Gallirea - Příspěvky uživatele

říjen 3/10

Sledovala, jak déšť dopadá na lesní půdu a vytváří další bláto. No skvěle. Co tohle vůbec mělo být? Země bahna? Pf. Odloubávala si uschlou hlínu z tlapek, drápky i zuby. Bylo jí jedno, jestli ostatní neřeší, že mají tlapy urousané jako vandráci, ale ona taková určitě nebyla. Samozřejmě strávila převážnou část života jako tulačka, někdo by možná řekl i vandračka, ale měla úroveň. Vlk se o sebe může starat, i když spí v křoví a ne na nejjemnějších kožešinkách z hranostajů. Velká část populace o to příliš nedbala, jak věděla, a nikdy jí to nešlo do hlavy. To jim to nevadilo? Nebo to neviděli? Zakroutila hlavou. Jakž takž se jí povedlo očistit se, ve stísněném prostoru, který měla k dispozici, nedokázala odvést příliš důkladnou práci, ale bylo to alespoň něco. Složila hlavu na tlapy a sklopila uši, takže z ní byla úplná placka, a hleděla ven do děštivého dne. Šumění padající vody ji uspávalo a za chvíli už dřímala.

říjen 2/10

Les naštěstí nebyl daleko. Tenhle hvozd ovšem neznala, jako tomu bylo s většinou hvozdů v okolí. Skrýš pod jeho větvemi však přišla právě včas. Déšť nabíral na intenzitě a košaté jehličnany ji před ním alespoň na chvíli zaštítily. Také shledala, že je zde spousta skal a kamenů. S trochou štěstí najde nějakou jeskyni nebo alespoň skalní převis, pod kterým by se mohla schovat. A raději dříve, než později. Skenovala pohledem okolí a konečně spatřila místo, kam by se snad mohla vrtnout. Neváhala ani chviličku a vecpala se do mezery mezi dvěma skalami, které jako by se o sebe opíraly. Přikrčeně tam zacouvala, protože uvnitř nebylo ani dost místa, aby se otočila. Byla tam vmáčknutá jako sardinka, ale aspoň byla konečně v suchu. Déšť šuměl a kapky už se propracovávaly i mezi větvemi stromů. Její skrýš byla trochu na kopečku, takže věřila, že jí tam nenateče. Rozhodně se ale bude chvíli nejspíš docela nudit.

říjen 1/10

Kráčela přes louku, ale každou chvíli vrhala nelibé pohledy k obloze. Husté šedé mraky se tam sbíraly, vařily a přelévaly, připadalo jí, jako by se na ni nelibě mračily. Klidně mohly. Chiara jim to oplácela stejnou měrou nazpět. Odporné počasí. Už takhle jí lučina pod tlapami trochu čvachtala a ona jen se značným znechucením sledovala, jak se její světlé tlapky mění na blátivě hnědé, pokryté odpornou krustou z hlíny. A teď se sbíral ještě další déšť? Ne, rozhodně tady nemínila postávat a čekat, až ji ten liják zastihne. Musela si najít nějaký úkryt, a to rychle, protože první kapky už jí začínaly krápat na čenich. Za chvíli bude jako zmoklá slepice a pak bude trvat hodiny, než se dá zase do pořádku. Sužující sucho mělo zase jiné nevýhody, ale Chiara občas zoufale zatoužila po teplejších krajích. Možná by si měla sbalit svých pět švestech, včetně Alfreda, a prostě se odstěhovat. Tohle všudypřítomné bahno ji totiž zcela jistě dříve nebo později připraví o rozum!

