Gallirea - Příspěvky uživatele

leden 1/10

Zima se táhla dál a jeden by čekal, že se Chiara třeba na sníh přestane mračit, že z toho snad už musí chytat křeč, ale to byste se mýlili. Ona se kabonit vydrží klidně celou zimu, když ji to napadne. Pokud se tedy zrovna kolem nenacházel někdo, před kým by se chtěla tvářit nějak jinak, že ano. Jenže tady nikdo nebyl. Jen ona a bílá peřina pokrývající zem i větve stromů. Studila ji do tlapek a z mrazu měla úplně rozpraskaný čenich. Říkala si, že v lese se třeba aspoň schová a bude jí tam trochu příjemněji, ale zatím se moc spokojeně necítila, když seděla na zadku pod smrkem a přemýšlela, co na tomhle jako kdo vidí. Vážně se v tom někteří vlci s chutí váleli, házeli to po sobě, klouzali se po zadku z kopečka a tak? A nebylo jich málo, právě že. Docela hodně. Podezíravě přimhouřila oči. Hodila pohledem přes jedno a pak přes druhé rameno, jestli se náhodou neblíží někdo, před kým by se se svým novým stupidním nápadem kardinálně ztrapnila. Skoro ani nechtěla věřit tomu, že ji to opravdu napadlo. Že by... že by to taky zkusila? Něco na tom být zkrátka muselo. Věděla, že velká část populace je totálně na hlavu, ale nemohla to být zase tak velká část, že ne?

Wylan//prosinec 8/10

Věnovala Wylanovi velmi přesvědčivý úsměv plný vděku. "Děkuji. Také doufám," zamrkala. "Jistě bys je poznal. Vlků podobných mé rodině se tu příliš nepotuluje, jak jsem si všimla." To byla pravda a ani ne nijak zvlášť překvapivá. Proč by opouštěli slunečné rodiště pro tuhle zem, které navzdory vší své snaze prostě nedokázala pořádně přijít na chuť? Leda by byli tak blázniví, jako její bráška. A vlastně i ona sama. Nikdo normální by to ale jistě neudělal.
"Ano, podivností se tu děje spousta," přikvýla. "Také jsem leccos slyšela a vlastně i na vlastní oči viděla a zažila." Wylan se domníval, že by jí magie mohla pomoci bratra nalézt, což byla úvaha, která ji sem v první řadě dovedla. Nalezla nakonec Alfreda i bez použití mocných kouzel, ale to mu teď samozřejmě říci nemohla. "Přesně v to doufám. Prý se zde nachází i nějaké mocné bytosti. Třeba by ony měly přehled o tom, kde se kdo pohybuje." Neměla pochyby o tom, že ti vlci jsou skuteční. Ne po tom, co sama viděla. Byla odhodlaná, že už ji nic nikdy nepřekvapí.
Pochválil její jméno, což přimělo její dušičku spokojeně se zatetelit. Koho by netěšil malý kompliment, že? "Děkuji," miloučce se uculila a pak se trochu šibalsky poušklíbla: "Chceš tím říct, že i já působím vznešeně?" Samozřejmě, že její jméno znělo vznešeně. Však byla také z dobrého rodu! Možná ne zrovna vznešeného, ale zatraceně významného. Jenže teď tu byla za obyčejnou holku kdoví odkud. Žádná Chiara, dcera Dona Danteho. Prostě jen Chiara, dcera nikoho odnikud. Trochu ji to štvalo, ale bylo to tak lepší.
Nemínila riskovat, že bude muset s Wylanem někde ve sněhu lovit. Ani ji nehne. Svěsila trochu uši jako nějaké ubohé stvoření. "Snad to nic není," prohlásila. "Jen se úplně necítím ve své kůži. Snad to brzy přejde," zadoufala. Už teď z toho plynuly samé výhody. Wylan se nabídl, že by se mohl přisunout blíž, čímž by dostala příležitost zachumlat se do toho jeho pěkného kožíšku. To samo o sobě stálo za to. "To bys byl moc hodný," vydechla vděčně a ani na něj nečekala, sama se přištrachala blíže k němu, vypočitavá zlodějka tělesného tepla. "Jistě to nic vážného nebude... Snad ani té smečky nebude třeba. Moc v lásce je nemám, víš," nakrčila čenich. To tak, aby ji Wylan odhodil nějakým pobudům před práh. Navíc tam mohli narazit na někoho, koho už znala, třeba na Orsa nebo na Duncana a hned by bylo po zábavě, protože by se všechno provalilo. To ani v nejmenším nemohla dopustit.

