Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Chiara se vzdálila svým kamarádům tulákům a hledala trošku zábavy a taky něco na zub. Bylo zamračené ráno a na lov se jí vůbec nechtělo. Ovšem netrápila se tím, věděla, že nedaleko sídlí smečka a v okolí se potloukalo vlků poměrně dost. Tiše sestoupila do údolí, kde často někoho zahlédla. A doufala, že s trochou štěstí si jí nikdo nevšiml. Lezla opatrně z kopce a zastavila se jen proto, aby si v ostružiní trochu rozcuchala kožich a nabrala zanedbanějšího zjevu.
Usadila se dole do trávy, přímo se tam naaranžovala, přední tlapku pozvednutou, ušiska sklopená, zlatá očka plná slz. Ztělesněná ubohost! Tklivě popotáhla a dala se do nářku. "Uuu, uuu, proč se to muselo stát zrovna teď?" Dávala si pozor, aby to moc nepřeháněla, mumlala si spíš jakoby pro sebe a hlavně pofňukávala a popotahovala. Až půjde někdo kolem, jistě ji nepřeslechne a museli by mít srdce z kamene, aby ji jen tak obešli a nechali tam v trávě plačící sedět.
Tohle už měla ozkoušené, i když byl fakt, že někteří vlci byli strašně podezíraví nebo to byli grázlové, co se jí snažili ještě víc ublížit. Ti byli často vážně hodně překvapení, když "zraněná" vlčice najednou vyskočila, živější než pytel blech a začala se ohánět drápy a zuby hlava nehlava. Alonso jí říkal, že se jí to jednou vymstí a někdo jí opravdu něco udělá, ale ona se nebála. A ke všemu doufala, že si to třeba aspoň někteří z těch vlků rozmyslí, až příště narazí na vlčici, co fakt potřebuje pomoc. Co, však ona vlastně konala prospěšnou činnost!

To se zase jednou mladá Chiarka nudila. Trpělivosti do vínku moc nepobrala a vždycky, když se jejich cesta někde zastavila na delší dobu, začalo ji to hodně rychle otravovat. Toulky a spánek každou noc někde jinde jí v těch časech vyhovovaly mnohem lépe. Tiše ležet, koukat a rozjímat, kdepak, to nebylo nic pro ni. Tehdy byla ještě takové nevycválané telátko - ne, že by teď byla o mnoho lepší, pravda, ale přece jen se trošku zklidnila. Těžko bychom ale mohli říct, že zmoudřela. To by bylo nejspíš přehnané. Tropit lotroviny ji asi nepřestane bavit nikdy, i kdyby padaly trakaře a někdo jí vyhrožoval useknutím přední tlapy.
Tak či tak, když se nacházela v tom zapeklitém čase mezi dětstvím a pravou dospělostí, nuda k ní vždycky přicházela snadno. Ti, kteří ji znají, jistě vědí, že když se Chiara začne nudit, koukají z toho pro někoho trable. Trable pro ni nebo pro ty kolem ní, to už se různilo podle toho, jaký skvělý nápad jí střelí přes čumák. Tentokrát se nejednalo o nic horšího, než její oblíbenou kratochvíli, kdykoliv se octli na novém místě, kde ji nikdo neznal. Troška cvičení v herectví ještě nikdy neublížila! Tmavého, zamračeného rána se vypravila z paloučku, kde přebývali, na procházku, aby našla nějakého dobromyslného chudáka, který se stane její obětí.

