Gallirea - Příspěvky uživatele

Aby byla upřímná, Elisabettu vnímala jen tak napůl. Schovávala ji vlastním tělem před tím zkrvaveným šílencem, ale zdálo se, že ho vražedný amok každou chvíli neposedne. Začal ze sebe přerývaně chrlit, co se jim vlastně stalo. Chiaře se hřbet ježil jako dikobrazovi. "Neznám žádnou Styx a nemám nejmenší zájem být zatažená do řešení tvých osobních účtů," frkla. "Doufám, že máš aspoň tolik rozumu, aby ses ujistil, že vás sem nebude sledovat?" Jestli sem přivedl někoho, kdo by mohl ohrozit rodinu... To by se k té Styx asi musela přidat a nadělat z něj podobný špíz, jako z ležící vlčice. Na kterou byl dost žalostný pohled, vypadala úplně mimo.
Jenže pak zmínil to kouzelné slovo. "Sarumenská smečka?" V pískové vlčici se tak trochu hnulo svědomí. Zmínka o Sarumenu ji přiměla myslet na Alfreda a co by udělal její fratello, to věděla naprosto přesně. On by neváhal s podáním pomocné tlapky. A kdyby nebyl Sarumen... dávno už by nebyli ani Alfie, ani Pippa.
Ne, že by její oheň vyhasl, nicméně znatelně vychladl. Stejně by tady tu vlčici asi nenechala umřít, i kdyby nebyla ze Sarumenské smečky. Nejspíš. "No fajn. Pomohl jsi Elisabettě," která mezitím kamsi odběhla, "a tvoje smečka pomohla mojí rodině, takže vám taky pomůžu. Ale jestli z toho bude jedinej problém-" Nedořekla, jen znovu varovně zajiskřila.
Pak už se ale sklonila ke zraněné. Nebyla zrovna léčitelka, ale na to, aby poznala, že tohle je zlé, ani být nemusela. Nejspíš to má stejně spočítané. "Pojď. Do úkrytu ji asi nedostaneme, ale můžeš ji uložit u potoka v trávě... Aspoň jí trochu umyjem tu krev, ne?" Teď, když už se rozhodla, že jim pomůže, jí mozek jel na plné obrátky. "A vrby mají svou vlastní léčivou moc, teda říká se to. Asi se to dozvíme," usmála se hořce.
Tentokrát to byla ona, kdo si začal (s pomocí Jednoočka) soukat vlčici na hřbet, protože její přítelíček nevypadal úplně... stabilně. Teď však na to byli dva, tudíž mohli vyrazit k potoku s trochu menší námahou a s větší oporou pro Wolfganii. Nebo aspoň tak říkal, že se jmenuje. "Takže tohle je Wolfganie a ty jsi kdo, Ochhio?" chtěla vědět Chiara, zatímco vlekli chudáka zmlácenou vlčici lesem.

//Staré meandry přes Pahorkatinu dlouhých uší

Možná Elisabetta čekala, že jí Chiara předá nějakou hlubokou moudrost... A to by také měla pravdu. Chiara se chystala vyslovit tu nejzásadnější životní pravdu: "Jo. Jsou prostě blbí. Zjistíš, že spousta vlků je nebetyčně blbá. Ale," ušklíbla se šibalsky, "to nám může být k užitku." Využívat hloupé vlky bylo snadné. Až směšně.
Samozřejmě, že bohové nepřišli z nebes. Odkud? To už byla jiná otázka, na kterou odpověď neznala, příliš se tím ale netrápila. Prostě tu byli a to bylo nejdůležitější. "Možná. Nebo se prostě nemůžou vystát," pokrčila rameny. "Neptala jsem se." Byla to jen taková teorie a dokud se nesetkala se Smrtí, ani ji nemohla moc hlouběji rozvíjet.
Pomalu se vracely k domovu, Elisa ještě snila o své vlastní říši, která by mohla být jen její a pár vyvolených. "Há, to zní pěkně! Na druhou stranu, ve Vrbě už něco takového vlastně máme," uvážila, když se nad tím více zamyslela. To byl taky takový ostrov vyvolených. Jen to moře jim chybělo. Třeba by měli udělat aspoň vodní příkop? Překračovaly zrovna říčku, snad odtud se vzala ta inspirace.
Ovšem voda byla i zdrojem frustrace. "Asi leda k naštvání," odfrkla si a otráveně kopla do vody. Dál se tím nezdržovala, těšila se, až budou doma a ona si chvíli hodí nohy nahoru. Stačilo už jen překonat kopečky, které lákavě voněly králíky. Ovšem ani na svačinu se nezastavovala... Snad něco k jídlu najdou doma. Stejně si chtěla nejdřív odpočinout a Betty musela mít nožky úplně ošoupané.

