Příspěvky uživatele

< návrat zpět

CHIARA 1

Narážka na jeho zelené zbarvení se ho viditelně dotkla. Chiara, vlastně obě Chiary, stočily uši dozadu, když Belial zavrčel. "Není třeba se hned rozčilovat," chlácholila ho, i když v duchu koulela očima. Pán byl taková trochu netykavka, co? Naštěstí se neurazil natolik, aby se na ni úplně vykašlal. Jistě by si ale poradila i pak. Říkal, že za tou záhadnou osobou stejně míří, takže by ho mohla nenápadně sledovat... ale nebylo to potřeba. Zatím ne. Ale co bude dál?
Stříbrňák měl přání a na tom mohlo všechno ztroskotat. Chiara netušila, o co ji požádá, její řečičky a smutná očička příliš nefungovaly. Cítila, že je ochotná pro návrat do normálu udělat hodně, ne ale všechno. Úlisný vlkův úsměv se jí příliš nezamlouval. Tušila, kam to vede. Dělala ale hloupou. "Ráda ti pomohu s tvou kletbou, ale musíš mi říct, jak to můžu udělat. Jinak nemůžu nic slibovat." Doufala, že se plete a že Stříbrňák bude chtít zkoušet něco jiného, než co naznačuje jeho slizký úsměv. Byla by ochotná? Cítila, že se uvnitř ní cosi trochu stahuje... cosi, co se opět začalo uvolňovat, jakmile jí k čenichu dolehla vůně fialových květin. "Dio mio, to je docela... síla, že?" zachichotala se znenadání a zhluboka se nadechla vůně z květu nejblíž k její tlapě.

CHIARA 2

"Jako znamení neobyčejnosti a výjimečnosti to funguje skvěle," přisadila si ke slovům své dvojnice a doufala, že se přes to Stříbrňák rychle přenese. Potřebovala, aby byl v dobré a ochotné náladě, zároveň se ale prostě musela ujistit, že to zelenisko není nějaká nákaza. Ona to totiž na svém kožichu nechtěla. Pro dobro celého tohoto podniku se však rozhodla, že bude možná lepší nechat si podobné poznámky pro sebe.
Vlk je vedl dál a trval na tom, že své přání dostane, jinak nebude žádná pomoc. Viděla jeho úsměv, slyšela jeho slova, viděla i jak se tváří Fena. No toto, pomyslela si trochu pobouřeně. To na pláži s černým pískem byla jedna věc, ale upřímně, Belial nebyl žádný Duncan. Pokud plánoval vyslovit to, co si vlčice myslela, pak netušila, jakou odpověď by mohla dát. Nebyla upjatá, dělat očka na vlky a pohrávat si s nimi, to ji bavilo, ale jít zrovna s tímhle někam do křoví...? Eh. Znovu se podívala na Fenu, která se nyní tvářila jako to nejnaivnější neviňátko, a zvažovala, jestli by byla ochotná se kousnout a nabídnout takovou službu výměnou za možné řešení. Její úvahy ale byly brzy přerušeny. Fialová louka kolem nich omamně, sladce voněla. "Huh. To tedy je," odsouhlasila Feně překvapeně. Vážně to byla moc příjemná vůně.

//Liliový palouk

CHIARA 1

Zajímalo ji, co vlkova kletba obnáší, ale on se rozhodl dělat tajemného. Podle jeho nabručeného výrazu soudila, že ho to asi žere... konec konců, kdyby tomu tak nebylo, nejspíš by se těžko dalo mluvit o nějaké kletbě. Na první pohled prokletě nevypadal, pokud tedy nepočítala ty zářivě zelené fleky, které se po jeho těle snad šířily. Trochu se otřásla. "Nemá to ale nic společného s tou zelení, co ti raší v kožichu, viď?" Domnívala se prve, že to jsou zkrátka známky magie, podobně jako Bouřina barevná očka a ten klinkotavý náramek, co nosila na tlapě, ale co když to v tomto případě bylo jinak? Co jestli ten vlk měl nějakou nemoc, která by mohla napadnout i její kožich.
Ona taky doufala, že Belialův přítel radil dobře. "To jsme dva," odfrkla si a pustila se přes řeku za Stříbrňákem. Ovšem byl tu malý háček. Jako vždy a ve všem. Chiara na něj chvíli hleděla, potom se ušklíbla. Vlk byl mazaný, žádný dobráček, který by se pro druhé rozdal jen tak zadarmo. Tomu dobře rozuměla, ale jen tak snadno se nechtěla nechat uvrtat do něčeho, čeho by později mohla litovat. "Zdá se, že nic na světě není zdarma," povzdechla si a zatvářila se velice zdrceně, hotová hromádka neštěstí. "Ale tak už to konec konců chodí, že? Jenže se těžko něco předem slibuje, když vůbec nevím, o co jde. Zase tak moc toho na světě nemám, co bych mohla nabízet, víš?" vrhla po Belialovi smutnýma očkama, i když měla tušení, že to na něj fungovat jen tak nebude. Zdál se jako tužší oříšek, než byl třeba takový Orso, chudák hloupá naivní.

