Gallirea - Příspěvky uživatele

Hnědý vlk se nechal vyhodit úplně snadno, až za ním zůstala chvíli zamyšleně koukat. Hm. Vypadalo to, že žádnou pořádnou legraci si při tom hlídání hranic vůbec neužije. Ne, že by chtěla, aby smečku někdo vyloženě napadl, ale... Ale začínala se docela nudit. Tohle bylo až moc jednoduché.
Malá vlčice se mezitím s cizincem rozloučila a pak už zůstaly jen samy dvě. Alfredo a ostatní postávali opodál, slyšela jejich hlasy, ale nerozuměla, co si povídají. Elisabetta (jejíž jméno Chiaře stále unikalo) se rozpovídala o tom, co zažila. "Nechali?" zamračila se. "A kde jsou teď? Zasloužili by vytahat za uši," vycenila špičky zubů, copak nevěděli, že na sestry a sestřenice se má dávat pozor? Nerada to přiznávala, ale asi bylo nakonec štěstí, že ji tam ten cizinec našel. Pomalu se jí na tlamě roztáhl potěšený škleb: "Hele, udělala jsi to dobře. Dokud jsi malá, je nejjednodušší z ostatních vymlátit to, co chceš. Stačí udělat smutný očička a jde to samo, hned ti snesou modré z nebe. Vyžebrala jsi od něj aspoň něco k jídlu, žejo?" ujišťovala se, že jsou geny mladé vlčice v naprostém pořádku. Možná by ji měla naučit pár triků, jak si usnadnit život. Vrhla kradmý pohled přes rameno, jestli se náhodou neblíží Alfredo. Nebyla si jistá, co by tomu řekl.
"Sí. Koukni tady. Bucaneve," ukázala tlapou na sněženku, která vykukovala mezi tajícím sněhem. "To je nejjasnější znamení. Zima už skončí a konečně si trochu užijeme života." A díky bohům za to! Chiara se s radostí protáhla a zamáchala ocasem. Chtělo se jí někam vyrazit. Zase. Nepřišla zase před tak dlouhou dobou, ale připadalo jí, že tu okouní už strašně dlouho. "Ještě nemáš dobrodružství plné zuby, že ne? Mohly bychom se jít někam provětrat... Tvůj padre plánuje taky asi nějaký výlet, ale jaksi se k tomu pořád nemá," zakoulela očima, to by z nich taky mohly být babky, než se Alfredo rozhoupe! Asi nad tím moc přemýšlel. "A, uhm, když jsme u toho - připomeneš mi, která ty jsi? Přibylo mi najednou hodně příbuzenstva," zašklebila se omluvně.

