Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Duben 6/10

Od té doby si od Lucii číst myšlenky nenechávala a nějaký čas se jí radši vyhýbala, ale ona magie ji fascinovat nepřestala. Říkala si, že by bylo strašně užitečné vidět, co si všichni kolem myslí. Ale protože nemohla vědět, s jakou schopností nakonec skončí, chtěla prozkoumat i další možnosti.
Viviana a Valentino jí ochotně předvedli svoje dovednosti se vzdušným elementem, který oba ovládali. Nutno říci, že Viviana o dost obratněji, než Valentino, který v samém nadšení při první ukázce omylem vmetl Chiaře do tváře obrovský oblak prachu. Bylo to, pravda, krátce poté, co od něj v sázce vyhrála jeho zamilovanou kamzičí kožešinu, tudíž bylo otázkou, jak moc "omylem" to vlastně bylo. Sice se vehementně omlouval, ale bylo dost možné, že zapracovalo jeho podvědomí. Kolem a kolem, vzduch se Chiaře líbil, ale považovala to za schopnost takovou nemastnou, neslanou. Asi by se neurazila, kdyby zjistila, že může vládnout povětří, ale... vážně? Muselo být něco lepšího. Něco, co bylo přesně pro ni.

Duben 5/10

Zato magie myšlenek ji dost zajímala. Ovládala ji Lucia, postarší vlčice odtažitého založení, ale Chiara měla vždycky dojem, že toho ví mnohem víc, než dává najevo. Toho jara za ní často chodila a vyptávala se, jaké to je, číst v cizích myšlenkách, vidět jim do hlavy, šťourá se jim v hlavách často? "Ne. Přátelům se v hlavě nehrabu," odvětila Lucia. Chiaře se blyštěla očka. "A nepřátelům?" Starší vlčice se ušklíbla. "Co myslíš?"
Lucia byla ochotná Chiaře názorně předvést, co všechno dokáže z její mysli vytahat. Vydržela spoustu kol hry "na jakou barvu myslím", s nejrůznějšími obměnami - na jaké zvíře, rostlinu, číslo, vlka. Nakonec to ale starší vlčici začalo dost otravovat a protože se Chiara nenechala odbít, vytáhla na ni nakonec názorný popis některých jejích tajných myšlenek, až byla dorostenka rudá až za ušima.

Duben 4/10

Pořád by ale preferovala magii země, než něco tak trapného, jako byla magie předmětů, kterou ovládal Angelo. Starší vlk se ji snažil přesvědčit o tom, že je to velmi užitečná a podceňovaná schopnost, ale Chiara byla dosti skeptická. Dokázal jí předvést leda to, jak rozklepe klacek pouhým pohledem a jak potom ten kus dřeva promění v kámen. Druhý zmíněný experiment však moc dobře nedopadl. Angelovi pod tlapami vznikl křemen shora porostlý hrubou kůrou a ať se snažil, jak chtěl, dál mu to prostě nešlo. Chiara si tu dřevěno-kamennou abominaci schovala a dlouho ji s sebou nosila jako zajímavou kuriozitu (a připomínku Angelovy neschopnosti, kterou mu mohla strkat pod čenich, když ho chtěla popíchnout), než ji v některém spěšném stěhování ztratila. Opravdové využití v té magii však prostě neviděla. Minimálně ne v Angelově podání.

Duben 3/10

Jak se blížily její první narozeniny, začínala Chiara nedočkavě vyhlížet první projevy svojí vrozené magie. Sžírala ji příšerná zvědavost, jaká síla jí vlastně byla do vínku nadělena. Vlků, kteří uměli magii ovládat na mistrovské úrovni, potkala zatím jen málo, ale většina těch v Bettinině bandě dovedlo předvést alespoň nějaké malé triky či si drobnými způsoby usnadnit život. Bettina sama uměla popohnat růst rostlin, což se Chiaře docela líbilo. Bylo to praktické hlavně tehdy, když narazili na ovoce, které ještě nebylo úplně zralé - Bettina pak mohla přírodu trochu popostrčit a oni si zase mohli pochutnat, aniž by se jim kyselostí křivily tlamy. Ale i schopnost nechat rozkvést zaklapnuté poupě by mladá vlčice ocenila. Ráda nosila za uchem zastrčený nějaký ten barevný kvítek. Ovšem i když to byla nepochybně zajímavá síla, nebyla si jistá, jestli se cítí spjata zrovna s magií země. Úplně jí to nesedělo.

