Příspěvky uživatele

< návrat zpět

57

Cítila se vážně docela dotčeně, že kolem ní Pippa jen tak prosvištěla, jako by byla snad duch nebo co. Ovšem tenhle pocit byl snadno překonán radostí z toho, že svou sestřičku opět vidí živou a zdravou a evidentně stále tak plnou elánu, jako si ji pamatovala. Za chvíli už se všichni váleli na kupě, chudák Alfredo byl drcen a jen hekal a skuhral, zatímco Chiara Pippě důkladně ožužlávala ucho. "Jasně, že jsem, v celé své kráse," zašklebila se, když sestřino ucho konečně pustila a svalila se trošku stranou z Alfredova hrudníku, aby se snad dočista neudusil, i když přední částí těla mu pořád držela zadek přimáčknutý k zemi. Tak snadno se zase nevykroutí, ba ne, ne, ne.
Stejně tak nechtěla dovolit ani Pippě, aby se někam vymotávala. Zašátrala po ní nemotorně přední tlapou, aby ji pokud možno zachytila. "Válela jsem si šunky na pláži, kopala se do zadku a ďoubala se drápem v čenichu," zakoulela očima, co to bylo za otázky? "Co myslíš? Přece jsem vás taky všude hledala! Ale nebyla po vás ani stopa, takže mi to trvalo děsně dlouho," řekla a přitom zuřivě bušila ocasem o zem. Měla takovou radost! Prohlížela si soustředně Pippu, která teď už nebyla žádné malé vlčátko. Leccos se změnilo, co se neviděly - a zároveň to v tuhle chvíli bylo, jako by se nezměnilo vůbec nic, když se tu váleli spokojeně na jedné kupě. "Vyblednul ti čumák," poukázala trochu překvapeně, jako by o tom snad sestra nevěděla. "Ale vypadá to zajímavě," dodala se zazubením.

56

Povalovali se ve skrytu nory a bylo jim dobře. Aby taky ne - vždyť co jim chybělo? Našli se po takové době a bylo jasné, že teď už tu spolu zůstanou, ať se děje co chce. Chiara se zazubila představě, jak její bratr s sebou všude tahá vysušenou mořskou hvězdici. "Bude ti to děsně slušet," ujistila ho a bylo jí jasné, že to prostě musí zařídit. To potřebovala vidět.
Bratrovo zívání bylo nakažlivé a tak se i zlatooké vlčici začala postupně klížit víčka. Spokojeně přivřela oči a nedostalo se jí vůbec žádného varování v podobě cizích myšlenek, které se začaly ozývat poblíž nich. Takovou schopnost zkrátka neměla. Zavřeštění její sestry ji tedy zastihlo zcela nepřipravenou. Nadskočila, div nespadla do jezera, a když spatřila, jak se kolem prohnala Pippa jako žíznivá čára, vyskočila na nohy. Už už otevírala tlamu, ale ona se vrhla nejdřív po bratrovi? No tohle! "PIPPO!" zaburácela Chiara stejně, jako předtím světlejší vlčice, která se momentálně válela po bratrovi. "A dávno ztracená sestra je jako vzduch, nebo co?" To už se vrhla taky na valnou hromadu, chudák Alfredo byl tak dočista zavalený. Chiara okamžitě chňapla po sestřině uchu, aby ji za něj mohla náležitě vytahat. No fakt. Objeví se po tolika letech a Philippě nestojí ani za slovíčko? To by se na to podívala!

