Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nějaký čas nebylo nic. Pouhá temnota a uprostřed té temnoty jen další temnota. Ale přesto tam někde, obklopená prázdnotou, musela ona sama dál existovat. Postupně se jí totiž začínalo navracet vědomí. Pachy, vjemy, zvuky. Znovu ucítila své tělo. Slyšela šplouchání. Nejprve měla pocit, jako by se vznášela, ale po chvíli si uvědomila, že se na ni cosi lepí a pohupuje s ní. Nevznášela se ve vzduchu, ale možná plula na hladině moře? Čím více vzhůru byla, tím víc se do toho nořila. Síla, která ji držela dosud na hladině, se vytrácela.
A cosi bylo špatně. Vzduch byl těžký železitým pachem a pevná země pod tlapami, kterou se marně snažila nahmatat, zkrátka... zmizela. Zakopala zoufale tlapami a ponořila se pod hladinu. Prskajíc a plivajíc si probojovávala cestu zpátky ke vzduchu, ale z chuti, kterou měla v tlamě jí už teď bylo jasné, že tohle není žádné jezero ani moře. Byla to důvěrně známá chuť, taková, kterou si spíš než s koupáním spojovala s večeří. Nebo s bolestí. S námahou kopala tlapami a podařilo se jí nabrat do plic s heknutím opět kyslík.
Zamžourala, aby rozlepila víčka, která jí tekutina, v níž plavala, zalepila. Všechny smysly jí našeptávaly, že okolo ní je samá krev, ale na ten pohled stejně nebyla připravená. Rudá, rudá, rudá. Kam až oko dohlédlo. Srdce jí okamžitě vyskočilo až do krku. Co to bylo za místo? Co... se vlastně stalo? Vyslala své myšlenky zpátky v čase, ale jakoby narazila na pevnou zeď. I v jejích vzpomínkách byla jen samá krev. To nemohlo být správně! Ona by přece nikdy- Ne, ne, ten brutální zmatek nebyly pravé vzpomínky. Možná na noční můry, ale rozhodně ne na nic, co se doopravdy přihodilo. Za to mohlo tohle divné místo. Mátlo ji, nenechalo ji přemýšlet. Krom toho musela stále kopat nohama, aby se udržela nad hladinou. Šlo to o poznání hůře, než ve vodě. Krvavá lázeň se k ní lepila a jakoby se ji stále snažila stáhnout ke dnu.
Chiara se rozhlédla kolem, přesvědčená o tom, že poblíž musí být pevnina. Jak by se sem dostala, kdyby to tak nebylo? Je tohle vlastně pořád ještě Gallirea? Kde to vlastně jsem? A pak otázka, která jí přeběhla chladnými drápy po páteři – čí je to krev? Kam až oko dohlédlo nebylo vůbec nic. Ani jeden jediný záchytný bod, jediná živá duše. Zkrátka nic. Vzduch nad obludným oceánem nebrázdili žádní ptáci – a proč také? Co by zde lovili? Pokud viděla, byla tu jedinou živou duší. Za předpokladu, že vůbec ještě byla živá a při vědomí. Ráda by věřila tomu, že jde o nějakou halucinaci, ovšem působilo to všechno až příliš reálně na to, aby to dokázala přijmout. Nakonec byla vlastně i ráda, že tu nic jiného živoucího nevidí. Z myšlenky, že by v hlubinách pod ní možná mohly žít jakési zrůdné ryby, které místo vody skrze žábra filtrují krev, se jí dělalo nevolno. Raději si to ani nepřipouštět.
