Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Ohnivé jezero přes Červenou řeku

Rudá stužka vinoucí se krajinou ji vedla kupředu. Teď už si byla docela jistá, že jde špatně. Jenže... kudy jinudy teda měla jít? Neměla absolutně ponětí, jak se dostat do Sarumenské smečky. Byl snad vadný její vnitřní kompas? Ne! Duncan mi měl říct, kudy se tam dojde, vytrčila bojovně bradu - nebyla to její vina. Co na tom, že tam měli jít spolu. Měl si ji pohlídat. Nikdy by se mu neztratila, kdyby na ni dával pozor! Bude si to u mě muset vyžehlit, až se příště potkáme, usmála se pro sebe potutelně. Tak, to bude nejlepší. Rozhodně by se nebránila dalšímu setkání s jižanským elegánem. Byl okouzlující. Zatetelila se příjemnými vzpomínkami. Konečně mohla také sklonit hlavu k vodě a pořádně se napít. Rudý potůček se totiž stékal s potokem docela obyčejně vypadajícím. Chiara se rozhodla následovat nyní právě ten. Byla moc tvrdohlavá, než aby se teď otočila zpět. Dříve nebo později musí narazit na něco nebo někoho, kdo jí napoví.

//Vrbový les

//Tenebrae přes Plamínek

Zamířila od řeky dál, ale brzy zjistila, že vodě vlastně neunikla. Malý potůček se jí přece jen postavil do cesty. Byl zvláštně červený, ale když ho tlapou okusila, zjistila, že by to mohlo být ideální místo pro její koupel. Voda totiž byla příjemně teplá. Trochu se obávala, že jí to červenisko zůstane na kožichu, ale na tlapách se nezdálo, že by jí to barvilo. Krom toho usoudila, že by jí červená na kožichu mohla slušet. Šla by jí k očím. Rozhodně mnohem lepší, než to bahnisko a nepořádek, který tam měla teď. Vlezla tedy do proudu a pořádně se opláchla. Nechtěla chodit kolem jako vandračka. Nikdy nemohla vědět, kdo se zrovna dívá! Jakmile vypadala zase upraveně, vydrápala se na břeh a rozhlédla se kolem. Kudy dál? Okolí jí nebylo povědomé ani trochu. Že by někde špatně zatočila? To bylo možné stejně dobře, jako že směřuje správným směrem. Upřímně neměla nejmenší tušení a nevěděla ani, jak by to poznala. Tohle určitě nebyly končiny, kterými procházela s Duncanem. Rozhodla se následovat vodu. Před ní se odrážela hladina jezera stejně rudého, jako říčka, která jej napájela. Chiara ho obešla a ani tady se nenapila. Už měla v tlamě dost vyprahlo, ale nechtěla riskovat. Voda nevypadala lákavě a ona nad ní ohrnovala čumák. Najde si něco lepšího. Prozatím následovala další rudý vodní tok. Všechny potoky přece někam tečou, ne?

//Ronherský potok přes Červenou řeku

//Kráter přes Houbový ráj

Vyškrábala se z kráteru a zamířila přes les k jihu. Aspoň doufala. Problém byl, že si nebyla úplně jistá, kde Duncanovu smečku hledat a její orientační smysl byl vždycky poněkud pochybný. Nikdy nevěděla, jestli se vydává správným směrem nebo jde někam úplně do háje. Mohla jenom doufat. Procházela lesem, který byl na podzim plný hub. Chiara poznala sice jenom hříbek a houby jí zrovna moc nejely, ale měla už takový hlad, že jimi tentokrát nepohrdla - aspoň do chvíle, než si ukousla pořádné sousto z krásného hořčáku. "Fuj!" prskala a plivala a pro dobrou míru pěkných pár prašivek rozkopala. "Já věděla, proč vás nenávidím," rozdrtila pod tlapou malou muchomůrku a odplivla si na jehličí. Svět ji někdy dokázal tak vytáčet! Aspoň už ale neumírala hlady.
Nakonec se opravdu dokodrcala k řece. Nebyla moc vhodná na koupání, ale opláchla si v ní tlapy zamazané od blátíčka z kráteru a shodila do ní i zvadlou lilii, která jí stále zplihle držela za uchem. Už ale dokonala svůj úděl. Sledovala, jak rudá květina rychle pluje pryč černým proudem a usoudila, že ta voda asi nebude moc dobrá ani na pití. Našla si proto most z padlého kmene a vydala se dál. Někde tu bude místo, kde se bude moct umýt, napít a možná i najít něco, čím si dostane z tlamy tu nechutnou hořkou pachuť.

