Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Bouři zkrátka říkali Bouře, ať už se to Chiaře zdálo jako jméno, nebo ne. Zase tak moc se nad tím ale nepozastavovala. Vlci si říkali všelijak. Dál to už tedy nerozebírala - ostatně bylo tady cosi mnohem zajímavějšího, co poutalo její pozornost a z čeho sotva dokázala spustit oči. Náramek na tlapě bílé vlčice byl jako maják naděje. Možná jí Orso vážně nelhal? Možná zemi kouzel skutečně nalezla? Nebo to byly jen jakési barevné střípky čehosi, co Bouře našla válet kdesi v koutě, přisoudila tomu vlastní význam a na celé věci nebylo kouzelného zhola nic? Chiara byla podezíravá, po tom všem, co se jí už přihodilo. Nemínila znovu skočit na špek, ale zatím se jí zdálo, že na Bouři snad není jediný zákeřný chlup, když jí všechno tak ochotně ukazovala a vysvětlovala.
"Dělání duhy" mohlo být tím rozhodujícím. Ať už si pod tím měla představit cokoliv. Jestli se nazrzlá jižanka snažila tvářit, jako že ji to až tak moc nezajímá, rozhodně se jí to nedařilo. Zlaté oči valila na Bouři, div že jí neslzely, aby jí náhodou něco neuniklo, nějaký trik nebo podfuk nebo cokoliv jiného. Ale nic takového nezpozorovala. Bouře se zkrátka rozmáchla předníma a v tu ránu se vzduchem roztáhl barevný oblouk duhy. Chiara o krok couvla a čelist jí lehce poklesla. Z tlamy vypustila tichou kletbu v mateřštině, protože i když nějaké trošky magie už v životě viděla, tohle bylo cosi úplně jiného. "Huh," pronesla potom nepříliš inteligentně, zatímco zírala na barvy, ze kterých jí přecházel zrak. Na moment prostě neměla slov. "To je... to je!" Na tváři se jí roztáhl spokojený škleb. Tohle nebyl žádný trik! Muselo to být kouzlo, prostě muselo. A tak jako se předtím vztekala a byla připravená se vším seknout, teď najednou měla zase pocit, že by dokázala pokořit celý svět.
"To je výborný," vyžvejkla se konečně a nemyslela tím ani tolik duhu samotnou, jako spíš fakt, že se jí povedlo nalézt nějaká skutečná kouzla. Jenže to Bouře pochopitelně netušila. "A jen tak se to nevidí. Jak ses tohle naučila?" vyzvídala. Když konečně narazila na někoho, kdo o tom něco ví a navíc se jeví, že je ochoten o tom mluvit, musela toho prostě využít. Pořád se zubila na celé kolo, nemohla si zkrátka pomoci.

Tak pláže. Chiara měla pláže ráda. Párkrát už moře viděla a připadalo jí fascinující. Představa teplého vyhřátého písku a křiku racků ale dělala všechno to bláto a matlanici kolem ještě nesnesitelnější. Stokrát radši by byla někde na pláži. Jenže ne. Musela trčet tady. Křečovitě se usmála, až to vypadalo spíš, jako by na bílou vlčici cenila tesáky. "To je bezva. To mě teď vážně moc vytrhne," odfrkla si a otřepala se v naději, že vyklepe ze svého kožichu aspoň část bláta, které tam začínalo zasychat.
Nakonec se ale ze svého dětinského vztekání trochu vytrhla, když jí její společnice začala ochotně vyprávět o té věcičce, co se jí kejklala na noze sem tam. Chiara od toho sotva dokázala odtrhnout oči. Skutečně, připomínalo jí to mrak s bleskem, když se na to teď pořádně podívala. "Sí," zamrmlala si pod vousy a sledovala náramek jako straka, která zahlédla zlatou minci. Druhá věcička, která se pohupovala na šňůrce, měla zase barvu i tvar duhy, takže nebylo pochyb o tom, co znázorňuje. Ale... co to říkala? "Udělat duhu?" zvedla oči ke tváři vlčice a vypadala v tu chvíli přesně jako to, čím byla - poněkud přerostlé vlče. Srdce jí bušilo. Nechtěla myslet na kouzla. Nechtěla být znovu zklamaná. Ale... ale... "Sí. Vypadá to hezky," musela přiznat. Zamyslela se. "Říkala jsi, že ti říkají... Bouře?" ujistila se. To bylo dost zvláštní jméno. Možná to ani nebylo jméno, když tvrdila, že je to dlouhý příběh. "Já jsem Chiara," představila se, po předchozím výbuchu hněvu nebylo najednou ani památky, jako když mezi černými mraky vykoukne slunce. Teď byla plně zaujatá Bouří, neměla čas hysterčit. "Jak že je to s tou duhou?" Bude to nějaký trik, ne kouzlo. Nebo...?