"Aaah. Domov, sladký domov," nadechla se úlevně vůně vrb a své rodiny, když konečně vkročily na území. Konečně si mohly oddechnout, poflakovat se a-
Naléhavé vytí prořízlo ticho mezi vrbami. Chiara hluboko v hrdle zavrčela a mrkla na Elisu. "Tak se mi zdá, že si jde někdo pro držkovou." Vážně neměla náladu někoho řešit, sotva se vrátila z výletu. Měly radši zůstat u moře! "Jdem na něj," pobídla svou nipote a rázným krokem vykročila k severní hranici lesíku. Vítr k ní brzy donesl dva neznámé pachy... Smíchané s jedním velmi dobře známým. Kovovým pachem krve. Chiaře srstí proběhly drobné plamínky. "Drž se u mě nebo běž do úkrytu. Tohle smrdí průserem," špitla k Elisabettě a nabrala na rychlosti.
Brzy je uviděla. Hnědého vlka, sovu a na zemi zhroucenou černobílou vlčici. Oba vlci měli v kožichu krev a vlčice vypadala jako mrtvá. Chiaře vylétlo srdce až do krku. Co to sakra mělo být? V první chvíli ji napadlo, že tu vlčici zabil a teď si jde pro ně. Vycenila zuby a ochranitelsky tělem zaštítila Elisu, pakliže s ní tedy šla.
Ale... toho vlka znala. Tenhle ksicht nemohla jen tak zapomenout. Navíc se tak klepal, že by asi nedokázal zabít nikoho. "To seš zase ty!" rozkřikla se. Zuby pořád cenila, ale oči měla vytřeštěné upřímným šokem. Milion různých pocitů se v ní pralo, až vzduch znovu zajiskřil. "Co to má krucinál znamenat? Kdo to je, co se jí stalo a proč jsi ji u všech pekel dotáhl právě sem? Copak ti hráblo?" Vypadalo to tady jako nemocnice? Nebo márnice? Pohled jí padl na bezvládnou vlčici. Žije. Sakra, ona vážně pořád žije. Najednou měla v tlamě úplně vyschlo. Upřela na vlka planoucí pohled a doufala, že ze sebe vysype něco rozumného, jinak by mu vážně byla nucena připálit zadek.

//Konec světa přes Eucalyptus

"Sí, přesně tak," odkývala Chiara, spokojená, že to neteřinka tak krásně chápe. "Což neplatí jen o Životovi, ale... ha, prostě i o životu celkem! Proč se dřít bez užitku?" odfrkla si. Celkově nebyla zastánkyní tvrdé dřiny. Nejlépe, aby za ni všechno dělal někdo jiný a obskakovali ji jako princeznu... Jenže to se jí poštěstilo málokdy. Neměla v poslední době ani moc příležitostí na někoho zkoušet nějaké lotroviny a celkem jí to chybělo. Ale hlídání děcek bylo taky fajn. Pokud byla tedy tak kvalitní, jako Elisa.
Jak to fungovalo s bohy neměla Chiara nejmenší ponětí, což jí nebránilo rozvíjet vlastní teorie. "Taky si myslím," odsouhlasila. "Odkud by se jinak vzali? Spadli z nebe?" Haha, naprosto absurdní myšlenka. Kdyby jen věděla, co je všechno možné... "Vidíš, to přesně nevím, ale prý to je někde na severu. Zdá se, že se svým bratrem moc nevychází." Proč by se jinak usadili od sebe tak daleko? Alfredo o tom mohl vědět víc, také právě na něj Elisu odkázala. "Třeba se za ní taky vydáme, ale odložila bych to na později. Musíme okouknout, co se děje doma." Zdálo se, že byly pryč už celkem dlouho, ač to uteklo, aniž by se nadála.
Elisabetta toužila po objevování, což nebylo nic překvapivého. Alfredo byl sice takový zápecník, ale určitě měl za sebou taky lecjaké dobrodružství. A zbytek rodiny? Jeden větší průzkumník, než druhý! "To bys mohla, třeba bys objevila novou zemi a mohla bys ji po sobě pojmenovat. Isola Elisabetta," rozmáchla se Chiara tlapou, jako by už ten ostrov, který po ní pojmenují, viděla.
Teď však bylo třeba dát si s objevitelstvím trošku pauzu. Musely se zase jednou ukázat doma a Chiara by si vlastně i ráda odpočala. Pěkně ji bolely nohy po všem tom šplhání do kopce a z kopce... ještě, že už se krajina zase začínala trochu víc placatit, ačkoliv věděla, že je čeká ještě jedna hornatinka, než budou doma. V meandrách se alespoň osvěžila a trochu si schladila nohy ve vodě. "Áh, piacevolmente," pochvalovala si. "Není nic lepšího, než chladná voda v létě." I tentokrát se pokusila vyloupnout ze dna nějaký ten drahokam a ani teď se jí to nepovedlo. Byly prostě nedostižné...