Březen 10/10

Běžela za pískovou vlčicí, co jí krátké nožky stačily. Bettina na ni čekala poblíž pásu křovin. Než tam Chiara doběhla, byly už obě úplně zmáčené. "To je průtrž, co?" smála se Bettina. "Konečně pořádný déšť, už to bylo vážně potřeba. Pojď, pojď, pojď se schovat, jsi mokrá jako vydra," postrkovala ji rychle ke křovinám, jejichž hustě propletené větve a listí poskytovaly alespoň nějaký úkryt před deštěm. Nebylo to, samozřejmě, jako v jejich pohodlné noře. Dny, kdy lehávala na kožešince, byly nejspíš u konce. Tady v křovinách leželi všichni téměř na jedné hromadě. Chiara tu možná byla krátce, ale už věděla, kam se má nacpat. Přelezla bez okolků přes Giannu, přičemž jí trošku zabořila tlapku do žeber. "Promiň," zaculila se sladce, když po ní vlčice střelila přísným pohledem, a vecpala se hezky vedle Valentina, který byl největší a sloužil jako naprosto ideální polštář pro malou můru, jako byla ona. Sem tam na ni káplo, jak se déšť probíjel dovnitř, ale bylo jí to fuk. Bubnování kapek na listy ji uklidňovalo a za chvíli už spala, jako když ji do vody hodí.

Březen 9/10

Brzy však byl s koukáním na krásnou letní oblohu konec. Černé mraky už se roztáhly po celém nebi a hřmění se ozývalo blíže. Zvedal se chladný vítr, který byl po všem tom vedru osvěžující, avšak byl cítit deštěm a bylo jasné, co to znamená. Hnala se k nim pořádná bouřka. Suchá stébla trávy se ohýbala a ševelila, jak se do nich vítr přinášející déšť opíral. Chiaře cuchal srst. Vlče se vyškrábalo do sedu a ohlédlo se za sebe, kde se právě znovu zablesklo a za pár vteřin se ozvalo prásknutí hromu. Vlčice až nadskočila, ale zároveň tím byla fascinována. Síla přírody byla opravdu nezměrná! Se zatajeným dechem očekávala další záblesk, a samozřejmě se dočkala. Prásk, tentokrát se hrom ozval o něco dříve. Znovu ji to vylekalo a znovu zároveň vyhlížela další... ale než se tak stalo, ozval se Bettinin hlas: "Chiaro! Kde jsi? Pojď se schovat!" A protože z nebe se právě spustily první obrovské kapky deště, nenechala se vlčice dvakrát pobízet.

Březen 8/10

Pořádně ani neuměla svou nedospělou hlavou uchopit, jaké měla ve skutečnosti štěstí. Věděla, že smrti unikla o vlásek, ale prozatím jí nedocházelo, jak malý doopravdy byl. Stačilo, aby kopyta jelena dopadla o malý kousek jinak a její příběh by měl velice smutný konec. A kdyby ji vlci ze smečky nenašly? Jak daleko mohla být smrt hladem a vyčerpáním? Pořád ještě jí lezla žebra, ale síly nabírala rychle. Vlci se o ni dobře starali a protože vlče ve svém středu neměli už kdoví jak dlouho, někteří ji i dost rozmazlovali. Byla obletovaná a opečovávaná. Jen kdyby se jí pořád tolik nestýskalo a neměla tak těžkou dušičku... Na tvora její velikosti toho trápení bylo prostě moc. Nejhorší to bylo ve chvílích, jako tato, kdy byla sama a neměla co na práci. Myšlenky se mohly volně toulat a pokaždé zabíhaly na to stejné místo. Zpátky k rodině. Znovu si povzdechla a položila si hlavu na tlapky. Vysílala své myšlenky a přání k Alfredovi a Pippě, kteří byli kdesi daleko a možná koukali na ty stejné hvězdy, které pozorovala ona.

Březen 7/10

Ležela v trávě, která byla pod několikadenním neúnavným náporem letního slunce vysušená a sladce voněla. Slunce však teď už zalezlo za obzor a začínala teplá noc. Kdesi v dálce zahřmělo, ale ona ještě mohla pozorovat na obloze zářící hvězdy. Mladičká vlčice si povzdechla. Nemohla uvěřit tomu obratu, který její život v posledních dnech učinil. Hleděla k obloze, jako by na ní snad mohla najít odpovědi. Kde byli Alfredo a Pippa? Zvládli to? Třeba také narazili na vlky, kteří jim pomohli... Tak jako ona. Držela se té myšlenky, protože kdykoliv jen pomyslela na to, že by mohla být poslední z jejich rodiny, tlačily se jí do očí slzy. Chudák Lacrima. Chudák Lia... Otřela si tlapkou tváře, které jí navzdory veškeré snaze opět zvlhly. Přála si, aby se to dalo nějak vzít zpátky. Opravit to. Přivést Liu a Lacrimu sem, za Bettininou rodinou, kde by mohly být všechny spolu. Byla si kolem všech těch cizích vlků pořád trochu nejistá, ale pískové vlčici bezmezně věřila. Trochu jí připomínala mámu - trochu. Samozřejmě nikdo nikdy nemohl Florence nahradit. Ale... aspoň nebyla na světě úplně sama a bezmocná. Měla někoho, kdo jí pomůže.

