Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Ronherský potok přes Roh hojnosti

Vzdalovala se od potoka pomalu, ale jistě. Loudavým tempem kráčela na rande s osudem, aniž by to tušila. Myšlenky se jí stále stáčely zpátky. K těm vlkům, kteří zmizeli jako prach ve větru. Ke krvi na trávě i ve vodě, k Machimu, který někde zmizel - jehož osud si její mysl odmítala plně připustit. Ke zlatému kroužku, který byl na jejím krku mnohem těžší, než by být měl... Ale mnohem hůř se nesla tíha, kterou umístil kolem jejího srdce.
Byla unavená a celá zbitá, nemohla jít domů, ale nevěděla, kam jinam by se měla vydat ani co jiného dělat. Nejlepší by možná bylo lehnout si a prospat se, ale cítila, že je příliš vnitřně rozhozená, než aby dokázala spát. A tak šla dál, krůček za krokem, ve stínu mohutných sekvojí se cítila menší než lesní mravenec. Možná už nikdy nebudu moci jít zpátky, uvažovala. Možná je tohle konec. Budu muset odejít napořád, abych je ochránila. Protože když jsem tohle zvládla udělat jednou... Otřásla se. Pořád nechápala, co to do ní vjelo. To přeci nebyla ona. Takhle se nechovala. "Vymklo se to kontrole," řekla znovu a potřásla hlavou.

//Mahtaë jih

Chvíli posedávala u potoka a podařilo se jí alespoň trochu uklidnit. Před očima však stále měla výjevy, které by raději zapomněla a ani voda s chutí jehličí ji nedokázala zbavit pachuti krve v tlamě. Jako by se jí zažrala hluboko do patra. Cítila se... špinavá. Zhluboka se nadechla, vydechla a vstala. Ne, nemohla jít takhle domů. Co by řekla? Komukoliv ze sourozenců by stačilo se na ni podívat a hned by věděli, že něco není, jak má. Musela... Pryč. Musím někam pryč. Nevěděla kam, nevěděla, co teď vlastně bude dělat, cítila jen téměř zoufalou vděčnost k tomu kousku zlata, který se jí houpal na krku. Neuvědomovala si, že to právě on všechno dělá ještě horší. Momentálně jí připadal jako ten nejbližší přítel, jako něco neskutečně cenného a drahého, co nemohla nikdy ztratit. Pomalým krokem vykročila přes pláně, spíš se jen tak vlekla.

//Sekvojový les přes Roh hojnosti

//Ohnivé jezero přes Červenou řeku

Nechala se dál vést říčkami, ale zvuk tekoucí vody, jindy tak relaxující, ani ta dlouhá procházka moc neudělaly pro to, aby se uklidnila. Její nejhorší vlastnosti, její vznětlivost, její pocit viny nad tím, co provedla... To všechno blýskavý prstýnek na jejím krku přiživoval a ta nervy drásající směsice pocitů ji doháněla k zuřivosti. Věděla, že takhle se vrátit domů nemůže. Napadlo ji, že by se měla nejspíš někam schovat před zraky všech, možná zakousnout nějaké zvíře a držet se stranou, dokud ji to nepřejde. Nechtěla nikomu dalšímu ublížit. Nechtěla ublížit ani těm dvěma vlkům. Jen... se neovládla. "Věci se vymkly kontrole," zašeptala. "Já to nechtěla udělat. Nemělo to zajít tak daleko." Náhle hrozilo, že ji místo vzteku spolkne černá díra totální deprese. Skoro ji viděla před sebou, tu zející tlamu, jen se do ní převrátit... Chiara se usadila na břehu potoka, sklonila hlavu a hltavě se napila. Musela tu zůstat, dokud se neuklidní. Cítila, že by teď nejen nebyla nejlepší společnicí, ale že by mohla i někoho ohrozit.

