Gallirea - Příspěvky uživatele

Srpen 3/10 - Dipsi

Chiara se tlapami pohodlně opírala o dno a vzhlížela k vlčici, která stála na břehu. Kdyby nebyla ve vodě, nejspíš by to bylo naopak - cizinka vypadala trošku zakrsle. "Ach tak," zasmála se tlumeně hluboko v hrdle. "Máš štěstí, že roztomilým šmíračkám mívám ve zvyku odpouštět." Ostatně cizinka nevypadala nijak zvlášť nebezpečně - vlastně se to rýsovalo na celkem příjemné a snad i zajímavé setkání. Chiara byla rozhodně zvědavá, co je vlastně tahle Argenta zač.
Jak se ukázalo, měla to zjistit vzápětí. Alespoň zčásti, protože stříbrná neztrácela vůbec čas a vysypala na ni základní fakta svého života. Zatímco mluvila, vylezla Chiara na břeh a lehce se otřepala, protože už měla pocit, že se za chvíli rozmočí. "Piacere di conoscerti, Dipsi," pronesla a věnovala jí poněkud teatrální úklonku. Zauvažovala, zda si hrát na tajemnou, ale rozhodla se, že se jí do toho vlastně nechce. "Ať tedy víme každá stejně - já jsem Chiara, přicestovala jsem sem z daleka a usadila jsem se se svou rodinou, kterou jsem se sem vydala hledat a našla, ve Vrbovém lese na jihu kraje. Žádný vlastní les ale nemám, v tom jsi napřed," zazubila se pobaveně. Proč ji to nikdy nenapadlo, přivlastnit si les? Jistě, měli ten Vrbový, ale kde byl Chiařin hvozd? Neměla by nějaký mít? Měla bych nějaký mít.

Srpen 2/10 - Dipsi

Brzy už jí ani nevadilo, že je tady sama. Ponořila se do své vlastní hlavy a užívala si příjemného, ač přehnaně horkého večera. Právě proto, že byl večer až tak nesnesitelně horký, náhlý silnější závan větříku zaznamenala jako cosi zvláštního, i když by si toho jindy možná ani nevšimla. Tohle však bylo skoro jako znamení či co. Až jí naskočila husí kůže. Brr! Otočila se směrem, ze kterého vánek přiletěl a zjistila, že na břehu jezera kdosi stojí. Jakási tajemná stříbrná cizinka. Šmíračka, pomyslela si Chiara bez jakékoliv zášti, pouze s pobavením. Způsob, jakým neznámá stála na břehu jezera s huňatou srstí rozevlátou utichajícím větrem byl tak zatraceně dramatický. Scéna jako vystřižená z jedné z nesmírně dlouhých a rozvleklých (a dosti křečovitých) básní, které ráda recitovala Lucia, když ještě Chiara pobývala mezi tuláky. Teď při té vzpomínce málem vyprskla smíchem. Skoro starou vlčici slyšela, jak je svým vysušeným hlasem přirovnává ke slunci a měsíci a podobným šílenostem.
"Mokrá," zavolala místo výbuchu smíchu na cizinku a připádlovala blíž ke břehu do míst, kde už dosáhla tlapami na zem. Na tváři jí ale stejně pohrával pobavený úsměv, nacházela se v dobrém rozmaru. Vlčice, jak zjistila při bližším pohledu, měla vážně zajímavý kožich. Kromě stříbra měl také nádech do modra. Stejně na tom byly i její oči, které na ni hleděly z huňaté tvářičky, která byla popravdě řečeno vážně k sežrání. "Často sleduješ osamělé vlčice, když se koupou?" popíchla ji.

