je to tam teď vzhůru nohama. Chceš kus zajíce?"

//Středozemní pláň

Se zajícem v tlamě došla až do stínu borovic. Našlapovala opatrně a náhodný pozorovatel by si možná ani nevšiml, že je celá rozbolavělá a tím baletčím krokem se to jen snaží skrývat. Jo, ta vrba jí dala pěkně zabrat, o tom nebylo pochyb. V lese si snad najde pěkné místečko, kde by se mohla natáhnout, litovat se, sníst si svého zajíce a-
Křach! Rupnutí větve se ozvalo jen kousek před ní a než stačila zareagovat, přiřítil se zrzavý poděs a Chiara by si byla myslela, že se řítí na ni, kdyby se prudce nezarazil o kmen nejbližší borovice. Strom se otřásl a uraženě sklepal pár šišek, jedna z nichž zasáhla Chiaru do zad. "Au! Al diavolo!" vyjekla a upustila zajíce na zem. Jako by už nebyla dost dobitá! Blýskla očima po rezavém puberťákovi, který tady řádil jako pominutý. Akorát že... Nebyl nějak povědomý? Nebyl to, čistě náhodně, jeden z Alfredových synů?
"Ah. To jsi ty. Ciao," kývla mu Chiara a kecla si na zadek. Snažila se před rodinou schovat a místo toho si rodina našla ji - ale protože nebyli ve Vrbě, tolik jí to nevadilo. Vlastně byla ráda, že bude mít třeba šanci se seznámit s dalším synovcem. A třeba, třeba bude i vědět, která průrva v zemi vcucla Alfreda? "Který ty jsi?" přimhouřila oči, aby pravdu řekla, měla v té omladině dost velký maglajz.

Navzdory tomu, že informace od jejího čenichu jí přišly mírně alarmující, unavené tělo si řeklo o své a i když to neměla v plánu, během pár chvil usnula. Vycházející slunce ji hladilo po kožíšku a víčka měla najednou příliš těžká, než aby dokázala oči udržet otevřené. Používání magií i boj s vrbou ji zmohly. Zachumlala se do měkké trávy, klidně oddechovala a ráno mezitím plynulo tiše kolem ní.
Probudila se za nějakou chvíli. Pár desítek minut, hodinu, dvě? Netušila. Věděla jen, že se cítí příjemně osvěžená. Tělo ji však pořád celé pěkně bolelo. Určitě mám všude modřiny, mrmlala v duchu a tlapou si třela naběhlé jelito na druhé přední noze. Nebyla příliš nadšená z toho, jak se cítí. A Vivianne si oddechne, jako bysme byli teď spasení, jako by všechno už mělo být jen fajn, zakoulela Chiara očima nad nevysvětlitelnými činy jejich nové donny.
O pozornost se teď přihlásil i její žaludek. Hlasitě jí v něm zakručelo a ona si odfrkla. Co s tím? Doma nic k jídlu nebylo, to věděla. Lovit se jí nechtělo, ale asi jí nezbývalo nic jiného. Pochybovala, že by našla nějakého hlupáčka ochotného jí kus žvance sehnat. Navíc nějak neměla náladu. Pořád byla celá rozmrzelá. Však já si poradím, odfrkla si, zavětřila a vydala se skrze suchou trávu.
Cítila zajíce a brzy ho také spatřila. Poskakoval po pláni a hryzal tuhá stébla. Chiara se přikrčila, avšak nevyběhla. Místo toho zajíce praštil elektrický výboj a ušák se omráčeně svalil na bok. Vlčice k němu jen přiskočila, chytla ho za krk a prokousla mu hrdlo. Nebylo to tak uspokojivé, jako poctivý lov, zato mnohem jednodušší. A ona se na nějaké fair play dneska mohla vykašlat. Pořádně ušákem zatřepala a šla si ho sníst do stínu stromů.

//Borovicová školka

//Vrbový les přes Ronherský potok

Vydala se kolem potoka mimo les. Kousek za hranicemi vkročila do vody a nechala mírný proud, aby jí z kožichu opláchl popel, kůru a třísky. Chladná voda navíc příjemně chladila její pošlehané tělo. Nebylo snad centimetru, na který se mlátička netrefila. Chiara byla zmlácená, unavená a víc než jen lehce podrážděná, i když něco z toho vzteku už z ní vyprchalo. Možná i tohle dokázal zpívající potůček smýt.
Když se opláchla, vylezla na břeh, otřepala se od hlavy ke špicce čumáku a zašla o něco dále na louku. Natáhla se do zelené trávy a nechala vycházející slunce, aby ji pořádně osušilo. Byl tu klid. Nikde nikdo. Kam se jen poděl Alfredo? A co Pippa? Jak si to ti dva představujou? mračila se pro sebe, ale pak si povzdechla. Co mohla dělat? Přitáhla by je domů za uši, kdyby věděla, kde je má hledat. Naštěstí se pořád mohla spolehnout na Liu - a vlčata taky začínala vyrůstat. Dante nebyl marný. V boji si vedl dobře.
Přivřela oči a položila si hlavu na přední tlapy. Potřebovala si od problémů smečky trochu odpočinout, to bylo celé. Asi nikdy nebyla stavěná na takový život. Občas jí chyběly toulky bez cíle, svoboda dělat si, co chtěla a pevné pouto, které pojilo jejich tuláckou bandu. Samozřejmě, že s rodinou ji pojilo také pouto, zrovna tak silné, ale... bylo to jiné. I jiné, než si představovala. Znovu si povzdechla a zavětřila. Zdálo se jí, že se ve vzduchu vznáší nenápadný pach krve. Nebo to byly jen představy?