Gallirea - Příspěvky uživatele

8. Bát se vlastního stínu v alespoň 5 postech (3/5)

Ještě to nevzdávala. Zdálo se jí, že může běhat rychleji, než normálně, svět se kolem ní míhal v podzimně barevných šmouhách, ale postupně se běh stával těžším a těžším. Nejen, že se svět míhal, on se i různě nakláněl a nakonec musela zastavit, protože se jí tlapy už moc pletly a v boku ji píchalo. Svět se ovšem nezastavil s ní, zdálo se, že by chtěl běžet dál, vlnil se a nakláněl. Chiara si uvědomila, že všechny stromy kolem mají minimálně sto metrů na výšku. Na vteřinku zapomněla na stín a hleděla na ten div - připadalo jí to alespoň jako vteřinka. Ve skutečnosti to bylo téměř pět minut, kdy jen s lehce pootevřenou tlamou zírala do větvoví. Nakonec sebou však škubla. Fajn, dobře, tak si těch hub možná vzala trochu moc, ale teď měla jiné problémy. Horší problémy.
Stín se jí stále plazil u nohou a opravdu to vypadalo, jako by se svíjel. Ležel tam jako černá kaňka, jako díra, která ji chce pohltit. Uvědomila si, že to je ono - to je přesně to, co stín chce udělat. Spolkne ji, pohltí ji a potom ona bude stínem a on bude tělo. A jakmile jí to došlo, stín se přímo vymrštil proti ní. Utíkat už nemohla. Musela bojovat. "Živou mě nedostaneš!" zaječela a vrhla se po něm.

8. Bát se vlastního stínu v alespoň 5 postech (2/5)

Vyskočila na nohy, ale stín se jí držel jako přilepený. Bylo jasné, co musí udělat. Musela se ho zbavit, protože jinak... jinak se stane něco hrozného. Nevěděla co přesně, ale líbit se jí to nebude. Věděla to. Cítila to. Zvedala střídavě přední tlapy do výšky, ale stín se tak snadno setřást nenechal. Co víc, zdálo se, že je ještě naštvanější. Ježil se a nafukoval, až byl jako tlustý pavouk uprostřed husté sítě. A ona? Moucha zamotaná do stříbrných vláken. "Nech mě!" vřískla nad tím přirovnáním, které se jí zjevovalo před očima a vyskočila krkolomně do vzduchu všema čtyřma najednou. I když to byl hodně vysoký skok, stín tím nesetřásla. Polévalo ji horko. Co s ním? Jak se ho zbavit, než jí ublíží?
Utéct. Musela mu utéct. Vyrazila tryskem přes les, ale kdykoliv si myslela, že už ho ztratila, stačilo se ohlédnout a byl jí v patách. Chvíli běžel vlevo, chvíli vpravo, chvíli přímo za ní, ale následoval ji a nezískávala nad ním vůbec žádný náskok, i když běžela tak rychle, jak jenom dokázala. Mrštně kličkovala, chvílemi vyskakovala do vzduchu, ale kdepak. Na stín to nestačilo.