Wylan // prosinec 7/10

Možná byla dobrá herečka, protože v tom měla spoustu práce, ale stálo ji opravdu hodně sebekontroly, aby nevyprskla smíchy, když jí chudák Wylan tak ochotně skočil na špek a nic netušíc lámanou italštinou opakoval onu přezdvořilou frázi, která by mu nejspíš vysloužila pouze pěkných pár facek. "Jde vám to skvěle," pochválila ho a cukání koutků se jí tak snad podařilo prodat jako upřímné potěšení nad tím, jak dobře si její žák vede. "Jsem si jistá, že se vám to někdy podaří využít." Ó, prosím, bohové, dovolte mu to někdy využít. Nejlíp abych přitom byla někde poblíž. Nebyla většinou moc zbožná holka, ale tohle si modlitbičku zasloužilo.
Falco byl zvědav, proč svou domovinu opustila. "Ano, šla jsem opravdu daleko," přiznala s těžkým povzdechem. "Hledám zbytek své rodiny, víte? Dávno se mi ztratili." Ani slovo o tom, že bratra už našla. Šťastné rodinné shledání správně nebrnkalo na citlivou strunu. "Když jsem se doslechla o kraji kouzel, znělo to jako něco, co by mého bratříčka mohlo zajímat. Proto jsem se vydala právě sem. Pokud tu nebude on, pak se jistě nalezne nějaké kouzlo, které by mi mohlo pomoci." S takovým záměrem sem skutečně přišla a jak se ukázalo, zase jednou byla chytrá, ne-li geniální, protože Alfie tu vážně byl. Jenže teď se asi válel ve Vrbovém lese a jakkoliv ho měla ráda, doufala, že se teď neukáže. Všechno by tím pokazil!
"Dobrá, tak tedy Wylan," pousmála se a trochu se zavrtěla, stáhla se do ještě pevnějšího klubíčka, aby jí žádné teplo neunikalo. "Alespoň je to kratší, než signor Falco." Když se vyptával, zdali jí je už lépe, trochu si povzdechla. "Ano, je to o trošku lepší, ale... Doufám, že jsem se tam venku nějak nenachladila," zatvářila se mírně zkroušeně, vypočitavě sela semínka pro pozdější sklizeň. Když ji náhle skolí choroba, určitě po ní nebude moci chtít, aby šla lovit. Ba ne, ne, ne. Nic takového. To by z něj dělalo kruťase a to on jistě nebyl. Prozatím jí však rychlý pohled ven z díry, kde stále padaly sněhové vločky, prozradil, že zatím asi nikdo nikam nepůjde, i když ta bouře už nevypadala úplně tak zuřivě, jako předtím. Chumelit ale mohlo klidně ještě dlouho. Co ona věděla? Nebyla rosnička.

