Gallirea - Příspěvky uživatele

Mrkla na vlka nazpět a nedala na sobě znát, že ji ten kompliment trochu překvapil. Nepamatovala si, že by někdo někdy chválil její hlas. Každopádně ji však pozornost od tohoto záhadného cizince těšila. Rozviřoval v ní nejrůznější pocity, které cítila už v minulosti, ale nejspíš nikdy nebyla k nikomu tak neodolotalně přitahována. Záleželo vůbec na tom, jaká divná síla ji přemístila z lesa přímo na pláž, když ji přivedla přímo do cesty tomuhle urostlému drsňákovi? "Hm, nikam nespěchám," uculila se jako neviňátko. "Mohla bych něco vyprávět."
Zajímavé, že oba známe Bouři. I když... bylo to zajímavé? Vlastně asi tak moc ne. Ale aspoň máme nějakou věc společnou, blesklo jí hlavou vzápětí. Trochu si připadala, jako by se tím chytala úplně nepodstatných stébel, ale v mozku měla zkrátka v tu chvíli celkem vymetýno. "Ona se Bouře ráda ztrácí," pokývala vědoucně hlavou, jako by vlčici snad znala déle než deset minut. "Mohli bychom ji jít hledat... ale může to jistě ještě počkat?" Jistě, že by s ním někam ráda vyrazila! Jenže co kdyby Bouři doopravdy našli? Nic proti ní neměla, byla vlastně celkem milá, ale vážně, vážně si teď nepřála, aby tady byla nějaká další vlčice. Nebo vlastně kdokoliv, s kým by se musela dělit o Duncanovu pozornost.
Když se zahleděla na moře a začala mu sdělovat, jak vlastně, chudák, vůbec ničemu na světě nerozumí, vlk se přitočil blíže a ona najednou zřetelně slyšela, jak jí nahlas mlátí srdce. Propána, obvykle dokázala zachovat klid, ale teď se cítila jako poblouzněná. Zvedla k němu zrak a poslouchala, co jí říká. Asi bych ho taky vydržela poslouchat hodiny, napadlo ji a koutky se jí lehce pozvedly. "Sí, na tom něco bude. Občas... uprostřed všeho chaosu... něco zapadne do sebe přesně tak, jak má." Jako se to dělo právě teď. Přesně tak to cítila. "Zvláštní, jak tyhle věci fungují."
Udělala nenápadný úkrok do strany, aby se vzdálenost mezi nimi ještě zmenšila, takže se už skoro dotýkali - skoro. Tvářila se, že to vůbec nebylo naschvál, že si ani nevšimla toho, že to vlastně dělá. Odtrhla zrak od jeho tváře, aby krátce pohlédla na barevný západ slunce nad mořem, skoro se jí z toho všeho zatočila hlava. Ve chvíli, kdy znovu promluvil, mu ale už zase visela očima na tlamě, aby jí neuniklo jediné slovo. "Samozřejmě!" vyhrkla nazpět bez zaváhání a zadoufala, že to neznělo až moc dychtivě. Byla ale hrozně zvědavá a nedokázala v Duncanově přítomnosti předstírat tak dobře, jako obvykle. Cítila se jako omámená.

Hleděla na moře, které jí neposkytovalo žádné odpovědi. Už se ani nevztekala, nekopala zuřivě kolem sebe, mohla jenom zírat. Posledních pár dní bylo pro ni vážně emocionální horskou dráhou, ze které by už ráda vystoupila. Chtěla se jen radovat z toho, že konečně našla zemi kouzel, po které tak dlouho pátrala! Jenže to by ji Bouře nesměla poslat na prohlídku místních pláží. Nebo co že se to vlastně stalo.
Ohlédla se, až když za sebou zaslehla hlas. Blížil se k ní tmavý vlk, nohatý, vážně hodně vysoký... Chiara zamrkala, protože ji praštilo do očí, že ten vlk je opravdu neobyčejně pohledný. Zírala s nepokrytým zájmem, jak se k ní blížil s nedbalou elegancí, třebaže se přitom propadal do písku. A já tu sedím jak ta největší špindíra! zhrozila se konečně sama nad sebou a pokusila se ještě co nejvíc nenápadně odrolit ze sebe aspoň trochu bláta, zatímco se zároveň pokoušela vnímat, co jí říká. "Sí. Vlčici, které říkají Bouře," opáčila ledabyle, jako by jí snad právě srdce nemlátilo o poznání rychleji, než před chvílí, a odkopla stranou hrudku hlíny ze své přední nohy. On Bouři také znal, ale v tuhle chvíli už na světlou vlčici skoro zapomínala. "Ne, to není. Nejspíš se mi trochu ztratila," mávla tlapou a zadoufala, že se Bouře nenajde až příliš brzy.
Teď ji totiž zajímal tenhle dlouhán. Zíral na ni, čehož si ovšem moc nevšímala, protože si ho v tu chvíli taky celkem okatě prohlížela. V uchu se mu leskl zlatý kroužek, což vypadalo vážně drsně, stejně jako jizvy, které místy prosvítaly pod jeho srstí. Lehce potřásla hlavou a stočila zrak zpátky k moři. Nemůžeš na něj takhle zírat, napomenula se. Takhle by mu bylo hned jasné, že na něm cosi vidí! A že toho viděla dost. Jenže to nemuselo být všechno hned tak očividné a jednoduché. Jaká by to bylo zábava? "Těší mne. Já jsem Chiara," pronesla k mořské hladině a nad nabídkou pomoci si povzdechla, jako by jí na ramenou ležela tíha deseti světů. "Víte, signore Duncane, to je těžká věc. Už se vám někdy zdálo, že nic na světě nedává smysl?" stočila své zlaté zraky zpátky k těm jeho a musela přitom lehce zaklonit hlavu.

