Gallirea - Příspěvky uživatele

Květen 10/10

Když se podívala na krajinu, která se jí teď prostírala pod nohama, srdce jí poskočilo. Ne, nebyla tu poušť ani nekonečná kamenná pustina. U nohou jí ležela pěkná zelená země. Bylo ještě časné jaro, takže místy byla spíš hnědá, než zelená, ale viděla lesy i velké lesknoucí se jezero. Nevěděla, jestli je tohle země kouzel. Neviděla nic, co by to hned prozrazovalo. Jisté ale bylo, že hleděla vstříc zářnějším zítřkům. Vydala se stezkou dolů, co jí uťapkané nohy stačily. Nemohla se dočkat, až bude mít zase pod nohama trávu a až okusí něco jiného, než pořád dokola jenom ještěrky. Tady určitě budou žít vlci! Spokojeně se ušklíbla, kdoví, třeba narazí na někoho, kdo by ji nakrmil, aniž by musela hnout tlapkou. Po vší své námaze si jistojistě zasloužila trošku opečovávat!

Květen 9/10

Dobře, zase tak čile nevstala. Tlapy ji bolely a byla pořád rozmrzelá, ze samoty i z nepohodlí, které jí bylo proti srsti. Byla zvyklá žít si lépe, dokonce i na cestách, ale viděla, že se blíží svému cíli, tak to nějak překousla. Stejně ji ale ještě čekala spousta klopýtání, než se jí podařilo dostat se na vrcholek hor. Nadával přitom jako špaček, div, že se větrem ošlehané skály kolem ní nezazelenaly. Často šlápla do míst, kde se jí půda drolila pod nohama a několikrát se sklouzla o pěkných pár metrů dolů a musela se drápat zase zpátky vzhůru. Kdyby na ni někdo promluvil, s radostí by mu upravila ciferník, ale nikdo tu nebyl, jen ona a její vnitřní souboj. A najednou se vyškrábala na rovnou římsu a spatřila, že před ní se vina docela pěkná cestička směrem dolů.

Květen 8/10

Uvelebila se na plochém kameni pod širou oblohou. Mohla by si najít skrytější místo, ale neobtěžovala se. Prostě se stočila do klubka na balvanu a když mrkla nad sebe, dočkala se aspoň nějaké odměny za svou námahu. Hvězdy tady vypadaly velmi blízko, na dosah tlapky, a na oblohu šplhal obrovský kulatý měsíc, který zářil jako o život. Chiara to sledovala a říkala si, že je to dobré znamení. Byla to první alespoň malinko magicky působící věc, kterou viděla po mnoha dnech. Teď už byla na správné stopě. Zbývalo jen dostat se na druhou stranu hor. Tam už musela čekat země kouzel. Musela! Písková vlčice si položila hlavu na přední tlapy a usnula. V noci ji nenašlo nic, co by ji chtělo sežrat a tak hned ráno zase vstala, připravená k dalšímu pochodu.

Květen 7/10

Zaškaredila se s vyceněnými zuby kolem sebe a s ušima připlácnutýma k hlavě vykročila znovu vpřed. Na ni si nepřijdou. Ji tak snadno neodradí. Kdo byli ti oni, to ani nevěděla. Zatím. Svah se jí teď pod tlapami začal zvedat příkřeji a brzy funěla, zatímco se lopotila do kopců, které už byly součástí hor. Chtěla se aspoň vyškrábat na jejich vrcholky. Nebylo to moc vysoké pohoří a chtěla vidět, co leží na druhé straně. Pokud tím už nezíská nic jiného, pak alespoň rozhled jí určitě mohly hory nabídnout. Otočit se nazpět mohla vždycky. Šplhala a šplhala, dokud jí už svaly v nohou úplně nehořely. To už slunce stejně zapadalo a jí se nechtělo potloukat se horami za noci. Ani ve dne je nijak nemilovala.