CHIARA 2

Původ ani povahu své kletby neprozradil, pouze, že je nejspíš opravdu hrozná. "Tak to musí být opravdu strašlivá," prohlásila Chiara soucitně, i když jí myšlenky šrotovaly podobným směrem, jako Feně. To zjistila, když ona vzápětí vyslovila její obavy nahlas. Zvláštně se doplňovaly a jí z toho bylo vážně divně. Nikdy ji nenapadlo, jaké by to mohlo být, mít dvojče, a teď skutečně doufala, že je to jen dočasné. Takhle se nedalo žít, za chvíli by jí z toho přeplo.
Belial je vedl vpřed, k řece a přes ni. "Tři," ozvala se, když se ta druhá pokusila předstírat, jako že neexistuje a nedoufá, že jim ten záhadný Někdo pomůže. Nehodlala se nechat vyšoupnout - a ani podfouknout. Co by po ní mohl Belial výměnou chtít, huh? Ač nerada, musela s Fenou souhlasit. Tohle se slíbit nedalo. I ona se nyní tvářila jako nebožátko, které nemá na světě nic kromě vlastního kožichu. "Život je boj," sdělila Feně, "nedivím se, že za svou pomoc něco chceš," dodala směrem ke Stříbrnému, "ale opravdu toho není moc, co bych mohla nabízet. Ale vynasnažím se." Věděla, že se vynasnaží se z toho hlavně co nejšikovněji vyvlíknout. Ale hezky jeden problém po druhém.

//Elypole

//plynutí času je podfuk :D

CHIARA 1

Stříbrný se nafoukl, div, že nepraskl, když uslyšel Chiařina slova. Vlčice se tomu v duchu poušklíbla, i když výraz na její tváři se neměnil. Když mu bude trochu podlézat, určitě jí pomůže s kde čím - jestli ví hodně o magiích, musí z toho vytřískat, co se dá. Jestli sama brzy nepřijde na to, jak ta kouzla zvládnout, nejspíš tady dlouho nepřežije. "Opravdu?" naklonila hlavu ke straně se značným zájmem, který byl z větší části předstíraný. Momentálně jí Stříbrňákovy problémy byly celkem u oháňky, když musela řešit ten svůj. To mu ovšem říct nemohla. "Tak tedy doufejme, že tvůj přítel rozdává dobré rady a že ta tvá záhadná osoba dokáže pomoct nám oběma," prohlásila a ušklíbla se směrem k Podfukářce. Jestli vlk - Belial - nelže, pak ta druhá brzy zmizí nebo na sebe alespoň vezme svou pravou podobu. Její podfuk bude u konce a ona se bude konečně moci vrátit k normálnímu životu a hledání své rodiny. Takhle v tom pokračovat nemohla a to věčné zdržování už jí lezlo na nervy. "Pojďme," přikývla souhlasně a vykročila.

CHIARA 2

Štvalo ji, že to byla zrovna Fena, kdo způsobil, že se Stříbrňák načepýřil jako kohout na hnojišti. Na druhou stranu, jeho dobrá nálada byla žádoucí i pro ni, takže jí vlastně ušetřila práci. "Jakoupak kletbu? To zní příšerně," začala se zajímat vzápětí poté, co ta s rudou lilií položila svou otázku. Ani ona se o to ve skutečnosti zase až tak dvakrát nezajímala, ale klidně si bude hrát na kámošku, pokud to znamenalo, že Stříbrňák bude ochotnější zbavit ji té otravné přílepky. Přestávala už věřit, že to je někdo, kdo si na ni jen hraje. Reagovala strašlivě podobně způsobu, jakým by reagovala i ona. Nikdo ji nemohl tak dobře napodobovat. Nebo snad ano? "Jestli vůbec? Jedna z nás to je určitě a já moc dobře vím, která," poušklíbla se na Fenu a vyrazila za Belialem. "Brzy se to konec konců objasní." A pak se snad ta druhá rozplyne v oblaku nazrzlých chlupů a ona se bude moci vrátit ke svému životu.

//Tenebrae

CHIARA 1

Jen nerada přiznávala, že s tou podfukářkou, která se ještě opovažovala nazývat Danteho svým otcem, v něčem souhlasí, ale popravdě jí přišlo, že docela uhodila hřebíček na hlavičku. Jo, ten vlk vypadal dost divně na to, aby o tomhle mohl něco vědět. To zelené, co mu rašilo v kožichu, snad nebyla jenom obyčejná plíseň ze zanedbané hygieny, mohla to dost dobře být nějaká kouzelná znamení. Poprvé na svou dvojnici koukla trochu míň nepřátelsky. Proč ne? Udělaj z toho problém tohohle Stříbrňáka.
Naštěstí se zdálo, že na té domněnce vážně je něco pravdy. Vlk prohlásil, že o kouzlech toho ví vážně hodně, ba co víc, že je dokonce nesmrtelný? To bylo tedy hodně odvážné prohlášení, ale kdoví proč to z jeho tlamy znělo tak přesvědčivě, že Chiara ani nepadla na zády smíchy. "Ach, tak to by pro tebe rozluštění této záhady nemělo být žádným problémem, že?" pronesla vemlouvavě a zavlnila ocasem. Jistě nebude těžké ho přemluvit, aby jim pomohl. Měla teď už nějakou naději, že se té Podfukářky zbaví, a začala se tedy trochu uklidňovat. "Prokletí, říkáš... Rozhodně se cítím prokletě," střelila pohledem po tom svém nepodařeném odrazu. "Proč ne. Stojí to za prozkoumání." Srdéčko jí poskočilo. Nečekala, že budou magie v zemi kouzel až takovým problémem, ale pokud zde existoval někdo, kdo může pomoci, snad to nakonec nebude tak zlé. "Mimochodem, jsem Chiara," prohlásila a popravdě už se skoro ani nepodivila, když ta slova zazněla ozvěnou.