8. Bát se vlastního stínu v alespoň 5 postech (1/5)
//Tenebrae

Od řeky pokračovala dál - a hele, tady to poznávala. Přes tenhle les procházela někdy loni nebo kdy vlastně. Zkrátka když mířila poprvé do Vrbového lesa, jen to tehdy ještě netušila. Vzpomínala si, že se tu občerstvovala hříbky, ale dnes hlad pořád ještě neměla a musela by být vážně hodně hladová, aby podruhé riskovala, že kousne do hořčáka, děkuju pěkně.
Přesto celkem žasla, kolik hub se tady i letos urodilo. Obdivovala krásné červené muchomůrky, dokonce pod jedním stromem našla houby fialové a o kus dál zelené s takovou pěknou bílou krajkou kolem klobouku. Nejspíš to nebylo k jídlu, ale na pohled byly vážně pěkné, to musela uznat. Ale potom... "Ale alé," protáhla a rozpustilý škleb se jí znovu objevil na tváři. Pod drobným stromkem objevila docela nenápadné houbičky, které však okamžitě poznala. Jednou už je vyzkoušela. Kdo jen jí to ukázal? Viviana, vzpomněla si a nějak ji to nepřekvapilo - jistě, že to byla ona, stará dobrá Viv, skoro jmenovkyně Alfredovy květinky. Bettina nás málem vykostila, zachichotala se a bez nějakého většího přemýšlení jich pár schramstla. Možná to bylo trochu moc, ale co. Užije si zábavu, ne? Když už tady byla chuděrka tak sama.
Lehla si pod strom a čekala. Sledovala, jak se barevné listí ve větru pouští větví, poletuje vzduchem, ale po čase ji víc zaujala kůra. Byla tak... kůrovitá. Nikdy si nevšimla, že to vypadá, jako by v kůře stromů byly mapy a celé krajiny. Tady byla vyrytá řeka, tady se zase tyčilo pohoří... Zamrkala a malátně se pousmála. Jo, fungovalo to. To teda vážně jo. Ve večerním světle mělo všechno uprostřed podzimního lesa zvláštní zářivé aury a vlastní stín jí ležel u nohou jako věrný pes. Jenže jak tak na něj koukala, zdálo se, že náhle... tmavne. Chiara se polekaně zajíkla. Vypadal náhle nepřátelsky. Jako by se po ní sápal místo toho, aby ji doprovázel. Stočila si tlapy pod sebe, ale on je samozřejmě následoval. Polkla, v tlamě měla najednou hrozné sucho. Co teď?

//Prstové hory přes Tmavé smrčiny

Nakonec se jí povedlo najít stezku, která vedla dolů, tedy směrem, který chtěla. Nechala za sebou nepříjemné kopce i děsivé kvílení meluzíny. Obklopil ji temný les, ale toho se nebála. Věděla, že v temných lesích, jako je tenhle, toho většinou moc nečíhá, protože ničemu se příliš nechce prodírat houštinami, když je v okolí mnohem víc přívětivějších míst pro život. Docela ji proto překvapilo, když kolem cítila zvěře nemálo - ale opět, nic děsivého. Navíc, co by mohlo být v temném lese děsivějšího než já? zakřenila se pro sebe do šera a pro vlastní potěchu nechala zasršet vzduchem spršku jisker.
Černý les ji dovedl k černé řece, přes kterou jako kosti prehistorických gigantů ležely vybělené kmeny mrtvých stromů. Chiara na jeden vyskočila, aby si našla cestu na druhou stranu, nedávala přitom žádnou váhu vzpomínkám (lio! utíkej!), které se jí při tom snažily procpat do hlavy. Dobře věděla, že jak začne pochybovat, rozkomíhá se a potom ji spolkne černý proud dole. A to nechtěla. Prostě přešla na druhou stranu a dolů se ani nepodívala.

//Houbový ráj

//Konec světa přes Zpěvné věže

Hory se táhly dál a dál a Chiaru přestávaly popravdě bavit. Šíleně tu foukalo, musela pořád klopýtat přes nějaké kamení a proplétat se uzoučkými stezkami... Ne snad, že by na to neměla! O ne, o ne ne ne, jen si nemyslete! Zvládala to naprosto s přehledem, zvládala by to třeba celé týdny, kdyby musela. Jenže ona nemusela, v tom byl ten vtip. Takže spěchala, jen aby už našla nějaké příhodné místečko, kde z hor sestoupit.
Dole pod sebou viděla spoustu zajímavých věcí, pravda. To je ta pláž, kde jsme s Duncanem... Blaženě se pousmála té krásné vzpomínce. Kde jen byl Duncanovi konec? Ještě by ráda viděla tu jeho pohlednou frajerskou tvář, slyšela jeho sametový jižanský hlas, přitulila by se k tomu tmavému kožichu... Jenže Duncan byl fuč a ona byla sama. Sama samotinká, jen se zpěvem větru, který jí připadal trochu strašidelný. Brr. Ať už jsem pryč.

