Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Únor 8/10 // Viv

Viděla, jak Vivianne přemýšlí nad tím, co jí asi tak brání v tom roztáhnout křídla a odplachtit kamkoliv mimo tenhle podivný kraj. Trochu se pro sebe ušklíbla, skoro mohla slyšet, jak jí v hlavě cvakají kolečka. Dovedla si představit, jak si uvědomuje, že veškeré překážky jsou jenom v její mysli... a nebo už do Vivianne promítala jen trochu moc z vlastních pocitů a zkušeností? Trochu zatřásla hlavou, aby se vrátila do reality. "Fajn. Líbilo by se ti tam," řekla s naprostou jistotou, protože opak byl samozřejmě nemožný. "Nemyslím, že je na světě lepší místo." Byla o tom přesvědčená.
Partnery moc dál už neřešily, i když to téma Chiaře nevadilo. Otázky se přesunuly k magiím. "Mám magii ohně, avšak zatím jsem ji nezkrotila," přiznala poněkud otráveně. Nevěděla, jak na to a pěkně ji to štvalo. Měla by navštívit ty zdejší bohy nebo co. Jenže do toho se jí taky moc nechtělo. "Potkala jsem vlčici, co uměla udělat duhu a pak pár dalších podivných věcí. Co jsi to objevila ty?" našpicovala uši a ani neskrývala svou zvědavost. Čekala, že jí Vivianne třeba něco zajímavého ukáže. Mohla by se něco přiučit.

Únor 7/10 // Viv

Možná nevypadala až tak úplně bezstarostně a nepohnutě, jak se snažila, protože Vivianne asi vycítila, že se trefila do citlivého místa a začala se omlouvat. Chiara jen znovu mávla tlapou a pak naklonila hlavu ke straně. "Co ti brání jít se tam podívat? Nebo někam jinam?" Neviděla v tom problém. Ona se přece taky sebrala a vydala na cesty, nechala za sebou všechno a všechny. Rozhlédla se kolem sebe po zasněženém lese, což byla momentálně jediná část gallirejského kraje, kterou mohla vidět. "Některé části krásné jsou," připusila. Líbil se jí Vrbový les i ta pláž, kde strávila příjemné chvíle s Duncanem. Bylo tu ale i hodně, hodně míst, které jí nepadly do noty.
"Asi jo. Ještě jsem se nerozmyslela, co budu dělat dál, ale v tomhle mraze se mi nic moc nechce." Zamířit potom domů by mohla být nejmoudřejší volba. Zalezla by tam někde do díry a čekala, až přijde jaro. Připadalo jí, že ta zima je snad nekonečná.
Zkoumala pohledem Vivianne, co jí řekne na její přístup ke vztahům. Někteří vlci se nad tím chytali za hlavu a div, že by ji nechtěli nechat upálit na hranici nebo co. Ne, že by ji názory okolí nějak zvlášť zajímali. Byl to jejich problém, že jsou nudní a upjatí. "Nejspíš. Pokud se něco takového někdy stane, což není tak jisté," ušklíbla se. Moc nevěřila tomu, že na ni někde v budoucnosti čeká ten pravý nebo ta pravá. Pak jen kývla hlavou. Viv nevypadala, že by měla podobnou náturu jako Chiara. Minimálně ne v tomhle směru.
"Magie tam trošku byly, vlkům se podle nich barvily oči, někteří je uměli i ovládat, ale nebylo to tak rozšířené, jako tady. Ani tak silné. A už vůbec se tam neděly takové... takové... stranezze jako zde. Podivnosti. U nás bys nikdy neviděla vlka, co umí vyčarovat duhu nebo jiného, co ho do sebe vtáhne zářivý kámen a potom ho zase v pořádku vyplivne. Ale tady to ani není nic divného, tady je to prostě normální čtvrtek."

