Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jen se ušklíbla, když ji Alfredo popíchl - i když ne tak doslova, jako ona před chvílí pošťouchla jeho. Když on byl větší, musela si holt poradit jinak. Ne, že by s tím někdy měla problém. Procházli společně s bratrem mezi stromy a ona tak měla možnost prohlédnout si Vrbový les v celé jeho kráse. "Víš, za posledních pár měsíců se mi docela rozšířily obzory v tom, čemu dovedu a nedovedu uvěřit," zazubila se. Před nějakou dobou, a nebylo to tak dávno, by si poťukala na čelo před někým, kdo by se jí snažil nakecat, že vlčice dokáže vyčarovat duhu a svítící kamínek v nějaké díře dokáže vcucnout vlka a zase ho vyplivnout zpátky neporušeného. Ale časy se měnily. "To ti samozřejmě povyprávím," máchala ocasem. "Taky jsem toho zažila a viděla hodně," ujistila bratra. Okusila leccos na svých toulkách. Ale byly to takové podivnosti, jako to, co nejspíš zažil Alfredo v téhle říši divů? Trochu o tom pochybovala.
Pippa tu tedy někde byla a Alfredo ji měl celou tu dobu po boku. Ulevilo se jí, když to slyšela. "To je dobře. Aspoň jste měli jeden druhého." Alespoň tohle tedy bylo v pořádku. Zůstali tři. Tři z pěti. To bylo snad víc, než v co by se vzhledem k okolnostem dalo doufat, ale... ona se na to takhle nedokázala dívat. Nebyla to žádná čísla, šlo o její - jejich - sestry, které zemřely na cestě. Lacrima dokonce už tak blízko záchraně.
A jak to říct bratrovi? Náhle jí zmítala úzkost a nejistota, pocity, které tak nesnášela. Stála ráda na pevné zemi, ráda se cítila sebejistá, ale v tuhle chvíli taková vůbec nebyla. Načala svou větu, ale nedořekla ji. Doufala, že Alfie to pochopí. Jenže on se k jejímu úleku začal usmívat? Takže nepochopil. Nebo... nebo že by se snad dočista pomátl? Co na tom bylo k smíchu? "Ne, Alfredo, myslím, že nechápeš, co se ti snažím-" Zarazila se, snad i trochu zavrávorala. V mysli se jí zjevily obrazy sester, ale něco nehrálo. Byly starší, než by měly být, to zaprvé. Zadruhé byly na místě, kde nikdy být nemohly, přímo tady, co teď stála ona s Alfredem. Zmateně na bratra zamrkala. To on jí poslal tu vzpomínku, která nebyla její? Která navíc byla falešná, musela být, protože Lia ani Lacrima sem dojít zkrátka nemohly? "Ale ony-" začala slabě, jenže bratr ji opět předběhl.
Nevěřila svým uším. Co jí to tu vykládal za pohádky? Nevěřícně na něj zírala. Mohla to snad být pravda? "Ale... Alfie, to přece není možné. Já- já jsem je viděla umřít," polkla ztěžka knedlík v krku. "Lia se otrávila bobulemi a... a Lacrimu udupali jeleni. Nemůžou být tady." Jenže věřila v hloubi srdce, že o něčem takovém by bratr nelhal. Takhle by nevtipkoval, bylo by to velice kruté. To jelení stádo jsem přežila. Mohla jsem se mýlit? Mohla Lacrima taky uniknout? Dobře, i kdyby si tohle připustila, což bylo těžké... co Lia? Její mrtvé tělo přece viděla. Dlouho potom ji ještě strašilo ve snech. "Vážně jsou živé? Opravdu?" Potřebovala slyšet potvrzení, že to vážně chápe správně. Nedovedla tomu uvěřit. "Celé roky jsem myslela, že jsou pryč. Že už je nikdy neuvidím," zavrtěla nakonec hlavou a celým tělem jí cuklo něco, co mohlo být uchechtnutí stejně tak dobře jako vzlyk. Ale nerozplakala se ani nerozesmála. Bokem se opřela o Alfreda a snažila se zamračeně urovnat své splašené myšlenky a pocity. Kdoví proč si zrovna teď vzpomněla na Alonsa a na to, jak se vysmíval její touze najít zemi zázraků, jak tvrdil, že to jsou všechno pohádky pro děti. "Polib si, Alonso," zašeptala a až teď se rozesmála, z plných plic a od srdce. Polib si, to bys koukal, jaké zázraky se můžou dít.