Wylan // prosinec 6/10

Moc nechtěla myslet na to, co by bylo, kdyby sněžení pokračovalo stále dál a je dohnal skutečný hlad. Chrabrý rytíř by určitě něco dokázal ulovit i ve sněhu, pomyslela si a v duchu se trochu poušklíbla, ačkoliv z její tvářičky nemizel neviňátkovský výraz. "Jistě se to přežene. Nemůže přece sněžit věčně, že ne," povzdechla si s pohledem upřeným k šedé obloze, ze které se sypal a sypal a sypal sníh. Nebe se rozhodně tvářilo, že míní sněžit věčně, ale ona to odmítala přijmout. Tolik toho bílého svinstva nahoře snad ani být nemohlo.
Slíbil jí, že by ji chytil, což ji opravdu lákalo to vyzkoušet. Rozhodla se ale, že bude radši hodná holka a půjde hezky po svých. Vyplácnout se do sněhu nebylo lákavé a zdržovat jejich cestu také ne. Snad i díky tomu se brzy mohli vmáčknout do neútulné a stísněné díry, která však byla aspoň suchá a nedostal se tam na ně ostrý nepříjemný vítr. Falca zajímal její rodný jazyk, protože ho sám neznal - nebylo tak těžké poznat, že z její domoviny vážně nepochází. Škoda, Chiara by byla ráda, kdyby narazila na další krajany, ale proč by se od nás stěhovali zrovna sem?
"Moc ráda. Ale co bych vám tak mohla povědět?" zamyslela se a tvářila se přitom, jako by se snad i trošku styděla svou mateřštinou mluvit, když se to teď po ní chtělo. Falco nemohl vidět ty čertovské růžky, které si v duchu představovala, jak jí vyrůstají na čele. "Tak třeba, kdybyste někdy potkal nějakého mého krajana a chtěl mu říct, že ho rád poznáváte, tak mu povíte: 'Hai una faccia da maiale,'" řekla zcela vážně, ačkoliv ji to stálo jisté přemáhání. Dokázala si představit, co by schytal za reakci, kdyby na někoho takhle bez varování vypálil, že má obličej jako vepř. Chudák malý. Nemohla si pomoci. Bylo to příliš snadné.
Pokývala hlavou: "Asi byste musel přijít z větší dálky. Zdá se, že je zde celkem neobvyklé mluvit jinými jazyky. Je to ale trochu škoda, nemyslíte? Mohlo by to tu být o tolik zajímavější," naklonila hlavu mírně ke straně. Nijak jí to srdce netrhalo. Aspoň tu byla výjimečná, exotická a zajímavá. Vlci na to podle všeho letěli. "Wylan," zopakovala a rozkošně se usmála: "Hai una faccia da maiale, milý Wylane." Falcova tvářička sice prasečí rypák nepřipomínala, byl to celkem pohledný vlk, ale nemohla přece svůj předchozí výrok jen tak zazdít! Musela se toho držet. "Já se jmenuji Chiara. A snad bychom si tedy mohli tykat, když už se tak krásně známe, co vy na to? I když, jestli skutečně chcete zůstat signorem Falcem, žádný problém mi to nedělá," zamrkala zlatými očisky.

Wylan // prosinec 5/10

Vzít zpět už to nešlo a to bylo také velice dobře, protože je ta událost připoutala k sobě a tak nehrozilo, že Chiaře hnědý vlk jen tak vyklouzne. "Měli jsme skutečně štěstí," přitakala a už vážně hleděla, aby odtud co nejrychleji zmizeli, protože ostrý vítr pronikal jejím jižanským kožichem bez větších potíží a zuby jí drkotaly, což musel slyšet i její zachránce, vzhledem k tomu, že se za chůze choulili k sobě. Však i jemu dávala zima pěkně na frak, jeden nemusel být génius, aby to viděl. "To zní jako skvělý nápad," odsouhlasila. Neměla v nejmenším úmyslu hnout pro nějaký lov tlapou, ale to ještě vlk nemusel vědět. "I když smrt umrznutím by na nás jistě přišla dříve, než smrt hladem." Na tom už se ale pracovalo. Propracovávali se vpřed a hnědý vlk zůstával tak pozorný a vyplašený, až to bylo vlastně celkem roztomilé. "Nebojte, dám pozor. Ale kdybych se náhodou řítila k zemi, jistě byste mne chytil, že?" sklopila ouška po straně hlavy, nevinnost sama, zatímco uvažovala, jestli to nemá vyzkoušet. Ale zavrhla ten nápad. Čím méně bude protahovat pobyt na mraze, tím lépe.
Záchrana už byla na obzoru. Díra v zemi, kam se vlezou jen tak tak, ale bude jim to muset stačit. "Ostříž?" poválela to slovo v tlamě, jako by ho chutnala. Nepřišlo jí to úplně správně. "Něco takového. Takový pták, co dobře vidí." Nemohla si vzpomenout a nakonec na tom nesešlo. Falco sem, falco tam, hlavně, že už se měli kam schovat. Když se tam vmáčkli oba, bylo jim trochu těsno, ale zima už na ně určitě nemohla. Falcova blízkost ji hřála. Bylo tu asi milionkrát příjemněji, než venku. "Kdepak zima, ta už se na nás nedostane. Nic nezahřeje tak, jako dobrá společnost, viďte?" mrkla na vlka.
Toho teď ale zajímalo, co je vlastně zač. "Dobře jste to poznal, zdejší nejsem. Urazila jsem pořádný kus cesty ze své domovské krajiny, tady je všechno jinak, ale to víte. Nechci úplně zapomenout na svou rodnou řeč." To byla náhodou pravda. Už když se toulala spolu s Bettinou a její bandou, naučila se řeči obecné, ale i když ji ovládala plynule, její mateřština stejně byla jejím uším nejpříjemnější. "A co vy, signore Falco? Mluvíte jako místní, ale zdá se, že zdejší podnebí vám není vlastní. Jste taky přivandrovalec jako já?"