//teleport Amorkem z Borovicové školky

První zkušenost s teleportací byla nanejvýš nepříjemná, tím spíš, že nic takového vůbec neočekávala a nemohla se na to tedy ani psychicky připravit. Ani nejdřív netušila, co se to stalo. Najednou se jí zkrátka příšerně zatočila hlava a svalila se samou slabostí k zemi. To musí být z hladu, pomyslela si, i když se jí popravdě celkem zvedal žaludek. Kdyby toho zajíce předtím chytla, nejspíš by se teď vracel na světlo boží. "Ughh," zamručela a otevřela oči. Byla naštvaná, že ze sebe před Bouří udělala takovou hlupačku. Jenže jakmile se rozhlédla kolem sebe, zjistila, že vlčice už tu není. Co víc, zmizel i les. Válela se na podivně tmavém písku na pláži, kterou zcela jistě nikdy neviděla. "Che diavolo...?" zamumlala absolutně zmateně a usilovně mrkala. Obraz před jejíma očima se však neměnil.
Pomalu se vytáhla do sedu, protože nevolnost z nezvyklého způsobu cestování ji rychle opouštěla. "Bouře?" zavolala a rozhlédla se. Udělala mi to nějak ona? Vstala a pomalu se otáčela kolem dokola, ale bílý kožich nikde neviděla. "Bouře!" zavřeštěla z plných plic, ale nikdo se neozýval. Ale kdo jiný by to asi tak mohl způsobit, když ne světlá vlčice? Mluvila o tom, že tu mají pěkné pláže, nebo snad ne? Jenže jak... a proč... Znovu několikrát zamrkala, znovu si kecla do písku, protože toho na její mozek začínalo být trochu moc. Nemluvě o jejím kožichu, který obalený bahnem z lesa a pískem z pláže začínal vypadat, jako by na něm někdo spáchal jakýsi strašný módní zločin. Otupěle zírala na moře a nevěděla, jestli se má zlobit nebo bát nebo jestli je to nějaký vtip, který by jí měl připadat vtipný, ale který ona vůbec nechápe.

Se skřítkem byla podle všeho celkem mimo, ale Bouře naštěstí nezpochybňovala její inteligenci - aspoň ne nahlas. Celkem se jí ta vlčice začínala zamlouvat, možná hlavně proto, že ze sebe tak ochotně sypala informace, které jižanka potřebovala. "Ach tak," zabručela a snažila se z hlavy vyhnat představu mrňavého skřítčího vlka, který kolem sebe rozsévá duhový prach a podobné nesmysly. Musela přemýšlet ve větších rozměrech! Možná o hodně větších, jak naznačovaly Bouře další slova. Vykulila oči. "Momento, momento - říkáš bůh? A ne jeden?" Naklonila hlavu ke straně. V říši kouzel bylo asi možné leccos, ale tak nějak jí připadalo snazší uvěřit ve skřítky, než v bohy, kteří se vybavují s vlky a ještě jim nabízejí superschopnosti. "Nevodíš mě za nos, že ne?" nakrčila lehce čenich. Legrácek na svůj účet už měla vážně dost! "Protože mně to přijde dost..." Pokrčila rameny a místo dokončení věty si výmluvně tlapou poklepala na čelo. Bylo to na hlavu. Na druhou stranu, bylo to zase až tak nemožné? Musela toho z Bouře vydolovat víc. A pak to také sama prošetřit.
Bouře kývala hlavou, když Chiara vysvětlovala, co slyšela o kraji kouzel, což jižanku jen utvrzovalo v tom, že alespoň něco z toho musí být pravda. Jakožto odpovědi se dočkala dalšího duhového vystoupení. Následovala pohledem zářivé barvy, které se pomalu vytrácely někde v dálce a nedokázala se ubránit širokému radostnému šklebu. Možná jí ta průpovídka o bozích připadala šílená a přitažená za chlupy, ale v tomhle Bouři rozhodně věřila a když to konečně slyšela nahlas, ucítila nesmírnou úlevu. Odvrátila se od duhy k tváři vlčice, která na ni mrkala svými nezvyklými zraky. Kolem se vznášela příjemná jarní vůně. Jižanka se zazubila, zamávala ocasem v nezvykle přátelském gestu a popravdě by v tu chvíli Bouři nejradši objala. Vážně se jí ulevilo. Cesta nebyla u konce, ale tohle byl dobrý začátek. "Skvělé! Snad bych tedy měla následovat zase svoje srdce a-" A co, to už se Bouře dozvědět neměla, neboť Chiara se náhle prostě rozplynula jako ranní mlha. Puf. A byla fuč.

