Příspěvky uživatele

Vypadalo to, že Orso byl jejím povídáním celkem zaujat, i když byla světlá vlčice na informace schválně docela skoupá. Vyvolávalo to v něm zájem a otázky. Nevadilo jí ale, že se vyptává na její domovinu. Odkud pocházela nebylo žádným tajemstvím. Nechat si pro sebe chtěla jiné věci. "Sí. Někdy. Ale méně, než tady." Ta zima, kterou strávila na cestách, byla zdaleka tou nejotravnější a nejvlezlejší zimou, jakou kdy zažila. Vůbec se jí to nelíbilo. Těšila se zase na teplé letní slunce. To snad v krajině kouzel měli, ne? Museli mít. Počasí se tak zatím příliš netvářilo, ale přinejmenším sníh už zmizel.
Pokud šlo o sourozence, tam už moc informací podat nemohla, ani kdyby chtěla. Plánovala je najít pomocí kouzel, která objeví zase tady, jen, co přijde na to jak. "Možné je asi vše. Možná je sem osud zavál? Když sem dovedl i jiné... Ale nejsem si jistá, jestli by toto bylo místo, kde zůstanou." Zatím nemohla říci, že by tu viděla něco výjimečného. Doufala, že se to brzy změní, ale plánovala jenom využít kouzel a pokračovat ve své cestě. Zjistit, co je se sourozenci, najít je nebo se alespoň smířit se skutečností, že její plahočení bylo marné a pak... pak? Co bude potom, nad tím zatím příliš neuvažovala. V hloubi duše asi tak úplně nevěřila, že by se svému cíli někdy mohla natolik přiblížit. Rozhodne se, až přijde ta správná chvíle.
Zalezli do skrytu jeskyně, kde na ně alespoň nemohlo otravné počasí. Byl to celkem hezký úkryt. Příjemný. Rozhodně dostačoval k tomu, aby se Chiara vyvalila do jednoho koutku, rozložila se tam jako na výstavce a začala si sušit navlhlý kožich. Nelíbilo se jí, když vypadala jako omoklý vandrák a smrděla jako mokrý pes. Nehodilo se to pro ni. "Signor Altaïr," zopakovala po vlkovi lehce zasněným tónem. Orso se k němu hodí víc, zhodnotila. "Já jsem Chiara," mrkla na něj a sklopila zrak, když se nabídl, že ji bude hlídat. "Jak jste laskavý. Za to bych vám byla moc vděčná! Ani nevíte, jak unavená už jsem..." Ne, že by tak úplně padala na čenich, jak se tvářila, ale odpočinek odmítnou nemínila. Ba naopak, těšila se na něj. Položila si hlavu na přední tlapy, ale vzápětí ji zase pozvedla, jakmile jí hlavou střelil náhodný nápad. Stáhla uši dolů a upřela na Altaïra lesklá zlatá očka jako andílek. "A neznáte nějakou pohádku na dobrou noc, Altaïre?" otázala se s naprostou nevinností, i když měla co dělat, aby skryla šibalský úsměv. Vždycky jí přišlo zajímavé zkoušet, co všechno jsou vlci ochotní udělat.

