Gallirea - Příspěvky uživatele

Pavouk měl docela dobrou poznámku. "To nevím, nenapadlo mě dodnes, že by se s nimi pavoučice potřebovala dorozumívat," pokrčila rameny. "Věř tomu nebo ne, jsi první pavouk v soužití s vlkem, kterého potkávám."
Nicméně Ixchel měla smůlu, její zajímavost byla brzy přebyta Roweninou přitažlivostí. Nevěděla, jak je možné, že si toho nevšimla dřív, ale teď, když se na ni dívala a v čenichu ji šimrala ta příjemná vůně, jako by veškeré rozumné myšlenky vyšuměly z její hlavy. Pokoušela se cosi říct a vyjádřit své pocity, ale jazyk se jí pletl. "Zima?" vybreptla nechápavě, oči přilepené k Roweniným kukadlům. Dio mio, jako dva drahokamy. "S..sí. Sí. Zi-zima. Ve-ve-velká zima," vykoktala ze sebe po chvíli, ale pokusila se mluvit aspoň víc nahlas.
Nebyla jí zima, ba naopak spíš měla pocit, že je v jednom ohni, ale napadlo ji... "Mohla, tedy, můžeš, víš... Třeba bys mě mohla-" Ah, ale proč bylo tak těžké mluvit? Neuváděla se vůbec v dobrém světle, to věděla, ale nemohla s tím nic dělat! "Je-jeden z těch tvých ocasů, třeba, by mě mohl... za-za-zahřát," vykoktala se konečně a srdce jí div že nevyskočilo z krku, jak jí bušilo. V životě nikdy nebyla ostýchavá, ale Rowena na ni měla nějaký zhoubný vliv nebo co.

Minulost byla minulostí. Chiara nemohla Roweniny akce schvalovat, ale dokázala to téma nějak přejít, protože neměla chuť se o tom přít. Přenesly se v řeči k pavoučici, která si hověla spokojeně na hřbetě černé vlčice. Vážně jako nějaký mazlík, ať už to tak Rowena nazývala nebo ne. "Výhodné, hm," zapřemýšlela Chiara, v čem může být pro pavouka výhodné přátelství vlka, když vtom se v jejich konverzaci ozval třetí hlas. Chvíli jí trvalo, než jí došlo, odkud přichází. Nebo spíš od koho. "Ona... ty... mluvíš?" zamrkala překvapeně a lehce podezíravě pavoukovým směrem. Taky to mohl být jen nějaký šikovný trik. Břichomluvectví, například.
Než se však její podezření stačilo plně rozvinout nebo než vůbec stačila položit jakoukoliv další otázku, cosi se stalo. Jako by se změnilo světlo a ona Rowenu rázem viděla úplně jinak. Vypadala krásně a voněla zrovna tak - z jejího kožichu se vznesla letní vůně, která Chiaru vracela do příjemných chvil, vůně moře a vlčích máků a slabý tón kouře z táboráku. Uvědomovala si, že zírá. Tohle bylo ale přece úplně naopak, než to mělo být. Takhle měli vlci zírat na ni! Jenže si nemohla pomoci, Rowena byla... byla... překrásná.
"J-já, ehm, totiž, to-totiž, ne-nevíš, teda nechceš, víš-" začala ze sebe s námahou soukat slova, která nedávala žádný smysl. Tváře jí jen hořely, chtěla říct něco inteligentního, čím by Rowenu oslnila, ale jazyk se jí strašlivě pletl a mozek jako by vůbec nestíhal. "Jen chci říct, že jsi- že- sei bello," vypravila ze sebe nakonec horko těžko. "Že ti to sluší," hlesla jako dodatek takřka neslyšně.