Únor 5/10 // Viv

Odkývla, že jejich rodná země je samozřejmě ze všech nejkrásnější, ovšem na tu další otázku odpovídat v podobných detailech nemínila. Ba ne, Vivianne možná byla celkem v pohodě, ale to neznamenalo, že si jí musela vylívat srdíčko. "Dlouhej příběh," máchla tlapou s naprosto přirozenou lehkostí a ledabylostí, třebaže uvnitř cítila něco docela jiného. "Ve zkratce, někteří z mých sourozenců se trochu zatoulali, tak jsem je šla hledat a stopa vedla sem." Takhle prostinké to bylo. Ani slovo o vší té smrti, zmaru a utrpení. Prostě se zatoulali. Konec příběhu.
"Přesně tak," souhlasila Chiara okamžitě. Za její snahou se vlastně ani nic tak špatného neskrývalo. Snad jen neodolatelná touha se sťourat v bratrových záležitostech, po kterých jí vlastně nic nebylo. Bylo to zkrátka moc lákavé. Spokojeně se zazubila, když Vivianne konečně na plnou tlamu řekla, jak se ohledně Alfreda cítí. Ne, že by to nebylo očividné už tak z deseti metrů. "Když mu to řekneš takhle, myslím, že máš úspěch zaručen," drbla do ní ramenem a zasmála se. No vida. Měli by jí za to platit. Určitě by dokázala dotlačit dohromady kde koho. Ti dva se ještě podruhé nesetkali, ale Chiara už to brala za hotovou věc a nechávala si úspěch stoupat do hlavy.
Černá vlčice vyrukovala s další otázkou a písková škubla rameny. "Ani ne. Já na pravou lásku moc nehraju, víš?" ušklíbla se a zavlnila ocasem. "Hezkých vlků a vlčic je na světě spousta, přijde mi nuda se uvázat jenom k jednomu a tím legrace končí."

Únor 4/10 // Viv

Ani v nejmenším ji nepřekvapilo, že Vivianne její domovinu nezná. Vypadalo to, že kromě její rodiny to u nich nezná nikdo. Netušili, o co přicházejí. "Je to tam o hodně jiné. Kouzel tam je míň, v první řadě," začala. "A taky tohoto," kopla znechuceně do sněhu. "Místy se sníh objeví, hlavně blízko hor, ale je tam mnohem víc slunce, než jsem zatím viděla tady. Je tam krásně," vzpomínala toužebně na svou rodnou zemi a na všechno, na co si tam kdy stěžovala, úplně zapomněla. Chtěla by se alespoň na chvíli vrátit! Ovšem její život se zdál být na delší dobu svázaný s gallirejskou krajinou, ať chtěla nebo ne. Bude se to muset naučit mít ráda i zde. Nebo to alespoň tolerovat.
Potlačila úšklebek, když se Vivianne horlivě vyptávala na její názor. "Sí, jistě, že by byl rád. Nebo si myslíš něco jiného?" nadzdvihla obočí, v duchu už si představovala, jak ty dva asi dostrkat k sobě. Vivianne se zdála fajn, tím pádem by bylo moudré ji k bratrovi uvázat dřív, než si ho najde nějaká pitomá koza, které by musela urvat ucho. Ne, že by očekávala, že by si Alfredo s takovou vlčicí něco začínal, ale... no, konec konců to byl samec, a u těch si jeden nikdy nemohl být jistý, jestli zrovna bude přemýšlet hlavou nebo něčím docela jiným.
Podle otázek Viv to bylo na dobré cestě. Udeřila na Chiaru docela zpříma. "Co tě nemá. Il mio fratellino je sám jako smrček na paloučku," ušklíbla se a výmluvně na Vivianne zamrkala. Jenže ta se vzápětí začala utápět v nějakém nedostaku sebevědomí nebo čem. "No! Není nic snazšího, než to jít zjistit," popichovala ji. Tuhle upejpavost nikdy nechápala. Jak pak měl jeden dosáhnout toho, co chtěl, když se nechal sežrat pochybnostmi? Mio Dio.
Měla dojem, že další Viviannina otázka nebyla zrovna bystrá, ale vlčice to naštěstí brala s humorem. "Jasně, že ne," prohlásila, pokusila se to pronést s lehkým sarkasmem, ale nějak se jí to nepovedlo. Vivianne byla docela přesvědčivá ve svém tvrzení, že není pitomá, ač Chiara nedokázala určit, čím to vlastně je. "Je dost možné, že když ti to říkal, ještě to tak nebylo. Ale víš, jak to chodí. Věci se rychle mění," škubla Chiara rameny a konečně zaplula pod první stromy lesa, kde by se mohly snad alespoň trochu schovat před nepřízní počasí.