Alfredo ji možná hned nepoznal, ale to nevadilo, protože ona jeho ano. Jak by mohla zapomenout? Vypadal teď o tolik jinak, jistě, všechno bylo o hodně jiné, než když se viděli naposledy, ale nebylo nejmenších pochyb o tom, že se skutečně jedná o jejího bratra. Pořád ten stejný zrzavý kožíšek, pořád ta samá bílá hvězdička na čele... Zkrátka a dobře Alfredo, nejlepší a jediný. A živý, skutečně živý, navzdory všemu.
Skutáleli se oba na zem a ona mu bez okolků vytvořila na čele pořádný oslintaný blízanec. Chovala se nedůstojně? Samozřejmě, ale tohle byla situace, kdy si to mínila povolit. Vůbec se nedržela zpět. "Kde se beru? Z podzimní mlhy jsem se zhmotnila, krucinál," chechtala se - pořád tomu nemohla uvěřit. "Přece jsme si slíbili, že se zase sejdeme, ne? Já tedy mám ve zvyku svoje sliby plnit," blýskla na Alfieho zlatými zraky, jak ho tak držela zalehlého na zemi, i když by ji nejspíš mohl setřást bez větších problémů, kdyby chtěl. Snad by ho tam válela v listí ještě dál, kdyby si náhle neuvědomila na sobě cizí pohled. To ta tmavá vlčice, se kterou zde bratra našla, se na ni křečovitě usmívala. Kdo že to vlastně byl? Chiara propustila Alfreda ze svého sevření, vyskočila na nohy a doširoka se na tmavou vlčici rozpustile zašklebila. "Buongiorno," pozdravila ji rozšafně a přitom vysekla takovou úklonu, že si div nerozbila čumák o zem, "a prosím za prominutí, signorina, že jsem vám sem tak vtrhla, nicméně tady Alfredo je můj velectěný bratr," recitovala přezdvořile a zazubila se na posledního jmenovaného. "A já jsem Chiara. Jeho velectěná dávno ztracená sestra." Blbla, samozřejmě, ale momentálně vážně měla náladu na to dělat podobné vylomeniny. "Kdopak to je? Nějaká tvá květinka?" popíchla Alfreda v italštině a dloubla do něj čenichem, zatímco se na tmavou vlčici zcela neviňátkovsky usmívala. Měla pocit, že musí každou chvíli vyletět z kůže, jak jí tornádo nadšení řádilo uvnitř.

//Ronherský potok

Potok se vlnil a klikatil všude možně. Přemítala, že by se v některém z těch lesů, kterými procházela, měla zastavit a najít si něco k jídlu. Hříbky ji zrovna moc nezasytily a chuťově ji neuspokojily už vůbec. To byl život! Kdyby tady pořád byla ta podfukářka, mohly jsme spolu ulovit nějakou srnku, posteskla si po svém dvojčeti, které bylo ve skutečnosti kdoví čím. Kdyby ji neviděl i Belial, možná by i uvěřila, že druhá Chiara byla výplodem její fantazie. Takhle ale...? Záhada. Ne záhada. Magie. Leda, že bych si vymyslela i Beliala. Tomu ale moc nevěřila. Kdyby si měla její mysl vyhalucinovat nějakého společníka, určitě by jí neposlala vlka, co má na obličeji kresbu jako housenka. Její podvědomí určitě mělo na víc.
Rozhlížela se kolem a uvažovala, co dál. Možná by měla opustit svůj plán s následováním potoků a- Náhle se zarazila, jako kdyby náhle zmrzla. Octla se ve stínu vrb, které tiše pohupovaly svými větvemi a ševelily žloutnoucím listím. Jejich šepot se jí otíral o ušiska, větve jí něžně hladily záda, jako by ji vítaly. Kolem panovalo skoro pohádkové ticho a klid. Nic z toho však nebylo tím, co mladou italku zarazilo na místě. Byla to ta vůně. Vůně vrb a olší, jistě, ale ještě také ta druhá. Vůně... domova? "A-?" pokusila se promluvit, ale hrdlo jí náhle vyschlo. Cítila, jak jí najednou buší srdce a krev hučí v uších. Mohla to být pravda? Skutečně? Nebo si jen dělala zbytečné naděje, které jí zlomí srdce...?
Ztuhle přiměla své tlapy k pohybu. Natáhla pachy do čenichu a byla si téměř jistá. Už to bylo tak dávno, co je cítila. Tohle však bylo tak známé. Ta vůně suché trávy a bylinek. Prodírala se vrbovým proutím, které jí uhýbalo a propuštělo vpřed téměř bez námahy. A když rozhrnula větvoví posledního stromu, spatřila ho - ten rezavý kožich. Nenosilo ho teď malé vlčátko, které se sotva batolilo na unavených nožkách. Teď ho měl na sobě vyčouhlý mladý vlk, ale ani na vteřinu nehrozilo, že by ho snad Chiara nepoznala. Vlčici černou jako stín zaznamenala pouze okrajově. Svět se od ní na chvíli vzdálil a pak se zase přiblížil. Alfredo byl naživu. Žil! A byl tady. Přímo před ní. Jakmile jí to konečně plně došlo, dar hlasu se jí opět navrátil. Stejně jako dar pohybu. "Alfredo!" zavřískla, vyřítila se z vrboví a vrhla se po bratrovi hlava nehlava. Po tom všem se koukala pěkně rychle přesvědčit, že on taky není nějaký divný přelud udělaný ze světla.