Se zájmem cukla uchem. Její sourozenci tuhle vlčici znali, ale jaksi se s ní rozhádali. A když mluvila dál, bylo jí jasné, proč, ještě než dořekla. Vybavila si totiž rozhovor s bratrem, který proběhl nedlouho poté, co ho tu poprvé našla. "Ah. Tak to jsi byla ty," dala Chiara najevo, že tenhle příběh už tak nějak zná. Hádala, že by se měla začít ježit a vrčet a nechtít už s vlčicí mít nic společného. Pořád úplně nechápala, jak je někdo schopen se vzdát vlastního vlčete, vlastní krve... Ale možná už to chápala o něco víc, než dřív. Teď, když se ona k vlastní krvi otočila zády a šla si hledat jiný život. A co udělal Alfredo? Měl vůbec právo moralizovat, když se sám vytratil kdoví kam? "Je to docela radikální řešení, to asi musíš sama uznat," cítila i tak potřebu bratra trochu hájit. "Ale pokud vím, nakonec se to vyřešilo i bez toho, takže..." Ne, neměla v sobě vůli se dohadovat a prát se za něco, čemu možná už sama tak úplně nevěřila.
Jméno vlčice z bratrova vyprávění si nevybavovala, takže byla ráda, když jí ho nakonec sdělila. Jen kývla, aby dala najevo, že to vzala na vědomí, a opět pohledem zabloudila k pavoukovi. "To je zajímavé. Jak víš, že se nerozhodne tě taky štípnout, jako tu mouchu nebo co to tam má?" ptala se, či spíš jen uvažovala nahlas o tom, jaké by asi bylo soužití s tvorem, který vás mohl kdykoliv zlikvidovat. Asi podobné, jako soužití s Liou, napadlo ji a pro sebe se uchechtla, ale vzápětí ji bolestivě bodlo u srdce. Tomu už byl konec, že? Už napořád. Nebo minimálně na dost dlouhou dobu.
Náhle ucítila jakési štípnutí. Překvapeně nadskočila, že by ji snad bodla včela? Otřepala se od hlavy až k patě, nesnášela bodavý hmyz. Bolest ale hodně rychle odezněla a její pozornost se rychle přesunula opět na Rowenu. A jakmile se tak stalo, už od ní jaksi nedokázala odtrhnout zrak. Předtím to neviděla, ale ta vlčice byla zatraceně nádherná. Cosi nebezpečného a svůdného se odráželo v jejích očích, půlnoční čerň kožichu se tak dokonale snoubila s modravými odlesky, jako krkavčí peří, a trojice ocasů, která jí zpočátku připadala tak podivná, vlastně byla ve skutečnosti čímsi neotřelým a exotickým. Chiara zamrkala, tlama se jí lehce pootevřela a snažila se přijít na to, co by měla říct, ovšem najednou nemohla vydat ani hlásku. Cítila, jak se jí do tváří žene krev. Propána, vždyť ona zakopla o naprostou bohyni.

Ocasatá vlčice se nijak nesnažila tajit tím, že ji Chiara zřejmě nijak moc nezaujala. Odhadla celkem rychle, ke komu patří a co je zač. Znala snad její rodinu? "Nejsme žádný gang," ohrnula Chiara podrážděně pysk. Navíc... patřím k nim vůbec ještě? Pořád byli její rodina, ale nemohla si tvrdit, že se nic nezměnilo. Tohle pouto už nebylo tak silné, jako dřív. O tyhle myšlenky se ovšem s cizinkou nepodělila.
"Mně je úplně jedno, že tu jsi," odfrkla si, když se vlčice už předem hájila. Chiara si kecla na břeh a napila se studené vody z potoka. Ale zaujalo ji to. "Takže ty už ses s naší famiglia setkala," konstatovala, zdálo se to zcela jasné. Měla s nimi ta vlčice nějaký spor? Doufala, že to trochu rozvede. Ať to bylo jakkoliv, Chiara neměla úplně v úmyslu oživovat nějaké staré spory jejích sourozenců s vlčicí, kterou jakživa neviděla. Leda by provedla něco fakt, fakt hrozného.
Její pozornost upoutal tlustý pavouk, kterého si vlčice hýčkala jako domácí zvířátko. Sledovala s nepokrytým zájmem, jak jí šplhá po noze nahoru na hřbet. "Ještě jsem neviděla, aby si někdo ochočil pavouka," zavrtěla hlavou. "A když už jsme u jmen, jaké je to tvoje? Já jsem Chiara," představila se jí. Cizinka byla... zajímavá. Svým způsobem. Písková jen měla momentálně trochu problém to projevit, když se cítila tak divně a otupěle.