//Staré meandry přes Ježčí plácek

Spokojeně střihla ušima, když viděla, že Elisabetta přesně chápe, co se jí snaží sdělit. Všechny ty zásady slušňákovství a dobrodiní ji určitě naučí Alfie, ale potřebovala do života i jiné dovednosti - a od toho právě měla tetičky. Kdoví, jakou školu vlčatům nabízela Lia? Chiara se tomu musela trochu zasmát, ráda by viděla zia Lia v akci, ale ona teď byla kdoví kde. "No, to vůbec. I když té bílé je na jaře taky dost, spousta stromů tak kvete, třeba, ale je to takové... pěknější. Hlavně, když už nám nemrznou zadky," zazubila se. Taky zimu moc nemilovala a byla velice vděčná, že je konečně za nimi. Teď se sice počasí trochu kabonilo a padal lehký deštík, ale vypadalo to jen na přeháňku, která brzo přejde.
"To nevím, musí jich být stovky," usoudila Chiara, zase tak moc se v kvítí nevyznala. Poznala jen to, co se jí líbilo, zbytek jí byl celkem buřt. "Stačí se jít podívat na kteroukoliv obyčejnou louku a hned jich uvidíš aspoň deset. Jsou pěkné, když si je strčíš za ouško." Teď však kráčely místy, kde to příliš nekvetlo a tak to nemohla Betty předvést. Škoda.
"Víš," zauvažovala nad zvoláním, které bylo pouze projevem vlčecího nadšení, ale Chiara to vzala velice vážně. "To bysme vlastně mohly. Já vím, kde jeden konec světa je," střihla ušima a spiklenecky na Elisabettu mrkla. "Stejně bych tam potřebovala něco zařídit. Ale je tam dost krkolomná cesta, bude to zkouška, co tvoje tlapky vydrží," varovala vlče, nedělala si ale velké starosti, co, však to byla i její krev, ta se pár kopců nezalekne!
Mrkla, kam to Elisabetta čučí. "To vypadá jako... no, to vypadá jako drahé kamení," zastavila chvíli na břehu. "Máš dobré oči," pochválila Elisu a pokusila se blyštivý kamínek vylovit tlapou ven. Nebylo to ale tak lehké, jak se mohlo zdát. Zajel mezi větší kameny a byl pryč. "Do háje!" Zkoušela ho vyhrabat, ale neměla štěstí, akorát si zmáčela obě přední nohy. "Jo, není to lehký. Ale to máš fuk, najdeme něco lepšího. Kdo by se chtěl opatrovat s kamením?" máchla tlapou, i když se cítila zklamaně, že se jí nepovedlo ten blýskavý klenot získat.
"Ale teď se drž u mě, tenhle les je... divnej," otřásla se lehce, neměla to tady ráda. Byla tu cítit divná zvířata a asi ani oheň to tu nechtěl strávit, protože i když to tu smrdělo čoudem, nikdy tu nic pořádně nehořelo. Už aby byly fuč.

//Narrské vršky přes Prstové hory

Březen 10/10

Příliš daleko se ve svém proslovu nedostal, než k všeobecnému veselí šlápl na ježovku. Pokud někdy existovala naděje, že Bettininu bandu o něčem přesvědčí, hanebně zahynula ve chvíli, kdy vlk tenkým hláskem vykvikl. Potom už bylo všechno marné, vlci se mu prachsprostě vytlemili a bylo jasné, že ho poslouchat nebudou. Měl tolik rozumu, aby si to uvědomil. Viděl, že je to marné. Zahanbený se odbelhal do tmy a jejich veselení pokračovalo dál, pod stříbrným měsícem až do brzkých ranních hodin, kdy začínal obzor nad mořem růžovět a první rackové opět zvolali své skřeky. Teprve tehdy konečně všichni poskládali hlavy a na valné hromadě, tak, jako vždycky, usnuli, zatímco zbytek světa se probouzel do nového krásného dne.

Březen 9/10

Večer se všichni uvelebili na pláži, dokonale unavení po dlouhém dni skotačení, obalení pískem a nasolení jako slanečci. Jedli ryby a někteří pořád ještě blbli s chaluhami a mušličkami. Z jedné ulity vykoukl ráček poustevníček a ta potom kolovala mezi všemi, jak se na chudáka chtěl každý podívat. Ještě dlouho po západu slunce si povídali, zpívali a halekali. Jejich hlasy se nesly nad mořem a celý svět jako by patřil jenom jim.
Vlku samotáři, který žil nedaleko pláže, se to příliš nelíbilo. Kolem půlnoci vylezl ze své nory, naběhl mezi vlky a začal jim spílat, aby konečně nechali toho kraválu, že celý den nebyla minuta klidu, tak by si snad mohli dát pohov aspoň v noci, když všichni normální vlci už dávno spí.