Wylan // prosinec 4/10

Jak byl ochotný všechno vzít hned na sebe! Pravý gentleman, jen co je pravda. Chiara měla co dělat, aby se nezasmála. Byl vlastně docela roztomilý. A vypadal taky pěkně promrzle, takže vlastně prokazovala službu jim oběma. Jeden by skoro mohl říct, že dělala dobrý skutek... nebo aspoň Chiara by to s klidem řekla, a její názor byl pochopitelně ten ze všech nejdůležitější. "Jak myslíte," popotáhla. "Zpět už to stejně vzít nemůže ani jeden z nás, že?" zamrkala roztomile.
Dobrý úsudek jistě měla a taky to o sobě dobře věděla. Bez něj by se daleko nedostala. "Tak to vám také děkuji. Ale kdybych měla dobrý úsudek, nejspíš bych v tomhle problému vůbec neskončila," prohlásila a začala se škrábat na nohy. Dobrý úsudek na vlky, špatný na místní počasí. To znělo docela přesně. Vlk zmínil, že hledal něco k jídlu, když ho bouře zastihla. Škoda, že žádnou kořist nenesl. Mohl se s ní rozdělit - věřila, že by to pro ni rád udělal. "Ale nic jste nenašel, že? Také jsem měla smůlu," povzdechla si sklíčeně, i když vlastně vůbec žádnou kořist nehledala. Kdyby ale nějaká byla... nepohrdla by. "Asi budeme ještě chvíli muset vydržet o hladu." Úkryt byl teď stejně nejdůležitější, kus žvance může z vlka vyrazit potom.
Ochotně jí nabídl své rámě a Chiara bez váhání přijala, přitiskla se k hnědému kožichu svého chrabrého zachránce. "Děkuji vám mockrát," řekla a zachumlala se k jeho boku, jak jen to za chůze šlo, aby si pro sebe ukradla každý kousek tělesného tepla, který z vlka vyzařoval. "Alespoň se navzájem zahřejeme, že?" Kam se vrtnou, to nevěděli jeden ani druhý, ale museli doufat, že jim bude štěstí přát.
A světe, div se... že by se na ně doopravdy usmála štěstěna? Ano, cosi před sebou uviděla skrze záplavu vloček. Nejspíš nějaká opuštěná nora nebo co, vypadala dost mrňavě, ale vymýšlet si nemohla. Zase nepotřebovala luxusní palác s kožešinkami z hranostaje, i když kdyby jí to někdo nabízel, samozřejmě by neodmítla. "Opravdu, něco tam je! Máte zrak jako... ehm... falco," zatápala marně po slově pro onoho dravého ptáka, ale co, vlk určitě pochopí, co se mu snaží říct. Opět se nedala pobízet a vecpala se dovnitř nory, nasoukala se ke stěně, aby se dovnitř vešel i mistr Falco, jehož pravé jméno pořád neznala. Nemohla ho nechat na mrazu, ještě by jí umřel a pak už by jí byl docela k ničemu. "Bude tu trochu těsno," mínila, "ale alespoň to tu rychleji zadýcháme." A protože se asi budou muset tisknout přímo k sobě, zima jim určitě nebude. Falco nevypadal úplně k zahození, takže jí nijak nevadilo, že se k němu bude muset v temné díře tulit. Naopak si říkala, že se tenhle den nakonec nevyvíjí vůbec špatně.