Ale moment! Přimhouřila oči a zamžourala do dálky. Ne, obzor nebyl úplně prázdný. To, co nejprve považovala za obyčejný mrak držící se těsně nad mořem, jí teď připadalo jako něco hmotnějšího. Neměnilo to tvar, nepohybovalo se to. Skoro si ani netroufala doufat v to, že by se mohlo jednat o skutečnou pevninu, ale nenapadalo ji, co jiného by to mohlo být. Hřbet nějakého z těch obludných stvoření, možná? Nebo něco plující po hladině? Ale ať už to bylo cokoliv, bylo to dost velké na to, aby to z dálky viděla a tedy by to snad uneslo její váhu. A – což bylo možná ještě důležitější – jednalo se o věc, která prolomila tu hrůznou monotónní prázdnotu. Byl to vzdálený bod, ke kterému se mohla propracovat. Nějaký cíl, něco, co mohla dělat. Netušila, zda to k něčemu bude či zda onoho bodu vůbec dosáhne, ale bylo to lepší, než se tu jen nečinně vznášet a čekat na jistou smrt. Zhluboka se nadechla a začala pádlovat nohama.
Už po krátké chvíli byla zadýchaná, až to hezké nebylo. Bylo to mnohem náročnější, než plavat ve vodě a nebyla tu žádná šance si odpočinout. Tlapami nikde nedosáhla na dno a netroufala si ani odhadovat, jak je moře hluboké. Možná ani žádné dno nemělo. Upírala oči před sebe, na tu tmavou čáru na obzoru, která se snad vůbec nepřibližovala. Nebo ano? Možná... Možná, že byla o malinko blíže? Nebo si to jenom namlouvala, aby se cítila líp? Nakonec na tom nezáleželo. Jinou možnost prostě neviděla.
Zhluboka se nadechovala a zprudka vydechovala. V hrudi ji pálilo, hrdlo jí hořelo. Cítila, jak jí i z tlap vyprchává síla. Přemlouvala svaly, aby ze sebe vydaly, co jen mohly, notak, tlapy, kopejte dál, plíce, pracujte, srdce, pumpuj-
Křeč jí projela pravou přední tlapou s takovou prudkostí, že se okamžitě ponořila pod hladinu. Krev jí natekla do tlamy a vletěla do krku. S nesmírnou námahou se jí povedlo vyplavat, ale mrskala se teď jako zraněná ryba, kašlala a dávila se. Křeč ne a ne pominout. Tak, tohle je ono, tohle je konec, problesklo jí hlavou, protože už zase šla pod vodu... A v tu chvíli křeč polevila. Už mohla zase používat všechny tlapky, ale byly zesláblé, jen tak tak s nimi hýbala. Nemohla takhle už vydržet dlouho, v žádném případě.
Vlastní dech jí hvízdal v uších, bušení srdce bylo téměř ohlušující a bolelo ji úplně všechno. Znovu sklouzla pod hladinu, vyplavala, sklouzla. Nabrala si do plic krev, rozkašlala se a opět se nad ní hladina zavřela. Tentokrát už však v sobě nedokázala najít tolik sil, aby se vůbec pokoušela o to bojovat dál. Vydala ze sebe všechno a už více nemohla. Tak ať... Tak ať je tedy konec, já už nemůžu. Dech jí došel rychle a když po něm automaticky zalapala, nenabrala nic jiného, než hustou tekutinu, jindy tak životodárnou. Teď ji naopak dusila, topila. Ničila. Na moment měla pocit, že se jí hrudník snad musí roztrhnout, ale netrvalo to nijak dlouho. Brzy bolest nahradilo otupění, temnota kolem ní se prohlubovala – byla už i v ní, všechno bylo tmavé, chladné, mrtvé. Tak jako během pár vteřin bude ona. V té poslední chvíli došla smíření a odevzdala se do tlap prázdnoty téměř s vděkem, protože pokud už nic jiného, znamenalo to konec tohoto nehorázného utrpení.