Srpen 1/10

Úmorná vedra vylákala mladou Italku k jezeru. Zatoužila se trošku osvěžit. Měla ráda léto a slunce, zdaleka preferovala horké počasí před těmi nekonečnými vlezlými plískanicemi, které je nepochybně čekaly na podzim a které ji vždy doháněly pomalu k šílenství, ale co je moc, to je příliš. Dnešek byl tak horký, že se i taková teplomilná ještěrka jako ona div že nepekla ve vlastním kožichu. A tak si to ladně vykračovala k vodě a vůbec nezaváhala, než se ponořila do příjemně chladné vody. "Splendore," broukla spokojeně, když jí mírné vlnky omývaly boky a máčely pískovou srst. Škoda, že nikde neodchytla některé ze sourozenců. Mohli si ještě užít letních radovánek. Jenže kdoví, kde ti se zase flákali. Rozladěně si nad tím mlaskla, napila se čisté vody z jezera a odrazila se tlapami ode dna, aby zamířila do větší hloubky. Když už nemůže nikoho otravovat, aspoň si trošku zaplave. Z věčného povalování se byla celá ztuhlá, nějakou tu aktivitu už to chtělo. Musela uznat, že i klid kolem jezera je celkem příjemný. Plavala pomalu, ladně, pozorovala přitom blýskavé vážky a naslouchala občasnému kváknutí žáby a hlasům vodních ptáků. Večerní slunce měnilo hladinu jezera v tekuté zlato a spolu s ní i Chiařin kožich. Bylo to... inu, splendore.

//manipulace Alfredem povolena

Na jejím rozdělení funkcí při lovu se všichni shodli, jen Vivianne ji ještě doplnila vlastním nápadem. "Può essere," pokrčila rameny, bylo jí upřímně naprosto jedno, jestli bude vlevo nebo vpravo, hlavně aby se jim to povedlo a nezdechli v zimě hlady. To by bylo skvělé zakončení jejich slavného setkání po letech. A žili šťastně až do smrti, která přišla velmi záhy, pomyslela si a ušklíbla se, ale nechala si své myšlenkové pochody radši pro sebe.
Začala se plíživě přesouvat do co nejvhodnější pozice, aby mohla srnu nahnat bratrovi přímo do náruče. "Teď," houkla na Vivianne a vyrazila, jakmile se jí zdálo, že je všechno připravené. Ale... co se to sakra dělo? Mezi stromy se vynořil další kožich, nazrzle pískový, tak dokonale zapadající do zbytku její rodiny- "Sorella?" vykřikla Chiara, zatímco pádila za srnou. Alfredo už jí nastínil, že její sestru nestihl tak krutý osud, jak si myslela, ale vidět ji skutečně živou, z masa a kostí... byl to šok. Jen tak tak, že se dokázala soustředit na lov a na to, co dělají ostatní.
Srna naštěstí stále pádila správným směrem, udržovala ten správný kurz, aby se po ní mohl Alfredo vrhnout a srazit ji k zemi, což také udělal. Tedy, vrhl se po ní a zakousl se jí do krku. Chiara se přinutila soustředit. Natáhla krok, na emocionální výlevy bude dost času i potom. I ona se vrhla po srně, která se pod vahou obou vlků začala kácet k zemi. Její osud byl pravděpodobně zpečetěn, stále ovšem cítila, jak se pod nimi mrská a nechce prodat svou kůži lacino. Ne, že by se jí vlčice divila, ale nehodlala ji nechat utéct.