Wylan // prosinec 3/10

Ač jí na pohled na tváři hrál pohled přímo žalostný, v duchu se ten čertík v její duši spokojeně hihňal. Viděla, že ho dostala. Sklopil uši a tvářil se tak vyplašeně a provinile, že by ho snad sama politovala, kdyby tohle ovšem nebylo přesně to, co chtěla. Když bude mít pocit, že jí svým počínáním opravdu pokazil už tak příšerný den, určitě se jí to bude snažit ze všech sil vynahradit. "Je pravda, že toho moc vidět není," pípla, chápavá jako hotový andílek. "A je snadné někoho přehlédnout, když se schovává v trávě." Obzvlášť když je někdo slepý jako netopýr, dodala jenom v duchu. "Možná to byla spíš má vina..."
Vlk rychle přešel na její způsob mluvy a vypadalo to, že se jí bude snažit zavděčit, jak jen to půjde. Chápal skutečně rychle - ano, úkryt, to přesně si přála, a aby se o ni někdo tahle hezky staral. Ideální stav. Nikdy nepřestávala žasnout, jak je tohle jednoduché. Většina vlků skočila na špek, aniž by se zamysleli třeba jen na vteřinku. Nestěžovala si. Její život to rozhodně dělalo snazší. "Věřím vám, signore, vždyť vlastně ani jako hrubián nevypadáte. To bych poznala," pokývala smířlivě hlavou a tlapou si otřela tu zbloudilou slzičku. "Úkryt vážně zní moc dobře. V tomhle nečase by vlci jako my vůbec neměli být venku," vždyť viděla, že ani on není zrovna huňáč. Nemyslela ale, že by byli krajané. Nezněl jako ona. Mohla si to později otestovat, ale teď chtěla pryč z té zimy, zuby jí drkotaly a klepala se jako ratlík - to předstírat nemusela.
"Myslím, že ano," vydechla patřičně slabým hláskem a dala si záležet na tom, aby vstávala hezky pomalu, jak se na zesláblou vlčici sluší a patří. Dokonce při tom i trošku zakolísala. Prochladlá sice byla doopravdy, ale na umření se ještě necítila, což však neznamenalo, že nemůže trochu přehánět. "Jste moc hodný, že mi pomáháte... kdekdo by jen prošel kolem," upřela na něj velká zlatá očka a zamávala špičkou staženého ocasu. Řečičky, to by jí šlo. "Viděl jste cestou nějakou vhodnou skrýš? Já asi žádnou nezahlédla. Přes tu chumelenici si jeden skoro nevidí na špičku čenichu," povzdechla si dramaticky a očima rejdila po okolí. Vážně bylo špatně vidět. Ale ta louka nemohla být nekonečná.