1000 slov 1/2

Listopad 10/10

S takovou myšlenkou si mohla klidně lehnout a jít spát, což také udělala. Složila si hlavu na přední packy, zívla a zavřela oči. Moře šumělo, vánek si pohrával s její srstí, vzduch voněl solí a dálkami. To všechno ji uspávalo. Křik racků, který se začal po chvíli opět ozývat, když orel odletěl hledat potravu jinam, ji už nevyrušil, jen se stal součástí jejích snů, do kterých se propadala. Fialovou mušličku měla nadále přitisknutou pod přední tlapkou a slabé fialové světlo, které z ní vycházelo, se teď už nedalo zpochybnit. Kdyby to viděla, jistě by užasla nad tou krásou, ale vlčice v tu chvíli neviděla vůbec nic. Spala. Spokojeně oddechovala a nedozírný oceán jí k tomu šuměl svou nekonečnou ukolébavku pro unavené duše. A mušlička svítila... a svítila... a její světlo pronikalo do snů vlčice.

Listopad 9/10

Nad vodou poletovali bílí racci. Přetahovali se o rybu a pohoršeně na sebe vřeštěli. Chiara reflektovala, že vlastně nejsou až tolik odlišní od některých vlků, které znala. Uchechtla se vlastní myšlence a napjatě pozorovala, jak tenhle souboj dopadne - kdo bude vítězem. Přetahovaná ale byla ukončena předčasně, racci se náhle rozlétli do všech možných stran a dokonce i ta poklovaná ryba dopadla na zem bezprizorně. Oblohou totiž zakroužil velikánský orel a před ním se menší ptáci spěšně klidili, protože nechtěli skončit jako svačina v útrobách pravého pána oblohy. Chiara usoudila, že se víc podobá tomu orlovi, než uřvaným rackům a s tímhle svým zhodnocením situace byla více než spokojená.

Listopad 8/10

Její procházka už byla stejně skoro u konce. Došla do míst, kde končila písčitá pláž a začínaly špičaté skály, mezi nimiž se jí našlapovat příliš nechtělo. Navíc se tu schovávali ti nesnášení krabi a ve vodě mořští ježci. Toho si do tlapky ještě nikdy nevrazila a nestála o to si to v dohledné době vyzkoušet - nebo raději v žádné době. Došla tedy jen ke svému oblíbenému kameni, shora plochému s krásným výhledem na samotné moře. Uvelebila se tam, mušličku si položila pod tlapku, aby se jí neztratila a hleděla přes nedozírnou vodní hladinu až tam, kde se setkávala s šedivým nebem. Co bylo tam dál, to si ani netroufala hádat. Možná další země, možná také vůbec nic - konec světa. Nebo se oceán zkrátka táhl dál a dál, bez konce.

Listopad 7/10

Před sebou v písku náhle spatřila cosi lesklého. Přišla blíž a spatřila asi tu nejhezčí mušličku, jakou kdy našla. Byla nafialovělá a vnitřní stranu měla krásně perleťovou. Chiara ji vyloupla z písku, v němž byla uvězněná a počkala, až ji moře opláchne. Potom si ji prohlížela blíž. Ještě nikdy takovou neviděla! Měla na sobě zajímavou kresbu ve světlejších a tmavších fialkových odstínech a když na ni dopadly sluneční paprsky, jako by se úplně celá třpytila. Ba jako by snad zářila svým vlastním světlem uvězněným kdesi uvnitř. Obvykle si zakazovala nosit do úkrytu věci, které našla na pláži, protože kdyby brala všechno, co se jí líbilo, brzy by tam nebylo kam šlápnout, ovšem tuhle nádheru tu jen tak nechat nemohla. Vzala mušličku opatrně do tlamy a pokračovala v cestě.

Listopad 6/10

Potřásla hlavou, aby se vrátila do přítomného momentu. Bylo fajn snít o domovině, která zůstala za ní a o tom, že se tu jednou objeví Bettina, Alonso a všichni ostatní, ale dobře věděla, že to jsou jen sny. Její rodina teď byla tady a ona tušila, že do rodného kraje se už nikdy nevrátí. Chtě nechtě ji osud svázal s tímto místem, které mělo svá vlastní kouzla i své vlastní problémy. Stejné to nejspíš bylo všude na světě. Nikde to nebylo dokonalé, pomineme-li krajiny stvořené z vlčí fantazie, které existují pouze ve snových rovinách a kam nikdo nikdo vlastní tlapou nevstoupil - ne, pokud byl bdělý a při smyslech. Možná po smrti duše chodí do takového kraje, ale o tom polemizovat nehodlala. Do filozofování na takové úrovni se nepouštěla.

