Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Listopad 9/10

Nad vodou poletovali bílí racci. Přetahovali se o rybu a pohoršeně na sebe vřeštěli. Chiara reflektovala, že vlastně nejsou až tolik odlišní od některých vlků, které znala. Uchechtla se vlastní myšlence a napjatě pozorovala, jak tenhle souboj dopadne - kdo bude vítězem. Přetahovaná ale byla ukončena předčasně, racci se náhle rozlétli do všech možných stran a dokonce i ta poklovaná ryba dopadla na zem bezprizorně. Oblohou totiž zakroužil velikánský orel a před ním se menší ptáci spěšně klidili, protože nechtěli skončit jako svačina v útrobách pravého pána oblohy. Chiara usoudila, že se víc podobá tomu orlovi, než uřvaným rackům a s tímhle svým zhodnocením situace byla více než spokojená.

Listopad 8/10

Její procházka už byla stejně skoro u konce. Došla do míst, kde končila písčitá pláž a začínaly špičaté skály, mezi nimiž se jí našlapovat příliš nechtělo. Navíc se tu schovávali ti nesnášení krabi a ve vodě mořští ježci. Toho si do tlapky ještě nikdy nevrazila a nestála o to si to v dohledné době vyzkoušet - nebo raději v žádné době. Došla tedy jen ke svému oblíbenému kameni, shora plochému s krásným výhledem na samotné moře. Uvelebila se tam, mušličku si položila pod tlapku, aby se jí neztratila a hleděla přes nedozírnou vodní hladinu až tam, kde se setkávala s šedivým nebem. Co bylo tam dál, to si ani netroufala hádat. Možná další země, možná také vůbec nic - konec světa. Nebo se oceán zkrátka táhl dál a dál, bez konce.

Listopad 7/10

Před sebou v písku náhle spatřila cosi lesklého. Přišla blíž a spatřila asi tu nejhezčí mušličku, jakou kdy našla. Byla nafialovělá a vnitřní stranu měla krásně perleťovou. Chiara ji vyloupla z písku, v němž byla uvězněná a počkala, až ji moře opláchne. Potom si ji prohlížela blíž. Ještě nikdy takovou neviděla! Měla na sobě zajímavou kresbu ve světlejších a tmavších fialkových odstínech a když na ni dopadly sluneční paprsky, jako by se úplně celá třpytila. Ba jako by snad zářila svým vlastním světlem uvězněným kdesi uvnitř. Obvykle si zakazovala nosit do úkrytu věci, které našla na pláži, protože kdyby brala všechno, co se jí líbilo, brzy by tam nebylo kam šlápnout, ovšem tuhle nádheru tu jen tak nechat nemohla. Vzala mušličku opatrně do tlamy a pokračovala v cestě.

Listopad 6/10

Potřásla hlavou, aby se vrátila do přítomného momentu. Bylo fajn snít o domovině, která zůstala za ní a o tom, že se tu jednou objeví Bettina, Alonso a všichni ostatní, ale dobře věděla, že to jsou jen sny. Její rodina teď byla tady a ona tušila, že do rodného kraje se už nikdy nevrátí. Chtě nechtě ji osud svázal s tímto místem, které mělo svá vlastní kouzla i své vlastní problémy. Stejné to nejspíš bylo všude na světě. Nikde to nebylo dokonalé, pomineme-li krajiny stvořené z vlčí fantazie, které existují pouze ve snových rovinách a kam nikdo nikdo vlastní tlapou nevstoupil - ne, pokud byl bdělý a při smyslech. Možná po smrti duše chodí do takového kraje, ale o tom polemizovat nehodlala. Do filozofování na takové úrovni se nepouštěla.

Listopad 5/10

Dokud byla s Bettinou, zimě se vlastně dokázali skoro úplně vyhnout. Prostě putovali směrem k jižnímu pobřeží, kde sněžilo jen málokdy. Ne, že by sníh nikdy před příchodem na Gallireu neviděla, ale rozhodně ho nevyhledávala a už vůbec nechtěla, aby ležel na zemi čtvrt roku a museli jste jít rovnou do pouště nebo na tu divnou planinu s ještě divnějšími zvířaty, abyste se mu vyhnuli. Ne, díky. To nebylo nic pro ni, byla teplomilný tvor, jako ještěrka. V zimě se cítila zpomalená a nevrlá. Pravda, loni si to s Corvem docela užila... Tedy dokud ji neproklel, aby nemohla mluvit a udělala ze sebe hlupačku před celou svojí rodinou, dokonce i před svými novými synovci. To tomu vlkovi nikdy v životě nebude schopná odpustit.