//Tenebrae přes Tmavé smrčiny

1. Objevit jednorožce, bílého rysa a příšeru v jezeře. (1/3)
//Staré meandry přes Eukalyptový les

Přes řeku zamířila dál, skrze zvláštně vonící les plný neznámých stromů a podivných zvířat, která neměla šanci si pořádně prohlédnout, jen je zachytila koutkem oka, než zmizela v lesním porostu. Zajímavé místo, leč cítila se v něm lehce nesvá. Ah, jen klid, teď jsi přece vládkyně ohně, připoměla si a na tváři se jí okamžitě roztáhl samolibý škleb. Samozřejmě. Hned kolem sebe nechala zasršet pár zlatých jisker, které jí jen a jen dodávaly jistotu. Nevěděla, kdy její magická schopnost dostala šanci se tak rozvinout, ale těšilo ji to. Nemálo ji to těšilo.
Po čase se terén začal zvedat a stával se náročnějším. Před ní se tyčilo vysoké a dlouhé pohoří, ale ona se nezalekla. Kdepak, její tlapy začaly hledat stezku vzhůru k nebesům skoro samy od sebe. Snad by to ani nebyla Chiara, kdyby se zalekla nějaké výzvy! Šplhala výš a výše společně se sluncem, které začínalo vykukovat nad obzor a vítalo nový podzimní den. Jen kdyby nebyl tak větrný. Studené poryvy větru jí profukovaly jemný kožich a občas se až zachvěla, ovšem to ji jen pobízelo k ještě tvrdohlavějšímu postupu.
Funěla a svaly v nohou ji přímo pálily, když nakonec stanula na jednom z vrcholků. Překvapeně si uvědomila, že je to možná i ten nejvyšší. Zastavila se a rozhlížela se kolem. Podzimní krajinu měla pod sebou jako na tlapce a i když nebyla fanouškem chladných období roku, musela uznat, že to má něco do sebe. Všechny ty barvy i útržky mlhy válející se v údolíčcích... Byl to krásný pohled. Kochala se jím, když kousek od sebe zahlédla pohyb. Ohlédla se právě včas, aby na dvě tři vteřinky spatřila rysa stojícího na skalce pár metrů od ní, než bez jediného zvuku seskočil a zmizel mezi kameny. Zůstala tam však zírat ještě dlouho potom se zatajeným dechem. To nebyl obyčejný rys, jeho srst byla bílá jako čerstvý sníh. Seděla tam nahoře dál. Teprve až ráno značně pokročilo vydala se na cestu dál. Už však měla první zážitek, kterým se mohla chlubit sourozencům.

//Prstové hory přes Zpěvné věže

//Vrbový lesík přes Pahorkatinu

Vydala se tedy z lesa sama. Uši našpicované, čenich se jí třásl, stejně jako se jí chvěla dušička touhou po nějakém dobrodružství. Bylo jedno jakém. Seděla už ve Vrbovém lese až příliš dlouho a chtěla zase jednou vytáhnout tlapky, třeba i poznat někoho nového nebo aspoň podniknout něco zajímavého. Škoda, že s ní nešel nikdo ze sourozenců, ale co se dalo dělat. Zabaví se i sama a potom jim to otluče o hlavy! Budou jí ještě její zážitky závidět. Ale nejdřív musela nějaké vytvořit, takže kupředu.
Šplhala po pahorkatině, kterou obývaly armády králíků. Kopečky měli provrtané skrz naskrz a jejich sladká vůně byla všude okolo. Momentálně byla ale po jídle a na zákusek v podobě králíka prozatím nemyslela. Musela si taky udržovat trochu figuru, Gallirea nouzí netrpěla, ale z ní by brzy mohl být hotový soudek na nožičkách, kdyby si nedávala pozor. Proto se nezastavovala, jen pokračovala dál až k poklidnému toku říčky. Ten ji potěšil, napila se chladné vody a využila ji i k tomu, aby ze sebe omyla poslední zbytky srnčí krve, než suchou tlapou přeskákala na druhý břeh po balvanech.