Wylan // prosinec 2/10

Jak si tak pro sebe nasupeně mrmlala a bručela, dolehl jí k uším cizí hlas. Nezněl tak nasupeně, jako ten její. Spíš zvědavě. V očích jí lehce blýsklo. Že by štěstí v neštěstí? Záchrana se blíží? Rozhlížela se, ale než stačila prohlédnout vánici, nově příchozí se zákeřně připlížil zezadu a jako nějaký slon jí hňácnul rovnou na ocas. "Jau!" vykvikla a uraženě si přišlápnutou oháňku přitáhla k tělu. Už už na něj chtěla začít řvát, jestli je slepý, nebo jenom nečumí pod nohy. Nadávat uměla dobře i v obecné řeči, nebojte se nic. Jenže když viděla ustaraný výraz na tváři hnědého vlka, uvědomila si, že jí ta jeho nešikovnost možná hraje do karet. Že to možná stojí za jeden přišlápnutý ocas. Ve vteřině se její plán úplně proměnil. Nebylo to poprvé, co to takhle hrála.
A tak místo aby na nově příchozího spustila ohnivou smršť, zkřivila obličej do útrpné grimasy. Smutná zlatá očka se jí jen leskla, ušiska schlíple přitiskla k hlavě. "Ne," fňukla. "Ne, to tedy nejsem, signore. Vždyť je to vážně příšerný den, nemyslíte? Nevidíte? Ztratím se ve vánici, úplně sama, a potom mi ještě nějaký slon přišlápne ocásek," natahovala, div že jí z očí netekly opravdické slzy. Byla si jistá, že by se nad ní ustrnul i kámen, natožpak tenhle přisleplý moula. Vždyť do ní dokonce šťouchal, jako by čekal, že ji jeden malý šlapanec dočista přizabije. Určitě ji považoval za křehkou květinku, a to se jí právě moc hodilo. "Ale to jste určitě neudělal schválně, viďte? Určitě nejste jako ti- ti- ti všichni hrubiáni," popotáhla a tentokrát jednu dramatickou osamělou slzičku z oka vážně vymáčkla, aby podtrhla, co všechno si s těmi hrubiány jistě musela prožít.

Wylan // prosinec 1/10

Chiara škubala nespokojeně špičkou ocasu sem a tam, jako nasupená kočka. Důvod byl prostý. To bílé svinstvo, co se sypalo z nebe o sto šest! "Dannazione!" zanadávala si, když jí jeden obzvlášť velký chuchvalec sněhu přistál přímo ve zlatém oku. V tomhle zatraceném kraji se pořád ještě nevyznala a navíc to vypadalo, že tady vážně, ale vážně milují ten odporný sníh. Ona měla ráda teplo, léto, slunečné pláže a rozkvetlé louky. Ale tohle? Tohle bylo na nic. Přejížděla pohledem po okolí, zda by se nenašlo místečko, kam by se mohla vrtnout nebo nějaký hloupoučký chudák, který by zahřál nebohou opuštěnou vlčí slečnu, ale skrze chumelenici toho moc neviděla. Hádala, že i o úkryty tu bude nouze. Plácala se na nějaké planině nebo kde. "Proč já se vůbec kdy stěhovala," brblala dál v italštině, jak už jí velela síla zvyku, kdykoliv si povídala sama se sebou. Zdejší počasí jí prozatím bylo především zklamáním a důvodem k výbuchům vzteku. Upřímně? Docela se jí stýskalo po domovině. Ne, že by tam snad sníh neměli, ale až takhle? To tedy nepamatovala. Že se Alfie musí ze všech krajů usadit zrovna v tom nejpitomějším, kroutila hlavou. To bylo tím, že s ním nebyla, aby ho korigovala... nojo. Ale teď by se měla radši soustředit na to, jak si neuhnat rýmu nebo co by se jí vlastně mohlo stát.

říjen 3/10

Sledovala, jak déšť dopadá na lesní půdu a vytváří další bláto. No skvěle. Co tohle vůbec mělo být? Země bahna? Pf. Odloubávala si uschlou hlínu z tlapek, drápky i zuby. Bylo jí jedno, jestli ostatní neřeší, že mají tlapy urousané jako vandráci, ale ona taková určitě nebyla. Samozřejmě strávila převážnou část života jako tulačka, někdo by možná řekl i vandračka, ale měla úroveň. Vlk se o sebe může starat, i když spí v křoví a ne na nejjemnějších kožešinkách z hranostajů. Velká část populace o to příliš nedbala, jak věděla, a nikdy jí to nešlo do hlavy. To jim to nevadilo? Nebo to neviděli? Zakroutila hlavou. Jakž takž se jí povedlo očistit se, ve stísněném prostoru, který měla k dispozici, nedokázala odvést příliš důkladnou práci, ale bylo to alespoň něco. Složila hlavu na tlapy a sklopila uši, takže z ní byla úplná placka, a hleděla ven do děštivého dne. Šumění padající vody ji uspávalo a za chvíli už dřímala.