Listopad 4/10

I když, soudila, oni by asi ve smečce stejně žít nechtěli. Dokonce ani v takové, jako je ta naše. Pravda. Bettina si cenila svobody víc, než čehokoliv jiného na světě a většina její bandy na tom byla stejně. Někteří měli se smečkami hodně nepříjemné zážitky a někteří byli prostě rebelské typy, kteří by nedovedli respektovat žádnou autoritu. Nejspíš by to ve finálne nedělalo dobrotu, i když neměli ve Vrbě zrovna tvrdý režim. Stejně ale... Ráda by je ještě někdy potkala. V Galliree by se jim mohlo líbit. Našli by si nějaké místo jen pro sebe, nepochybně. Ona si to tady překvapivě oblíbila, i když byly věci, ke kterým měla pořád výhrady a při vzpomínkách na domovinu se jí po nich zastesklo. Nejhorší ze všeho bylo, pochopitelně, počasí.

Listopad 3/10

Mušlí a jiných schránek tu bylo k nalezení dost. V některých ulitách se schovávali poustevníčci, kteří Chiaru vždycky dost zajímali, ale nikdy se jí nepovedlo žádného přesvědčit, aby se jí pořádně ukázal. Nebyla na to asi dost trpělivá. Vždycky je něčím vyplašila a oni se pak schovali ještě hlouběji do svých schránek. Zato od větších krabů se držela dál po nepříjemných zkušenostech z minulosti, už nikdy si netoužila zopakovat tu bolest, když se vám krab přicvakne přímo na čenich! A možná ještě horší než bolest byla ta absolutní potupa! Alonso se jí smál, až se svalil do vln a málem se utopil. Při té vzpomínce se uchechtla. Někdy jí ta její banda tupců vážně chyběla, byla by si přála, aby taky našli cestu sem. Ve Vrbovém lese by se pro ně určitě místo našlo.

Listopad 2/10

Rytmus moře jí připomínal dech nějakého obrovského zvířete. Shledávala ho uklidňujícím, ale nesměla nad tím příliš přemýšlet, protože jinak to bylo také trochu znepokojivé. Moře bylo živel samo o sobě a kdyby se rozhodlo vzbouřit, bylo by mnohem nebezpečnější, než jakákoliv velká šelma. Mohlo spolknout klidně i několik vlků najednou. Byl vůbec nějaký limit jeho síly? Přemýšlet o tom bylo značně znepokojivé. Dnes jí však přišlo klidné a ospalé, drobné vlnky se jí pletly pod tlapkami jako přítulné ovečky a nic nenaznačovalo, že by měla zrovna v tenhle ospalý den okusit hněv moře. Proto s klidem pokračovala dál, občas sklonila hlavu k úlomku mušličky či hladkému kamínku v písku.

Listopad 1/10

Písková vlčice se rozhodla vypravit na vycházku po pláži. Den byl sice chladný, ale slunečný a koupat se stejně neplánovala. Mořskou vodu neměla moc ráda, akorát vám sůl zalezla do kožichu a pak vás všechno svědilo a hryzalo, dokud jste se pořádně neopláchli. Nemluvě už vůbec o tom, jak nechutné to bylo, když jste si omylem lokli. Ale procházet se po písečných plážích, brouzdat se v mělké vodě a užívat si pohledu na uklidňující vlny... to bylo něco pro ni. Vychutnávala si klid, který tu panoval, zhluboka dýchala vzduch vonící mořem a prohlížela si téměř dokonalé otisky svých tlap, které nechávala v mokrém písku. Mnoho jich ale nezůstávalo. Moře se vždy natáhlo a smylo je, takže to vypadalo, jako by tudy ani nikdy nešla.