Malá bílá vlčice chápavě přikyvovala, ale co mohla skutečně chápat? Chiara si byla jistá, že z její situace nemůže pochopit vůbec nic. Netušila, jaké podlé zrady se dočkala od Orsa a od počasí a od zajíců, zkrátka že na ní byla páchána jedna křivda za druhou, což si nepochybně nezasloužila. Nechtěla zase tak moc, ale vypadalo to, že se nemá dočkat ničeho z toho, po čem touží. "Ha," uchechtla se pouze, když ta světlejší prohlásila, že jí se tady líbí. "Vážně?" Zavrtěla hlavou. Je na hlavu. Ona tu zatím neviděla nic, co by se jí líbilo. Možná tenhle les, jenže na ten byla momentálně také navztekaná. Vztekala se pro jistotu úplně na všechno a protože se rozhodla, že se jí tu líbit nebude, tvrdohlavě si za tím stála. A to i přesto, že místo mraků začínalo na nebi konečně vykukovat hřejivé sluníčko a svět se tak tvářil o dost přívětivěji.
Kdoví, jestli by tam v namoklé lesní půdě nevychodila brázdu, kdyby jí zrak nepadl na tu zvláštní věc. Světlá si samozřejmě všimla, že na ni Chiara zírá jako na kus flákoty. Bylo všechno v pohodě? Ne, rozhodně ne, mělo to k tomu dosti daleko. Ovšem situace se mohla rázem dosti změnit. "To záleží na dost věcech," pronesla nazrzlá. Už neprskala jako vzdorovité děcko, teď zněla spíš soustředěně. Zamyšleně. "Napít nepotřebuji. Ale potřebuji vědět, co je tohle," máchla tlapou k náramku obepínajícímu světlou tlapku. Je to kouzelné? To byla ta pravá otázka, kterou chtěla položit, ale nemínila vlčici navádět k tomu, aby ji taky začala vodit za čenich, jako jí to udělal Altaïr. Nebo možná neudělal. Tak trochu na povaze toho náramku závisela i jeho pověst. Vyzývavě upírala zrak do těch zvláštních barevných očí.

Nejradši by rozkopala celý ten les. Celý tenhle pitomý kraj. Pohár její trpělivosti s těmihle pitomostmi definitivně přetekl. Pořád byla hladová, zmáčená, teď ke všemu ještě špinavá jako prase, Orso zmizel ve stejném nedohlednu, ve kterém nejspíš mizel konec jejích útrap. S hrůzou si uvědomila, že se jí z toho všeho chce brečet. Jenže to bylo to poslední, co mohla dovolit. Nesnášela fňukny. Nechtěla být jedna z nich. A tak kopala do šišek a do všeho kolem sebe, protože bylo lepší zuřit, než se z toho všeho sesypat. Řekla si, že se nenechá zlámat a za tím si také hodlala stát. Krucinál.
Jednu šišku nakopla vážně důkladně. Ve vzduchu opsala oblouk, který považovala za docela uspokojující a... prosvištěla přímo nad hlavou drobné světlé vlčice, která se vynořila z lesního porostu a mířila si to k ní. "Šišky? Šišky!" prskala Chiara, kterou nijak netrápilo, že cizince málem vykouzlila krásnou bouli na čele. Nezastavila se, dál přešlapovala tam a zase zpátky, až mokrá lesní půda lítala na všechny strany. "Žádné šišky! Tohle celé místo je- je- follemente!" Byla moc rozčilená, než aby se vůbec pokoušela na světlou vlčici hrát nějaké divadýlko. "Jak tady vůbec může někdo žít?!" uhodila na ni místo toho obviňujícím tónem, jako by jí ta druhá vážně dlužila nějaké vysvětlení.
A pak... se zarazila. Konečně věnovala vlčici s ušmudlaně bílým kožichem více jak vteřinový pohled a všimla si čehosi zvláštního. Co se jí to houpalo na tlapě za divnou věc? Přimhouřila oči a konečně se zastavila, i když se jí hřbet pořád ježil jako zubatá pila. Zlaté oči se zcela fixovaly na neznámý předmět omotaný kolem bílé tlapky, který nepřipomínal nic, co v životě viděla. Jen pomalu pohledem přejela k očím neznámé, na nichž také bylo leccos nezvyklého. A protože se momentálně chytala jakéhokoliv stébla, myšlenky jí okamžitě skočily tím směrem, ke kterému se upínaly poslední týdny. Kouzla? Jenže co když tohle celé byla jen součást té boudy, kterou na ni osud podle všeho šil? Stejně jako Orso a to příšerné počasí a pitomý hloupý zajíc? Měla na jazyku náhle jisté otázky, ale mlčela, jen tam stála, pořád rozježená do všech stran jako po zásahu blesku a podezíravě se kabonila na drobnou vlčici naproti sobě. Co jsi zač?