CHIARA 2

Odhadla vlka dobře. Ty zelené značky byly dost dobrou nápovědou, ale stejně na sebe byla hrdá a neodpustila si samolibý úšklebek věnovaný Feně, která si jí však v tu chvíli bohužel nevšímala. Ale co, jí prozatím stačil tenhle důkaz, že ona je ta chytřejší. Poslouchala, co o sobě stříbrný vlk prohlašuje - že je jedním z místních nesmrtelných, že ví, kdo by jim mohl pomoci. Fena se toho pochopitelně hned chytla a Chiara jí to snad ani nemohla zazlívat. Jestli ta chudinka fakt věřila, že ona je tou pravou, tak ji čekalo nemilé překvapení. Stříbrný to možná nepoznal, ale ten expert, za kterým je mínil vzít, to pozná ze sta metrů. Bude stačit jediný pohled. "Sí, to rozhodně stojí. Věděla jsem, že mě nezklamete, signore," vystřihla na tváři zářivý úsměv a střelila pohledem po té s červenou lilií. Prokletě se jistě cítily obě. Ona tedy vážně hodně - představila se Stříbrnému, ale ve stejnou chvíli promluvila i ta druhá, takže se opět cítila, jako by mluvila v jeskyni s drzou ozvěnou. Těžce si tomu povzdechla. "Čím dřív vyrazíme, tím líp." Z tohohle bych se taky mohla zbláznit.

CHIARA 1

"Dvojčata?" vyhrkly opět obě Chiary zaráz. Už se ani neobtěžovala za to na Podfukářku vrčet, i když jí to pěkně hnulo žlučí. Byla v tom napoodobování až moc dobrá. Skoro jako by jí četla myšlenky. "Ujišťuju tě, že s tímhle individuem nesdílím ani tu nejmenší kapičku společné krve." Teď si to uvědomila, vždyť ona neházela špatné světlo pouze na ni, ale vlastně na celou její rodinu. Ne, tohle muselo skončit. Musela s tím něco udělat.
Vlk se prozatím nezdál být příliš nápomocný. Prohlásil, že toho mají prostě nechat. Na to bych sama nepřišla, zakoulela Chiara očima. Jenže jak tu druhou přinutit, aby přestala? Očividně se k tomu nechystala. "Jenže já jsem já a mám být jen jedna," vysvětlovala rozčileně vlkovi, který vůbec nechápal vážnost celé situace. "Já jsem Chiara, dcera velkého Dona Danteho a jsem jeho jediná dcera toho jména, tohohle kožichu, téhle stavby těla a vůbec všeho. Ona je nějaká zatacená magická podfukářka, copak to není na první pohled jasné?" hučela rozčileně a rozmachovala se přitom s vervou přední tlapou do všech stran, div, že Stříbrnému nevyrazila oko.

CHIARA 2

"Dvojčata?" Zase to zaznělo ozvěnou. Bylo to dost otravné, jak Fena kradla slova přímo z její tlamy. Nemyslela si, že je zase až tak předvídatelná. Určitě i v tomhle byl nějaký špinavý trik. Když hledala zem kouzel, nepředstavovala si, že se bude muset potýkat s tímhle, ale teď byla tu a nebyla ani trochu spokojená s vývojem situace. "Nápodobně," odfrkla si. "Nemám s ní nic společného, dodneška jsem ji nikdy neviděla. Trochu podezřelé, ne?" zvedla čenich k nebi a odvrátila se od Feny, protože už ji prostě nemohla ani vystát.
Doufala, že se jí Stříbrný zastane, bylo totiž naprosto zřejmé, že její strana hádky je ta správná, ovšem on to podle všeho vůbec nechápal. Ani trošku. Byl snad natvrdlý? Dvojčata... každý musel poznat, že ony žádná dvojčata nejsou. "Výborně, tak buď ty a přestaň nosit můj kožich," doporučila Feně, když se začala ohrazovat, jenže vzápětí musela zalapat po dechu. Že by ji zde někdo sledoval a napodobil její vzhled a chování, to by ještě pochopila. I to, že odposlechla její jméno. Ale odkud znala jméno otce? Odkud věděla o Donu Dantem? "Mého otce z toho vynech," hlesla, ale neznělo to tak bojovně, jak chtěla. Byla vyvedená z míry. "To ty jsi ta podfukářka," prskla ještě jednou, i když věděla, že to je zbytečné. Pak ale zabodla zlatý pohled do nazelenalých očí stříbrného vlka. "Ale ty - ty se v tomhle určitě vyznáš. Ty zelené skvrny, co máš v kožichu, jsou určitě taky dílem kouzel, že? Takže se jistě orientuješ v divech zdejšího kraje a víš, jak by to mohla dělat. Jak by mě mohla napodobovat." Teď už jí to ale vrtalo hlavou. Odkud znala tátu? Co se to tady vlastně dělo?

CHIARA 1

Skutečně ji ta ubohá napodobenina nazvala fenou? Ta drzost! Chiara nemohla uvěřit vlastním uším. "Kdo je u tebe fena, ty-" Už to vypadalo, že se semele něco hrozného, jedna druhé skočí po krku a porvou se. Skutečně k tomu nebylo daleko. Jak by mohla skončit rvačka dvou dokonalých klonů (bez ohledu na to, co si o tom myslely, skutečně vypadaly naprosto shodně), než nějakým neštěstím? Jenže na to vlčice v tu chvíli nemyslela, přála si jenom zavřít tlamu té drzé švindlířce.
Než se však cokoliv takového stačilo odehrát, vstoupil na scénu tajemný cizinec. Stříbrný kožich měl místy trochu zeleně proplesnivělý. Obě hlavy ozdobené liliemi se k němu otočily ve stejnou chvíli, v tak dokonalé shodě, až to bylo téměř strašidelné. "Předstírá, že jsem já," prohlásila již řečí místním vlkům srozumitelnou a v obviňujícím gestu bodla rozhořčeně tlapou směrem ke své dvojnici. Její slova zazněla ozvěnou a když se ohlédla, zjistila, že i podfukářka na ni neslušně ukazuje. Zavrčela na ni, ale vrátilo se jí to jako při pohledu na zrcadlivou vodní hladinu. Malicherný spor ohledně krásy, o to přece vůbec nešlo! Šlo o to, že jí někdo kradl identitu. "Je to nějaký kouzelnický trik. Navíc pěkně laciný. Myslí, že nepoznám, když si ze mě někdo dělá legraci," střelila planoucím pohledem po Podfukářce. Mínila to stříbrnému vlku vylíčit všechno tak, jak to je. Co na tom záleželo, že je úplně cizí, už se do toho namíchal tím, že sem přišel.