//Vrba přes Pahorkatinu dlouhých uší

"Noo, asi by mu to nevadilo? Ale nejspíš by ti nic nedal... A pak asi nestojí za to šplhat do toho kopce jen tak pro nic za nic," nakrčila Chiara zamyšleně čumák. Jí samotné by se do toho asi nechtělo, ačkoliv si Života oblíbila i během jejich krátkého setkání.
Sice podporovala, aby měla Elisa vysoké ambice, ale stát se bohyní... To už bylo možná trošku moc i na ni. Na druhou stranu, nic nebylo vyloučenè. "Třeba přijdeš na to, jak se jí stát! Hele, třeba i Život býval někdy obyčejný vlk, co já vím?"
Ale jediným bohem samozřejmě nebyl. "Ještě tu někde žije bohyně Smrt, tu jsem ale ještě nepotkala. Asi bude dost drsná, s takovým jménem. Padre ti o ní může říct víc, cosi mi o ní vykládal." Vzpomínala si, že o tom Alfie něco blekotal, dokonce snad v souvislosti s obětováním vlčat? Už to napůl zapomněla, byla tehdy přehlcená informacemi.
"Nějaká pošahaná zvířata," zašklebila se Chi a mávala ocasem, když si Betty pochvalovala, jak ten konec světa vypadá. "Budou asi každej jinej, i když já znám jen tenhle jeden. Na severu bude možná ledové moře, nebo hory tak ledové a vysoké, že je nikdo nepřejde, někde jinde je třeba jen propast do prázdnoty," fantazírovala čile a už jim pomalu začala hledat z hor cestu dolů.
"S nějakou magií nebo postaveným plavidlem by to možná šlo. Ale je vůbec něco na druhé straně?" zahleděla se do dálky. Vzdálené obrysy na obzoru mohly být cizími zeměmi, ale možná jen mraky či její fantazií. "Tak pojď, vrátíme se. Aby si nemysleli, že jsme odplavaly s delfíny," zasmála se a vedla je směrem k domovu.

//Meandry přes Eukalyptový les

Zrovna se zašívala v malém hájku a věnovala se tuze důležitým věcem. Zahálce a flinku se špetkou zanedbávání vlastních povinností. Zodpovědná dospělačka, jak se sluší a patří. Zlatavý svit večerního slunce zaléval celé okolí a vytvářel romantickou atmosféru, kterou sama Chiara neměla jak využít. Zrovna neměla nikoho, koho by se snažila omotat si kolem tlapky.
Zato však poslouchala ty druhé, kteří tu možnost měli. Zamilovaný páreček o ní asi ani nevěděl, přišli sem před chvílí a teď vrkali ve stínu zelenajících se stromů. Z těch přesladkých slov, která si šeptaně vyměňovali, by se jí až udělalo mdlo. Zadržovala chvílemi téměř neodolatelné záchvaty chichotání, které se o ni pokoušely. Z nebes spadlý andílku, nejkrásnější holubičko, ty můj velký siláku, no fujky - kdyby jí tohle někdo řekl ve vší vážnosti, asi by si cvrkla smíchy. Zdálo se však, že ti dva to opravdu myslí vážně.
Zvědavě nastražovala uši a poslouchala, jestli se nedoslechne ještě nějaká vtipná přirovnání a pojmenování. Zužitkovat by to třeba někdy mohla, třeba by někdy narazila na vlka, který by chtěl slyšet, že má svalíky jako z žuly, i když nevěděla, jestli by si s někým takovým chtěla něco začít. Zrovna jako netušila, jestli by dokázala říct svalíky s vážnou tváří. Zbytečně si však namáhala sluch, ti dva už si nepovídali, už se ozývaly jen rozličné mlaskavé zvuky a ona se rozhodla, že nechce slyšet to, co bude následovat. "Zabodoval jsi, tygře, už je skoro tvá!" zahulákala do lesa a rozběhla se se smíchem pryč. Zvuk polekaného zajíknutí se z hrdla vlčice, která si uvědomila, že měli publikum, jí ještě dozníval v uších.