//Ohnivé jezero přes Plamínek

"Sí, sí, tak si jdi," máchla Chiara tlapou. Upřímně? Už měla tak trochu Beliala dost. Ne, že by jí něco provedl nebo tak, ale... vůbec jí zkrátka nevadilo, když ho viděla odcházet. Otočila se místo toho na druhou Chiaru. Možná by to mohly nějak zvládnout společně. Třeba by si šlo zvyknout? Mohly být sestry ve zločinu, kolik lotrovin by mohly navyvádět. Jakto, že to předtím neviděla? Byla příliš zaslepená vlastní pýchou a hněvem. "Co podnikneme teď?" zeptala se, sklouzávaje zpátky do italštiny, ale její dvojnice se tvářila, jako by ji rozbolely zuby. "Co se děje?" naklonila hlavu ke straně, když druhá Chiara prostě... vybuchla v kouli světla? Musela odvrátit hlavu před tou září, která se vznesla k obloze a odsvištěla pryč. Jako by tu ani nikdy nebyla. "Co?" stáhla uši k hlavě. Ta druhá byla pryč. Sotva se rozhodla ji vzít na milost a ona si prostě zmizí! Odsviští na svou domovskou planetu nebo co vlastně. Že by si z toho měla vzít nějaké poučení? Vezmi ty, kteří tě imitují na milost a oni nakonec prostě zmizí? Zavrtěla pomalu hlavou. Ničemu už nerozuměla a vzdala se snahy o to. "Incantesimi," zamrmlala si pod vousy a začala se z kráteru škrábat ven. Byla celá zválená a rozcuchaná. Musela se dát zase do pořádku a pak se vydat hledat svou rodinu. Pokud Duncan nekecal - a nevěděla, jak by mohl - Pippa tu někde musí být. Snad je to ta správná Pippa... bohové, opravdu doufala, že ano.

//Tenebrae přes Houbový ráj

Prosím o bonus štěstí, hvězdu do síly a dvě hvězdy do ohně, díky

Přidáno

CHIARA 1

Proč by neměl přežít vcucnutí zářivým kusem kamene? Chiaru napadal asi tak milion důvodů. Zakoulela očima, což Belial jistě neviděl, neboť stála tak vysoko nad ním."Třeba proto, že jsi zmizel do díry velké sotva pro hraboše," navrhla jednu z možností. Jak se odtamtud vůbec vytáhl? A jak se vtáhl dovnitř? Byla to záhada, ale Chiaru už po tom všem unavovalo se pořád divit. Už ji nebavilo cítit se jako mimozemšťan, co se omylem zřítil na Zemi - na nějakou její pošahanější verzi. Možná by to měla prostě přijmout a trochu se bavit. A proč ne? Proč vlastně ne? V koutě duše ji pořád zajímalo, odkud se vzala ta druhá, proč a co vlastně Belial zažil v kamení, ale upřímně? Jakmile se vynořila ta praštěná myšlenka, nešlo se jí ubránit. Tohle bylo to, co potřebuje. A tak se do toho dala.
Svištěly po svahu dolů přímo k Belialovi. Věděla, že přinejmenším zadek bude mít od bahna, ale co. Stálo to za to! Stříbrňák jí však uskočil z cesty, zmohla se jen heknout: "Dobré odpoledne," když kolem něj se smíchem profičela a smykem zabrzdila, když za sebou zaslechla tupé zadunění. Neviděla, jak se to stalo, ale viděla, co se stalo. Ti dva se srazili! Vážně se to povedlo! "Samozřejmě," zachechtaly se Chiary jednohlasně, když Belial začal zpochybnovat jejich duševní zdraví. Belial vypadal hrozně a Podfukářka taky, ale chechtala se úplně stejně a v tu chvíli to bylo Chiaře úplně jasné. Nepotřebujou Beliala. Nepotřebujou se jedna druhý zbavit. Bude z nich skvělý tým! Stříbrnák vyplivl na zem hnusný chuchvalec čehosi. "Ach." Vypadalo to dost nechutně. Rozhodla se to nezkoumat a škubla rameny. "Klouzalo to. Co jsme měly dělat?"

CHIARA 2

Třeba to vysvětlení bylo úplně prosté. Stejné, jako pro všechno ostatní tady. Magie. Prostě magie. Proč nad tím víc dumat? Vlk zaleze do šutru a pak zase vyleze, no a co, prostě magie, nač si tím kazit den? Už ji to otravovalo. Klouzačka byla mnohem lepší... a že se vyvedla dokonale. Byla o kousek pozadu za Fenou, takže viděla, jak se jí Belial elegantně vyhnul. Moc hezky! Přímo tak, aby se postavil do cesty jí. Buch, zadunělo to, jak se dvě těla srazila a oba se rozplácli do blatíčka na svahu, které vytvořilo vytrvalé mrholení. Chiara se obalila bahnem, hrudník ji pěkně bolel, jak se setkal ve vysoké rychlosti s tělem druhého vlka, ale přesto se nemohla přestat smát. Tvářil se tak pitomě! A Fena se taky chechtala. Kruci, mohly by si rozumět. Možná líp, než se Stříbrňákem, který se momentálně docela dost rozčiloval. "Tak si to tak neber," řekla, když trochu popadla dech - ze smíchu i z bolavého těla. "Co jsme měly dělat, no? Spěchaly jsme, abysme si už vyslechly tvoje skvělé novinky," prohlásila a zamžourala na Fenu. Měla co dělat, aby znovu nevyprskla smíchy. Cítila, že to udělaly dobře, i když zválený kožich ji štval. Vypadala jako hnusná vandračka. To se ale napraví snáze, než to, že doteď byla tak nafučená, upjatá a naštvaná kvůli něčemu, co bylo vlasntě úplně snadno vysvětlitelné. Prostě magie. S tím může žít.