Únor 3/10 // Viv

Někam se složit vážně znělo lákavě a tak písková neváhala už ani chvilku, sebrala se a pomalu vykročila k nejbližšímu lesu, který neobsahoval její zbastlený pokus o umění. Věřila, že ji Kopretinka bude následovat. Kopretinka, která měla i jméno, jak se ukázalo. Vivianne, zapsala si za uši. "To se bude dobře pamatovat. Kdysi jsem znávala jednu Vivianu," řekla a byla to dokonce i pravda. Viviana byla jednou z jejích tuláckých kamarádek, ale Vivianne se popravdě moc nepodobala. Ne, že by pro to byl nějaký důvod. Jména o ničem takovém samozřejmě nerozhodovala.
"Ne, nejsme odsud," zakroutila hlavou. Bylo to samozřejmě hned jasné. I když se naučila ovládat obecnou řeč dost dobře, nemohla (a ani by nechtěla) skrýt svůj přízvuk, čas od času používala slova ze své mateřštiny a měla dojem, že i její nepříliš hustá srst prozrazovala, že prostě není místní. "Ale nemyslím, že znáš to místo, odkud pocházíme, krásnou Itálii." Zapátrala ve tváři vlčice po nějaké známce poznání, ale velké naděje tomu nedávala.
S větší nadějí zkoumala tvář Vivianne, když se začala vyptávat na Alfreda, zatímco pomalu pokračovaly k lesu. Tmavá vlčice nejspíš nemínila vyklopit všechno naráz, ale hrabala tlapkou jako netrpělivá kobyla. Chiara to všechno viděla a samozřejmě vyvozovala svoje vlastní závěry. "Jó, to on brácha je," prohlásila neurčitě. Alfredo samozřejmě byl hodný a milý, ale Vivianne se nepletla, když se domnívala, že musí být i něco víc. Nebyl až tak čisťounká dušička. "Tak víc poznat, hm?" Propána, to jí to zrovna mohla naservírovat na zlatém podnose. Určitě na něm něco viděla! "To by byl určitě rád. Možná by byl i štěstím bez sebe," podsouvala jí, možná ji i trochu popichovala. Ale zatím na ní neshledávala nic příliš hrozného, aby ji musela naopak začít odrazovat od jakýchkoliv pokusů vůbec znova zavítat mezi vrby.
"Samozřejmě, že jsem," zakroutila hlavou. Kde jinde by měla být? Přece nebude bezdomovcem, když její bratr měl perfektně použitelný les, úkryt a zázemí všeobecně. "Akorát, že teď zrovna na území nejsem," vrhla po Vivianne pohledem, který naznačoval velmi jasně část věty, kterou nahlas neřekla: Jsi trochu pomalejší, huh?