//Východní hvozd

Srdce jí bušilo, když poslouchala vlkova slova. Nejednalo se o pohádky? Vážně? Znělo jí to trochu moc dobře, než aby to mohla být pravda. Netoužila skočit na špek vlkovi, který třeba hrál nějakou vlastní hru. Třeba ji chtěl jen nachytat a přišlo mu to vtipné. Zároveň však skutečně chtěla věřit, že to, co tvrdí, je pravda. To by pak znamenalo, že její cesta je alespoň prozatím u konce, i když hledání pravdy tím vlastně teprve začínalo. "To je vskutku fascinující. Nikdy by mne nenapadlo, že to místo může být skutečné," prohlásila s očima vykulenýma v připitomělém úžasu. Jistě, že ji to napadlo, celý její plán byl založen na existenci té bájné země. Když tu teď - pravděpodobně - byla, přišlo jí to neuvěřitelné. A upřímně taky trochu... jako zklamání. Vypadalo to tady jako na spoustě jiných míst. Necítila žádné záchvěvy magie pulsující jejím tělem, vzduchem nelítaly ohnivé koule ani tu nic nezářilo nepřirozenými barvami. Nejspíš si to trochu idealizovala, když se k těm představám den za dnem vracela a upínala k nim veškerou naději.
Orso si nemohl nevšimnout toho, že mluví jinak, než on. Už si na to začínala zvykat. Vlci v těchto krajích její mateřštinu neovládali. Ona jejich řeč naštěstí zvládala dost dobře, ale svého přízvuku se zbavit nemohla a ani nechtěla, stejně jako občasného italského slůvka, které se jí automaticky vetřelo do věty. "Ach. Z dalekých krajů," povzdechla si se zasněným pohledem upřeným kamsi do prázdna. "Ze slunečné, teplé země. Je to tam o tolik jiné, než tady," posteskla si a znechucený úšklebek při úmyslném tlápnutí do kaluže raději provedla jen v duchu. Ne, že by u nich nikdy nebylo hnusné počasí, ale jaksi jí tam přišlo snesitelnější. Nerada to přiznávala, ale po domově se jí skutečně docela stýskalo. "Ačkoliv tady to má také své kouzlo," prohlásila s lehkým úsměvem zcela v rozporu se svými myšlenkami. Chudátko Chiarka si nestěžuje. Chudátko Chiarka je jen smutná, že se nachází v takové bezútěšné situaci.
Samozřejmě Alfreda nepotkal. Nečekala to a tak se o ni zklamání jen tak lehce otřelo. "To bych vám byla moc vděčná," věnovala mu vděčný úsměv a pak zakroutila hlavou. "Kdepak. Jen já, bratr a sestra, ovšem kde jí je konec, o tom vím ještě méně, než kde je konec bratrovi." Bývali velká rodina, že? A teď... kdoví, jestli někdo z nich ještě žil. Když o tom přemýšlela, její smutek se stával opravdovým. Rychle takovým myšlenkám zabouchla dveře. Nechtěla Orsovi ukazovat víc ze svých skutečných pocitů a myšlenek, než bylo nutné.
Cesta je nakonec zavedla k jeskyni a ona vklouzla dovnitř bez nejmenšího zaváhání. Déšť se jí už vážně zajídal. "No ne, vážně jste našel úkryt. A jaký krásný," rozplývala se, zatímco kritickým zrakem hodnotila jeskyni. Vlastně nebyla špatná. Zdálo se, že podzemní prostory tu jsou vskutku veliké. Kdoví, co se tam mohlo skrývat? Teď ale zkoumat nechtěla. Otřepala si přebytečnou vodu ze srsti a plácla sebou do nejbližšího koutku. "Nevím, co bych si bez vás počala. Budu vám navěky zavázána, signore... och! Vlastně jsem nejspíš přeslechla vaše jméno?" vyjevila se náhle, i když jí na tom ani tak moc nezáleželo. V duchu už ho stejně pojmenovala po svém. Teď, když se tu mohla vyvalovat na zemi jako princezna, i když poněkud zmoklá a zmuchlaná, se cítila vlastně dosti spokojeně. Ještě tak kdyby Orso něco ulovil. Bylo by příliš kruté ho k tomu nutit v dešti?

