Gallirea - Příspěvky uživatele

//Zlatavý les

S tlamou plnou srny se musela přidušeně zasmát, když Lia vyslala pár pořádně ostrých slov směrem ke dvěma hrdličkám, které se k jejich snaze viditelně připojit nehodlaly. Jen jim dej! Určitě ani jednomu takové slovní proplesknutí neuškodí! Dokud to nepadalo na její hlavu, mohla se Chiara bavit na jejich účet.
Společnými silami tedy ve dvou dotáhly srnu zpět na území, ovšem hostina se odkládala, dokud se nevyřeší záležitost s nevítaným návštěvníkem. Lia rázovala přes les, div že od ní nelítaly jiskry, a Chiara jí byla v patách. Nebyla zdaleka tak vzteklá, jako její starší sestra (prostě měla jako obvykle problém brát věci vážně), ale určitě si nehodlala nechat ujít šanci trochu někoho pocuchat a zahrát si na drsňačku. Najednou byla ráda, že si ještě nestačila z kožichu očistit krev. Když spěchaly mezi stromy, obě s kožichy místy do ruda, musel z nich jít strach.
Spatřily ho vzápětí. Divně se povaloval po zemi, jeho kožich měl barvu počůraného sněhu. Dle Chiařina skromného názoru to nebyl žádný fešák. A proč měl na krku tu malinu nebo co? Lia se přemýšlením nezdržovala, prostě se do něj slovně pustila - a to i v jazycích, jakým Chiara vůbec nerozuměla. Ochotně nechala sestru hrát první housle, ale stála jí po boku taky naježená jako dikobraz, čenich nakrčený a na tváři zlomyslný škleb. "Prý jestli chceš umřít," tlumočila ochotně, protože dle její zkušenosti zdejší vlci jejich mateřštinu ovládali zřídka. "Jestli hnedka nevypadneš, cukříku, uděláme z tebe sekanou." To byl trochu... freestylový překlad, nicméně vzhledem k tomu, že to Chiara zároveň používala i jako vlastní výhružku, fungovalo to. Lia už se hnala Žluťákovi po nohou. "Jak vidíš, ona nežertuje. Co sis myslel, že tady najdeš?" zavrčela a čekala, jestli se Žluťák nechá zastrašit nebo se projeví jako nebezpečný. Kdyby snad chtěl ohrozit Liu, s radostí by jí pomohla z něj nadělat fašírku.

Lia se na Chiaru zakřenila takovým způsobem, že si popravdě chvíli nebyla jistá, jestli se na ni usmívá nebo se jí chce vrhnout po krku. Po krátké úvaze usoudila, že asi to první. Kdyby ji chtěla sestra zakousnout, určitě už by se do toho pustila. Však přece viděla, jak vztekle si poradila s tou srnkou.
Doufala, že se hned doslechne o jejích dobrodružstvích, ale kdepak! Možná vážně trochu předbíhala. Sama měla hlad, navíc byla špinavá jako čuně. Určitě bude lepší se dát předtím trochu do pořádku a taky odklidit srnu. To jen to hučení otázek v hlavě, které jí určitě v noci nedají spát, pokud nezíská odpovědi... "Eh. Možná vyprávění spíš odložíme," pokrčila rameny a chvíli čekala, jestli se jako Alfredo a Vivianne nechtějí taky chopit trochy práce, ale vypadalo to, že dvě hrdličky byly ve svém vlastním světě. Zakoulela očima. Boží.
Lia naštěstí přijala její vysvětlení. Nezlobila se, aspoň to tvrdila, a Chiaře cosi říkalo, že kdyby tomu bylo jinak, určitě by to poznala. "To je dobře," broukla a chopila se srny, když viděla, že s ní Lia sama pohnout skoro nemůže. Ve dvou už se jim povedlo uvést kopytníka do pohybu.
Ne však nadlouho. I k Chiařiným uším se totiž doneslo to halekání, přicházející z jejich lesa. Na chvíli srnu zase pustila a otočila se tím směrem. "Un idiota che non sa cosa lo aspetta," pronesla zlehka - Lia najednou vypadala jako totální maniak a i když Chiara většinou netrhala cizince na potkání, nemohla si to nechat ujít. A už tak dlouho nezažila žádnou pořádnou zábavu! Vypadalo to, že nějakého chudáka, který dost možná jen zabloudil, čeká nepěkné překvapení. Jeho smůla. "Prendiamolo a calci in culo," zakřenila se teď i ona poměrně zlověstně, rafla znovu srnu a společně s Liou zamířila k lesu, za zdrojem toho volání. Teď doufala, že hrdličky ve svém světě ještě chvíli ztracené zůstanou.