Padlo snad na Vrbový lesík nějaké spavé kouzlo? Těžko říct, jisté bylo jen to, že písková vlčice vytuhla, ani nevěděla jak a kdy. Spala a spala, jako špalek, ale naštěstí (a vážně to bylo štěstí, protože se mezitím přihnala zima) ne věčným spánkem. Nakonec se začala pod sněhovou přikrývkou, která dvakrát nehřála, vrtět a probouzet. Zdálo se jí totiž, že na ni kdosi volá. Otevřela oči a s nespokojeným zabručením si z nich musela tlapou vytřít sníh a vodu. Tiše a mručivě přitom zanadávala, jako by snad byla medvěd, kterého někdo vyrušil ze zimního spánku. Spatřila nicméně opodál Alfreda, jak se rozhlíží kolem a patrně ji vůbec neviděl. Aby taky ano. Musela vypadat jen jako další hrouda sněhu. "Tady, ty slepoto," houkla na něj a začala se hrabat na tlapy, přičemž ze sebe sklepávala sníh. Musely ho být tuny a tuny. A další tuny se válely všude kolem. Chiara je počastovala značně znechuceným pohledem. Měla kožich úplně zplihlý a plný ledu. Měla pocit, že má sníh i v hlavě. Naposledy si pamatovala, jak se s bratrem vítala. Že by přitom usnuli? To znělo dost nepravděpodobně... ale nejspíš se to stalo.
"Kruci. To jsme se prospali až do zimy?" nemohla tomu pořád uvěřit, rozespale mžourala, protahovala se a snažila se rozproudit si krev v prokřehlém těle. "Jakto?" zamrmlala znovu, vypadalo to, že prostě míní dál bručet jako ježek. Ale nebylo to všechno na nic, že? Zaparkovala se vedle bratra a zvedla hlavu, aby mu viděla do obličeje. Ne, nebylo to na nic. Už nemusela lítat po všech čertech jako bláznivá, protože konečně věděla, že není poslední, kdo z její rodiny zbyl. Oháňka se jí párkrát zhoupla, ale za chvíli už přešlapovala na místě, protože jí vážně byla kosa. "Asi bychom se měli pohnout, než z nás budou rampouchy. Stejně bych si ráda prohlídla tohle... místo," přejela výmluvně pohledem po okolních stromech, protože i když tady kdoví jak dlouho chrápala, pořád vlastně o místě, které si Alfredo vybral k přebývání, nevěděla skoro nic. "A přitom mi můžeš říct, jak ses měl a jak hrozně se ti po mně stejskalo," drbla do něj s úšklebkem ramenem a vykročila pomalu kupředu. Bylo toho hodně, co by si měli říct!

Únor 2/10 // Vivianne

Kopretinka ji hned přátelsky zdravila, střihala ušima, prostě taky vypadala, že neumí do pěti napočítat. Chiaru by zajímalo, jestli to tak fakt bylo. Hlavně ale chtěla vědět, co mají mezi sebou s Alfredem. Od něj se totiž dozvěděla leda tak velké prd, a to by tak hrálo, aby ona, velká drba, něco nevěděla. Ne, ne, ne. Nic takového. Všechno zjistí. Černá vlčice se tvářila celkem sdílně, takže by to ani neměl být velký problém. Snad.
Hned jí vyklopila, že jí je zima a chtěla hledat v okolí nějaký úkryt. Chiara vědoucně pokývala hlavou. "To zní rozumně. Tady venku to za moc nestojí. Mohly bychom se schovat alespoň do lesa," nadhodila, ale určitě hodlala zamířit do jiného lesa, než toho, odkud právě vyšla. Nemohla riskovat, že Kopretinka uvidí její sněhovou sochu. "Ale myslím, že jsem při našem posledním setkání přeslechla tvoje jméno?" povytáhla trochu kůži nad očima. Černá byla moc zaměstnaná tím, aby odtamtud prchala, než aby si stihly vyměnit zdvořilosti. "Já jsem Chiara," sdělila velkoryse své jméno jako první a přešlápla, aby jí neumrzly tlapy.
Přemítala, jak zavést hovor na Alfreda, ale bylo to milionkrát snazší, než se zdálo. Kopretinka to téma sama nabídla. "Samozřejmě, že je Alfredo v pohodě," prohlásila, třebaže bratra už nějakou tu chvíli neviděla. Ale proč by neměl být v pohodě? Vysekla na tváři šibalský úsměv a naklonila se k druhé vlčici, jako by snad už dávno byly spiklenkyněmi: "Pročpak? Něco na něm vidíš?" Hezky s pravdou ven, holubičko. Bylo by fajn, kdyby si Alfredo někoho našel, ale musel to být někdo solidní. S nějakou káčou Chiara les sdílet nehodlala a stěhovat se nepřicházelo v úvahu. Kdyby se ukázalo, že Kopretinka na Alfiem vážně něco vidí a zároveň že je nesnesitelná nebo tupá, musela by se postarat, aby do Vrby už nikdy znovu nepřišla. Ne, že by ji zrovna odpravila. Věřila, že nic tak extrémního by nebylo třeba. Zatím ale byla písková vlčice mírňounká jako beránek. "Já se jen tak potuluji. Obdivuju krásy zimy, " prohlásila.