CHIARA 1

Ležely vedle sebe na vrcholku svahu a čučly dolů do míst, kde zmizel Belial. Protože... on skutečně zmizel, že ano? Byl zkrátka fuč. Chiara si nemyslela, že by se měl ještě někdy objevit. To světlo ho vcuclo, zmizel do nějaké trhliny v prostoru nebo kam že vlastně... Byl fuč. Bylo po něm. "Co teď?" otočila se na tu druhou, přecházeje do mateřštiny, když byly zase samy. Rázem měla pocit, že jsou spíš spiklenky, než rivalky. "Ten už se asi nevrátí." Chvíli nad tím rokovaly, avšak pak se zespodu cosi ozvalo. Hulákání jako na lesy dosti povědomým hlasem. "Hej!" houkla Chiara dolů, kde se navzdory všemu očekávání blyštil stříbrný kožich a zelené housenčí detaily. "Ty jsi přežil!" dodala ještě poměrně očividnou věc a užasle se otočila na Podfukářku, která vypadala stejně překvapeně. Jak se jejich pohledy střetly, najednou jako by se jim oběma nad hlavou rozsvítila žárovička. Možná si neuměly číst myšlenky, ale byly uvnitř skoro stejné... a pořád ještě tak trochu vlčata. Co Belial prožil a co zjistil bylo důležité, že byl naživu bylo také celkem příjemným bonusem, ale jak ho tak viděla pachtit se do svahu, věděla, co musí udělat. Zašklebila se na Podfukářku, uvidíš, že to umím líp, než ty, a vzápětí už se řítila skluzem z kopce dolů po volné hlíně, prachu a drobném kamení. "Hopla, klouže to tu," houkla na Beliala, kterého nepochybně smete, jestli se neuhne z cesty.

CHIARA 2

Dospěla k podobnému názoru, jako její dvojnice. S Belialem byl konec. Škoda, ale plakat pro něj asi nebude. "Ne, nevrátí," souhlasila. "Já bych šla. Budeme dělat, že se to nestalo. Nikdy jsme ho nepotkaly. Nikdo nás s ním neviděl, takže nás nebudou podezírat." Najednou byly ve zvláštní shodě. Třeba ta druhá nebude tak marná. Mohly by vážně předstírat, že jsou dvojčata, i když by Fenu musela přesvědčit ke změně jména. Chiara může být jen jedna. Už už se chystaly, že tedy půjdou a za nevinného pohvizdování nechají kráter, který je nyní Belialovým hrobem, za sebou, když tu náhle... ejhle! Mrtvola nebyla tak úplně mrtvá. "Nojo!" zařvala dolů do kráteru, kde se skutečně pachtil Belial jako zeleno-stříbrná tečka, píďalka, živý a zřejmě i zdravý. "Fakt to přežil."
Mrkla na Fenu a rázem věděla. Napadlo ji to samé. "Tvý přežití se musí oslavit," zahalekala dolů z kopce a vrhla se za Fenou přes okraj na svah, který byl skutečně kluzký, i s přispěním vydatného mrholení. Budou se sice muset škrábat zpátky do kopce ještě jednou, ale to nevadí! Svištěla si to po zadku přímo na Beliala a doufala, že ho pořádně vyválejí v tom prachu a hlíně. Jen aby ona sama přitom zůstala trochu čistá... Ale co. Nějak to zvládne, i když se trochu umatlá. Ale Belial určitě neunikne! Nemůže utéct jim oběma, rezavým čárám klouzajícím z kopce přímo na něj!

CHIARA 1

Zakoulela očima, když Belial neodolal poznámce, že sám od sebe kámen nic neudělá. Vlastně měl pravdu, že tu je úplně nová, což bylo dost otravné. Nelíbilo se jí, že se to dá tak snadno poznat. Proto Belialovi neřekla ani tak, ani tak. Místo toho prohlásila: "Nejsem tak hloupá, abych na to sahala. Nevidíš, jak to vypadá?" Kámen nakonec ani tak nebezpečně nevyhlížel. Jeho světlékování bylo spíše... svůdné. Ale nebylo právě to tím nebezpečím? Ne, už se rozhodla. Buďto na to sáhne Belial první, nebo můžou jít zase pryč, protože ona to určitě neudělá - a když se ohlédla na tu druhou, vypadalo to, že došla ke stejnému rozhodnutí. Stejně tu nikdo není. Žádný tajemný zachránce, který by nám poradil s naším problémem. Leda, že by byl uvnitř toho kamene, což byla vskutku tak absurdní myšlenka, že nestála ani za pozornost.
Kupodivu se Belial opravdu odhodlal na kámen sáhnout a... Zmizel. Byl vtažen do díry, která pro něj podle veškeré logiky byl příliš malá, a byl zkrátka fuč. Nastalo zaražené ticho. Chiary si vyměnily pohledy.