Březen 3/10 // Lacrima

Sestra jíst nechtěla a Chiara to popravdě chápala. Sama by se neodvážila pozřít nic, co nebylo maso. Bobule, houby, rostliny? Ne. Nejspíš by je ani nedokázala spolknout. Měla moc velký strach. Ale... "Ale něco jíst musíme," pípla a svěsila uši. Ať na to koukala jakkoliv, jejich situace vypadala bídně, ale přece jen z toho jedna možnost v jejím unaveném vlčecím mozečku vycházela lépe. Když budou jíst, můžou umřít. Když jíst nebudou, určitě umřou. To bylo jasné dokonce i jí. Teď bylo jen otázkou, kde nějaké to jídlo vzít?
Ryby míhající se pod hladinou jako by se jí vysmívaly. Jejich třpytivé šupiny ji lákaly, ale jak se k nim dostat? "Uhm, třeba... třeba..." Zuřivě přemýšlela, jestli někdy viděla někoho, třeba nějaké zvíře, jak rybu loví. Jediné, na co si vzpomínala, byla kachna, která se pro něco potopila pod vodu a zadek jí zůstal trčet k nebi. "Třeba jako to dělají kachny," prohlásila. Lovily kachny ryby? To pro ni bylo naprosto vedlejší. V ten moment to byl nejlepší nápad, jaký měla.
V její hlavě to vypadalo dost jednoduše. Bude jako ta kachna. Zdálo se, že ptáky voda sama nadnáší - proč by pro vlčata měla být pravidla jiný? Potopila přední část svého těla, zadek vyslala k nebi, jenže ten dál pokračoval v pohybu vpřed. Chiara udělala krásný kotrmelec, nabrala si plný čenich vody a tak, jakmile dostala hlavu zase nad vodu, jen prskala a plácala se pořád ještě na mělčině, kde dosáhla na dno a kde nejspíš ani původně žádná ryba nebyla. "Tak to asi nejde," vyfrkla další vodu z čenichu a zkroušeně se otřepala. Chtělo se jí brečet, ale takhle lehko se přece nemohly vzdát.

Ne, neprospali se až do zimy. Prospali se snad až k jaru. Bylo to vůbec možné? Jakto, že nezmrzli a neumřeli hladem? No, stěžovat si na to nebudu, mrskla Chiara ocasem a přejela zlatýma očima sněženky, které umíněně vystrkovaly své hlavy ze země, třebaže ještě bylo celkem chladno. Tvrdohlavé květiny. Chiaře se líbily.
"Už to tak vypadá," pokývala bratrovi, který ji konečně objevil a drcl ji svou obří palicí do krku, až to s ní trochu zamávalo. Šťouchla ho na oplátku špičatým čenichem do plece a pak mu se smíchem oplatila otření tváří. Bez váhání se rozešla za ním, když se podle všeho rozhodl jí vyhovět a ukázat jí les, ve kterém teď žil. "Aby taky ne," pozvedla bradu, komu by se nestýskalo po její dokonalosti? Ale... tak to samozřejmě nemyslela. Jen zase šaškovala, aby zakryla ty opravdové pocity. Jenže před Alfiem by to dělat neměla. Zhluboka vydechla a trochu splaskla. "Taky se mi stýskalo. Hledala jsem tebe a Pippu snad úplně všude," přiznala s trochu skleslým úsměvem, který však byl o mnoho upřímnější.
Kráčeli lesem, zatímco Alfredo obnovoval značky na hranicích. Bylo tu pěkně. Větve vrb se tiše pohupovaly a občas ji šimraly po zádech. Naslouchala bratrovu vyprávění, které se shodovalo s tím, co jí povídal Duncan. "Takže je to pravda, Pippa sem taky dorazila!" zaradovala se. "Potkala jsem vlka, který mi povídal o Pippě ze Sarumenského hvozdu, ale nebyla jsem si stoprocentně jistá, jestli to je naše Pippa nebo nějaká jiná." Spíš se ani neodvažovala doufat. "Vybrali jste dobré místo, líbí se mi tu," musela svým sourozencům uznat, ale když se Alfredo zmínil o té propasti, trochu se zamračila. Uvědomila si, že bude muset bratrovi říct... všechno. O Lie a Lacrimě. Že ony už nepřijdou.
Už už se nadechovala, ale Alfredo ji předběhl. "Opravdový klenot? To si samozřejmě nesmím nechat ujít," sebrala v sobě ještě trochu nadšení a zamávala ocasem. Byla připravená bratra následovat. Ale cestou stejně otevřela tlamu, protože by to odhodlání už znova nemusela najít: "Um, Alfredo, možná není nejlepší chvíle... Já nevím, jestli je na to vůbec nějaká dobrá chvíle. Ale musím ti říct, že já jsem sem sice cestu našla, ale Lia a Lacrima-" Obrátila tvář k bratrovi a doufala, že si v ní zbytek najde sám. Nějak jí to nešlo přes tlamu. Umřely. Jsou mrtvé. Jsou pryč. Ale Alfredo by měl vědět, co se s nimi stalo. Aby dál marně nedoufal.