Březen 8/10

Chiara chvíli sbírala s Vivianou barevné mušličky a nechala si od vlčice ukázat nějaké mořské potvůrky. Společně postavily vysoký kopec z písku, který chtěl Angelo povýšit na právoplatnou pískovou jeskyni. Když však začal kopat průchod, písková hora ho dočista zasypala. "Tak mi přece pomozte!" Ale Chiara s Vivianou ho místo nějaké pomoci pohřbily ještě hlouběji do písku.
Alonso, Valentino a Bettina mezitím lovili ryby. I k tomu se Chiara nachomýtla. Byly jinačí, než sladkovodní a také chutnaly úplně jinak. Rybolov ale mladou vlčici nikdy moc nebavil, chtělo to strašnou spoustu trpělivosti a když už něco chytla, vždycky to byla strašně malá čudla, co ani nestála za řeč.

Březen 7/10

Spadli do mokrého písku a oba se několikrát překulili. To stačilo, aby se proměnili v písečná monstra. Váleli se po zemi a oba se chechtali jako šílenci, i když měl Valentino písek v očích a Chiara si ho nabrala plnou tlamu. "Vy jste fakt vadní," komentoval Alonso moudře. Sám si na hlavu navěsil chaluhy jako zelenou hřívu, tudíž od něj podobné vyjádření skutečně sedělo. Když to Chiara viděla, chechtala se tak moc, že skoro nemohla popadnout dech. Valentino jí ochotně napomohl důkladnou herdou do zad.
Byl to skvělý den naplněný legrací a veselými zážitky. Koupali se ve slané vodě, odpočívali v teplých paprscích slunce a potom se zase vrhali do vln.

Březen 6/10

Tak jako zástupy a zástupy vlčat před ní to musela vyzkoušet na vlastní kůži. Valentino ji ještě nabádal. "Pojď ochutnat tu vodu, pojď, pojď, lokni si pořádně." Malá Chiara byla ve spoustě ohledů ještě vskutku velice naivní a nachytala se. Hltla si slané vody opravdu důkladně a hned začala prskat a kuckat. "Va-len-TINOOOO!" zavřeštěla svým nejvyšším ječákem a rozběhla se za vlkem, který se smíchem prchal přes písečnou pláž. Měl dlouhé nohy, ale Chiara byla jako střela. Nebyla ještě dost velká, aby vysokého vlka povalila pouze vlastní silou, avšak to jí nepřekáželo. Použila vlastní zaručenou techniku. Prostě hodila myšku Valentinovi přímo pod nohy a v příští vteřině už se řítili k zemi oba.

Březen 5/10

Stála na písčitém vršku a dlouho hleděla na moře, ke kterému měli zanedlouho dojít. Bylo obrovské, pod bezmračným nebem ocelově modré a zdálo se, že je živé. Natahovalo se k pevnině a opět se jí pouštělo. Natahovalo se... a sklouzávalo zpět. Vítr, který od něj vanul, s sebou přinášel křik racků a zvláštní slanou vůni. Tlapky jí div že nepřirostly do země a museli ji pobídnout, aby se už odtrhla a koukala sebou pohnout, když je celé dny tak poháněla. A tak se odtrhla a rozběhla se společně s ostatními cestičkou dolů, aby už se s mořem mohla konečně seznámit zblízka. Takovouhle spoustu vody ještě nikdy neviděla a věděla, že moře je jiné, než jezera a řeky. Neuměla si ale přesně představit, čím. Že je slané, to jí mnoho nenapovědělo.

Březen 4/10

"Ne-e," zavrtěla Chiara hlavou, sladký úsměv stále na tváři. "A budem tam teda už?" Se zaskučením vycházejícím až kdesi z hlubin hrudi Valentino natáhl krok a šel se zařadit někam dopředu, daleko od Chiařiných dotazů. Té se to nijak nedotklo. Prostě si našla jinou oběť. Ze začátku byla vážně tolik zvědavá na moře, a to stále platilo, ale v tomhle bodě putování už měla větší zábavu z otravování všech okolo. Začínala v tom být skutečně dobrá.
Všem se neskutečně ulevilo, když čtvrtého dne vystoupili na písčitý svah a dole před nimi se poprvé otevřel výhled na zdánlivě nekonečnou modrou hladinu. "Dívej, Chiaro, tady máš moře. A díky bohům za to," zamumlal si Alonso poslední větu jen tak pod vousy, ale Chiara ho i tak slyšela a od srdce se zasmála.