Pár měsíců uplynulo jak v potoce voda. K liščí noře Chiara zabloudila znova. Už stačila zapomenout na poslední setkání. Rychle však se rozvzpomněla, když zaslechla volání. "To jsi ty, ta nevděčnice s proříznutou tlamou!" Vlčice už uši straží, kroutí nad tím hlavou. "Nejsem žádná nevděčnice, jen nevěřím liškám. Svou podvodnou pohostinnost strč si radši- víš kam."
Aby slova zdůraznila, vyplázla svůj jazyk. Liška celá nafoukla se, naježila kožich. "Jako byste snad vy vlci byli nějak na výši. Jste jen banda chuligánů, vy... nemytí kožiši!" "Sama smrdíš jako žumpa," ušklíbne se vlčice. "Nechci vědět, kolik klíšťat krmí se ti na břiše." "Tak poslouchej, ty drzounko, já se myju každý den. Klíšťata si vytahuju, blechy zase klepu ven." Chiara nakrčí čelo, zašklebí se nehezky. "Takže blechy máš, no tedy, to jsou vážně grotesky. Aspoň, že to, liško, přiznáš, to já zase ocením." "Koukej zmizet z mého lesa, než ti uši roztřepím!"
"Proč bych tady zůstávala, v takovéhle díře? Že se ti tu dobře žije mi přijde k nevíře." Liška dál už nemluví, jenom zuby cvakne. Kapky krve vytrysknou vlčici na tlapě. "Jau!" vyjekne Chiara a nakopne lišku. Každá se pak rozběhne k sobě do pelíšku.

Procházky po jižních končinách Gallirei občas přinášely objevy tak zvláštní, že Chiara občas přemýšlela, jestli ten, kdo to všechno stvořil, byl spíš blázen nebo génius. Snad mohl být obojím. Mohla, přesněji, protože to měla všechno na svědomí matka příroda. Ačkoliv se přesvědčila o existenci boha Života a docela i věřila, že někde na severu žije jeho sestra, nevěřila tomu, že nějací bohové postavili svět a teď si s ním hráli, jako by to bylo hřišťátko pro vlčata.
A tak se tedy procházela po sluncem zalitém jihu a podivovala se, o kolik jiné to je tady, když to porovnala se svojí domovinou. Určité podobnosti by možná našla, ale odlišností bylo mnohem víc. Co ji nejvíc udivovalo byla rozmanitost místního zvířectva. Ani by se nedivila, kdyby tady mezi touhle sebrankou našla nějaké opravdové draky či jiná bájná stvoření. I teď, když zvedla hlavu, mohla v dálce spatřit vysokánská strakatá zvířata, která měla tak dlouhé nohy a krky, že mohla žrát listí rovnou ze stromů, aniž by o tom přemýšlela.
A tamhle, o kus dál v křovinách? Choboty skoro tahali po zemi, nohy měli jako kamenné sloupy a kůži tak tlustou, že by ji neprokousl ani ten nejsilnější vlk. Když už ale byla u toho kousání, jedno zvíře by to možná dokázalo, kdyby se pro to rozhodlo. O to totiž málem zakopla v blátě u napajedla, protože vypadalo jako velký šutr. Rozvalilo to na ni obrovskou tlamu a v ní to mělo takové tesáky, že se Chiara raději hodně rychle pakovala. Asi to nebyl masožravec, ale to los taky ne a mohl z vás udělat mastný flek. Když už měla někdy umřít, takhle to tedy rozhodně nechtěla.