5.3. Chiara http://gallirea.cz/index.php?p=vrbovy-lesik&r=1#post-235053
Další termín 5.5.

Bohužel k tomu, aby si nějak víc popovídala s bratrem, jí nebyla dána příležitost. Brzy se lesem opět začalo rozléhat hýkání všemožných vetřelců. Byla ráda, že Alfredovi stačila aspoň vyřídit o Kasiovi, protože tohle nemohla nechat jen tak a tedy ji to hned táhlo zase pryč ke hranicím. "Sotva trochu přituhne a už sem všichni lezou," postěžovala si otráveně. Ne, že by to sama nikdy nedělala. Ne, že by se nikdy nesnažila trošku parazitovat na práci cizích smeček. Jenže když to někdo dělal jí, bylo to prostě otravné. "Jdu se podívat tam na toho," kývla hlavou směrem, odkud se jí donesl hlubší hlas nějakého samce. Třeba bude aspoň pěknej, ať z toho taky něco mám.
Rozklusala se pryč o Leonarda s Alfredem, ale nezamířila si to rovnou k vetřelci. Místo toho to vzala k hranicím, aby ještě obnovila značky. Pach smečky už začínal slábnout, tak možná nebylo divu, že se tu slézaly kdejaké pochybné živly. Nebyla to práce, která by ji nějak moc těšila, ale nedalo se nic dělat. Chtě nechtě musela občas vykazovat taky nějakou činnost, když už jednou pověsila tulácké (ne)řemeslo na hřebík. Drbala se o vrby, tu zaryla drápky do kůry, tu nechala nějakou tu loužičku u křovíčka. Jak naplňující činnost, koulela očima, ale pokračovala dál, dokud nebyla se svojí prací dostatečně spokojená. Chvíli by to mělo vydržet. Mohla jen doufat, že to všemožné pobudy udrží od jejich lesa dál. Podle toho, jak jí sníh začínal čvachtat pod tlapami, se už blížilo jaro a tak třeba nebudou mít tolik důvodů se tu ochomýtat.
Byl tu ještě jeden důvod, proč se svým značkováním přestala. Dorazila totiž k místu, kde na okraji lesa postával hnědý vlk. Nepochybně ten, co předtím vyl. Okolo něj však poskakovalo ještě tmavé vlče - a Chiara si byla docela jistá, že to je jedno z Alfredových. Co to má kurnik znamenat? Spěšně se tam rozklusala. "Hej, jdi od ní!" volala na cizince varovně už z dálky, ale sama viděla, že to nedává smysl. Kdyby sem přišel unášet vlčata, přece by na sebe neupozorňoval vytím? A tmavé vlče (jestli znala jméno malé vlčice, promptně ho zase zapomněla) rozhodně nevypadalo vyděšeně. Ti dva si povídali. Takže o co tu šlo?
Zastavila se před nimi, celá patřičně naježená a s vyceněnými špičkami tesáků, ovšem zcela nedokázala zakrýt svůj zmatek. "Co se to tady děje? Proč tu jsi s mojí nipote? A radši koukej vysypat hodně dobrý důvod, než ti budu muset připálit zadek," doporučila vlkovi, kterého se patrně v minulosti někdo pokoušel rozebrat na náhradní díly. Docela dost kousků mu chybělo, i když s jistým potěšením zaznamenala, že se jí její přání splnilo a vlk byl docela fešák.

Něco divného se chystalo. Neměla o tom nejmenší pochybnosti. Na obzoru se sbírala tmavá mračna, spíše indigově modrá, nežli černá a sluneční světlo se zdálo být slabé a zkomírající. Nakrčeným čenichem zkoušela vzduch, který byl také cítit jinak. Napětí, které se sneslo na celou zem, mělo snad i svou vlastní vůni. Nepříjemnou, i když jen slabou, nenápadně železitou, jako pach krve. Něco se jistě bude dít, ano. Netušila však co a to ji zneklidňovalo. Na zvláštní události si už zvykla, žila přeci v zemi kouzel a pohádek, tam jeden musel počítat čas od času s nějakým tím úletem. Nelíbilo se jí však, co jí tentokrát tvrdilo srdce, které se třáslo pokaždé, když stočila pohled směrem k severnímu obzoru, odkud se pomalu plazily temné mraky směrem ke Galliree. Nemohl se na ně řítit konec světa? Ne, jistě ne, to byly hysterické myšlenky, které si musela zakázat. Nic takového se určitě nemohlo přihodit jen tak, svět přece neskončí ze dne na den. Nevěřila ale, že cokoliv se na ně řítí bude příjemné.
Nechtěla se pořád ohlížet k obzoru, ale nedovedla si pomoci. Neodolatelná síla ji neustále přitahovala. Nyní se tam opět zahleděla a dech se jí zadřel v hrdle. Nad horami vyšlehl zářivý záblesk, jasně nachový. Nastražila uši a za chvíli zaslechla vzdálené dunění hromu, zlověstné jako bušení válečných bubnů. Nadechla se a přivřela oči. Nesmí panikařit, nesmí se bát. Nádech, výdech, nádech...