Březen 2/10 // Lacrima

Sestra vedle ní se začala vrtět a dávat najevo, že opravdu vzhůru je. Ulevilo se jí, ani si do té chvíle neuvědomila, že myslí na věci, na které by myslet neměla. Že se třeba jednoho rána Lacrima neprobudí. Že bude stejně nehybná a studená jako Lia. Nebo že se jednou neprobudí ona. Otřásla se. Nesměla to dovolit, musela je obě zachránit. Nějak. Kéž by nebyla jen malé vyděšené a hladové vlče!
Obě se pomalu posbíraly na nohy, jezero se před nimi lesklo a vlnilo, ale ona popravdě jeho krásu ocenit v tu chvíli nedovedla. "Musíme najít něco k jídlu," řekla tiše a sklopila přitom uši. Už žádné bobule. Nesebrala v sobě tolik odvahy, jako Lia, aby se ustanovila vrchním ochutnávačem. Ne potom, co se stalo. Stěží na to dokázala pomyslet, aniž by se jí tlačily slzy do očí. Jenže v břiše jí zoufale kručelo a Lacrima na tom musela být stejně. Drobnou tlapkou váhavě prohrábla vodu u břehu jezera. "Zkusíme chytit rybu?" napadlo ji, i když stříbřité záblesky rybích šupin se míhaly pod vodou obratně a zdály se naprosto nedostižné. Jak by na to vůbec měly jít? Jídlo bylo tak blízko a dostat se k němu tak těžké... Vlezla do vody tak daleko, jak se odvážila a přemýšlela, jak se do toho pustit.

Březen 1/10 // Lacrima

Probuzení v dutém stromě nebylo nejpříjemnější, a to z několika důvodů. Sestřina tlapa zabořená pod žebry byl jen ten nejmenší z nich. Chiara se v rámci možností stísněného prostoru překulila a protřela si ulepené oči. Probuzení nepředcházel příliš kvalitní spánek, nepříjemné sny, hlad a sužující strach ji po chvilkách budil celou noc. Nemohla pořád uvěřit tomu, že je Lia pryč. Lia, jejich opora, jejich velitelka a ze všeho nejvíc samozřejmě jejich milovaná sestra! Jak si Chiara vybavila její nehybné tělo, bylo jí zase okamžitě do breku. Měli jsme zůstat všichni spolu! Namísto toho byly teď ony dvě osamělejší než kdy jindy. Chiara a Lacrima, dost možná poslední přeživší z rodiny Dona Danteho. Věděla, že teď je nejstarší ona, musí převzít štafetu po Lie a ochránit Lacrimu i sebe. Jenže jak? Zoufale zamrkala, aby zahnala zrádné slzy. Přece musela být silná, hrdá... Jenže cítila, že v ní hrdosti a zápalu zbývá jen málo. "Lacrimo," zašeptala tiše u sestřina ucha, nechtěla ji budit, ale zároveň vlastně chtěla. Nemohla vydržet být dál sama se svým strachem. "Jsi vzhůru?" Bylo na čase vyrazit. Zahnala tu všetečnou otázku, která se o ni pokoušela od chvíle, co ztratili Alfieho a Pippu: Proč máme vlastně jít pořád dál?