CHIARA 2

Chystala se té feně bez špetky vkusu zakroutit krkem. Neměla právo se tady procházet v jejím kožichu, který jí mimochodem vůbec neslušel, a dělat jí špatné jméno. Až jí nakope ten tučný zadek, hned bude jasno, kdo je tady pravá Chiara. Už už se krčila, že po ní skočí a ukáže jí, jak se perou u nich doma, jenže ji přerušil neznámý hlas.
Ohlédla se po něm, i když jí cloumal vztek a krev jí hučela v uších. Napadlo ji, že možná přišel Duncan, ovšem tohle byl kdosi zcela jiný. A zvědavý. Chiaře ale v tu chvíli bylo fuk, že cizinec strká čenich do něčeho, po čem mu vůbec nic není. Ba naopak, velice ji potěšilo, že má další pár uší, kterému si může stěžovat. On je určitě rozsoudí! Musí vidět, že ona je ta pravá a ta druhá jen ubohá narychlo spíchnutá napodobenina. "Předstírá, že jsem já," namířila obviňujícně přední tlapu na Fenu. A co myslíte? Ta drzá zlodějka provedla přesně to samé. Chiara na ni zavrčela, ale i to se jí obratem vrátilo. Navíc se jí z tlamy začala hrnout další záplava lží. "Kecy," odfrkla si italsky, než pokračovala řečí místních krajů: "Lže. To ona si utahuje ze mě a napodobuje mě. Vždyť se na ni podívej! Ze sto metrů musí každému být jasné, že já jsem ta opravdová a ona je prachsprostá podvodnice." Pořád jí chtěla jednu vrazit. Nebo deset. Doufala ale, že se třeba vlk postaví na její stranu. Bylo naprosto evidentní, kdo je tady v právu.

//Staré meandry přes Ježčí plácek

CHIARA 1

Pokračovala kupředu. Už byla vážně hladová a také dosti natěšená na to, že možná získá nějaké informace o své sestře, že si to začala rázovat o poznání rychlejším tempem, než předtím. Zkrátka už chtěla být tam, v Duncanově smečce, vyžrat jim spíž a dozvědět se, co dělá Pippa. Že by ji mohla i potkat? Neodvažovala se ani doufat, ale cítila v srdci naději, kterou nedokázala potlačit. Tak se stalo, že vysokého tmavého vlka někde cestou předběhla, a to o pořádný kus. Nakonec si toho všimla, ve chvíli, kdy se zastavila na rozkvetlém paloučku, aby si z větší blízkosti prohlédla krásné květiny. Kde se ten vlk loudá, pomyslela si a sehnula se, aby si jednu červenou lilii utrhla a strčila si ji za ucho.
Když tak učinila a zvedla hlavu, strnula. Rázem zapomněla na Duncana, zapomněla na hlad i na Pippu a vlastně skoro na všechno. Málem sebou praštila. Stála totiž tváří v tvář... sobě. Zdálo se to nemožné, ale nemohlo to být jinak. Ten světlý flíček na čele, vyjevená zlatá očka, pískový kožich a tmavý hřbet... Jen lilie za uchem druhé Chiary nebyla červená, ale žlutá. Vůbec jí neslušela, mimochodem, a vůbec ta druhá byla celá jaksi rozcuchaná a urousaná, jako kdyby se válela kdoví kde. Střelila pohledem kolem sebe. Duncan nikde a ona čelila dalšímu pitomému kouzlu. Stáhla uši dozadu a zavrčela. "Co je tohle za žerty?" zavrčela svou mateřštinou. Jestli ta druhá vážně byla ona (což nemohla být, ona je přece ona), pak jí musela rozumět a nikdo jiný tu nebyl, aby se musela namáhat s cizí řečí, kterou sice ovládala dobře, ovšem italština jí přesto byla bližší a v rozčilení bylo mnohem snazší po ní sáhnout. "Tohle je nějaký magický vtip, že? Ukaž se, kdo jsi doopravdy? Dost mizerná napodobenina, mimochodem. Takhle zacuckaný kožich rozhodně nemám. Ani tak pitomý výraz."

CHIARA 2

V jednu chvíli trhala květiny, v tu další najednou stála tváří v tvář svému zrcadlovému odrazu. I když ne tak docela. Ta Chiara, co stála naproti ní, měla za uchem červenou lilii místo žluté, což vypadalo strašně. Hrozně se to bilo s jejím kožichem a jejíma zlatýma očima. Ať už ji kopíroval kdokoliv, odvedl mizernou práci. Copak měla tak velký zadek? A chlupy na krku jí taky určitě netrčely do všech stran, jako by ji olízla kráva. Tohle byl nějaký nepovedený vtip, někdo si z ní dělal legraci. Že by to byl sám Duncan? Kam vůbec tak najednou zmizel? V Chiařině hrudi se začínal rozžíhat vzteklý plamen. Byla hladová a chtěla za rodinou, takže pohár její trpělivosti, který ani v nejlepších dnech nebyl příliš velký, se dost rychle blížil k přetečení.
Obzvlášť, když ta její laciná kopie spustila naprosto otravným hlasem. Ať už si z ní ale střílel kdokoliv, italštinu ovládal dokonale. To musela uznat. "Co je tohle za žerty? Mohla bych se ptát úplně stejně," přitiskla uši k hlavě a vycenila zuby stejně, jako ta druhá. A stejně jako ona se do ní pustila svou rodnou řečí. Ta s tou rudou lilií ještě měla tolik drzosti, aby předstírala, že neví, co se tu děje. "Nehraj to na mě. Děláš to ty. Nosíš můj kožich, ale jsi někdo jiný. Někdo s velkým tlustým zadkem a krkem rozježeným jako zatracený dikobraz. Prokoukla jsem tě, takže s tím radši koukej přestat, než ti srovnám ciferník, ty jedna feno."