CHIARA 2

Skutečně došla ke stejnému závěru, jako Fena. Začínalo jí připadat, že možná není tak špatná - docela se ve většině věcí shodovaly. Nemínila se toho kamene dotknout ani špičičkou tlapy, a jak záhy zjistila, dobře udělala. Beliala to totiž doslova vcuclo. Chiara to nedokázala vysvětlit a možná tomu ani nechtěla rozumět, ale věděla, co viděla. V jednu chvíli tu vlk byl, v druhou už jeho řvavě zelená špička ocasu zmizela uvnitř mrňavé pukliny v kameni. Všechno utichlo. Vlčice se podívaly jedna na druhou a potom svorně pronesly velice peprnou nadávku ve své mateřštině. "Ten se už nevrátí," prohlásila Chiara. "A jestli ano, tak na něj nemíním čekat tady." Její dvojnice neměla protestů, vzápětí už se obě škrábaly zpátky nahoru do svahu. Šlo to špatně, hlína pod tlapami podkluzovala a smekala se, svah byl strmý a kráter velice hluboký. Když se vyhrabaly nahoru, už funěly a ztěžka dýchaly. Zalehly vedle sebe na okraji jámy a hleděly dolů, zda se něco bude dít, či zda je stříbrný vlk skutečně nadobro ztracen. V tu chvíli jeden ani nemusel umět číst myšlenky, aby mu bylo jasné, že přemýšlejí o tom, proč vůbec kdy strkaly čenich do říše kouzel. Copak to stálo za to?

//Elypole

CHIARA 1

Stále ještě ve fascinaci barevným kvítkem k ní Belialova slova o kletbě doléhala jenom tak napůl. Ne, že by na tom příliš záleželo, protože jeho řeč stejně vůbec neobjasňovala, o co vlastně jde. Vlk se totiž sám od sebe v půli řeči uťal a zlostně na ni - na ně - pohlédl. "Huh? Housenka?" odtrhla se na chvíli od květiny. Nic o žádné housence ji ani nenapadlo. Takže to musela být Podfukářka. Jenže... nic o tom nahlas neřekla. Nebo řekla? Chiara usoudila, že si vůbec nemůže být jistá, nedávala ani v nejmenším pozor, co se kolem ní děje a co kdo říká nebo neříká. A když teď tak na něj koukala, skutečně ty jeho zelené značky housenku trochu připomínaly...
Vzápětí už vyráželi na cestu do neznáma. Kdoví za kým, kdoví kam, kdoví proč. Nevěděla, kam je vlastně Belial vede a podle všeho to nevěděl ani on. "To jsem tedy zvědavá," zamrmlala si pod vousy. Možná se na to měla raději pokoušet přijít sama. Před nimi totiž nebylo jaksi... nic. Jen kopec a za ním zase dlouhý sešup dolů. "Tohle?" nahlédla přes okraj pochybovačně. Nebylo tam zhola nic. Nikdo. Jen na dně kráteru ležel jakýsi šutr. Přesto ale začala bruslit po nestabilním svahu za Belialem, protože nic jiného jí moc ani nezbývalo. "Mhm, velmi gentlemanské," mlaskla, ale pokračovala dolů a dolů ke kameni na dně, jako by jím byla přitahována. Bylo to tu nepochybně velice podivné. Vstávala jí z toho srst na krku. "Měl by tu někdo být? Protože já nikoho nevidím," rozhlédla se kolem. Stála na dně kráteru vedle kamene, který pulsoval nedpozemským světlem, ale neměla dojem, že by se toho měla dotýkat. Celé to bylo příliš podivné na její vkus.

CHIARA 2

Nedozvěděla se zhola nic o té jeho tajemné kletbě. Jen byla nařčena z toho, že ho považuje za housenku. Překvapeně zamrkala. Jak to věděl? Nevyslovila to snad, nebo ano? Zatřásla hlavou, ty květiny s ní dělaly vážně divy. Nebyla si jistá už vůbec ničím. "Kdybys ty své flíčky viděl, taky bys myslel na housenky," ujistila Beliala a švihla ocasem.
Cesta je vedla kupředu, ale její cíl vůbec nebyl jistý, závisel na slovu jakéhosi Hermita, kterého Chiara vůbec neznala a kdoví, jestli to vůbec byl spolehlivý zdroj informací. Nejspíš ne, usoudila, když stanuli na okraji ohromného kráteru, o kterém Belial prohlásil, že je jejich cílem. Dokonce ani Feně se to nezdálo. "Vždyť je to jen díra v zemi," přisadila si také. Nechtělo se jí tam, ale copak měla na výběr, když ti dva klauni se div nepřerazili, jen aby už byli na dně? Protočila oči a také se vrhla do té pochybné díry. Belial nejspíš očekával, že se něco stane, když je vyslal napřed, ale když obě Chiary stanuly vedle podivně zářícího kamene, nedělo se vůbec nic. A především tu nikdo nebyl. "Jsi si jistý, že je tohle to místo?" nakrčila čelo Chiara, která už litovala toho, že se vůbec někam vydávala. Teď se odtud bude muset škrábat zase nahoru a to bude hrozná otrava. "Nic tu není, jen tenhle šutr." Nebyla tak blbá, aby na něj sahala. "Šťouchni do něj," vybídla Beliala. Třeba nevybuchne a všechny je nezabije.