A Chiara do třetice

//Vrba

Kráčela z Vrby pryč. Podél potoka, ve stínu lesa, v němž bylo vrb méně a méně, až vymizely docela. Byla volná. Svobodná. Opakovala si to pořád dokola a dokola, aby sebe samu ujistila, jak se má ohledně tohoto faktu cítit, ale popravdě si nebyla jistá. Ulevilo se jí sice, ale neskákala radostí do vzduchu. Svírala ji provinilost, hanba z toho, že utíkala před problémy, než aby se jim snažila čelit. A přece si to na poslední chvíli nerozmyslela. Dál kladla tlapku před tlapku, nohu před nohu a vzdalovala se od domova dále a dále. Věci se tam příliš změnily, než aby tam nadále dokázala zůstat.
Ale co teď? Poprvé v životě před sebou neviděla žádný jasný cíl. Když byla vlčetem, snažila se pomáhat sourozencům a později se je snažila najít. Když se přidala k Bettinině bandě, vždycky měli nějaký plán, něco, co je pohánělo dál. A cíl najít zbytek svojí rodiny se jí držel i tehdy, hnal ji kupředu i poté, co se od tuláků odpojila. Pak rodinu skutečně našla a s nimi vždy bylo něco na práci, ať šlo o lov nebo třeba jen o značení území. Teď najednou... Neměla nic. Mohla dělat úplně cokoliv na světě a jít kamkoliv ji napadlo, ale v hlavě měla vymeteno a v duši prázdno. Tolik se snažila vymanit se z pasti, kterou se jí stal domov, že ani nepomyslela na to, co si počne, až se skutečně osvobodí.
Prozatím prostě šla a když se unavila, stále ještě ne úplně zotavená po svém návratu do světa živých, zastavila se na břehu a napila se vody chutnající po jehličí. Přitom opodál zahlédla vlčici. Ne však obyčejnou. Měla modravý kožich a pokud Chiaru nešálil zrak, dokonce tři ocasy. Cosi mrvila tlapou na zemi. Chiara ji chvíli zpovzdálí pozorovala a pak pokrčila rameny. Třeba bude cizinka vážně tak zajímavá, jak vypadá a když ne, tak může Italka táhnout zase o les dál. "Ciao," pronesla k ní lehce chraplavým hlasem, který jí po návratu do světa živých zůstane už asi napořád, a vystoupila z křovin kolem břehu. "Co to tam máš?" Když přišla blíž, zdálo se jí, že se vlčici kolem tlap ochomýtá pěkně vypasený pavouk, což ale cizinku ani v nejmenším neznepokojovalo.