//Vrba

Ovviamente to možná bylo, ale i když Chiara neměla zrovna ve zvyku vykřikovat zcela zjevné věci, tentokrát zkrátka musela. Jako by doufala, že vyslovením to potvrdí a Lia, kterou už před lety oplakala a v duchu pohřbila, se zase nerozplyne někam do ztracena. Ale kdepak, byla skutečná až až! Opelichaná a přizakrslá, ale divokou jiskru v očích měla pořád stejnou.
Chiara se dokonce od sestry dočkala pochvaly. Ani netušila, že takového přivítání se některým ze sourozenců vůbec nedostalo. Zamáchala oháňkou a úsměv na tlamě se jí ještě roztáhl. "Grazie," pronesla a tišeji dodala: "Ráda tě vidím." Nevšímala si Alfreda a Vivianne, těch dvou hrdliček, které se věnovaly vlastním věcem. Hořela zvědavostí nad tím, co asi všechno Lia prožila. A hlavně jak vůbec přežila.
Zasmála se. "Ovviamente," mohla teď sama říct, ale zaznělo to mnohem veselejším tónem. "To už asi máme v krvi. No, alespoň většina z nás." Pak už ale nedokázala déle čekat. "Musíš mi všechno povědět! Co jsi dělala, jak ses měla-" Ve svém nadšení se náhle trochu zarazila. Ztišila hlas a přešla opět do mateřštiny, nechtěla, aby ji slyšela především Vivianne, která detaily jejich příběhu pravděpodobně neznala. "Tam... tehdy, když jsme se viděly naposled... Myslely jsme, že jsi mrtvá. Věřily jsme tomu. Jinak bychom nikdy neodešly." Jak to asi muselo vypadat z Liina pohledu? Nemyslela snad, že ji s Lacrimou nechaly dodělat někde v příkopu jen tak? Nezdálo se sice, že by ji sestra nenáviděla, ale stejně měla pocit, že by tohle měla uvést na pravou míru, a to hned. Možná se i omluvit. Nechtěla, aby to mezi nimi viselo jako nějaká nevyřčená křivda. Prozatím ale obezřetně čekala na sestřinu reakci.

Červen - srpen 2024 - Lia, Chiara, Alfredo a Vivianne - lov srny ve Zlatém lese

Zatímco s Alfredem drželi srnu na zemi (a Vivianne se asi také někde pohybovala), přiřítil se mezi ně malý vzteklý démon a začal zvíře rvát, jako by mu povraždilo celou rodinu. Byla to pochopitelně Lia. Asi tak milionkrát živější, než když ji Chiara spatřila naposledy. Ta malá část její mysli, která se nesoustředila na pevný stisk čelistí a na to, aby jí srna ve smrtelném zápasu neuštědřila dobře mířený kopanec, byla v naprostém šoku. Dokud se však zvíře nepřestalo cukat, nemohla nad tím příliš přemýšlet. Brzy však bylo po všem. Krev se rozletěla všude kolem, samozřejmě zasáhla i jejich kožichy, což Chiaru vždycky na lovu štvalo ze všeho nejvíc. Jasně, je to nutné k životu, bla, bla, bla, to všechno chápala, ale musel z toho být takový bordel? Momentálně byl však znečištěný kožich níže na žebříčku priorit, než tomu bývalo obyčejně.
Pustila srnu a vyletěla na tlapy, pořád byla dost uřícená, ale musela se přesvědčit, že tohle je vážně její sesta. "Lia!" zvolala a přiskočila k malé, rozčepýřené a krvelačně se zubící vlčici. "Sei vivo!" Alfredo ji to sice říkal a ona mu samozřejmě věřila, ale teď se se sestrou konečně setkávala a všechno to tak bylo mnohem reálnější. Vypadala... no, asi trochu jinak, než by čekala, ale nebylo pochyb, že to je skutečně ona. Důrazně do ní přátelsky strčila čenichem a oháňka jí kmitala sem tam. Srnu prozatím nechala ležet, i když po očku koukala, jestli se ji náhodou nechystá někdo shrábnout pro sebe. "Umíš udělat krásný dramatický příchod, to ti tedy povím," zazubila se a olízla si krev z čenichu.