//Esíčka

Vzdalovala se od řeky, pořád ještě zmáčená, takže si dokázala představit, že její kožich připomíná zmoklou slepici. Spokojená s tím samozřejmě nebyla, ale naštěstí měla v tu chvíli jiné zájmy, které ji od té nešťastné skutečnosti rozptylovaly. Zavětřila. Cítila snad zajíce? Nechala se vést čenichem do stínu vzrostlých borovic. Krásných, krásných borovic! Připomínaly jí domov a rozhodně jí dodávaly naději, že tady už se jí určitě zadaří. Tenhle kout kraje se jí celkem zamlouval. Že by se ve svém soudu unáhlila? Taky bylo dost možné, že ze země kouzel už vyšla. Nebo že tam ani nikdy nebyla. Nesmysl. Copak vypadal Orso dost chytrý na to, aby si něco takového vymyslel? Ne, že by vlk vypadal jako pitomec. Jen jako hlupáček, chudáček malá. Ale že by měl až takovou fantazii...? Však ani neznal žádnou pohádku.
Ať už byla kdekoliv, nad hlavou jí šuměly povědomé borovice a v čenichu ji šimral pach zajíce, kterého vzápětí také spatřila. Zlaté zraky se zaměřily na zvíře, světlé tělo se přikrčilo a pomalu se plížilo vpřed po rozměklé půdě. Sunula se vpřed krůček po krůčku, dokud ušák nenastražil slechy směrem k ní a jeho veliké hnědé oko se po ní neohlédla. V tu chvíli vyrazili oba, bláto se rozlétlo na všechny strany. Hnala se za zajícem, který v panice kličkoval, ale jí se povedlo k němu doplížit dost blízko, takže ho teď doháněla. Ještě kousek, ještě kousek... teď. Skočila. Tlapy jí podjely na podmáčeném lesním podloží a jen na okamžik mezi předními tlapami sevřela zaječí zadek, než jí ušák vyklouzl a ona dokončila svůj akrobatický cvik nádherným skluzem po boku, který okamžitě změnil barvu na tmavohnědou. Když se překulila zpět na nohy, spatřila jen bílé pírko zaječího ocásku, jak mizí někde v křoví. "PORCO CANE!" zavřeštěla z plných plic, až se jí nad hlavou ozvalo třepetání křídel ptáků, kteří se rozhodli, že si posedí raději někde jinde. "Stupido coniglio! Maledico questa terra!" rozčilovala se nahlas, naježená jako zablácený dikobraz rázovala kolem a vztekle kopala do šišek. Nenáviděla to tady. Prostě nenáviděla.

//Kančí remízky přes Travnatý oceán

Nechala prasečí les za zády. Muselo tady být alespoň jedno normální místo, kde si chuděrka vlčice může něco ulovit a neriskovat přitom život. Chtěla toho snad tak moc? Řekla by, že ani ne, ale možná to bude muset přehodnotit. Doplácala se k louce, která jí rozhodně moc normální nepřipadala, vzhledem k tomu, že byla prostě pod vodou. Světlá se ale odmítala otočit. Paličatě šplouchala vpřed, šlapala po travnatém dně a voda aspoň odnášela bláto a větvičky, které se jí nachytaly do kožichu. Tím se mohla utěšovat. Alespoň už nebude vypadat jako nějaké lesní monstrum, které se právě vyvalilo z bahnivé kaluže.
Když se doplahočila na druhou stranu, byla zmáčená až za ušima, což se na jednu stranu celkem hodilo. Do cesty se jí totiž postavil potok a kdyby nebyla zmáčená už předem, možná by si rozmyslela, jestli se má přes něj pouštět. Takhle na tom nezáleželo. Na druhé straně viděla velkou pláň a také les, a obě tato místa vyhlížela z místa, kde stála, zcela normálně. Příliš tedy neváhala. Potok byl po všech těch deštích rozvodněný a bahnivý, ale nebyla to ani dravá řeka, která by měla nesmírnou sílu a hned ji strhla. Vybrala si užší místo a skoro dokázala tok přeskočit. Skoro. Co nedoskočila, to s trochou námahy přeplavala a pak už stanula ve světě, který se jevil mnohem přívětivěji než cokoliv, co tu dosud viděla. Oklepala si přebytečnou vodu z těžkého kožichu a odhodlaně vyrazila opět vpřed. To by se na to podívala, aby si nedokázala najít nic pořádného k jídlu.