//Konec světa přes Eukalyptový les

S plným břichem a ve společnosti sestry jí bylo dobře. Čistila si kožíšek, dokud se nezbavila většiny nepořádku a vlastně ji ani příliš neobtěžovalo mlčení, které se mezi nimi rozhostilo. Nebylo třeba v jednom kuse klapat pantem - to musela uznat i ona. Přesto ji nakonec nečinné rozvalování pod vrbou omrzelo. "Šla bych se někam podívat," protáhla si tlapy kamsi daleko před sebe. "Než napadne ten protivný sníh." Jak jen jí zima lezla na nervy! Už teď se jí stýskalo po létu a sluníčku. Ještě, že žili celkem daleko na jihu. Zvedla se a otřepala si ze zad pár zlatavých lístků, které jí tam už stačily spadnout. "Asi to vezmu někde po okolí... Klidně se přidej, jestli chceš," navrhla, ale k ničemu Liu nenutila, jestli se chtěla radši dál válet pod vrbami. Konec konců udělala pořádný kus práce na lovu i při tahání srny a do toho ještě ten Počůránek... Nebylo by vůbec divu, kdyby měla radši chvíli klidu. To jen Chiara měla najednou nějakou blechu v kožichu, která ji nenechala normálně odpočívat a nutila ji pořád lítat od jednoho k druhému. "Nu, tak zatím asi ciao," máchla nakonec Lie na rozloučenou tlapou a vyrazila. Kam? To bylo přece úplně fuk!

//Staré meandry přes Pahorkatinu dlouhých uší

Říjen 1/10 - Dipsi

Lichotky, jó, to bylo něco na Chiaru. Komu by se ale nelíbilo, když mu někdo šimrá ego? Aby ses trošku neukvapila, pomyslela si k Dipsi, ale neřekla to nahlas. Nevěděla, jaká by asi byla mentorka, vzhledem k tomu, že nikoho pořádně nic v životě neučila, ale neměla příliš pochybnosti o tom, že by skutečně byla tak ochotná a šikovná, za jakou ji označila stříbrná vlčice. Alespoň dokud by ji to nepřestalo bavit.
Gallirea byla vážně šílený kraj. Každý vlk, kterého potkala, měl snad jinou divokou historku a nebralo to konce. "Chápu, chápu," kývala hlavou. "Taky se tady tak občas cítím," přiznala. Ostatně její vlastní historka toho byla jistě dostatečným důkazem. Nerada na to vůbec vzpomínala. Těšilo ji však, že Dipsi její názor na Houseňáka sdílí, i když ho nikdy neviděla. Určitě si to však dovedla představit. "Bylo to hrozné. A víš, co je nejhorší? Klidně bych věřila, že o to Života poprosil úmyslně," zakoulela očima. "Někteří vlci nemají vkusu, co by se za dráp vešlo."
Zavrtěla lehce hlavou. Ochuzena si nepřipadala vskutku o nic. Stejně jako Alfredo, který se však o téhle konkrétní věci nikdy nezmínil. "Víš co, to dává smysl. Pořád zapomínám, že tu bratr žije vlastně úplně odmalička. Už mu to asi připadá normální a vlče tyhle podivnosti asi vstřebá snáz, než dospělý," rozumovala.