Březen 6/10 // Lacrima

Nějak se jim podařilo dostat rybu až na břeh. Sama si později ani pořádně nebude pamatovat, jak ji ulovily a jak se své kořisti zmocnily, už teď se jí z toho v mysli stávala jenom šmouha rozmazaná vyčerpáním a hladem. Přesto, sotva trochu popadla dech a přestala se jí točit hlava, zvedla zlatá očka k sestře a zamávala ocasem. Radost se zračila i v jejích očích, co radost, nadšení! Ano! Dokázaly to! Na tlamě se jí roztáhl široký úsměv. Neměla síly na to, aby radostně poskakovala, ale její duše to rozhodně dělala. Poradily si, nějak, i bez Liiny vůdcovské energie, která jim tolik chyběla. Teď zbývalo jen se najíst.
Nejraději by se na jejich kořist zuřivě vrhla a vlastně už se k tomu chystala, ale její hladový mozek si naštěstí včas uvědomil, že to přece je jejich ryba, nejen její. Kdyby ale musela čekat, až se sestra nají, možná by jí z hladu přeskočilo. "Napůl," pravila rozhodně, jako by rybu mohla rozpůlit i tím samotným slovem. To se bohužel nestalo a vážně si nepřipadala jako takový silák, aby ji prostě roztrhla vejpůl. Takže prostě rybu strčila doprostřed mezi ně a kus si z ní utrhla. Chutnalo to... trochu divně. A byla v tom spousta kostiček. Ale opravdu nebyla v pozici, aby si mohla vybírat. Ba ani slůvkem si nepostěžovala. Divná kostnatá ryba byla v tu chvíli nejlepším pokrmem na světě.

55

"Nepřemýšlet zní příjemně," zazubila se a zametla oháňkou zem úkrytu za sebou. Prostě všechny tyhle věci hodit za hlavu a jen si užívat přítomného momentu. To zrovna Chiara uměla docela dobře a tak to také udělala. Protáhla se vleže do celé své délky a zaposlouchala se do toho, co ještě jí bratr sděloval.
Smrt v Alfredově podání nezněla příliš nepříjemně ani děsivě. Zdálo se, že pořádně ani nevěděl, co se vlastně stalo. "Hmm," zabručela zamyšleně. "Nezní to tak zle." Sotva to vypustila z tlamy, uvědomila si, jak to zní. Trochu omluvně se zakřenila: "Ale i tak mě samozřejmě mrzí, žes to musel zkusit na vlastní kůži. Ještě, že tě ani smrt nezastaví." Snažila se trochu odlehčeně žertovat, ale běhal jí z toho mráz po zádech. Ani nechtěla myslet na možnost, že by se Alfie třeba nevrátil.
Naštěstí se jim povedlo náladu opět přehodit na veselejší kolej. "Nooo, že seš to ty, tak ti nějakou hvězdičku najdu. Třeba na břehu moře, nějakou hezky vysušenou," zamrkala neviňátkovsky, to by byl aspoň upomínkový předmět - smradlavá mořská hvězdice! Asi se po ní vážně bude muset jít podívat. "Drahý bratře, mě už se nezbavíš, ani kdybys nakrásně chtěl," ujistila ho se smíchem. "Jasně, že tady zůstanu. Někdo tady na to musí dávat pozor, ne?"