Únor 8/10 // Viv

Viděla, jak Vivianne přemýšlí nad tím, co jí asi tak brání v tom roztáhnout křídla a odplachtit kamkoliv mimo tenhle podivný kraj. Trochu se pro sebe ušklíbla, skoro mohla slyšet, jak jí v hlavě cvakají kolečka. Dovedla si představit, jak si uvědomuje, že veškeré překážky jsou jenom v její mysli... a nebo už do Vivianne promítala jen trochu moc z vlastních pocitů a zkušeností? Trochu zatřásla hlavou, aby se vrátila do reality. "Fajn. Líbilo by se ti tam," řekla s naprostou jistotou, protože opak byl samozřejmě nemožný. "Nemyslím, že je na světě lepší místo." Byla o tom přesvědčená.
Partnery moc dál už neřešily, i když to téma Chiaře nevadilo. Otázky se přesunuly k magiím. "Mám magii ohně, avšak zatím jsem ji nezkrotila," přiznala poněkud otráveně. Nevěděla, jak na to a pěkně ji to štvalo. Měla by navštívit ty zdejší bohy nebo co. Jenže do toho se jí taky moc nechtělo. "Potkala jsem vlčici, co uměla udělat duhu a pak pár dalších podivných věcí. Co jsi to objevila ty?" našpicovala uši a ani neskrývala svou zvědavost. Čekala, že jí Vivianne třeba něco zajímavého ukáže. Mohla by se něco přiučit.

Únor 7/10 // Viv

Možná nevypadala až tak úplně bezstarostně a nepohnutě, jak se snažila, protože Vivianne asi vycítila, že se trefila do citlivého místa a začala se omlouvat. Chiara jen znovu mávla tlapou a pak naklonila hlavu ke straně. "Co ti brání jít se tam podívat? Nebo někam jinam?" Neviděla v tom problém. Ona se přece taky sebrala a vydala na cesty, nechala za sebou všechno a všechny. Rozhlédla se kolem sebe po zasněženém lese, což byla momentálně jediná část gallirejského kraje, kterou mohla vidět. "Některé části krásné jsou," připusila. Líbil se jí Vrbový les i ta pláž, kde strávila příjemné chvíle s Duncanem. Bylo tu ale i hodně, hodně míst, které jí nepadly do noty.
"Asi jo. Ještě jsem se nerozmyslela, co budu dělat dál, ale v tomhle mraze se mi nic moc nechce." Zamířit potom domů by mohla být nejmoudřejší volba. Zalezla by tam někde do díry a čekala, až přijde jaro. Připadalo jí, že ta zima je snad nekonečná.
Zkoumala pohledem Vivianne, co jí řekne na její přístup ke vztahům. Někteří vlci se nad tím chytali za hlavu a div, že by ji nechtěli nechat upálit na hranici nebo co. Ne, že by ji názory okolí nějak zvlášť zajímali. Byl to jejich problém, že jsou nudní a upjatí. "Nejspíš. Pokud se něco takového někdy stane, což není tak jisté," ušklíbla se. Moc nevěřila tomu, že na ni někde v budoucnosti čeká ten pravý nebo ta pravá. Pak jen kývla hlavou. Viv nevypadala, že by měla podobnou náturu jako Chiara. Minimálně ne v tomhle směru.
"Magie tam trošku byly, vlkům se podle nich barvily oči, někteří je uměli i ovládat, ale nebylo to tak rozšířené, jako tady. Ani tak silné. A už vůbec se tam neděly takové... takové... stranezze jako zde. Podivnosti. U nás bys nikdy neviděla vlka, co umí vyčarovat duhu nebo jiného, co ho do sebe vtáhne zářivý kámen a potom ho zase v pořádku vyplivne. Ale tady to ani není nic divného, tady je to prostě normální čtvrtek."