říjen 2/10

Les naštěstí nebyl daleko. Tenhle hvozd ovšem neznala, jako tomu bylo s většinou hvozdů v okolí. Skrýš pod jeho větvemi však přišla právě včas. Déšť nabíral na intenzitě a košaté jehličnany ji před ním alespoň na chvíli zaštítily. Také shledala, že je zde spousta skal a kamenů. S trochou štěstí najde nějakou jeskyni nebo alespoň skalní převis, pod kterým by se mohla schovat. A raději dříve, než později. Skenovala pohledem okolí a konečně spatřila místo, kam by se snad mohla vrtnout. Neváhala ani chviličku a vecpala se do mezery mezi dvěma skalami, které jako by se o sebe opíraly. Přikrčeně tam zacouvala, protože uvnitř nebylo ani dost místa, aby se otočila. Byla tam vmáčknutá jako sardinka, ale aspoň byla konečně v suchu. Déšť šuměl a kapky už se propracovávaly i mezi větvemi stromů. Její skrýš byla trochu na kopečku, takže věřila, že jí tam nenateče. Rozhodně se ale bude chvíli nejspíš docela nudit.

říjen 1/10

Kráčela přes louku, ale každou chvíli vrhala nelibé pohledy k obloze. Husté šedé mraky se tam sbíraly, vařily a přelévaly, připadalo jí, jako by se na ni nelibě mračily. Klidně mohly. Chiara jim to oplácela stejnou měrou nazpět. Odporné počasí. Už takhle jí lučina pod tlapami trochu čvachtala a ona jen se značným znechucením sledovala, jak se její světlé tlapky mění na blátivě hnědé, pokryté odpornou krustou z hlíny. A teď se sbíral ještě další déšť? Ne, rozhodně tady nemínila postávat a čekat, až ji ten liják zastihne. Musela si najít nějaký úkryt, a to rychle, protože první kapky už jí začínaly krápat na čenich. Za chvíli bude jako zmoklá slepice a pak bude trvat hodiny, než se dá zase do pořádku. Sužující sucho mělo zase jiné nevýhody, ale Chiara občas zoufale zatoužila po teplejších krajích. Možná by si měla sbalit svých pět švestech, včetně Alfreda, a prostě se odstěhovat. Tohle všudypřítomné bahno ji totiž zcela jistě dříve nebo později připraví o rozum!

Alfredo ji možná hned nepoznal, ale to nevadilo, protože ona jeho ano. Jak by mohla zapomenout? Vypadal teď o tolik jinak, jistě, všechno bylo o hodně jiné, než když se viděli naposledy, ale nebylo nejmenších pochyb o tom, že se skutečně jedná o jejího bratra. Pořád ten stejný zrzavý kožíšek, pořád ta samá bílá hvězdička na čele... Zkrátka a dobře Alfredo, nejlepší a jediný. A živý, skutečně živý, navzdory všemu.
Skutáleli se oba na zem a ona mu bez okolků vytvořila na čele pořádný oslintaný blízanec. Chovala se nedůstojně? Samozřejmě, ale tohle byla situace, kdy si to mínila povolit. Vůbec se nedržela zpět. "Kde se beru? Z podzimní mlhy jsem se zhmotnila, krucinál," chechtala se - pořád tomu nemohla uvěřit. "Přece jsme si slíbili, že se zase sejdeme, ne? Já tedy mám ve zvyku svoje sliby plnit," blýskla na Alfieho zlatými zraky, jak ho tak držela zalehlého na zemi, i když by ji nejspíš mohl setřást bez větších problémů, kdyby chtěl. Snad by ho tam válela v listí ještě dál, kdyby si náhle neuvědomila na sobě cizí pohled. To ta tmavá vlčice, se kterou zde bratra našla, se na ni křečovitě usmívala. Kdo že to vlastně byl? Chiara propustila Alfreda ze svého sevření, vyskočila na nohy a doširoka se na tmavou vlčici rozpustile zašklebila. "Buongiorno," pozdravila ji rozšafně a přitom vysekla takovou úklonu, že si div nerozbila čumák o zem, "a prosím za prominutí, signorina, že jsem vám sem tak vtrhla, nicméně tady Alfredo je můj velectěný bratr," recitovala přezdvořile a zazubila se na posledního jmenovaného. "A já jsem Chiara. Jeho velectěná dávno ztracená sestra." Blbla, samozřejmě, ale momentálně vážně měla náladu na to dělat podobné vylomeniny. "Kdopak to je? Nějaká tvá květinka?" popíchla Alfreda v italštině a dloubla do něj čenichem, zatímco se na tmavou vlčici zcela neviňátkovsky usmívala. Měla pocit, že musí každou chvíli vyletět z kůže, jak jí tornádo nadšení řádilo uvnitř.

