Gallirea - Příspěvky uživatele

1. Objevit jednorožce, bílého rysa a příšeru v jezeře. (1/3)
//Staré meandry přes Eukalyptový les

Přes řeku zamířila dál, skrze zvláštně vonící les plný neznámých stromů a podivných zvířat, která neměla šanci si pořádně prohlédnout, jen je zachytila koutkem oka, než zmizela v lesním porostu. Zajímavé místo, leč cítila se v něm lehce nesvá. Ah, jen klid, teď jsi přece vládkyně ohně, připoměla si a na tváři se jí okamžitě roztáhl samolibý škleb. Samozřejmě. Hned kolem sebe nechala zasršet pár zlatých jisker, které jí jen a jen dodávaly jistotu. Nevěděla, kdy její magická schopnost dostala šanci se tak rozvinout, ale těšilo ji to. Nemálo ji to těšilo.
Po čase se terén začal zvedat a stával se náročnějším. Před ní se tyčilo vysoké a dlouhé pohoří, ale ona se nezalekla. Kdepak, její tlapy začaly hledat stezku vzhůru k nebesům skoro samy od sebe. Snad by to ani nebyla Chiara, kdyby se zalekla nějaké výzvy! Šplhala výš a výše společně se sluncem, které začínalo vykukovat nad obzor a vítalo nový podzimní den. Jen kdyby nebyl tak větrný. Studené poryvy větru jí profukovaly jemný kožich a občas se až zachvěla, ovšem to ji jen pobízelo k ještě tvrdohlavějšímu postupu.
Funěla a svaly v nohou ji přímo pálily, když nakonec stanula na jednom z vrcholků. Překvapeně si uvědomila, že je to možná i ten nejvyšší. Zastavila se a rozhlížela se kolem. Podzimní krajinu měla pod sebou jako na tlapce a i když nebyla fanouškem chladných období roku, musela uznat, že to má něco do sebe. Všechny ty barvy i útržky mlhy válející se v údolíčcích... Byl to krásný pohled. Kochala se jím, když kousek od sebe zahlédla pohyb. Ohlédla se právě včas, aby na dvě tři vteřinky spatřila rysa stojícího na skalce pár metrů od ní, než bez jediného zvuku seskočil a zmizel mezi kameny. Zůstala tam však zírat ještě dlouho potom se zatajeným dechem. To nebyl obyčejný rys, jeho srst byla bílá jako čerstvý sníh. Seděla tam nahoře dál. Teprve až ráno značně pokročilo vydala se na cestu dál. Už však měla první zážitek, kterým se mohla chlubit sourozencům.

//Prstové hory přes Zpěvné věže

//Vrbový lesík přes Pahorkatinu

Vydala se tedy z lesa sama. Uši našpicované, čenich se jí třásl, stejně jako se jí chvěla dušička touhou po nějakém dobrodružství. Bylo jedno jakém. Seděla už ve Vrbovém lese až příliš dlouho a chtěla zase jednou vytáhnout tlapky, třeba i poznat někoho nového nebo aspoň podniknout něco zajímavého. Škoda, že s ní nešel nikdo ze sourozenců, ale co se dalo dělat. Zabaví se i sama a potom jim to otluče o hlavy! Budou jí ještě její zážitky závidět. Ale nejdřív musela nějaké vytvořit, takže kupředu.
Šplhala po pahorkatině, kterou obývaly armády králíků. Kopečky měli provrtané skrz naskrz a jejich sladká vůně byla všude okolo. Momentálně byla ale po jídle a na zákusek v podobě králíka prozatím nemyslela. Musela si taky udržovat trochu figuru, Gallirea nouzí netrpěla, ale z ní by brzy mohl být hotový soudek na nožičkách, kdyby si nedávala pozor. Proto se nezastavovala, jen pokračovala dál až k poklidnému toku říčky. Ten ji potěšil, napila se chladné vody a využila ji i k tomu, aby ze sebe omyla poslední zbytky srnčí krve, než suchou tlapou přeskákala na druhý břeh po balvanech.