//Ohnivé jezero přes Červenou řeku

Rudá stužka vinoucí se krajinou ji vedla kupředu. Teď už si byla docela jistá, že jde špatně. Jenže... kudy jinudy teda měla jít? Neměla absolutně ponětí, jak se dostat do Sarumenské smečky. Byl snad vadný její vnitřní kompas? Ne! Duncan mi měl říct, kudy se tam dojde, vytrčila bojovně bradu - nebyla to její vina. Co na tom, že tam měli jít spolu. Měl si ji pohlídat. Nikdy by se mu neztratila, kdyby na ni dával pozor! Bude si to u mě muset vyžehlit, až se příště potkáme, usmála se pro sebe potutelně. Tak, to bude nejlepší. Rozhodně by se nebránila dalšímu setkání s jižanským elegánem. Byl okouzlující. Zatetelila se příjemnými vzpomínkami. Konečně mohla také sklonit hlavu k vodě a pořádně se napít. Rudý potůček se totiž stékal s potokem docela obyčejně vypadajícím. Chiara se rozhodla následovat nyní právě ten. Byla moc tvrdohlavá, než aby se teď otočila zpět. Dříve nebo později musí narazit na něco nebo někoho, kdo jí napoví.

//Vrbový les

//Tenebrae přes Plamínek

Zamířila od řeky dál, ale brzy zjistila, že vodě vlastně neunikla. Malý potůček se jí přece jen postavil do cesty. Byl zvláštně červený, ale když ho tlapou okusila, zjistila, že by to mohlo být ideální místo pro její koupel. Voda totiž byla příjemně teplá. Trochu se obávala, že jí to červenisko zůstane na kožichu, ale na tlapách se nezdálo, že by jí to barvilo. Krom toho usoudila, že by jí červená na kožichu mohla slušet. Šla by jí k očím. Rozhodně mnohem lepší, než to bahnisko a nepořádek, který tam měla teď. Vlezla tedy do proudu a pořádně se opláchla. Nechtěla chodit kolem jako vandračka. Nikdy nemohla vědět, kdo se zrovna dívá! Jakmile vypadala zase upraveně, vydrápala se na břeh a rozhlédla se kolem. Kudy dál? Okolí jí nebylo povědomé ani trochu. Že by někde špatně zatočila? To bylo možné stejně dobře, jako že směřuje správným směrem. Upřímně neměla nejmenší tušení a nevěděla ani, jak by to poznala. Tohle určitě nebyly končiny, kterými procházela s Duncanem. Rozhodla se následovat vodu. Před ní se odrážela hladina jezera stejně rudého, jako říčka, která jej napájela. Chiara ho obešla a ani tady se nenapila. Už měla v tlamě dost vyprahlo, ale nechtěla riskovat. Voda nevypadala lákavě a ona nad ní ohrnovala čumák. Najde si něco lepšího. Prozatím následovala další rudý vodní tok. Všechny potoky přece někam tečou, ne?