Únor 5/10 // Viv

Odkývla, že jejich rodná země je samozřejmě ze všech nejkrásnější, ovšem na tu další otázku odpovídat v podobných detailech nemínila. Ba ne, Vivianne možná byla celkem v pohodě, ale to neznamenalo, že si jí musela vylívat srdíčko. "Dlouhej příběh," máchla tlapou s naprosto přirozenou lehkostí a ledabylostí, třebaže uvnitř cítila něco docela jiného. "Ve zkratce, někteří z mých sourozenců se trochu zatoulali, tak jsem je šla hledat a stopa vedla sem." Takhle prostinké to bylo. Ani slovo o vší té smrti, zmaru a utrpení. Prostě se zatoulali. Konec příběhu.
"Přesně tak," souhlasila Chiara okamžitě. Za její snahou se vlastně ani nic tak špatného neskrývalo. Snad jen neodolatelná touha se sťourat v bratrových záležitostech, po kterých jí vlastně nic nebylo. Bylo to zkrátka moc lákavé. Spokojeně se zazubila, když Vivianne konečně na plnou tlamu řekla, jak se ohledně Alfreda cítí. Ne, že by to nebylo očividné už tak z deseti metrů. "Když mu to řekneš takhle, myslím, že máš úspěch zaručen," drbla do ní ramenem a zasmála se. No vida. Měli by jí za to platit. Určitě by dokázala dotlačit dohromady kde koho. Ti dva se ještě podruhé nesetkali, ale Chiara už to brala za hotovou věc a nechávala si úspěch stoupat do hlavy.
Černá vlčice vyrukovala s další otázkou a písková škubla rameny. "Ani ne. Já na pravou lásku moc nehraju, víš?" ušklíbla se a zavlnila ocasem. "Hezkých vlků a vlčic je na světě spousta, přijde mi nuda se uvázat jenom k jednomu a tím legrace končí."

Únor 4/10 // Viv

Ani v nejmenším ji nepřekvapilo, že Vivianne její domovinu nezná. Vypadalo to, že kromě její rodiny to u nich nezná nikdo. Netušili, o co přicházejí. "Je to tam o hodně jiné. Kouzel tam je míň, v první řadě," začala. "A taky tohoto," kopla znechuceně do sněhu. "Místy se sníh objeví, hlavně blízko hor, ale je tam mnohem víc slunce, než jsem zatím viděla tady. Je tam krásně," vzpomínala toužebně na svou rodnou zemi a na všechno, na co si tam kdy stěžovala, úplně zapomněla. Chtěla by se alespoň na chvíli vrátit! Ovšem její život se zdál být na delší dobu svázaný s gallirejskou krajinou, ať chtěla nebo ne. Bude se to muset naučit mít ráda i zde. Nebo to alespoň tolerovat.
Potlačila úšklebek, když se Vivianne horlivě vyptávala na její názor. "Sí, jistě, že by byl rád. Nebo si myslíš něco jiného?" nadzdvihla obočí, v duchu už si představovala, jak ty dva asi dostrkat k sobě. Vivianne se zdála fajn, tím pádem by bylo moudré ji k bratrovi uvázat dřív, než si ho najde nějaká pitomá koza, které by musela urvat ucho. Ne, že by očekávala, že by si Alfredo s takovou vlčicí něco začínal, ale... no, konec konců to byl samec, a u těch si jeden nikdy nemohl být jistý, jestli zrovna bude přemýšlet hlavou nebo něčím docela jiným.
Podle otázek Viv to bylo na dobré cestě. Udeřila na Chiaru docela zpříma. "Co tě nemá. Il mio fratellino je sám jako smrček na paloučku," ušklíbla se a výmluvně na Vivianne zamrkala. Jenže ta se vzápětí začala utápět v nějakém nedostaku sebevědomí nebo čem. "No! Není nic snazšího, než to jít zjistit," popichovala ji. Tuhle upejpavost nikdy nechápala. Jak pak měl jeden dosáhnout toho, co chtěl, když se nechal sežrat pochybnostmi? Mio Dio.
Měla dojem, že další Viviannina otázka nebyla zrovna bystrá, ale vlčice to naštěstí brala s humorem. "Jasně, že ne," prohlásila, pokusila se to pronést s lehkým sarkasmem, ale nějak se jí to nepovedlo. Vivianne byla docela přesvědčivá ve svém tvrzení, že není pitomá, ač Chiara nedokázala určit, čím to vlastně je. "Je dost možné, že když ti to říkal, ještě to tak nebylo. Ale víš, jak to chodí. Věci se rychle mění," škubla Chiara rameny a konečně zaplula pod první stromy lesa, kde by se mohly snad alespoň trochu schovat před nepřízní počasí.