Povytáhla překvapeně kůži nad očima. Tohle ji opravdu nenapadlo, avšak znělo to snad i rozumně. Aspoň do té míry, do jaké cokoliv ohledně magií rozumné být mohlo. "To dává svým způsobem smysl, i když nevím, jak by se něco takového mohlo stát," přemýšlela. "Ale je to asi nejrozumnější vysvětlení. Kruci, kdybych věděla jak, klidně bych se s tebou podělila," odfrkla si, ale měla takové neblahé tušení, že kdyby něco takového zkusila, akorát by sestře připálila srst tak jako tomu Počůránkovi.
Nehloubala nad tím moc dlouho, alespoň ne teď. Bylo mnohem příjemnější pustit se do jídla a chvíli nepřemýšlet nad kouzelnými vylomeninami, které tahle země dokázala. Lia se cpala jako nezavřená a povedlo se jí učinit se ještě nekulturnější, než předtím. Chiara jedla slušněji a tak jí to taky trvalo déle. Když se cítila sytá, Lia už se vyvalovala pod vrbami. Ona se taky natáhla, ale na břicho a začala se aspoň v rámci možností čistit od krve a jiného nepořádku, co na sebe dostala během lovu a konfrontace s tím vlkem. Prasifal, uchechtla se pro sebe a natočila ucho k Lie, která se zrovna v tu chvíli ozvala.
"Hmm, kde vlastně začít?" broukla, spíš aby si dala šanci utřídit myšlenky - jistě, že začít musí na začátku - a zahleděla se na sluncem ozářené vrby, jejichž listí už místy brouklo. "Když jsme s Lacrimou myslely, že... že jsme tě ztratily, vydaly jsme se dál. Nevěděla jsem, co jiného dělat a zkoušela jsem nás vést, ale nebylo to ono. Nešlo mi to a nakonec jsem přišla i o Lacrimu - aspoň jsem tomu hodně dlouho věřila," povzdechla si lehce, zrovna ráda na tohle období života nevzpomínala. Však bylo také ze všech nejhorší. "Namotaly jsme se pod kopyta stádu jelenů a ona úplně zamrzla. Já jsem zpanikařila a dala jsem se na útěk, ale stejně mě jeden kopytem nabral a pak jsem asi omdlela nebo něco takovýho."
"No, ukázalo se, že ty jeleny tam zrovna naháněla banda tuláků na lovu a naštěstí mě v té vysoké trávě našli a vzali mě mezi sebe." Teď už se zase zubila. Vzpomínky na tulácká léta byla mnohem příjemnější. "Zůstala jsem s nimi dlouho, putovali jsme všude možně a naučili mě leccos. Spoustu lotrovin jsme se navyváděli. Byli jako druhá rodina - když jsem si myslela, že už žádnou nemám. Ale vlastně mi to pořád vrtalo hlavou. Nemohla jsem uvěřit, že jsem vážně zbyla jediná. Byla jsem si jistá, že ty s Lacrimou jste mrtvé, ale Alfredo a Pippa mohli být pořád ještě naživu. Zkoušela jsem je hledat, všude, kam jsme přišli, jsem se vyptávala, ale nikdo o nich neslyšel. Stejně jsem to ale nemohla vzdát, a když jsem zaslechla nějaké řeči o zemi kouzel a čar a kdoví čeho ještě, musela jsem to prozkoumat. Protože mohlo být nějaké kouzlo, které by mi s hledáním pomohlo."
Po očku sledovala, jak se na to Lia tváří. Znělo to naivně, dokonce i jí samotné, jako něco, čemu může uvěřit jen malé vlče. Jenže ona tehdy vlčecím létům byla odrostlá jen tak tak a věřit vážně chtěla. "Ostatní si povětšinou mysleli, že to je blbost, ale mně to nedalo a šla jsem tu zemi hledat. A teď jsem tady. Ani jsem k tomu nakonec žádné kouzlo nepotřebovala," zakřenila se a oháňkou párkrát ometla mechový porost za sebou. Dovedla ji sem nejspíš jen pořádná dávka štěstí. Nebo že by v tom nějaké kouzlo nakonec bylo? A záleželo na tom? Hlavně, že se to podařilo.