//Vrba

Klusala v závěsu za těmi dvěma směrem k lesu, který nikdy dřív nenavštívila. Zdálo se ale, že bratr ví, kam jde a jeho úsudku věřila. I když se zrovna tvářil tak trochu přitrouble! Měla z nich dvou legraci, o tom nebylo ani nejmenších pochyb, ale samozřejmě to nemyslela ve zlém. Jistě, že to bratrovi přála. Nemohla ho ale přece nechat jen tak! Musel tu být někdo, kdo ty dvě hrdličky udrží trochu při zemi, ne? A když se Pippa sbalila a zmizela jako ranní mlha, nejspíše to zůstávalo na ní.
Vivianne se o svých zážitcích příliš nerozpovídala a Alfredo jí na to jen cosi zahuhňal do ucha. Špicovala sice slechy, ale nepochytila to. Hm. Raději zavětřila po okolí, jestli už se náhodou k něčemu neblíží. Bylo by skvělé, kdyby tu našli něco, co by jim chtělo samo skočit do tlamy, ale obávala se, že k tomu nedojde. Asi bude zase jednou muset poctivě lovit. Taková otrava. Zakoulela si pro sebe očima, ale když se na ni Alfredo obrátil, věděl, že na výběr prostě není. "Certamente," máchla nonšalantně ocasem, jako by to byla úplná procházka růžovou zahradou. Pravda byla, že lov sama ještě nikdy nevedla, nechávala se většinou dirigovat od starších, ale přece nebyla úplně tupá, ne? To zvládne. Nemohla tím, že by něco pokazila, dát Alfredovi (a možná i Viv) tak snadnou záminku ke vtípkům, které by už nikdy nesetřásla!
Postoupila o krok kupředu, jako by v jejím srdci nebyl jediný stín pochyb o tom, co dělá, a znovu zavětřila. "Mmm," přimhouřila oči. "Něco tu určitě žije. Jeleni, řekla bych?" Ve skutečnosti to byly srny, ale kdo by se zaobíral takovými detaily? "Tam," kývla směrem, odkud pachy přicházely a tiše se tam vydala. Rezavé tělo srny mohli zahlédnout mezi stromy záhy. O kus dál se pásl i srnec. Chiara na ně chvíli koukala a pak naznala, že by se raději potýkala s něčím, co bude mít trochu větší problém ji vykuchat - vzhledem k absenci parůžků. Otočila se na své spolulovce a přemýšlela. Přemýšlela, co jim vlastně říct? Má tohle být nějaká zkouška nebo něco? Chtěl Alfredo vidět, jak na tom je? "Fratello, ty jsi z nás největší, takže bys asi měl být ten, co ji strhne k zemi. Já a Vivianne ti ji můžeme nahnat přímo do rány. Sí?" otočila se tázavě i na černobílou, jestli nemá námitek. "A tamtoho," kývla čenichem k srnci, "bych nechala radši na pokoji. Aby někdo neskončil s parohem zaraženým... někam, kam nepatří," zasmála se tiše pod vousy a skákala pohledem mezi Alfiem a Viv, co si myslí o jejím plánu.

https://i.ibb.co/PznTKyt/vento-bouba-2024.png

Chiara sledovala proměnu, která se udála na Alfredově tváři, s nemalou fascinací. Skoro viděla, jak mu přímo před jejíma očima klesá IQ. Na tváři mu zůstal jen trošku přiblblý úsměv. Měla co dělat, aby se nerozesmála. Ti dva se k sobě fakt hodili. Oba byli úplně stejně nenápadní, co se týkalo skrývání vlastních pocitů. Božíčku. Měla chuť jim srazit čenichy dohromady, aby to už měli za sebou.
"Sí, pojďme, než padneme hlady," odsouhlasila, zatímco bratr se snažil cosi vykoktat, jako by se těmi slovy snad dávil. Vykročila, ale v tu chvíli dostala od Alfreda pleskanec oháňkou přes obličej - a ještě k tomu vyplazený jazyk. Tentokrát mu to neoplatila, jen se sladce usmála a zamrkala jako ten největší andílek a milius pod sluncem. Já nic, já muzikant. Hluboko v hrdle se tichounce zasmála. Tohle bude hodně zábavný lov! Škoda, že Pippa se někam vytratila. Rozhlédla se, ale neviděla ji. Že by se urazila kvůli té Philippě? Někdo nemá smysl pro humor, zakoulela očima a vyběhla za těmi dvěma hrdličkami. Radši je nebude nechávat bez dozoru, aspoň dokud nedoloví!

