Příspěvky uživatele

< návrat zpět

5. Navštívit alespoň 2 jeskyně a rozhodnout, která je dle tvého názoru nejstrašidelnější. (1/2)
//Východní hvozd přes Zrcadlové hory

Šplhala do hor, což bylo trochu nepříjemné, protože kousanec od kojota na stehně ji pěkně štípal. Krev už jí netekla, ale litovala, že toho malého skřeta neupražila úplně na škvarek. Kéž bys chytil prašivinu, ty jeden zatracenej trpaslíku, prskala v duchu a najednou ztratila pevnou půdu pod nohama. Místo na horské stezce se octla na hladké kamenné klouzačce kamsi pod zem. Stačila jen vypísknout a už se rozplácla na chladné zemi dole.
Nic se jí nestalo, ale netušila vůbec, kde je. Mžourala kolem sebe do tmy, dokud si její oči alespoň trošku nepřivykly šeru. No, hledala jsem místo k ukrytí se, tak jsem ho asi našla, zakoulela očima a natáhla se ke stěně. Momentálně se jí nechtělo řešit tenhle problém. Mohla si nejprv odpočinout. Byla to konec konců jenom jeskyně, nebylo na ní vůbec nic děsivého, a cítila, jak tudy proudí vzduch. Budou tu i další vchody a východy.
Chvíli tam tak polehávala u stěny, odpočívala, podřimovala, ale vtom jí došlo, že někoho cítí. O čenich se jí lehce otíral cizí pach - vlčí. Někdo tu byl s ní. Nepříliš daleko. A už si odpočinula natolik, aby se škodolibý plamínek v její duši opět rozhořel. Potichounku se zvedla a vměstnala se co možná nejvíce do prohlubně ve stěně, která nebyla ničím víc, než slepou chodbou. Doufala, že je dost schovaná. Slabým, vyplašeným hláskem potom zavolala do hlubin jeskyně: "H-haló? Haló, je tu někdo? Jsem tady dočista ztracená..." Doplnila své divadýlko i malým fňuknutím. Na tlamě jí však pohrával zubatý úšklebek odrážející veškerou neplechu, kterou měla v plánu.

//Kiërb přes Gejzírové pole

Těsně za řekou ji čekalo další překvapení. Země tu explodovala! Horká voda se vznášela k nebesům. Bylo tam tedy díky tomu příjemně teplíčko, které jí hezky prohřívalo promrzlé kosti. Bylo to skvělé místo, plné adrenalinu. Hrála si chvíli sama mezi gejzíry, uskakovala na poslední chvíli proudům horké vody a smála se zplna hrdla, dokonce i když jednou nebyla dost rychlá a jeden menší jí trochu opařil špičku ocasu.
Nakonec přeskákala úplně celé pole a před ní se zase tyčily vysoké stromy lesa. Nezaváhala ani na chvíli a vběhla dovnitř do propletené džungle, kterou byl Východní hvozd. Byla zde cítit spousta zvířat, nejspíš kamzíků, a pak také něco dalšího. Smradlavé šelmy. Kojoti! Uvědomila si, co jsou zač, až když po ní jeden vyběhl. Hodovali tu na kamzíkovi. Chiara nezaváhala, překulila se na záda a pořádně kojota rafla. To už se po ní ale sápal další. Tenhle ji pěkně ňafnul do stehna. Chiara zavřeštěla a její kožich sám od sebe vzplanul. Kojoti její žár pocítili na vlastní kůži. Zasmrděly spálené chlupy a teď to byli zase oni, kdo kňučeli a dávali se na útěk. Vlčice vrčela, plameny z ní šlehaly a zaháněly na útěk i další členy malé kojotí skupinky. Nakonec se rozhodli, že jim to za to nestojí. Stáhli se do stínů mezi stromy. A Chiaře zbyl kamzík, kterého ulovili.
"Zmetci jedni," odplivla si a olízla si krev z pokousané nohy. Snad neměli vzteklinu nebo tak něco. Bez ostychu se pustila do jejich kořisti. Snad si ji zasloužila, ne? Když už kvůli ní musela utrpět nejen zranění, ale i potupu. Zahnala kamzíkem hlad a začala se poohlížet po místě, kde by si trochu odpočinula. Pobíhala kolem, prala se a používala magii... začínalo toho být trochu hodně i na ni. Zamířila směrem, kde bylo více skal a krajina se svažovala vzhůru. Ve skalách určitě nalezne úkryt.