Listopad 5/10

Dokud byla s Bettinou, zimě se vlastně dokázali skoro úplně vyhnout. Prostě putovali směrem k jižnímu pobřeží, kde sněžilo jen málokdy. Ne, že by sníh nikdy před příchodem na Gallireu neviděla, ale rozhodně ho nevyhledávala a už vůbec nechtěla, aby ležel na zemi čtvrt roku a museli jste jít rovnou do pouště nebo na tu divnou planinu s ještě divnějšími zvířaty, abyste se mu vyhnuli. Ne, díky. To nebylo nic pro ni, byla teplomilný tvor, jako ještěrka. V zimě se cítila zpomalená a nevrlá. Pravda, loni si to s Corvem docela užila... Tedy dokud ji neproklel, aby nemohla mluvit a udělala ze sebe hlupačku před celou svojí rodinou, dokonce i před svými novými synovci. To tomu vlkovi nikdy v životě nebude schopná odpustit.

Listopad 4/10

I když, soudila, oni by asi ve smečce stejně žít nechtěli. Dokonce ani v takové, jako je ta naše. Pravda. Bettina si cenila svobody víc, než čehokoliv jiného na světě a většina její bandy na tom byla stejně. Někteří měli se smečkami hodně nepříjemné zážitky a někteří byli prostě rebelské typy, kteří by nedovedli respektovat žádnou autoritu. Nejspíš by to ve finálne nedělalo dobrotu, i když neměli ve Vrbě zrovna tvrdý režim. Stejně ale... Ráda by je ještě někdy potkala. V Galliree by se jim mohlo líbit. Našli by si nějaké místo jen pro sebe, nepochybně. Ona si to tady překvapivě oblíbila, i když byly věci, ke kterým měla pořád výhrady a při vzpomínkách na domovinu se jí po nich zastesklo. Nejhorší ze všeho bylo, pochopitelně, počasí.

Listopad 3/10

Mušlí a jiných schránek tu bylo k nalezení dost. V některých ulitách se schovávali poustevníčci, kteří Chiaru vždycky dost zajímali, ale nikdy se jí nepovedlo žádného přesvědčit, aby se jí pořádně ukázal. Nebyla na to asi dost trpělivá. Vždycky je něčím vyplašila a oni se pak schovali ještě hlouběji do svých schránek. Zato od větších krabů se držela dál po nepříjemných zkušenostech z minulosti, už nikdy si netoužila zopakovat tu bolest, když se vám krab přicvakne přímo na čenich! A možná ještě horší než bolest byla ta absolutní potupa! Alonso se jí smál, až se svalil do vln a málem se utopil. Při té vzpomínce se uchechtla. Někdy jí ta její banda tupců vážně chyběla, byla by si přála, aby taky našli cestu sem. Ve Vrbovém lese by se pro ně určitě místo našlo.

Listopad 2/10

Rytmus moře jí připomínal dech nějakého obrovského zvířete. Shledávala ho uklidňujícím, ale nesměla nad tím příliš přemýšlet, protože jinak to bylo také trochu znepokojivé. Moře bylo živel samo o sobě a kdyby se rozhodlo vzbouřit, bylo by mnohem nebezpečnější, než jakákoliv velká šelma. Mohlo spolknout klidně i několik vlků najednou. Byl vůbec nějaký limit jeho síly? Přemýšlet o tom bylo značně znepokojivé. Dnes jí však přišlo klidné a ospalé, drobné vlnky se jí pletly pod tlapkami jako přítulné ovečky a nic nenaznačovalo, že by měla zrovna v tenhle ospalý den okusit hněv moře. Proto s klidem pokračovala dál, občas sklonila hlavu k úlomku mušličky či hladkému kamínku v písku.