Červen 2/10 - Dante

Klabonosý mladík div že nevyletěl z kůže, když na něj Chiara promluvila. Malinko pobaveně se poušklíbla. Nevadilo by ji, kdyby na ni takhle vlci reagovali, když se někde zjevila na scéně, ovšem u vlastní rodiny jí to zase až tolik nevyhovovalo. "Pace," broukla, aby se na ni nevrhl drápy. "To jsem jen já." Dante se nicméně rychle vzpamatoval a poznal ji, i když se předtím setkali jen docela krátce.
Oháňka se jí pohupovala sem tam, ale musela by být slepá nebo blbá, aby neviděla, že vlka cosi žere. Jenomže co? Však ona tomu přijde na kloub! Prozatím přejela pochybovačně pohledem jeho dokonale suchý kožich. "K tomu je lepší se do té vody namočit, víš," mínila učeně. "Ale je z toho zplihlý kožich, chápu to," zazubila se na něj. Kdo by chtěl vypadat jako rozčepýřené kuře?
No a pak se z něj začaly sypat ty zásadní otázky. Třeba kde je madre. Podle Chiařina názoru moc dobrá otázka. Sama by na ni ráda znala odpověď. Nakrčila lehce čelo. "No," zavrtěla hlavou. "Nepotkala jsem ji celou dobu, co tu jsem, i když Alfredo tvrdí, že tu někde- No ostatně, toho jsi ty sám důkaz," máchla tlapou, těžko mohla vinit bratra, že jí kecal, když stál Lacrimy syn přímo před ní. Viděla ji v něm, ne že ne. A nebylo to jen kvůli té charakteristické slzičce v srsti u oka. Pak se jí zadumaná vráska na čele ještě prohloubila. "Ty jsi ji taky nikde nepotkal?"

Červen 1/10 - Dante

Chiara měla poněkud lenivou náladu. Sluneční paprsky už nabíraly na síle, hladily ji v kožichu a ona se jim nastavovala. Chytala slunce do kožichu slastně jako kočka. Nebyla to náhoda, že ji tlapy zanesly k jezeru. Plánovala se tam trošku ochladit, zaplavat si a pak se znovu vyhřívat. A pak to možná ještě zopakovat. Kdoví, třeba by tu mohla znovu narazit na tu modravou vlčici, Dipsi, co měla tak sladké huňaté tvářičky? Hmm, zabrala se do pěkné vzpomínky, ale ne na dlouho.
Na břehu jezera někdo skutečně posedával. Nebyla to však ani Dipsi, ani jiná pěkná vlčice či vlk v Chiařině věku. Byl to mladý výrostek mumlající si cosi pod vousy a... Přece ho znala? Pískový kožich, dlouhé nohy a ten pach. Jasně. V zimě tohle vlče, které pomalu vlčetem přestávalo být, viděla ve Vrbě. Tehdy se nezmohla na slovo. Ne snad proto, že by byla tak v šoku, ale protože ji ten nechutný Corvo zaklel. Navíc tam panoval naprostý zmatek. Ale jméno svého synovce si zapamatovala, jen těžko by takové jméno mohla zapomenout.
"Ciao, Dante," ozvala se konečně a přikročila k mladému vlkovi. Oháňka se jí pohupovala sem tam, konečně měla šanci se trochu víc seznámit s dalším členem své famiglia, která se rozrůstala tak rychle, že na to kupodivu ani taková drbna, jako byla Chiara, nestačila. "Co ty tu? Snad se nejdeš utopit?" povytáhla "obočí". Podle toho, jak se tu potloukal a vypadal jako kytka uvadající na slunci, by se tomu ani nedivila.

Elisino nadšení bylo zhatěno nedostatkem mušliček. "Nojo. Ale na návštěvu by ti určitě dovolil přijít i bez mušliček," máchla Chiara ocasem, působil na ni takovým vstřícným dojmem. Na druhou stranu, proč to riskovat? Třeba se naštve, když někdo přijde a nemá co nabídnout. Pak by dotyčný mohl spatřit odvrácenou tvář Života... a to mohlo být docela děsivé.
"Já bych řekla, že sí. Viděla jsem pár vlků, kteří mají delší ocasy, nepochybně za to může taky Život. No a květiny do kožichu si můžeš dát i sama. Jen s tou velikostí to je trochu nejisté," uznala, to jí úplně slíbit nemohla. Nevěděla, jestli Život umí vlky i zvětšovat a zmenšovat, ale moc se jí to nezdálo.
"Hehe, nebudeš tomu věřit, ale pár by se jich našlo! Třeba vlci, co jsou na vlky, vlčice, co nejsou na holky a tak. Na co jsou bohové, to já nevím. Pokud vůbec na něco." Nenapadlo ji o tom nikdy dřív uvažovat a tak opravdu neměla v tomhle směru žádnou teorii. Nejspíš by to stálo za bližší prozkoumání.
Netušila, na co jsou kaktusy dobré a bylo jí to úplně jedno. "Nevím, možná jsou nějaká zvířata, co je žerou, ale jestli jo, tak je nechci potkat," zašklebila se. Netoužila mít nic společného s ničím, co by dokázalo zkonzumovat takovouhle ostnatou obludnost. Určitě by to pak dokázalo zkonzumovat i vlky, kteří žádné ostny neměli.
Výstup do hor byl náročný a Chiaru už dost bolely nohy. Ani nechtěla myslet na to, jak utahané tlapky musela mít Elisabetta, ale kupodivu si ani slůvkem nepostěžovala. Pouze prohlásila, že si představovala cosi... ale co, to už se Chiara nedozvěděla. Prachsprostě jí totiž v tu chvíli skočila do řeči, protože spatřila delfíny. "Viď? Ale neznám vlka, který by to dokázal jako oni. Jsou v tom nejlepší," zasmála se Chiara zvesela a od srdce. Milovala delfíny, odjakživa ji fascinovali, stejně jako moře samotné. Chvíli se jimi ještě kochala a pak se sklonila a postrčila Elisabettu jemně čenichem. "Tak co tomu říkáš? Jaký je konec světa?"