//Borovicová školka

//Zarostlý les přes Hadí ocas

Skrze křoviny a propletené větve se prodrala zase ven. Byla si naprosto jistá, že vypadá hrozně, jako by právě... no, jako by právě prolezla trnitým roštím a tlapy měla urousané od bahna, které bylo skutečně všudypřítomné. Srdéčko by jí nad tím zaplakalo, ale ona plakat nebude. Tvrdohlavě kráčela vpřed, rozhodnutá, že se nenechá zlomit. Jsem silná. Nepotřebuju nikoho. Nepotřebuju Orsa. Ať si v těch horách třeba shnije. Uloví si, pak uvede svůj kožich do původního stavu a pak se přesvědčí, co je pravdy na řečech hnědého vlka. Jestli to byl jen hloupý vtip, pořádně ji nahlodal, protože se trefil přímo do citlivého místa. Odmítala ale věřit tomu, že šlo o něco podobného. Jistě už byla blízko svému cíli. Jen teď musela vytrvat.
Bláto pod tlapami se změnilo v mokrý kluzký kámen. Div, že sebou neplácla o zem, když na něj šlápla a nohy se jí rozjely do všech stran. Brzdila a smýkala se, kam jen ji fyzikální síly táhly, zatímco z tlamy se jí linul tlumený řetězec kleteb, za které by se ani dlaždič nemusel stydět, což byla jen jedna z dalších věcí, kterým se přiučila životem s jejich kočovnou bandou. Nějak se jí podařilo přes ten úsek kamení přebruslit, aniž by si cokoliv zlomila, narazila nebo se rovnou zabila. Kupodivu byla celkem vděčná, když se jí tlapy opět zabořily do bahna. Bylo sice také kluzké a otravné, ale směr pohybu se v něm dal kočírovat podstatně snáz.
Trochu se porovnala na svých tlapách a zavětřila. Zdálo se, že tady to žilo podstatně více, než na jiných místech, kterými prošla. Cítila tu spoustu pachů zvěře, ale vše, co její čenich zachytil, se jí úplně nelíbilo. Vlastně ani to, co viděla, jí příliš nedodávalo na důvěře, že zrovna tady si naplní žaludek. Země byla rozrytá a rozhrabaná a celé okolí smrdělo divočáky. Ne snad, že by se bála, jak vás to, prosím, vůbec napadlo? Byla to volba čistě strategická, že když se v nedalekém křoví ozvalo zlověstné zachrochtání, otočila se na patě a namířila si to jinam. Nebudu běhat na tak rozrytým místě. Musí tady být normální louky a lesy, ne?

//Esíčka přes Travnatý oceán

//Zrcadlové hory (změna přechodu)

Kráčela z hor dosti vztekle. Nasupeně nakopávala oblázky a div, že jí na mokrém kamení nepodjely tlapy, jak při tom všem dupala. Zatracený Orso. Jak si to jako představoval? Slíbit jí snídani a pak prostě zmizet, huh? Co na tom, jestli si v horách zlámal hřbet nebo nohu. Mohl aspoň bolestně zaúpět, aby věděla, že ho nemá hledat. Nebyla to snad běžná slušnost? Ještě ke všemu se to muselo stát zrovna v takovýhle den. Déšť už sice ustával, ale všechno bylo rozčvachtané, nacucané a blátivé. Jestli se jí někdy nechtělo lovit, pak to bylo dneska. Ale v břiše už jí žádostivě kručelo a věděla, že s tím něco udělat prostě už musí. Nemohla se spoléhat na štěstí, bylo na čase vzít věci do vlastních tlap, jakkoliv se jí do toho nechtělo.
A toto že je kouzelná krajina z mýtů? Hory vystřídal zarostlý les, kterým se sotva dalo procházet. Spíš, než by šla, se prodírala křovím, které jako by se jí schválně snažilo zadržet. Nic kouzelného, zázračného ani magického tady neviděla. Napadlo ji, jestli to náhodou nebyl Orso, kdo se teď smál naposled. Že by ji napálil? Nemohl ale vědět, že tu krajinu kouzel hledám, přemítala. Nebyla by to moc velká náhoda? Znělo jí to nepravděpodobně a navíc se jí vůbec nelíbila myšlenka, že by se snad nechala oklamat. Ne. Nic takového. Vrátila se raději ke své původní teorii. Tohle bláto, hlad a hnus je jen součástí zkoušky. K těm nejlepším kouzlům se nemůže dostat každý pitomec. Většina ubožáků to nejspíš prostě vzdá, když uvidí, jaká je to tady ve skutečnosti díra. Ona se ale nevzdá, kdepak, na ni si nepřijdou. Prodírala se dál vztekle křovím, odhodlaná nenechat se zlomit.