//Ronherský potok přes Červenou řeku

//Kráter přes Houbový ráj

Vyškrábala se z kráteru a zamířila přes les k jihu. Aspoň doufala. Problém byl, že si nebyla úplně jistá, kde Duncanovu smečku hledat a její orientační smysl byl vždycky poněkud pochybný. Nikdy nevěděla, jestli se vydává správným směrem nebo jde někam úplně do háje. Mohla jenom doufat. Procházela lesem, který byl na podzim plný hub. Chiara poznala sice jenom hříbek a houby jí zrovna moc nejely, ale měla už takový hlad, že jimi tentokrát nepohrdla - aspoň do chvíle, než si ukousla pořádné sousto z krásného hořčáku. "Fuj!" prskala a plivala a pro dobrou míru pěkných pár prašivek rozkopala. "Já věděla, proč vás nenávidím," rozdrtila pod tlapou malou muchomůrku a odplivla si na jehličí. Svět ji někdy dokázal tak vytáčet! Aspoň už ale neumírala hlady.
Nakonec se opravdu dokodrcala k řece. Nebyla moc vhodná na koupání, ale opláchla si v ní tlapy zamazané od blátíčka z kráteru a shodila do ní i zvadlou lilii, která jí stále zplihle držela za uchem. Už ale dokonala svůj úděl. Sledovala, jak rudá květina rychle pluje pryč černým proudem a usoudila, že ta voda asi nebude moc dobrá ani na pití. Našla si proto most z padlého kmene a vydala se dál. Někde tu bude místo, kde se bude moct umýt, napít a možná i najít něco, čím si dostane z tlamy tu nechutnou hořkou pachuť.

//Ohnivé jezero přes Plamínek

"Sí, sí, tak si jdi," máchla Chiara tlapou. Upřímně? Už měla tak trochu Beliala dost. Ne, že by jí něco provedl nebo tak, ale... vůbec jí zkrátka nevadilo, když ho viděla odcházet. Otočila se místo toho na druhou Chiaru. Možná by to mohly nějak zvládnout společně. Třeba by si šlo zvyknout? Mohly být sestry ve zločinu, kolik lotrovin by mohly navyvádět. Jakto, že to předtím neviděla? Byla příliš zaslepená vlastní pýchou a hněvem. "Co podnikneme teď?" zeptala se, sklouzávaje zpátky do italštiny, ale její dvojnice se tvářila, jako by ji rozbolely zuby. "Co se děje?" naklonila hlavu ke straně, když druhá Chiara prostě... vybuchla v kouli světla? Musela odvrátit hlavu před tou září, která se vznesla k obloze a odsvištěla pryč. Jako by tu ani nikdy nebyla. "Co?" stáhla uši k hlavě. Ta druhá byla pryč. Sotva se rozhodla ji vzít na milost a ona si prostě zmizí! Odsviští na svou domovskou planetu nebo co vlastně. Že by si z toho měla vzít nějaké poučení? Vezmi ty, kteří tě imitují na milost a oni nakonec prostě zmizí? Zavrtěla pomalu hlavou. Ničemu už nerozuměla a vzdala se snahy o to. "Incantesimi," zamrmlala si pod vousy a začala se z kráteru škrábat ven. Byla celá zválená a rozcuchaná. Musela se dát zase do pořádku a pak se vydat hledat svou rodinu. Pokud Duncan nekecal - a nevěděla, jak by mohl - Pippa tu někde musí být. Snad je to ta správná Pippa... bohové, opravdu doufala, že ano.