//Popelavá pláž

Zírala na duhu jako vyjevená, jako by ji ještě nikdy neviděla. Možná proto, že takovouhle duhu vážně viděla poprvé. Tahle se totiž objevila na povel, na jediné rozmáchnutí tlapami a stejně tak rychle, jako se objevila i zmizela, jakmile se Bouře vrátila nohama zpátky na zem. Ale jakmile svůj údiv trochu vstřebala, zjistila, že se musí zubit na celé kolo. Protože tohle znamenalo jediné. Měla vyhráno. A Orso asi úplně nelhal, musela si v duchu poopravit obrázek o hnědém vlku, i když z toho stejně nevycházel úplně nejlépe, protože lhář nelhář, vykašlal se na ni v hodině nejvyšší nouze tak jako tak.
"Jasně!" přitakala opět Bouři, takže to na chvíli trochu vypadalo, jako když se baví dva slabomyslní, co dokáží komunikovat pouze pomocí obdivných zvolání. O moc déle v tom ale pokračovat nechtěla, protože toho bylo ještě hodně, co potřebovala zjistit a dohnat. Bouře se rozpovídala o tom, jak k této dovednosti vlastně přišla. Chiara nemohla říct, že by z toho byla dvakrát moudrá - nějaká místní entita? Co si pod tím měla představit? "Jako nějaký... jak se tomu říká?" zatápala po tom správném výrazu v obecné řeči. "Skřítek?" Jestli tomu tak bylo, pak se asi nedivila, že to všem doma znělo jako pohádky. Samotné jí to znělo trochu podezřele, když to teď řekla nahlas, že by se takovéto dovednosti daly prostě vykoledovat u nějaké bytosti. Jenže měla přece oči a tu duhu viděla, stejně jako cingrlátko na tlapě vlčice a zkrátka... chtěla věřit, že to, co Bouře říká, je pravda. Jestli si vymýšlí, můžu si to s ní vyřídit později, usmyslela si a konečně se vytasila s otázkou, která jí ležela na srdci asi ze všeho nejvíc: "Slyšela jsem různé věci o zemi plné kouzel, i když si spousta vlků myslí, že to jsou jen povídačky pro vlčata. Ale vypadá to, že nejsou. Tady někde ten kraj musí být, že?"

Bouři zkrátka říkali Bouře, ať už se to Chiaře zdálo jako jméno, nebo ne. Zase tak moc se nad tím ale nepozastavovala. Vlci si říkali všelijak. Dál to už tedy nerozebírala - ostatně bylo tady cosi mnohem zajímavějšího, co poutalo její pozornost a z čeho sotva dokázala spustit oči. Náramek na tlapě bílé vlčice byl jako maják naděje. Možná jí Orso vážně nelhal? Možná zemi kouzel skutečně nalezla? Nebo to byly jen jakési barevné střípky čehosi, co Bouře našla válet kdesi v koutě, přisoudila tomu vlastní význam a na celé věci nebylo kouzelného zhola nic? Chiara byla podezíravá, po tom všem, co se jí už přihodilo. Nemínila znovu skočit na špek, ale zatím se jí zdálo, že na Bouři snad není jediný zákeřný chlup, když jí všechno tak ochotně ukazovala a vysvětlovala.
"Dělání duhy" mohlo být tím rozhodujícím. Ať už si pod tím měla představit cokoliv. Jestli se nazrzlá jižanka snažila tvářit, jako že ji to až tak moc nezajímá, rozhodně se jí to nedařilo. Zlaté oči valila na Bouři, div že jí neslzely, aby jí náhodou něco neuniklo, nějaký trik nebo podfuk nebo cokoliv jiného. Ale nic takového nezpozorovala. Bouře se zkrátka rozmáchla předníma a v tu ránu se vzduchem roztáhl barevný oblouk duhy. Chiara o krok couvla a čelist jí lehce poklesla. Z tlamy vypustila tichou kletbu v mateřštině, protože i když nějaké trošky magie už v životě viděla, tohle bylo cosi úplně jiného. "Huh," pronesla potom nepříliš inteligentně, zatímco zírala na barvy, ze kterých jí přecházel zrak. Na moment prostě neměla slov. "To je... to je!" Na tváři se jí roztáhl spokojený škleb. Tohle nebyl žádný trik! Muselo to být kouzlo, prostě muselo. A tak jako se předtím vztekala a byla připravená se vším seknout, teď najednou měla zase pocit, že by dokázala pokořit celý svět.
"To je výborný," vyžvejkla se konečně a nemyslela tím ani tolik duhu samotnou, jako spíš fakt, že se jí povedlo nalézt nějaká skutečná kouzla. Jenže to Bouře pochopitelně netušila. "A jen tak se to nevidí. Jak ses tohle naučila?" vyzvídala. Když konečně narazila na někoho, kdo o tom něco ví a navíc se jeví, že je ochoten o tom mluvit, musela toho prostě využít. Pořád se zubila na celé kolo, nemohla si zkrátka pomoci.