Květen 6/10

Rozhodně nic nenasvědčovalo tomu, že by byla na správné stopě. Nebyly tu žádné stezky, které by vlci vyšlapali a v životě neviděla méně kouzelnou krajinu, než byla tahle. Dokonce už kolik dní ani nikoho nepotkala, aby se mohla zeptat, kudy dál. Všichni se těmhle místům vyhýbali, jen ona paličatě šla dál a dál, hlouběji do země nikoho. Možná by vážně bylo lepší se otočit. Vrátit se. Ještě by mohla Bandu dohnat, znala přece místa, kde se často zastavovali. Ohlédla se za sebe na kamenité kilometry, které už urazila a zamračila se. "No." Kdepak. Neotočí se. Teď ne. Nějakou jinou vlčici by to možná odradilo, ale ona byla Chiara, dcera velkého Dona Danteho a pár oblázků ji nemohlo ani zdeptat, ani jí nahnat strach.

Květen 5/10

Krajina byla totiž nudná a neměnná. Nouzí tu netrpěla, z hor stékala spousta tenkých potůčků, ve kterých se mohla osvěžit a mezi kameny se míhalo tolik ještěrek, hadů a jiné havěti, kolik jen dokázala sežrat. Ne, o to nešlo. Šlo o to, že se nudila, cítila se osamělá a štvalo ji, že neví, kolik ještě dní a nocí bude muset na tomhle hrozném místě přečkat. Neměla žádnou záruku toho, že to za horami bude lepší. Otřásla se představou, že by vystoupala na ty kamenné vrcholky a na jejich druhé straně našla jen poušť, nebo hůř, stejnou bodláčitou kamenitou zem, jako byla tady. Navzdory odhodlání se jí do duše tak trochu vkrádaly pochybnosti. Že by si z ní poutníci jen stříleli? Posílali ji schválně do pustiny?

Květen 4/10

Další velkou motivací bylo přesvědčit se, že je ta země kouzel vůbec skutečná. Věřila, že ano, mluvilo o ní tolik vlků, že to nemohla být náhoda. Jestli ještě někdy v životě potká Alonsa, chtěla mít důkazy, které by mu mohla otlouct o tu jeho zabedněnou hlavu. Nevěřil jí, že něco najde, myslel si, že je praštěná, když se chytá takových povídaček. Však ona mu ještě ukáže! Ten bude koukat, až jí příště přijde pod tlapy. Bude si muset sehnat nějaký magický amulet nebo něco, aby měla hmatatelný důkaz. Nejlépe něco, co na Alonsa vybafne nebo mu stříkne vodu do obličeje, když se nakloní moc blízko. Při té představě se vlčice zasmála, i když jí teď momentálně v pustině moc do smíchu nebylo.

Květen 3/10

Protože jestli tam za horami někde byli Alfie a Pippa, nebo jestli tam žil nějaký mocný čaroděj, kterého by mohla došikanovat k tomu, aby jí pomohl je najít, pak se tam musela vydat. Jestli byla pravda alespoň půlka (možná i čtvrtina) těch šílených zvěstí, které se jí donesly k uším, pak tam určitě musel žít někdo, kdo ovládal taková kouzla, která by jí mohla pomoct. Nebyla si úplně jistá, jak si to představuje. Nečekala, že by jí nějaký mág dokázal bratra se sestrou přičarovat přímo před čumák, i když by to preferovala. Možná by je ale uměl najít, nebo jí alespoň říct, jestli jsou pořád naživu. To by jí stačilo, i vědomí, že její hledání není úplně marné, by ji povzbudilo.

Květen 2/10

Už sama procestovala kus kraje a zpočátku to nebylo tak špatné, i když pro ni bylo divné putovat sama a nemít nikoho, na koho se mohla obrátit nebo s kým promluvit. Bylo to ale nové dobrodružství a to vždycky uvítala. Přelezla přes kopce, překročila údolí, koupala se v řekách, ale každý, kdo s ní byl ochoten se bavit o zemi kouzel, neurčitě máchal tlapou směrem k horám. Moc se jí tam nechtělo. Neměla na hory nejlepší vzpomínky. Ač už to bylo dávno, stále měla v živé paměti dny, kdy pod vedením Alfreda bloumali po pustých svazích jako pět malých kačátek. Pět! Pokud věděla, mohla teď být klidně poslední. Nebo také nemusela. To bylo tou hlavní silou, co ji táhla vpřed. Kvůli tomu byla ochotná překročit i zatrolené hory.