Chiara se rozzářila ještě víc, když viděla, že její drahá nipote s ní to nadšení sdílí. "Viď! Viděla jsem už pár zajímavých vlků, ale Život je vážně něco speciálního." Aby taky bůh nebyl speciální. Pak se zasmála, když Elisabetta vyslovila svá přání: "Hej, řekla bych, že všechno z toho se dá zařídit. Tedy, až na tu obrovitost, ale kdoví, třeba se taky vytáhneš do vejšky jako tvůj padre," střihla ušima. Alfie byl hotová žirafa, v Sarumenu ho asi trochu moc zalívali.
"Nooo," protáhla a celá se zavlnila jako protahující se kočka. "Kdyby se nechal, proč ne?" Spiklenecky se na Elisu zašklebila. Jenže v Životově přítomnosti byla jako praštěná po hlavě polenem, že neměla na podobné věci ani pomyšlení. Tušila, že kdyby tam šla podruhé, bylo by to stejné... Ale zkusit to mohla, ne? Byla možná smrtelnice, ale taky byla Chiara di Cosa Nostra! Kdo jiný by měl dokázat svést boha, když ne ona? Chvíli to vypadalo, že se rovnou otočí a půjde zpátky, ale musela se trochu držet reality. Aspoň malinko.
Schromažďování mušliček Elisabettě souhlasně odkývala a uchechtla se, když už teď slibovala pomstu každému, kdo by jí na její poklad šáhnul. "To je moje holka," pošťouchla ji čenichem, cítila se jako skutečně hrdá tetička. Pohledem pak zkontrolovala svůj kožich, ale prozatím se nic neobjevilo. "Zatím se neukázaly," zamračila se lehce. Nepodfoukl ji Život, že ne? Ale těžko se jí věřilo, že by ten vlk podfuku byl vůbec schopný. "Myslím, že to může nějakou dobu trvat. Třeba musím nejdřív vylínat tu starou srst nebo tak něco," uvažovala. Nemohla nejspíš čekat, že to bude jako máchnutím kouzelného proutku... Už teď ale cítila, jak jí v nitru hryzá netrpělivost. Chtěla svoje barvičky! Eh!
Cesta přes poušť byla nuda a ještě k tomu úmorná. "To jsou kaktusy," kývla Chiara. "Stejně nepříjemné, jako zbytek pouště." Bodliny, písek a nekonečná nuda. Takhle nějak si představovala peklo. Hory se však už tyčily přímo před nimi a Elisa už odpočívat nechtěla. "Jak je ctěná libost," škubla Chiara rameny, nechala jít vlče první a stoupala za ní, jen občas ji slovem či pošťouchnutím navedla na lepší cestu.
Stoupání bylo dlouhé a opět docela náročné, ale nakonec se jim podařilo vydrápat se na jeden z nižších vrcholků hor - a to stačilo. Dole pod nimi se rozprostíral výhled na skály, kamení a zakrslé křoviny, ale o kus dál už se rozprostírala jen nekonečná modř oceánu. "Tadá," zvolala Chiara udýchaně a dramaticky se rozmáchla tlapou. "Confine del mondo. Dál už není vůbec nic."
Vybraly si ideální jitro, počasí bylo příjemné, obloha jako vymetená a moře dole krotké. Vanul od něj vítr vonící solí, který jim čechral kožichy. Dole se vlny rozbíjely o skály, ve vzduchu kroužili a křičeli racci. Dokonce i Chiaru to přimělo na chvíli zavřít tlamu a jen se dívat. Tedy aspoň dokud- "Aspetto! Aspetto, Elisa!" vyjekla najednou a nadšeně bodala tlapou příslušným směrem, v samém nadšení plně upadla do mateřštiny. "Delfini! E quanto!" A skutečně, dál na moři mohly spatřit hejno delfínů, kteří čas od času vyskočili nad hladinu a zdálo se, že si hrají ve vlnách. Chiara poskakovala jako malé vlče a oči jí jen zářily. To byla nádhera!