//Kančí remízky přes Hadí ocas

Jaké to měla štěstí! Orso byl tak ochotný. Takový rozkošný hlupáček. Sliboval jí, že zatímco ona bude spát, půjde tam ven do deště a něco jí uloví. Chiara krátce zauvažovala, kde se vůbec v některých vlcích taková naivní obětavost brala. Sama by dokázala duše, pro které by byla ochotná udělat něco podobného, spočítat na drápcích předních tlapek. Ale tady Orso, a taky spousta jiných jemu podobných? Sotva ji znal a div že se nepřerazil, aby měla všechno, co chce. Ne, že by si stěžovala. Přišlo jí to však dosti zajímavé. Nechala si však tyto filozofické úvahy pro sebe a raději po vlku hodila dalším sladkým pohledem. "To je snad až příliš laskavé!" vydechla zcela okouzleně. "Jak říkám. Budu vám nadosmrti zavázána."
Vypadalo to ale, že nemohla mít úplně všechno. Což bylo celkem v pořádku. Nepotřebovala pohádku, samozřejmě, už dávno nebyla mrňavá. Bylo to jen pro její pobavení, vždycky ji bavilo vidět, k čemu všemu dokáže ostatní přemluvit, když se tváří dost bezelstně a neškodně. "Děkuju," uculila se, když jí popřál dobrou noc. "A já vám přeji hodně štěstí s lovem. Snad vám to příliš nepřekáží?" strachovala se ještě, a pak už zavřela oči... a nakonec se i té pohádky dočkala. Koutek tlamy přikrytý tlapou se jí zvedl do pobaveného úšklebku někoho, kdo je velmi spokojen sám se sebou, ale ten výraz se rychle vytratil, protože usnula vážně vmžiku. V tom, že jí je Altaïrův hlas příjemný, rozhodně nelhala.
Spala klidně a tvrdě, zatímco venku řádil noční déšť a vichr. Když se probudila, už začínal nový den a počasí se zdálo být o dost klidnější. Zívla si, protáhla se a přejela očima po prázdné jeskyni. Naprosto prázdné. "Signore Altaïre?" zavolala tenkým hláskem, který se jí k uším vrátil ozvěnou. Ta také zůstala jedinou odpovědí, jaké se jí dostalo. "Signore? Jste tu?" zkusila to pro jistotu ještě jednou, ale nebyl tu ani Orso, ani zajíci. Dokonce ani jeden zajíc. Nebo zaječí pacička. Vyšla k východu z jeskyně a vyhlédla ven do dalšího šedivého, vlhkého, lepkavého dne. "Disgustoso," okomentovala s nakrčeným čenichem tiše dnešní počasí a sekla podrážděně ocasem jako kočka. Kde krucinál vězela její snídaně do postele? Teď už měla vážně hlad a Altaïr nikde.
Chvíli tam ještě poseděla, pak si poležela, válela na zádech se s nohama vytrčenýma ke stropu jeskyně a malovala jimi ve vzduchu obrázky, dokud jí z toho nepřecházel zrak, ale Orso se nevrátil. Utekl. Vykašlal se na mne... a nebo si na tom blátě někde tam venku zlámal vaz nebo nohy. Zaposlouchala se, ale žádné bolestné výkřiky neslyšela. Takže spíš vaz. Každopádně pokud se dosud nevrátil, nejspíš bylo zbytečné tu na něj dál čekat. Frustrovaně si odfrkla a s obrovskou nechutí vyrazila ven do pošmourného dne. Něco si bude muset najít k jídlu sama, pokud se na ni bohové neusmějí a nepošlou jí do cesty dalšího ochotného hlupáčka. Vzhledem k tomu, jak dnešek začínal, však na jejich přízeň moc spoléhat nemohla. Naježené a otrávená rázovala od jeskyní pryč, kopala do kamení a mrmlala si tiše pod vousy nadávky. Začínala to tady vážně nesnášet.

//Východní hvozd

"Zkrátka mám takový dojem. Ne snad, že by se mi tu nelíbilo, ale jistě chápete, že rodný kraj je rodný kraj a zde... zde mi ho zatím nic moc nepřipomíná." Smutně si povzdechla, ačkoliv uvnitř se cítila spíš rozmrzele. Stočila pohled k východu z jeskyně, odkud se ozývalo vytrvalé pleskání deště a měla co dělat, aby neprotočila očima. Tahle země jako by se vážně snažila ji znechutit a odradit. Byla... lepkavá. Mladá italka neustále pociťovala potřebu se oklípat a čistit, jako by se na ni to místní bláto a břečka nabalovalo i teď, když ležela v jeskyni. Možná v tom je ta výzva. Zem kouzel asi nemůže být krásná a pohádková. Jinak by sem lezl každý. To bylo uvědomění, které vlastně mohlo znamenat celkem hodně. Jako by se jí v hlavě rozsvítilo. Jasně. Byla to výzva! A výzvy si přece Chiara dávala k snídani. Nenechá se pokořit trochou deště a hnusné vlezlé zimy.
Navíc prozatím na dešti být nemusela. Teď ji čekal odpočinek v útulné jeskyni a potom snad i zajíc, k jehož lovu s trochou štěstí uvrtá Orsa a nebude si s tím muset špinit tlapy sama. "To zní vskutku skvěle," pronesla s andělským úsměvem a položila si hlavu na přední tlapky, zatímco očka stále upírala na Altaïra. "Ani nevíte, jak jsem ráda, že jsem konečně narazila na přátelskou duši! Budu vám navždy zavázána." Nebo aspoň do té doby, než ji nakrmí a řekne jí všechno, co ví.
Vypadalo to, že pohádka nebude. Alespoň ale sledovala, jak kvůli tomu hnědý vlk tak trochu klopýtá a snaží se z toho nějak vykroutit. Zklamaně svěsila uši po stranách hlavy s povzdechem, který v sobě nesl snad tíhu celého světa. "Jaká škoda. Máte takový příjemný hlas, moc hezky se poslouchá. Určitě to nechcete aspoň zkusit?" zkusila to ještě jednou, ale pak už nechala klesnout víčka. Spát bude, ať už bude Orso mlčet nebo ne. Vážně byla docela unavená a věřila, že v přítomnosti tohohle vlka může spát bez obav. Vyhodnotila ho jako neškodného dobráka a asi trochu troubu. Pro ni ideální společník. Zívla si a vzápětí už odplouvala do říše snů.