//Tenebrae přes Houbový ráj

Prosím o bonus štěstí, hvězdu do síly a dvě hvězdy do ohně, díky

Přidáno

CHIARA 1

Proč by neměl přežít vcucnutí zářivým kusem kamene? Chiaru napadal asi tak milion důvodů. Zakoulela očima, což Belial jistě neviděl, neboť stála tak vysoko nad ním."Třeba proto, že jsi zmizel do díry velké sotva pro hraboše," navrhla jednu z možností. Jak se odtamtud vůbec vytáhl? A jak se vtáhl dovnitř? Byla to záhada, ale Chiaru už po tom všem unavovalo se pořád divit. Už ji nebavilo cítit se jako mimozemšťan, co se omylem zřítil na Zemi - na nějakou její pošahanější verzi. Možná by to měla prostě přijmout a trochu se bavit. A proč ne? Proč vlastně ne? V koutě duše ji pořád zajímalo, odkud se vzala ta druhá, proč a co vlastně Belial zažil v kamení, ale upřímně? Jakmile se vynořila ta praštěná myšlenka, nešlo se jí ubránit. Tohle bylo to, co potřebuje. A tak se do toho dala.
Svištěly po svahu dolů přímo k Belialovi. Věděla, že přinejmenším zadek bude mít od bahna, ale co. Stálo to za to! Stříbrňák jí však uskočil z cesty, zmohla se jen heknout: "Dobré odpoledne," když kolem něj se smíchem profičela a smykem zabrzdila, když za sebou zaslechla tupé zadunění. Neviděla, jak se to stalo, ale viděla, co se stalo. Ti dva se srazili! Vážně se to povedlo! "Samozřejmě," zachechtaly se Chiary jednohlasně, když Belial začal zpochybnovat jejich duševní zdraví. Belial vypadal hrozně a Podfukářka taky, ale chechtala se úplně stejně a v tu chvíli to bylo Chiaře úplně jasné. Nepotřebujou Beliala. Nepotřebujou se jedna druhý zbavit. Bude z nich skvělý tým! Stříbrnák vyplivl na zem hnusný chuchvalec čehosi. "Ach." Vypadalo to dost nechutně. Rozhodla se to nezkoumat a škubla rameny. "Klouzalo to. Co jsme měly dělat?"

CHIARA 2

Třeba to vysvětlení bylo úplně prosté. Stejné, jako pro všechno ostatní tady. Magie. Prostě magie. Proč nad tím víc dumat? Vlk zaleze do šutru a pak zase vyleze, no a co, prostě magie, nač si tím kazit den? Už ji to otravovalo. Klouzačka byla mnohem lepší... a že se vyvedla dokonale. Byla o kousek pozadu za Fenou, takže viděla, jak se jí Belial elegantně vyhnul. Moc hezky! Přímo tak, aby se postavil do cesty jí. Buch, zadunělo to, jak se dvě těla srazila a oba se rozplácli do blatíčka na svahu, které vytvořilo vytrvalé mrholení. Chiara se obalila bahnem, hrudník ji pěkně bolel, jak se setkal ve vysoké rychlosti s tělem druhého vlka, ale přesto se nemohla přestat smát. Tvářil se tak pitomě! A Fena se taky chechtala. Kruci, mohly by si rozumět. Možná líp, než se Stříbrňákem, který se momentálně docela dost rozčiloval. "Tak si to tak neber," řekla, když trochu popadla dech - ze smíchu i z bolavého těla. "Co jsme měly dělat, no? Spěchaly jsme, abysme si už vyslechly tvoje skvělé novinky," prohlásila a zamžourala na Fenu. Měla co dělat, aby znovu nevyprskla smíchy. Cítila, že to udělaly dobře, i když zválený kožich ji štval. Vypadala jako hnusná vandračka. To se ale napraví snáze, než to, že doteď byla tak nafučená, upjatá a naštvaná kvůli něčemu, co bylo vlasntě úplně snadno vysvětlitelné. Prostě magie. S tím může žít.

CHIARA 1

Ležely vedle sebe na vrcholku svahu a čučly dolů do míst, kde zmizel Belial. Protože... on skutečně zmizel, že ano? Byl zkrátka fuč. Chiara si nemyslela, že by se měl ještě někdy objevit. To světlo ho vcuclo, zmizel do nějaké trhliny v prostoru nebo kam že vlastně... Byl fuč. Bylo po něm. "Co teď?" otočila se na tu druhou, přecházeje do mateřštiny, když byly zase samy. Rázem měla pocit, že jsou spíš spiklenky, než rivalky. "Ten už se asi nevrátí." Chvíli nad tím rokovaly, avšak pak se zespodu cosi ozvalo. Hulákání jako na lesy dosti povědomým hlasem. "Hej!" houkla Chiara dolů, kde se navzdory všemu očekávání blyštil stříbrný kožich a zelené housenčí detaily. "Ty jsi přežil!" dodala ještě poměrně očividnou věc a užasle se otočila na Podfukářku, která vypadala stejně překvapeně. Jak se jejich pohledy střetly, najednou jako by se jim oběma nad hlavou rozsvítila žárovička. Možná si neuměly číst myšlenky, ale byly uvnitř skoro stejné... a pořád ještě tak trochu vlčata. Co Belial prožil a co zjistil bylo důležité, že byl naživu bylo také celkem příjemným bonusem, ale jak ho tak viděla pachtit se do svahu, věděla, co musí udělat. Zašklebila se na Podfukářku, uvidíš, že to umím líp, než ty, a vzápětí už se řítila skluzem z kopce dolů po volné hlíně, prachu a drobném kamení. "Hopla, klouže to tu," houkla na Beliala, kterého nepochybně smete, jestli se neuhne z cesty.