Únor 3/10 // Viv

Někam se složit vážně znělo lákavě a tak písková neváhala už ani chvilku, sebrala se a pomalu vykročila k nejbližšímu lesu, který neobsahoval její zbastlený pokus o umění. Věřila, že ji Kopretinka bude následovat. Kopretinka, která měla i jméno, jak se ukázalo. Vivianne, zapsala si za uši. "To se bude dobře pamatovat. Kdysi jsem znávala jednu Vivianu," řekla a byla to dokonce i pravda. Viviana byla jednou z jejích tuláckých kamarádek, ale Vivianne se popravdě moc nepodobala. Ne, že by pro to byl nějaký důvod. Jména o ničem takovém samozřejmě nerozhodovala.
"Ne, nejsme odsud," zakroutila hlavou. Bylo to samozřejmě hned jasné. I když se naučila ovládat obecnou řeč dost dobře, nemohla (a ani by nechtěla) skrýt svůj přízvuk, čas od času používala slova ze své mateřštiny a měla dojem, že i její nepříliš hustá srst prozrazovala, že prostě není místní. "Ale nemyslím, že znáš to místo, odkud pocházíme, krásnou Itálii." Zapátrala ve tváři vlčice po nějaké známce poznání, ale velké naděje tomu nedávala.
S větší nadějí zkoumala tvář Vivianne, když se začala vyptávat na Alfreda, zatímco pomalu pokračovaly k lesu. Tmavá vlčice nejspíš nemínila vyklopit všechno naráz, ale hrabala tlapkou jako netrpělivá kobyla. Chiara to všechno viděla a samozřejmě vyvozovala svoje vlastní závěry. "Jó, to on brácha je," prohlásila neurčitě. Alfredo samozřejmě byl hodný a milý, ale Vivianne se nepletla, když se domnívala, že musí být i něco víc. Nebyl až tak čisťounká dušička. "Tak víc poznat, hm?" Propána, to jí to zrovna mohla naservírovat na zlatém podnose. Určitě na něm něco viděla! "To by byl určitě rád. Možná by byl i štěstím bez sebe," podsouvala jí, možná ji i trochu popichovala. Ale zatím na ní neshledávala nic příliš hrozného, aby ji musela naopak začít odrazovat od jakýchkoliv pokusů vůbec znova zavítat mezi vrby.
"Samozřejmě, že jsem," zakroutila hlavou. Kde jinde by měla být? Přece nebude bezdomovcem, když její bratr měl perfektně použitelný les, úkryt a zázemí všeobecně. "Akorát, že teď zrovna na území nejsem," vrhla po Vivianne pohledem, který naznačoval velmi jasně část věty, kterou nahlas neřekla: Jsi trochu pomalejší, huh?

Padlo snad na Vrbový lesík nějaké spavé kouzlo? Těžko říct, jisté bylo jen to, že písková vlčice vytuhla, ani nevěděla jak a kdy. Spala a spala, jako špalek, ale naštěstí (a vážně to bylo štěstí, protože se mezitím přihnala zima) ne věčným spánkem. Nakonec se začala pod sněhovou přikrývkou, která dvakrát nehřála, vrtět a probouzet. Zdálo se jí totiž, že na ni kdosi volá. Otevřela oči a s nespokojeným zabručením si z nich musela tlapou vytřít sníh a vodu. Tiše a mručivě přitom zanadávala, jako by snad byla medvěd, kterého někdo vyrušil ze zimního spánku. Spatřila nicméně opodál Alfreda, jak se rozhlíží kolem a patrně ji vůbec neviděl. Aby taky ano. Musela vypadat jen jako další hrouda sněhu. "Tady, ty slepoto," houkla na něj a začala se hrabat na tlapy, přičemž ze sebe sklepávala sníh. Musely ho být tuny a tuny. A další tuny se válely všude kolem. Chiara je počastovala značně znechuceným pohledem. Měla kožich úplně zplihlý a plný ledu. Měla pocit, že má sníh i v hlavě. Naposledy si pamatovala, jak se s bratrem vítala. Že by přitom usnuli? To znělo dost nepravděpodobně... ale nejspíš se to stalo.
"Kruci. To jsme se prospali až do zimy?" nemohla tomu pořád uvěřit, rozespale mžourala, protahovala se a snažila se rozproudit si krev v prokřehlém těle. "Jakto?" zamrmlala znovu, vypadalo to, že prostě míní dál bručet jako ježek. Ale nebylo to všechno na nic, že? Zaparkovala se vedle bratra a zvedla hlavu, aby mu viděla do obličeje. Ne, nebylo to na nic. Už nemusela lítat po všech čertech jako bláznivá, protože konečně věděla, že není poslední, kdo z její rodiny zbyl. Oháňka se jí párkrát zhoupla, ale za chvíli už přešlapovala na místě, protože jí vážně byla kosa. "Asi bychom se měli pohnout, než z nás budou rampouchy. Stejně bych si ráda prohlídla tohle... místo," přejela výmluvně pohledem po okolních stromech, protože i když tady kdoví jak dlouho chrápala, pořád vlastně o místě, které si Alfredo vybral k přebývání, nevěděla skoro nic. "A přitom mi můžeš říct, jak ses měl a jak hrozně se ti po mně stejskalo," drbla do něj s úšklebkem ramenem a vykročila pomalu kupředu. Bylo toho hodně, co by si měli říct!