//Narrské kopce přes Poušť

Elisabetta se pochopitelně vyptávala, jak Chiara očekávala a ani v nejmenším jí nevadilo dopřát jí kýžené detaily. Chtěla o tom s někým mluvit, musela! Měla pocit, že jinak samým nadšením praskne. "Byl vysoký a mohutný, měl úplně dokonalý zářivě bílý kožich, dlouhatánský ocas a - věř tomu, nebo ne - celého ho porůstaly květiny a všemožná zeleň!" popisovala nadšeně. "A byl strašně příjemný a slušný, nevím, vlk se vedle něj cítí tak jako... v bezpečí a v pohodě. A navíc to byl fešák," zazubila se lišácky. "Slíbil, že mi nějak ozdobí kožich. Zatím se teda nic nestalo, ale takové kouzlo asi chvíli trvá," usoudila. Netušila, jak to funguje. Třeba bude muset nejdřív vylínat, aby se odznaky začaly objevovat? Nebo se prostě jednoho dne probudí a bude je mít? Nepochybovala o tom, že nakonec se něco přihodí. Že by ji Život podvedl... to se zdálo být neuvěřitelné.
"No mušličky, conchiglie," opakovala, jako by to něco vysvětlovalo. "Měla jsem jich spoustu schovanou ve vrbě, ani nevím vlastně proč, jsou prostě pěkný... Život říkal, že si je vezme a za to mi vykouzlí nové barvy do kožíšku." Pokrčila rameny. Moc si s tím hlavu nelámala, byla to prostě božská záležitost, nepotřebovala vědět detaily. Šlo jí hlavně o výsledky.
Chiara se zazubila. "Však to říkám, ne?" Bylo na čase, aby vyrazily, a tak se pomalu vydaly na cestu. "Sí, to asi bude. Jen aby si moc nelámal hlavu, kde jsme. Tvůj padre někdy až moc nad věcmi přemýšlí," máchla ocasem. No, proto byl don on a ona jen jeho consiligliere.
Přesto ji to neodradilo od toho, aby Elise ukázala konec světa. Snažila se to brát co nejkratší cestou a nevydávat se úplně do hlubin pouště. Teplo, které tu panovalo, jí tolik nevadilo, ale stejně ty písčité pustiny nikterak nemilovala. "Nevím, co tady vydrží žít," prohodila s pohledem upřeným do moře písku. "Musí to být děsná nuda." K horám to byl pěkný kus cesty a pořád to ještě nebyl konec. Ovšem jejich cíl už byl na dosah. "Když vylezem trochu výš, už uvidíme ten konec světa. Tyhle hory jsou hranice," máchla ocasem. "Chceš si trochu oddechnout, než polezem nahoru?"

//od Života

Chiaře se upřímně všechno, o čem se předtím s Betty bavila, úplně vykouřilo z hlavy. Ne, že by snad zapomněla na slib, že vlčeti ukáže konec světa (či přesněji Konec světa, ale o tom neměla nejmenší tušení), avšak předchozí otázky zůstanou nejspíše navždy nezodpovězeny.
Vracela se od Života jako napůl ve snu, ačkoliv čím níže sestoupila, tím víc ji ten pocit okouzlení opouštěl. A když mezi světlým pískovcem zahlédla černý kožíšek Elisabetty, otřepala se z toho už skoro úplně. Na tváři se jí roztáhl široký úsměv. Ještě, že to tady mladá vlčí slečna sama zvládla! "Elisabetta! Non crederai a quello che è successo!" volala na ni z kopce a zubila se. "Ten hlas nebyl žádný sen, tady v těch kopcích vážně žije bůh. Život! Už jsem o něm slyšela, ale na vlastní oči jsem ho viděla až teď. Ten ti byl tak- tak- tak skvělý!" Brebentila, jako by teď sama byla malé vlče a očka jí zářila. "Musela jsem mu dát všechny svoje mušličky, co jsem měla schované ve vrbě, ale říkal, že za to něco dostanu," zazubila se a drcla čenichem do své nipote.
b]"Dík, žes tu sama vydržela. Alfie by mě stáhl z kůže, kdybych tě ztratila,"[/b] zasmála se, haha, teď se nikdo nemusí dozvědět o jejím nezodpovědném počínání. Protáhla si hřbet a rozhlédla se kolem. Čas už dost pokročil. "Vlastně mě možná stáhne z kůže i tak. Už se touláme nějak dlouho. Asi by bylo nejlepší to otočit k domovu - ale neboj, konec světa ti ukážu," slíbila. Nemohla ji o to přece ochudit. "A taky bysme cestou domů mohly sehnat něco na zub," olízla si mlsně čenich. Přinejmenším v těch kopečcích plných králíků by si jistě přišly na své. "Tak co, připravená? Asi nepůjdem až do hor, bude jednodušší to vzít okrajem pouště," uvažovala a pomalu vykročila, aby jí Elisa stačila.