//Konec světa přes Eukalyptový les

S plným břichem a ve společnosti sestry jí bylo dobře. Čistila si kožíšek, dokud se nezbavila většiny nepořádku a vlastně ji ani příliš neobtěžovalo mlčení, které se mezi nimi rozhostilo. Nebylo třeba v jednom kuse klapat pantem - to musela uznat i ona. Přesto ji nakonec nečinné rozvalování pod vrbou omrzelo. "Šla bych se někam podívat," protáhla si tlapy kamsi daleko před sebe. "Než napadne ten protivný sníh." Jak jen jí zima lezla na nervy! Už teď se jí stýskalo po létu a sluníčku. Ještě, že žili celkem daleko na jihu. Zvedla se a otřepala si ze zad pár zlatavých lístků, které jí tam už stačily spadnout. "Asi to vezmu někde po okolí... Klidně se přidej, jestli chceš," navrhla, ale k ničemu Liu nenutila, jestli se chtěla radši dál válet pod vrbami. Konec konců udělala pořádný kus práce na lovu i při tahání srny a do toho ještě ten Počůránek... Nebylo by vůbec divu, kdyby měla radši chvíli klidu. To jen Chiara měla najednou nějakou blechu v kožichu, která ji nenechala normálně odpočívat a nutila ji pořád lítat od jednoho k druhému. "Nu, tak zatím asi ciao," máchla nakonec Lie na rozloučenou tlapou a vyrazila. Kam? To bylo přece úplně fuk!

//Staré meandry přes Pahorkatinu dlouhých uší

Říjen 1/10 - Dipsi

Lichotky, jó, to bylo něco na Chiaru. Komu by se ale nelíbilo, když mu někdo šimrá ego? Aby ses trošku neukvapila, pomyslela si k Dipsi, ale neřekla to nahlas. Nevěděla, jaká by asi byla mentorka, vzhledem k tomu, že nikoho pořádně nic v životě neučila, ale neměla příliš pochybnosti o tom, že by skutečně byla tak ochotná a šikovná, za jakou ji označila stříbrná vlčice. Alespoň dokud by ji to nepřestalo bavit.
Gallirea byla vážně šílený kraj. Každý vlk, kterého potkala, měl snad jinou divokou historku a nebralo to konce. "Chápu, chápu," kývala hlavou. "Taky se tady tak občas cítím," přiznala. Ostatně její vlastní historka toho byla jistě dostatečným důkazem. Nerada na to vůbec vzpomínala. Těšilo ji však, že Dipsi její názor na Houseňáka sdílí, i když ho nikdy neviděla. Určitě si to však dovedla představit. "Bylo to hrozné. A víš, co je nejhorší? Klidně bych věřila, že o to Života poprosil úmyslně," zakoulela očima. "Někteří vlci nemají vkusu, co by se za dráp vešlo."
Zavrtěla lehce hlavou. Ochuzena si nepřipadala vskutku o nic. Stejně jako Alfredo, který se však o téhle konkrétní věci nikdy nezmínil. "Víš co, to dává smysl. Pořád zapomínám, že tu bratr žije vlastně úplně odmalička. Už mu to asi připadá normální a vlče tyhle podivnosti asi vstřebá snáz, než dospělý," rozumovala.