Únor 1/10 // Vivianne

Chiara se vydala na cestu někam jinam. Po neúspěšné stavbě vlkuláka už příliš netoužila zdržovat se dál v lese. Nejspíš byl nejvyšší čas zamířit zase domů. Jít zase chvíli prudit bratra. Kdoví, co bez ní mohl všechno natropit! To by tak hrálo, aby si Alfredo někde užíval divoké zážitky, zatímco jí mrzne zadek někde v závěji. Kdepak. Pomalu začala stáčet své kroky směrem k jihu. Tady stejně byla nuda, nikde ani živáčka, nikde žádný Wylan... Pfh.
A přece tu nebylo až takové prázdno, jak si prve myslela. Blížila se do míst, kde tušila jezero, ač momentálně bylo pokryté ledem, který se z větší části skrýval pod sněhem. To ale nebylo to zajímavé a podstatné. Chiařinu pozornost upoutal černý kožich, který na bílém sněhu úplně zářil do dálky. To se podívejme. Ušklíbla se. Ta černá vlčice, kterou viděla u nich v lese. Ta, o které nic kloudně nevěděla. Alfredova kopretinka, nebo tak si to alespoň představovala. Ha. To by ji zajímalo, jaká vlastně je. Musela uznat, že ošklivá nebyla. Co když ale byla tupá jako tágo? No, to se musí prošetřit.
"Ciao," přitančila k vlčici Chiara ladně, pekelně se přitom soustředila, aby ani jednou tlapou nestoupla na led a nenatloukla si čenich. Takový trapas by asi nerozdýchala. "My už se potkaly, že? A teď to vypadá, že se obě snažíme nechat si umrznout zadky v tomhle příšerném počasí." Vrhla kolem sebe výmluvný pohled na sněhové pláně. Nechtěla mluvit o počasí. Musela to ale nějak chytře navléknout, protože kdyby na ni zrovna vybafla s kdoví čím, pravděpodobně by s ní Kopretinka vůbec nemluvila. "Jaká to náhoda," zamrkala neviňátkovsky, jak už to tak uměla. No vážně. Snad byste jí i věřili, že neumí do pěti napočítat.

leden 8/10

Poslední, co chybělo, byly uši. Když hledala šišky, už zahlédla něco, co by se jí mohlo hodit. Suchý kmen spadlého stromu, ze kterého se kůra jen loupala. Odmetla z jeho části sníh a zaryla do kůry drápy. Byla úleva něco pěkně zničit, drápat to na kusy a koukat, jak se to rozpadá. Tenhle frustrující zážitek ji přesvědčil o tom, že tvořivá činnost asi není úplně nic pro ni. Nejen, že výsledek vypadal hrozně, ale nepřipadala si nijak povznešenější, chytřejší nebo relaxovanější. Cítila se naštvaná a nejradši by něco zakousla.
Z masakru, který podnikla na suchém kmeni, zůstala spousta popadané kůry. Mnohem víc, než potřebovala, ale vybít si frustraci taky potřebovala. Vybrala z těch trosek dva kousky, které nejvíc připomínaly uši, spíš velikostí, nežli tvarem, a zabodla je vlkulákovi do hlavy jako pomyslnou třešinčku na dortu. Ačkoliv tenhle dort byl spíš kravinec. Ale co se dalo dělat. Chiara ucouvla, aby si své dílo mohla prohlédnout v celé jeho nevídané kráse.