//Zrcadlové jeskyně přes Zrcadlové hory

//Safírové jezero přes Ledovou pláň

Podivná zvířata, která žila v ledové krajině, byla nepochybně zajímavá a Chiara nevěřila, že na ně jen tak zapomene, ale už se chtěla prostě přesunout někam, kde ještě není sníh. Přeběhla přes tu nechutnou větrnou planinu s ušima připláclýma k hlavě. Tentokrát měla vichr alespoň v zádech, takže si mohla namlouvat, že ji pohání kupředu. To už ji ale tlapy donesly k řece. V některých místech byla pokrytá vrstvou ledu, ne však tady. Naštěstí i zde přes ni vedly záhadné mosty. Kdo je postavil a proč? Písková vlčice netušila, ale říkala si, že ten někdo musel být vážně machr, protože to byl zcela geniální nápad. Jen škoda, že už musel být dávno mrtvý, některé z těch mostů vypadaly opravdu prastaře. Třeba ten, na který se právě vydala. Pod tlapami se jí tak trochu drolil, ale přežil její přechod vcelku a ona si na něm ani nezlámala nohy. Vítězství!

//Východní hvozd přes Gejzírové pole

1. Objevit jednorožce, bílého rysa a příšeru v jezeře. (3/3)
//Ledová pláň

Ano, něco před ní skutečně bylo. Jezero. Obrovská vodní plocha, až přízračně modrá. Bylo to další krásné místo, které se muselo nacházet na protivném severu. Vítr se tu dál proháněl, ale hryzal o něco méně, než na samotné pláni. Zato z hladiny vody stoupal lezavý chlad. Chiaru okamžitě začaly zábst tlapky. Žije tu vůbec něco? Někdo? To bylo poněkud diskutabilní. Zatímco procházela po břehu jezera, našla jen jednu známku toho, že tu nějaký život existoval, i když tenhle už skončil - mrtvolku zajíce běláka. Něco ji napůl sežralo a vypadala už docela staře, ačkoliv v chladu zachovale. Chiara neměla žádný zájem ji jíst.
Napila se však z jezera. Pomalu, bylo skutečně hrozně ledové. Ve chvíli, kdy už zvedala hlavu od vody, viděla, jak se pod hladinou cosi mihlo. Něco opravdu obřího. "Co to k čertu-?" Ucouvla, stáhla uši lehce dozadu a čekala, zda se něco bude dít. Nic, nic... a potom znovu spatřila tmavý stín ve vodě, tentokrát blíž ke břehu. Byla to ryba? Jestli ano, pak to byl ten největší macek, jakého kdy viděla. Chtěla si ho prohlédnout líp. Okamžitě se pustila do práce. Plamínkem drženým poblíž zaječí mrtvolky ji částečně rozpustila, čapla ji do tlamy a hodila ji tak daleko do jezera, jak dokázala. Ještě, než dopadla na hladinu, vystřelilo z jezera asi do poloviny své plné velikosti podivné stvoření. Štíhlá hlava se zubatou tlamou, dlouhý krk, zavalité tělo s ploutvemi. Šikovně chňaplo zajíce ještě ve vzduchu a s mohutným šplouchnutím se zřítilo zpět do vody. Zmizelo pod hladinou a jen divoké vlny prozrazovaly, že tu ještě před chvílí bylo.
Chiara stála jako opařená. Stála dlouho. Na tohle vskutku neměla co říct. Proto se spokojila s neslušnou nadávkou a raději se otočila, aby odtud zmizela. Co kdyby se příšera rozhodla, že jí zajíc nestačil? Krom toho měla krajů ledu a sněhu už plné zuby.

//Kiërb přes Ledovou pláň

//Křišťálová louka přes Kierb

Vzdálila se od jednorožce, ale to neznamenalo, že na něj dokázala přestat myslet. Byl vážně krásný. A skutečný. Nebyly to jen pohádky pro vlčata. Zdálo se, že tady se mohou realitou stát i ty nejdivočejší představy. Proč vlastně ne? Magie tady prorůstala zeminu jako podhoubí, padala tu s deštěm, létala na větru, takže bylo vůbec čemu se divit?
Místo, kam ji tlapy nesly, bylo už o poznání méně magické. Proháněl se tu ledový vítr a metal jí do očí spršky sněhu a dokonce i ledových krystalků, které nepříjemně bodaly. Tiše nadávala a probíjela se větrem kupředu. Zdálo se jí, že tam cosi vidí... nebo to byly jen přeludy vzniklé matoucím tancem vloček? Pokračovala tvrdohlavě dál. Něco tam určitě bylo. Byla si jistá.