Chiara půjde

//Konec světa přes Eucalyptový les

Vyhlídka na to, že by se mohla dočkat další přehlídky magie, ji upřímně nadchla. "Sí, jistě že chci. Ukazuj, co hrdlo ráčí," pobízela vlka a zvědavě špicovala ušiska, aby jí náhodou něco neuteklo. Kouzla pro ni byla nová a neokoukaná, takže toho chtěla vidět co nejvíc. Duha, kterou vytvořila Bouře, se jí vážně líbila, teď byla zvědavá, co by asi dokázal Duncan. A taky jestli i ona sama někdy dokáže vykouzlit něco víc, než falešný neviňátkovský výraz na tváři. Docela ráda by to zkusila. Bouře jí říkala o nějakém tom skřítkovi nebo bohovi nebo co že to vlastně bylo, co ji těmi dovednostmi obdařilo... škoda, že ten hovor jaksi nedotáhly do konce, vzhledem k Chiary nenadálému přemístění.
Možná by se na bohy začala vyptávat Duncana, ale tématem se rázem stalo cosi mnohem důležitějšího. Totiž oni vlci, kteří údajně mluvili jako ona. Vlčice a vlk... přišli jako mláďata... Vyschlo jí v hrdle. Celé by to sedělo až příliš dokonale. Nebuď hloupá, Chiaro. Nemůžou to být oni. Nechtěla sama sobě ublížit tím, že si bude dělat zbytečné naděje, ale najednou nedokázala vydat ani hlásku, dokonce se ani zeptat na jména, což původně dělat nechtěla, ale teď už jí to nedalo. Všechno to znělo moc podezřele. Musela to vědět. Než se ale vůbec zmohla na slovo, Duncan už na tu nevyřčenou otázku odpovídal. V tu chvíli to s ní div že nepraštilo. Úplně ucítila, jak ztrácí pevnou půdu pod tlapami, ale ustála to. "P-Pippa?" hlesla po chvíli omráčeného mlčení. Bylo to možné? "Impossibile." Nebylo to tak neobvyklé jméno, samozřejmě, ovšem... "Pippa... a Alfredo?" vysoukala ze sebe konečně jména svých sourozenců, o kterých se domnívala, že už je nikdy neuvidí. Pořád si nemohla být jistá, ale jestli se to druhé vlče jmenovalo Alfredo, pak už by toho bylo trochu příliš, než aby to stále mohla považovat za náhody. Srdce jí divoce tlouklo.
Jen stěží nabývala zpátky rovnováhu k nějaké další konverzaci. Uměla se naštěstí celkem dobře ovládat, ale uvnitř ní vládl od té chvíle poměrně velký chaos. Její emoce se nedokázaly ustálit v jedné pozici, neustále vířily jedna přes druhou. "To zní dobře. Ta návštěva tvé smečky, myslím. Jestli tam je někdo, kdo by mohl vědět, kde Pippa je, tak bych se tam ráda podívala." Na hlad tak trochu zapomněla, aspoň pro tu chvilku. Nechala se nasměrovat správným směrem a odhodlaně Duncana následovala, zatímco se nadále snažila zachovat klid a nevyšilovat. Nebylo to zrovna snadné. Přesto se musela zasmát při představě vysokého jižana, jak se snaží tvářit jako chudinka opuštěná vlčice. "Měl bys to zkusit, třeba bys byl překvapen," popíchla ho. To by byl jistě pohled pro bohy. Cosi jí ale říkalo, že se ho jen tak nedočká.