CHIARA 1

Nelíbilo se jí, kam to spělo, ale pod vlivem vůně krásných květin její nelibost trochu ztrácela jasné kontury. Vlastně celý svět. Postupně se uvolňovala, svět se zdál náhle příjemnější a celá tato situace mnohem řešitelnější. No a co, že se tu objevilo její zlé dvojče? No a co, že Stříbrňák s jednou z nich chce provádět kdoví co, protože chce zjistit něco ohledně své kletby? Bylo to všechno načisto fuk. Odpovědi se totiž náhle zdály téměř na dosah tlapky. V jednu chvíli jí to všechno připadalo skoro jasné. Vždyť stačí jen...! Jen? Nevěděla. Bylo to pryč.
Na půl ucha naslouchala Belialovu nadávání a mumlání, zatímco přední tlapou zadumaně hladila květ fialové rostliny. "Třeba by to bylo snazší, kdybys mi řekl, co to je za kletbu," prohlásila zamyšleně, přemýšlela přitom totiž o tom, co Belial říkal. Mohlo něco z toho fungovat pro ni? Nevěděla, kde by měla najít princeznu ochotnou ji políbit, ale klidně by to udělala. Košile z kopřiv už zněla o poznání hůř... jenže nikdo z nich tří nebyl ani žába, ani krkavec. Asi to bylo irelevantní. Stejně se jí o tom těžce přemýšlelo. Ztrácela se v syté barvě květiny a skoro zůstala zaseknutá na místě, když Belilal zavelel k odchodu. Až když se oba její společníci začali pomalu vzdalovat, vzpamatovala se a rozběhla se za nimi.

//Kráter

CHIARA 2

Moc květin kolem, ať už byla čarovná nebo čistě přírodní, ji uvrhla do mírumilovné nálady. "Když myslíš," zabručela tedy jen, když ji Belial nařkl z toho, že kecá. Najednou si připadala moc líná, než aby se hádala. Zatímco Fena ale zkoumala tvary a barvy květin, Chiara upírala svůj zrak na stříbrného vlka, jehož uši a ocas teď zářily do dáli řvavě zelenou barvou. Flíčky pod a nad jeho očima jí hrozně něco připomínaly. Jak kdyby těch očí měl šest, zahihňala se, protože si nemohla pomoct. Jako ochranné zbarvení na housence. Chichotala se pod vousy, ale Belial se nesmál. Ba naopak, čertil se, že mu nepomůže to ani tohleto, že nedostal návod, že nemá jinou naději, než toho tajemného někoho. "No, pro jednou bych řekla, že ona má pravdu," kývla čenichem k Feně, která zírala na květ z takové blízkosti, až Chiara napůl čekala, že do té kytky snad po čumáku spadne. Byla prostě mimo, narozdíl od ní, která jen nemohla přestat přemýšlet o housenkách a hihňat se jako praštěná, kdykoliv pohlédla Belilalovi do tváře. Ano, byla zcela vyrovnaná. "Na co jsou všechny ty tajnosti? Kdo je ten on a čím ti má vlastně pomáhat?" Zvědavě se vyptávala, všechny masky spadly, protože s vůní květin v čenichu a na mozku se daly udržovat jen těžko. Následovala housenčího vlka jako zvědavé vlče, kterým svým způsobem vlastně i byla.

//Kráter

CHIARA 1

Narážka na jeho zelené zbarvení se ho viditelně dotkla. Chiara, vlastně obě Chiary, stočily uši dozadu, když Belial zavrčel. "Není třeba se hned rozčilovat," chlácholila ho, i když v duchu koulela očima. Pán byl taková trochu netykavka, co? Naštěstí se neurazil natolik, aby se na ni úplně vykašlal. Jistě by si ale poradila i pak. Říkal, že za tou záhadnou osobou stejně míří, takže by ho mohla nenápadně sledovat... ale nebylo to potřeba. Zatím ne. Ale co bude dál?
Stříbrňák měl přání a na tom mohlo všechno ztroskotat. Chiara netušila, o co ji požádá, její řečičky a smutná očička příliš nefungovaly. Cítila, že je ochotná pro návrat do normálu udělat hodně, ne ale všechno. Úlisný vlkův úsměv se jí příliš nezamlouval. Tušila, kam to vede. Dělala ale hloupou. "Ráda ti pomohu s tvou kletbou, ale musíš mi říct, jak to můžu udělat. Jinak nemůžu nic slibovat." Doufala, že se plete a že Stříbrňák bude chtít zkoušet něco jiného, než co naznačuje jeho slizký úsměv. Byla by ochotná? Cítila, že se uvnitř ní cosi trochu stahuje... cosi, co se opět začalo uvolňovat, jakmile jí k čenichu dolehla vůně fialových květin. "Dio mio, to je docela... síla, že?" zachichotala se znenadání a zhluboka se nadechla vůně z květu nejblíž k její tlapě.