Nevěděla, jestli to Cielo pochopí. Možná proto, že se sama za svoje rozhodnutí trochu styděla, očekávala, že jí ho bude vymlouvat nebo se bude vyptávat. Ale nic takového se nestalo. Mezi nimi na chvíli zavládlo ticho, které rušilo jen tiché praskání rozhořívajícího se ohně. A když Cielo konečně promluvil, zdálo se, že rozumí. "Sí," povzdechla si. "Snažila jsem se. Vážně ano. Ale... jsem unavená." Hleděla přitom do ohně, ne na svého synovce. Nebylo snadné to přiznat dokonce ani sama sobě, natož někomu jinému, z celé rodiny byl možná Cielo jediný, před kým tahle slova byla ochotná pronést nahlas. Snad ještě před Alfredem, ale ten už celé měsíce pobíhal kdesi v modravých dálkách.
Oheň praskal, kouř z navlhlého dřeva štípal v čenichu, když se zrovna vítr otočil špatným směrem. Chiaře to nevadilo, aspoň mohla vlhkost ve svých očích svést na něj. Leonardo, Elizabetta, Alfredo, Pippa, Lacrima... Všichni zmizeli v neznámu. Ona se chystala udělat totéž, ale aspoň jsem měla tolik slušnosti, abych o sobě dala vědět. Cítila, že jejich rodinné pouto jaksi slábne, že možná tahle smečka, kterou se snažili vybudovat, spěje ke svému zániku. Nebyli už tak za jedno jako dřív, drobili se jako písek pod tlapami, ztratili něco z toho, čím se jejich rodina lišila od ostatních rodin. Tak to alespoň vždy vnímala, ale možná, že od ostatních nebyli tak rozdílní, jak myslela. Cielova slova ji bolela u srdce a kdyby ji v tu chvíli požádal, aby zůstala, snad by na to i kývla. Ale nepožádal ji. Jen hleděl do nebe.
"Sí. Jasně, že půjdeme," odvětila tiše, i když si nemyslela, že by se to někdy mělo stát. V hrdle se jí tvořila bublina, kterou nešlo spolknout. Musím jít. Jestli nepůjdu teď, tak už to možná nezvládnu nikdy. "Nebudu daleko. Tohle je velká země, ale ne zase tak velká. Ještě se uvidíme," slíbila a také to plánovala dodržet. Pomalu se zvedla na nohy. Pořád se na nich ještě necítila úplně jistá, ale dále už nechtěla otálet. Lepší bude to udělat rychle, jako když se musí polknout něco hořkého. "Arrivederci, Cielo. Opatruj se. Bude se mi stýskat," řekla s naprostou upřímností a prošla kolem ohně, aby svého synovce na rozloučenou objala. Cítila, že by měla říct ještě něco, ale nic z toho, co bylo důležité, nedokázala vyjádřit slovy. Otevřela tlamu, aniž by tušila, co z ní vyjde. Ale bylo to jen další rozloučení. "Na viděnou."
S tím se obrátila a už se neohlédla. Pomalým krokem se vzdalovala mezi vrby, které ji svými větvemi šimraly na hřbetě jako už tolikrát předtím. Přemlouvaly ji, aby zůstala? Nemůžu. Krok za krokem mířila skrze les, nespěchala, ale ani nezpomalovala, věděla, že jedině tak dokáže odejít. Ani na hranicích, které už ani nenesly pach jejich smečky, neotálela. Vyšla z lesa ven a i když to možná nebylo naposledy, připadalo jí to tak. Jestli se ještě někdy vrátí, pak už pro ni Vrbový lesík nebude domovem. Teď žádný neměla. Byla volná, ať už to znamenalo cokoliv.

//Pahorkatina dlouhých uší

Cielo se pustil do sbírání klacků a jejich hromádka tak postupně narůstala. "Grazie," broukla k němu vděčně. Sněhu kolem naopak ubývalo a padající déšť se sněhem nijak nepomáhal vyřešit problém, že bylo dřevo mokré až hrůza, ale Chiaře už to bylo tak nějak fuk. Však si poradí, ne? Víc ji trápila ta věc, kterou měla na srdci. Chystala se udělat něco, na co nebyla ani v nejmenším hrdá, ale zároveň cítila, že to potřebuje. Takhle už pokračovat nemohla. Neměla na to prostě sílu, nebo vůli, nebo už ji to prostě nebavilo. Nebo všechno dohromady.
Povzdechla si a usadila se u kupky dřeva, která se měla stát s trochou štěstí táborákem. "To znamená, že potřebuju pauzu tady od toho všeho. Teda, nemyslím třeba od tebe," dodala rychle, když si uvědomila, jak to vyznělo. "Ty jsi fajn vlk. Jsem ráda, že jsi můj synovec. Fakt. Ale smečka jako celek je... tak nějak..." Jak to říct, když Vivianne byla jeho máma a Alfredo táta? A proč vlastně chodit kolem horké kaše? Cielo nebyl blbý, určitě taky leccos sám viděl a vnímal, i když si Chiara nebyla jistá, jak si to jeho nevinná dušička přebrala. "Nevím. V rozkladu asi. Někdy mám pocit, že já a Lia jsme z dospělých jediné, co se to tu snaží nějak držet pohromadě a už prostě... Prostě na to už nemám," vyfoukla mezi zuby vzduch.
Místo na Ciela se upřeně zadívala na dřevo. Zaprskalo, zasyčelo a chvíli jen pořádně kouřilo, ale nakonec pod náporem Chiařiny magie vzplálo. Měla pocit, že jí to s magií šlo jaksi hůř, než byla zvyklá. Připisovala to ale únavě, která se i tímhle jednoduchým kouzlem zvětšila. Natáhla se vedle malého čoudícího ohýnku a zauvažovala
nad jeho otázkou. "Já nevím, Cielo. Lo spero," povzdechla si nakonec unaveně a položila si hlavu na přední tlapy. Alfredova dlouhodobá absence jí dělala starosti a zároveň ji popouzela - jak si mohl dovolit se prostě ztratit z povrchu zemského, jak si to k čertu představoval? "Jestli ho někde najdu, pošlu ho domů, platí?" věnovala světlému mladíkovi úsměv, který nebyl příliš veselý. Z celé téhle situace jí bylo na nic.