//Safírové jezero

1. Objevit jednorožce, bílého rysa a příšeru v jezeře. (2/3)
//Kiërb

Kráčela podél řeky, nijak nespěchala, ale ani se neloudala. Noc uplývala v poklidu, ale přišlo jí, že vítr je postupně chladnější a chladnější. V jeho poryvech se občas úplně otřásla. Brr, vážně nesnášela tuhle zimu a všechno. Přesto pokračovala dál k severu. Proč? Kdybyste se jí zeptali, asi by vám ani žádnou konkrétní odpověď nedala. Prostě chtěla vidět, co tam je, a když tam nic nebude, půjde zase zpátky. Když už ale vytáhla tlapy z Vrby, tak ať to stojí za to. Třeba najde něco zajímavého, či dokonce užitečného.
Od řeky se vzdálila, když už noc pomalu směřovala spíše k ránu. Tma šedla a měnila se spíše v šero, i když o nějakém světle se ještě nedalo moc mluvit. Všechno mělo přízračný nádech bezčasí, jaké se světa zmocňovalo v tento čas, hodinu nikoho. Chiara tajila dech, aniž by si to uvědomovala, chvílemi se lehce klepala ve studených poryvech větru. Pod tlapkami jí náhle cosi křuplo. "Oh," vydechla, když sklonila hlavu a spatřila kvítky, které však úplně rostlinami nebyly. Při bližším ohledání zjistila, že jsou všechny z ledu. Krása. Kéž by si mohla některý strčit za ucho! Nemohla ale přijít na to, jak to udělat. Když se jednoho dotkla, pod tlapkami se jeden okvětní lístek hned ulomil a celá věc byla příliš křehká.
Zatímco se zaobírala tímto problémem, zaslechla za sebou tiché křupání ledové krustičky. Někdo další tu chodil. Pomalu se otočila a zůstala stát jako přimražená. Zvíře, které spatřila, jí vzdáleně připomínalo laň nebo losici, ale rozdíly byly patrné na první pohled. Tak kupříkladu bylo celé stříbrné, včetně dlouhé hladké hřívy a splývavých žíní ocasu. Ušlechtilá hlava měla mírný klabonos a z prostředku čela tvorovi trčel jediný jemně zářivý roh. Jednorožec. Jako říkala Dipsi. To mě podrž. Pozorovala plachého tvora, jak opatrně našlapuje po louce a pase se na ledových květech. Taková nádhera!
Stála tam několik minut, ale musela nakonec vydat nějaký zvuk, který jednorožce poplašil. Zvedl hlavu, dupl stříbrným kopýtkem a výhružně frkl, přičemž vypustil z nozder obláčky páry jako lítá saň. Nezaútočil na ni, ale bylo vidět, že dává na odiv svůj roh a naznačuje, že by ji mohl klidně prošpikovat skrz naskrz, kdyby se mu zachtělo. Chiara se nenechala přemlouvat, nečekala, jak se kopytník rozhodne, prostě se sebrala a zmizela. Srdce jí ale stále přímo plesalo. Jednorožec! Jako z pohádky! Vyplatilo se navštívit ten protivný sever.

//Ledová pláň přes Kierb

//Houbový ráj přes Převrácenou planinu

Vyrazila přes louku a popravdě se jí tam šlo jaksi divně. Přišlo jí, že do vršku se jí jde líp, než z vršku, chvílemi měla pocit, že se jí snad tlapy musí propadnout do země, jak je měla těžké... Trochu se jí z toho motala hlava a vážně to nebylo nic moc. Nejspíš ještě doznívaly účinky magických houbiček. Před sebou ale slyšela zurčení řeky a tak spěchala, aby už u ní byla. Jazyk se jí úplně lepil na patro, jak měla tlamu vysušenou.
U řeky se zastavila a vděčně pila. Bylo vůbec něco krásnějšího, než čerstvá chladná voda do žíznivého těla? V tu chvíli by klidně odpřísáhla, že vůbec ne. Pila a pila až úplně do sytosti. "Áááh," mlaskla si, cítila se jako znovuzrozená, jako zvadlý kvítek, který rozkvetl s přívalem nové vláhy. Pohybem si i rozhýbala ztuhlé svaly, jen ta natlučená hlava ji pořád trochu bolela, ale s tím se dokázala smířit. Pohlédla proti proudu řeky. Ve tmě pořádně do dálky neviděla, ale tušila, že někde tím směrem se tyčí hory. Nechtělo se jí lézt po dalších skalách, ale napadlo ji, že by se tam někam mohla vypravit. Severní kraje ještě příliš nepoznala. Otočit se může vždycky, že ano.