//Tenebrae přes Plaminek

Kráčela pomalu a nechala se vést řekami. Její myšlenky se pořád chtěly vracet k tomu, co se asi stalo s Machim. "Utekl, prostě utekl, to je celý, nelíbilo se mu, jak se pereme a utekl," mumlala si pod vousy, ale nedařilo se jí svou mysl přesvědčit. Neustále se jí snažila podstrčit jiný obrázek, či spíše vjemy. Cosi pod jejich propletenou masou rvoucích se těl. Křupání kostí a tichý nářek, stěží slyšitelný přes jejich vrčení- "NE!" zařvala, až se jí v okolním tichu její hlas vrátil ozvěnou a pětice kachen na jezeře s pohoršeným kácháním odletěla k nebesům. "To jsou lži, to se nestalo!" Zachňapala vztekle zuby do vzduchu a křečovitě škubla hlavou, netušíc, že přesně tohle se prstýnku na jejím krku líbilo, přesně tyhle emoce, kterých teď byla plná - vztek a hanbu a zoufalství - chtěl přiživovat. Sklonila znovu hlavu mezi přední nohy, zrychleně oddechovala, ale dunění v hlavě neustávalo. Ten černý chuchvalec kolem její duše se zdál ještě větší a slizčí, než dřív. Snažila se dostat své emoce pod kontrolu, ale šlo to těžko. Nikdy pro ni nebylo snadné se uklidnit, když se jednou vztekla, ale tohle bylo něco jiného. Chiara si neuvědomovala, čím to je, věděla jen, že má strašný vztek. Cvakla zuby do vzduchu a vyrazila dál, z hrdla se jí dralo tlumené vrčení, jak byla naštvaná na sebe i na celý svět kolem.

//Ronherský potok přes Červenou řeku

Houseňák odešel a s jeho odchodem nastalo v okolí ticho rušené jen hučením řeky. Vlčice se skloněnou hlavou prudce oddechovala. Vražedná, majetnická zuřivost ji opouštěla, zježená srst přiléhala zpátky k tělu, srdce zpomalovalo do volnějšího tempa. Svaly ji bolely po rvačce, v níž schytala jen pár povrchních škrábnutí. Ale ostatní... Co to vlastně prováděla? Co to udělala? Náhle se prudce napřímila a rozhlédla se kolem. Nikde nikdo. Žádná těla. "Nic z toho se nestalo," vydechla, ale už když slova vypouštěla z tlamy, věděla, že nejsou pravdivá. Tráva byla poválená, zkropená krví, která slepila i její srst. A byla to skutečná krev, žádný výmysl, cítila její kovovou chuť v tlamě, lepila se jí na patro.
Navíc si vzpomínala, i když nechtěla. Hlavou se jí mihnul obraz Morgotha, kterému ten hnědý vyrval čelist. S její pomocí, ovšem. A pak, jako by se snažila svého milence pomstít, ona Tristanovi vypíchala oči. Jenže se nesnažila nikoho pomstít, snažila se jen získat prsten. Prsten! Zděšeně zašátrala u svého krku, na chvíli přesvědčená, že o něj přišla, ale ne, kdepak, ucítila pod tlapkou hladkou dokonalost jeho povrchu a zhluboka si vydechla. Alespoň on jí zůstal. Bylo by zlé o něj přijít, když kvůli němu vykonala takové věci. Věci, ze kterých se cítila odporně a špinavě, zhnuseně sama ze sebe.
Vzápětí v ní však znovu hrklo. Někdo v jejím shrnutí situace chyběl. "Machi!" vykřikla. Neměla nejmenší ponětí, co se s Machiavellim stalo. Jemu jsem neublížila. Ne, jemu ne, já bych nikdy- Ne, nevynořovaly se žádné vzpomínky, ve kterých by synovci ubližovala. Zároveň však vůbec nevěděla, kde skončil. "Utekl," rozsvítilo se jí. "Utekl domů, když jsme se začali rvát." Ignorovala pochybovačný hlásek, který se jí snažil namluvit něco jiného. Ne. Machi musel být v pořádku. Byl v pořádku. Jen prostě odešel. Nevěděla, jak mu to všechno vysvětlí, ale... na něco přijde. Hlavně ho nejdřív musí najít. Úplně ze všeho nejdřív však vkročila na mělčinu a omyla ze sebe cizí krev. Vypláchla si tlamu černou vodou, ale nenapila se. Svět se jí zdál dost černý i tak. V hlavě jí dunělo a v jejím nitru se převalovala jakási nechutná temná masa, provinilost, hanba a vztek provázané dohromady v ošklivý uzel. Domů. Musím domů, tam bude všechno lepší. Tam budu moct na tohle všechno zapomenout. Vyrazila.