Od samého rána se Chiaře vůbec nic nedařilo. Sotva ráno rozlepila oči, smůla už se jí lepila na paty. Začalo to tím, že se praštila v úkrytu do hlavy o kořen, který vyčníval ze stropu. S nadávkami zamířila k místu, kde si odložila zbytek uloveného králíka, aby si ho mohla dát k snídani - a zjistila, že jí ho někdo sežral, zatímco spala. "Al diavolo!" vztekala se. To snad nebylo možné! Copak tady vůbec nikdo neměl žádné pochopení pro potřeby druhých? A hlavně pro její potřeby! Jasně, že toho králíka neměla podepsaného, ale normální vlk se snad zeptá, než začne slepě žrát něco, co není jeho! Jen klid, Chiaro, dejchej, uklidňovala se, protože cítila, že s takovouhle začne každou chvíli zapalovat věci. Zhluboka se nadechla, vydechla a vylezla z úkrytu ven. Jestli chce snídani, asi si tedy bude muset ulovit novou. Čerstvý maso je stejně lepší, utěšovala se ve snaze najít na téhle otravné situaci nějaká pozitiva.
Sotva vylezla ven, opřel se do ní takový fujavec, že ji málem převrátil na bok. Div, že ji neodfoukl do koruny nejbližšího stromu. "Co to?" Vrby se ve větru ohýbaly a jejich dřevo přímo skučelo. Po zemi se povalovala spousta olámaných větviček a v některých případech i větších větví. Tohle bylo vážně příšerné počasí k lovu, ale jí už v břiše hladem kručelo, takže se zkrátka musela odvážit. A vůbec, pomyslela si zatvrzele, mě nějaká trocha větru nezastaví. Copak jsem z cukru? Pf!
S odhodlaně pozvednutou bradou vykročila kupředu, vyšla z lesa na louku, kde se do ní vichr opíral s ještě větší silou. Cítila, jak je těžké udržet rovnováhu, když se zrovna vyskytl jeden ze silnějších poryvů. Kolem hlavy jí proletěl obří klacek. Jen tak tak se stačila skrčit, jinak by to schytala přímo mezi oči. Uvědomovala si, že je nebezpečné se v tomhle počasí pohybovat venku, ale byla příliš tvrdohlavá, než aby to vzdala. "Mě neodradíte!" zahulákala k nebesům, jako by chtěla provokovat bohy. "To je všechno, co umíte?"
Sklonila hlavu k zemi a začala čenichat. Neměla však příliš velké štěstí. Nic necítila. Vítr jako by odnášel úplně všechny pachy. Což... bylo zvláštní. Alespoň nějaké by zůstat měly, ne?
A ke všemu jí k uším doléhal krajně otravný hukot, který sílil a sílil. Chiara zvedla rozhořčeně hlavu právě včas, aby spatřila strašlivý výjev, který se k ní řítil. Vypadalo to jako kapesní tornádo, které se jí v příští vteřině chopilo a vyneslo ji do výšky několika metrů. "Ne! Koukej mě vrátit na zem!" zavřeštěla. "Chtěla jsi vědět, jestli je tohle všechno, co umím," zaševelil jí kolem uší syčivý hlas. "Měla by ses naučit úctě, vlčice." Vítr si s ní začal pohazovat, sem, tam, občas ji vynesl nahoru, než ji nechal propadnout o několik metrů dolů. Chiara měla pocit, že má všechny vnitřní orgány zpřeházené a už si ani nebyla jistá, kde je vlevo a kde vpravo. "Nech mě jít, prosím, prosím, už budu uctivá, už budu hodná," žadonila. "Nevěřím ti," zaševelil hlas a poslal ji do šíleného salta, které z ní div že nevymáčklo duši.
"Omlouvám se, už si nikdy nebudu stěžovat na vítr, jen mě prosím pusť," zaprosila, když už to vážně nemohla vydržet. Šumění větru připomínalo smích. "Pustit tě? No dobrá." Vítr najednou zmizel a ona se řítila k zemi. S vřeštěním očekávala náraz na tvrdou zem, který jí zláme všechny kosti, ale místo toho dopadla doprostřed jezera. Celá mokrá a úplně vyčerpaná se nakonec doplácala ke břehu. Lapala po dechu, srdce jí bušilo a vítr se proháněl kolem ní. Čechral a sušil jí zmáčený kožich. "Snad ses poučila, vlčice," zašeptal jí kolem uší. "Nezahrávej si s věcmi, kterým nerozumíš."

Přidáno.

Únor 10/10

Zahuhlal cosi nesrozumitelného a nepřestával na ni šmatat. Chiara netušila, co dělat, takže se rozhodla pro strategii, která ji snad nikdy nezklamala. Začala z plných plic ječet a řvala jako protržená, nedala se umlčet, nenechala si zacpat tlamu, v kvílení byla dobrá odjakživa. Všichni vlci kolem, do té doby zabraní do vlastní zábavy, se probrali a otočili k ní a úlisnému cizinci, který najednou jako by se scvrkával, nesrozumitelně blekotal a nakonec pronásledován nekoordinovanou dvojicí Alonsa a Valentina zmizel ve tmě. "Chiaro, jak to vypadáš?" ozval se odněkud se objevivší Angelo, když spatřil, že vlčice, na kterou měl dávat pozor, se stěží udrží na nohou a právě unikla kdoví čemu. "Ssselou dobu někde chrápeš ateď se teprv - škyt - vynoříš, žžjo," pustila se do něj, doklopýtala až k němu a zabořila tvář do jeho hustého kožichu. "Bettina mě zabije," povzdechl si Angelo, zatímco táhl vyřízenou Chiaru do pelechu, a skutečně - tím prvním, co ji ráno s šíleným bolehlavem probralo, bylo Bettinino hulákání na celý palouk. Nakonec Bettina nezabila nikoho, ale vůbec nikdo z tuláků si ten prohýřený večer za rámeček nedal.