leden 7/10

Teď už zbývalo jenom doladit detaily. Vlkulákovi kromě tlapek, které byly z důvodu uměleckého záměru (a neschopnosti) schované ve sněhu, scházely taky oči, uši a čenich. A i když už by se na to nejraději zvysoka vykašlala a šla dělat cokoliv jiného, byla Chiara odhodlaná to teď už dokončit, když došla tak daleko. Jen potřebovala najít vhodné materiály. Les kolem sice přikrýval sníh, ale snad jí poskytne něco, co bude moci použít.
Chvíli popocházela kolem, hrabala pod sněhem, jestli nenajde třeba nějaké oblázky, když jí padl pohled na nízko visící větev s malými šiškami. Strom sice nepoznala, ale to jí bylo fuk. Natrhala si tři do tlamy a vrátila se k vlkulákovi. Postupně, jednu po druhé, je opatrně nacpala špičatým koncem napřed na příslušná místa - dvě jako oči, jednu jako čumák. V čenichu vlkuláka se tak vytvořila povážlivá prasklina a jedno oko měl výš, než druhé, nemluvě už vůbec o tom, že celá jeho tvář teď byla tak trochu oslintaná, ale vlčice nad tím už mávla tlapou. Nemohla se zabývat detaily, zbláznila by se.

leden 6/10

Ukoulela novou kouli, tedy spíše šišku, a tentokrát se ji nesnažila nasadit nahoru, prostě ji jen překulila sněhové Chiaře na tlapy. Oplácala ji zezadu sněhem kolem dokola, aby měla její dvojnice alespoň nějaký krk. Dopředu pak snaživě přidávala další a další sníh, který měl utvořit čenich. Už jí bylo jasné, že socha ani zdaleka nedostojí její kráse a eleganci. Rozhodně se při pohledu na ni necítila, jako by zírala na svůj odraz ve vodní hladině. Můžu tvrdit, že to je socha Alfreda, poušklíbla se pro sebe. Stejně se na to asi nikdo ptát nebude. Tohle dílko bohužel nebude mít zrovna dlouhý život. Buď roztaje, nebo zapadá dalším sněhem, ale takováhle socha vážně nebyla napořád. Možná, že to tak bylo i dobře, uvažovala, když tak koukala na křivou tvář sněhového vlka. Tlapky už jí ale hodně mrzly a přestávalo ji bavit všechno desetkát předělávat. "Tak to prostě bude křivý, no," mrmlala si pod vousy italsky a připlácla rozmrzele poslední hrst sněhu soše na čumák.

leden 5/10

A jestli si myslela, že přední končetiny jejího výtvoru vypadají neforemně, pak oproti tomu, jak dopadly zadní, vypadaly ještě krásně jako nohy mladé laňky. Nemohla nějak přijít na to, jak by tam měla ty zadní zkroutit. V jednu chvíli si lehla do sněhu a koukala se na vlastní nohy, jak vlastně patří. Přišlo jí to hloupé. Tohle by snad měla vědět bez dívání, ne? Snad věděla, jak vypadá vlk! Ale kdepak. Ať se snažila, jak se snažila, pořádně jí to nešlo. Její tlapy nebyly tak precizní a se sněhem se nemanipulovalo úplně snadno, takže sněhová Chiara s každou další přidanou částí připomínala tu skutečnou méně a méně.
A to ji ještě čekalo to nejhorší. Hlava! Chiara chtěla, aby její socha měla hlavu hrdě vztyčenou a koukala na ostatní pěkně zpříma. Ukoulela velkou sněhovou kouli a snažila se ji dopravit na vrchol sněhového štrůdlu tvořícího tělo. Koule ale protestovala. Vzpírala se a vzpěčovala jako tvrdohlavý beran. Když už ji tam vlčice vytlačila, nechtěla tam vůbec držet, nakonec se skutálela dolů, kde se rozlomila na dvě ubohé půlky. "Ugh!" dupla vztekle mladá italka a vypustila z tlamy pár pěkně peprných nadávek. "Fajn! Bude to spící socha," prskla a začala nasupeně koulet novou hlavu.

