Gallirea - Příspěvky uživatele

I přesto jí práce nějakou tu chvíli zabrala. Slunce už se sklonilo k západu, když konečně měla díru dost velkou, aby do ní mohla Machiavelliho ostatky uložit. Učinila tak opatrně, s péčí a láskou. Těžko se dalo věřit tomu, že to byla ta stejná vlčice, která mladého vlka v rozpuku mládí proměnila v tuhle krvavou změť, ve které by někdo původní podobu hledal jen těžko. Uložila ho do země nejlépe, jak to bylo za daných okolností možné a potom ho rychle začala zase zahrabávat. Nesnela příliš dlouho se dívat na to neštěstí dole v jámě. Nejlepší bude to co nejrychleji vyřídit a potom... Potom se může postarat sama o sebe. Jo. Přesně tak.
Zahrabávání hrobu dokončila s posledním světlem dne. Slunce naposledy mrklo nad obzorem paprsky a pak sklouzlo za něj - nebo se ponořilo do krvavého oceánu. Kdoví. Chiaře to bylo srdečně jedno. "Odpočívej v pokoji, Machi. Je mi líto, co se stalo. Nikdy bych ti schválně neublížila. Doufám, že to víš. Někdo... někdo mě obelstil, ale to moji vinu nijak nezmenšuje. Měla jsem být lepší. Zasloužil sis něco jiného." Zhluboka si povzdechla. "Sbohem."

Probrala se o něco později. Podle polohy slunce muselo uplynout alespoň pár hodin. Krev z ran, které si způsobila, už stačila zaschnout na jejím kožichu. Nekonala se žádná milosrdná nevědomost. Od chvíle, co se vzbudila, Chiara od prvního procitnutí věděla, co provedla a co je potřeba udělat. Nejdřív si ale myslela, že se ani nedokáže zvednout. Tíha vlastních činů na ní ležela jako balvan. Nesmíš ho nechat jen tak. Aby ho ožírali mrchožrouti a mouchy. To byla jediná myšlenka, která ji dovedla pohnout k činu. Opatrně pod sebe poskládala nohy a ztěžka vstala. Pohybovala se jako robot, trhaně a bezduše, a nebylo to jen kvůli tomu, že ji bolely pokousané nohy. Nejhorší bolest byla totiž uvnitř. Spáchala jsi to, tak dělej. Dělej to jediné, co je správné a pak- Ale budoucnost ať se stará o sebe. Ona teď měla práci. Začala hrabat v měkké lesní půdě, i ve svém otupění se malinko podivila nad tím, jak snadno to jde. Jako by zdejší půda byla na hrabání hrobů dělaná. Proč by ne? Celé tohle místo bylo dělané k tomu, aby ji utýralo. O tom teď byla přesvědčená.

Tělo se jí otřásalo mohutnými vzlyky, zatímco se marně snažila nějak navrátit vlčkovi život, i když věděla, že to je marné. Postrkovala čenichem jeho tělo, z něhož jeho duch už dávno odešel. Pak už ale neměla sílu ani na to. Vzlykala a křičela, drápy zarývala do lesní půdy, zmítaná žalem, hanbou a nenávistí k sobě samé. Co byla zač? Co za hnusné monstrum by udělalo něco takového? Zabořila vlastní tesáky hluboko do své přední nohy, až crčela krev. Pokousala se na obou nohách, na ocase, všude, kam dosáhla. Ale nestačilo to k tomu, aby to utišilo tu bolest uvnitř. Nakonec i její zuřivý výlev ustal, zůstal jen nezměrný smutek. Složila se na bok, vzlykala, už ani slzy jí nezbyly. Bylo jasné, že nemůže dál žít. Nikdo jako ona si nezaslouží žít. Tohle nemohla nikdy napravit, nikdy se nemohla vrátit zpátky domů ke svým, podívat se jim do oka a říct jim, že zabila Machiho, že je tím důvodem, proč se on už v lese nikdy neukáže. Že nedokázala ovládnout své pudy a proměnila se v nelítostnou šelmu. Ale nejdřív ho musela pohřbít... Jenže teď byla tak vyčerpaná. Tak moc vyčerpaná. Vydechla a svět zešedl, pak zmizel.