Prohlásil, že nějakou skrýš i něco k jídlu určitě najdou. "Ach, budu vám zavázána," vydechla s veškerou vděčností, kterou do oněch slov dokázala vložit. Ucítila letmé zklamané bodnutí, když Orso prohlásil, že v tomhle kraji mnoho vlků nezná a tak nejspíš nepotkal ani nikoho z její rodiny, ovšem bylo to něco, co očekávala. Proč by se Pippa s Alfredem ostatně zdržovali tady, v nějakém zapomenutém chvostu světa? "Rozumím, s tím se nedá nic dělat," povzdechla si ztěžka, jak by se od ubohé vlčice, která se ztratila cestou za rodinou očekávalo. "I tak mi již pomáháte mnohem víc, než možná tušíte," věnovala mu sladký andělíčkovský úsměv. Měla štěstí, že na něj narazila, to tedy vskutku ano.
Namířili si to k horám. Šplhání do dalších nechutných kamenitých kopců ji úplně nelákalo, ale útulná jeskyně nebyla vůbec myšlenkou k zahození, takže držela tlamu a pomalým krokem vlka následovala. Nemohla spěchat. Byla přece taaak unavená. Když ale Orso zmínil krajinu magie a božstev, pořádně v ní hrklo. "Che cosa?" vyhrkla doprostřed jeho věty, až na chvíli málem úplně zkazila celou iluzi. Rychle to napravila. Opatrně si odkašlala a odvrátila stydlivě zrak, jako by právě provedla něco zcela nepřístojného. "Pardon. Odpusťte, signore, nechtěla jsem vám skočit do řeči. Jen... jste mě tím dost zaskočil." Slyšela, jak se jí srdce vzrušeně rozbíhá rychleji. Byla to tedy pravda? Dorazila do té tajemné země? Mohlo to tak skutečně být? Musela se ale uklidnit. Musela zachovat tvář a navíc si ještě nemohla být jistá. Třeba ji Orso jen tahal za čenich. "Vždy jsem myslela, že to jsou jen, však víte, fiabe per bambini," nedokázala odolat tomu, aby zopakovala Alonsova slova, kterými se její touze hledat kouzelnou zem vysmíval. "Pohádky pro děti."
Vyptával se na Alfreda. Byla si celkem jistá, že pokud nalezla zemi kouzel, dokáže už sama přijít na to, co se s její rodinou stalo. Jen potřebuje to správné kouzlo a pak se dozví všechno, co potřebuje. Jenže jestli tady byl Orso nový, pak toho určitě moc nevěděl. Bude muset najít někoho jiného... ale to až později. Zatím ji čekala (snad) útulná jeskyně a (snad) chutná svačina. Teď musela být nebohou smutnou Chiarkou, i když by nejraději začala křepčit po lese samou radostí z toho, že došla tam, kam chtěla. "Myslím, že byste ho poznal, kdybyste ho někdy viděl, víte? Je mi dost podobný." Netušila, jestli je to pravda. Kdoví, jak teď Alfredo vypadal? Jak mluvil? Jestli... vůbec nějak. Šance na to, že je on nebo Pippa ještě vůbec naživu, byla dosti mizivá, ale ona přece také přežila. Nemohla být jediná. Nechtěla tomu věřit. Detaily však naštěstí v tuto chvíli nebyly podstatné. "Mluví podobně, dokonce má i bílý flek na čele, jen má o dost rezavější kožich," popsala zběžně Alfreda, o kterém stejně nečekala, že se něco dozví, a ploužila se za svým zachráncem, zatímco jí myšlenky klopýtaly hlavou jedna přes druhou. 'Fiabe per bambini.' To určitě.