//Liliový palouk přes Ježčí plácek

//Popelavá pláž

Duncan prorokoval, že její nadšení do kouzel nebude mít dlouhý život. Pozvedla čenich. "To se ještě uvidí," ušklíbla se. Jí nikdo nebude říkat, čeho má a nemá mít nad hlavu - dokonce ani takový tajemný elegán, jako byl tenhle vlk. "Samozřejmě, že nepřišla. To bylo dost zvláštní," uznala. "Ale aspoň jsem se přesvědčila, že to nejsou jen ty... pohádky." O tom ji ostatně přesvědčila už Bouře, když jí vyčarovala duhu. To bylo tak krásné! Ráda by tu drobnou vlčici ještě potkala, vypadalo to, že by s ní mohla být zábava. Jenže osud tomu chtěl prozatím jinak a ona se osudu vzpouzet nemohla.
Následovala vlka cestou, kterou asi znal jen on, ale moc jí to nevadilo. Stejně se tu nevyznala. Srdce jí ale divoce bušilo, když se zmínil o vlcích, kteří mluví jako ona. Mohla to být její rodina? Málem se zajíkla, když svou myšlenku zaslechla vyřčenou nahlas z úst Duncana. "Třeba," pronesla s lehkostí, kterou necítila, a trochu přiškrceně se zasmála. Asi netušil, jak moc do živého se strefoval. "Kde jsi je potkal? A kdy to bylo?" vyptávala se možná trochu moc dychtivě. Uvědomila si to a přiměla se ke klidu: "Odpusť, jsem jen zvědavá. Ráda bych potkala nějaké krajany, po takové době." Nechtěla si dělat příliš velké naděje. Ve skutečnosti si je ale už dělala, od první chvíle, co to Duncan vůbec zmínil. Snažila se však tvářit alespoň trochu nenápadně, ačkoliv se jí to příliš nedařilo a sama pořádně netušila, proč to vlastně dělá. Snad nechtěla vypadat jako hlupačka, kdyby o její rodinu vůbec nešlo. Jaké vůbec byly šance? Strašlivě mrňavé.
"O tom nemusíš vůbec pochybovat," zazubila se a špicovala ušiska, aby si zapamatovala všechna ta zábavná místa, o kterých Duncan mluvil. Znělo to všechno velice zajímavě. Obzvlášť těch pár posledních bodů. Musela se tomu upřímně zasmát. "To zní, jako že máme hodně společného," ušklíbla se. Obyčejně to tajila, tvářila se jako slušňačka a neviňátko a chudinka ztracená vlčice, ale... no. Duncan už věděl, že nic z toho není. "Motat se kolem smeček, dělat jim divadýlko a celkově ze sebe dělat problém... existuje něco zábavnějšího?" zeptala se do větru. Od té doby, co opustila Bettininu tuláckou bandu neměla žádného kumpána pro podobné kratochvíle. "Ale když to nepůjde, ráda uvidím i nějaké to strašidelné místo. Duchů se nebojím," prohlásila statečně, hlavně proto, že žádného ducha nikdy neviděla. Kdoví, jak by se tvářila, kdyby se nějaký skutečně objevil.
Duncan se nabídl, že o jídlo se postará. Klidně i tím, že obere nějaké tuláky. Písková italka začínala pomalu věřit v to, že jí ta zdejší magie vážně úmyslně pomohla. Znovu se zasmála. "S tím ti ráda pomůžu, to zní zábavně. Většinou vážně jsou tak hrozně hloupí, že? Stačí se trochu zapitvořit, 'ach, signore, strašné, strašné neštěstí mne stihlo, pomozte vlčici v nouzi,'" chytila se tlapou za čelo, jako by měla každou chvíli omdlít a na pár vteřin se zcela proměnila v chudinku Chiarku, než se znovu zasmála: "I když hádám, že tohle by pro tebe úplně nefungovalo. Museli bychom přijít s něčím novým." A pokud si chtěl vlk špinit tlapy s lovem něčeho menšího... no, i do toho by se klidně zapojila. Ovšem pokud se o to hodlal postarat sám, rozhodně si stěžovat nebude.

//Staré meandry přes Eucalyptový les

To prvotní poblouznění, kterému nerozuměla a jaké ještě nikdy nezažila, sice odeznívalo, ale písková vlčice ani tak ničeho nelitovala. Necítila potřebu se někam vypařit, ba ani neměla náladu snažit se z Duncana vymámit třeba kus žvance nebo střechu nad hlavou, což bylo obvyklým důvodem, proč se ochomýtala kolem vlků a dělala na ně oči. I když něco na zub by se určitě hodilo, olízla si zamyšleně čenich a zazubila se na tmavého vlka: "Domluveno! To abychom s tím hledáním brzo začali." V tu chvíli se jí ale hned nechtělo nikam vydávat. Povalovat se v černém písku a hledět na moře v příjemné společnosti by vydržela určitě ještě dlouho. Hlavně, když Duncan dál nemínil rozvádět otázky, které se rychle mohly stát nepříjemnými.
Stočil řeč raději k jinačím otázkám. Pokrčila rameny. "Slyšela jsem leccos o zemi kouzel. Chtěla jsem se na to podívat na vlastní oči, přesvědčit se, že to nejsou jen fiabe per bambini," prostě nedokázala odolat při každé příležitosti přesně zopakovat Alonsova slova, kterými se jí vysmíval. Kdyby viděl to, co ona, vypadly by mu oči z důlků! "Pohádky pro děcka." Duncan ale vzápětí vyslovil něco, při čem ty oči málem vypadly jí. Rychle se ovládla, zamrkala a nasadila výraz nanejvýš mírného zájmu, ovšem určitě se nedalo přehlédnout, jak v ní v prvních vteřinách strašlivě hrklo. "Skutečně?" pronesla s lehkostí, ale srdce jí bušilo. Mohli by...?
Třesknutí hromu je přerušilo. Bouřka se přihnala jedním rázem a moře začínalo divočit také. Vlny se zvětšovaly a nabíraly na síle Chiaře přímo před očima. Byla to dost impozantní podívaná, s černými mračny a blesky, které se každou chvíli klikatily oblohou, vlčice ale zjistila, že by ji možná radši sledovala někde z větší dálky. "Sí, výborný nápad. Obzvlášť netoužím skončit jako leklá ryba." Ani ji nenapadlo protestovat, vyškrábala se na nohy a vypravila se za Duncanem. Krátce zvážila, co by ji asi tak mohlo zajímat. "Všechno," prohlásila a uchechtla se: "Cokoliv zajímavého. Vydala jsem se do kouzelné země a zatím jsem viděla jen hnusnou slizkou jeskyni a bahnivé lesy plné starého roští. Musí tu být i něco lepšího, ne?" Byla tu ta pláž, pravda. Jenže ta teď začínala být životu nebezpečná. "A kdyby se na tom tajuplném místě našlo i něco k snědku, nezlobila bych se," vznesla ještě jeden požadavek, když se její hladový žaludek, který se jí už drahnou chvíli nedařilo zaplnit, znovu připomněl. V hlavě jí přitom dál vrtala Duncanova slova. Vlci, co mluví jako ona...