Tak pláže. Chiara měla pláže ráda. Párkrát už moře viděla a připadalo jí fascinující. Představa teplého vyhřátého písku a křiku racků ale dělala všechno to bláto a matlanici kolem ještě nesnesitelnější. Stokrát radši by byla někde na pláži. Jenže ne. Musela trčet tady. Křečovitě se usmála, až to vypadalo spíš, jako by na bílou vlčici cenila tesáky. "To je bezva. To mě teď vážně moc vytrhne," odfrkla si a otřepala se v naději, že vyklepe ze svého kožichu aspoň část bláta, které tam začínalo zasychat.
Nakonec se ale ze svého dětinského vztekání trochu vytrhla, když jí její společnice začala ochotně vyprávět o té věcičce, co se jí kejklala na noze sem tam. Chiara od toho sotva dokázala odtrhnout oči. Skutečně, připomínalo jí to mrak s bleskem, když se na to teď pořádně podívala. "Sí," zamrmlala si pod vousy a sledovala náramek jako straka, která zahlédla zlatou minci. Druhá věcička, která se pohupovala na šňůrce, měla zase barvu i tvar duhy, takže nebylo pochyb o tom, co znázorňuje. Ale... co to říkala? "Udělat duhu?" zvedla oči ke tváři vlčice a vypadala v tu chvíli přesně jako to, čím byla - poněkud přerostlé vlče. Srdce jí bušilo. Nechtěla myslet na kouzla. Nechtěla být znovu zklamaná. Ale... ale... "Sí. Vypadá to hezky," musela přiznat. Zamyslela se. "Říkala jsi, že ti říkají... Bouře?" ujistila se. To bylo dost zvláštní jméno. Možná to ani nebylo jméno, když tvrdila, že je to dlouhý příběh. "Já jsem Chiara," představila se, po předchozím výbuchu hněvu nebylo najednou ani památky, jako když mezi černými mraky vykoukne slunce. Teď byla plně zaujatá Bouří, neměla čas hysterčit. "Jak že je to s tou duhou?" Bude to nějaký trik, ne kouzlo. Nebo...?

Malá bílá vlčice chápavě přikyvovala, ale co mohla skutečně chápat? Chiara si byla jistá, že z její situace nemůže pochopit vůbec nic. Netušila, jaké podlé zrady se dočkala od Orsa a od počasí a od zajíců, zkrátka že na ní byla páchána jedna křivda za druhou, což si nepochybně nezasloužila. Nechtěla zase tak moc, ale vypadalo to, že se nemá dočkat ničeho z toho, po čem touží. "Ha," uchechtla se pouze, když ta světlejší prohlásila, že jí se tady líbí. "Vážně?" Zavrtěla hlavou. Je na hlavu. Ona tu zatím neviděla nic, co by se jí líbilo. Možná tenhle les, jenže na ten byla momentálně také navztekaná. Vztekala se pro jistotu úplně na všechno a protože se rozhodla, že se jí tu líbit nebude, tvrdohlavě si za tím stála. A to i přesto, že místo mraků začínalo na nebi konečně vykukovat hřejivé sluníčko a svět se tak tvářil o dost přívětivěji.
Kdoví, jestli by tam v namoklé lesní půdě nevychodila brázdu, kdyby jí zrak nepadl na tu zvláštní věc. Světlá si samozřejmě všimla, že na ni Chiara zírá jako na kus flákoty. Bylo všechno v pohodě? Ne, rozhodně ne, mělo to k tomu dosti daleko. Ovšem situace se mohla rázem dosti změnit. "To záleží na dost věcech," pronesla nazrzlá. Už neprskala jako vzdorovité děcko, teď zněla spíš soustředěně. Zamyšleně. "Napít nepotřebuji. Ale potřebuji vědět, co je tohle," máchla tlapou k náramku obepínajícímu světlou tlapku. Je to kouzelné? To byla ta pravá otázka, kterou chtěla položit, ale nemínila vlčici navádět k tomu, aby ji taky začala vodit za čenich, jako jí to udělal Altaïr. Nebo možná neudělal. Tak trochu na povaze toho náramku závisela i jeho pověst. Vyzývavě upírala zrak do těch zvláštních barevných očí.