//Zlatý les

//Stará vrba

Bylo na čase se zvednout a zase rozpohybovat svoje líné kosti. Chiaru sice vždycky bavilo se válet a flákat, ale taky měla svoje limity a věděla, kdy má pohnout zadkem. Zazubila se na Alfreda úsměvem, který byl až znepokojivě zářivý - aby ještě bratříček nelitoval, že si o tu hvězdici kdy říkal. "Vůbec se ničeho neboj, bratře můj, najdu ti takovou hvězdu, že i ty na obloze závistí vyblednou," slíbila mu svatosvatě a dál se křenila jako nějaký mazaný skřítek. Dloubl do ní ještě jednou, což mu bez váhání oplatila drcnutím ramenem. "Chtěla bych vidět obojek, co by mě udržel," oplatila mu i vyplazení jazyka. "Ještě, že ho nebudete potřebovat," hrcla ramenem i do sestry, aby jí to náhodou nebylo líto.
Co to vlastně bylo s Pippy čenichem se nedozvěděla. Stejně jako nezjistila, co se tady kolem dá lovit. Tím se ale nestresovala, jen se pod vousy zasmála a pak vykulila oči v hraném šoku: "Cože? Pippa aby vyměkla? To určitě ne," chytla se za hlavu a na chvíli se tak přestala otírat o kůru vrby, u které stála. "To bude varovný zbarvení. Kdo si zahrává s Philippou, dostane tečku do rypáku," dodala se smíchem vlastní teorii a zaryla drápy do kůry další vrby. Byla to už pěkná doba, co značila nějaké území. Dělala to vůbec někdy? Vlastně si to nevybavovala, ale samozřejmě to byla práce, kterou by pochopil i naprostý idiot, takže pro ni to byla naprostá hračka. Prostě opakovala to, co dělal Alfredo.
Který ale najednou začal něco stopovat. Někoho. Získal trochu náskok, ale nenechavé sestry se tak snadno nezbaví. Kývla hlavou na Pippu a už mu byla v patách... a vlastně ji vůbec nepřekvapilo, když mezi stromy spatřila černobílý kožich Vivianne, se kterou se bavila v zimě během těch pár chvil mimo tu zvláštní hibernaci. Sledovala, jak se ti dva vítají, a ušklíbla se přitom na Pippu. Čuč na ty hrdličky, říkal ten škleb. Byla pochopitelně ráda, že se ti dva potkali, potom, co jí černobílá v zimě naznačovala. A zrovna u toho mohla být, aby do celé záležitosti mohla strkat čumák, no nádhera. "Jasně, že se známe. Nazdar, Vivianne," zvolala, když jí přišlo, že se ti dva vítají už dost dlouho. "Jaké krásné překvapení! Alfredo se naprosto nemohl dočkat, až nás konečně navštívíš," culila se neviňátkovsky. No a co, že z bratrovy tlamy o Viv nepadlo ani slovo, mohla trochu číst mezi řádky. Nebo si cucat z prstu.

58

Povalovat se tady na valné hromadě rezavých a pískových chlupů, to bylo jako splněný sen. Kdoví, jak to bylo pro přimáčklého Alfreda, ale Chiara předpokládala, že je samozřejmě taky naprosto spokojený. Jak jinak by se mohl cítit v takové kvalitní společnosti, ha? "Já vim," zamrkala neviňátkovsky, i když koutky jí nezadržitelně cukaly. "Jsem rozený komediant."
Pippa jí sdělila, co už věděla od Alfreda, totiž že je hledali stejně, jako ony je. Později vlastně už jen ona, když se domnívala, že o svoje sestry přišla, což ovšem také nebyla až tak úplně pravda. Chtěla Pippě podotknout, že ji vlastně nenašli vůbec, že to ona našla je, ale v poslední chvíli tu poznámku polkla. "Hlavně, že jsme se nakonec našli, ne? Teď už se mě jen tak nezbavíte, to vám můžu slíbit," máchla tlapou místo toho a dál se spokojeně šklebila.
Že si ji tu Alfredo schovával, to byla docela vtipná myšlenka. Jako by se snad nechala zakopat někam do jeskyně a vydržet tam uklizená. Pravda byla, že většinu zimy se jim povedlo nějak prochrápat, ale to přece nebylo žádné schovávání! A kde byla celou tu dobu Pippa? Taky chrápala, samozřejmě. Bratr to ostatně shrnul přesně, takže se mohla soustředit na sestry růžový čeníšek, kterého si nejspíš nebyla vědoma? "No vybledl," zopakovala, jak jinak by to měla vysvětlit? "Nebo jsi ho tak měla vždycky?" mhouřila oči, je fakt, že už to byla celkem doba, ale tohle... to by si snad pamatovala? Naštěstí to viděl i Alfredo, a ten na Pippu v posledních letech čučel mnohem častěji, než ona.
Bratr sebou nakonec mrsknul a povedlo se mu je ze sebe setřást. Chiara se posbírala ze země a tvářila se naoko dotčeně, ale když Alfredo zmínil jídlo, oči se jí zase rozzářily. "Výtečný nápad!" zaradovala se. "Je tady- oh," uvědomila si věc, která ji příliš netěšila, a to sice, že zdejším smečkám asi nic čórovat nemůžou, protože tady plánují zůstat a nebudou do druhého dne zase na cestě pryč. To znamenalo, že si kořist musí zasloužit poctivě, což byla mnohem větší nuda. "Nojo, fajn. Co se tady vůbec dá lovit?" zamrmlala trochu rozmrzele, ale co se dalo dělat? Když bude tady v okolí, asi si bude muset hrát na slušnou holku, aby sourozencům nepodkopala úplně všechnu snahu.