Běžela, zlatá stébla suché trávy ji jen švihaly přes tváře. Bušení kopyt vyplašeného stáda do vyprahlé země bylo v jejích uších hlasité jako řev povodně. Bilo jí srdce, ale sotva to přes ten dusot slyšela. Blikla krátce pohledem doprava, kde viděla míhat se Valentinův hnědavý kožich. Běžící vlk po ní střelil letmým úsměvem a pokývl jí hlavou, aby se vydala víc doprava.
Bláznivé, vyděšené stádo před nimi slepě prchalo. Bílý flek na zadku laně, kterou měli od ostatních oddělit, byl pro Chiaru jako maják. Bodala do něj pohledem a soustředila se jen na ten kus, který museli nahnat. Bettina a Angelo na ně čekali někde tam vpředu a Chiara doufala, že oni obstarají většinu té špinavé práce. Byť se nebála krve, strach z mohutných jelenů v ní stále ještě dřímal a teď se jí uvnitř všechno třepotalo milionem motýlích křídel. Bála se, že by to mohlo dopadnout jako minule, když ji stádo pokopalo, málem ušlapalo a ona zůstala oddělená i od své poslední sestry.
Banda tuláků by však teď jen tak neodešla, kdyby se jim ztratila. Byla si jistá alespoň tímhle a tak utlačila obavy do pozadí a pořádně se soustředila na lov. Bílými tesáky cvakla po boku laně a stočila ji díky tomu přesně tím směrem, který potřebovali. "Bezva!" Blížící se Alonso ji krátce pochválil, ale nezpomalovali. Byli blízko cíle. Bettina a Angelo se náhle vyřítili ze svých skrýší v trávě a vrhli se po lani.

She woke up early, wich was quite unusual for her. Most mornings someone had to practically shake her awake and even then there was no guarantee they wouldn't find her fast asleep in the grass fifteen minutes later. Bettina said it was because she was still a pup and needed more rest, which Chiara hated - she was no damn pup! But she did love sleep.
That morning she was awake early though. Everyone else was still asleep. She heard Angelo snore softly nearby and even that strange squeaky noise Valentino's nose made while he was sleeping. But someone was missing. Who? Chiara slowly wriggled her way out from between Alonso and Viviana, not wanting to wake them up. Bettina was nowhere to be seen. The big boss herself wen missing... and only she could save her!
She was not yet great at tracking, but she got lucky with her choice of direction. It took her out of the tall gras and to an edge of a small cliff, where she immediately found Bettina. She was just sitting there and seemed in no need of any assistance. Chiara was a bit dissapointed that there would be no heroic acts for her this morning but she was still curious. She walked up to the older wolf and peeked down into the valley. The sun was rising and bathing the world in a soft light. "Pretty, isn't it?" smiled Bettina when she looked down upon her. "Sure." Chiara looked up a little anxiously. "Can I watch with you a while?" "You're welcome to. As long as you keep quiet." For once she didn't need to be told twice. She didn't feel like talking. She just wanted to watch and listen to the world slowly wake up around them.

Ve trávě byla tak nenápadná, jak jen mohla být. Vysoká žlutá stébla ji skrývala a zbarvení její srsti ještě napomáhalo. Vánek se proháněl nad loukou, pročesával suchou trávu a vytřásal z nich příjemnou sladkou vůni pozdního léta. Vysoko nad hlavou se jí klenulo šedavé ranní nebe.
Výuka lovu začínala. Vysokou zvěř většinou příliš nelovili, ale Bettina trvala na tom, že Chiara musí dostat nějakou pořádnou průpravu. Vyrazila tedy s dalšími společníky na svůj první velký lov. Věděla, že toho tentokrát moc dělat nebude, jen pomáhat s naháněním a možná si do zvířete jednou dvakrát kousne, když se zrovna naskytne šance. Valentino byl poblíž po její levé tlapce, plížili se skoro bok po boku. Viděla jeho kožich prosvítat skrze pohupující se traviny. Vidět zato nemohla Bettinu ani Angela, kteří zůstali čekat na druhé straně louky.
Velmi tiše a zvolna obcházeli stádo jelenů. Vysoká zvířata Chiara naplňovala stále ještě obavami po jejím posledním zážitku s nimi na velmi podobném místě. Věděla ale, že to musí překonat a nechtěla na sobě nechat nic znát. Vyjukaná, ale odhodlaná postupovala krůček po krůčku kupředu. Vyrazíš, až ti dám signál, řekl jí Valentino a ona tušila, že to bude každou chvíli. V hrudi jí srdce bilo silně a rychle. Vteřiny plynuly, napětí rostlo a pak Valentino konečně zavelel. Vpřed. Vyrazila.