54

Pokývala hlavou, věděla přesně, co bratr míní s těmi náhodami. Taky nad tím už kolikrát přemýšlela. Stačilo, aby ten jelen, který ji nakopl, stoupl jen o kousek vedle a už žádná Chiara nemusela existovat. Nejspíš stačilo málo i k tomu, aby společně s ní Bettinina banda našla i Lacrimu a nemusely se nikdy oddělit... Nebo aby kmen stromu, po kterém na samém začátku všech lapálií praskl hned poté, co přeběhla ona. Jak by se všechno asi vyvíjelo potom? "Viď? Jeden nad tím začne trochu moc přemýšlet a skoro by se bál, že mu z toho přeskočí," zakroutila hlavou. Nebylo nejspíš moudré se v tom rýpat příliš hluboce. Co se stalo, to se stalo, nedalo se to už změnit.
Vždycky si myslela, že jednou takovou věcí je i smrt. Že kdo je mrtvý, ten je prostě mrtvý, hotovo, konec. Nejen, že se ale dozvěděla, že ne všichni, které považovala za mrtvé, jimi skutečně jsou, dokonce jí teď bratr povídal o tom, jak je možné smrti uniknout přímo ze spárů. "Fuj," otřásla se, protože při zmínce obřích pavouků jí naběhla husí kůže až na zadku. Kulila na bratra zlaté oči veliké jako podšálky. "To... to zní jako dost hnusný zážitek. Jsem ráda, žes to dokázal překonat," řekla upřímně a zadumaně se koukala na vodní hladinu stejně, jako bratr. Nevěděla, jestli to je zrovna vhodná otázka, ale nemohla si pomoct - i když ji mrzelo, že Alfredo musel něco takového prožít a i když to určitě muselo být strašné, stejně to v ní vzbuzovalo jistou zvědavost: "Bolí to? Umírání, myslím. Nebo to je vážně tak, jak se říká, jako jít spát?" Musela každopádně souhlasit s jeho shrnutím. "To, co se děje tady, by nevymyslel snad nikdo. A když jo, kdekoliv jinde by ho měli za blázna."
Jejich hovor posléze naštěstí nabral opět trochu veselejší tón. "Možná? Měl bys radši přijmout svoje vítězství a moc se v tom nerýpat," doporučila mu s veselým šklebem na tlamě. "Poněvadž já ostatní většinou moc vyhrávat nenechávám, takže by taky mohlo být dost vzácné." S tím přejela pohledem ten kus úkrytu, který viděla a v očích se jí odráželo světlo z jezírka: "Víš, jak to je dávno, co jsem měla nějaký bejvák víc než na pár týdnů? Hodně. Tohle je jako luxusní sídlo," zazubila se. "I když. Vymést pár pavučin by tě určitě nezabilo," popíchla bratra, i když jich cestou chodbou dolů vymetl víc než dost (třebaže nejspíš nedobrovolně).

Březen 5/10 // Lacrima

Bojovala s rybou, ale dost dobře mohla klidně bojovat s hroznou mořskou příšerou. Pro malé vlče na konci sil to vyšlo na stejno. Byl to lítý, hrozivý souboj, Chiara cítila, že už rybu dál neudrží a jestli jim unikne, kde vezme síly na další takovýhle výkon? Nemohla to dopustit a tak prostě pevně držela. Lacrima naštěstí nebyla daleko, došplouchala se vodou až k nim a s hrdinskou obratností - nebo tak to alespoň vypadalo v Chiařiných očích - chytila rybu za hlavu. Ozvalo se dosti nechutné křupnutí a o chvíli později si vlčice uvědomila, že už jí není zmítáno ze strany na stranu jako listem ve větru.
Ryba zůstala schlíple a nehybně viset mezi dvěma vlčaty, která ji držela každé z jedné strany. Dál se neodvažovala otevřít tlamu, jako by snad zvíře s rozkřupnutou hlavou mohlo přijít znovu k životu. Nebo ji možná jen zachvátila křeč. Rozkročila se, ztěžka lapala po dechu a před očima jí chvíli tančily tmavé améby a zářivé bílé jiskřičky. Bylo to náročné a ona byla zesláblá, pokoušely se o ni mdloby, ale nakonec to naštěstí přešlo. Na roztřesených nohou zamířila snad i v doprovodu Lacrimy ke břehu. Teprve až tam se odvážila povolit smrtící sevření kolem rybího ocasu. "Dokázaly jsme to," vydechla šeptem a ztěžka si kecla na mokrou zem, provázky vody z ní jen crčely, ale ona se ještě chvíli chtěla hýbat co nejméně, takže se ani neobtěžovala otřepat. Horké slunce ji stejně zase vysuší.