Tentokrát neběžela. Zaprvé jí bylo zle a celá se třásla, zadruhé už ani příliš nechtěla vědět, co na ní čeká za dalšími stromy. Ale musela to vědět, prostě musela... Jestli křepelkou byl ve skutečnosti Morgoth, tak kdo-? Třeba to bude někdo neznámý, jako ten hnědý. Toho jsem nikdy neviděla. Pořád by to bylo strašné, ale ne tak, jako kdyby to byl někdo, koho znala. Koho třeba měla ráda. Jistá její část však už asi tušila, co najde, protože s každým dalším krokem narůstala její hrůza, třebaže ještě nic alarmujícího nespatřila. Každá její buňka se chtěla otočit a utéct, raději se schovat před děsivou pravdou - ale ona ji potřebovala odkrýt. Tak jednoduché to bylo.
Nakonec se vrátila na místo, kde hodovala na králíkovi... a zalapala po dechu. "Ne. Ne. Nenenenene..." Vrhla se ke zničeným ostatkům vlčka, který byl její vlastní krví, jejím synovcem. "MACHI! To ne," zaskučela bolestně a padla na zem vedle toho, co z něj zůstalo. "Machi, ne, já- se omlouvám, omlouvám se, to bych nikdy- já bych ti nikdy- já nevěděla, co dělám, já-"

Hlava nehlava se rozběhla skrz les, zpátky po svých vlastních stopách. Ano, přesně tak to je, někdo se ji tu snaží křivě obvinit. Ale byly to jen iluze, přeludy - stačí, aby našla tu křepelku a králíka, aby to dokázala. Jenže když doběhla na plácek, kde hodovala na křepelce, zabrzdila smykem a vytřeštila oči. To místo bylo scénou masakru. To, že byl vlk kdysi světlý, se dalo poznat jen díky cárům kožichu, které dopadly mimo hlavní zónu, jinak bylo vše rudé a pokryté krví. Podle těch žluto-bílých chomáčků a podle jediného zbývajícího oka, které vytřeštěně zíralo k nebi, dokázala poznat, že se jednalo o Morgotha. Nebo to někde v hloubi duše tušila už předtím? Z hrdla se jí vydral kuňkavý, krkavý zvuk a do tlamy se nahrnuly sliny. "Uk.. Urgh-" Tentokrát už nedokázala svoje útroby zkrotit. Otočila se do křoví a začala zvracet, tak dlouho a tak úporně, až si myslela, že to snad nikdy neskončí. Když už konečně neměla, co by vyhodila, chvíli jen stála se skloněnou hlavou a na třesoucích se nohách. Boky se jí prudce zvedaly a klesaly, břišní svaly ji bolely. Ale ještě tu bylo jedno místo, které musela zkontrolovat.