Listopad 1/10

Písková vlčice se rozhodla vypravit na vycházku po pláži. Den byl sice chladný, ale slunečný a koupat se stejně neplánovala. Mořskou vodu neměla moc ráda, akorát vám sůl zalezla do kožichu a pak vás všechno svědilo a hryzalo, dokud jste se pořádně neopláchli. Nemluvě už vůbec o tom, jak nechutné to bylo, když jste si omylem lokli. Ale procházet se po písečných plážích, brouzdat se v mělké vodě a užívat si pohledu na uklidňující vlny... to bylo něco pro ni. Vychutnávala si klid, který tu panoval, zhluboka dýchala vzduch vonící mořem a prohlížela si téměř dokonalé otisky svých tlap, které nechávala v mokrém písku. Mnoho jich ale nezůstávalo. Moře se vždy natáhlo a smylo je, takže to vypadalo, jako by tudy ani nikdy nešla.

Její snaha o ochranu byla ve výsledku úplně k ničemu. Nepočítala s tím, že se na ni vlk vrhne tak vztekle. Až příliš pozdě si uvědomila, že šanci zaútočit magií už nedostane. Až příliš pozdě jí došlo, že v očích svého soka vidí pouze vraždu a nic víc. Pozdě... Cítila v tlamě jeho krev, ale bylo jí příliš málo, než aby dokázala zastavit jeho šílené řádění. Ne, prosím. Byl tohle tedy její trest? Platila za to, co provedla? Prosím, já nechtěla. Nikdo ji nevyslyšel.
Černý vlk sebou mrsknul a přišlápl jí krk k zemi. Chiara zabojovala o poslední nádech, srdce jí v hrudi běželo o překot, ne, prosím- A pak jen příšerná bolest. Zalapala znovu po dechu, ale teď už se nadechnout nemohla. Vlk jí prokousl hrdlo a všechno náhle byla jen krev a krev a krev- Valila se místy, kde vůbec být neměla, tekla jí do plic, do žaludku, kam jen mohla. Zoufale se snažila vtáhnout vzduch do plic, ale všechen vzduch se ze světa vytratil. Nezvládla nic víc, než chrčivé chroptění, které jí z tlamy posílalo spršky krve. Kroutila se, kašlala a dávila, jak se její tělo snažilo vyhnat krev z míst, kde neměla co dělat, ale bylo jí příliš mnoho. Jen to zhoršovalo její agónii. Tlapami se sápala po rozdrceném hrdle, spravím to, spravím, jen musíme zastavit tu krev, letěly jí hlavou nesouvislé myšlenky, ale brzy i ty začaly odumírat.
Protočila oči k obloze, kterou se prohnalo hejno ptáků. Šedé mraky se snášely níž a níž, topila se v nich. Jakmile bolest začala ustávat, nebylo to až tak zlé. Svět šednul, šednul, vzdaloval se jí. Černý mluvil, ale nerozuměla mu. Mluvil z hrozně velké dálky a jeho slova byly jen samé nesmysly. Její pohyby se zpomalily, oči hleděly skrz látku reality kamsi dál, kam není živým dovoleno nahlédnout. Viděla záblesk zlata a vyvolalo to v ní nepochopitelný pocit ztráty... Ale i ten žil jen krátkou chvilku. Její srdce se dál snažilo pokračovat ve svém divokém úprku, ale nemělo sil, třáslo se a přeskakovalo. Když ji objala ledová voda, oddala se jí téměř s vděkem. Ponořila se do šedé... A byla pryč.

Už nechtěla. Už žádnou další krev, žádný další boj... A přesto to bylo tady. Viděla ve vlkových očích, že se tomu nevyhne. Nějaká její část uvažovala, jestli náhodou nezahynula tam u řeky, jestli tohle nebyl nějaký druh pekla. Černý se otočil, přiblížil se, začal ji obcházet. Chiara obnažila tesáky, přikrčila se a snažila se zapřít veškerou silou do země, aby ji vlk nepovalil. "Tak tedy pojď," zavrčela.
Šel.
Zuřivost jeho útoku byla nečekaná. Tenhle si ji jen tak netestoval. Prostě rovnou konal a ona už neměla tolik síly, aby mu mohla vzdorovat. Ač se snažila udržet na tlapách, neměla šanci. Shodil ji svým nárazem k zemi, dopadla s tichým "uf", ale neměla čas se sbírat na nohy. Vlk se jí okamžitě sápal po krku. Vmžiku jí došlo, že ji chce zabít, prostě jen proto, že kolem něj prošla. Pocit naprostého nereálna se vrátil, ale jeho horký dech a dotek jeho tesáků byly až příliš skutečné, než aby se té fantazii mohla oddat. Netroufala si použít magii hned zkraje, tušila, že by tím vyplýtvala poslední zbytky sil. Cpala si před hrdlo přední tlapy a vztekle cvakala zuby - docela dobře se jí dařilo si chránit krk, ale už nic dalšího. Zranitelné břicho měla odhalené, na existenci zbytku svého těla jako by zapomněla. Nenacházela pod vzteklým náporem cizincových útoků dobrou šanci k útoku a kdesi hluboko v její hrudi se začínala rodit panika.