Její snaha o ochranu byla ve výsledku úplně k ničemu. Nepočítala s tím, že se na ni vlk vrhne tak vztekle. Až příliš pozdě si uvědomila, že šanci zaútočit magií už nedostane. Až příliš pozdě jí došlo, že v očích svého soka vidí pouze vraždu a nic víc. Pozdě... Cítila v tlamě jeho krev, ale bylo jí příliš málo, než aby dokázala zastavit jeho šílené řádění. Ne, prosím. Byl tohle tedy její trest? Platila za to, co provedla? Prosím, já nechtěla. Nikdo ji nevyslyšel.
Černý vlk sebou mrsknul a přišlápl jí krk k zemi. Chiara zabojovala o poslední nádech, srdce jí v hrudi běželo o překot, ne, prosím- A pak jen příšerná bolest. Zalapala znovu po dechu, ale teď už se nadechnout nemohla. Vlk jí prokousl hrdlo a všechno náhle byla jen krev a krev a krev- Valila se místy, kde vůbec být neměla, tekla jí do plic, do žaludku, kam jen mohla. Zoufale se snažila vtáhnout vzduch do plic, ale všechen vzduch se ze světa vytratil. Nezvládla nic víc, než chrčivé chroptění, které jí z tlamy posílalo spršky krve. Kroutila se, kašlala a dávila, jak se její tělo snažilo vyhnat krev z míst, kde neměla co dělat, ale bylo jí příliš mnoho. Jen to zhoršovalo její agónii. Tlapami se sápala po rozdrceném hrdle, spravím to, spravím, jen musíme zastavit tu krev, letěly jí hlavou nesouvislé myšlenky, ale brzy i ty začaly odumírat.
Protočila oči k obloze, kterou se prohnalo hejno ptáků. Šedé mraky se snášely níž a níž, topila se v nich. Jakmile bolest začala ustávat, nebylo to až tak zlé. Svět šednul, šednul, vzdaloval se jí. Černý mluvil, ale nerozuměla mu. Mluvil z hrozně velké dálky a jeho slova byly jen samé nesmysly. Její pohyby se zpomalily, oči hleděly skrz látku reality kamsi dál, kam není živým dovoleno nahlédnout. Viděla záblesk zlata a vyvolalo to v ní nepochopitelný pocit ztráty... Ale i ten žil jen krátkou chvilku. Její srdce se dál snažilo pokračovat ve svém divokém úprku, ale nemělo sil, třáslo se a přeskakovalo. Když ji objala ledová voda, oddala se jí téměř s vděkem. Ponořila se do šedé... A byla pryč.

Už nechtěla. Už žádnou další krev, žádný další boj... A přesto to bylo tady. Viděla ve vlkových očích, že se tomu nevyhne. Nějaká její část uvažovala, jestli náhodou nezahynula tam u řeky, jestli tohle nebyl nějaký druh pekla. Černý se otočil, přiblížil se, začal ji obcházet. Chiara obnažila tesáky, přikrčila se a snažila se zapřít veškerou silou do země, aby ji vlk nepovalil. "Tak tedy pojď," zavrčela.
Šel.
Zuřivost jeho útoku byla nečekaná. Tenhle si ji jen tak netestoval. Prostě rovnou konal a ona už neměla tolik síly, aby mu mohla vzdorovat. Ač se snažila udržet na tlapách, neměla šanci. Shodil ji svým nárazem k zemi, dopadla s tichým "uf", ale neměla čas se sbírat na nohy. Vlk se jí okamžitě sápal po krku. Vmžiku jí došlo, že ji chce zabít, prostě jen proto, že kolem něj prošla. Pocit naprostého nereálna se vrátil, ale jeho horký dech a dotek jeho tesáků byly až příliš skutečné, než aby se té fantazii mohla oddat. Netroufala si použít magii hned zkraje, tušila, že by tím vyplýtvala poslední zbytky sil. Cpala si před hrdlo přední tlapy a vztekle cvakala zuby - docela dobře se jí dařilo si chránit krk, ale už nic dalšího. Zranitelné břicho měla odhalené, na existenci zbytku svého těla jako by zapomněla. Nenacházela pod vzteklým náporem cizincových útoků dobrou šanci k útoku a kdesi hluboko v její hrudi se začínala rodit panika.

Chvíli to vypadalo, že to bude v klidu. Zkrátka se minou a půjdou si každý svou vlastní cestou. Chiara o cizince zavadila jen okrajově pohledem, když se míjeli. Vznášel se kolem něj pach krve a v kožichu i na tlapách se mu blyštělo zlato. Kousla se do jazyka a chtěla se zahledět do prázdna před sebe, aby ji vlkův zjev dál neprovokoval, ale viděla, jak se on podivně otáčí. Přilepil se na ni pohledem a měla pocit, že se jí snaží dostat za záda. Hluboko v krku jí zarezonovalo zavrčení. Ne. Už žádné další bitky. Jen klid. Klid... A možná by ho i zachovala, kdyby černý nepromluvil.
Srdce jí poskočilo náhlou obavou o to, že by ji vlk o prsten mohl chtít připravit. "Nic, co by tě mělo zajímat," odsekla a obrátila se k němu čelem. Nelíbilo se jí mít ho za zády. Stáhla krk co nejvíc to šlo, jako nějaká želva, aby si ho bránila. "Běž si po svým. Já... já tě varuju, tohle pro tebe neskončí dobře," naježila se, ale její varování znělo téměř zoufale. Ona tohle nechtěla. Nechtěla ublížit nikomu dalšímu, ale zároveň v ní hluboko začal hlodat strach. Byla unavená, téměř vyčerpaná a ať už od ní tenhle vlk chtěl cokoliv, nebyla si jistá, jestli by mu dokázala zabránit si to vzít.