Neprobrala se ve vlnách oceánu. Pod sebou měla pevnou zem, a když otevřela oči, spatřila trávu, stromy, obyčejný les. Dokonce slyšela zurčení vody a zpěv ptáků. Ležela dlouhou chvíli na boku a oddechovala, než se dostatečně vzpamatovala na to, aby dokázala vstát. Cítila se ale kupodivu docela dobře. Nic ji nebolelo, dýchalo se jí lehce, dokonce i kožich měla čisťounký, zcela nedotčený krvavými „vodami“ moře. To však nebylo daleko. Stačilo, aby se ohlédla za sebe a spatřila rudou hladinu táhnoucí se až k obzoru. Tam už nebylo nic. Neměla ale nejmenší zájem se tam vrátit. Věděla, co to znamená – konečně se dokázala dostat až na ostrov.
„Tak jdeme na to,“ vydechla a vykročila, ačkoliv obezřetně. Její dosavadní zkušenosti na této úrovni existence v ní neprobudily zrovna velkou důvěru. Tohle místo se sice tvářilo mnohem přívětivěji, avšak jeden nikdy neví. Nejlepší bude mít se na pozoru.
Po krátké procházce se však zdálo, že jsou její obavy zcela zbytečné. Na ostrově panovalo krásné ráno, pod tlapkami hřál svěží a pružný mech, voněla tu borová smůla a ptáci v korunách zpívali jako pominutí. Když zašla o trochu dále mezi stromy, už vůbec necítila krvavý oceán, ba ani neviděla jeho hrozivě rudou barvu. Všechno nahradila lesní zeleň a šeď a hnědé odstíny, nemluvě už vůbec o zlatých slunečních paprscích, které ji šimraly pod bradou a ohřívaly její prokřehlé tělo. Možná, že místní šéf konečně uznal, že si zaslouží projít do ráje?
Pořád byla opatrná, rozhlížela se kolem možná až malinko paranoidně, avšak prostě neviděla nic, co by jí mělo dělat vrásky. Zdálo se, je všechno v tom nejlepším pořádku. No, dobrá. Nebude si stěžovat, když konečně dostala něco dobrého. Prostě to přijme. Proč ne? Hlasité zakručení v žaludku jí připomnělo, že tady má hmotné (nejspíš?) tělo, o které je potřeba se postarat. Neměl by to být problém. Les se zdál být plný života. Netrvalo dlouho a její pozornost upoutal vypasený králík. Proplížila se tiše trsem vysoké trávy, vyrazila a po krátké honičce – chramst! Ušák to měl za sebou.
Rudá krev vystříkla na zelený mech a ten ostrý kontrast Chiaru na chvíli zarazil. Opět se v ní pohnul zlomek vzpomínky. Co jí to připomínalo? Co? Ale v břiše jí znovu hladově zakručelo a při pohledu na malého králíka jí div netekly sliny, takže se místo filozofování pustila do jídla. Po prvním soustu se jí ale zmocnil jakýsi amok. Rvala králíka na kusy, až chlupy lítaly a hltala ho po velkých kusech hlava nehlava. Další cákance krve poskvrnily zdejší mírumilovný zelený svět. Až když byla po jídle, přišla zase k sobě. A zašpiněný kožich v ní vyvolal div ne paniku. „Ne, ale ne, co se to se mnou děje?“ Rychle se začala čistit, takhle přece nemohla chodit kolem, zřízená jako nějaká (vražedkyně) špindíra!
Jenže než svou očistu vůbec dokončila, v břiše jí znovu zakručelo. „Nebyl to zrovna ten největší králík, jen co je pravda,“ usoudila. Kdoví, jak dlouho vlastně nejedla. Muselo jí pořádně vyhládnout. Vydala se tedy znovu na lov. Tentokrát si její pozornost získala křepelka. Stejný přístup jako u králíka se setkal s úspěchem. Zdejší zvěř nebyla moc chytrá ani obezřetná. Asi tu neměli moc často predátory, jakými byla Chiara, tak nebyli zvyklí si dávat pozor. Inu, smůla pro ně, štěstí pro ni.
Zakroutila křepelce krkem a zařekla se, že ji sní kulturně, ale stala se úplně ta samá věc, co předtím. Jako by se jí v hlavě zatmělo a najednou seděla v kruhu rozházeného peří a zbytečků rozervané křepelky, přičemž velká většina ptáka skončila v jejím žaludku. Když je vlk hladový, vážně se může chovat jako pitomec, pomyslela si, ale poněkud nervózně. Tahle zatmění se jí nelíbila. Bylo na tom cosi zlověstného. A tak, když jí i tentokrát při očitě začalo znovu kručet v břiše, rozhodla se to ignorovat. Už přece nemohla mít takový hlad! Snědla celou křepelku a k tomu ještě králíka, s tím chvíli vystačí.
Místo dalšího lovu vykročila na další průzkum okolí. Vdechovala vůni stromů, chytala sluneční paprsky a snažila se ignorovat nevysvětlitelný hlad, který hlodal v jejích útrobách. Kručení bylo hlasitější a hlasitější, žaludek se dožadoval něčeho k zakousnutí a netrvalo dlouho, aby se kroutila v hladových křečích, které až bolely. Z tlamy jí tekly sliny, aniž by si to uvědomovala a v očích se jí usadil pohled takřka šílený. „Ach, ale já fakt musím ještě něco sníst, tohle se nedá vydržet,“ zaskučela.
Jako na povel na mýtinku vkročil jelen. Větřil svým černým čumáčkem, ale na vlčici koukal spíše zvědavě, než se strachem. Jeho oči byly černé, laskavé a trochu uslzené. Chiara se v nich viděla jako v zrcadlech. Byl to obrovský dvanácterák, kterého by v žádném případě sama nikdy neskolila – kdyby tohle tedy byla běžná situace a normální svět. Tohle nebylo ani jedno z toho. Vlčice se přikrčila k zemi a vyskočila vpřed takovou rychlostí a udeřila s takovou silou, o které ani nevěděla, že je jí schopná. Jediný výpad stačil k tomu, aby jelen padl k zemi s rozervaným hrdlem. Světlo z jeho laskavých očí se vytrácelo a zůstal v nich pouze výraz zdvořilého překvapení.
Vlčice však neměla čas, aby se tím zabývala, hlad byl tak hrozivý, že se hned do jelena pustila. Nejprve se nahltala jeho čerstvé krve, než začala rvát maso z jeho břicha, aby se dostala k těm nejvýživnějším vnitřnostem. Opět si počínala se zuřivostí, ale jelen byl mnohem větší a tak trvalo mnohem déle, než by ho dokázala celého rozervat na kusy. Byla asi v polovině svojí hostiny, když se znovu rozezněl ten hlas bez těla. „Nepoučíš se, vlčice. Nedokážeš ovládnout své kruté pudy ani na krátkou chvíli. Podívej se, cos provedla.“ Chiara zamrkala a jelen se před jejími zraky proměnil ve vlka. Měl tmavohnědou srst se světlejšími pruhy... a ona měla v tlamě ještě pořád kus jeho jater. Okamžitě je vyplivla a v hrůze couvla. „Ale... ne! To já ne! Byl to jelen! BYL TO JELEN!“
Do tlamy se jí nahrnula známá pachuť, ale ona vší silou polkla – nepozvrací se, protože tohle není realita. Byl to jen nějaký špinavý trik, někdo se tu na ni snažil uvalit věci, které neudělala.