Nejradši by rozkopala celý ten les. Celý tenhle pitomý kraj. Pohár její trpělivosti s těmihle pitomostmi definitivně přetekl. Pořád byla hladová, zmáčená, teď ke všemu ještě špinavá jako prase, Orso zmizel ve stejném nedohlednu, ve kterém nejspíš mizel konec jejích útrap. S hrůzou si uvědomila, že se jí z toho všeho chce brečet. Jenže to bylo to poslední, co mohla dovolit. Nesnášela fňukny. Nechtěla být jedna z nich. A tak kopala do šišek a do všeho kolem sebe, protože bylo lepší zuřit, než se z toho všeho sesypat. Řekla si, že se nenechá zlámat a za tím si také hodlala stát. Krucinál.
Jednu šišku nakopla vážně důkladně. Ve vzduchu opsala oblouk, který považovala za docela uspokojující a... prosvištěla přímo nad hlavou drobné světlé vlčice, která se vynořila z lesního porostu a mířila si to k ní. "Šišky? Šišky!" prskala Chiara, kterou nijak netrápilo, že cizince málem vykouzlila krásnou bouli na čele. Nezastavila se, dál přešlapovala tam a zase zpátky, až mokrá lesní půda lítala na všechny strany. "Žádné šišky! Tohle celé místo je- je- follemente!" Byla moc rozčilená, než aby se vůbec pokoušela na světlou vlčici hrát nějaké divadýlko. "Jak tady vůbec může někdo žít?!" uhodila na ni místo toho obviňujícím tónem, jako by jí ta druhá vážně dlužila nějaké vysvětlení.
A pak... se zarazila. Konečně věnovala vlčici s ušmudlaně bílým kožichem více jak vteřinový pohled a všimla si čehosi zvláštního. Co se jí to houpalo na tlapě za divnou věc? Přimhouřila oči a konečně se zastavila, i když se jí hřbet pořád ježil jako zubatá pila. Zlaté oči se zcela fixovaly na neznámý předmět omotaný kolem bílé tlapky, který nepřipomínal nic, co v životě viděla. Jen pomalu pohledem přejela k očím neznámé, na nichž také bylo leccos nezvyklého. A protože se momentálně chytala jakéhokoliv stébla, myšlenky jí okamžitě skočily tím směrem, ke kterému se upínaly poslední týdny. Kouzla? Jenže co když tohle celé byla jen součást té boudy, kterou na ni osud podle všeho šil? Stejně jako Orso a to příšerné počasí a pitomý hloupý zajíc? Měla na jazyku náhle jisté otázky, ale mlčela, jen tam stála, pořád rozježená do všech stran jako po zásahu blesku a podezíravě se kabonila na drobnou vlčici naproti sobě. Co jsi zač?

//Esíčka

Vzdalovala se od řeky, pořád ještě zmáčená, takže si dokázala představit, že její kožich připomíná zmoklou slepici. Spokojená s tím samozřejmě nebyla, ale naštěstí měla v tu chvíli jiné zájmy, které ji od té nešťastné skutečnosti rozptylovaly. Zavětřila. Cítila snad zajíce? Nechala se vést čenichem do stínu vzrostlých borovic. Krásných, krásných borovic! Připomínaly jí domov a rozhodně jí dodávaly naději, že tady už se jí určitě zadaří. Tenhle kout kraje se jí celkem zamlouval. Že by se ve svém soudu unáhlila? Taky bylo dost možné, že ze země kouzel už vyšla. Nebo že tam ani nikdy nebyla. Nesmysl. Copak vypadal Orso dost chytrý na to, aby si něco takového vymyslel? Ne, že by vlk vypadal jako pitomec. Jen jako hlupáček, chudáček malá. Ale že by měl až takovou fantazii...? Však ani neznal žádnou pohádku.
Ať už byla kdekoliv, nad hlavou jí šuměly povědomé borovice a v čenichu ji šimral pach zajíce, kterého vzápětí také spatřila. Zlaté zraky se zaměřily na zvíře, světlé tělo se přikrčilo a pomalu se plížilo vpřed po rozměklé půdě. Sunula se vpřed krůček po krůčku, dokud ušák nenastražil slechy směrem k ní a jeho veliké hnědé oko se po ní neohlédla. V tu chvíli vyrazili oba, bláto se rozlétlo na všechny strany. Hnala se za zajícem, který v panice kličkoval, ale jí se povedlo k němu doplížit dost blízko, takže ho teď doháněla. Ještě kousek, ještě kousek... teď. Skočila. Tlapy jí podjely na podmáčeném lesním podloží a jen na okamžik mezi předními tlapami sevřela zaječí zadek, než jí ušák vyklouzl a ona dokončila svůj akrobatický cvik nádherným skluzem po boku, který okamžitě změnil barvu na tmavohnědou. Když se překulila zpět na nohy, spatřila jen bílé pírko zaječího ocásku, jak mizí někde v křoví. "PORCO CANE!" zavřeštěla z plných plic, až se jí nad hlavou ozvalo třepetání křídel ptáků, kteří se rozhodli, že si posedí raději někde jinde. "Stupido coniglio! Maledico questa terra!" rozčilovala se nahlas, naježená jako zablácený dikobraz rázovala kolem a vztekle kopala do šišek. Nenáviděla to tady. Prostě nenáviděla.