CHIARA 2

"Jako znamení neobyčejnosti a výjimečnosti to funguje skvěle," přisadila si ke slovům své dvojnice a doufala, že se přes to Stříbrňák rychle přenese. Potřebovala, aby byl v dobré a ochotné náladě, zároveň se ale prostě musela ujistit, že to zelenisko není nějaká nákaza. Ona to totiž na svém kožichu nechtěla. Pro dobro celého tohoto podniku se však rozhodla, že bude možná lepší nechat si podobné poznámky pro sebe.
Vlk je vedl dál a trval na tom, že své přání dostane, jinak nebude žádná pomoc. Viděla jeho úsměv, slyšela jeho slova, viděla i jak se tváří Fena. No toto, pomyslela si trochu pobouřeně. To na pláži s černým pískem byla jedna věc, ale upřímně, Belial nebyl žádný Duncan. Pokud plánoval vyslovit to, co si vlčice myslela, pak netušila, jakou odpověď by mohla dát. Nebyla upjatá, dělat očka na vlky a pohrávat si s nimi, to ji bavilo, ale jít zrovna s tímhle někam do křoví...? Eh. Znovu se podívala na Fenu, která se nyní tvářila jako to nejnaivnější neviňátko, a zvažovala, jestli by byla ochotná se kousnout a nabídnout takovou službu výměnou za možné řešení. Její úvahy ale byly brzy přerušeny. Fialová louka kolem nich omamně, sladce voněla. "Huh. To tedy je," odsouhlasila Feně překvapeně. Vážně to byla moc příjemná vůně.

//Liliový palouk

CHIARA 1

Zajímalo ji, co vlkova kletba obnáší, ale on se rozhodl dělat tajemného. Podle jeho nabručeného výrazu soudila, že ho to asi žere... konec konců, kdyby tomu tak nebylo, nejspíš by se těžko dalo mluvit o nějaké kletbě. Na první pohled prokletě nevypadal, pokud tedy nepočítala ty zářivě zelené fleky, které se po jeho těle snad šířily. Trochu se otřásla. "Nemá to ale nic společného s tou zelení, co ti raší v kožichu, viď?" Domnívala se prve, že to jsou zkrátka známky magie, podobně jako Bouřina barevná očka a ten klinkotavý náramek, co nosila na tlapě, ale co když to v tomto případě bylo jinak? Co jestli ten vlk měl nějakou nemoc, která by mohla napadnout i její kožich.
Ona taky doufala, že Belialův přítel radil dobře. "To jsme dva," odfrkla si a pustila se přes řeku za Stříbrňákem. Ovšem byl tu malý háček. Jako vždy a ve všem. Chiara na něj chvíli hleděla, potom se ušklíbla. Vlk byl mazaný, žádný dobráček, který by se pro druhé rozdal jen tak zadarmo. Tomu dobře rozuměla, ale jen tak snadno se nechtěla nechat uvrtat do něčeho, čeho by později mohla litovat. "Zdá se, že nic na světě není zdarma," povzdechla si a zatvářila se velice zdrceně, hotová hromádka neštěstí. "Ale tak už to konec konců chodí, že? Jenže se těžko něco předem slibuje, když vůbec nevím, o co jde. Zase tak moc toho na světě nemám, co bych mohla nabízet, víš?" vrhla po Belialovi smutnýma očkama, i když měla tušení, že to na něj fungovat jen tak nebude. Zdál se jako tužší oříšek, než byl třeba takový Orso, chudák hloupá naivní.

CHIARA 2

Původ ani povahu své kletby neprozradil, pouze, že je nejspíš opravdu hrozná. "Tak to musí být opravdu strašlivá," prohlásila Chiara soucitně, i když jí myšlenky šrotovaly podobným směrem, jako Feně. To zjistila, když ona vzápětí vyslovila její obavy nahlas. Zvláštně se doplňovaly a jí z toho bylo vážně divně. Nikdy ji nenapadlo, jaké by to mohlo být, mít dvojče, a teď skutečně doufala, že je to jen dočasné. Takhle se nedalo žít, za chvíli by jí z toho přeplo.
Belial je vedl vpřed, k řece a přes ni. "Tři," ozvala se, když se ta druhá pokusila předstírat, jako že neexistuje a nedoufá, že jim ten záhadný Někdo pomůže. Nehodlala se nechat vyšoupnout - a ani podfouknout. Co by po ní mohl Belial výměnou chtít, huh? Ač nerada, musela s Fenou souhlasit. Tohle se slíbit nedalo. I ona se nyní tvářila jako nebožátko, které nemá na světě nic kromě vlastního kožichu. "Život je boj," sdělila Feně, "nedivím se, že za svou pomoc něco chceš," dodala směrem ke Stříbrnému, "ale opravdu toho není moc, co bych mohla nabízet. Ale vynasnažím se." Věděla, že se vynasnaží se z toho hlavně co nejšikovněji vyvlíknout. Ale hezky jeden problém po druhém.