Duben 2/10 - Zurri

Pořád ležela na zemi, pořád zmateně mrkala kolem sebe a nedokázala si vysvětlit, odkud se vzal ten hrozný bolehlav a proč jí najednou bylo tak nanic. Bolest pomalu odeznívala, ale nesnažila se vstávat. Svět se s ní nepříjemně houpal. Tohle všechno že způsobilo vyvolání jednoho blesku? A proč to přišlo až s takovou prodlevou?
Až když Zurri promluvila, uvědomila si, že ani ona nevypadá zrovna nejlíp. "Za co se omlouváš?" zaskřehotala Chiara, odkašlala si a ještě jednou si tlapou promnula čelo. "Ty šlahouny byly super. Než se mi udělalo tak zle. Hele, nenechala jsi vypučet nějaký jedovatec, že ne?" rozbřesklo se jí najednou. Tím by to mohlo být! Svižně si odsedla od úponků rostliny, která přívětivě nevypadala ani trošku. Možná z ní vycházely nějaké výpary.
Zurri se dívala na svoje dílo s nepříliš nadšeným výrazem a když se otočila na Chiaru, musela písková ještě jednou zauvažovat, odkud vlastně ten bolehlav přišel. Od ní samotné, od kytky, úplně odjinud? Loupla po Zurri zkoumavým pohledem. "Já nevím, to mi spíš řekni ty," otřásla se a pomalu se vytáhla do sedu. "Máš nějakou sílu, která by to dokázala způsobit?"

Duben 1/10 - Zurri

Šípkový keř to pěkně schytal a Zurri zůstala ohromeně zírat. Nad tím se písková spokojeně zašklebila. Přesně to si přála dokázat! I když cítila, že jí to ubralo sil, celá zářila. Doslova, kožichem jí ještě zapraskalo trochu přebytečné elektřiny. Zurri asi udělala správně, když si o kus ustoupila, jinak by nejspíš znovu schytala nějaký zbloudilý výboj. "Sí, to bylo," odkývala Chiara a ještě s hrdostí sledovala své vlastní dílo zkázy, než se otočila po Zurri.
Cítila, že se k něčemu schyluje, zelenooká vlčice najednou působila jako na jehlách a v očích se jí objevil soustředěný výraz. Chiara od ní neucouvla, nechtěla se k tomu snižovat. Vzpomínala si sice dobře na rapidně rostoucí křovinu, ale tady venku toho místa bylo přece jenom trochu víc. A že chtěla za předešlé kouzlení Zurri přemalovat ciferník? Na to už skoro zapomněla. Teď jen zvědavě koukala, co se asi bude dít.
Nemusela čekat dlouho. Na místě šípkového keře najednou začala pučet nová rostlina, přímo monstrózní. Trnité šlahouny vystřelily k nebi, do stran i přímo k nim. "Whoa, ty máš strašnou páru," křikla Chiara a teď už couvala, protože ta kytka šla přímo po nich. Uskočila před trnitým šlahounem, ale na moment si myslela, že ji i tak zasáhl. V hlavě jí vybuchla neskutečná bolest. "Au!" zaskučela a svalila se k zemi, tlapu si přitom tiskla k čelu. Přímo před očima viděla bílé světlo. Najednou jí bylo hrozně, všechna síla jako by ji opustila a ta strašná bolest ji snad zabije-
Trvalo to pár chvil a pak bolest rychle ustoupila. Chiara zůstala ležet na zemi a zpitoměle mrkala kolem sebe. Absolutně nechápala, co se stalo. "Co to bylo? Co to krucinál mělo být?" Osahávala si hloupě hlavu, ale bolest samozřejmě nezpůsobilo žádné zranění. Upražila si tou elektřinou mozek? To se dělo? Nikdy nevěděla, že může mít magie takové následky.