Květen 1/10

Lehce se otřepala, když jí vítr vmetl do tváře spršku prachu. Nakrčila nespokojeně čenich. Pokud tu o něco nebyla nouze, pak o prach. Byla daleko od míst, která znala a cítila se vykořeněná, ztracená a víc než jen trochu podrážděná. Skončila v ušmudlaných, nudných končinách, kam s Bettininou bandou nikdy nechodili. Teď už viděla proč. Nebyl důvod, protože tady nebylo vůbec nic. Alespoň nic, co by pro ně bylo zajímavé. Zajímaly je lesy a louky, nebo mořské břehy a pláže, ale tohle byla doslova pustina. Jak směřovala k horám, bylo to jen horší. Všude kolem se povalovaly veliké balvany, jako by nějaký obr v záchvatu vzteku kdysi dávno některou z menších hor rozkopal na kusy. Bodláčí, kterému se tady taky hojně dařilo, jí místy sahalo až nad hlavu.

Elisabetta byla do prozkoumávání světa vážně nadšená, což Chiaru jen těšilo. Ale samozřejmě, že nemohla být žádným nudným peciválem, když jí přece v žilách kolovala krev její rodiny, žejo? Moc nevěděla, jak je na tom s dobrodružným duchem Vivianne, ale černobílá vlčice jí přišla celkem v pohodě. Krom toho, italská krev musela být určitě silnější. Ta přebije všechno.
"Musí jich být víc," usoudila Chiara. "To by byl svět do některých stran nekonečný a to mi přijde jako hovadina, ne? I když je tak velký, že to vyjde nastejno. Neslyšela jsem nikdy o vlkovi, co by ho přešel z jednoho konce na druhý," potřásla hlavou. "Třeba budeš první," zazubila se pak na tmavou vlčí slečnu.
"Sí, třeba šakali, ale i mnohem divnější mrchy," zaškaredila se vzápětí. "Velké kočky a divné opice a prasata, fuj," otřásla se. Opice se jí hnusily ze všeho nejvíc, nesnášela ty jejich přechytralé obličeje a chápavé pracičky. Byly to drzé potvory a Chiara doufala, že tady v tom ohňo-lese všechny shoří. "Nevim, skoro všude něco žije," pokrčila vlčice rameny a nakrčila čumák. "Existují tvorové, co nemají vůbec žádnou úroveň. Je lepší se s nimi nezahazovat," odfrkla si. Cokoliv, co žilo na takhle špinavém místě, muselo být zkrátka k ničemu.
"Nemyslím, že to bylo včera, předevčírem, dokonce ani loni. Ale byl to asi magický požár," uvažovala. "Protože se tady ten oheň a kouř pořád drží a nemění se to tady. Už abysme byly pryč." Neměla to místo ráda. Běhal jí z toho mráz po zádech, i když by to nahlas nepřiznala.
Naštěstí už byly u okraje lesa. Přechod přes hory byl ale náročný. Betty se ho rozhodla zvládnout po svých, takže na konci cesty funěla ještě dvakrát víc, než sama Chiara. Ta na ni byla ovšem hrdá - jak byla odhodlaná a paličatá! Spokojeně jí věnovala zubatý úsměv, když obě odpočívaly na písku. Jenže vzápětí něco došlo k jejím uším. "Ten hlas. Ty to fakt neslyšíš?" Nastražila uši. Teď už to také neslyšela, ale věděla, že to nebyla halucinace. Nemohla být! Ona přece nebyla bláznivá, aby slyšela věci, které nejsou. "Půjdu to prozkoumat, principessa. Zůstaň tady a kdyby něco, začni ječet, sí? Hned jsem zpátky." Možná to nebylo úplně nejzodpovědnější... ale nemohla si pomoct. Betty bude určitě v pohodě, když ji na pět minut spustí z očí. Stejně si vlče muselo odpočinout. I ona by si ráda orazila, ale místo toho začala stoupat stezkou do kopce, aniž by tušila, co může nahoře najít.