//Elypole

//plynutí času je podfuk :D

CHIARA 1

Stříbrný se nafoukl, div, že nepraskl, když uslyšel Chiařina slova. Vlčice se tomu v duchu poušklíbla, i když výraz na její tváři se neměnil. Když mu bude trochu podlézat, určitě jí pomůže s kde čím - jestli ví hodně o magiích, musí z toho vytřískat, co se dá. Jestli sama brzy nepřijde na to, jak ta kouzla zvládnout, nejspíš tady dlouho nepřežije. "Opravdu?" naklonila hlavu ke straně se značným zájmem, který byl z větší části předstíraný. Momentálně jí Stříbrňákovy problémy byly celkem u oháňky, když musela řešit ten svůj. To mu ovšem říct nemohla. "Tak tedy doufejme, že tvůj přítel rozdává dobré rady a že ta tvá záhadná osoba dokáže pomoct nám oběma," prohlásila a ušklíbla se směrem k Podfukářce. Jestli vlk - Belial - nelže, pak ta druhá brzy zmizí nebo na sebe alespoň vezme svou pravou podobu. Její podfuk bude u konce a ona se bude konečně moci vrátit k normálnímu životu a hledání své rodiny. Takhle v tom pokračovat nemohla a to věčné zdržování už jí lezlo na nervy. "Pojďme," přikývla souhlasně a vykročila.

CHIARA 2

Štvalo ji, že to byla zrovna Fena, kdo způsobil, že se Stříbrňák načepýřil jako kohout na hnojišti. Na druhou stranu, jeho dobrá nálada byla žádoucí i pro ni, takže jí vlastně ušetřila práci. "Jakoupak kletbu? To zní příšerně," začala se zajímat vzápětí poté, co ta s rudou lilií položila svou otázku. Ani ona se o to ve skutečnosti zase až tak dvakrát nezajímala, ale klidně si bude hrát na kámošku, pokud to znamenalo, že Stříbrňák bude ochotnější zbavit ji té otravné přílepky. Přestávala už věřit, že to je někdo, kdo si na ni jen hraje. Reagovala strašlivě podobně způsobu, jakým by reagovala i ona. Nikdo ji nemohl tak dobře napodobovat. Nebo snad ano? "Jestli vůbec? Jedna z nás to je určitě a já moc dobře vím, která," poušklíbla se na Fenu a vyrazila za Belialem. "Brzy se to konec konců objasní." A pak se snad ta druhá rozplyne v oblaku nazrzlých chlupů a ona se bude moci vrátit ke svému životu.

//Tenebrae

CHIARA 1

Jen nerada přiznávala, že s tou podfukářkou, která se ještě opovažovala nazývat Danteho svým otcem, v něčem souhlasí, ale popravdě jí přišlo, že docela uhodila hřebíček na hlavičku. Jo, ten vlk vypadal dost divně na to, aby o tomhle mohl něco vědět. To zelené, co mu rašilo v kožichu, snad nebyla jenom obyčejná plíseň ze zanedbané hygieny, mohla to dost dobře být nějaká kouzelná znamení. Poprvé na svou dvojnici koukla trochu míň nepřátelsky. Proč ne? Udělaj z toho problém tohohle Stříbrňáka.
Naštěstí se zdálo, že na té domněnce vážně je něco pravdy. Vlk prohlásil, že o kouzlech toho ví vážně hodně, ba co víc, že je dokonce nesmrtelný? To bylo tedy hodně odvážné prohlášení, ale kdoví proč to z jeho tlamy znělo tak přesvědčivě, že Chiara ani nepadla na zády smíchy. "Ach, tak to by pro tebe rozluštění této záhady nemělo být žádným problémem, že?" pronesla vemlouvavě a zavlnila ocasem. Jistě nebude těžké ho přemluvit, aby jim pomohl. Měla teď už nějakou naději, že se té Podfukářky zbaví, a začala se tedy trochu uklidňovat. "Prokletí, říkáš... Rozhodně se cítím prokletě," střelila pohledem po tom svém nepodařeném odrazu. "Proč ne. Stojí to za prozkoumání." Srdéčko jí poskočilo. Nečekala, že budou magie v zemi kouzel až takovým problémem, ale pokud zde existoval někdo, kdo může pomoci, snad to nakonec nebude tak zlé. "Mimochodem, jsem Chiara," prohlásila a popravdě už se skoro ani nepodivila, když ta slova zazněla ozvěnou.