leden 4/10

To ovšem neznamenalo, že se vzdává. Kdepak. "Era solo una prova," oznámila nikomu a popošla od trosek svého prvního pokusu o pár metrů dál, kde sníh nebyl tak pošlapaný a rozdupaný. Vypadalo to, že její socha bude muset ležet. A vlastně proč ne? To by se líbilo i skutečné Chiaře. Jen se válet a nechat se obletovat. Proč by na tom socha měla být jinak?
Znovu začala nahrnovat sníh na hromádku. Tentokrát to však nebyla hrouda do vrchu, ale spíše takový štrůdl na zemi. S trochou fantazie to vlčí tělo možná i připomínalo, obzvlášť, když dozadu ještě připlácala ocásek. Přední nohy natažené dopředu se jí taky jakž-takž vydařily. Byly rozhodně tlustší a křivější, než její skutečné nohy, což ji iritovalo, ale nedokázala to opravit a popravdě se bála, že to zase celé zboří, takže se s nimi nakonec spokojila. Tlapky pak tak trochu do ztracena zaházela sněhem, neboť netušila, jak by měla udělat jednotlivé prsty a zase nechtěla nechávat soše jen nějaké neforemné pahýly. I když to tak stejně vypadá, ušklíbla se kysele, bylo to mnohem těžší, než by ji kdy napadlo.

leden 3/10

A tak se do toho pustila. Tedy chtěla. Ale jak to vlastně udělat? Odkud začít? A v jaké póze by vlastně její socha měla být? Rychle jí došlo, že její sněhová dvojnice určitě nemůže stát. Nohy ze sněhu by ji neudržely, ledaže by jí udělala hnáty jako sloupy a to vážně neměla v úmyslu. Sněhová Chiara musela mít aspoň nějakou úroveň. Dobře, tak tedy bude sedět. Snažila se představit si v hlavě, jak bude výsledek vypadat a jak by se k němu mohla dopracovat. Nejsnazší bude asi začít s tělem.
Začala nahrnovat sníh na kupku a pořádně ho uplácávat do kýženého tvaru. Jenže to prostě vypadalo jako hrouda. Zamračila se na tu nevzhlednou kupku sněhu a začala ho oplácávat z druhé strany ve snaze to trošku vyrovnat. Jenže čím víc tělo sněhové Chiary uhlazovala a opravovala, tím bylo křivější, až se z něj nakonec uloupl velký kus a rozdrolil se na spoustu menších hrudek. Chiara na zbytek zlostně skočila a rozdupala ho pod vlastní vahou.

leden 2/10

Vstala a pomalu vyšla zpod stromu. Přešlápla ve sněhu, váhavě střihla ušima, ještě jednou se kolem sebe rozhlédla, aby si byla stoprocentně jistá, že se nikdo neblíží. Les byl ale naprosto tichounký. Byla tak sama, jak jen mohla být. Dobře. Ale čím vlastně začít? Nahrnula sníh na hromádku, válet se v něm vážně nechtěla, už jen lehat na něm bylo děsně nepříjemné. Nějak nevěděla, čím začít. Ne snad, že by sníh nikdy nezažila nebo po nikom nemrskla sněhovou kouli (to znělo lákavě, ale nikdo tu nebyl), ale většinou se mu spíš vyhýbala. Když byla s Bettininou bandou, většinou na zimu zamířili na jih, kde bylo tepleji a sněhu jen málo, pokud vůbec nějaký. Nikdo si nechtěl nechat omrzat zadek v okolí hor, kde sněhu v zimě bývalo požehnaně. Taky by to tak mohla udělat, i tady, ale jak daleko na jih by musela jít, aby tohle svinstvo zmizelo? Možná dost na to, aby znovu ztratila Alfreda, a takovou radost mu vážení neudělá, na to se můžete spolehnout. Koukala na uplácanou hromádku sněhu, kterou nahrnula, a v hlavě se jí zrodil nápad. Mohla by něco postavit. Třeba sochu na počest... Sobě. Proč ne? Vypadalo to, že nikdo jiný jí monument v dohledné době nevystaví, takže to zase musela vzít do vlastních tlap.