//Křišťálová louka

Probuzení bylo kupodivu celkem příjemné. V barevném listí si ležela jako v peřince a nejspíš někdy během večera přešla z mdlob do prostého spánku. Protáhla se a se zašustěním se začala převracet na břicho. Úplně si nepamatovala, co přesně se stalo... a to, co si pamatovala, by raději zapomněla. Nepřítomně si promnula bolavé místo na čele, které nebylo úplně boulí, ale nemělo k ní daleko. "Co jsem to vyváděla," zabručela - v mateřštině, jak už tomu bývalo, když mluvila sama k sobě. Svaly v tlapách ji bolely, jako by uběhla snad maraton a v hrdle měla hotovou poušť. Musela sama sobě přiznat, že to s těmi houbami přehnala. Aspoň, že po nich nebylo zle, jako když jeden přebral zkvašeného ovoce. Protáhla si ztuhlé nohy, ale příliš to nepomohlo a žízeň tím pochopitelně taky nijak neumenšila. "Tak jo, holka, čas vyrazit," pobídla sama sebe. Jeden by si myslel, že už jí to dobrodružení bude stačit, ale kdepak. Krom toho, musela někde uhasit tu strašnou žízeň.

//Kiërb přes Převrácenou planinu

8. Bát se vlastního stínu v alespoň 5 postech (5/5)

Octla se opět na vlastních nohou, ale jak šlo slunce níže a stíny se dloužily, spatřila v tu chvíli cosi strašného. Její vlastní stín se plazil vysoko, vysoko po kmenu jednoho z těch stromů, které dosahovaly až k obloze. Viděla, jak se plazí výš a výš, tyčil se nad ní do neuvěřitelné výšky a ona si uvědomila, že je pozdě. Příliš pozdě. Prohrála... a teď? Teď ji čekal hrozný osud. "Prosím, ne," hlesla a přikrčila se před tím monstrem, které tolik let poslušně klusalo po jejím boku. Celý les se svíjel, větve proměněné v děsivá chapadla, barevné podzimní listí šustilo, jako když chřestýš výhružně třese ocasem. A stín rostl. Rostl. A ona se nakláněla. "Ne," zapřela tlapy, ale nebyla to ona, kdo se nakláněl, byl to celý svět. Držela se pevně, ale nemohla to zvládnout. Třásla se celá jako ratlík, protože viděla, co se stane, co se musí stát, čemu nedokáže zabránit. Přepadne po hlavě přímo do temné kaluže svého stínu a ten ji pohltí, zničí, spolkne. Nevěděla, že stíny mají tlamu, ale ten její tu svou teď otevřel. Chiara zaječela, močový měchýř jí povolil a vzápětí omdlela, což bylo čiré milosrdenství jejího přetíženého mozku, který se rozhodl radši vytáhnout baterky, než celá mašina exploduje, takže si alespoň tuhle potupu později nepamatovala. Její tělo dokončilo svou cestu - překlopila se vpřed, čelem narazila s tichým zaduněním do stromu a překulila se na bok do měkké peřinky z listí.