53

"Je to fajn banda lotrů," potvrdila s pobaveným ušklíbnutím. Stýskalo se jí po nich! Ale musela odejít, jinak by nikdy neměla klid. V duchu ale doufala, že se s tou bandou třeba ještě někdy potká. Nejen proto, aby viděla výraz v Alonsově tváři, až by zjistil, že to všechno nebyly jen povídačky pro vlčata. Pokývala hlavou: "Kdyby mi někdo takový příběh vyprávěl, asi bych si poťukala na čelo. A přece se to stalo," zazubila se a střihla ušima. Byla moc ráda, že její hledání mělo šťastný konec. Co bude dál, to netušila, ale byla si jistá, že tady určitě bude mít vždycky svoje místo. Nebo snad... domov? Jindy tak nezlomná dušička se jí trochu zatetelila. Jak to bylo dávno, co měla nějaký domov, kam se dá vrátit!
To už se ale pustil do vyprávění Alfredo a ona pozorně poslouchala tak, jako předtím on. O Sarumenské smečce už něco slyšela od Duncana, ale Alfredo jí podal informace, které jí předtím chyběly. Pokývala hlavou - samozřejmě rozuměla, a bylo jasné, že kdyby chtěla vyvádět nějaké lotroviny, pak v Sarumenu určitě ne. Avšak vyprávění se stávalo podivnějším. Zařekla se, že se už nebude ničemu divit, ale... její sourozenci se přidali ke kultu nějaké šílené bohyně? Měla co dělat, aby si udržela aspoň jakž takž vážnou tvář. Brzy ji ovšem smích přešel. "Jako že... jsi umřel a vrátil ses zpátky?" nechápala. "Nebo jsi jen skoro umřel?" Přišlo jí nemožné, aby se někdo navrátil ze smrti. Musela si ale připomenout, co všechno se tady mohlo stát. A Alfredova nová jizva určitě měla nějaký příběh...
Ale ten Alfredův se odvíjel dál a ona Rowena z něj nevycházela zrovna nejlíp. "To nemyslíš vážně?" vyjevila se Chiara, která dokázala být možná pěkná mrška, ale měla svoje hranice. "Co za matku by udělalo něco takového," prskla si pod vousy a nedokázala to pochopit. Sama žádná mrňata nechtěla, ale kdyby se to už přihodilo, určitě by jim nedokázala sáhnout na život. Nedokázala si představit vlčici, která něco takového zvládne. "Je dobře, že ses ho ujal. Žádný mrně si nemůže zasloužit, aby z něj byla... obětina," zakroutila hlavou a zaměřila zlatými zraky ty bratrovy stříbrné: "Myslím, že jsi vyhrál, mimochodem. Tvůj příběh je rozhodně šílenější a půlku těch věcí, co jsi zažil, bych vážně neuhodla," přestala se mračit nad Roweninými činy a zazubila se.

Březen 5/10 // Lacrima

Stály ve vodě a čekaly. Čekaly. Čekaly... Slunce už jí z většiny vysušilo zmáčený kožich, aspoň tedy jeho části, které neměla stále ponořené ve vodě, když se jedna ryba konečně odhodlala připlout k ní blíž. Chiara se okamžitě napjala jako struna, ale co teď? Ohlédla se na Lacrimu, ale neodvažovala se promluvit, aby rybu nevyplašila. Nevěděla, jestli slyší, když neměla žádné uši, ale proč to pokoušet? Chvíli těkala pohledem ze sestry na rybu a zase zpátky, ale když se šupinatý tvor přiblížil ještě o kousek víc, už svou pozornost soustředila jen na něj. Opatrně, opatrně. Nemohlo to být tak těžké. Jako když naháněla listí hnané větrem, nebo když lovila matčin ocas...
Skočila s otevřenou tlamou a tlapami nataženými dopředu, nějakým šťastným řízením osudu přistála přímo na rybě. Ta však byla kluzká, mrskla sebou pod váhou vlčete a málem Chiaře vyklouzla. V poslední chvíli se jí povedlo ji čapnout za ocas, ale zdaleka nebylo vyhráno. Ryba sebou zmítala, mrskala a vyskakovala z vody, malá vlčice ji držela jen tak tak a zoufale poulila oči na sestru. Lacrimo! Lacrimo! Udělej NĚCO! řvala, ale jenom v duchu, protože čelisti pevně tiskla k sobě ve snaze neztratit jejich jedinou šanci na utišení hladu.