//Zrcadlové jeskyně přes hory

Vichr nad jejich hlavami ohýbal stromy, až v nich praskalo. Chiařin medvědí zachránce z toho vypadal dosti nesvůj. Ona se nejdřív příliš neznepokojovala, ale napadlo ji, že by možná měla. Na tom, co říkal, totiž bylo docela dost pravdy. "Máte pravdu," pronesla a když se se znepokojením rozhlédla po okolních stromech, ani v tom nebylo příliš předstírání. Vážně to začínalo vypadat nebezpečně. Ona se tedy samozřejmě nebála, kdepak, nebála se ničeho, ovšem... mezi odvahou a blbostí byla jenom tenká hranice, to jí bylo dobře známo. Kdyby se některý z kmenů vyvrátil a namířil si to zrovna na ně, nezbylo by z nich asi o mnoho více, než mastný flek. Nechtěla tak skončit. "Jen jsem netušila, kde jinde se před tou vichřicí ukrýt," zakňoukala jako ta největší naivka, co vážně neměla ponětí o světě. Hleděla na vlka před sebou bezmála jako na boha a v duchu si vážně libovala. Vypadal tak dobrosrdečně a nachytal se tak ochotně. Chudák malá. "Vy tedy znáte cestu k nějaké lepší skrýši, sí?" ujišťovala se a zhluboka si povzdechla, když se otázal, jak se sem vlastně dostala.
"Ach, nějak jsem si prostě musela poplést cestu. Většinou sama nechodím, ale... věci se staly, musela jsem se vypravit sama. Mířila jsem za svým bratrem, ovšem kdoví, kde jsem vlastně skončila?" zakroutila zkroušeně hlavou. Už bratra či sestru použila za výmluvu mnohokrát a nebyla to ani úplně lež. Vážně doufala, že nalezne alespoň jednoho z nich, ale už dost ztrácela naději, že by se jí to mohlo podařit, pokud předtím nenalezne zemi kouzel a to správné kouzlo, co by jí mohlo pomoci. Což znělo... naivně. Ale teď už zašla moc daleko, než aby to mohla prostě vzdát. Zamrkala a upřela na vlka opět svůj pohled, lehce se otřásla zimou, kterou ve skutečnosti necítila. "Mohli bychom se, prosím, vydat k tomu úkrytu? Nerada bych na vás naléhala, ale ty stromy vskutku vypadají... děsně." Možná to nebylo přesně to slovo, co hledala. Děsivě? Čert to vem, na tom nezáleželo. Hlavně, jestli jí tady Orso ukáže nějakou jeskyni, kde se může vyvalit a sežene jí něco k snědku.

Seděla pod stromem ve fujavici a úpěnlivě naříkala jen chvíli, než zaznamenala, že se k ní kdosi blíží. V duchu se ušklíbla, i když na povrchu na její utrápenou tvářičku neproniklo nic jiného, než žal a starosti. Možná nenašla zemi magie, ale tohle prostě fungovalo jako kouzlo. Proč by měla pobíhat po okolí a nahánět místní obyvatelstvo, když stačilo trochu zakňourat a ochotná ustaraná společnost si ji našla sama?
Vlk, který se vynořil z lesa, byl docela habán. Vysoký a mohutný, vypadal jako silák a kožich měl jako medvídek. Vlčice si v duchu libovala. Že by našla laskavého zachránce, na kterého se ke všemu ještě i dobře kouká? To měla dnes šťastný den. Nedávala však nic ze svých vnitřních emocí najevo. Ponořila se do své role nebohé chudinky, která je možná, jen možná tak trošku natvrdlá a ztratila se v téhle širé divočině. Zavrtěla hlavou nad jeho první otázkou a zhluboka popotáhla. "No. Vůbec nic není v pořádku." Svěsila zkroušeně hlavu, ale pohledem sledovala, co vlk udělá dál. Přiblížil se ještě o kousek, zdálo se, že má vskutku starost. "Srdce mne bolí, signore. Jsem zde dočista ztracená, už kolik dnů bloudím po okolí, hlady skoro nevidím a nenacházím nikoho, kdo by mi pomohl. Jako by se laskavost vytratila ze světa," vzdychla - ach, ano, ten dnešní se svět se jistě řítil do záhuby a Chiaře to nepochybně velmi leželo na srdci. "Ale snad... signore, vy se mi zdáte jako takový slušný vlk. Snad byste mi mohl pomoci vy?" upřela na něj veliká zlatá kukadla plná naděje a sklopila mírně uši. Hotový obraz nevinnosti a bezelstnosti. Zdálo se jí, že narazila na ideálního společníka pro své momentální potřeby. Vlk vypadal jako slušňák a jak by jí mohl upřít pomoc, když byla tak strašlivě nešťastná?