//Vrbák

57

Cítila se vážně docela dotčeně, že kolem ní Pippa jen tak prosvištěla, jako by byla snad duch nebo co. Ovšem tenhle pocit byl snadno překonán radostí z toho, že svou sestřičku opět vidí živou a zdravou a evidentně stále tak plnou elánu, jako si ji pamatovala. Za chvíli už se všichni váleli na kupě, chudák Alfredo byl drcen a jen hekal a skuhral, zatímco Chiara Pippě důkladně ožužlávala ucho. "Jasně, že jsem, v celé své kráse," zašklebila se, když sestřino ucho konečně pustila a svalila se trošku stranou z Alfredova hrudníku, aby se snad dočista neudusil, i když přední částí těla mu pořád držela zadek přimáčknutý k zemi. Tak snadno se zase nevykroutí, ba ne, ne, ne.
Stejně tak nechtěla dovolit ani Pippě, aby se někam vymotávala. Zašátrala po ní nemotorně přední tlapou, aby ji pokud možno zachytila. "Válela jsem si šunky na pláži, kopala se do zadku a ďoubala se drápem v čenichu," zakoulela očima, co to bylo za otázky? "Co myslíš? Přece jsem vás taky všude hledala! Ale nebyla po vás ani stopa, takže mi to trvalo děsně dlouho," řekla a přitom zuřivě bušila ocasem o zem. Měla takovou radost! Prohlížela si soustředně Pippu, která teď už nebyla žádné malé vlčátko. Leccos se změnilo, co se neviděly - a zároveň to v tuhle chvíli bylo, jako by se nezměnilo vůbec nic, když se tu váleli spokojeně na jedné kupě. "Vyblednul ti čumák," poukázala trochu překvapeně, jako by o tom snad sestra nevěděla. "Ale vypadá to zajímavě," dodala se zazubením.

56

Povalovali se ve skrytu nory a bylo jim dobře. Aby taky ne - vždyť co jim chybělo? Našli se po takové době a bylo jasné, že teď už tu spolu zůstanou, ať se děje co chce. Chiara se zazubila představě, jak její bratr s sebou všude tahá vysušenou mořskou hvězdici. "Bude ti to děsně slušet," ujistila ho a bylo jí jasné, že to prostě musí zařídit. To potřebovala vidět.
Bratrovo zívání bylo nakažlivé a tak se i zlatooké vlčici začala postupně klížit víčka. Spokojeně přivřela oči a nedostalo se jí vůbec žádného varování v podobě cizích myšlenek, které se začaly ozývat poblíž nich. Takovou schopnost zkrátka neměla. Zavřeštění její sestry ji tedy zastihlo zcela nepřipravenou. Nadskočila, div nespadla do jezera, a když spatřila, jak se kolem prohnala Pippa jako žíznivá čára, vyskočila na nohy. Už už otevírala tlamu, ale ona se vrhla nejdřív po bratrovi? No tohle! "PIPPO!" zaburácela Chiara stejně, jako předtím světlejší vlčice, která se momentálně válela po bratrovi. "A dávno ztracená sestra je jako vzduch, nebo co?" To už se vrhla taky na valnou hromadu, chudák Alfredo byl tak dočista zavalený. Chiara okamžitě chňapla po sestřině uchu, aby ji za něj mohla náležitě vytahat. No fakt. Objeví se po tolika letech a Philippě nestojí ani za slovíčko? To by se na to podívala!