Srpen 3/10 - Dipsi

Chiara se tlapami pohodlně opírala o dno a vzhlížela k vlčici, která stála na břehu. Kdyby nebyla ve vodě, nejspíš by to bylo naopak - cizinka vypadala trošku zakrsle. "Ach tak," zasmála se tlumeně hluboko v hrdle. "Máš štěstí, že roztomilým šmíračkám mívám ve zvyku odpouštět." Ostatně cizinka nevypadala nijak zvlášť nebezpečně - vlastně se to rýsovalo na celkem příjemné a snad i zajímavé setkání. Chiara byla rozhodně zvědavá, co je vlastně tahle Argenta zač.
Jak se ukázalo, měla to zjistit vzápětí. Alespoň zčásti, protože stříbrná neztrácela vůbec čas a vysypala na ni základní fakta svého života. Zatímco mluvila, vylezla Chiara na břeh a lehce se otřepala, protože už měla pocit, že se za chvíli rozmočí. "Piacere di conoscerti, Dipsi," pronesla a věnovala jí poněkud teatrální úklonku. Zauvažovala, zda si hrát na tajemnou, ale rozhodla se, že se jí do toho vlastně nechce. "Ať tedy víme každá stejně - já jsem Chiara, přicestovala jsem sem z daleka a usadila jsem se se svou rodinou, kterou jsem se sem vydala hledat a našla, ve Vrbovém lese na jihu kraje. Žádný vlastní les ale nemám, v tom jsi napřed," zazubila se pobaveně. Proč ji to nikdy nenapadlo, přivlastnit si les? Jistě, měli ten Vrbový, ale kde byl Chiařin hvozd? Neměla by nějaký mít? Měla bych nějaký mít.

Srpen 2/10 - Dipsi

Brzy už jí ani nevadilo, že je tady sama. Ponořila se do své vlastní hlavy a užívala si příjemného, ač přehnaně horkého večera. Právě proto, že byl večer až tak nesnesitelně horký, náhlý silnější závan větříku zaznamenala jako cosi zvláštního, i když by si toho jindy možná ani nevšimla. Tohle však bylo skoro jako znamení či co. Až jí naskočila husí kůže. Brr! Otočila se směrem, ze kterého vánek přiletěl a zjistila, že na břehu jezera kdosi stojí. Jakási tajemná stříbrná cizinka. Šmíračka, pomyslela si Chiara bez jakékoliv zášti, pouze s pobavením. Způsob, jakým neznámá stála na břehu jezera s huňatou srstí rozevlátou utichajícím větrem byl tak zatraceně dramatický. Scéna jako vystřižená z jedné z nesmírně dlouhých a rozvleklých (a dosti křečovitých) básní, které ráda recitovala Lucia, když ještě Chiara pobývala mezi tuláky. Teď při té vzpomínce málem vyprskla smíchem. Skoro starou vlčici slyšela, jak je svým vysušeným hlasem přirovnává ke slunci a měsíci a podobným šílenostem.
"Mokrá," zavolala místo výbuchu smíchu na cizinku a připádlovala blíž ke břehu do míst, kde už dosáhla tlapami na zem. Na tváři jí ale stejně pohrával pobavený úsměv, nacházela se v dobrém rozmaru. Vlčice, jak zjistila při bližším pohledu, měla vážně zajímavý kožich. Kromě stříbra měl také nádech do modra. Stejně na tom byly i její oči, které na ni hleděly z huňaté tvářičky, která byla popravdě řečeno vážně k sežrání. "Často sleduješ osamělé vlčice, když se koupou?" popíchla ji.