CHIARA 2

Dospěla k podobnému názoru, jako její dvojnice. S Belialem byl konec. Škoda, ale plakat pro něj asi nebude. "Ne, nevrátí," souhlasila. "Já bych šla. Budeme dělat, že se to nestalo. Nikdy jsme ho nepotkaly. Nikdo nás s ním neviděl, takže nás nebudou podezírat." Najednou byly ve zvláštní shodě. Třeba ta druhá nebude tak marná. Mohly by vážně předstírat, že jsou dvojčata, i když by Fenu musela přesvědčit ke změně jména. Chiara může být jen jedna. Už už se chystaly, že tedy půjdou a za nevinného pohvizdování nechají kráter, který je nyní Belialovým hrobem, za sebou, když tu náhle... ejhle! Mrtvola nebyla tak úplně mrtvá. "Nojo!" zařvala dolů do kráteru, kde se skutečně pachtil Belial jako zeleno-stříbrná tečka, píďalka, živý a zřejmě i zdravý. "Fakt to přežil."
Mrkla na Fenu a rázem věděla. Napadlo ji to samé. "Tvý přežití se musí oslavit," zahalekala dolů z kopce a vrhla se za Fenou přes okraj na svah, který byl skutečně kluzký, i s přispěním vydatného mrholení. Budou se sice muset škrábat zpátky do kopce ještě jednou, ale to nevadí! Svištěla si to po zadku přímo na Beliala a doufala, že ho pořádně vyválejí v tom prachu a hlíně. Jen aby ona sama přitom zůstala trochu čistá... Ale co. Nějak to zvládne, i když se trochu umatlá. Ale Belial určitě neunikne! Nemůže utéct jim oběma, rezavým čárám klouzajícím z kopce přímo na něj!

CHIARA 1

Zakoulela očima, když Belial neodolal poznámce, že sám od sebe kámen nic neudělá. Vlastně měl pravdu, že tu je úplně nová, což bylo dost otravné. Nelíbilo se jí, že se to dá tak snadno poznat. Proto Belialovi neřekla ani tak, ani tak. Místo toho prohlásila: "Nejsem tak hloupá, abych na to sahala. Nevidíš, jak to vypadá?" Kámen nakonec ani tak nebezpečně nevyhlížel. Jeho světlékování bylo spíše... svůdné. Ale nebylo právě to tím nebezpečím? Ne, už se rozhodla. Buďto na to sáhne Belial první, nebo můžou jít zase pryč, protože ona to určitě neudělá - a když se ohlédla na tu druhou, vypadalo to, že došla ke stejnému rozhodnutí. Stejně tu nikdo není. Žádný tajemný zachránce, který by nám poradil s naším problémem. Leda, že by byl uvnitř toho kamene, což byla vskutku tak absurdní myšlenka, že nestála ani za pozornost.
Kupodivu se Belial opravdu odhodlal na kámen sáhnout a... Zmizel. Byl vtažen do díry, která pro něj podle veškeré logiky byl příliš malá, a byl zkrátka fuč. Nastalo zaražené ticho. Chiary si vyměnily pohledy.