1. Objevit jednorožce, bílého rysa a příšeru v jezeře. (3 body)✔
2. Libovolným způsobem si vystřelit ze tří vlků. (4 body)
3. Někomu připálit kožich pomocí magie ohně. (2 body)✔
4. Provést rituál na vyvolání démona. (1 bod)✔

Září 2/10 - Dipsi

Dipsina výslovnost byla sice šílená, ale to přece Chiara nemohla říct nahlas. Ne teď, když se zdálo, že by si mohla užít trochu zábavy a potěšení. Nic víc ani nechtěla. "Že by ses narodila ve špatné části světa? Možná to tak bude," pokývla a uculila se: "Ale cizí řeči se dají naučit, takže to můžeme aspoň částečně napravit." Však i ona dovedla mluvit dvěma jazyky, přízvuk jí sice trochu zůstával i v obecné řeči, ale dle jejího názoru (a ten byl zcela nepochybně nejdůležitější) to mělo své kouzlo. "Tak pravidelně, hm?" naklonila hlavu ke straně. Proč vlastně ne, že ano? Určitě mohla jako Alfredův consiligliere pozvat do Vrbového lesa, koho chtěla. Když se on mohl v jednom kuse cukrovat s Vivianne, proč by si ona nemohla vodit domů hezké vlčice na doučování? "To by neměl být problém. Neodpustila bych si, kdybych nechala takový talent nepoužíváním uvadnout."
Snad by rovnou chtěla začít, ale ukázalo se, že Dipsi se zná s jejím bratrem někdy z dob dávno minulých. "Sí, to tedy," zasmála se a pak trochu nakrčila čenich, když si vzpomněla na tu "magickou akci", kterou zažila. "Zažila. Ale... moment, jednorožec? Myslíš takového toho, ehm, jak se tomu- takovou tu kobylu s rohem na čele?" Zahleděla se na Dipsi lehce skepticky. Nevodila ji náhodou trošinku za čenich? Jenže když nad tím přemýšlela jen o trochu déle, musela se vlastní pochybovačnosti zasmát. "Vlastně nevím, proč mi zrovna tohle přijde neuvěřitelné. Potkala jsem svou vlastní dvojnici a potom jsem viděla vlka, který měl odznaky jako housenka, zmizet asi do takhle malého kamene," zvedla tlapku miniaturní kousek nad zem, "a zase z něj vylézt bez jakéhokoliv pomuchlání, takže nějaké rohaté zvíře je nejspíš ještě ta nejméně divná věc." Lehce se podrbala za uchem a hned si urovnala srst. "Zvláštní, že se o tom Alfredo nikdy nezmínil."

Vzduchem zasmrádl pach spálené srsti, který Chiara shledávala nesmírně uspokojivým. Byla trochu v šoku z toho, že tohle dokáže, ale líbilo se jí. Ó, jak se jí to líbilo! Vypadalo to, že to byla pro Žluťáka poslední kapka - nebo jiskřička. Otočil se na obrtlíku, ale Lia pro něj měla ještě piraní chňapanec na rozloučenou. Vlk se zatvářil tak idiotsky překvapeně, až by se Chiara málem praštila tlapou do čela. "A cos čekal?" Myslel, že tady ně něj Lia klape zuby jen tak pro nic za nic? Vážně byla ráda, že se s tímhle týpkem nepáraly. Nelíbil se jí. Cvakla jeho směrem tesáky pro jistotu taky, i když oheň už se nevrátil, ale to už on stejně couval a vyklízel pole. "A nevracej se!" prskla ještě a vyprovázela ho chvíli pohledem, aby nedostal žádné další chytré nápady, než se obrátila k Lie.
Ta zrovna vypadala jaksi... přichcíple. "Vážně?" podivila se Chiara. "Já zase tohle nikdy nedovedla. Nevěděla jsem, že to umím!" Ale nebylo to jen tak, teď, když byl Žluťák pryč, si najednou uvědomila, že se pod ní tlapy třesou únavou. Hladová a unavená po lovu toho měla tak akorát dost, i kdyby si nehrála s magií, na kterou nebyla zvyklá. Ztěžka si kecla na zadek, než to s ní sekne. "Tys o to všechno přišla? Kruci, jak se něco takového může stát?" Nic ji nenapadalo, o magiích toho věděla moc málo a navíc jí to teď nemyslelo. Cítila se úplně vyřízená.
Sledovala Liu, jak dupe kolem a očůrává místo, kde předtím stál Žluťák, ale jakmile zamířila pryč, vyškrábala se na nohy a byla jí v patách. "Na to přijdem," pravila rozhodně, ale spíš automaticky - myšlenkami byla u srny, která na ně čekala. A pak taky u koupele, kterou si chtěla dopřát, než začne smrdět jako chcíplina. Srna ležela stále na svém místě a Alfredo s Vivianne se ještě nevrátili, beztak prováděli někde nějaké nemravnosti, takže bylo u masa místa dost. "Buon appetito," našla v sobě ještě aspoň tolik slušnosti, než sebou praštila na zem vedle srny a dala se do jídla.