52
//Vrbový lesík

Vecpala se do tunelu za bratrem, který se svou postavou příhodně vymetal všechny pavučiny, takže Chiařin kožíšek skončil podstatně méně obalený, než ten jeho. Spokojeně se tomu zaculila, prostě si to uměla zařídit. Chodba, která nevypadala příliš přívětivě, je dovedla do chladné, ale poměrně útulné jeskyně. Rozhlížela se kolem a pohled jí samozřejmě padl i na mladého vlka, který spal koutě a jeho kožich vůbec do jejich rodiny nezapadal. Tázavě se otočila na bratra, který jen slíbil, že jí to všechno vysvětlí. "No dobrá," pokrčila rameny a uvažovala, jestli to nemá něco společného s černobílou vlčicí, která odtud tak kvapem zmizela. Kožich šedého vlčete by k ní trochu seděl... Že by si Alfredo už stačil vyrobit harantě? O tom by mi snad řekl, uvažovala a následovala bratrovy kroky, které vedly hlouběji a hlouběji do jeskyně.
Tam se teprve nacházel opravdový div. "Ó!" neudržela se Chiara, když spatřila jezírko, které doslova zářila. "Tak tohle je vážně krása," zářila jí zlatá očka, když se natáhla naproti bratrovi. Našli s Pippou něco opravdu výjimečného, o tom nebylo pochyb. Ještě pořád zírala do vody a na zvláštní rostlinky, které jezírku propůjčovaly onu záři, když Alfredo znovu promluvil. Odtrhla zraky od vody a protože se jedním dechem zeptal i na Alonsa, zasmála se. "Tak to vvypadá, že bude lepší, když začnu já," usoudila a uvelebila se do pohodlnější polohy.
Na tváři se jí objevil podmračený výraz, aniž by si to uvědomila, když začala mluvit: "Začátek vlastně už asi víš. Potom, co jsme se rozdělili u té průrvy, se nás Lia snažila vést dál, ale přišli jsme o ni a potom jsem ztratila i Lacrimu..." Zavrtěla hlavou. Vážně myslela, že jsou sestry nadobro pryč. Jejich příběhy ji velice zajímaly, ale teď byl čas na ten její. "Myslela jsem, že to je konec. Skončila jsem taky pod kopyty jelenů, jako Lacrima, ale neudupali mě, jen mi jeden vyrazil dech a když jsem přišla k sobě, byla jsem mezi cizinci."
Zamračená vráska na čele se jí vyhladila. "Byla to taková banda tuláků, odpadlíků a ztracených duší, jako jsem byla taky. Vzali mě mezi sebe. V čele měli vlčici jménem Bettina, byla to taková máma nás všech, dokonce i těch, co byli starší než ona," zasmála se, po světlé vlčici se jí občas vážně zastesklo. "Alonso byl taky jeden z nich," osvětlila bratrovi konečně, o kom si to mumlala, "a neboj, šel občas trochu na nervy, ale nebyl to špatný vlk. Všichni tam byli fajn. Přijali mě do svojí rodiny. Žili jsme si volní jako ptáci a navyváděli jsme vážně spoustu lotrovin všude, kam jsme přišli. Proto jsme taky nemohli nikde zůstat dlouho," ušklíbla se, při zpětném pohledu bylo s podivem, že nikdo z nich neskončil jako rohožka někde před úkrytem rozlícené smečky.
"Bylo mi s nimi dobře. Hodně jsem se toho naučila a oni pro mě byli jako rodina. Jenže jsem nemohla přestat myslet na to, že byste někde mohli ještě žít ty nebo Pippa, nebo možná oba... Procestovali jsme celé širé okolí, ale po vás nikde nebylo ani stopy, nebyli jste v žádné ze smeček, tuláci o vás neslyšeli," kroutila hlavou, dobře si pamatovala, jak tahala rozumy z každého, kdo jí přišel pod tlapu a nedozvěděla se vůbec nic. "Až jsem se od jednoho vlka doslechla o zemi kouzel a divů. Tvrdil, že vážně existuje a dá se najít. Alonso si samozřejmě myslel, že je to pitomost, ale mně to nedalo spát. Říkala jsem si, že jestli tam existuje magie, určitě musí být i nějaké kouzlo, které by mi vás pomohlo najít. Takže jsem vyrazila hledat říši kouzel... a našla jsem," rozáhl se jí na tlamě široký úsměv. "Nejen kouzla, ale i tebe a tenhle les a podle všeho i zbytek rodiny. Jestli tohle není kouzelný, tak už nevím co."