Povytáhla překvapeně kůži nad očima. Tohle ji opravdu nenapadlo, avšak znělo to snad i rozumně. Aspoň do té míry, do jaké cokoliv ohledně magií rozumné být mohlo. "To dává svým způsobem smysl, i když nevím, jak by se něco takového mohlo stát," přemýšlela. "Ale je to asi nejrozumnější vysvětlení. Kruci, kdybych věděla jak, klidně bych se s tebou podělila," odfrkla si, ale měla takové neblahé tušení, že kdyby něco takového zkusila, akorát by sestře připálila srst tak jako tomu Počůránkovi.
Nehloubala nad tím moc dlouho, alespoň ne teď. Bylo mnohem příjemnější pustit se do jídla a chvíli nepřemýšlet nad kouzelnými vylomeninami, které tahle země dokázala. Lia se cpala jako nezavřená a povedlo se jí učinit se ještě nekulturnější, než předtím. Chiara jedla slušněji a tak jí to taky trvalo déle. Když se cítila sytá, Lia už se vyvalovala pod vrbami. Ona se taky natáhla, ale na břicho a začala se aspoň v rámci možností čistit od krve a jiného nepořádku, co na sebe dostala během lovu a konfrontace s tím vlkem. Prasifal, uchechtla se pro sebe a natočila ucho k Lie, která se zrovna v tu chvíli ozvala.
"Hmm, kde vlastně začít?" broukla, spíš aby si dala šanci utřídit myšlenky - jistě, že začít musí na začátku - a zahleděla se na sluncem ozářené vrby, jejichž listí už místy brouklo. "Když jsme s Lacrimou myslely, že... že jsme tě ztratily, vydaly jsme se dál. Nevěděla jsem, co jiného dělat a zkoušela jsem nás vést, ale nebylo to ono. Nešlo mi to a nakonec jsem přišla i o Lacrimu - aspoň jsem tomu hodně dlouho věřila," povzdechla si lehce, zrovna ráda na tohle období života nevzpomínala. Však bylo také ze všech nejhorší. "Namotaly jsme se pod kopyta stádu jelenů a ona úplně zamrzla. Já jsem zpanikařila a dala jsem se na útěk, ale stejně mě jeden kopytem nabral a pak jsem asi omdlela nebo něco takovýho."
"No, ukázalo se, že ty jeleny tam zrovna naháněla banda tuláků na lovu a naštěstí mě v té vysoké trávě našli a vzali mě mezi sebe." Teď už se zase zubila. Vzpomínky na tulácká léta byla mnohem příjemnější. "Zůstala jsem s nimi dlouho, putovali jsme všude možně a naučili mě leccos. Spoustu lotrovin jsme se navyváděli. Byli jako druhá rodina - když jsem si myslela, že už žádnou nemám. Ale vlastně mi to pořád vrtalo hlavou. Nemohla jsem uvěřit, že jsem vážně zbyla jediná. Byla jsem si jistá, že ty s Lacrimou jste mrtvé, ale Alfredo a Pippa mohli být pořád ještě naživu. Zkoušela jsem je hledat, všude, kam jsme přišli, jsem se vyptávala, ale nikdo o nich neslyšel. Stejně jsem to ale nemohla vzdát, a když jsem zaslechla nějaké řeči o zemi kouzel a čar a kdoví čeho ještě, musela jsem to prozkoumat. Protože mohlo být nějaké kouzlo, které by mi s hledáním pomohlo."
Po očku sledovala, jak se na to Lia tváří. Znělo to naivně, dokonce i jí samotné, jako něco, čemu může uvěřit jen malé vlče. Jenže ona tehdy vlčecím létům byla odrostlá jen tak tak a věřit vážně chtěla. "Ostatní si povětšinou mysleli, že to je blbost, ale mně to nedalo a šla jsem tu zemi hledat. A teď jsem tady. Ani jsem k tomu nakonec žádné kouzlo nepotřebovala," zakřenila se a oháňkou párkrát ometla mechový porost za sebou. Dovedla ji sem nejspíš jen pořádná dávka štěstí. Nebo že by v tom nějaké kouzlo nakonec bylo? A záleželo na tom? Hlavně, že se to podařilo.

1. Objevit jednorožce, bílého rysa a příšeru v jezeře. (3 body)✔
2. Libovolným způsobem si vystřelit ze tří vlků. (4 body)
3. Někomu připálit kožich pomocí magie ohně. (2 body)✔
4. Provést rituál na vyvolání démona. (1 bod)✔