Únor 2/10 // Vivianne

Kopretinka ji hned přátelsky zdravila, střihala ušima, prostě taky vypadala, že neumí do pěti napočítat. Chiaru by zajímalo, jestli to tak fakt bylo. Hlavně ale chtěla vědět, co mají mezi sebou s Alfredem. Od něj se totiž dozvěděla leda tak velké prd, a to by tak hrálo, aby ona, velká drba, něco nevěděla. Ne, ne, ne. Nic takového. Všechno zjistí. Černá vlčice se tvářila celkem sdílně, takže by to ani neměl být velký problém. Snad.
Hned jí vyklopila, že jí je zima a chtěla hledat v okolí nějaký úkryt. Chiara vědoucně pokývala hlavou. "To zní rozumně. Tady venku to za moc nestojí. Mohly bychom se schovat alespoň do lesa," nadhodila, ale určitě hodlala zamířit do jiného lesa, než toho, odkud právě vyšla. Nemohla riskovat, že Kopretinka uvidí její sněhovou sochu. "Ale myslím, že jsem při našem posledním setkání přeslechla tvoje jméno?" povytáhla trochu kůži nad očima. Černá byla moc zaměstnaná tím, aby odtamtud prchala, než aby si stihly vyměnit zdvořilosti. "Já jsem Chiara," sdělila velkoryse své jméno jako první a přešlápla, aby jí neumrzly tlapy.
Přemítala, jak zavést hovor na Alfreda, ale bylo to milionkrát snazší, než se zdálo. Kopretinka to téma sama nabídla. "Samozřejmě, že je Alfredo v pohodě," prohlásila, třebaže bratra už nějakou tu chvíli neviděla. Ale proč by neměl být v pohodě? Vysekla na tváři šibalský úsměv a naklonila se k druhé vlčici, jako by snad už dávno byly spiklenkyněmi: "Pročpak? Něco na něm vidíš?" Hezky s pravdou ven, holubičko. Bylo by fajn, kdyby si Alfredo někoho našel, ale musel to být někdo solidní. S nějakou káčou Chiara les sdílet nehodlala a stěhovat se nepřicházelo v úvahu. Kdyby se ukázalo, že Kopretinka na Alfiem vážně něco vidí a zároveň že je nesnesitelná nebo tupá, musela by se postarat, aby do Vrby už nikdy znovu nepřišla. Ne, že by ji zrovna odpravila. Věřila, že nic tak extrémního by nebylo třeba. Zatím ale byla písková vlčice mírňounká jako beránek. "Já se jen tak potuluji. Obdivuju krásy zimy, " prohlásila.