8. Bát se vlastního stínu v alespoň 5 postech (4/5)

Ač její ryk zněl možná hrdinsky, ve skutečnosti snad ještě nikdy neměla tak nahnáno. Vyceněnými tesáky se ohnala po stínu, ale ten parchant byl rychlý. Čenichem narazila jen na holou zem. Skočila po něm, aby ho roztrhala drápy, ale zabořila je jen do zeminy. Mrštně se jí vyhýbal, prokluzoval jí pod tlamou i pod tlapami a na Chiaru šla už doopravdy panika. Co když ho nezvládne zneškodnit včas? Ona nechce být stínem! A teď se jí dostal do zad a-
"No!" vykřikla, zakňučela a stáhla ocas mezi zadníma nohama až k břichu. Padla k zemi a nejspíš se jí povedlo útoku vyhnout, ale teď se stín válel v podzimním listí s ní. "Ne, ne, no, JDI ODE MĚ!" Zakousla se do něj, kousala a kousala. Plivala listí, mech, klacky, ale stín to několikrát schytal, musel, prostě musel, viděla, že se tolikrát trefila, ale přesto pořád neměl dost. Oplétal se kolem ní, natahoval se po ní, vtahoval ji, ano, cítila, jak klesá do té temné kaňky. Divoce kolem sebe kopala, až se jí povedlo probojovat se znovu na nohy. Poslední šance.

8. Bát se vlastního stínu v alespoň 5 postech (3/5)

Ještě to nevzdávala. Zdálo se jí, že může běhat rychleji, než normálně, svět se kolem ní míhal v podzimně barevných šmouhách, ale postupně se běh stával těžším a těžším. Nejen, že se svět míhal, on se i různě nakláněl a nakonec musela zastavit, protože se jí tlapy už moc pletly a v boku ji píchalo. Svět se ovšem nezastavil s ní, zdálo se, že by chtěl běžet dál, vlnil se a nakláněl. Chiara si uvědomila, že všechny stromy kolem mají minimálně sto metrů na výšku. Na vteřinku zapomněla na stín a hleděla na ten div - připadalo jí to alespoň jako vteřinka. Ve skutečnosti to bylo téměř pět minut, kdy jen s lehce pootevřenou tlamou zírala do větvoví. Nakonec sebou však škubla. Fajn, dobře, tak si těch hub možná vzala trochu moc, ale teď měla jiné problémy. Horší problémy.
Stín se jí stále plazil u nohou a opravdu to vypadalo, jako by se svíjel. Ležel tam jako černá kaňka, jako díra, která ji chce pohltit. Uvědomila si, že to je ono - to je přesně to, co stín chce udělat. Spolkne ji, pohltí ji a potom ona bude stínem a on bude tělo. A jakmile jí to došlo, stín se přímo vymrštil proti ní. Utíkat už nemohla. Musela bojovat. "Živou mě nedostaneš!" zaječela a vrhla se po něm.

8. Bát se vlastního stínu v alespoň 5 postech (2/5)

Vyskočila na nohy, ale stín se jí držel jako přilepený. Bylo jasné, co musí udělat. Musela se ho zbavit, protože jinak... jinak se stane něco hrozného. Nevěděla co přesně, ale líbit se jí to nebude. Věděla to. Cítila to. Zvedala střídavě přední tlapy do výšky, ale stín se tak snadno setřást nenechal. Co víc, zdálo se, že je ještě naštvanější. Ježil se a nafukoval, až byl jako tlustý pavouk uprostřed husté sítě. A ona? Moucha zamotaná do stříbrných vláken. "Nech mě!" vřískla nad tím přirovnáním, které se jí zjevovalo před očima a vyskočila krkolomně do vzduchu všema čtyřma najednou. I když to byl hodně vysoký skok, stín tím nesetřásla. Polévalo ji horko. Co s ním? Jak se ho zbavit, než jí ublíží?
Utéct. Musela mu utéct. Vyrazila tryskem přes les, ale kdykoliv si myslela, že už ho ztratila, stačilo se ohlédnout a byl jí v patách. Chvíli běžel vlevo, chvíli vpravo, chvíli přímo za ní, ale následoval ji a nezískávala nad ním vůbec žádný náskok, i když běžela tak rychle, jak jenom dokázala. Mrštně kličkovala, chvílemi vyskakovala do vzduchu, ale kdepak. Na stín to nestačilo.