Březen 3/10

Cestovali už několik dní a Chiaru to přestávalo bavit. Stejně jako ona patrně přestávala bavit všechny zúčastněné. Bettina totiž udělala tu chybu, že jí předem prozradila, kam jdou. "Brzy uvidíme moře," sdělila vlčeti spiklenecky a od té chvíle jako by Chiaru zachvátila horečka. "Už tam budeme? Už tam budeme? Jak to je ještě daleko? Už budeme u moře?" "Tři dny," chytal se za hlavu Valentino. "Tři dny nezavře tlamu, jak to může vydržet? Jak to můžeš vydržet?" obrátil se rovnou k Chiaře, která se culila jako andělíček na obláčku a pro přítomný moment vyhlížela jako to nejnevinnější a nejbezelstnější stvoření ve vesmíru. Pokrčila rameny. "To tě nebolí tlama?"

Březen 2/10 - Zurri

Pokrčila rameny. "Já jsem je nevymýšlela, co ti mám na to říct?" opáčila ledabyle, ačkoliv zrovna tohle pořekadlo si vskutku vymyslela. Či přinejmenším ho upravila podle svého uvážení. Spokojeně se protáhla a zaměřila svůj pohled ven z nory, kde už nepanoval takový Mordor, jako ješě nedávno. Jejich skrýš jí začínala být malá a také docela nudná. Nemohla tu donekonečna pouštět do Zurri elektrické šoky. Vlčice teď už určitě bude opatrnější a nenechá se tak snadno nachytat, jako poprvé.
Zurri souhlasila, že se podívají ven a tak se tam Chiara hned hrnula. Nabrala do plic svěží vzduch a rozhlížela se kolem. "Co? Ne, ne, hele, zas tak šílená nejsem. Pokud to vážně bude tak, jak si představuju, zůstal by z tebe jen malinkatý škvarek." Vražda bleskem na pořadu dne vskutku nebyla. Zelenoočka jí nepřišla jako někdo, kdo by si takový osud zasloužil.
Doklusala k malému hloučku mladých stromků a křovin a zastavila ve vzdálenosti, kterou odhadla jako bezpečnou. Klíčové slovo odhadla. "Tak, a teď se koukej, jak to ten šípek schytá," otočila se na Zurri, pohled plný téměř maniakálního nadšení a než by ji kdokoliv stačil zastavit, otočila veškerou svoji magickou sílu proti nevinnému keři. Mohutný blesk se snesl z nebes a praštil přímo do něj. Vzduch zasmrděl ozónem a kouřem. Drobnější větvičky se rozlétly na všechny strany a trosky keře doutnaly a místy hořely. "Jooo, johohó, skvělý!" zvolala Chiara nadšeně, i když se jí motala hlava a brněly ji snad i zuby ze vší té síly, kterou do blesku vložila.

//Vrba přes Tajemnou louku

"Nám se to ale vyplatí dost," zastřihala Chiara spokojeně ušima. Dokud bude na světě dost dobrosrdečných moulů, nemusela se strachovat, že by někdy zašla na přepracování. Ne, že by jí to někdy hrozilo. "A oni z toho zase mají hřejivý pocit u srdéčka, že udělali dobrý skutek. Je to oboustranně výhodné," zazubila se na Elisabettu.
"No," zavrtěla hlavou. "Jsou různé. Červené, žluté, modré... To jen tyhle první bývají bílé, ale ony se brzo ukážou i ty ostatní, však uvidíš," ujistila mladší vlčici, která žádné pořádné jaro nejspíš ještě nezažila. Bylo to dávno, co se Chiaře naskytla příležitost pobavit se s nějakým mrnětem a byla z toho patřičně nadšená. Nějaký prcek, kterému mohla ukazovat svět? Skvělé. Tím víc, že na konci dne ho mohla zase vrátit právoplatným rodičům. Být tetička bylo stokrát lepší, než matka, aspoň pokud šlo o ni.
To už se vypravily z objetí vrb a vydaly se přes palouček, kde už některé z těch dalších květin vykukovaly. "Podívej. Tady máš žlutou kytku, farfara. A tady modrou, veronica," poukázala Chiara tlapou na podběl a rozrazil, když je míjely. Co se týkalo cíle jejich cesty, Chiara jen neurčitě pokrčila rameny. "Prostě uvidíme, kam nás vítr zavane, co ty na to? Tyhle jižní kraje jsou všechny celkem hezké," prohlásila a už se koukala, co dalšího by nipote ukázala.