Září 2/10 - Dipsi

Dipsina výslovnost byla sice šílená, ale to přece Chiara nemohla říct nahlas. Ne teď, když se zdálo, že by si mohla užít trochu zábavy a potěšení. Nic víc ani nechtěla. "Že by ses narodila ve špatné části světa? Možná to tak bude," pokývla a uculila se: "Ale cizí řeči se dají naučit, takže to můžeme aspoň částečně napravit." Však i ona dovedla mluvit dvěma jazyky, přízvuk jí sice trochu zůstával i v obecné řeči, ale dle jejího názoru (a ten byl zcela nepochybně nejdůležitější) to mělo své kouzlo. "Tak pravidelně, hm?" naklonila hlavu ke straně. Proč vlastně ne, že ano? Určitě mohla jako Alfredův consiligliere pozvat do Vrbového lesa, koho chtěla. Když se on mohl v jednom kuse cukrovat s Vivianne, proč by si ona nemohla vodit domů hezké vlčice na doučování? "To by neměl být problém. Neodpustila bych si, kdybych nechala takový talent nepoužíváním uvadnout."
Snad by rovnou chtěla začít, ale ukázalo se, že Dipsi se zná s jejím bratrem někdy z dob dávno minulých. "Sí, to tedy," zasmála se a pak trochu nakrčila čenich, když si vzpomněla na tu "magickou akci", kterou zažila. "Zažila. Ale... moment, jednorožec? Myslíš takového toho, ehm, jak se tomu- takovou tu kobylu s rohem na čele?" Zahleděla se na Dipsi lehce skepticky. Nevodila ji náhodou trošinku za čenich? Jenže když nad tím přemýšlela jen o trochu déle, musela se vlastní pochybovačnosti zasmát. "Vlastně nevím, proč mi zrovna tohle přijde neuvěřitelné. Potkala jsem svou vlastní dvojnici a potom jsem viděla vlka, který měl odznaky jako housenka, zmizet asi do takhle malého kamene," zvedla tlapku miniaturní kousek nad zem, "a zase z něj vylézt bez jakéhokoliv pomuchlání, takže nějaké rohaté zvíře je nejspíš ještě ta nejméně divná věc." Lehce se podrbala za uchem a hned si urovnala srst. "Zvláštní, že se o tom Alfredo nikdy nezmínil."

Vzduchem zasmrádl pach spálené srsti, který Chiara shledávala nesmírně uspokojivým. Byla trochu v šoku z toho, že tohle dokáže, ale líbilo se jí. Ó, jak se jí to líbilo! Vypadalo to, že to byla pro Žluťáka poslední kapka - nebo jiskřička. Otočil se na obrtlíku, ale Lia pro něj měla ještě piraní chňapanec na rozloučenou. Vlk se zatvářil tak idiotsky překvapeně, až by se Chiara málem praštila tlapou do čela. "A cos čekal?" Myslel, že tady ně něj Lia klape zuby jen tak pro nic za nic? Vážně byla ráda, že se s tímhle týpkem nepáraly. Nelíbil se jí. Cvakla jeho směrem tesáky pro jistotu taky, i když oheň už se nevrátil, ale to už on stejně couval a vyklízel pole. "A nevracej se!" prskla ještě a vyprovázela ho chvíli pohledem, aby nedostal žádné další chytré nápady, než se obrátila k Lie.
Ta zrovna vypadala jaksi... přichcíple. "Vážně?" podivila se Chiara. "Já zase tohle nikdy nedovedla. Nevěděla jsem, že to umím!" Ale nebylo to jen tak, teď, když byl Žluťák pryč, si najednou uvědomila, že se pod ní tlapy třesou únavou. Hladová a unavená po lovu toho měla tak akorát dost, i kdyby si nehrála s magií, na kterou nebyla zvyklá. Ztěžka si kecla na zadek, než to s ní sekne. "Tys o to všechno přišla? Kruci, jak se něco takového může stát?" Nic ji nenapadalo, o magiích toho věděla moc málo a navíc jí to teď nemyslelo. Cítila se úplně vyřízená.
Sledovala Liu, jak dupe kolem a očůrává místo, kde předtím stál Žluťák, ale jakmile zamířila pryč, vyškrábala se na nohy a byla jí v patách. "Na to přijdem," pravila rozhodně, ale spíš automaticky - myšlenkami byla u srny, která na ně čekala. A pak taky u koupele, kterou si chtěla dopřát, než začne smrdět jako chcíplina. Srna ležela stále na svém místě a Alfredo s Vivianne se ještě nevrátili, beztak prováděli někde nějaké nemravnosti, takže bylo u masa místa dost. "Buon appetito," našla v sobě ještě aspoň tolik slušnosti, než sebou praštila na zem vedle srny a dala se do jídla.