//VVJ

Obcházela kolem jezera a narážela na stopy vlků, jen ne na ty, kteří je tam zanechali. Jezero navíc bylo vážně obří. Pokukovala po něm a obdivovala ho, nevzpomínala si, že by něco takového někdy viděla. Možná y nemusela celé okolí hned proklet a zavrhnout. Tohle místo bylo docela hezké. Jen kvůli zachování vlastního duševního zdraví doufala, že už brzy narazí na nějaké ostatní vlky. Samota jí začínala lézt na mozek. Nudila se. A krom toho měla hlad a vůbec, ale vůbec se jí nechtělo se teď vydávat na lov. Zvedal se dost nepříjemný vítr a dovedla si představit, že snažit se teď k něčemu připlížit by byla řádná otrava. Ne, kdepak, bylo by lepší kdyby to udělal někdo jiný. Protože ona byla, ach, chudinka ztracená, někde jsem musela špatně odbočit, když jsem hledala bratrovu smečku a teď? Teď se blíží noc a vůbec, ale vůbec netuším, kde jsem a jsem už hladová a nohy mě bolí... Pro sebe se ušklíbla a namířila si to mezi stromy lesa, kde doufala, že se před větrem trochu skryje.
Mezitím dál přemýšlela. Ano, nejvíc ze všeho potřebovala zachránit. Možná hloupým Honzou nebo dobromyslnou Mařkou, někým, kdo je moc hodný a natvrdlý, než aby její příběh zpochybňoval, nebo nějakým nafrněným princátkem, co zase neodolá jejím zlatým kukadlům - vzala by za vděk kýmkoliv. Už i jen moct s někým promluvit pár slov by byl bonus, ale kdyby z toho mohla ještě něco vytřískat... to by bylo ještě lepší. Chůze už ji ale vážně začínala unavovat. Jezero bylo veliké a než ho obešla, nohy ji už bolely doopravdy. Navíc se stejně zdálo, že se všem vyhýbá. Kecla si pod strom, vydechla a rozhlédla se. Možná někdo přijde k ní. Ale pro to musela něco udělat. Protáhla si tlapy, lehce si načechrala srst a zhluboka, teskně vzdychla. "Oh, sono infelice," protáhla zoufale, popotáhla a otřela si neexistující slzy z očí. Proměna v hromádku neštěstí byla rychlá a prakticky dokonalá. "Co jen si teď počnu?" pokračovala plačtivě a doufala, že někoho nářky nebohé ztracené vlčice přilákají.

//Sviští hůrky přes Severní Galtavar

Kamenitá pustina se proměnila v rozlehlou louku. Co louku, hotovou planinu. Nejdříve ji to potěšilo. Konečně se její oči mohly upnout i na něco jiného, než hlínu a náhodně poházené kusy hornin. Začínala mít totiž pocit, že jestli se bude muset podívat ještě na jeden jediný zatracený kámen, začne ječet a už nikdy nepřestane. Tady byla alespoň tráva a k čenichu jí doléhaly pachy, které ji ujistily o tom, že není posledním tvorem na celém zpropadeném světě, s výjimkou hlodavců. Její radost se však brzy změnila ve znechucení, když si brzy uvědomila, že chůze po pláni vůbec není jednoduchou záležitostí. Jako by se tamtudy prohnalo stádo divočáků nebo něčeho podobného. Všude bylo bláto po velkém jarním tání a hrboly, které se jí snad úmyslně pletly pod tlapy a snažily se jí je podrazit. "Maledico questa terra," rozčilovala se, zatímco klopýtala vpřed. Tohle její vysněná země kouzel rozhodně nebyla.
Vzala to přes planinu co nejkratší cestou směrem, kde se lesklo jezero. Zhluboka si vydechla, když ho konečně dosáhla. Zahleděla se na svůj odraz na hladině a zjistila, že povážlivě nafukuje tváře a z očí jí div nešlehají blesky. "Na co čučíš," zabručela na Chiaru na hladině a šlápla jí přímo do tváře, protože si chtěla omýt bahno z tlap. Takhle nemohla kolem chodit. Jako nějaký vandrák. Omyla si urousané tlapky a pokud možno i břicho, které si rovněž zacákala bahnem. Voda byla příšerně ledová, ale u jezera se jí líbilo. Navíc se zdálo, že tady je ještě více pachů, než na louce. Vlci tudy museli chodit. Možná se vracela do civilizace? Ach, prosím. Vážně v to doufala. Začínala mít hlad a nudila se, až hrůza. Kdyby narazila na nějakého naivního hlupáčka, mohla zabít dvě mouchy jednou ranou a s trochou štěstí nebude muset hnout ani tlapou, aby si naplnila žaludek. Poslední dobou moc úspěchu neslavila. Ráda by to konečně napravila.