8. Bát se vlastního stínu v alespoň 5 postech (1/5)
//Tenebrae

Od řeky pokračovala dál - a hele, tady to poznávala. Přes tenhle les procházela někdy loni nebo kdy vlastně. Zkrátka když mířila poprvé do Vrbového lesa, jen to tehdy ještě netušila. Vzpomínala si, že se tu občerstvovala hříbky, ale dnes hlad pořád ještě neměla a musela by být vážně hodně hladová, aby podruhé riskovala, že kousne do hořčáka, děkuju pěkně.
Přesto celkem žasla, kolik hub se tady i letos urodilo. Obdivovala krásné červené muchomůrky, dokonce pod jedním stromem našla houby fialové a o kus dál zelené s takovou pěknou bílou krajkou kolem klobouku. Nejspíš to nebylo k jídlu, ale na pohled byly vážně pěkné, to musela uznat. Ale potom... "Ale alé," protáhla a rozpustilý škleb se jí znovu objevil na tváři. Pod drobným stromkem objevila docela nenápadné houbičky, které však okamžitě poznala. Jednou už je vyzkoušela. Kdo jen jí to ukázal? Viviana, vzpomněla si a nějak ji to nepřekvapilo - jistě, že to byla ona, stará dobrá Viv, skoro jmenovkyně Alfredovy květinky. Bettina nás málem vykostila, zachichotala se a bez nějakého většího přemýšlení jich pár schramstla. Možná to bylo trochu moc, ale co. Užije si zábavu, ne? Když už tady byla chuděrka tak sama.
Lehla si pod strom a čekala. Sledovala, jak se barevné listí ve větru pouští větví, poletuje vzduchem, ale po čase ji víc zaujala kůra. Byla tak... kůrovitá. Nikdy si nevšimla, že to vypadá, jako by v kůře stromů byly mapy a celé krajiny. Tady byla vyrytá řeka, tady se zase tyčilo pohoří... Zamrkala a malátně se pousmála. Jo, fungovalo to. To teda vážně jo. Ve večerním světle mělo všechno uprostřed podzimního lesa zvláštní zářivé aury a vlastní stín jí ležel u nohou jako věrný pes. Jenže jak tak na něj koukala, zdálo se, že náhle... tmavne. Chiara se polekaně zajíkla. Vypadal náhle nepřátelsky. Jako by se po ní sápal místo toho, aby ji doprovázel. Stočila si tlapy pod sebe, ale on je samozřejmě následoval. Polkla, v tlamě měla najednou hrozné sucho. Co teď?

//Prstové hory přes Tmavé smrčiny

Nakonec se jí povedlo najít stezku, která vedla dolů, tedy směrem, který chtěla. Nechala za sebou nepříjemné kopce i děsivé kvílení meluzíny. Obklopil ji temný les, ale toho se nebála. Věděla, že v temných lesích, jako je tenhle, toho většinou moc nečíhá, protože ničemu se příliš nechce prodírat houštinami, když je v okolí mnohem víc přívětivějších míst pro život. Docela ji proto překvapilo, když kolem cítila zvěře nemálo - ale opět, nic děsivého. Navíc, co by mohlo být v temném lese děsivějšího než já? zakřenila se pro sebe do šera a pro vlastní potěchu nechala zasršet vzduchem spršku jisker.
Černý les ji dovedl k černé řece, přes kterou jako kosti prehistorických gigantů ležely vybělené kmeny mrtvých stromů. Chiara na jeden vyskočila, aby si našla cestu na druhou stranu, nedávala přitom žádnou váhu vzpomínkám (lio! utíkej!), které se jí při tom snažily procpat do hlavy. Dobře věděla, že jak začne pochybovat, rozkomíhá se a potom ji spolkne černý proud dole. A to nechtěla. Prostě přešla na druhou stranu a dolů se ani nepodívala.

//Houbový ráj

//Konec světa přes Zpěvné věže

Hory se táhly dál a dál a Chiaru přestávaly popravdě bavit. Šíleně tu foukalo, musela pořád klopýtat přes nějaké kamení a proplétat se uzoučkými stezkami... Ne snad, že by na to neměla! O ne, o ne ne ne, jen si nemyslete! Zvládala to naprosto s přehledem, zvládala by to třeba celé týdny, kdyby musela. Jenže ona nemusela, v tom byl ten vtip. Takže spěchala, jen aby už našla nějaké příhodné místečko, kde z hor sestoupit.
Dole pod sebou viděla spoustu zajímavých věcí, pravda. To je ta pláž, kde jsme s Duncanem... Blaženě se pousmála té krásné vzpomínce. Kde jen byl Duncanovi konec? Ještě by ráda viděla tu jeho pohlednou frajerskou tvář, slyšela jeho sametový jižanský hlas, přitulila by se k tomu tmavému kožichu... Jenže Duncan byl fuč a ona byla sama. Sama samotinká, jen se zpěvem větru, který jí připadal trochu strašidelný. Brr. Ať už jsem pryč.

//Tenebrae přes Tmavé smrčiny