Žluťák vypadal tak nevzrušeně, až mu Chiara zatoužila nafackovat sama. Opravdu jim chtěl říkat, co mají dělat na svém území? A Lia ho poslechla? Chiara vytřeštila oči, až jí málem vypadly z důlků, když si její sestra před počůránkem způsobně sedla jako vycvičený vořech. Tak to ne! V tomhle je nějaká čertovina. Rozkročila se a se zavrčením se naježila, z kožichu jí vyšlehlo pár osamocených plamínků, čehož si ovšem ve vlastním zápalu ani nevšimla. "Co jí to děláš?" vyštěkla po něm, protože neexistovala jediná realita, ve které by tohle Lia učinila z vlastní vůle. "To jsi vážně slušňák! Přilezeš, kam nemáš, tváříš se jako největší miláček, ale stejně tu furt oxiduješ a ještě zkoušíš nějaké blbé battute na mou sestru!" Tentokrát plamen vyšlehl pod Parsiho tlapami a určitě mu minimálně přiškvařil pár chlupů, ne-li víc, pokud nestihl uskočit dost rychle. Chiara sice netušila, odkdy umí rozdělávat oheň, ale velice se jí to líbilo. Nebrala to vážně, dokud nezačal oblbovat Liu. Teď byla připravená tu z toho udělat pálení čarodějnic. No a co, že byl namakanej. Azbestový kožich určitě neměl. "Táhni," přisadila si, plamínky výhružně tančící v kožichu. "Táhni, než z tebe bude škvarek."

Září 1/10 - Dipsi

Na tváři Dipsi se objevil zmatený výraz, který rychle nahradil mírný úsměv. Chiara předpokládala, že jí nebude rozumět, ale doufala, že si to snad odvodí z kontextu. Sladká tvářička nebyla všechno, že ano. Jestlipak se za ní skrýval i nějaký ten rozum? Nečekala ovšem, že se ji Dipsi pokusí napodobit. Slova z ní vyšla hrubě a s hodně výrazným přízvukem, ale Chiara podobnou snahu vždy cenila. Zasmála se: "No, to bylo skoro správně. Cítím z tebe rozený talent." Naklonila hlavu ke straně. Myslela Dipsi svá slova vážně? Protože ona byla připravená to vážně vzít. Možná by ji ani neučila úplné kraviny, jako chudáka Wylana. "Těžko bych mohla říct ne. Konec konců, talent se má rozvíjet, že ano," zaculila se. Jenže to už vypadala Dipsi jaksi zamyšleně.
Chvíli tam stála, mlčela a čekala, co z vlčice vypadne. Skoro viděla, jak se jí v hlavě otáčejí kolečka, ale vůbec nechápala, co to mohlo způsobit, což bylo celkem frustrující. Už už se chystala zeptat, o co jde, když to Dipsi vyslovila sama. "Říká," potvrdila. "Alfie - Alfredo - je můj bratr. Vážně už je dospělý. A vypadá to, že má známé snad úplně všude možně," zavrtěla nad tím lehce hlavou. Už narazila na kdoví kolikátého vlka, který ho znal. Že by jí Alfredo zatajil svůj status místní celebrity?