Únor 9/10

Vážně by lhala, kdyby se snažila tvrdit, že si toho potom zrovna hodně pamatovala. O něčem si s neznámým vlkem povídala a hrozně se nasmáli, i když Chiara už místy ani nevěděla, čemu že se vlastně směje. Rozhodně dost přebrala a nedalo se říct, že by to měla nějak dvakrát pod kontrolou. Všechno jí přišlo fajn celou dobu, i když už od samého začátku se řítila vstříc katastrofě. Jenže to netušila, dokud najednou nebyly cizincovy tlapy úplně všude, kolem ní a na ní, jeho čenich příliš blízko tomu jejímu. Tehdy se teprve začala bát. "Já už bych šla," zakroutila sebou, celé její tělo jí najednou připadalo neohrabané a zpomalené, v tlamě cítila kyselou pachuť. "J-já... nezlob se, nějak mi není dobře," odstrkovala vlka, který se ale odstrčit jaksi nedal, lepil se na ni jako med.

Únor 8/10

Jen párkrát se na místě otočila a do někoho zadkem vrazila. "Hej, dávej bacha, holka!" Byl to další z těch vlků, které neznala. "Odpusť, fešáku, neviděl jsi Angela? Něco jsem mu- něco... hmm, něco jsem mu chtěla, ale už nevím, co to bylo," nakrčila čelo v upřímném zadumání. Proč že vlastně chtěla s Angelem mluvit? Chtěla s ním vůbec kvůli něčemu mluvit? "Já ani nevím, kdo je k čertu Angelo," rozesmál se cizinec a Chiara se rozesmála s ním, ačkoliv to kdoví jak směšné nebylo. "Ať si Angelo trhne, má tu být," rozhodla se. "Moje slova. Pojď si radši dát ještě jablíčko!" "To už bych asi neměla," zdráhala se Chiara, kvašená jablka byla sladká a líbilo se jí, jak povzneseně si připadala, ale všechno se jí motalo už dost. "Notak, holka, nebuď labuť. Jen jedno," postrčil ji přátelsky cizinec a ani nevěděla jak, už do sebe další kousek ovoce ládovala.

Únor 7/10

Bettina nás zítra zabije, pomyslela si, ale o svou kůži se popravdě příliš nebála. Ona z nich přece byla nejmladší, ha, rozhodně neměla být ta zodpovědná! Však teprve nedávno slavila první narozeniny. Pořád byla přece prakticky děcko. Na starost ji dostal Angelo, který... kde vlastně byl? "Angelo? Angeló!" zahalekala, ale nikde vlka neviděla. A Bettina? Ta tu nebyla už vůbec. Chiara se dozvěděla, že kdykoliv se octli v těchto končinách, Bettina odbíhala na návštěvu za jakousi starou láskou. Za vlkem, který ji sice miloval, ale ne dost na to, aby si vybral kočovný způsob života, kterého se ona naopak nedokázala vzdát. Chiara se nemohla rozhodnout, jestli jsou tyhle její návštěvy u něj romantické nebo naopak úplně praštěné. Bylo dost těžké se o něčem rozhodnout, když se jí hlava tak příjemně motala a tlapy se pletly, jen by tancovaly! S tichým pobrukováním se do toho pustila.