Chvíli to vypadalo, že to bude v klidu. Zkrátka se minou a půjdou si každý svou vlastní cestou. Chiara o cizince zavadila jen okrajově pohledem, když se míjeli. Vznášel se kolem něj pach krve a v kožichu i na tlapách se mu blyštělo zlato. Kousla se do jazyka a chtěla se zahledět do prázdna před sebe, aby ji vlkův zjev dál neprovokoval, ale viděla, jak se on podivně otáčí. Přilepil se na ni pohledem a měla pocit, že se jí snaží dostat za záda. Hluboko v krku jí zarezonovalo zavrčení. Ne. Už žádné další bitky. Jen klid. Klid... A možná by ho i zachovala, kdyby černý nepromluvil.
Srdce jí poskočilo náhlou obavou o to, že by ji vlk o prsten mohl chtít připravit. "Nic, co by tě mělo zajímat," odsekla a obrátila se k němu čelem. Nelíbilo se jí mít ho za zády. Stáhla krk co nejvíc to šlo, jako nějaká želva, aby si ho bránila. "Běž si po svým. Já... já tě varuju, tohle pro tebe neskončí dobře," naježila se, ale její varování znělo téměř zoufale. Ona tohle nechtěla. Nechtěla ublížit nikomu dalšímu, ale zároveň v ní hluboko začal hlodat strach. Byla unavená, téměř vyčerpaná a ať už od ní tenhle vlk chtěl cokoliv, nebyla si jistá, jestli by mu dokázala zabránit si to vzít.

(//svůj přívěsek Chiara ještě nemá, ale na krku má na řetízku zlatý prsten :D)
//Sekvojový les

Do cesty se jí postavila řeka a tak zkrátka nasměrovala svoje kroky po jejím břehu. Směřovala k severu, dál od Vrbového lesa. Dokud nepřijdu na to, co se mi to stalo, prostě se tam nevrátím, rozhodla se a tím rozhodnutím se jí trochu ulevilo. Taky najdu Machiho a přivedu ho domů. Ale na to její mysl začala protestovat, obrazy a uvědomění, která si v žádném případě nechtěla připouštět, se opět začala drát na povrch. A spolu s nimi se znovu probudila i ta potlačená podrážděnost. Chiara otráveně zavrčela. Jako by nestačilo, že se jí všechno sypalo pod tlapami, ještě i její vlastní mysl se ji snažila krmit lžemi.
A tak, zatímco ona směřovala k severu, tmavá silueta si to šla naproti ní zase k jihu. Chiara si vlka všimla až docela pozdě, byla zahleděná někam hluboko do svého nitra a okolí příliš nevnímala. Teď ho ale spatřila a přitiskla uši k hlavě. Ne. Nechtěla se s nikým vidět, ale nebylo pochyb o tom, že ji cizinec už musel spatřit. Bodnutí podráždění bylo tentokrát silnější. Vážně musel chodit zrovna tudy? Musel se jí plést do cesty? Zhluboka se nadechla a vydechla, nutila se dostat iracionální hněv pod pokličku. Co se to se mnou děje? Nádech, výdech. Jenom klid. Prostě se pozdraví a půjdou každý svojí cestou. Vlk se nikdy nemusí dozvědět, že se minul s dvojnásobnou vražedkyní. Nikdo to nikdy nemusí vědět.