Příspěvky uživatele

//VVJ

Obcházela kolem jezera a narážela na stopy vlků, jen ne na ty, kteří je tam zanechali. Jezero navíc bylo vážně obří. Pokukovala po něm a obdivovala ho, nevzpomínala si, že by něco takového někdy viděla. Možná y nemusela celé okolí hned proklet a zavrhnout. Tohle místo bylo docela hezké. Jen kvůli zachování vlastního duševního zdraví doufala, že už brzy narazí na nějaké ostatní vlky. Samota jí začínala lézt na mozek. Nudila se. A krom toho měla hlad a vůbec, ale vůbec se jí nechtělo se teď vydávat na lov. Zvedal se dost nepříjemný vítr a dovedla si představit, že snažit se teď k něčemu připlížit by byla řádná otrava. Ne, kdepak, bylo by lepší kdyby to udělal někdo jiný. Protože ona byla, ach, chudinka ztracená, někde jsem musela špatně odbočit, když jsem hledala bratrovu smečku a teď? Teď se blíží noc a vůbec, ale vůbec netuším, kde jsem a jsem už hladová a nohy mě bolí... Pro sebe se ušklíbla a namířila si to mezi stromy lesa, kde doufala, že se před větrem trochu skryje.
Mezitím dál přemýšlela. Ano, nejvíc ze všeho potřebovala zachránit. Možná hloupým Honzou nebo dobromyslnou Mařkou, někým, kdo je moc hodný a natvrdlý, než aby její příběh zpochybňoval, nebo nějakým nafrněným princátkem, co zase neodolá jejím zlatým kukadlům - vzala by za vděk kýmkoliv. Už i jen moct s někým promluvit pár slov by byl bonus, ale kdyby z toho mohla ještě něco vytřískat... to by bylo ještě lepší. Chůze už ji ale vážně začínala unavovat. Jezero bylo veliké a než ho obešla, nohy ji už bolely doopravdy. Navíc se stejně zdálo, že se všem vyhýbá. Kecla si pod strom, vydechla a rozhlédla se. Možná někdo přijde k ní. Ale pro to musela něco udělat. Protáhla si tlapy, lehce si načechrala srst a zhluboka, teskně vzdychla. "Oh, sono infelice," protáhla zoufale, popotáhla a otřela si neexistující slzy z očí. Proměna v hromádku neštěstí byla rychlá a prakticky dokonalá. "Co jen si teď počnu?" pokračovala plačtivě a doufala, že někoho nářky nebohé ztracené vlčice přilákají.

//Sviští hůrky přes Severní Galtavar

Kamenitá pustina se proměnila v rozlehlou louku. Co louku, hotovou planinu. Nejdříve ji to potěšilo. Konečně se její oči mohly upnout i na něco jiného, než hlínu a náhodně poházené kusy hornin. Začínala mít totiž pocit, že jestli se bude muset podívat ještě na jeden jediný zatracený kámen, začne ječet a už nikdy nepřestane. Tady byla alespoň tráva a k čenichu jí doléhaly pachy, které ji ujistily o tom, že není posledním tvorem na celém zpropadeném světě, s výjimkou hlodavců. Její radost se však brzy změnila ve znechucení, když si brzy uvědomila, že chůze po pláni vůbec není jednoduchou záležitostí. Jako by se tamtudy prohnalo stádo divočáků nebo něčeho podobného. Všude bylo bláto po velkém jarním tání a hrboly, které se jí snad úmyslně pletly pod tlapy a snažily se jí je podrazit. "Maledico questa terra," rozčilovala se, zatímco klopýtala vpřed. Tohle její vysněná země kouzel rozhodně nebyla.
Vzala to přes planinu co nejkratší cestou směrem, kde se lesklo jezero. Zhluboka si vydechla, když ho konečně dosáhla. Zahleděla se na svůj odraz na hladině a zjistila, že povážlivě nafukuje tváře a z očí jí div nešlehají blesky. "Na co čučíš," zabručela na Chiaru na hladině a šlápla jí přímo do tváře, protože si chtěla omýt bahno z tlap. Takhle nemohla kolem chodit. Jako nějaký vandrák. Omyla si urousané tlapky a pokud možno i břicho, které si rovněž zacákala bahnem. Voda byla příšerně ledová, ale u jezera se jí líbilo. Navíc se zdálo, že tady je ještě více pachů, než na louce. Vlci tudy museli chodit. Možná se vracela do civilizace? Ach, prosím. Vážně v to doufala. Začínala mít hlad a nudila se, až hrůza. Kdyby narazila na nějakého naivního hlupáčka, mohla zabít dvě mouchy jednou ranou a s trochou štěstí nebude muset hnout ani tlapou, aby si naplnila žaludek. Poslední dobou moc úspěchu neslavila. Ráda by to konečně napravila.