Únor 1/10 // Vivianne

Chiara se vydala na cestu někam jinam. Po neúspěšné stavbě vlkuláka už příliš netoužila zdržovat se dál v lese. Nejspíš byl nejvyšší čas zamířit zase domů. Jít zase chvíli prudit bratra. Kdoví, co bez ní mohl všechno natropit! To by tak hrálo, aby si Alfredo někde užíval divoké zážitky, zatímco jí mrzne zadek někde v závěji. Kdepak. Pomalu začala stáčet své kroky směrem k jihu. Tady stejně byla nuda, nikde ani živáčka, nikde žádný Wylan... Pfh.
A přece tu nebylo až takové prázdno, jak si prve myslela. Blížila se do míst, kde tušila jezero, ač momentálně bylo pokryté ledem, který se z větší části skrýval pod sněhem. To ale nebylo to zajímavé a podstatné. Chiařinu pozornost upoutal černý kožich, který na bílém sněhu úplně zářil do dálky. To se podívejme. Ušklíbla se. Ta černá vlčice, kterou viděla u nich v lese. Ta, o které nic kloudně nevěděla. Alfredova kopretinka, nebo tak si to alespoň představovala. Ha. To by ji zajímalo, jaká vlastně je. Musela uznat, že ošklivá nebyla. Co když ale byla tupá jako tágo? No, to se musí prošetřit.
"Ciao," přitančila k vlčici Chiara ladně, pekelně se přitom soustředila, aby ani jednou tlapou nestoupla na led a nenatloukla si čenich. Takový trapas by asi nerozdýchala. "My už se potkaly, že? A teď to vypadá, že se obě snažíme nechat si umrznout zadky v tomhle příšerném počasí." Vrhla kolem sebe výmluvný pohled na sněhové pláně. Nechtěla mluvit o počasí. Musela to ale nějak chytře navléknout, protože kdyby na ni zrovna vybafla s kdoví čím, pravděpodobně by s ní Kopretinka vůbec nemluvila. "Jaká to náhoda," zamrkala neviňátkovsky, jak už to tak uměla. No vážně. Snad byste jí i věřili, že neumí do pěti napočítat.

leden 8/10

Poslední, co chybělo, byly uši. Když hledala šišky, už zahlédla něco, co by se jí mohlo hodit. Suchý kmen spadlého stromu, ze kterého se kůra jen loupala. Odmetla z jeho části sníh a zaryla do kůry drápy. Byla úleva něco pěkně zničit, drápat to na kusy a koukat, jak se to rozpadá. Tenhle frustrující zážitek ji přesvědčil o tom, že tvořivá činnost asi není úplně nic pro ni. Nejen, že výsledek vypadal hrozně, ale nepřipadala si nijak povznešenější, chytřejší nebo relaxovanější. Cítila se naštvaná a nejradši by něco zakousla.
Z masakru, který podnikla na suchém kmeni, zůstala spousta popadané kůry. Mnohem víc, než potřebovala, ale vybít si frustraci taky potřebovala. Vybrala z těch trosek dva kousky, které nejvíc připomínaly uši, spíš velikostí, nežli tvarem, a zabodla je vlkulákovi do hlavy jako pomyslnou třešinčku na dortu. Ačkoliv tenhle dort byl spíš kravinec. Ale co se dalo dělat. Chiara ucouvla, aby si své dílo mohla prohlédnout v celé jeho nevídané kráse.

leden 7/10

Teď už zbývalo jenom doladit detaily. Vlkulákovi kromě tlapek, které byly z důvodu uměleckého záměru (a neschopnosti) schované ve sněhu, scházely taky oči, uši a čenich. A i když už by se na to nejraději zvysoka vykašlala a šla dělat cokoliv jiného, byla Chiara odhodlaná to teď už dokončit, když došla tak daleko. Jen potřebovala najít vhodné materiály. Les kolem sice přikrýval sníh, ale snad jí poskytne něco, co bude moci použít.
Chvíli popocházela kolem, hrabala pod sněhem, jestli nenajde třeba nějaké oblázky, když jí padl pohled na nízko visící větev s malými šiškami. Strom sice nepoznala, ale to jí bylo fuk. Natrhala si tři do tlamy a vrátila se k vlkulákovi. Postupně, jednu po druhé, je opatrně nacpala špičatým koncem napřed na příslušná místa - dvě jako oči, jednu jako čumák. V čenichu vlkuláka se tak vytvořila povážlivá prasklina a jedno oko měl výš, než druhé, nemluvě už vůbec o tom, že celá jeho tvář teď byla tak trochu oslintaná, ale vlčice nad tím už mávla tlapou. Nemohla se zabývat detaily, zbláznila by se.