Vypadalo to, že Orso byl jejím povídáním celkem zaujat, i když byla světlá vlčice na informace schválně docela skoupá. Vyvolávalo to v něm zájem a otázky. Nevadilo jí ale, že se vyptává na její domovinu. Odkud pocházela nebylo žádným tajemstvím. Nechat si pro sebe chtěla jiné věci. "Sí. Někdy. Ale méně, než tady." Ta zima, kterou strávila na cestách, byla zdaleka tou nejotravnější a nejvlezlejší zimou, jakou kdy zažila. Vůbec se jí to nelíbilo. Těšila se zase na teplé letní slunce. To snad v krajině kouzel měli, ne? Museli mít. Počasí se tak zatím příliš netvářilo, ale přinejmenším sníh už zmizel.
Pokud šlo o sourozence, tam už moc informací podat nemohla, ani kdyby chtěla. Plánovala je najít pomocí kouzel, která objeví zase tady, jen, co přijde na to jak. "Možné je asi vše. Možná je sem osud zavál? Když sem dovedl i jiné... Ale nejsem si jistá, jestli by toto bylo místo, kde zůstanou." Zatím nemohla říci, že by tu viděla něco výjimečného. Doufala, že se to brzy změní, ale plánovala jenom využít kouzel a pokračovat ve své cestě. Zjistit, co je se sourozenci, najít je nebo se alespoň smířit se skutečností, že její plahočení bylo marné a pak... pak? Co bude potom, nad tím zatím příliš neuvažovala. V hloubi duše asi tak úplně nevěřila, že by se svému cíli někdy mohla natolik přiblížit. Rozhodne se, až přijde ta správná chvíle.
Zalezli do skrytu jeskyně, kde na ně alespoň nemohlo otravné počasí. Byl to celkem hezký úkryt. Příjemný. Rozhodně dostačoval k tomu, aby se Chiara vyvalila do jednoho koutku, rozložila se tam jako na výstavce a začala si sušit navlhlý kožich. Nelíbilo se jí, když vypadala jako omoklý vandrák a smrděla jako mokrý pes. Nehodilo se to pro ni. "Signor Altaïr," zopakovala po vlkovi lehce zasněným tónem. Orso se k němu hodí víc, zhodnotila. "Já jsem Chiara," mrkla na něj a sklopila zrak, když se nabídl, že ji bude hlídat. "Jak jste laskavý. Za to bych vám byla moc vděčná! Ani nevíte, jak unavená už jsem..." Ne, že by tak úplně padala na čenich, jak se tvářila, ale odpočinek odmítnou nemínila. Ba naopak, těšila se na něj. Položila si hlavu na přední tlapy, ale vzápětí ji zase pozvedla, jakmile jí hlavou střelil náhodný nápad. Stáhla uši dolů a upřela na Altaïra lesklá zlatá očka jako andílek. "A neznáte nějakou pohádku na dobrou noc, Altaïre?" otázala se s naprostou nevinností, i když měla co dělat, aby skryla šibalský úsměv. Vždycky jí přišlo zajímavé zkoušet, co všechno jsou vlci ochotní udělat.

//Východní hvozd

Srdce jí bušilo, když poslouchala vlkova slova. Nejednalo se o pohádky? Vážně? Znělo jí to trochu moc dobře, než aby to mohla být pravda. Netoužila skočit na špek vlkovi, který třeba hrál nějakou vlastní hru. Třeba ji chtěl jen nachytat a přišlo mu to vtipné. Zároveň však skutečně chtěla věřit, že to, co tvrdí, je pravda. To by pak znamenalo, že její cesta je alespoň prozatím u konce, i když hledání pravdy tím vlastně teprve začínalo. "To je vskutku fascinující. Nikdy by mne nenapadlo, že to místo může být skutečné," prohlásila s očima vykulenýma v připitomělém úžasu. Jistě, že ji to napadlo, celý její plán byl založen na existenci té bájné země. Když tu teď - pravděpodobně - byla, přišlo jí to neuvěřitelné. A upřímně taky trochu... jako zklamání. Vypadalo to tady jako na spoustě jiných míst. Necítila žádné záchvěvy magie pulsující jejím tělem, vzduchem nelítaly ohnivé koule ani tu nic nezářilo nepřirozenými barvami. Nejspíš si to trochu idealizovala, když se k těm představám den za dnem vracela a upínala k nim veškerou naději.
Orso si nemohl nevšimnout toho, že mluví jinak, než on. Už si na to začínala zvykat. Vlci v těchto krajích její mateřštinu neovládali. Ona jejich řeč naštěstí zvládala dost dobře, ale svého přízvuku se zbavit nemohla a ani nechtěla, stejně jako občasného italského slůvka, které se jí automaticky vetřelo do věty. "Ach. Z dalekých krajů," povzdechla si se zasněným pohledem upřeným kamsi do prázdna. "Ze slunečné, teplé země. Je to tam o tolik jiné, než tady," posteskla si a znechucený úšklebek při úmyslném tlápnutí do kaluže raději provedla jen v duchu. Ne, že by u nich nikdy nebylo hnusné počasí, ale jaksi jí tam přišlo snesitelnější. Nerada to přiznávala, ale po domově se jí skutečně docela stýskalo. "Ačkoliv tady to má také své kouzlo," prohlásila s lehkým úsměvem zcela v rozporu se svými myšlenkami. Chudátko Chiarka si nestěžuje. Chudátko Chiarka je jen smutná, že se nachází v takové bezútěšné situaci.
Samozřejmě Alfreda nepotkal. Nečekala to a tak se o ni zklamání jen tak lehce otřelo. "To bych vám byla moc vděčná," věnovala mu vděčný úsměv a pak zakroutila hlavou. "Kdepak. Jen já, bratr a sestra, ovšem kde jí je konec, o tom vím ještě méně, než kde je konec bratrovi." Bývali velká rodina, že? A teď... kdoví, jestli někdo z nich ještě žil. Když o tom přemýšlela, její smutek se stával opravdovým. Rychle takovým myšlenkám zabouchla dveře. Nechtěla Orsovi ukazovat víc ze svých skutečných pocitů a myšlenek, než bylo nutné.
Cesta je nakonec zavedla k jeskyni a ona vklouzla dovnitř bez nejmenšího zaváhání. Déšť se jí už vážně zajídal. "No ne, vážně jste našel úkryt. A jaký krásný," rozplývala se, zatímco kritickým zrakem hodnotila jeskyni. Vlastně nebyla špatná. Zdálo se, že podzemní prostory tu jsou vskutku veliké. Kdoví, co se tam mohlo skrývat? Teď ale zkoumat nechtěla. Otřepala si přebytečnou vodu ze srsti a plácla sebou do nejbližšího koutku. "Nevím, co bych si bez vás počala. Budu vám navěky zavázána, signore... och! Vlastně jsem nejspíš přeslechla vaše jméno?" vyjevila se náhle, i když jí na tom ani tak moc nezáleželo. V duchu už ho stejně pojmenovala po svém. Teď, když se tu mohla vyvalovat na zemi jako princezna, i když poněkud zmoklá a zmuchlaná, se cítila vlastně dosti spokojeně. Ještě tak kdyby Orso něco ulovil. Bylo by příliš kruté ho k tomu nutit v dešti?