//Východní hvozd

//někde

Světlé tlapky, jejichž pravou barvu momentálně zakrývala vrstvička hnědého bahna, dopadaly na kamenitou zem ve stále pomalejším a pomalejším tempu. Ne snad, že by jejich vlastnici docházely síly. Kdepak. Dokázala by nejspíš pokračovat ještě pořádný kus cesty, a to i po nerovném terénu, jako byl tento. Byla ostatně mladá, zdravá a zvyklá na dlouhé putování. Ano, mohla by jít ještě dál. Debatovala však momentálně sama se sebou o tom, jestli by jít dál měla. Pohledem zlatých očí kriticky přejížděla své okolí, poškubávala podrážděně špičkou ocasu a každou chvíli nakrčila čenich, jako by se jí o něj otřelo něco nevábného. Bylo jasně vidět, že mladá Italka není se svou momentální situací vůbec spokojená.
Pustina. Nic, než pustina. Nic. Niente. Hotový zapadákov, soptila v duchu. Už to bylo kdovíjak dlouho od chvíle, co naposledy promluvila s jinou živou duší a krajina se stávala stále bezútěšnější a pustější. Přestávala si být jistá, že jde pořád správným směrem. Rozhodně tomu nic nenasvědčovalo. Žádná kouzla, žádné stopy po rodině, dokonce ani žádné náznaky toho, že v tomhle bohy zapomenutém kraji vůbec někdo žije. Začínalo ji to seriózně nudit a unavovat. Doslova cítila, jak s každou další uplynulou minutou stárne. Její vzácné mládí, které měla jen jedno, vrcholný čas jejího života a měla ho strávit takhle? Pachtěním se osamotě nějakou zádí světa? Takhle si to tedy nepředstavovala.
Frustrovaně si odfrkla a konečně se úplně zastavila. Zaklonila hlavu k nebi a vypustila z tlamy nadávku v mateřštině. Trochu se jí ulevilo. Zhluboka se nadechla, vydechla a rozhodla se, že je na čase trochu přemýšlet. Co tedy dál? Vlastně existovaly jen dvě možnosti. Jít dál nebo se vrátit. Cestování na vlastní pěst ji zpočátku dost bavilo. Chvílemi to bylo opravdu dokonalé dobrodružství, spoustu toho viděla a zažila, ale teď se jí to už začínalo trochu zajídat. Krajina byla už kolikátý den nudná a prázdná a nepotkala vůbec nikoho. Toužila po místech, kde je nějaký život. Ruch. Ostatní vlci. Putování se jí začínalo zdát beznadějné. Alonso měl nejspíš pravdu. Fiabe per bambini.
Vztekle nakopla oblázek. Nechtěla přiznat, že se nejspíš spletla, když se vydala za takovým přeludem. A kdyby se vrátila, pak by to bylo ještě mnohem víc, než to. Byl by to důkaz, že se nejen zmýlila, ale navíc se vzdala při prvních náznacích nepohodlí. Živě před sebou viděla, jak by se Alonso tvářil, až by přilezla zpátky. Ten povýšený úsměv, který lépe než tisíc slov sděloval "já ti to říkal." Zatoužila vlku ve svých představách jednu vrazit, aby ten úsměv smazala z té jeho pohledné tvářičky. "Aspetta, Alonso," zabručela pro sebe a odhodlaně zase vykročila vpřed. "Však se ještě uvidí, kdo má pravdu." Nemohla se teď vzdát. A nemýlila se. Nemýlila se a tečka. Najde tu zemi kouzel, i kdyby nakrásně nebyla skutečná. Však ona už si s tím nějak poradí. Navíc nikdo neříkal, že najít ji mělo být snadné. Kdyby bylo, dokázal by to každý pitomec - a tím ona rozhodně nebyla. Stezka pod jejíma nohama se začala svažovat a zazdálo se jí, že dole pod sebou vidí i něco jiného, než jen kameny. Přidala do kroku. Že by změna?

//VVJ přes Severní Galtavar