(1000 slov 2/2)

Rudá zář, která byla jedinou věcí, kterou viděla, pomalu vyhasla. Chiara nadále zůstávala osamělým vědomím uprostřed velké prázdnoty... a poprvé si uvědomila, jak malinká a bezvýznamná ve skutečnosti je. Nebyla ani tou kapkou v moři, byla jen zlomkem té nejmenší kapičky v nekonečném oceánu. "Už si vzpomínáš, co jsi provedla?" zaskřípal znovu ten hlas. "Máš dost odvahy se tomu postavit čelem?" "Já nic neprovedla, na nic si nevzpomínám, prosím-" žadonila bez hlasu, snažila se získat přízeň toho, kdo tu ve tmě mluvil, ať už to byl kdokoliv.
"Vidím, že ne," odvětil neviděný mluvčí netečně. "Nuže dobrá." Bílé světlo prořízlo temnotu a Chiara ucítila, jak je její nehmotné já vyrváno z místa, kde skončilo a násilně vraženo zpět do jejího těla. Zařvala bolestí, protože náhle byla opět sama sebou a všechno, všechno tak strašně bolelo- A pak bolest odezněla stejně rychle, jako přišla. Vzduch dál smrděl krví. Už od začátku ale věděla, že teď jsou věci jiné.

Zhluboka se nadechla a jen se odevzdala vlnám. Okamžitě ucítila, jak začíná opět klesat. Oceán se neměl k tomu, aby ji mírumilovně nadnášel, bylo jasné, že jediné, po čem touží, je zmocnit se jí. Chtěl její tělo i duši a tentokrát vlčice obojí nabídla dobrovolně. Už v ní nezbývala žádná síla, aby mohla bojovat. Nedokázala se dále vzpírat. Prostě už nemohla.
Pád ke dnu se zdál tentokrát delší, než kdy dřív. A nenastala naprostá temnota... Místo toho se jí za víčky rozzářilo tmavě rudé světlo. Nepotřebovala dýchat, necítila své tělo, byla jen vědomím vznášejícím se v prázdnotě. Nebyla ničím víc, než čistou energií. Cosi se tentokrát změnilo. Cosi bylo jinak. Nejprve v uších slyšela jen tichý šum, avšak potom se ozval hlas, skřípavý, hlasitý, dunící - vytěsnil všechno ostatní, co předtím dokázala vnímat.

"Popel a kosti, krev a prach,
trest svůj si odpyká každý vrah.
Bolest a drápy, boj a zmar,
život je přece tak vzácný dar!
Kdo hraje si na boha, hraje si s ohněm,
smrtelník nemůže rozhodnout o něm.
Kdo žít má, kdo zemřít, kdo jsi, abys soudil?
Teď za hřích svůj musíš nést ten krutý úděl!"

Vrah? Vrah? "Já nejsem... nejsem-" Chtěla promluvit, avšak neměla tlamu. Neměla už tělo. Byla jen duší bloudící v temnotě. Nemohla říct nic na svoji obhajobu.