Prohlásil, že nějakou skrýš i něco k jídlu určitě najdou. "Ach, budu vám zavázána," vydechla s veškerou vděčností, kterou do oněch slov dokázala vložit. Ucítila letmé zklamané bodnutí, když Orso prohlásil, že v tomhle kraji mnoho vlků nezná a tak nejspíš nepotkal ani nikoho z její rodiny, ovšem bylo to něco, co očekávala. Proč by se Pippa s Alfredem ostatně zdržovali tady, v nějakém zapomenutém chvostu světa? "Rozumím, s tím se nedá nic dělat," povzdechla si ztěžka, jak by se od ubohé vlčice, která se ztratila cestou za rodinou očekávalo. "I tak mi již pomáháte mnohem víc, než možná tušíte," věnovala mu sladký andělíčkovský úsměv. Měla štěstí, že na něj narazila, to tedy vskutku ano.
Namířili si to k horám. Šplhání do dalších nechutných kamenitých kopců ji úplně nelákalo, ale útulná jeskyně nebyla vůbec myšlenkou k zahození, takže držela tlamu a pomalým krokem vlka následovala. Nemohla spěchat. Byla přece taaak unavená. Když ale Orso zmínil krajinu magie a božstev, pořádně v ní hrklo. "Che cosa?" vyhrkla doprostřed jeho věty, až na chvíli málem úplně zkazila celou iluzi. Rychle to napravila. Opatrně si odkašlala a odvrátila stydlivě zrak, jako by právě provedla něco zcela nepřístojného. "Pardon. Odpusťte, signore, nechtěla jsem vám skočit do řeči. Jen... jste mě tím dost zaskočil." Slyšela, jak se jí srdce vzrušeně rozbíhá rychleji. Byla to tedy pravda? Dorazila do té tajemné země? Mohlo to tak skutečně být? Musela se ale uklidnit. Musela zachovat tvář a navíc si ještě nemohla být jistá. Třeba ji Orso jen tahal za čenich. "Vždy jsem myslela, že to jsou jen, však víte, fiabe per bambini," nedokázala odolat tomu, aby zopakovala Alonsova slova, kterými se její touze hledat kouzelnou zem vysmíval. "Pohádky pro děti."
Vyptával se na Alfreda. Byla si celkem jistá, že pokud nalezla zemi kouzel, dokáže už sama přijít na to, co se s její rodinou stalo. Jen potřebuje to správné kouzlo a pak se dozví všechno, co potřebuje. Jenže jestli tady byl Orso nový, pak toho určitě moc nevěděl. Bude muset najít někoho jiného... ale to až později. Zatím ji čekala (snad) útulná jeskyně a (snad) chutná svačina. Teď musela být nebohou smutnou Chiarkou, i když by nejraději začala křepčit po lese samou radostí z toho, že došla tam, kam chtěla. "Myslím, že byste ho poznal, kdybyste ho někdy viděl, víte? Je mi dost podobný." Netušila, jestli je to pravda. Kdoví, jak teď Alfredo vypadal? Jak mluvil? Jestli... vůbec nějak. Šance na to, že je on nebo Pippa ještě vůbec naživu, byla dosti mizivá, ale ona přece také přežila. Nemohla být jediná. Nechtěla tomu věřit. Detaily však naštěstí v tuto chvíli nebyly podstatné. "Mluví podobně, dokonce má i bílý flek na čele, jen má o dost rezavější kožich," popsala zběžně Alfreda, o kterém stejně nečekala, že se něco dozví, a ploužila se za svým zachráncem, zatímco jí myšlenky klopýtaly hlavou jedna přes druhou. 'Fiabe per bambini.' To určitě.