//Konec světa

Jejich tlachání se stávalo nesmylnějším a zbytečnějším snad každou vteřinou. Slova už jí stejně ani pořádně nedoléhala do mozku. Netušila, odkud se vzala tahle náhlá touha, tohle dokonalé pobláznění, ale bylo jí to jedno, protože jakmile se objevila, už se nedalo ubránit. Nebo by se možná dalo, kdyby chtěli... jenže oni nechtěli. Všechno to od začátku směřovalo k jediné věci a právě do toho bodu události na břehu moře konečně dospěly. Zabořila pevně chodidla do černého písku a odevzdala se s důvěrou do Duncanových tlap.

nothing to see here~

V uších jí hučel mořský příboj, vítr prohánějcí se na pobřeží a také dusot jejího splašeného srdce, když vše skončilo. Kolena se jí poněkud třásla, nejen mocí právě sdíleného zážitku, ale upřímně také proto, že Duncan nebyl zrovna peříčko. Naštěstí ji úplně nerozplácnul, ovšem potřebovala moment, aby nabrala zpět veškerou rovnováhu. Přesto jen zářila, když se k němu otáčela, jako zlaté letní sluníčko. "Jak jsi to uhodl?" zubila se a na moment se k většímu vlku pevně přitiskla, když se k ní skláněl, aby jí olízl tvář. "Bylo to... grande." Měla dojem, že to šílené poblouznění se kamsi vytrácelo, přesto ničeho nelitovala. Culila se na celé kolo, když na její hlavu dopadaly nejrůznější lichotky. "Vážně bych tě vydržela poslouchat celý den," vydechla spokojeně a svalila se do písku, když tak učinil i on.
Duncanovi ale teď nejspíš jisté věci vrtaly hlavou. Chiara byla celkem ráda, že mu tam vrtají až teď... protože kdyby ho napadaly předtím, kdoví, jestli by se vůbec něčeho dočkala? Bylo jí jasné, že Duncan musí být o pěkných pár let starší, než ona, ač nedokázala odhadnout o kolik. Ji to ale netrápilo. "Záleží na tom?" protáhla si dopředu tlapy obalené pískem. "Jsme oba dospělí a to stačí, nebo ne?" I když ona sama byla popravdě dospělá jen tak tak. Ale potřeboval to Duncan vědět? Ne. Stejně už bylo po všem, tak proč by si tím měl zatěžovat svou ubohou hlavu? "Moje rodina je kdoví kde, pravděpodobně někde hodně daleko," opáčila popravdě. "Takže jestli se bojíš, aby ti můj papà nepřišel vyprášit kožich, můžeš být klidný." Ušklíbla se přitom, ale trochu ji vlastní slova bodla u srdce. Toho se Duncan vážně obávat nemusel. Dante už nevypráší kožich vůbec nikomu, nikdy.

Duncanův úkrytu momentálně existoval jenom jako sen nebo přání. Teprve ho mínil jít hledat. "Sí, to bych ráda. Třeba bys mi přitom mohl ukázat zdejší různá zákoutí," nadhodila, protože pro něco takového asi nebyla lepší příležitost, než hledání místa na úkryt. Že ta skrýš ještě neexistuje bylo v tu chvíli poslední, co by ji trápilo. Stejně nechtěla teď trčet v nějaké díře pod zemí. Tady se jí líbilo. Nebo by se tak cítila všude, jen kdyby to bylo vedle toho pohledného dlouhána? Nevzpomínala si, že by ještě někdy prožila takové poblouznění. Nemínila si ale stěžovat. Nemohla si stěžovat vůbec na nic.
"Vskutku?" zasmála se tiše, když Duncan pobaveně přiznal, že neoplývá nezlomnou odvahou. "To je vlastně odvaha sama o sobě, tohle přiznat," prohlásila moudro, které nepochybně neměla z vlastní hlavy a kdoví, jestli tomu vůbec sama věřila, ale čert to vem. Začínalo jí to být dost jedno. Nechtěla už jen kecat, i když ji celkem bavilo sledovat, jak se podobná věc děje i vlkovi. Jenže jí přišlo, že se to už protahuje moc dlouho.
Pomalu, ale jistě směřovali na území, které Chiaře navzdory jejímu mládí nebylo úplně neznámé. Trochu ho pošimrala huňatou oháňkou pod bradou, chtěla ho přimět k činu... a nemusela se ani moc snažit. Těžko říct, co se to mezi nimi dělo, ale všechno šlo skoro samo. Ucítila jeho tlamu na zátylku a lehce se otřásla, ne snad odporem, ale celou páteří jí proběhla elektřina. Koutky jí cukly - možná byl drsňák, ale byl taky dost slušný na to, aby se zeptal a jen si nebral, co ho napadne. Měla ho kvůli tomu hned ještě radši. Loupla po něm přes rameno zlatým očkem, na tváři stále ten lehký úsměv: "Můžeš. A nedrž se." Moře šumělo, naslouchala mu a tlukotu svého srdce. Hleděla na vlny. Možná zcela nechápala, jak se v téhle situaci octla, ale bylo jí to jedno. Všechno teď už bylo jedno...