CHIARA 2

Skutečně došla ke stejnému závěru, jako Fena. Začínalo jí připadat, že možná není tak špatná - docela se ve většině věcí shodovaly. Nemínila se toho kamene dotknout ani špičičkou tlapy, a jak záhy zjistila, dobře udělala. Beliala to totiž doslova vcuclo. Chiara to nedokázala vysvětlit a možná tomu ani nechtěla rozumět, ale věděla, co viděla. V jednu chvíli tu vlk byl, v druhou už jeho řvavě zelená špička ocasu zmizela uvnitř mrňavé pukliny v kameni. Všechno utichlo. Vlčice se podívaly jedna na druhou a potom svorně pronesly velice peprnou nadávku ve své mateřštině. "Ten se už nevrátí," prohlásila Chiara. "A jestli ano, tak na něj nemíním čekat tady." Její dvojnice neměla protestů, vzápětí už se obě škrábaly zpátky nahoru do svahu. Šlo to špatně, hlína pod tlapami podkluzovala a smekala se, svah byl strmý a kráter velice hluboký. Když se vyhrabaly nahoru, už funěly a ztěžka dýchaly. Zalehly vedle sebe na okraji jámy a hleděly dolů, zda se něco bude dít, či zda je stříbrný vlk skutečně nadobro ztracen. V tu chvíli jeden ani nemusel umět číst myšlenky, aby mu bylo jasné, že přemýšlejí o tom, proč vůbec kdy strkaly čenich do říše kouzel. Copak to stálo za to?

//Elypole

CHIARA 1

Stále ještě ve fascinaci barevným kvítkem k ní Belialova slova o kletbě doléhala jenom tak napůl. Ne, že by na tom příliš záleželo, protože jeho řeč stejně vůbec neobjasňovala, o co vlastně jde. Vlk se totiž sám od sebe v půli řeči uťal a zlostně na ni - na ně - pohlédl. "Huh? Housenka?" odtrhla se na chvíli od květiny. Nic o žádné housence ji ani nenapadlo. Takže to musela být Podfukářka. Jenže... nic o tom nahlas neřekla. Nebo řekla? Chiara usoudila, že si vůbec nemůže být jistá, nedávala ani v nejmenším pozor, co se kolem ní děje a co kdo říká nebo neříká. A když teď tak na něj koukala, skutečně ty jeho zelené značky housenku trochu připomínaly...
Vzápětí už vyráželi na cestu do neznáma. Kdoví za kým, kdoví kam, kdoví proč. Nevěděla, kam je vlastně Belial vede a podle všeho to nevěděl ani on. "To jsem tedy zvědavá," zamrmlala si pod vousy. Možná se na to měla raději pokoušet přijít sama. Před nimi totiž nebylo jaksi... nic. Jen kopec a za ním zase dlouhý sešup dolů. "Tohle?" nahlédla přes okraj pochybovačně. Nebylo tam zhola nic. Nikdo. Jen na dně kráteru ležel jakýsi šutr. Přesto ale začala bruslit po nestabilním svahu za Belialem, protože nic jiného jí moc ani nezbývalo. "Mhm, velmi gentlemanské," mlaskla, ale pokračovala dolů a dolů ke kameni na dně, jako by jím byla přitahována. Bylo to tu nepochybně velice podivné. Vstávala jí z toho srst na krku. "Měl by tu někdo být? Protože já nikoho nevidím," rozhlédla se kolem. Stála na dně kráteru vedle kamene, který pulsoval nedpozemským světlem, ale neměla dojem, že by se toho měla dotýkat. Celé to bylo příliš podivné na její vkus.

CHIARA 2

Nedozvěděla se zhola nic o té jeho tajemné kletbě. Jen byla nařčena z toho, že ho považuje za housenku. Překvapeně zamrkala. Jak to věděl? Nevyslovila to snad, nebo ano? Zatřásla hlavou, ty květiny s ní dělaly vážně divy. Nebyla si jistá už vůbec ničím. "Kdybys ty své flíčky viděl, taky bys myslel na housenky," ujistila Beliala a švihla ocasem.
Cesta je vedla kupředu, ale její cíl vůbec nebyl jistý, závisel na slovu jakéhosi Hermita, kterého Chiara vůbec neznala a kdoví, jestli to vůbec byl spolehlivý zdroj informací. Nejspíš ne, usoudila, když stanuli na okraji ohromného kráteru, o kterém Belial prohlásil, že je jejich cílem. Dokonce ani Feně se to nezdálo. "Vždyť je to jen díra v zemi," přisadila si také. Nechtělo se jí tam, ale copak měla na výběr, když ti dva klauni se div nepřerazili, jen aby už byli na dně? Protočila oči a také se vrhla do té pochybné díry. Belial nejspíš očekával, že se něco stane, když je vyslal napřed, ale když obě Chiary stanuly vedle podivně zářícího kamene, nedělo se vůbec nic. A především tu nikdo nebyl. "Jsi si jistý, že je tohle to místo?" nakrčila čelo Chiara, která už litovala toho, že se vůbec někam vydávala. Teď se odtud bude muset škrábat zase nahoru a to bude hrozná otrava. "Nic tu není, jen tenhle šutr." Nebyla tak blbá, aby na něj sahala. "Šťouchni do něj," vybídla Beliala. Třeba nevybuchne a všechny je nezabije.