Srpen 1/10

Úmorná vedra vylákala mladou Italku k jezeru. Zatoužila se trošku osvěžit. Měla ráda léto a slunce, zdaleka preferovala horké počasí před těmi nekonečnými vlezlými plískanicemi, které je nepochybně čekaly na podzim a které ji vždy doháněly pomalu k šílenství, ale co je moc, to je příliš. Dnešek byl tak horký, že se i taková teplomilná ještěrka jako ona div že nepekla ve vlastním kožichu. A tak si to ladně vykračovala k vodě a vůbec nezaváhala, než se ponořila do příjemně chladné vody. "Splendore," broukla spokojeně, když jí mírné vlnky omývaly boky a máčely pískovou srst. Škoda, že nikde neodchytla některé ze sourozenců. Mohli si ještě užít letních radovánek. Jenže kdoví, kde ti se zase flákali. Rozladěně si nad tím mlaskla, napila se čisté vody z jezera a odrazila se tlapami ode dna, aby zamířila do větší hloubky. Když už nemůže nikoho otravovat, aspoň si trošku zaplave. Z věčného povalování se byla celá ztuhlá, nějakou tu aktivitu už to chtělo. Musela uznat, že i klid kolem jezera je celkem příjemný. Plavala pomalu, ladně, pozorovala přitom blýskavé vážky a naslouchala občasnému kváknutí žáby a hlasům vodních ptáků. Večerní slunce měnilo hladinu jezera v tekuté zlato a spolu s ní i Chiařin kožich. Bylo to... inu, splendore.

//manipulace Alfredem povolena

Na jejím rozdělení funkcí při lovu se všichni shodli, jen Vivianne ji ještě doplnila vlastním nápadem. "Può essere," pokrčila rameny, bylo jí upřímně naprosto jedno, jestli bude vlevo nebo vpravo, hlavně aby se jim to povedlo a nezdechli v zimě hlady. To by bylo skvělé zakončení jejich slavného setkání po letech. A žili šťastně až do smrti, která přišla velmi záhy, pomyslela si a ušklíbla se, ale nechala si své myšlenkové pochody radši pro sebe.
Začala se plíživě přesouvat do co nejvhodnější pozice, aby mohla srnu nahnat bratrovi přímo do náruče. "Teď," houkla na Vivianne a vyrazila, jakmile se jí zdálo, že je všechno připravené. Ale... co se to sakra dělo? Mezi stromy se vynořil další kožich, nazrzle pískový, tak dokonale zapadající do zbytku její rodiny- "Sorella?" vykřikla Chiara, zatímco pádila za srnou. Alfredo už jí nastínil, že její sestru nestihl tak krutý osud, jak si myslela, ale vidět ji skutečně živou, z masa a kostí... byl to šok. Jen tak tak, že se dokázala soustředit na lov a na to, co dělají ostatní.
Srna naštěstí stále pádila správným směrem, udržovala ten správný kurz, aby se po ní mohl Alfredo vrhnout a srazit ji k zemi, což také udělal. Tedy, vrhl se po ní a zakousl se jí do krku. Chiara se přinutila soustředit. Natáhla krok, na emocionální výlevy bude dost času i potom. I ona se vrhla po srně, která se pod vahou obou vlků začala kácet k zemi. Její osud byl pravděpodobně zpečetěn, stále ovšem cítila, jak se pod nimi mrská a nechce prodat svou kůži lacino. Ne, že by se jí vlčice divila, ale nehodlala ji nechat utéct.