Únor 6/10

Celý palouk byl plný povyku a smíchu. Vzduch pozdního léta voněl sladce suchou trávou, ovocem a mořem. Jejich tichý večírek se začínal poněkud zvrhávat - už nebyl příliš tichý, vůbec ne. Chiara se skoro nestíhala otáčet, skoro na každém kroku viděla nějaký šílený výjev. Valentino s Alonsem se kvůli něčemu před chvílí prali, ale teď se naopak nemotorně objímali a halekali jakousi starou odrhovačku - až na to, že každý používal jiná slova. Chiara jim úplně nerozuměla, ale z toho, co rozluštila usoudila, že Alonsova verze je příšerně sprostá. S chichotem se ohlédla právě včas, aby spatřila Luciin huňatý ocas, jak mizí v křoví s tím vlkem z nedaleké smečky, který se k nim v průběhu večera připletl. Viviana se válela po zemi a nahlas chrápala. Chiara se znovu zahihňala. Sama byla tak trošku přiopilá. Trošku víc.

Věnovala mu pohled, který div že ho sám o sobě nesežehl. "To si zkus," varovala ho. "Můžu ti říkat milionem horších věcí, než Cinghiale." Snažila se v tu chvíli tvářit vskutku zlověstně, ale uvnitř jí dušička trochu plesala. Už teď vymýšlela, jakou nejlepší strašnou přezdívku by Kasiovi přišila.
Vypadalo to, že mu zjištění ohledně Alfreda a Pippy dělá upřímnou radost. "Sí," odsouhlasila prostě jeho slova, protože k nim nebylo moc co dodat. Ano, její rodina tu štěstí nalezla. Ona sama tomu byla ráda, určitě stokrát raději, než tenhle týpek, který je znal pět minut někdy kdoví kolik let zpátky. "Já se ještě nerozhodla, jestli jsem tě poznala ráda nebo nerada, ale dík," pronesla povzneseně a poušklíbla se. Vážně nevěděla, co si o vlkovi myslet.
Naštěstí se konečně vyjádřil, že ano, jeho domovem je skutečně Sarumen. Nebo býval, kdysi, a teď se tam chtěl vrátit. "Bezva. Tak... asi hodně štěstí," popřála mu s pokrčením rameny, protože už se sbíral k odchodu. Fajn, fajn. Už ho tady nechtěla. Možná nebyl až tak špatný, ale stejně tady neměl co dělat. "Vyřídim," odkývala a otáčela se, že taky půjde. Někam hlouběji do lesa, kde nebude tolik foukat, to počasí bylo příšerné. Jenže to by se Kasius nesměl otočit a cosi na ni zahalekat. "Já ti dám Zúrivku, až se z toho poděláš, ty... culo di scimmia!" zahulákala nazpět a vyprovodila ho dobře mířenou sněhovou koulí, která se mu rozplácla na zadku. Ale smála se, když odcházel do vánice. Aspoň to.

A pak... byl pryč. Chiara se rovnou vydala do hlubin lesa, ve kterém náhle vládlo až podezřelé ticho. Zavětřila, ale popravdě měla čenich tak promrzlý, že toho moc necítila. Že by se všichni vypařili? Nebo se proměnili v ledové sochy? Určitě tu někde bude ještě aspoň Alfredo s Leonardem, přece by se v tomhle počasí nevydali nikam pryč? Ona to tedy určitě v plánu neměla. "Zima pitomá," zahuhňala si pod vousy a natočila uši směrem k vytí, které se v tu chvíli ozvalo z lesa. Alfons. Co měl za lubem?
Začala se plouhat tím směrem. Směrem, kde původně Leonarda s bratrem zanechala. O moc velký kus se nepohnuli, jako by tu skutečně přimrzli, jen k nim ještě přibyla Vivianne. "Ciao," kývla jí na pozdrav se zamáváním ocasu a otočila se k Alfredovi: "Proč tu halekáš na lesy? Máš nápad, co dělat v tomhle pekelném mraze?" vyptávala se zvědavě. "Pozdravuje tě nějaký tvůj starý amico, mimochodem. Ze Sarumenu. Kasius?"

Prosím o oblázky, drahokamy a křišťály <3

20 oblázků, 20 drahokamů a 3 křišťály!