Brzy ji však ten zápal opustil, když jí opět začaly docházet síly. A celá historie se opakovala. Bojovala až do poslednícho dechu, avšak s nulovým výsledkem. Všechno dopadlo přesně tak, jako pokaždé. Dlouhým, dlouhým pádem ke dnu a do temnot... Přála by si, aby už to bylo naposledy. Aby se světlo znovu neobjevilo. Aby jí bylo dovoleno opustit tohle místo plné utrpení. Takové byly její poslední myšlenky.
Nebyly vyslyšeny. Přišel další nádech, utrápené plíce opět vtáhly vzduch. Nemá to smysl, uvědomila si. Je úplně jedno, jestli bojuji nebo ne... Nemůžu vyhrát. Zoufalství začínalo klíčit kdesi uvnitř její hrudi a jakmile bylo jeho semínko zaseto, už mu nic nebránilo v tom, aby bujelo. Přelila se přes ni náhle chladná vlna deprese. Neviděla najednou důvod, proč se namáhat. Proč se vzpouzet svému osudu. Bylo zřejmé, že jí byl určen, ať to chtěla nebo ne. Nemuselo se jí to líbit - a taky nelíbilo - ale nemohla s tím nic dělat. Vzdor a tvrdohlavé vzpírání se ji nikam nedostalo. Nezbývalo, než přijmout cestu, která jí byla vytyčena.

A pak opakování. Dýchej, žij! Hluboký první nádech drásající přepjaté plíce. Celé tělo ji teď bolelo. Možná jí byl navracen život, ale rozhodně ne všechna životní síla. Plavat bylo těžší a těžší. Tušila, že se postupně na hladině dokáže udržet kratší a kratší dobu. A co bude potom? Bude tahle smyčka nekonečná, nebo ji dokáže zlomit? Stále ji dokola přitahoval ten ostrov na obzoru jako jediná možná záchrana. Jistě existoval nějaký klíč k tomu, jak by se tam mohla dostat. Musela tu záhadu nějak vyřešit - to bylo jediným řešením. Ale jak, sakra, jak? Vztek a zoufalství jí cloumaly ještě větší silou, než vlny samotného oceánu. Tentokrát se pustila do boje plnou silou, kopala tak prudce, až cítila napětí v celém těle, avšak měla pocit, jako by se moře bránilo víc, než obvykle, jako by snad plavala pozpátku. "Ne, k čertu, ne, ne, ne!" vrčela a cvakala zuby do páchnoucího vzduchu. Její snaha musela být odměněna! Ona si vydobyje svoji svobodu! Nevzdá se! Porve se s tím jak nejlépe dostane. Ona je přeci, u všech pekel, Chiara!

Snažila se opravdu ze všech sil? Nebo uvnitř ní byla jakási část, která se naopak držela zpátky, zakazovala jí vzpomenout si a opravdu se dotknout toho, co se stalo? Jisté bylo, že se rozvzpomenout nedokázala. Ne včas. Zatímco v duchu dumala nad událostmi minulými, síly jí ubývaly a opět se přiblížila ta chvíle. Věděla, co přijde, přesto dál bojovala, nechtěla to znovu zažít. Bolest, topení se, příchod konce, který nebyl koncem... Jenže na tomto místě nikdo nebral ohledy na její přání. Stěží už se udržela na hladině a ostrůvek na obzoru nebyl o nic blíže, než předtím. Jakto, že se zdánlivě vůbec nepřibližoval? Byl vážně tak daleko? Nebo šlo jen o nějakou optickou iluzi? Proč, proč se nemohla přiblížit k pevné zemi? Tohle si nezasloužím, nezasloužím! Protesty i boje byly marné. Rudé moře se přes ni opět přelilo. Mohutná vlna ji přitlačila pod sebe a znovu jí byl z plic vytlačován veškerý vzduch. Temnota se blížila... znovu. Chtěla volat o pomoc, bylo však pozdě. Moře neznalo žádné slitování.

Ublížila vážně někomu? Vážně? Opatrně osahávala v duchu okraje té vzpomínky, ale všechno to bylo pořád tak zpřeházené, že to nedokázala rozšifrovat. Míhající se kožichy, odhalené tesáky, vrčení a bolest. Drápy, chlupy lítající vzduchem, těla válející se po sobě. Krev, její pach ve vzduchu, její chuť na jazyku... A uprostřed toho všeho zvláštní zlatý kroužek, jen cetka, opravdu, cetka, která však byla podivným způsobem fascinující. Ale ona nic takového nikdy neviděla, nebo ano? Ona se přece nervala. Nebyla žádná bojovnice, nic takového. Nepouštěla se bezhlavě do rvaček... a nikoho by nezabila, kdyby k tomu nebyl vážně, vážně hodně dobrý důvod. Že? Že? Jenže už i fakt, že si tuhle otázku musela pokládat, ji naplňoval chladnou hrůzou. Co se vlastně stalo? Jak... se octla tady? Nechoďme kolem horké kaše a nalijme si čistého vína - jak zemřela? Protože tohle musel být posmrtný život - pokud se to dalo životem nazývat. Jenže ona si na nic nevzpomínala, kromě těch chaotických útržků. Snažila se vzpomenout si. Opravdu věřila, že se snaží.