//Konec světa přes Poušť

Vedro nebylo něčím, co by Chiaru obyčejně vyvedlo z míry, ale toho léta to opravdu překračovalo meze. Všechny meze! Výheň byla tak strašlivá, až se začínala obávat, že se celý svět promění v poušť. Vyprahlé květiny se ohýbaly a chřadly. Vyrábět sušené kytice nikdy nebylo snazší, ale popravdě by byla raději, kdyby měli trochu čerstvého vzduchu. Větru totiž nejspíš také bylo moc velké teplo, než aby foukal, takže ležel někde v koutě schovaný. Vzduch ležel těžce nad krajinou a Chiaře připadalo, že je hustý jako voda a klade odpor, kdykoliv se jím snažila projít.
Vysušená tráva šustila pod nohama, kdykoliv jí procházela. Vznik požárů nebyl toho léta ničím výjimečným, slyšela už od dvou smeček, že se jim jen tak tak podařilo zachránit svoje domovy. V té třetí se jim to ani nepovedlo, celý les shořel na popel a velká část okolních luk také. Vlci teď bloudili světem bez domova a bez cíle. V tulácké bandě sice neměli ve zvyku pomáhat smečkám, ale těmhle zbloudilým duším pomoc nabídli, protože se zkrátka nedokázali dívat na jejich smutné tváře. Všichni si museli pomáhat v takovýchto časech, tak to viděla Bettina. Vláda vedra byla vskutku krutá a Chiara musela dát vlčici za pravdu. Veškerá pomoc, kterou kdokoliv mohl dostat či poskytnout se hodila.

//Narrské kopce

Písková vlčice stoupala do kopce. Byla z dlouhé cesty už dost uřícená, ale ten hlas, který předtím zaslechla, jí nedal klidu, až musela nechat Elisabettu čekat dole a sama se za ním vypravit. Byl tak nenápadný a přece křišťálově jasný. Tichý, ale neodbytný. A i když to trvalo jen chvilku, v srdci necítila nejmenší pochybnosti o tom, že ho doopravdy slyšela. Nikdy neměla žádnou slyšinu, která by jí připadala tak reálná. Co víc, ten hlas ji volal jménem, volal ji k sobě. A tak šla – ale opatrně. Mohla v tom vězet nějaká čertovina, to věděla moc dobře. Magie z toho smrděla na sto honů, takže stálo za to dávat si pozor. Sama se uměla přetvařovat dost dobře na to, aby věděla, že ne každý, kdo volá sladkým hláskem, musí nutně být sám sladký.
Krok za krokem šplhala na bolavých tlapách, čenich v pozoru, ušiska nastražená, ale pořád neshledávala nic podezřelého. Pokud něco, pak byl vzduch stále svěžejší, čerstvější, jako by byl úplně nový a ještě se ho žádná živá bytost nenadechla. Písek pod tlapkami se jí zdál jemný jako jarní travička. Neviděla zatím žádné květy, ovšem cítila je ve větru a k uším jí doléhalo bzučení včel. Ne rozzuřeného roje, ale spokojených dělnic, které našly bohatou pastvu. Zamrkala a potřásla hlavou, aby si ji pročistila. Ano, nepochybně tu leželo nějaké kouzlo... Ale jak by mohlo být zlé?
Než se vůbec stačila hlouběji zamyslet, obešla velký balvan a za ním stanula tváří v tvář vysokému vlku. „Ach!“ nadskočila lehce, tohle musel být ten kouzelník! Stačilo se na něj podívat. Byl ohromný, s bílým kožichem prokvetlým nejrůznějším kvítím a zelení. Na uchu mu seděla babočka a další motýli, včely a čmeláci poletovali kolem – nezdálo se ale, že by se vlk bál žihadla. Hmyz byl úplně krotký. Z vlka samotného sálala tichá síla, která ji úplně odzbrojila. „Buongiorno, caro signore,“ vybreptla, samým překvapením se automaticky vracejíc k mateřštině. „Buongiorno, Chiara. Ti stado aspettando,“ opáčil cizinec a rozesmál se, když na něj vlčice zůstala hledět s pootevřenou tlamou. „Ano, znám tvé jméno a vlčích jazyků ovládám více, než ty sama znáš,“ odpověděl na otázky, které ještě nestihla ani položit.
Bylo docela vzácné, aby ji někdo dokázal tak dokonale rozhodit zkrátka tím, že existuje, ale na tomhle vlku bylo něco velice výjimečného. Chiara posbírala veškerou svou sílu vůle a sklapla pootevřenou tlamu. „Ale- Ale kdo jste? Slyšela jsem vás volat,“ řekla vlčice. Byla si jistá, že dole v kopcích slyšela právě hlas tohoto vlka. „Chtěl jste mi něco?“ „Jmenuji se Život a dohlížím na tento kraj. A nezavolal jsem tě s žádným konkrétním záměrem, ale když jsem si všiml, že jsi blízko, napadlo mě, že bys možná chtěla moje kopce navštívit. Už se ostatně v okolí potuluješ dost dlouho.“
Chiara zamrkala. „To je... milé. A vaše kopce jsou moc pěkné,“ řekla upřímně. Když se rozhlédla kolem, opravdu viděla jen malebnou krásu, dokonce i když většina toho byl jen písek a pískovcové balvany. „Ale... Život. To znamená, že jste jeden z místních bohů, ano?“ „Sí,“ odsouhlasil život a blýskl po Chiaře úsměvem, ze kterého ji šimralo v žaludku. „A jako takový mám jisté dovednosti. Dovedl bych tě udělat silnější, vylepšit tvé dovednosti s magií či pozměnit tvůj kožíšek. Má to ovšem svou cenu.“
Teď Chiara znejistěla. Všechno mělo svoji cenu, samozřejmě, ale jakou cenu si brali bohové? Dokonce i takoví krásní a neškodně působící, jako byl Život? Duše? Bude muset obětovat svou krev? Nebo půjde o nějakou boudu jako z pohádek? „Dáte mi to, o čem nevíte, že teď máte doma“ a tak podobně? „Žádný kontrakt krví ale potvrzovat nebudu,“ ohradila se raději už předem. Život se ale od srdce rozesmál. „Ne! Samozřejmě, že ne. To bych po tobě ani nechtěl, má milá. Beru si za své služby kvítky a mušličky, občas i nějaký ten blyštivý kamínek. Drahokamy jsou spíše zálibou mé sestry, ale musím přiznat, že pro křišťály mám slabost i já.“
„Ale já mám mušlí ve Vrbě schovaných spoustu!“ Vlčice div že nevyjekla. Před očima se jí promítala spousta možností. Obzvláště na strunu v jejím srdci zahrála jedna věc z Životova seznamu. Nový kožíšek? Ten její byl krásný a milovala ho, ale už mnohokrát zahlédla vlky, kteří v tom svém měli něco speciálního. To by si také přála. „Žádné jsem s sebou ale nevzala,“ došlo jí. Bůh mávl tlapkou. „To pro mě není problémem. Poradím si. Je tedy nový kožíšek tím, po čem toužíš?“ Chiara si ani neuvědomila, že své přání nevyřkla nahlas. „Ano, to bych moc ráda. Aby nějak odrážel moje nitro! Chápete, aby každý hned věděl, s kým má tu čest,“ vykvetl jí na tváři zubatý úsměv a v očích se rozhořel dychtivý plamen. „Přesně vím, co máš na mysli,“ kývl Život. „A udělám, co je v mých silách.“ „Grazie, grazie mille,“ zubila se spokojeně vlčice a už si představovala, jak asi bude vypadat její nové já.
Teď to ovšem vypadalo, že se její setkání s bohem chýlí ke konci. Jenže se jí příliš nechtělo odcházet. Bylo jí tady dobře. Zívla. Vlastně byla dost ospalá, kdyby si jen trošku zdřímla, na pár hodin si tady odpočinula... hmmm. Víčka se jí i vsedě začínala klížit. Rázem sebou však škubla. „Elisabetta! Nechala jsem ji tam na sebe čekat!“ praštila se tlapou do čela a vyskočila. „Ráda jsem vás poznala, signore Živote, ale už musím jít. Moje nipote si bude myslet, že jsem se propadla do země! Nashledanou, nashledanou,“ a už běžela dolů z kopce, i když její tlapy se prvních několik desítek metrů jakoby lepily k zemi a její srdce se neustále ohlíželo. Chiara na to však nedbala, nechala čenich namířený hezky dopředu a hnala dolů.