Březen 10/10

Běžela za pískovou vlčicí, co jí krátké nožky stačily. Bettina na ni čekala poblíž pásu křovin. Než tam Chiara doběhla, byly už obě úplně zmáčené. "To je průtrž, co?" smála se Bettina. "Konečně pořádný déšť, už to bylo vážně potřeba. Pojď, pojď, pojď se schovat, jsi mokrá jako vydra," postrkovala ji rychle ke křovinám, jejichž hustě propletené větve a listí poskytovaly alespoň nějaký úkryt před deštěm. Nebylo to, samozřejmě, jako v jejich pohodlné noře. Dny, kdy lehávala na kožešince, byly nejspíš u konce. Tady v křovinách leželi všichni téměř na jedné hromadě. Chiara tu možná byla krátce, ale už věděla, kam se má nacpat. Přelezla bez okolků přes Giannu, přičemž jí trošku zabořila tlapku do žeber. "Promiň," zaculila se sladce, když po ní vlčice střelila přísným pohledem, a vecpala se hezky vedle Valentina, který byl největší a sloužil jako naprosto ideální polštář pro malou můru, jako byla ona. Sem tam na ni káplo, jak se déšť probíjel dovnitř, ale bylo jí to fuk. Bubnování kapek na listy ji uklidňovalo a za chvíli už spala, jako když ji do vody hodí.

Březen 9/10

Brzy však byl s koukáním na krásnou letní oblohu konec. Černé mraky už se roztáhly po celém nebi a hřmění se ozývalo blíže. Zvedal se chladný vítr, který byl po všem tom vedru osvěžující, avšak byl cítit deštěm a bylo jasné, co to znamená. Hnala se k nim pořádná bouřka. Suchá stébla trávy se ohýbala a ševelila, jak se do nich vítr přinášející déšť opíral. Chiaře cuchal srst. Vlče se vyškrábalo do sedu a ohlédlo se za sebe, kde se právě znovu zablesklo a za pár vteřin se ozvalo prásknutí hromu. Vlčice až nadskočila, ale zároveň tím byla fascinována. Síla přírody byla opravdu nezměrná! Se zatajeným dechem očekávala další záblesk, a samozřejmě se dočkala. Prásk, tentokrát se hrom ozval o něco dříve. Znovu ji to vylekalo a znovu zároveň vyhlížela další... ale než se tak stalo, ozval se Bettinin hlas: "Chiaro! Kde jsi? Pojď se schovat!" A protože z nebe se právě spustily první obrovské kapky deště, nenechala se vlčice dvakrát pobízet.

Březen 8/10

Pořádně ani neuměla svou nedospělou hlavou uchopit, jaké měla ve skutečnosti štěstí. Věděla, že smrti unikla o vlásek, ale prozatím jí nedocházelo, jak malý doopravdy byl. Stačilo, aby kopyta jelena dopadla o malý kousek jinak a její příběh by měl velice smutný konec. A kdyby ji vlci ze smečky nenašly? Jak daleko mohla být smrt hladem a vyčerpáním? Pořád ještě jí lezla žebra, ale síly nabírala rychle. Vlci se o ni dobře starali a protože vlče ve svém středu neměli už kdoví jak dlouho, někteří ji i dost rozmazlovali. Byla obletovaná a opečovávaná. Jen kdyby se jí pořád tolik nestýskalo a neměla tak těžkou dušičku... Na tvora její velikosti toho trápení bylo prostě moc. Nejhorší to bylo ve chvílích, jako tato, kdy byla sama a neměla co na práci. Myšlenky se mohly volně toulat a pokaždé zabíhaly na to stejné místo. Zpátky k rodině. Znovu si povzdechla a položila si hlavu na tlapky. Vysílala své myšlenky a přání k Alfredovi a Pippě, kteří byli kdesi daleko a možná koukali na ty stejné hvězdy, které pozorovala ona.