//Zlatavý les

S tlamou plnou srny se musela přidušeně zasmát, když Lia vyslala pár pořádně ostrých slov směrem ke dvěma hrdličkám, které se k jejich snaze viditelně připojit nehodlaly. Jen jim dej! Určitě ani jednomu takové slovní proplesknutí neuškodí! Dokud to nepadalo na její hlavu, mohla se Chiara bavit na jejich účet.
Společnými silami tedy ve dvou dotáhly srnu zpět na území, ovšem hostina se odkládala, dokud se nevyřeší záležitost s nevítaným návštěvníkem. Lia rázovala přes les, div že od ní nelítaly jiskry, a Chiara jí byla v patách. Nebyla zdaleka tak vzteklá, jako její starší sestra (prostě měla jako obvykle problém brát věci vážně), ale určitě si nehodlala nechat ujít šanci trochu někoho pocuchat a zahrát si na drsňačku. Najednou byla ráda, že si ještě nestačila z kožichu očistit krev. Když spěchaly mezi stromy, obě s kožichy místy do ruda, musel z nich jít strach.
Spatřily ho vzápětí. Divně se povaloval po zemi, jeho kožich měl barvu počůraného sněhu. Dle Chiařina skromného názoru to nebyl žádný fešák. A proč měl na krku tu malinu nebo co? Lia se přemýšlením nezdržovala, prostě se do něj slovně pustila - a to i v jazycích, jakým Chiara vůbec nerozuměla. Ochotně nechala sestru hrát první housle, ale stála jí po boku taky naježená jako dikobraz, čenich nakrčený a na tváři zlomyslný škleb. "Prý jestli chceš umřít," tlumočila ochotně, protože dle její zkušenosti zdejší vlci jejich mateřštinu ovládali zřídka. "Jestli hnedka nevypadneš, cukříku, uděláme z tebe sekanou." To byl trochu... freestylový překlad, nicméně vzhledem k tomu, že to Chiara zároveň používala i jako vlastní výhružku, fungovalo to. Lia už se hnala Žluťákovi po nohou. "Jak vidíš, ona nežertuje. Co sis myslel, že tady najdeš?" zavrčela a čekala, jestli se Žluťák nechá zastrašit nebo se projeví jako nebezpečný. Kdyby snad chtěl ohrozit Liu, s radostí by jí pomohla z něj nadělat fašírku.

Lia se na Chiaru zakřenila takovým způsobem, že si popravdě chvíli nebyla jistá, jestli se na ni usmívá nebo se jí chce vrhnout po krku. Po krátké úvaze usoudila, že asi to první. Kdyby ji chtěla sestra zakousnout, určitě už by se do toho pustila. Však přece viděla, jak vztekle si poradila s tou srnkou.
Doufala, že se hned doslechne o jejích dobrodružstvích, ale kdepak! Možná vážně trochu předbíhala. Sama měla hlad, navíc byla špinavá jako čuně. Určitě bude lepší se dát předtím trochu do pořádku a taky odklidit srnu. To jen to hučení otázek v hlavě, které jí určitě v noci nedají spát, pokud nezíská odpovědi... "Eh. Možná vyprávění spíš odložíme," pokrčila rameny a chvíli čekala, jestli se jako Alfredo a Vivianne nechtějí taky chopit trochy práce, ale vypadalo to, že dvě hrdličky byly ve svém vlastním světě. Zakoulela očima. Boží.
Lia naštěstí přijala její vysvětlení. Nezlobila se, aspoň to tvrdila, a Chiaře cosi říkalo, že kdyby tomu bylo jinak, určitě by to poznala. "To je dobře," broukla a chopila se srny, když viděla, že s ní Lia sama pohnout skoro nemůže. Ve dvou už se jim povedlo uvést kopytníka do pohybu.
Ne však nadlouho. I k Chiařiným uším se totiž doneslo to halekání, přicházející z jejich lesa. Na chvíli srnu zase pustila a otočila se tím směrem. "Un idiota che non sa cosa lo aspetta," pronesla zlehka - Lia najednou vypadala jako totální maniak a i když Chiara většinou netrhala cizince na potkání, nemohla si to nechat ujít. A už tak dlouho nezažila žádnou pořádnou zábavu! Vypadalo to, že nějakého chudáka, který dost možná jen zabloudil, čeká nepěkné překvapení. Jeho smůla. "Prendiamolo a calci in culo," zakřenila se teď i ona poměrně zlověstně, rafla znovu srnu a společně s Liou zamířila k lesu, za zdrojem toho volání. Teď doufala, že hrdličky ve svém světě ještě chvíli ztracené zůstanou.