Březen 4/10 // Lacrima

Její akrobatický kousek byl možná úsměvný, ale rybu jim nepřinesl. Lacrima se sice culila, ale Chiara se nesmála vůbec. Voda ji štípala v nose a neúspěch zase na duši. Jak moc by chtěla být obratná a šikovná, aby dokázala rybu lapnout jako nic! Jenže měla jediný nápad a ten moc dobře nezafungoval.
Sestra se k ní připojila na mělčině, kde teď plaval rozvířený kal ze dna. Přihodila k dobru zase svůj nápad, který nezahrnoval potápění, takže se Chiaře hned líbil. Ale bude fungovat? "Myslíš, že jsou ryby tak hloupé?" mračila se do vody a doufala, že jsou ryby úplně blbé, tak tupé, aby jim naplavaly prakticky přímo do tlamy. "Můžeme to zkusit." Ostatně to vůbec nebylo náročné na nic, jen na trpělivost, které se vlčatům obvykle příliš nedostávalo, ale jestli jim to mělo přinést aspoň něco malého do hladových břich, pak byla Chiara ochotná civět do vody klidně celý den. A tak lehce rozkročila tlapy, stoupla si nehybně, jako by byla z kamene a... čekala. "Jen musíme být rychlé, až se nějaká přiblíží," zašeptala. Ryby se pod vodou pohybovaly s lehkostí, kterou bylo těžké pochopit.

Pršelo, ale moc si toho nevšímala. Hleděla s narůstajícím zmatkem na ten úsměv na bratrově tváři, který tam v danou chvíli určitě nepatřil. Připravovala se na to, že bude Alfredo zdrcený, nevěděla, co mu řekne, ale on místo toho stál naproti ní jako naprostý sloup klidu a ještě se culil.
A teď navíc tvrdil, že jsou sestry naživu. "To vím, ale..." Jistě, že věděla. Věci vždycky nebyly takové, jaké se zdají. Však i ona sama uměla nasadit spoustu různých masek, kterými dokázala druhým poplést hlavu. Ovšem tohle byla věc, kterou nikdy nezpochybňovala. Doufala a představovala si, to ano, ale v hloubi duše ani nevěřila, ale věděla, že její sestry jsou nadobro pryč. Jenže ony nebyly. Samozřejmě, že o tom Alfredo nevtipkoval. Jen jí trvalo, než jí to v hlavě pevně scvaklo, ta nová realita, které bylo těžké uvěřit, i když byla mnohem lepší, než ta předchozí. Nakonec se rozesmála, otřepala si z kožichu déšť a zamířila za Alfredem do ústí temné nory pod kořeny. "Tak dobře. To musím slyšet. Ale říkám ti, že po tom, co jsi mi teď řekl, mě už asi nepřekvapí vůbec nic. Jsem na překvapení ode dneška imunní." Pořád se ještě smála. Snad sestry brzy uvidí! Jistě se budou divit stejně tak, jako ona. Strašně moc toužila poznat i jejich příběhy.

//Stará vrba