//Uhelný hvozd přes Ježčí plácek

Těžko říct, kde se zbytek Alfredových potomků potuloval. Chiara se nad tím lehce zamračila, ale na druhou stranu, kdyby byl důvod vyšilovat, Alfie už by tak určitě činil. Konec konců, byl to jeho potěr. "Však oni se ukážou," máchla tedy po krátké úvaze tlapou, neměla náladu jít na nějaký lov zdivočelých vlčat, ba naopak doufala, že by se mohla vydat zase jednou na výlet. S malou neteří v závěsu, samozřejmě!
"Grande," zasmála se, bylo vidět, že tahle vlčí slečna se ve světě neztratí. Aby taky jo, však byla z dobré krve. "Když to umíš dobře zahrát, často se ani nemusíš namáhat. Spousta vlků je tak strašně ochotná pomáhat, div se nepřerazí - až bys tomu ani nevěřila," střihala ušima. Musela jí přece předat nějakou tu průpravu.
"Sí, a teď už jich poroste víc a víc," kývla, sníh mizel přímo před očima a než se vůbec nadála, jako by byl všechen úplně a dočista pryč. Což znamenalo, že byl čas vypadnout, aspoň na chvíli, než tady zapustí kořeny. "Výborně, já taky ne, takže jdeme," rozhodla Chiara rázně, i když měla aspoň dost rozumu, aby hlasitě zavyla a dala tak na vědomí svůj odchod. A když zjistila jméno své neteře, dodala ještě hlasité zahalekání: "Alfredooo, Elisabetta je se mnouuu, jooo?" Protože měla hlas jako buvol, předpokládala, že ji Alfie jen tak nepřeslechl. Střihla ušima a zazubila se na Betty: "Tak můžeme jít, principessa. Jdeme si to jaro prohlédnout pěkně zblízka." Neměla žádný konkrétní cíl, ale myšlenka na výlet s Elisabettou ji naplňovala nadšením. Musela bratrovy ta vlčata trochu proškolit podle svého! On by se určitě nezlobil...

//Staré meandry přes Tajemnou louku

Březen 1/10 - Zurri

"Jenom co?" přitlačila Chiara na zelenoočku, čistě jen aby slyšela, co z ní vyleze. Neměla jiný důvod pro to ji takhle grilovat, prostě jen zabíjela čas. A byla zvědavá. Mysli místních vlků byly někdy tak neuvěřitelně omezené, až to pěkné nebylo. Byla Zurri taky taková? Chiara se poušklíbla nad její nevinně položenou otázkou. Bylo jí jasné, že pokud nebyla druhá vlčice Italkou v přestrojení, nerozuměla jí ani bů. "Že kdo je zvědavý, ten bude brzo starý a naroste mu prasečí ocásek," odrecitovala samozřejmě velmi doslovný a přesný překlad.
A potom se přesunuly k hrátkám s magií. Hra to byla hlavně pro Chiaru, která se bavila vážně skvěle. Zurri schytala menší šok a tvářila se neskutečně ublíženě, jako nakopnuté štěňátko. "To byl šok," opáčila věcně. "Zas tolik se nestalo, ne? Umím udělat i větší. Možná... i fakt velký, i když to jsem ještě nedělala. To by ale bylo lepší zkoušet asi venku," zamyslela se naštěstí předtím, než je v malém prostoru obě upražila bleskem. Zahleděla se ven, kde sněžení snad už trochu opadlo. "Můžem to jít zkusit hned!" zajiskřilo jí v očích možná až příliš velkým nadšením.