//Vrba

Klusala v závěsu za těmi dvěma směrem k lesu, který nikdy dřív nenavštívila. Zdálo se ale, že bratr ví, kam jde a jeho úsudku věřila. I když se zrovna tvářil tak trochu přitrouble! Měla z nich dvou legraci, o tom nebylo ani nejmenších pochyb, ale samozřejmě to nemyslela ve zlém. Jistě, že to bratrovi přála. Nemohla ho ale přece nechat jen tak! Musel tu být někdo, kdo ty dvě hrdličky udrží trochu při zemi, ne? A když se Pippa sbalila a zmizela jako ranní mlha, nejspíše to zůstávalo na ní.
Vivianne se o svých zážitcích příliš nerozpovídala a Alfredo jí na to jen cosi zahuhňal do ucha. Špicovala sice slechy, ale nepochytila to. Hm. Raději zavětřila po okolí, jestli už se náhodou k něčemu neblíží. Bylo by skvělé, kdyby tu našli něco, co by jim chtělo samo skočit do tlamy, ale obávala se, že k tomu nedojde. Asi bude zase jednou muset poctivě lovit. Taková otrava. Zakoulela si pro sebe očima, ale když se na ni Alfredo obrátil, věděl, že na výběr prostě není. "Certamente," máchla nonšalantně ocasem, jako by to byla úplná procházka růžovou zahradou. Pravda byla, že lov sama ještě nikdy nevedla, nechávala se většinou dirigovat od starších, ale přece nebyla úplně tupá, ne? To zvládne. Nemohla tím, že by něco pokazila, dát Alfredovi (a možná i Viv) tak snadnou záminku ke vtípkům, které by už nikdy nesetřásla!
Postoupila o krok kupředu, jako by v jejím srdci nebyl jediný stín pochyb o tom, co dělá, a znovu zavětřila. "Mmm," přimhouřila oči. "Něco tu určitě žije. Jeleni, řekla bych?" Ve skutečnosti to byly srny, ale kdo by se zaobíral takovými detaily? "Tam," kývla směrem, odkud pachy přicházely a tiše se tam vydala. Rezavé tělo srny mohli zahlédnout mezi stromy záhy. O kus dál se pásl i srnec. Chiara na ně chvíli koukala a pak naznala, že by se raději potýkala s něčím, co bude mít trochu větší problém ji vykuchat - vzhledem k absenci parůžků. Otočila se na své spolulovce a přemýšlela. Přemýšlela, co jim vlastně říct? Má tohle být nějaká zkouška nebo něco? Chtěl Alfredo vidět, jak na tom je? "Fratello, ty jsi z nás největší, takže bys asi měl být ten, co ji strhne k zemi. Já a Vivianne ti ji můžeme nahnat přímo do rány. Sí?" otočila se tázavě i na černobílou, jestli nemá námitek. "A tamtoho," kývla čenichem k srnci, "bych nechala radši na pokoji. Aby někdo neskončil s parohem zaraženým... někam, kam nepatří," zasmála se tiše pod vousy a skákala pohledem mezi Alfiem a Viv, co si myslí o jejím plánu.

https://i.ibb.co/PznTKyt/vento-bouba-2024.png

Chiara sledovala proměnu, která se udála na Alfredově tváři, s nemalou fascinací. Skoro viděla, jak mu přímo před jejíma očima klesá IQ. Na tváři mu zůstal jen trošku přiblblý úsměv. Měla co dělat, aby se nerozesmála. Ti dva se k sobě fakt hodili. Oba byli úplně stejně nenápadní, co se týkalo skrývání vlastních pocitů. Božíčku. Měla chuť jim srazit čenichy dohromady, aby to už měli za sebou.
"Sí, pojďme, než padneme hlady," odsouhlasila, zatímco bratr se snažil cosi vykoktat, jako by se těmi slovy snad dávil. Vykročila, ale v tu chvíli dostala od Alfreda pleskanec oháňkou přes obličej - a ještě k tomu vyplazený jazyk. Tentokrát mu to neoplatila, jen se sladce usmála a zamrkala jako ten největší andílek a milius pod sluncem. Já nic, já muzikant. Hluboko v hrdle se tichounce zasmála. Tohle bude hodně zábavný lov! Škoda, že Pippa se někam vytratila. Rozhlédla se, ale neviděla ji. Že by se urazila kvůli té Philippě? Někdo nemá smysl pro humor, zakoulela očima a vyběhla za těmi dvěma hrdličkami. Radši je nebude nechávat bez dozoru, aspoň dokud nedoloví!