(//svůj přívěsek Chiara ještě nemá, ale na krku má na řetízku zlatý prsten :D)
//Sekvojový les

Do cesty se jí postavila řeka a tak zkrátka nasměrovala svoje kroky po jejím břehu. Směřovala k severu, dál od Vrbového lesa. Dokud nepřijdu na to, co se mi to stalo, prostě se tam nevrátím, rozhodla se a tím rozhodnutím se jí trochu ulevilo. Taky najdu Machiho a přivedu ho domů. Ale na to její mysl začala protestovat, obrazy a uvědomění, která si v žádném případě nechtěla připouštět, se opět začala drát na povrch. A spolu s nimi se znovu probudila i ta potlačená podrážděnost. Chiara otráveně zavrčela. Jako by nestačilo, že se jí všechno sypalo pod tlapami, ještě i její vlastní mysl se ji snažila krmit lžemi.
A tak, zatímco ona směřovala k severu, tmavá silueta si to šla naproti ní zase k jihu. Chiara si vlka všimla až docela pozdě, byla zahleděná někam hluboko do svého nitra a okolí příliš nevnímala. Teď ho ale spatřila a přitiskla uši k hlavě. Ne. Nechtěla se s nikým vidět, ale nebylo pochyb o tom, že ji cizinec už musel spatřit. Bodnutí podráždění bylo tentokrát silnější. Vážně musel chodit zrovna tudy? Musel se jí plést do cesty? Zhluboka se nadechla a vydechla, nutila se dostat iracionální hněv pod pokličku. Co se to se mnou děje? Nádech, výdech. Jenom klid. Prostě se pozdraví a půjdou každý svojí cestou. Vlk se nikdy nemusí dozvědět, že se minul s dvojnásobnou vražedkyní. Nikdo to nikdy nemusí vědět.

//Ronherský potok přes Roh hojnosti

Vzdalovala se od potoka pomalu, ale jistě. Loudavým tempem kráčela na rande s osudem, aniž by to tušila. Myšlenky se jí stále stáčely zpátky. K těm vlkům, kteří zmizeli jako prach ve větru. Ke krvi na trávě i ve vodě, k Machimu, který někde zmizel - jehož osud si její mysl odmítala plně připustit. Ke zlatému kroužku, který byl na jejím krku mnohem těžší, než by být měl... Ale mnohem hůř se nesla tíha, kterou umístil kolem jejího srdce.
Byla unavená a celá zbitá, nemohla jít domů, ale nevěděla, kam jinam by se měla vydat ani co jiného dělat. Nejlepší by možná bylo lehnout si a prospat se, ale cítila, že je příliš vnitřně rozhozená, než aby dokázala spát. A tak šla dál, krůček za krokem, ve stínu mohutných sekvojí se cítila menší než lesní mravenec. Možná už nikdy nebudu moci jít zpátky, uvažovala. Možná je tohle konec. Budu muset odejít napořád, abych je ochránila. Protože když jsem tohle zvládla udělat jednou... Otřásla se. Pořád nechápala, co to do ní vjelo. To přeci nebyla ona. Takhle se nechovala. "Vymklo se to kontrole," řekla znovu a potřásla hlavou.

//Mahtaë jih

Chvíli posedávala u potoka a podařilo se jí alespoň trochu uklidnit. Před očima však stále měla výjevy, které by raději zapomněla a ani voda s chutí jehličí ji nedokázala zbavit pachuti krve v tlamě. Jako by se jí zažrala hluboko do patra. Cítila se... špinavá. Zhluboka se nadechla, vydechla a vstala. Ne, nemohla jít takhle domů. Co by řekla? Komukoliv ze sourozenců by stačilo se na ni podívat a hned by věděli, že něco není, jak má. Musela... Pryč. Musím někam pryč. Nevěděla kam, nevěděla, co teď vlastně bude dělat, cítila jen téměř zoufalou vděčnost k tomu kousku zlata, který se jí houpal na krku. Neuvědomovala si, že to právě on všechno dělá ještě horší. Momentálně jí připadal jako ten nejbližší přítel, jako něco neskutečně cenného a drahého, co nemohla nikdy ztratit. Pomalým krokem vykročila přes pláně, spíš se jen tak vlekla.

//Sekvojový les přes Roh hojnosti