//Zrcadlové jeskyně přes hory

Vichr nad jejich hlavami ohýbal stromy, až v nich praskalo. Chiařin medvědí zachránce z toho vypadal dosti nesvůj. Ona se nejdřív příliš neznepokojovala, ale napadlo ji, že by možná měla. Na tom, co říkal, totiž bylo docela dost pravdy. "Máte pravdu," pronesla a když se se znepokojením rozhlédla po okolních stromech, ani v tom nebylo příliš předstírání. Vážně to začínalo vypadat nebezpečně. Ona se tedy samozřejmě nebála, kdepak, nebála se ničeho, ovšem... mezi odvahou a blbostí byla jenom tenká hranice, to jí bylo dobře známo. Kdyby se některý z kmenů vyvrátil a namířil si to zrovna na ně, nezbylo by z nich asi o mnoho více, než mastný flek. Nechtěla tak skončit. "Jen jsem netušila, kde jinde se před tou vichřicí ukrýt," zakňoukala jako ta největší naivka, co vážně neměla ponětí o světě. Hleděla na vlka před sebou bezmála jako na boha a v duchu si vážně libovala. Vypadal tak dobrosrdečně a nachytal se tak ochotně. Chudák malá. "Vy tedy znáte cestu k nějaké lepší skrýši, sí?" ujišťovala se a zhluboka si povzdechla, když se otázal, jak se sem vlastně dostala.
"Ach, nějak jsem si prostě musela poplést cestu. Většinou sama nechodím, ale... věci se staly, musela jsem se vypravit sama. Mířila jsem za svým bratrem, ovšem kdoví, kde jsem vlastně skončila?" zakroutila zkroušeně hlavou. Už bratra či sestru použila za výmluvu mnohokrát a nebyla to ani úplně lež. Vážně doufala, že nalezne alespoň jednoho z nich, ale už dost ztrácela naději, že by se jí to mohlo podařit, pokud předtím nenalezne zemi kouzel a to správné kouzlo, co by jí mohlo pomoci. Což znělo... naivně. Ale teď už zašla moc daleko, než aby to mohla prostě vzdát. Zamrkala a upřela na vlka opět svůj pohled, lehce se otřásla zimou, kterou ve skutečnosti necítila. "Mohli bychom se, prosím, vydat k tomu úkrytu? Nerada bych na vás naléhala, ale ty stromy vskutku vypadají... děsně." Možná to nebylo přesně to slovo, co hledala. Děsivě? Čert to vem, na tom nezáleželo. Hlavně, jestli jí tady Orso ukáže nějakou jeskyni, kde se může vyvalit a sežene jí něco k snědku.

Seděla pod stromem ve fujavici a úpěnlivě naříkala jen chvíli, než zaznamenala, že se k ní kdosi blíží. V duchu se ušklíbla, i když na povrchu na její utrápenou tvářičku neproniklo nic jiného, než žal a starosti. Možná nenašla zemi magie, ale tohle prostě fungovalo jako kouzlo. Proč by měla pobíhat po okolí a nahánět místní obyvatelstvo, když stačilo trochu zakňourat a ochotná ustaraná společnost si ji našla sama?
Vlk, který se vynořil z lesa, byl docela habán. Vysoký a mohutný, vypadal jako silák a kožich měl jako medvídek. Vlčice si v duchu libovala. Že by našla laskavého zachránce, na kterého se ke všemu ještě i dobře kouká? To měla dnes šťastný den. Nedávala však nic ze svých vnitřních emocí najevo. Ponořila se do své role nebohé chudinky, která je možná, jen možná tak trošku natvrdlá a ztratila se v téhle širé divočině. Zavrtěla hlavou nad jeho první otázkou a zhluboka popotáhla. "No. Vůbec nic není v pořádku." Svěsila zkroušeně hlavu, ale pohledem sledovala, co vlk udělá dál. Přiblížil se ještě o kousek, zdálo se, že má vskutku starost. "Srdce mne bolí, signore. Jsem zde dočista ztracená, už kolik dnů bloudím po okolí, hlady skoro nevidím a nenacházím nikoho, kdo by mi pomohl. Jako by se laskavost vytratila ze světa," vzdychla - ach, ano, ten dnešní se svět se jistě řítil do záhuby a Chiaře to nepochybně velmi leželo na srdci. "Ale snad... signore, vy se mi zdáte jako takový slušný vlk. Snad byste mi mohl pomoci vy?" upřela na něj veliká zlatá kukadla plná naděje a sklopila mírně uši. Hotový obraz nevinnosti a bezelstnosti. Zdálo se jí, že narazila na ideálního společníka pro své momentální potřeby. Vlk vypadal jako slušňák a jak by jí mohl upřít pomoc, když byla tak strašlivě nešťastná?