//Zlatý les

//Stará vrba

Bylo na čase se zvednout a zase rozpohybovat svoje líné kosti. Chiaru sice vždycky bavilo se válet a flákat, ale taky měla svoje limity a věděla, kdy má pohnout zadkem. Zazubila se na Alfreda úsměvem, který byl až znepokojivě zářivý - aby ještě bratříček nelitoval, že si o tu hvězdici kdy říkal. "Vůbec se ničeho neboj, bratře můj, najdu ti takovou hvězdu, že i ty na obloze závistí vyblednou," slíbila mu svatosvatě a dál se křenila jako nějaký mazaný skřítek. Dloubl do ní ještě jednou, což mu bez váhání oplatila drcnutím ramenem. "Chtěla bych vidět obojek, co by mě udržel," oplatila mu i vyplazení jazyka. "Ještě, že ho nebudete potřebovat," hrcla ramenem i do sestry, aby jí to náhodou nebylo líto.
Co to vlastně bylo s Pippy čenichem se nedozvěděla. Stejně jako nezjistila, co se tady kolem dá lovit. Tím se ale nestresovala, jen se pod vousy zasmála a pak vykulila oči v hraném šoku: "Cože? Pippa aby vyměkla? To určitě ne," chytla se za hlavu a na chvíli se tak přestala otírat o kůru vrby, u které stála. "To bude varovný zbarvení. Kdo si zahrává s Philippou, dostane tečku do rypáku," dodala se smíchem vlastní teorii a zaryla drápy do kůry další vrby. Byla to už pěkná doba, co značila nějaké území. Dělala to vůbec někdy? Vlastně si to nevybavovala, ale samozřejmě to byla práce, kterou by pochopil i naprostý idiot, takže pro ni to byla naprostá hračka. Prostě opakovala to, co dělal Alfredo.
Který ale najednou začal něco stopovat. Někoho. Získal trochu náskok, ale nenechavé sestry se tak snadno nezbaví. Kývla hlavou na Pippu a už mu byla v patách... a vlastně ji vůbec nepřekvapilo, když mezi stromy spatřila černobílý kožich Vivianne, se kterou se bavila v zimě během těch pár chvil mimo tu zvláštní hibernaci. Sledovala, jak se ti dva vítají, a ušklíbla se přitom na Pippu. Čuč na ty hrdličky, říkal ten škleb. Byla pochopitelně ráda, že se ti dva potkali, potom, co jí černobílá v zimě naznačovala. A zrovna u toho mohla být, aby do celé záležitosti mohla strkat čumák, no nádhera. "Jasně, že se známe. Nazdar, Vivianne," zvolala, když jí přišlo, že se ti dva vítají už dost dlouho. "Jaké krásné překvapení! Alfredo se naprosto nemohl dočkat, až nás konečně navštívíš," culila se neviňátkovsky. No a co, že z bratrovy tlamy o Viv nepadlo ani slovo, mohla trochu číst mezi řádky. Nebo si cucat z prstu.

58

Povalovat se tady na valné hromadě rezavých a pískových chlupů, to bylo jako splněný sen. Kdoví, jak to bylo pro přimáčklého Alfreda, ale Chiara předpokládala, že je samozřejmě taky naprosto spokojený. Jak jinak by se mohl cítit v takové kvalitní společnosti, ha? "Já vim," zamrkala neviňátkovsky, i když koutky jí nezadržitelně cukaly. "Jsem rozený komediant."
Pippa jí sdělila, co už věděla od Alfreda, totiž že je hledali stejně, jako ony je. Později vlastně už jen ona, když se domnívala, že o svoje sestry přišla, což ovšem také nebyla až tak úplně pravda. Chtěla Pippě podotknout, že ji vlastně nenašli vůbec, že to ona našla je, ale v poslední chvíli tu poznámku polkla. "Hlavně, že jsme se nakonec našli, ne? Teď už se mě jen tak nezbavíte, to vám můžu slíbit," máchla tlapou místo toho a dál se spokojeně šklebila.
Že si ji tu Alfredo schovával, to byla docela vtipná myšlenka. Jako by se snad nechala zakopat někam do jeskyně a vydržet tam uklizená. Pravda byla, že většinu zimy se jim povedlo nějak prochrápat, ale to přece nebylo žádné schovávání! A kde byla celou tu dobu Pippa? Taky chrápala, samozřejmě. Bratr to ostatně shrnul přesně, takže se mohla soustředit na sestry růžový čeníšek, kterého si nejspíš nebyla vědoma? "No vybledl," zopakovala, jak jinak by to měla vysvětlit? "Nebo jsi ho tak měla vždycky?" mhouřila oči, je fakt, že už to byla celkem doba, ale tohle... to by si snad pamatovala? Naštěstí to viděl i Alfredo, a ten na Pippu v posledních letech čučel mnohem častěji, než ona.
Bratr sebou nakonec mrsknul a povedlo se mu je ze sebe setřást. Chiara se posbírala ze země a tvářila se naoko dotčeně, ale když Alfredo zmínil jídlo, oči se jí zase rozzářily. "Výtečný nápad!" zaradovala se. "Je tady- oh," uvědomila si věc, která ji příliš netěšila, a to sice, že zdejším smečkám asi nic čórovat nemůžou, protože tady plánují zůstat a nebudou do druhého dne zase na cestě pryč. To znamenalo, že si kořist musí zasloužit poctivě, což byla mnohem větší nuda. "Nojo, fajn. Co se tady vůbec dá lovit?" zamrmlala trochu rozmrzele, ale co se dalo dělat? Když bude tady v okolí, asi si bude muset hrát na slušnou holku, aby sourozencům nepodkopala úplně všechnu snahu.

//Vrbák