//Vrba

Ovviamente to možná bylo, ale i když Chiara neměla zrovna ve zvyku vykřikovat zcela zjevné věci, tentokrát zkrátka musela. Jako by doufala, že vyslovením to potvrdí a Lia, kterou už před lety oplakala a v duchu pohřbila, se zase nerozplyne někam do ztracena. Ale kdepak, byla skutečná až až! Opelichaná a přizakrslá, ale divokou jiskru v očích měla pořád stejnou.
Chiara se dokonce od sestry dočkala pochvaly. Ani netušila, že takového přivítání se některým ze sourozenců vůbec nedostalo. Zamáchala oháňkou a úsměv na tlamě se jí ještě roztáhl. "Grazie," pronesla a tišeji dodala: "Ráda tě vidím." Nevšímala si Alfreda a Vivianne, těch dvou hrdliček, které se věnovaly vlastním věcem. Hořela zvědavostí nad tím, co asi všechno Lia prožila. A hlavně jak vůbec přežila.
Zasmála se. "Ovviamente," mohla teď sama říct, ale zaznělo to mnohem veselejším tónem. "To už asi máme v krvi. No, alespoň většina z nás." Pak už ale nedokázala déle čekat. "Musíš mi všechno povědět! Co jsi dělala, jak ses měla-" Ve svém nadšení se náhle trochu zarazila. Ztišila hlas a přešla opět do mateřštiny, nechtěla, aby ji slyšela především Vivianne, která detaily jejich příběhu pravděpodobně neznala. "Tam... tehdy, když jsme se viděly naposled... Myslely jsme, že jsi mrtvá. Věřily jsme tomu. Jinak bychom nikdy neodešly." Jak to asi muselo vypadat z Liina pohledu? Nemyslela snad, že ji s Lacrimou nechaly dodělat někde v příkopu jen tak? Nezdálo se sice, že by ji sestra nenáviděla, ale stejně měla pocit, že by tohle měla uvést na pravou míru, a to hned. Možná se i omluvit. Nechtěla, aby to mezi nimi viselo jako nějaká nevyřčená křivda. Prozatím ale obezřetně čekala na sestřinu reakci.

Červen - srpen 2024 - Lia, Chiara, Alfredo a Vivianne - lov srny ve Zlatém lese

Zatímco s Alfredem drželi srnu na zemi (a Vivianne se asi také někde pohybovala), přiřítil se mezi ně malý vzteklý démon a začal zvíře rvát, jako by mu povraždilo celou rodinu. Byla to pochopitelně Lia. Asi tak milionkrát živější, než když ji Chiara spatřila naposledy. Ta malá část její mysli, která se nesoustředila na pevný stisk čelistí a na to, aby jí srna ve smrtelném zápasu neuštědřila dobře mířený kopanec, byla v naprostém šoku. Dokud se však zvíře nepřestalo cukat, nemohla nad tím příliš přemýšlet. Brzy však bylo po všem. Krev se rozletěla všude kolem, samozřejmě zasáhla i jejich kožichy, což Chiaru vždycky na lovu štvalo ze všeho nejvíc. Jasně, je to nutné k životu, bla, bla, bla, to všechno chápala, ale musel z toho být takový bordel? Momentálně byl však znečištěný kožich níže na žebříčku priorit, než tomu bývalo obyčejně.
Pustila srnu a vyletěla na tlapy, pořád byla dost uřícená, ale musela se přesvědčit, že tohle je vážně její sesta. "Lia!" zvolala a přiskočila k malé, rozčepýřené a krvelačně se zubící vlčici. "Sei vivo!" Alfredo ji to sice říkal a ona mu samozřejmě věřila, ale teď se se sestrou konečně setkávala a všechno to tak bylo mnohem reálnější. Vypadala... no, asi trochu jinak, než by čekala, ale nebylo pochyb, že to je skutečně ona. Důrazně do ní přátelsky strčila čenichem a oháňka jí kmitala sem tam. Srnu prozatím nechala ležet, i když po očku koukala, jestli se ji náhodou nechystá někdo shrábnout pro sebe. "Umíš udělat krásný dramatický příchod, to ti tedy povím," zazubila se a olízla si krev z čenichu.