//Ohnivé jezero přes Plamunek

Říjen 7

"Ne!" vykřikla Chiara teď už ne ve snu, nýbrž doopravdy. Vlastní hlas ji probudil a uvědomila si, že se netopí v čokoládové řece, ale že leží na břehu obyčejného potoka. Chuť rybiny ale v tlamě měla doopravdy a v tu chvíli toho na ni bylo nějak moc. Vyskočila na nohy a hodila šavli do rákosí. "Bleh," odfrkla si, ale hned jí bylo líp, když neměla žaludek přeplněný sumci. "V životě už žádného nepozřu," slíbila si a nakoukla opatrně do řeky. Všechny ryby byly pryč. A když se o chvíli později vrátila k jezevčímu plácku, zjistila, že i oni všichni zmizeli. Opravdu nad tím zůstával rozum stát, ale radši se nad tím příliš nepozastavovala. Kdoví, co to vlastně bylo. Nejspíš vážně nějaký nezdařený experiment, jehož účinky už vyprchaly. Protáhla se, překročila sumců prostou řeku a zamířila k domovu.

Říjen 6

Zdálo se jí o sumcích, kteří vyskakovali vysoko nad hladinu řeky. V řece ale už netekla voda, nýbrž cosi jiného - něco, co Chiara jakživa neviděla. Vonělo to sladce a zdálo se to husté, jako med. Když v tom zkusila omočit jazyk, bylo to dokonce i sladké jako med. Čokoládu samozřejmě nikdy neviděla, takže bylo zvláštní, že se jí dostala do snu, ale už se staly i podivnější věci. Sumci plavali čokoládovou řekou a vyskakovali z ní - vlčice si uvědomila, že zpívají. Sněz nás, sněz nás, sněz nás... "Já nechci!" zaprotestovala Chiara, ale sotva otevřela tlamu, jeden sumec v čokoládě jí do ní skočil. Chtěla ho vyplivnout, ale zjistila, že to nejde, musela ho sežrat. Z chuti rybiny smíšené s přeslazenou příchutí řeky se jí dělalo vážně šoufl, ale nemohla jinak, než sumce zhltat. Chtěla vzít nohy na ramena, ale břeh se jí podlomil pod nohama. Sladká řeka se jí nahrnula do tlamy a spolu s ní další ryby. "Ne, ne, ne-"

Říjen 5

Posledního sumečka už do sebe vlčice nasoukala tak trochu pod tlakem, protože jí přišlo škoda nechat napůl snězenou mrtvolku jen tak ležet. Sotva ale spolkla poslední sousto, bylo jí jasné, že to nebyl ten nejlepší nápad, jaký v životě měla. Ryby byly docela tučné a ten přehršel jídla jí asi trochu zatemnil mozek, protože neměla ve zvyku se takhle přežírat. Plácla sebou do trávy a zhluboka oddechovala. Trochu toho začínala litovat. Vlastně docela dost. Sumci jí leželi v žaludku jako kamení. Povzdechla si a zavřela oči. Nejlepší bude to zaspat, však oni už se jí v břiše nějak porovnají, zatímco bude spát. Dlouho se ale převalovala, než k ní spánek konečně přišel a když se jí už konečně podařilo na chvíli usnout, pronásledovaly ji hodně podivné sny...