//Narrské kopce

S divným počasím měla už vlčice jisté zkušenosti. Pamatovala si, jak jednou vzduchem lítal písek, až jí křoupal mezi zuby. Stejně tak už zažila aspoň jednu nezvykle tuhou zimu. Ale to, co se jí stalo toho rána, to překračovalo všechny meze! Vypadalo to, že bude pršet, když vylezla z Vrby ven. Zamžourala k obloze. Jeden obláček se vznášel až nepřirozeně blízko a čím déle na něj koukala, tím víc se jí zdálo, že je blíž a blíž. Promnula si důkladně oči, protože je musela mít ještě zalepené spánkem. Když je znovu otevřela, mráček se vznášel přímo nad její hlavou. "Hej, co to?" zamračila se - a v tu chvíli se spustil déšť. Ne však obyčejný. Z mraku se na ni začaly sypat okvětní lístky i celé květy. Sedmikrásky, fialky, pampelišky. Za chvíli stála v barevné hromádce. "Jedeš!" rozehnala se tlapou po mráčku, ale ten byl moc vysoko, než aby na něj dosáhla. Utíkala před ním, ale on ji hbitě následoval, ať už zalezla kamkoliv a dělala cokoliv. Celou tu dobu na ni sypal další a další květiny. "Já nejsem žádná podělaná květinová víla," frkala a oháněla se kolem sebe vším možným, ale bylo to zbytečné. Mráček ji vydržel následovat celý den.