//Východní hvozd

//někde

Světlé tlapky, jejichž pravou barvu momentálně zakrývala vrstvička hnědého bahna, dopadaly na kamenitou zem ve stále pomalejším a pomalejším tempu. Ne snad, že by jejich vlastnici docházely síly. Kdepak. Dokázala by nejspíš pokračovat ještě pořádný kus cesty, a to i po nerovném terénu, jako byl tento. Byla ostatně mladá, zdravá a zvyklá na dlouhé putování. Ano, mohla by jít ještě dál. Debatovala však momentálně sama se sebou o tom, jestli by jít dál měla. Pohledem zlatých očí kriticky přejížděla své okolí, poškubávala podrážděně špičkou ocasu a každou chvíli nakrčila čenich, jako by se jí o něj otřelo něco nevábného. Bylo jasně vidět, že mladá Italka není se svou momentální situací vůbec spokojená.
Pustina. Nic, než pustina. Nic. Niente. Hotový zapadákov, soptila v duchu. Už to bylo kdovíjak dlouho od chvíle, co naposledy promluvila s jinou živou duší a krajina se stávala stále bezútěšnější a pustější. Přestávala si být jistá, že jde pořád správným směrem. Rozhodně tomu nic nenasvědčovalo. Žádná kouzla, žádné stopy po rodině, dokonce ani žádné náznaky toho, že v tomhle bohy zapomenutém kraji vůbec někdo žije. Začínalo ji to seriózně nudit a unavovat. Doslova cítila, jak s každou další uplynulou minutou stárne. Její vzácné mládí, které měla jen jedno, vrcholný čas jejího života a měla ho strávit takhle? Pachtěním se osamotě nějakou zádí světa? Takhle si to tedy nepředstavovala.
Frustrovaně si odfrkla a konečně se úplně zastavila. Zaklonila hlavu k nebi a vypustila z tlamy nadávku v mateřštině. Trochu se jí ulevilo. Zhluboka se nadechla, vydechla a rozhodla se, že je na čase trochu přemýšlet. Co tedy dál? Vlastně existovaly jen dvě možnosti. Jít dál nebo se vrátit. Cestování na vlastní pěst ji zpočátku dost bavilo. Chvílemi to bylo opravdu dokonalé dobrodružství, spoustu toho viděla a zažila, ale teď se jí to už začínalo trochu zajídat. Krajina byla už kolikátý den nudná a prázdná a nepotkala vůbec nikoho. Toužila po místech, kde je nějaký život. Ruch. Ostatní vlci. Putování se jí začínalo zdát beznadějné. Alonso měl nejspíš pravdu. Fiabe per bambini.
Vztekle nakopla oblázek. Nechtěla přiznat, že se nejspíš spletla, když se vydala za takovým přeludem. A kdyby se vrátila, pak by to bylo ještě mnohem víc, než to. Byl by to důkaz, že se nejen zmýlila, ale navíc se vzdala při prvních náznacích nepohodlí. Živě před sebou viděla, jak by se Alonso tvářil, až by přilezla zpátky. Ten povýšený úsměv, který lépe než tisíc slov sděloval "já ti to říkal." Zatoužila vlku ve svých představách jednu vrazit, aby ten úsměv smazala z té jeho pohledné tvářičky. "Aspetta, Alonso," zabručela pro sebe a odhodlaně zase vykročila vpřed. "Však se ještě uvidí, kdo má pravdu." Nemohla se teď vzdát. A nemýlila se. Nemýlila se a tečka. Najde tu zemi kouzel, i kdyby nakrásně nebyla skutečná. Však ona už si s tím nějak poradí. Navíc nikdo neříkal, že najít ji mělo být snadné. Kdyby bylo, dokázal by to každý pitomec - a tím ona rozhodně nebyla. Stezka pod jejíma nohama se začala svažovat a zazdálo se jí, že dole pod sebou vidí i něco jiného, než jen kameny. Přidala do kroku. Že by změna?

//VVJ přes Severní Galtavar