CHIARA 2

Odhadla vlka dobře. Ty zelené značky byly dost dobrou nápovědou, ale stejně na sebe byla hrdá a neodpustila si samolibý úšklebek věnovaný Feně, která si jí však v tu chvíli bohužel nevšímala. Ale co, jí prozatím stačil tenhle důkaz, že ona je ta chytřejší. Poslouchala, co o sobě stříbrný vlk prohlašuje - že je jedním z místních nesmrtelných, že ví, kdo by jim mohl pomoci. Fena se toho pochopitelně hned chytla a Chiara jí to snad ani nemohla zazlívat. Jestli ta chudinka fakt věřila, že ona je tou pravou, tak ji čekalo nemilé překvapení. Stříbrný to možná nepoznal, ale ten expert, za kterým je mínil vzít, to pozná ze sta metrů. Bude stačit jediný pohled. "Sí, to rozhodně stojí. Věděla jsem, že mě nezklamete, signore," vystřihla na tváři zářivý úsměv a střelila pohledem po té s červenou lilií. Prokletě se jistě cítily obě. Ona tedy vážně hodně - představila se Stříbrnému, ale ve stejnou chvíli promluvila i ta druhá, takže se opět cítila, jako by mluvila v jeskyni s drzou ozvěnou. Těžce si tomu povzdechla. "Čím dřív vyrazíme, tím líp." Z tohohle bych se taky mohla zbláznit.

CHIARA 1

"Dvojčata?" vyhrkly opět obě Chiary zaráz. Už se ani neobtěžovala za to na Podfukářku vrčet, i když jí to pěkně hnulo žlučí. Byla v tom napoodobování až moc dobrá. Skoro jako by jí četla myšlenky. "Ujišťuju tě, že s tímhle individuem nesdílím ani tu nejmenší kapičku společné krve." Teď si to uvědomila, vždyť ona neházela špatné světlo pouze na ni, ale vlastně na celou její rodinu. Ne, tohle muselo skončit. Musela s tím něco udělat.
Vlk se prozatím nezdál být příliš nápomocný. Prohlásil, že toho mají prostě nechat. Na to bych sama nepřišla, zakoulela Chiara očima. Jenže jak tu druhou přinutit, aby přestala? Očividně se k tomu nechystala. "Jenže já jsem já a mám být jen jedna," vysvětlovala rozčileně vlkovi, který vůbec nechápal vážnost celé situace. "Já jsem Chiara, dcera velkého Dona Danteho a jsem jeho jediná dcera toho jména, tohohle kožichu, téhle stavby těla a vůbec všeho. Ona je nějaká zatacená magická podfukářka, copak to není na první pohled jasné?" hučela rozčileně a rozmachovala se přitom s vervou přední tlapou do všech stran, div, že Stříbrnému nevyrazila oko.

CHIARA 2

"Dvojčata?" Zase to zaznělo ozvěnou. Bylo to dost otravné, jak Fena kradla slova přímo z její tlamy. Nemyslela si, že je zase až tak předvídatelná. Určitě i v tomhle byl nějaký špinavý trik. Když hledala zem kouzel, nepředstavovala si, že se bude muset potýkat s tímhle, ale teď byla tu a nebyla ani trochu spokojená s vývojem situace. "Nápodobně," odfrkla si. "Nemám s ní nic společného, dodneška jsem ji nikdy neviděla. Trochu podezřelé, ne?" zvedla čenich k nebi a odvrátila se od Feny, protože už ji prostě nemohla ani vystát.
Doufala, že se jí Stříbrný zastane, bylo totiž naprosto zřejmé, že její strana hádky je ta správná, ovšem on to podle všeho vůbec nechápal. Ani trošku. Byl snad natvrdlý? Dvojčata... každý musel poznat, že ony žádná dvojčata nejsou. "Výborně, tak buď ty a přestaň nosit můj kožich," doporučila Feně, když se začala ohrazovat, jenže vzápětí musela zalapat po dechu. Že by ji zde někdo sledoval a napodobil její vzhled a chování, to by ještě pochopila. I to, že odposlechla její jméno. Ale odkud znala jméno otce? Odkud věděla o Donu Dantem? "Mého otce z toho vynech," hlesla, ale neznělo to tak bojovně, jak chtěla. Byla vyvedená z míry. "To ty jsi ta podfukářka," prskla ještě jednou, i když věděla, že to je zbytečné. Pak ale zabodla zlatý pohled do nazelenalých očí stříbrného vlka. "Ale ty - ty se v tomhle určitě vyznáš. Ty zelené skvrny, co máš v kožichu, jsou určitě taky dílem kouzel, že? Takže se jistě orientuješ v divech zdejšího kraje a víš, jak by to mohla dělat. Jak by mě mohla napodobovat." Teď už jí to ale vrtalo hlavou. Odkud znala tátu? Co se to tady vlastně dělo?