Žluťák vypadal tak nevzrušeně, až mu Chiara zatoužila nafackovat sama. Opravdu jim chtěl říkat, co mají dělat na svém území? A Lia ho poslechla? Chiara vytřeštila oči, až jí málem vypadly z důlků, když si její sestra před počůránkem způsobně sedla jako vycvičený vořech. Tak to ne! V tomhle je nějaká čertovina. Rozkročila se a se zavrčením se naježila, z kožichu jí vyšlehlo pár osamocených plamínků, čehož si ovšem ve vlastním zápalu ani nevšimla. "Co jí to děláš?" vyštěkla po něm, protože neexistovala jediná realita, ve které by tohle Lia učinila z vlastní vůle. "To jsi vážně slušňák! Přilezeš, kam nemáš, tváříš se jako největší miláček, ale stejně tu furt oxiduješ a ještě zkoušíš nějaké blbé battute na mou sestru!" Tentokrát plamen vyšlehl pod Parsiho tlapami a určitě mu minimálně přiškvařil pár chlupů, ne-li víc, pokud nestihl uskočit dost rychle. Chiara sice netušila, odkdy umí rozdělávat oheň, ale velice se jí to líbilo. Nebrala to vážně, dokud nezačal oblbovat Liu. Teď byla připravená tu z toho udělat pálení čarodějnic. No a co, že byl namakanej. Azbestový kožich určitě neměl. "Táhni," přisadila si, plamínky výhružně tančící v kožichu. "Táhni, než z tebe bude škvarek."

Září 1/10 - Dipsi

Na tváři Dipsi se objevil zmatený výraz, který rychle nahradil mírný úsměv. Chiara předpokládala, že jí nebude rozumět, ale doufala, že si to snad odvodí z kontextu. Sladká tvářička nebyla všechno, že ano. Jestlipak se za ní skrýval i nějaký ten rozum? Nečekala ovšem, že se ji Dipsi pokusí napodobit. Slova z ní vyšla hrubě a s hodně výrazným přízvukem, ale Chiara podobnou snahu vždy cenila. Zasmála se: "No, to bylo skoro správně. Cítím z tebe rozený talent." Naklonila hlavu ke straně. Myslela Dipsi svá slova vážně? Protože ona byla připravená to vážně vzít. Možná by ji ani neučila úplné kraviny, jako chudáka Wylana. "Těžko bych mohla říct ne. Konec konců, talent se má rozvíjet, že ano," zaculila se. Jenže to už vypadala Dipsi jaksi zamyšleně.
Chvíli tam stála, mlčela a čekala, co z vlčice vypadne. Skoro viděla, jak se jí v hlavě otáčejí kolečka, ale vůbec nechápala, co to mohlo způsobit, což bylo celkem frustrující. Už už se chystala zeptat, o co jde, když to Dipsi vyslovila sama. "Říká," potvrdila. "Alfie - Alfredo - je můj bratr. Vážně už je dospělý. A vypadá to, že má známé snad úplně všude možně," zavrtěla nad tím lehce hlavou. Už narazila na kdoví kolikátého vlka, který ho znal. Že by jí Alfredo zatajil svůj status místní celebrity?