//Kančí remízky přes Travnatý oceán

Nechala prasečí les za zády. Muselo tady být alespoň jedno normální místo, kde si chuděrka vlčice může něco ulovit a neriskovat přitom život. Chtěla toho snad tak moc? Řekla by, že ani ne, ale možná to bude muset přehodnotit. Doplácala se k louce, která jí rozhodně moc normální nepřipadala, vzhledem k tomu, že byla prostě pod vodou. Světlá se ale odmítala otočit. Paličatě šplouchala vpřed, šlapala po travnatém dně a voda aspoň odnášela bláto a větvičky, které se jí nachytaly do kožichu. Tím se mohla utěšovat. Alespoň už nebude vypadat jako nějaké lesní monstrum, které se právě vyvalilo z bahnivé kaluže.
Když se doplahočila na druhou stranu, byla zmáčená až za ušima, což se na jednu stranu celkem hodilo. Do cesty se jí totiž postavil potok a kdyby nebyla zmáčená už předem, možná by si rozmyslela, jestli se má přes něj pouštět. Takhle na tom nezáleželo. Na druhé straně viděla velkou pláň a také les, a obě tato místa vyhlížela z místa, kde stála, zcela normálně. Příliš tedy neváhala. Potok byl po všech těch deštích rozvodněný a bahnivý, ale nebyla to ani dravá řeka, která by měla nesmírnou sílu a hned ji strhla. Vybrala si užší místo a skoro dokázala tok přeskočit. Skoro. Co nedoskočila, to s trochou námahy přeplavala a pak už stanula ve světě, který se jevil mnohem přívětivěji než cokoliv, co tu dosud viděla. Oklepala si přebytečnou vodu z těžkého kožichu a odhodlaně vyrazila opět vpřed. To by se na to podívala, aby si nedokázala najít nic pořádného k jídlu.

//Borovicová školka

//Zarostlý les přes Hadí ocas

Skrze křoviny a propletené větve se prodrala zase ven. Byla si naprosto jistá, že vypadá hrozně, jako by právě... no, jako by právě prolezla trnitým roštím a tlapy měla urousané od bahna, které bylo skutečně všudypřítomné. Srdéčko by jí nad tím zaplakalo, ale ona plakat nebude. Tvrdohlavě kráčela vpřed, rozhodnutá, že se nenechá zlomit. Jsem silná. Nepotřebuju nikoho. Nepotřebuju Orsa. Ať si v těch horách třeba shnije. Uloví si, pak uvede svůj kožich do původního stavu a pak se přesvědčí, co je pravdy na řečech hnědého vlka. Jestli to byl jen hloupý vtip, pořádně ji nahlodal, protože se trefil přímo do citlivého místa. Odmítala ale věřit tomu, že šlo o něco podobného. Jistě už byla blízko svému cíli. Jen teď musela vytrvat.
Bláto pod tlapami se změnilo v mokrý kluzký kámen. Div, že sebou neplácla o zem, když na něj šlápla a nohy se jí rozjely do všech stran. Brzdila a smýkala se, kam jen ji fyzikální síly táhly, zatímco z tlamy se jí linul tlumený řetězec kleteb, za které by se ani dlaždič nemusel stydět, což byla jen jedna z dalších věcí, kterým se přiučila životem s jejich kočovnou bandou. Nějak se jí podařilo přes ten úsek kamení přebruslit, aniž by si cokoliv zlomila, narazila nebo se rovnou zabila. Kupodivu byla celkem vděčná, když se jí tlapy opět zabořily do bahna. Bylo sice také kluzké a otravné, ale směr pohybu se v něm dal kočírovat podstatně snáz.
Trochu se porovnala na svých tlapách a zavětřila. Zdálo se, že tady to žilo podstatně více, než na jiných místech, kterými prošla. Cítila tu spoustu pachů zvěře, ale vše, co její čenich zachytil, se jí úplně nelíbilo. Vlastně ani to, co viděla, jí příliš nedodávalo na důvěře, že zrovna tady si naplní žaludek. Země byla rozrytá a rozhrabaná a celé okolí smrdělo divočáky. Ne snad, že by se bála, jak vás to, prosím, vůbec napadlo? Byla to volba čistě strategická, že když se v nedalekém křoví ozvalo zlověstné zachrochtání, otočila se na patě a namířila si to jinam. Nebudu běhat na tak rozrytým místě. Musí tady být normální louky a lesy, ne?