//Uhelný hvozd přes Prstové hory

Zcela chápala Elisabettino úpěnlivé přání. "Sí, nedivím se ti. Na tomhle kraji jsou ty zimy vážně to nejotravnější. Doma - teda, tam odkud jsem já a tvůj táta a tvoje ostatní zie - jsme se prostě vždycky na zimu stáhli na jih k moři a bylo nám grande." Tady by to možná také mohla udělat, jenže tady to nebylo takové. Z nejjižnějších krajů Gallirei jí často spíš běhal mráz po zádech. Proto byl samozřejmě ten nejlepší nápad tam vyrazit se svojí nedorostlou nipote.
"Klidně dvacet, když se ti tam vejdou," zazubila se. "Sí, na světě je místa dost a kytky ho zase tolik nezaberou. Většinou jsou docela malý," pokrčila Chiara rameny. Nad tímhle asi nikdy úplně neuvažovala. Vlčata byla v tomhle ohledu fajn, nutila vás přemýšlet úplně jinak.
Chiara hrdě vypjala hruď, neboť se zdálo, že je obdivována a uznávána, což jí samozřejmě lichotilo. Bylo na čase. "Jeden z konců světa, mhm," kývla hlavou. "Znám toho hodně, bývala jsem velká cestovatelka, víš? Viděla jsem hory a jezera a moře, horké prameny, temné jeskyně... Jó, ve světě toho můžeš vidět vážně hodně. Však to sama poznáš, jestli do něj někdy vyrazíš." Zatím jí přišlo, že Betty má v sobě dobrodružného ducha, takže by něco takového třeba i podniknout chtěla. Ale až bude větší. Chiaře zůstával rozum stát, že oni všichni museli vyrazit na svou pouť, když byli ještě menší. Jak to vůbec kdy zvládli?
"Uvidíme," zasmála se. Elisa slibovala, že tlapky vydrží všechno, ale to se teprve bude muset ukázat. Věděla, že brzy už se cesta začne zhoršovat. Jen co projdou tímhle hrozným lesem. "Popravdě nevím, žijou tu divná zvířata, ale hledat jsem je nezkoušela, nějak to snad ani nechci vědět. A taky tady smrdí kouř. Asi tady někdy dávno hořelo, ale... já ti nevím. Nikdy se mi to tady nelíbilo." Otřásla se a natáhla krok, aby už byly pryč.
Krajina se opravdu začala pomalu zvedat a rovná zem se změnila ve skály. Stezky přes hory byly křivolaké a místy dost strmé. "Musíme jít za sebou, nebo se tady zabijeme," usoudila Chiara, ale neměla velký strach, že by na to došlo. "Kdyby něco, čapni se mě za ocas. Nebo tě můžu chvíli nosit." Pak už toho ale moc nenamluvila. Hledala nejlepší cestu, kudy se dostat, kam chtěla a brzo funěla. Ještě, že za svůj pobyt na Galliree se dostala trochu do kondice. Ale jak to zvládala Betty? Pomalu jim hledala stezky a nakonec sestoupila z hor do písečných kopečků, kde si kecla na zadek. "Uf. Navrhuju dát si tady trochu pauzu." Sedět a odpočívat zde bylo příjemné. Byl tu sice všude samý písek, ale foukal docela příjemný větřík a klima nebylo moc nepříznívé. Jen jako by v tom vánku zněl slabý hlas. Chiaro, Chiaro... "Slyšíš to taky?" škubla neklidně uchem.

Našla ten výbuch peří úplnou náhodou. Prostě jen šla a najednou uviděla to, co se občas v lese zahlédnout dalo. Nějakého holuba, či co to dřív bývalo - teď už se to dalo poznat jenom těžko, protože z ptáka nezbylo nic než peříčka roztahaná v okruhu tak deseti metrů. Dravec si pěkně smlsnul. Chiara si olízla čenich, taky by si na něčem smlsla, ale lovit holuby byla velká pakárna, pokud jste neměli křídla. Tak šla dál.
Netrvalo dlouho a narazila na takové odrostlé vlče. "Pírko! Pírko! Huu-uu, Pírko!" Nepěkná předtucha se jí zmocnila a pokusila se zmizet do křoví, ale výrostek už si jí všiml. "Prosimvás, počkejte! Neviděla jste někde mýho Pírka? Je to holub, ještě takový ptáčátko, já si ho cvičím, aby mě poslouchal." Chiara zaváhala. Co teď? Měla mu říct, co viděla? Nebo lhát? "Myslím, že... tamtím směrem jsem slyšela něco vrkat," řekla nakonec a ukázala tlapou opačným směrem, než ležel explodovaný holub a rychle šla svou vlastní cestou, nechtěla tu být, až pravda nevyhnutelně vyjde najevo.
Cvičit si holuba, kdo dělá takový věci? přemýšlela, zatímco spěchala z lesa pryč. Ve větvích nad sebou zaslechla v tu chvíli tiché vrkání. Takže kdoví? Možná ty trosky vážně nebyly z Pírka.