Říjen 4

Ostatně, pokud tu hleděla na nějaké následky přemnožení, byl by jedině dobrý skutek, kdyby jich pár sprovodila ze světa, že ano? Mlsně si olízla čenich a už na nic nečekala. Chňapla po prvním sumečkovi, který jí přišel pod zuby. Byl to jeden z těch nejmenších, ale to nevadilo, v řece jich byla ještě spousta. Chiara ho schlamstla na dvě sousta a hned se vrhla po dalším. Její další úlovek už byl o něco větší a taky si ho vychutnala déle. Ryby byly překvapivě docela dobré. Ale jakto, že jich tady bylo tolik? Odplouvaly po proudu dál, ale nijak jich neubývalo, stále připlouvaly nové. Chiaře to nešlo do hlavy, ale nezastavilo ji to v tom, aby si nechytila ještě posledního macatého sumečka. No a co, jestli to byla invaze nebo nějaké nepovedené kouzlo, ryby ji zasytily i tak. A vážně se vůbec nebránily. Podivnost.

Říjen 3

Překonala ježčí palouk a pomaličku se propracovala až k meandrům řeky. Tam už neočekávala žádná překvapení... Jenže v tom přece podstata překvapení tkví. V tom, že je nečekáte. I v pomalém proudu řeky bylo totiž nezvykle živo. Ryby se tam tlačily a plácaly jedna přes druhou skutečně v nebývalém množství. Byly tam ryby malé i velké, ale všechny byly vousaté. "Copak jste se zvířata všichni zbláznili?" zeptala se, ale od ryb očekávala odpověď ještě méně, než od ježků a taky se jí nedočkala. Sumci se jen dál plácali v líném proudu a jí si vůbec nevšímali. Jenže vlčice si všímala jich. Ježci ji nezajímali, ale tady v tomhle viděla potenciál, jak se najíst bez velké námahy. Ryby totiž vypadaly, že její přítomnost stejně jako ježci vůbec neregistrují. A to se jim mělo stát osudným... tedy, aspoň některým z nich.

Říjen 2

Chvíli sledovala pohyb ježků a došla k závěru, že se přes palouk dostat půjde. Bude to ale muset udělat velmi, velmi opatrně. Zhluboka se nadechla, přivřela oči v hlubokém soustředění a udělala první krok. Položila tlapu přímo mezi dva ježky. Opatrně se posunula vpřed, každý krok soustředěně vypočítávala a skoro ani nedýchala. Párkrát sykla, protože si byla jistá, že každou chvíli ucítí pod kůží zabodané bodliny, ale nic takového se nestalo. Buď měla štěstí, nebo se vážně dokázala tak pekelně soustředit, ale na žádného ježka nestoupla, i když jí několik bodlináčů přeběhlo přes tlapky. Vůbec si jí nevšímali, vůbec se nebáli. Vlčice z toho byla úplně paf. Nic podobného nikdy neviděla ani nezažila, ale připisovala to zkrátka zvláštnostem přírody. Možná se ježci na podzim rojili a ona to jen nikdy neviděla. Všechno bylo možné.

Říjen 1

To si takhle jednou Chiara vyšla na procházku, ovšem vzít to přes Ježčí plácek se neukázalo jako ten úplně nejlepší nápad. Ježci totiž toho dne prováděli nějaké manévry, měli rojení nebo něco podobného. Když došla na okraj palouku, čelist jí poklesla. "Dio mio," vydechla šokovaně. Louka byla jako živá. Kam se podívala, tam se batolil nějaký ježek, ježčice či ježčátko. Z trávy trčely bodliny, vykukovaly čumáčky, mrkala černá očka jako korálky. Zvuk jejich funění a dupání se nesl do daleka. "Co to provádíte?" ptala se, ale ježci - pochopitelně - neodpověděli. Dál si hleděli svých ježčích záležitostí a vlčice si vůbec nevšímali. Jenže ona se potřebovala dostat domů a nechtěla to brát širokým obloukem přes půl Gallirei! Dobře, to je možná trochu přehnané, ale stejně... nechtěla si zacházet.