Zatímco tu ona byla zmateným nováčkem, Duncan byl mnohem zabydlenější. "To nezní vůbec jako špatná nabídka! Zdejší krásy poznám ráda," zazubila se a přitom si jednu ze zdejších krás měřila pohledem. Jasně, že by ráda viděla i kopce a lesy a kdoví jaké hlouposti, ale nepředpokládala, že na cokoliv z toho by se koukalo líp, než na výhled, který měla teď. "A máš tu i vlastní úkryt? Asi jsi tedy v místním kraji už pořádně zběhlý." I když by ji tohle obvykle nadchlo z důvodu, že takový úkryt se dá vyžrat a pak zdrhnout, tentokrát bylo všechno jinak. Měla pocit, že v hnědém dlouhánovi nalezla spřízněnou duši - což bylo dost zvláštní vzhledem k tomu, že o něm prakticky nevěděla vůbec nic, ale copak muselo všechno pořád dávat smysl? Prostě to tak cítila a tak to bylo. Takže mu žádný úkryt vykrádat nechtěla. Ani ho tahat za nos jako spoustu těch ostatních pitomečků, co na cestách potkala. Chtěla jen... chtěla... co vlastně chtěla?
Přišla na to rychle. Chtěla se zbavit těch zákeřných centimetrů, které je dělily. "Můžeme. Vlastně bychom měli, ne?" blábolila. "Aby... neměly dojem, že si mohou dělat, co chtějí." A když pak předvedl, že dokáže alespoň něco málo kváknout i v její mateřštině, ta nepatrná vzdálenost mezi nimi zmizela jako nic. Až se jí zamotala hlava, v mysli jí zavířily jasné barvy... a pak se tiše zasmála. "Čekala bych, že se nebojíš ničeho," popíchla vlka trochu, i když dobře věděla, že žádný partner neexistuje. "Strach akorát zkracuje život a dělá vrásky," poučila ho pak pořád ještě se smíchem a cítila, že jim oběma srdce mlátí stejně zběsile. Proud událostí je unášel a Chiara se mu nijak nevzpouzela. Ráda se nechala unášet. "Zlikvidovat mě?" střihla ušima, na tváři pořád ten úsměv a v očích jí jiskřilo. Cítila vlastně ty jiskry úplně všude. Jak bylo možné, že jim ještě nevzplály kožichy? Pomalu Duncana zepředu obešla, i když nedovolila žádným centimetrům, aby se mezi ně znovu vecpaly. Podklouzla pod jeho krkem a špičkou oháňky ho pošimrala na bradě: "Rozhodně to můžeš zkusit. Teda. Jestli se nebojíš?" ušklíbla se lišácky. Ona se nebála.

Zazubila se, když vlk proměnil její jméno v zavrnění, ze kterého jí div že nepřeběhl příjemný mráz po zádech. "Hmm," zavlnila ocasem - nechtělo se jí úplně zabředávat do nějakého nekonečného vyprávění, navzdory tomu, co předtím řekla. "Kdoví, jestli vůbec je co vyprávět? Já sotva dorazila do tohohle kraje, ale už mám pocit, že cokoliv, co jsem kdy zažila, není ani zdaleka tak zajímavé jako věci, které se tu dějí každý den." To bylo možná o trochu upřímnější přiznání, než zamýšlela, ale i když jí šla hlava kolem z Duncana, který se tu zjevil, jako by vykročil přímo z nějakého jejího tajného snu, v koutku duše byla pořád ještě rozhozená z toho, jak se tu vlastně octla a že se skutečně dostala do země kouzel, po které tak dlouho toužila. Jenže to v tu chvíli nebylo příliš podstatné. Těžko se jí uvažovalo nad takovými věcmi, když jí byl tmavohnědý dlouhán tak blízko. "Určitě ocení chvíli klidu," pokývala jen hlavou na adresu Bouře a byla ráda, že se za ní nevydávají teď hned. Času bylo dost... na všechno.
Vzdálenost mezi nimi se zmenšila a srdce jí tlouklo rychleji a rychleji. "Sí," vydechla. "Zdá se to celkem... zřejmé. Tobě to tak nepřipadá?" pozvedla obočí a upírala oči jako dvě sluníčka nad sebe k Duncanově tváři. Nemohla to být náhoda, že tu skončili spolu. Odmítala tomu věřit. Pak se uculila, i když jí srdce tak trochu udělalo kotrmelec, když něco takového navrhoval. Ne, že by se snad styděla. Nebo bála. Jen to bylo celé dost vzrušující - zdálo se totiž, že ať už ji popadlo jakékoliv pobláznění, Duncan se možná cítí podobně. "Ty hloupé centimetry, které se staví mezi vlky..." Vlk měl ale ještě cosi, co jí chtěl ukázat. A ona byla doopravdy velmi zvědavá.
Střihla ušima a s lehce pootevřenou tlamou čekala, co se bude dít. Srdce jí náhle vylétlo až do krku, když Duncan promluvil její mateřštinou. Praštilo ji to tak nečekaně, že na chvíli nebyla skoro mocna slova a nedokázala ani zamaskovat užaslé překvapení na své tváři. "Kde jsi to-" Zatřásla hlavou. Už byla od domova daleko a svou rodnou řeč slýchala řadu měsíců už pouze ze své vlastní tlamy a ve své hlavě. Nějak netušila, co na to má říct. Byla jaksi... v šoku. "Pán je světoběžník," vypáčila ze sebe nakonec nějakou smysluplnou větu a rozhodla se v tu chvíli, že už nechce mít mezi sebou a Duncanem žádné ty hloupé a nanejvýš nepotřebné centimetry. Bokem se k němu přitiskla a věřila, že neuhne. Nemohl to udělat, protože by to asi nepřežila. Zavrtěla hlavou a zabručela zápornou odpověď: "M-mm. Jestli chceš ale někoho likvidovat, ráda se podívám," dodala pak s tichým zasmáním a po kousíčku se vtírala ještě víc do jeho srsti. "Ale možná- i to bychom měli... nechat na později. Nikam se mi teď nechce, víš?" Připadalo jí, že možná trochu blábolí a že Duncan jistě musí slyšet či přinejmenším cítit, jak jí mlátí srdce. Ale vadilo to? Jí tedy rozhodně ne.