//Esíčka přes Travnatý oceán

//Zrcadlové hory (změna přechodu)

Kráčela z hor dosti vztekle. Nasupeně nakopávala oblázky a div, že jí na mokrém kamení nepodjely tlapy, jak při tom všem dupala. Zatracený Orso. Jak si to jako představoval? Slíbit jí snídani a pak prostě zmizet, huh? Co na tom, jestli si v horách zlámal hřbet nebo nohu. Mohl aspoň bolestně zaúpět, aby věděla, že ho nemá hledat. Nebyla to snad běžná slušnost? Ještě ke všemu se to muselo stát zrovna v takovýhle den. Déšť už sice ustával, ale všechno bylo rozčvachtané, nacucané a blátivé. Jestli se jí někdy nechtělo lovit, pak to bylo dneska. Ale v břiše už jí žádostivě kručelo a věděla, že s tím něco udělat prostě už musí. Nemohla se spoléhat na štěstí, bylo na čase vzít věci do vlastních tlap, jakkoliv se jí do toho nechtělo.
A toto že je kouzelná krajina z mýtů? Hory vystřídal zarostlý les, kterým se sotva dalo procházet. Spíš, než by šla, se prodírala křovím, které jako by se jí schválně snažilo zadržet. Nic kouzelného, zázračného ani magického tady neviděla. Napadlo ji, jestli to náhodou nebyl Orso, kdo se teď smál naposled. Že by ji napálil? Nemohl ale vědět, že tu krajinu kouzel hledám, přemítala. Nebyla by to moc velká náhoda? Znělo jí to nepravděpodobně a navíc se jí vůbec nelíbila myšlenka, že by se snad nechala oklamat. Ne. Nic takového. Vrátila se raději ke své původní teorii. Tohle bláto, hlad a hnus je jen součástí zkoušky. K těm nejlepším kouzlům se nemůže dostat každý pitomec. Většina ubožáků to nejspíš prostě vzdá, když uvidí, jaká je to tady ve skutečnosti díra. Ona se ale nevzdá, kdepak, na ni si nepřijdou. Prodírala se dál vztekle křovím, odhodlaná nenechat se zlomit.