Pod javorem v kapradí měla noru liška. A k té noře jednou ráno Chiara blíž přišla. Čumákem zvědavě šmejdila v kapradí. Kdo asi domov svůj tady má schovaný? Zpod země rezavá čupřina vyhlédla. Pískovou vlčici si liška prohlédla. "Ahoj, kdo jsi a proč stojíš mi na prahu?" Takový mrňous a jakou má odvahu. "Chiara, jméno mé, a stojím tu jenom tak." "Radši hned dolů pojď, nestůj tu jak hlupák."
Vlčice hlavu svou ke straně nakloní. Co že ta liška hned je jak na koni? Co ona zkouší tu na ni za triky? Smrad jasného podrazu tu byl vážně veliký. "Dolů? A co tam máš? Sbírku vlčích kůží?" Liška zuby vycení a zorničky zúží. "Cože, co tě nemá, takové urážení! Chtěla jsem ti jen nabídnout svou nedělní pečeni." "Já ti nevím, milá liško, mně to nějak nevoní. Myslím, že když slezu dolů, budu sama pečení."
"Však já nejsem žádný vrah," liška se zas hněvá. "Pohoštění nabízím ti, k tomu pelech třeba." "Lišky, to jsou podvodnice, to ví každé vlče. Nezačínej o pečeni, měla bys radši mlčet." "Podvodnice! Ty syčáku, padej z mého prahu! Že ti vůbec není hanba otvírat tvou tlamu!" Chiara však stejně už na odchodu byla. "Nashle," slušně popřála, ještě se uklonila.

She sat under the grassy hillock, sniffling, softly crying and favoring her left front paw only for a little while before she sensed someone was coming. Internally she smirked a little, but it didn't show on her face. That was still a perfect picture of absolute misery. Showtime. She heard footsteps, the soft whisper of long grass blades and then the young wolf seemed to materialize out of the tall grass right in front of her.
He had a friendly face that now wore a rather concerned look. Chiara smirked internally again - oh yes, this guy was going to catch her a lovely breakfast. Perhaps even let her sleep in his nice den. Hopefully he'd have some nice furs she could swipe on her way out. "Oh, hey! I thought I heard someone crying... I guess it was you. You alright?" "N-no. Not really," she sobbed weakly. You had to hand it to her, it was a really good act. "I'm- well I'm a bit lost, been walking in circles for ages and now I hurt my stupid leg-" Her voice jumped up an octave.
The kind faced wolf smiled a bit. "Now, now, calm down, miss, it will be fine. Where are you headed?" "Windy Hills," she said - they passed through there some days ago. The wolf shook his head in disbelief. "Whoa, you really got lost, right? But that's fine, I can show you where to go."
"And what happened to your leg?" "Just stepped on it wrong, I guess. It hurts really bad. Most likely it's broken. You might have to gnaw it off," she cried and turned her head away from the "injured" paw as she held it out for him to inspect. She closed her eyes, but peeked at her savior carefully under her eylids and caught him rolling his eyes a little. Yet his voice was kind and polite, when he spoke again - he was acting too. Everyone was pretending all of the time. "It's not that bad, doesn't even looked swollen. You must have just strained it. I tell you what, I was going hunting anyway, so I'll find you something to eat and then I'll show you how to get to Windy Hills, if you feel up to it, okay?" "Oh thank you, thank you, you're a lifesaver," she sighed and tried to hug him, but he stepped quickly to the side. "No problem. Sit tight while I find some food." And as he turned his back to her, she smirked this time for real. Easy as pie.