Odevzdala se tentokrát do náručí smrti s jistou úlevou. Znamenala konec utrpení, konec bojování... Ale byl to skutečně konec? Opět byla nějakou dobu, kterou nedovedla odhadnout, tma. Smrt, která by však v tu chvíli již byla vítána, nepřišla. Jiskra života v ní opět vzplála, opět natáhla do čenichu kovově páchnoucí vzduch. Jak kopala tlapami, uvědomila si, že tohle nejsou druhé šance, které dostává. Ne. Tohle... tohle bylo peklo. Nepochybně trest za její mnohé hříchy, kterých se během svého pozemského života dopustila. Opravdu, opravdu byla tak zlá, aby si tohle zasloužila? Ach, jistě, podváděla a švindlovala, lhala a kradla... Užívala si přece života, notak! Čas na zemi se musí užít plnými doušky, ne se pořád krotit a ovládat. Tohle si nezasloužila! Tohle nebyl přiměřený trest! Chtěla to vykřičet k nebesům, ale raději šetřila dechem. Nikomu jsem nikdy neublížila, protestovala v duchu a ucítila uvnitř zvláštní škubnutí. Zase ta potlačená vzpomínka, skrývající se těsně mimo dosah, dohánějící ji k šílenství.

Ač nebyla (navzdory své snaze tak skončit) žádná rozmazlená fiflena, na tohle kondičku neměla. Nikdo nemohl přeplavat oceán. I kdyby to bylo moře obyčejné vody, nešlo by to... a plavat v krvi bylo ještě mnohem horší. Netrvalo to příliš dlouho, aby opět ucítila oheň ve svalech, hlodající únavu, která ji naprosto ničila. Cítila, že se to stane znovu. Půjde ke dnu... A kdoví, jestli se znovu vynoří? Ne, ne, to ne! Odmítala se vzdát! Bojovala, jak jen dovedla, kopala nohama a vzpouzela se proti netečnému oceánu, který však její zoufalý boj nechával nejspíš úplně chladnou. Byla jen malinkým tvorem v nekonečné rudé, nic víc než jedna kapka krve, jeden plivanec v potopě. Nechtěla se vzdát... ale nemohla bojovat věčně. Znovu ji zachvátila křeč v tlapě a tentokrát se jí nepodařilo ji rozhýbat. Nemohla se hnout a během pár vteřin šla ke dnu. Historie se opakovala. Znovu ji dýchací cesty zalila krev, znovu ucítila, jak od ní vědomí odplouvá a svět se jí vzdaluje. Tak. Tohle byla její poslední šance a nyní už nebude nic.

Vskutku věřila, že tímto její život definitivně končí. Kolem ní se setmělo, veškerý dech z plic vyčerpala a ztratila vědomí. Na dlouho či na krátko? Nemohla tušit. Bylo to však pouhé bezvědomí, nikoliv definitivní smrt. Po chvíli, kdy se vznášela v prázdnotě, náhle opět natáhla do plic vzduch. Neznámá síla ji vyzvedla zpět nad hladinu oceánu a vdechla jí znovu život. Chiara byla nucena opět kopat tlapami, aby se udržela. Vyděšené oči poulila k prázdné obloze, kde jí ani mráček, ani pták neposkytl útěchu. "Perché?" vzlykla, nerozuměla ničemu a už se o to ani nesnažila. Dostala, z nějakého důvodu, další šanci a i když byla vyděšená k smrti, tělo měla rozbolavělé a plíce v jednom ohni, nestačilo to, aby byl její bojovný duch zlomen. Ostrůvek, který se tyčil na obzoru, byl jedinou věcí, která se alespoň trochu odlišovala a tak musel jistě být klíčem ke všemu. To znamenalo, že se k němu musí dostat, ať to stojí, co to stojí. Zabrala ze všech sil a začala znovu plavat. Musela, nic jiného se tu dělat nedalo.