//Kančí remízky přes Hadí ocas

Jaké to měla štěstí! Orso byl tak ochotný. Takový rozkošný hlupáček. Sliboval jí, že zatímco ona bude spát, půjde tam ven do deště a něco jí uloví. Chiara krátce zauvažovala, kde se vůbec v některých vlcích taková naivní obětavost brala. Sama by dokázala duše, pro které by byla ochotná udělat něco podobného, spočítat na drápcích předních tlapek. Ale tady Orso, a taky spousta jiných jemu podobných? Sotva ji znal a div že se nepřerazil, aby měla všechno, co chce. Ne, že by si stěžovala. Přišlo jí to však dosti zajímavé. Nechala si však tyto filozofické úvahy pro sebe a raději po vlku hodila dalším sladkým pohledem. "To je snad až příliš laskavé!" vydechla zcela okouzleně. "Jak říkám. Budu vám nadosmrti zavázána."
Vypadalo to ale, že nemohla mít úplně všechno. Což bylo celkem v pořádku. Nepotřebovala pohádku, samozřejmě, už dávno nebyla mrňavá. Bylo to jen pro její pobavení, vždycky ji bavilo vidět, k čemu všemu dokáže ostatní přemluvit, když se tváří dost bezelstně a neškodně. "Děkuju," uculila se, když jí popřál dobrou noc. "A já vám přeji hodně štěstí s lovem. Snad vám to příliš nepřekáží?" strachovala se ještě, a pak už zavřela oči... a nakonec se i té pohádky dočkala. Koutek tlamy přikrytý tlapou se jí zvedl do pobaveného úšklebku někoho, kdo je velmi spokojen sám se sebou, ale ten výraz se rychle vytratil, protože usnula vážně vmžiku. V tom, že jí je Altaïrův hlas příjemný, rozhodně nelhala.
Spala klidně a tvrdě, zatímco venku řádil noční déšť a vichr. Když se probudila, už začínal nový den a počasí se zdálo být o dost klidnější. Zívla si, protáhla se a přejela očima po prázdné jeskyni. Naprosto prázdné. "Signore Altaïre?" zavolala tenkým hláskem, který se jí k uším vrátil ozvěnou. Ta také zůstala jedinou odpovědí, jaké se jí dostalo. "Signore? Jste tu?" zkusila to pro jistotu ještě jednou, ale nebyl tu ani Orso, ani zajíci. Dokonce ani jeden zajíc. Nebo zaječí pacička. Vyšla k východu z jeskyně a vyhlédla ven do dalšího šedivého, vlhkého, lepkavého dne. "Disgustoso," okomentovala s nakrčeným čenichem tiše dnešní počasí a sekla podrážděně ocasem jako kočka. Kde krucinál vězela její snídaně do postele? Teď už měla vážně hlad a Altaïr nikde.
Chvíli tam ještě poseděla, pak si poležela, válela na zádech se s nohama vytrčenýma ke stropu jeskyně a malovala jimi ve vzduchu obrázky, dokud jí z toho nepřecházel zrak, ale Orso se nevrátil. Utekl. Vykašlal se na mne... a nebo si na tom blátě někde tam venku zlámal vaz nebo nohy. Zaposlouchala se, ale žádné bolestné výkřiky neslyšela. Takže spíš vaz. Každopádně pokud se dosud nevrátil, nejspíš bylo zbytečné tu na něj dál čekat. Frustrovaně si odfrkla a s obrovskou nechutí vyrazila ven do pošmourného dne. Něco si bude muset najít k jídlu sama, pokud se na ni bohové neusmějí a nepošlou jí do cesty dalšího ochotného hlupáčka. Vzhledem k tomu, jak dnešek začínal, však na jejich přízeň moc spoléhat nemohla. Naježené a otrávená rázovala od jeskyní pryč, kopala do kamení a mrmlala si tiše pod vousy nadávky. Začínala to tady vážně nesnášet.

//Východní hvozd

"Zkrátka mám takový dojem. Ne snad, že by se mi tu nelíbilo, ale jistě chápete, že rodný kraj je rodný kraj a zde... zde mi ho zatím nic moc nepřipomíná." Smutně si povzdechla, ačkoliv uvnitř se cítila spíš rozmrzele. Stočila pohled k východu z jeskyně, odkud se ozývalo vytrvalé pleskání deště a měla co dělat, aby neprotočila očima. Tahle země jako by se vážně snažila ji znechutit a odradit. Byla... lepkavá. Mladá italka neustále pociťovala potřebu se oklípat a čistit, jako by se na ni to místní bláto a břečka nabalovalo i teď, když ležela v jeskyni. Možná v tom je ta výzva. Zem kouzel asi nemůže být krásná a pohádková. Jinak by sem lezl každý. To bylo uvědomění, které vlastně mohlo znamenat celkem hodně. Jako by se jí v hlavě rozsvítilo. Jasně. Byla to výzva! A výzvy si přece Chiara dávala k snídani. Nenechá se pokořit trochou deště a hnusné vlezlé zimy.
Navíc prozatím na dešti být nemusela. Teď ji čekal odpočinek v útulné jeskyni a potom snad i zajíc, k jehož lovu s trochou štěstí uvrtá Orsa a nebude si s tím muset špinit tlapy sama. "To zní vskutku skvěle," pronesla s andělským úsměvem a položila si hlavu na přední tlapky, zatímco očka stále upírala na Altaïra. "Ani nevíte, jak jsem ráda, že jsem konečně narazila na přátelskou duši! Budu vám navždy zavázána." Nebo aspoň do té doby, než ji nakrmí a řekne jí všechno, co ví.
Vypadalo to, že pohádka nebude. Alespoň ale sledovala, jak kvůli tomu hnědý vlk tak trochu klopýtá a snaží se z toho nějak vykroutit. Zklamaně svěsila uši po stranách hlavy s povzdechem, který v sobě nesl snad tíhu celého světa. "Jaká škoda. Máte takový příjemný hlas, moc hezky se poslouchá. Určitě to nechcete aspoň zkusit?" zkusila to ještě jednou, ale pak už nechala klesnout víčka. Spát bude, ať už bude Orso mlčet nebo ne. Vážně byla docela unavená a věřila, že v přítomnosti tohohle vlka může spát bez obav. Vyhodnotila ho jako neškodného dobráka a asi trochu troubu. Pro ni ideální společník. Zívla si a vzápětí už odplouvala do říše snů.