Únor 5/10

Pokývala hlavou, jako by nic jiného ani neočekávala. "Tak to někdy udělej a pak uvidíme, co budeš říkat." Netopýří tvářička Chiaře nikterak roztomilá nepřišla, stejně jako celý zbytek netopýrů. Docela ji zajímalo, k jakému názoru dojde Zurri, pokud si je někdy skutečně zblízka prohlédne. "To asi jsou, až na to, že můžou bejt prolezlý vzteklinou," utrousila s pokrčením ramen. I když to byla možná jen pověra, ona sama se s tím nikdy nesetkala. Podle toho, co slyšela, radši ani nechtěla.
Zurri si zatím přebírala v hlavě, co to vlastně znamená ta italština. "Mhm," odsouhlasila že jo, vážně to je jiná řeč. "Je to tak neuvěřitelné?" povytáhla "obočí". "Že jinde jsou věci jinak?" Obrátila oči v sloup, když se Zurri zeptala, jestli umí říct ještě něco. "Ne, vůbec ne, doma jsem si vystačila se slovem pro netopýra," zavrtěla hlavou, co tohle bylo za hloupé otázky? "Certo che posso. È semplicemente la mia lingua madre. Posso dire qualunque cosa mi venga in mente," vychrlila na Zurri vzápětí se samolibým úsměvem, který se ani nesnažila skrývat.
Když jí chtěla předvést svou magii, zelenooká vlčice jí ochotně nastavila tlapku. Tedy, s trochou zaváhání, ale nastavila. Tvář druhé vlčice zůstávala zcela nečitelná. Nechtěla předem naznačit nic z toho, co má v plánu. "Tak sleduj," napřáhla k ní Chiara zase svou tlapku a s prásknutím mezi nimi přeskočila jiskra statické elekřiny. Sice to byl milosrdně slabý šok, spíš k leknutí, než aby zabolel, ale pořád to byl šok a Chiara s očekáváním sledovala, jak se vlčice bude tvářit, už teď stěží potlačovala smích, který jí bublal v hrdle.

Vypadalo to, že vlk se jen tak rozhodit nenechá. Chiara nespokojeně nakrčila čelo. Popichovat vlky, kteří jsou takhle vyklidnění, nebyla žádná zábava. Bralo jí vítr z plachet, když to někdo přijímal bez jakéhokoliv rozrušení. "Jsi si jistý, že bys mi měl děkovat?" zkusila ho ještě trochu pošťouchnout. Bylo zřejmé, že neví, co to znamená a i když to nebylo nic zlého, mohla mu nakecat cokoliv.
Alespoň magie však zafungovala. Haha, ušklíbla se spokojeně, když viděla, že tohle s ním pohnulo, avšak dlouho jí to nevydrželo - brzo totiž padlo ono slůvko Sarumen. A ona věděla, že vlci odtamtud jsou... ne snad nedotknutelní, ale určitě nemohla tady Kasiovi připálit ocas a vyhnat ho za hory za doly jen tak. "Zvědavost? Sí, to je metla všeho vlčstva," prohlásila moudře, jako by snad sama nestrkala čenich především tam, kde jí do toho nic nebylo.
Kasius o tom Sarumenu rozhodně nelhal, to bylo zjevné hned za chvíli, když se zmínil o tom, že zná její sourozence. "Alfredo," doplnila ho. "Máš dobrý čumák. Moji sourozenci tady vážně žijí, akorát jsou nejspíš teď zaneprázdnění," ohlédla se přes rameno, jestli náhodou Alfredo nejde, ale ten byl pořád někde dál v lese. Uvažovala, jestli mu má říkat svoje jméno nebo ho odmítnout, případně si vymyslet nějakou blbost, ale nakonec si odevzdaně povzdechla. "Chiara." Otráveně kopla do sněhu. Tohle už nebyla a asi ani nebude žádná sranda, bude si muset najít jiného obětního beránka.
"Dio mio, vlku, jestli chceš pomoc, musíš přestat dělat tajemnýho. Domů, to jako do Sarumenu? Jak mám vědět, jestli tam furt bydlíš?" ujišťovala se už trochu podrážděně, protože se Kasius pořád nechtěl nějak konkrétně vyjádřit. "Hele, já tam nikdy přímo nebyla, ale myslím, že to není daleko. Někde tamtím směrem," kývla hlavou k východu, protože na západ už toho moc nebylo. Jen moře. "Mělo by to být poblíž hor," zapojila trochu mozek, aby si vzpomněla, co jí říkal Duncan. "Ne obyčejných, takových... divných, červených," dodala ještě i to, co viděla sama. Vrcholky prstových hor vídala na cestách často a věděla, že Sarumen leží někde pod nimi. "To je všechno, co vím," škubla nakonec rameny a čekala, jestli to vlkovi takhle stačí.