Když očekávala při návratu domů problémy, ani v nejmenším by ji nenapadlo tohle. Fakt, že věci byly v tlapách Vivianne, neshledávala úplně utěšujícím. Po zážitku s vrbou mlátičkou neměla v černobílou vlčici velkou důvěru, ale aspoň to byla taky matka - s tímhle si určitě poradí, ne? Jo. Musela, protože Chiara tam dovnitř určitě nepůjde. "Tak jo. Tak dobře. To je... dobře," vydechla a zavrtěla krátce hlavou, která jí připadala těžká a plná bzučících včel.
Cielo se pustil do popisování celé situace, která musela být dost děsivá jak pro matku, která sama sotva odrostla vlčecím letům, tak pro Ciela, který v nich chudák ještě trčel. "Jo, tak to bejvá," zachraptěla vlčice a přední tlapou nepřítomně odhrabávala rozměklý sníh. "Začátek nového života není moc hezký," dodala, než se na chvíli suše rozkašlala. Hrdlo ji pořád bolelo, ale nemohla nemluvit. Odmítala nemluvit. To by bylo to samé, jako když na ni Corvo, kéž by věčně hnil v pekle, uvrhl tu strašnou kletbu. "Pomůžeš mi najít klacky na podpal?" pobídla Ciela. Zvedla se ztěžka na nohy a začala se poohlížet po nějakých větvích na oheň. Tušila, že všechno dřevo bude dost mokré a nejspíš akorát zahulí celý les, než aby se ohřáli, ale tahle konverzace ji značně znervózňovala a už nemohla jen tak v klidu sedět, navzdory únavě měla pocit, že exploduje.
Zvedla do tlamy dva tlusté kusy větví právě ve chvíli, kdy Cielo nadšeně pronesl větu, která ji zasáhla přímo do hloubi duše a provinile jí sevřela útroby. Pomalu, pomaličku položila klacky do díry vyhrabané ve sněhu a podívala se na mladého vlčka. Byl do toho tak zapálený, chtěl pro smečku, pro rodinu to nejlepší. A ona je plánovala opustit. "Sí," připustila váhavě. Dospělé a zodpovědné členy. Ne další hladové krky, o které se budeme muset kdoví jak dlouho starat. Smečka potřebuje, aby se vrátil Alfredo nebo Philippa, aby to tady někdo trochu korigoval, ne... tohle. Ale její rozhodnutí se nijak neměnilo. Pravděpodobně bylo více než sobecké, ale stále to cítila stejně. Nechtěla se ale vypařit jen tak. Beze slova. Ale jak to říct? Při pohledu do jiskřících zlatých oček mladého vlka si připadala skoro bezmocná. "Uhm. Totiž. Já z-zrovna plánovala takovou menší dovolenou," nakousla to opatrně. Čapla dalších pár menších klacků a přihodila je na hromádku, aby si dala šanci rozmyslet si, kolik toho říct a jak. Obejít se to ale nijak nedalo. "Beze smečky."