CHIARA 1

Nelíbilo se jí, kam to spělo, ale pod vlivem vůně krásných květin její nelibost trochu ztrácela jasné kontury. Vlastně celý svět. Postupně se uvolňovala, svět se zdál náhle příjemnější a celá tato situace mnohem řešitelnější. No a co, že se tu objevilo její zlé dvojče? No a co, že Stříbrňák s jednou z nich chce provádět kdoví co, protože chce zjistit něco ohledně své kletby? Bylo to všechno načisto fuk. Odpovědi se totiž náhle zdály téměř na dosah tlapky. V jednu chvíli jí to všechno připadalo skoro jasné. Vždyť stačí jen...! Jen? Nevěděla. Bylo to pryč.
Na půl ucha naslouchala Belialovu nadávání a mumlání, zatímco přední tlapou zadumaně hladila květ fialové rostliny. "Třeba by to bylo snazší, kdybys mi řekl, co to je za kletbu," prohlásila zamyšleně, přemýšlela přitom totiž o tom, co Belial říkal. Mohlo něco z toho fungovat pro ni? Nevěděla, kde by měla najít princeznu ochotnou ji políbit, ale klidně by to udělala. Košile z kopřiv už zněla o poznání hůř... jenže nikdo z nich tří nebyl ani žába, ani krkavec. Asi to bylo irelevantní. Stejně se jí o tom těžce přemýšlelo. Ztrácela se v syté barvě květiny a skoro zůstala zaseknutá na místě, když Belilal zavelel k odchodu. Až když se oba její společníci začali pomalu vzdalovat, vzpamatovala se a rozběhla se za nimi.

//Kráter

CHIARA 2

Moc květin kolem, ať už byla čarovná nebo čistě přírodní, ji uvrhla do mírumilovné nálady. "Když myslíš," zabručela tedy jen, když ji Belial nařkl z toho, že kecá. Najednou si připadala moc líná, než aby se hádala. Zatímco Fena ale zkoumala tvary a barvy květin, Chiara upírala svůj zrak na stříbrného vlka, jehož uši a ocas teď zářily do dáli řvavě zelenou barvou. Flíčky pod a nad jeho očima jí hrozně něco připomínaly. Jak kdyby těch očí měl šest, zahihňala se, protože si nemohla pomoct. Jako ochranné zbarvení na housence. Chichotala se pod vousy, ale Belial se nesmál. Ba naopak, čertil se, že mu nepomůže to ani tohleto, že nedostal návod, že nemá jinou naději, než toho tajemného někoho. "No, pro jednou bych řekla, že ona má pravdu," kývla čenichem k Feně, která zírala na květ z takové blízkosti, až Chiara napůl čekala, že do té kytky snad po čumáku spadne. Byla prostě mimo, narozdíl od ní, která jen nemohla přestat přemýšlet o housenkách a hihňat se jako praštěná, kdykoliv pohlédla Belilalovi do tváře. Ano, byla zcela vyrovnaná. "Na co jsou všechny ty tajnosti? Kdo je ten on a čím ti má vlastně pomáhat?" Zvědavě se vyptávala, všechny masky spadly, protože s vůní květin v čenichu a na mozku se daly udržovat jen těžko. Následovala housenčího vlka jako zvědavé vlče, kterým svým způsobem vlastně i byla.

//Kráter