Chiara skočila po hnědém vlkovi. Nevšimla si, že se Belial opět objevil a snažil se zmizet, dokonce skoro ani nezaznamenala, že šlape po těle svého vlastního synovce, který se marně pokoušel bojovat o každý nádech. Středobodem jejího vesmíru se stal zlatý kroužek, který už ji měl pevně ve své moci. Pustila se do Tristana hlava nehlava, drápala, kousala, trhala. Bránil se, ale neměl šanci proti její zuřivé síle. Chiara nebyla možná hromadou svalů, ale uměla si prosadit svou, když chtěla - což bohužel hnědý vlk zjistil tím nejdrastičtějším způsobem.
Jeho bezvládné tělo padlo k zemi a ona se konečně zmocnila prstenu. Ten hlásek rozumu uvnitř se stále snažil volat, varovat ji, naprosto znechucený a zhrozený nad tím, co provedla. Vždyť zmařila dva životy! (Machiavelliho osud si stále plně neuvědomila.) Jenže když se dotkla toho hladkého zlata, zdálo se to velice nepodstatné. Dva vlčí životy v porovnání s tímhle... s tak překrásnou věcičkou... s věcičkou, která všem ukáže, jak velká a úžasná skutečně Chiara může být... ach, však to bylo jako nic! Natáhla si řetízek na krk a se zavrčením se otočila na Beliala, který však neútočil. "Vypadni," zavrčela se zkrvavenou tlamou a s ohněm v očích. "Jestli ti je život milý."

Chiara do Morgotha vrazila jako rozjetý náklaďák. Proti takovému výpadu se vlk mohl ubránit jen těžko, obzvlášť, když se k ní připojil ještě i Tristan. Světlý vlk se svalil na zem a Chiara cvakla zuby po prstenu. Jenže ten jí vyklouzl, tmavohnědý vlk měl větší štěstí. Zmocnil se ho a vyrval ho Morgothovi ne z tlamy, ale rovnou s tlamou.
Vytryskla krev a pohled na náhle znetvořenou tvář předtím pohledného vlka v Chiaře na krátkou chvíli vyvolal paniku. Cosi, jakási její část, která byla pro tu chvíli dokonale zapomenuta, se hluboko v ní snažila křičet, aby toho nechali, aby s tím okamžitě přestali, že tohle za to nestojí... Ale neměla šanci. Koutkem oka spatřila, jak se prsten zaleskl v Tristanově tlamě a vůle magického předmětu ten slaboučký hlásek zadupala do země. MŮJ!
Na magie teď už ani nemyslela, vrhla se okamžitě po Tristanovi jen zuby a drápy, drápala ho do obličeje jako vzteklá kočka, klidně by mu i vyškrábala oči, kdyby to bylo nutné. Ten prsten byl její, její a byla to jenom jejich chyba, že to nechápali a nechtěli jí ho dát.

Skoro ani nevnímala, že se jí podařilo uštědřit vlkům kolem zásah, veškerá její pozornost se soustřeďovala na prsten, který teď měla hezky ve svém sevření. Morgothova slova po ní sjela, aniž by zanechala nejmenší stopu. Skoro ho ani neslyšela, ba nevšimla si ani toho, že Houseňák se rozplynul jako mlha nad blaty. Byly to zcela nepodstatné věci, existující někde na okraji její mysli. Zlatý kroužek se stal středobodem vesmíru. Ovšem ne nadlouho. Její tělo se začalo pohybovat jakoby o své vlastní vůli. S hrůzou sledovala, jak se její tlapy zapírají do země a odstrkují ji od prstenu. "No!" vykřikla pohoršeně a ze všech sil se snažila bojovat proti síle, která s ní pohybovala - bylo to však naprosto marné. Morgoth se vrhl k prstenu a za řetízek ho zvedl ze země. V tu chvíli vlčice viděla rudě. Myslel si, že kvůli té jedné noci, co spolu strávili, si může dělat, co ho napadne? To se tedy panáček pletl! Tentokrát se ani s magií neobtěžovala, prostě se po něm vrhla drápy a tesáky. Opřela se do útoku vší silou, chtěla ho srazit na zem a vyrvat mu prsten z těch jeho špinavých pracek.