Únor 2/10 - Ikran

Seděla u jezera nějakou tu chvíli. Poslouchala zimní ticho. Sledovala, jak na břeh o kus dál přišla srna, zahrabala kopýtkem ve sněhu, aby se dostala k trávě, chvíli se pásla, odešla. Nějak se jí podařilo zcela vyprázdnit svoji hlavu, ne jen od nechtěných myšlenek, ale od všech myšlenek. Měla pocit, že se stala součástí krajiny, jako pařez nebo kámen porostlý mechem. Vznášela se v jakémsi mentálním vzduchoprázdnu a bylo jí tam celkem dobře...
Až do chvíle, než si uvědomila, že jí mrznou tlapy a že už tady není tak docela sama. Lehce sebou škubla a zatřepala hlavou. Co to bylo? Spala jsem s otevřenýma očima? Zmateně zamrkala a kývla na pozdrav cizinci, který se tu nečekaně vyskytl, ale nehrnul se k ní, aby si promluvil. Vědět o ní ale musel, viděla ho, jak se podíval přímo jejím směrem. Zauvažovala, jestli by se k němu měla vypravit nebo jestli bude lepší ho ignorovat, ale teď, když se vytrhla ze svého denního snu, zase pocítila touhu s někým prohodit pár slov. Toho vlka neznala a tak by to mohlo být jednodušší, než mluvit s někým blízkým, kdo okamžitě dokázal prokouknout, že je na ní něco jinak a že není úplně sama sebou.
"Buongiorno," ozvala se tedy po chvíli a udělala pár pomalých kroků jeho směrem, až jí sníh pod tlapkami zakřupal. "Jsi jeden z těch, co sem chodí hledat klid a samotu nebo z těch, co tu hledají neklid a společnost?" zeptala se rovnou. Její hlas byl pořád dost nakřáplý a chraplavý. "Hm, jestli to první, asi jsem ti to zrovna zkazila," zauvažovala hned vzápětí, ale nevypadalo to, že by se měla k odchodu. Kdoví, co tady vlk hledal? A co vlastně hledala ona?

Chiara se hořce poušklíbla, když Cielo při zmínce o cizákovi okamžitě začal kličkovat. Věděla moc dobře, kdo tam vevnitř byl a protože se Cielo odtamtud právě vyloupl, musel to vědět taky. Jenže mladík určitě netušil, jakou historii - pokud se takto čerstvým událostem dalo říkat historie - za sebou tihle dva měli. Ne, nemohl to vědět, a ona by byla ráda, kdyby to tak zůstalo. Nechtěla, aby věděl, co provedla. Nebo proč. Bylo to všechno tak... pitomé. To na tom celém bylo asi nejhorší. Povzdechla si a potřásla hlavou. "Co už," vydechla.
Cielo ale pokračoval a jak mluvil, Chiařiny oči byly větší a větší. Překvapením, ba skoro šokem. "Che cosa?" zachraptěla nevěřícně. Odine? Vlčata? Co to k čertu...? Nevěděla, jestli se má začít smát nebo radši brečet. Do háje, vždyť Odine sama byla vlče. Jenže mohl se někdo divit tomu, když byla smečka vedená - nebo nevedená - tak, jak byla? Když ta mládež rostla jak dříví v lese? Z hrdla se jí vydral zvuk podobný štěknutí, který byl ve skutečnosti nebývale neveselým uchechtnutím a vyvolal krátký záchvat kašle. "Sí, všechna jsou úplně malá," pravila, když znovu dokázala mluvit. "Cielo-" Zavřela na moment oči. Nevěděla, co má říct. Nevěděla, co má dělat. Chtěla se právě v tenhle moment otočit pryč a utíkat, aniž by se otočila. Cítila se tak hrozně, hrozně unavená a doma nenalezla klid a mír, ale jen další problémy. Jak bylo zvykem. Místo toho, aby se dala na zbabělý útěk, pomalu vyfoukla vzduch z plic a otevřela své rudé zraky: "Má to tvoje madre pod kontrolou? Je Odine v pořádku?"

Únor 1/10 - Ikran

Bloumala zasněženou krajinou bez jasného cíle. Zamyšlená, zamlklá - pro její osobu dosti nezvyklé rozpoložení, jenže právě prožívala hodně zvláštní období svého života. Snad by se dalo nazvat přechodným. Měla pocit, že se vznáší uprostřed vzduchoprázdna, ve kterém se nedá dělat nic, jen čekat, jestli vám osud hodí nějakou kost nebo tu zůstanete trčet navždy. Obyčejně byla sice vlčicí činu, která chytne osud pod krkem a pořádně s ním zatřepe, když se jí nelíbilo, kam ji žene, ovšem nyní k tomu nenacházela vůli. Rány na těle, které ji poslaly do světa mrtvých, z něhož se nakonec horko těžko vyhrabala, se jí sice zahojily, ale uvnitř byla Chiara stále podivně pošramocená a nebyla si ani jistá, jestli někdy dokáže být zase jako dřív.
Tlapy ji nakonec zavedly až k jezeru, které teď bylo samozřejmě zamrzlé a pokryté vrstvou sněhu. Zastavila se na okraji ledové plochy a vydechla obláček stříbrné páry. Trochu doufala v nějakou společnost, která by přinesla rozptýlení, ale prozatím... Prozatím nikoho neviděla, všechno kolem se topilo v neposkvrněné bělobě, která ji až řezala do očí.