//k Životu

Duben 10/10

Do řady svých favoritů ovšem musela zařadit ještě jeden ze základních elementů. Oheň. Cítila se jím fascinována, kdykoliv ho viděla. Oheň byl vzácný a hlavně se s ním muselo dávat pozor, když se pohybovali v sušších oblastech, ale přesto se jí párkrát poštěstilo vyhřívat se za temné noci ve světle rudých plamenů. Ze všech magií spojených s elementy se s ním cítila propojená nejvíce. Vzduch si spojovala s rozlítaností, zemi s moudrostí a vodu s přemýšlivostí, ale oheň... oheň, v tom viděla sebe. Divokost a dravost. Jak by bylo skvělé vládnout nečemu takovému? Čím teplejší byly dny a rok se nakláněl k létu a tím pádem i k jejím narozeninám, kolem nichž by se její magie už mohla projevit, tím byla nedočkavější. Nemohla myslet skoro na nic jiného a pokoušela se neustále vyvolat na povrch některou z dovedností, po kterých toužila.

Duben 9/10

Zajímavým případem shledávala schopnost vytvářet vlkům v hlavě halucinace nebo iluze. Bettina říkala, že je to docela neobvyklá dovednost, hlavně v těchto končinách. Chiara si však vzpomínala - či si alespoň myslela, že si vzpomíná - že právě takovou magii měla jejich maminka. Jistá si nebyla. Vzpomínky na domov měla značně zamlžené, strávila tam tak krátký čas a tváře rodičů jí v paměti vybledaly, ať se sebevíc snažila tomu zabránit. Kdyby v sobě objevila talent pro vyvolávání iluzí, mohla by s matkou cítit spojení alespoň skrze magii. I ta samotná dovednost se jí zamlouvala. Mohla by si pohrávat s myslí nic netušících vlků a přetvářet svět alespoň na pohled k obrazu svému... Ano, s iluzemi by si určitě užila spoustu zábavy.

Duben 8/10

Bettina jí o nich povykládala. Voda zněla Chiaře docela zajímavě. Stejně jako se vzduchem však úplně nenacházela s vodním živlem to pravé spojení. Jasně, měla vodu ráda, hlavně moře. Neřekla by ale, že ji kdoví jak zbožňovala. Nevydržela se cachtat ve vlnách dlouhé hodiny jako někteří vlci a pokud je tlapy zavedly daleko od moře i velkých jezer, necítila, že by nějak strádala či se jí stýskalo. Byl to Alonso, kdo mrmlal a vzdychal, pokud nebyli dlouho poblíž nějaké pěkné vodní plochy, což ji přimělo spřádat svoje vlastní teorie o tom, jakou že to kouzelnou sílu před ní vlastně tají. Nebo že by o ní sám nevěděl...? Plán, jak z Alonsa vyrazit aspoň jedno malé kouzlo, v té době začala teprve spřádat, ale už se jí usadil v hlavě. Pokud ale šlo o ni a o její vlastní cestu za objevením kouzelných schopností, nemyslela si, že by v ní tiše dřímala moc poroučet vodstvům. Prostě to tak necítila.

Duben 7/10

Vyzvídala pak u Alonsa, co za magii má on, ale vlk jen krčil rameny. Tvrdil, že žádnou nemá a ani nikdy neměl a pokud jde o něj, jsou to stejně všechno jen nesmysly. Za tu dobu, co toho bručouna znala, už Chiara dávno věděla, že má asi takový smysl pro kouzla jako průměrné borové poleno. Nechápala, jak takhle může někdo žít. Přišlo jí to jako velice smutná a nudná existence. Rýpala do Alonsa skutečně dlouho, přece nebylo možné, že nikdy ani náznakem nepocítil záchvěv magie? Až když začal ve vzduchu viset výprask, pakovala se a šla mořit otázkami raději Bettinu, která pro ni měla vždycky mnohem víc pochopení a trpělivosti. Už jí totiž došli adepti, které by mohla přimět k názorné ukázce kouzelných schopností a pořád ještě nevěděla, jakou magii by si přála ze všech nejvíc. Prozatím v jejím srdci vedly myšlenky, avšak byla si jistá, že existují ještě další kouzelné schopnosti.