//Ronherský potok

Potok se vlnil a klikatil všude možně. Přemítala, že by se v některém z těch lesů, kterými procházela, měla zastavit a najít si něco k jídlu. Hříbky ji zrovna moc nezasytily a chuťově ji neuspokojily už vůbec. To byl život! Kdyby tady pořád byla ta podfukářka, mohly jsme spolu ulovit nějakou srnku, posteskla si po svém dvojčeti, které bylo ve skutečnosti kdoví čím. Kdyby ji neviděl i Belial, možná by i uvěřila, že druhá Chiara byla výplodem její fantazie. Takhle ale...? Záhada. Ne záhada. Magie. Leda, že bych si vymyslela i Beliala. Tomu ale moc nevěřila. Kdyby si měla její mysl vyhalucinovat nějakého společníka, určitě by jí neposlala vlka, co má na obličeji kresbu jako housenka. Její podvědomí určitě mělo na víc.
Rozhlížela se kolem a uvažovala, co dál. Možná by měla opustit svůj plán s následováním potoků a- Náhle se zarazila, jako kdyby náhle zmrzla. Octla se ve stínu vrb, které tiše pohupovaly svými větvemi a ševelily žloutnoucím listím. Jejich šepot se jí otíral o ušiska, větve jí něžně hladily záda, jako by ji vítaly. Kolem panovalo skoro pohádkové ticho a klid. Nic z toho však nebylo tím, co mladou italku zarazilo na místě. Byla to ta vůně. Vůně vrb a olší, jistě, ale ještě také ta druhá. Vůně... domova? "A-?" pokusila se promluvit, ale hrdlo jí náhle vyschlo. Cítila, jak jí najednou buší srdce a krev hučí v uších. Mohla to být pravda? Skutečně? Nebo si jen dělala zbytečné naděje, které jí zlomí srdce...?
Ztuhle přiměla své tlapy k pohybu. Natáhla pachy do čenichu a byla si téměř jistá. Už to bylo tak dávno, co je cítila. Tohle však bylo tak známé. Ta vůně suché trávy a bylinek. Prodírala se vrbovým proutím, které jí uhýbalo a propuštělo vpřed téměř bez námahy. A když rozhrnula větvoví posledního stromu, spatřila ho - ten rezavý kožich. Nenosilo ho teď malé vlčátko, které se sotva batolilo na unavených nožkách. Teď ho měl na sobě vyčouhlý mladý vlk, ale ani na vteřinu nehrozilo, že by ho snad Chiara nepoznala. Vlčici černou jako stín zaznamenala pouze okrajově. Svět se od ní na chvíli vzdálil a pak se zase přiblížil. Alfredo byl naživu. Žil! A byl tady. Přímo před ní. Jakmile jí to konečně plně došlo, dar hlasu se jí opět navrátil. Stejně jako dar pohybu. "Alfredo!" zavřískla, vyřítila se z vrboví a vrhla se po bratrovi hlava nehlava. Po tom všem se koukala pěkně rychle přesvědčit, že on taky není nějaký divný přelud udělaný ze světla.