Jak tak dumala nad tím, co si počít dál, ze vchodu do nory vykoukl známý obličej a následoval ho i zbytek mladého vlka. Cielo. Chiara krátce zavřela oči a povzdechla si, když se začal vyptávat. S hrůzou si uvědomila, že má pomalu slzy na krajíčku, už jen kvůli těm pár očekávatelným otázkám a ustaraném výrazu v jeho tváři. Chtěla říct, že je v pohodě. Chtěla předstírat, že všechno je v pohodě, ale nějak nenašla vůli. "Non lo so," vydechla chraplavým hlasem. Asi nehrozilo, že by měla každou chvíli umřít. Znovu umřít, opravila se v duchu. Ale jinak? Neměla ani ponětí, co všechno je vlastně špatně.
"S někým jsem se porvala," vysvětlila celou situaci velice zjednodušeně a naprosto nedostatečně, ale necítila se na to rozebírat všechny ty nepochopitelné události. Pokusila se o úsměv. Připadalo jí, že jí na tváři sedí falešně a křivě, ale nechtěla, aby mě Cielo ještě větší obavy, než doteď. Už i tak asi vypadala hrozně. "Ho bisogno di riposare. Tutto qui," dodala a odkašlala si, při řeči se jí hrdlo bolestivě stahovalo a nutilo ji to ke kašli. "Ale tam vevnitř je nějaký cizák," zachraptěla a tázavě nadzvedla obočí v naději, že jí Cielo osvětlí, co přesně se tady zase sakra děje. I když si nebyla jistá, jestli to vlastně vědět chce. Kdyby měla jen o trochu víc sil, nejspíš by se rovnou otočila na patě a odešla, ještě předtím, než ji tu někdo stihl spatřit.

Leden 2/10

Možná fungovali jako rodina, smečce to však docela drhlo... a Chiaru přestávalo bavit v jednom kuse hasit cizí požáry. Ona nikdy nebyla jedním z vlků, kteří si užívali, když na nich ležela zodpovědnost. Chtěla si užít život. A ať přemýšlela, jak chtěla, nezdálo se možné, že by to šlo, zatímco se musí pořád jedním okem ohlížet na smečku. Nejspíš to bylo sobecké. Skoro určitě. V hloubi srdce ale cítila, že to tak je správně.
Nevěděla ještě, kam půjde a co bude dělat. Dokonce si ani nedovedla představit, jak to poví Lie a jak se sestra bude tvářit. Tušila, že to neprojde úplně nejlépe. Bohužel však cítila, že přišel ten čas - čas posunout se dál. Někam. Nějak. Bylo to nejspíš to nejstarší klišé na světě, ale pro Chiaru se stalo pravdivým. Po pohledu do tváře smrti si uvědomila, že život je nenahraditelným pokladem a že ona s tím svým chce naložit lépe, či alespoň jinak, než s ním nakládala doposud.

Leden 1/10

Byl to nesmírně prapodivný zážitek, kterým si prošla. Takový zážitek mohl změnit úplně všechno ve vlčím životě a obrátit jeho kurz vzhůru nohama. Dovedla nějak přijmout skutečnost, že zemřela a navrátila se mezi živé. Dostala druhou šanci k životu. Ovšem... Jak s ní naloží? Upřímně získala na věci trochu jinou perspektivu. Najednou jako by schytala facku, která jí otevřela oči. Ne, neplánovala se dát na život zasvěcený dobročinnosti a zcela prostý zlozvyků, ovšem uvědomila si, že se něco musí změnit. A to něco bylo nejspíš, třebaže ji to velmi rmoutilo, Vrbová smečka. Už delší dobu měla ten pocit, že to neklape, jak by mělo. Alfredo byl nezvěstný a Vivianne jako donně moc nevěřila. Existovala vlastně spousta věcí, které ji na smečce štvaly. I když svou rodinu milovala, soudila, že by bylo možná zdravé se od nich trochu distancovat.