Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Leden 2/10

Možná fungovali jako rodina, smečce to však docela drhlo... a Chiaru přestávalo bavit v jednom kuse hasit cizí požáry. Ona nikdy nebyla jedním z vlků, kteří si užívali, když na nich ležela zodpovědnost. Chtěla si užít život. A ať přemýšlela, jak chtěla, nezdálo se možné, že by to šlo, zatímco se musí pořád jedním okem ohlížet na smečku. Nejspíš to bylo sobecké. Skoro určitě. V hloubi srdce ale cítila, že to tak je správně.
Nevěděla ještě, kam půjde a co bude dělat. Dokonce si ani nedovedla představit, jak to poví Lie a jak se sestra bude tvářit. Tušila, že to neprojde úplně nejlépe. Bohužel však cítila, že přišel ten čas - čas posunout se dál. Někam. Nějak. Bylo to nejspíš to nejstarší klišé na světě, ale pro Chiaru se stalo pravdivým. Po pohledu do tváře smrti si uvědomila, že život je nenahraditelným pokladem a že ona s tím svým chce naložit lépe, či alespoň jinak, než s ním nakládala doposud.

Leden 1/10

Byl to nesmírně prapodivný zážitek, kterým si prošla. Takový zážitek mohl změnit úplně všechno ve vlčím životě a obrátit jeho kurz vzhůru nohama. Dovedla nějak přijmout skutečnost, že zemřela a navrátila se mezi živé. Dostala druhou šanci k životu. Ovšem... Jak s ní naloží? Upřímně získala na věci trochu jinou perspektivu. Najednou jako by schytala facku, která jí otevřela oči. Ne, neplánovala se dát na život zasvěcený dobročinnosti a zcela prostý zlozvyků, ovšem uvědomila si, že se něco musí změnit. A to něco bylo nejspíš, třebaže ji to velmi rmoutilo, Vrbová smečka. Už delší dobu měla ten pocit, že to neklape, jak by mělo. Alfredo byl nezvěstný a Vivianne jako donně moc nevěřila. Existovala vlastně spousta věcí, které ji na smečce štvaly. I když svou rodinu milovala, soudila, že by bylo možná zdravé se od nich trochu distancovat.

//Pahorkatina dlouhých uší

Písková vlčice se ztěžka vlekla lesem. Teď už tahala nohy za sebou a klepala se jako ratlík, jak v kopcích promrzla. Příliš se nepodobala svému obvyklému já, které sem naběhlo, všechny zdrbalo, všechno obhlídlo a ještě mu zbyla energie na vymýšlení hloupostí. Každý, kdo by ji viděl, musel pochopit, že měla za sebou něco zlého. Chiaře ale v tomhle bodě už bylo naprosto u oháňky, kdo by ji mohl vidět a jak asi připadala svému okolí. Dokázala už myslet jen na tichý koutek ve vrbě, kam se svalí a bude odpočívat. V hrdle ji stále pálilo a hrozila se chvíle, kdy bude muset promluvit a něco vysvětlovat, ale s tím si poradí, až to nastane.
Prozatím neviděla ani necítila nikoho. Hranice však byly jasně označené, čpěly pachem Vivianne, čímž si černobílá u Chiary vysloužila alespoň malé plus. Naštěstí u hranic nestáli žádní cizinci s prosíkem, neviděla ani stromy, které by se podezřele pohybovaly nebo nějakou divou zvěř, co by tu chtěla tropit neplechu. Byl tu klid. Klid a mír. A přesto, jak se přiblížila k Vrbě, ji v čenichu zašimral pach, který tu neměl co dělat. Hřbet se jí naježil. Já to věděla. Věděla. Byl tu nějaký vetřelec... ale ten pach nebyl úplně cizí. Vyvolal jí v hlavě obraz hnědého vlka. A toho, co se mu stalo. Chiara se otřásla a tentokrát to nemělo nic společného se zimou. Byl tady na území, přesto neslyšela žádné zvuky boje, neviděla kolem Vrby nic podezřelého. Měla ale dojem, že nedokáže slézt tam dolů a čelit Tristanovi tváří v tvář. To už by mohlo být příliš. Co teď? Pomalu se posadila do sněhu, pro jednou naprosto nerozhodná, co si počít.

//Staré meandry

Zbývalo ještě překonat pahorkatinu, která byla domovem mnoha tučných králíků. Chiaře slabě zakručelo v žaludku, shledala ale, že chuť k jídlu moc nemá a k lovu už vůbec ne. Z myšlenky, že by se teď měla honit za králíkem, se jí dělalo špatně. Doufala, že doma ve spíži něco bude, protože se po úmorné cestě sem vážně necítila na to něco lovit. Tlapy ji bolely a třásly se jí jako z rosolu, ke všemu byla promrzlá na kost, protože zima právě setsakramentsky hryzala. Jen vyhlídka toho, že cesta už brzo skončí a bude si moct odpočinout, ji ještě držela na nohou. Stálo ji to mnohem víc sil, než by mělo, ale asi se nebylo čemu divit. Pokud její teorie byla správná, pokud to nebylo jen nějaké blouznění šílence a opravdu se jí podařilo vstát z mrtvých, pak nebylo vůbec překvapivé, že je naprosto hotová. Nebyla žádný expert, ale odhadovala, že takový zážitek bude pro tělo docela zátěž. Vlastně to ani odhadovat nemusela. Cítila to na vlastní kůži.

//Vrbový lesík

//Ježčí plácek

Ano, dostat se domů. Na tom záleželo. Byla zmlácená a unavená, nebylo jí dobře a lehnout si do tiché nory bylo vším, co si mohla přát. Přesto v ní myšlenky na domov nevyvolávaly takovou naději, jakou by možná měly. Čím byla blíže, tím víc se obávala toho, co tam asi najde. Co když tam bude zase nějaký další problém k řešení? Cizinci na hranicích nebo zdivočelý strom? Musel by to vyřešit někdo jiný. Já nemůžu. Nemůžu. A když nebude nikdo jiný? Když bude zase jen ona a Lia, jak se stávalo pravidlem...? Ach, nech toho, nepřivolávej to předem. A přece. Milovala svoji rodinu, víc než cokoliv na světě, ale v tuhle chvíli, když se slabá a zbitá vracela domů a necítila jistotu, nýbrž pouze obavy, jí možná poprvé došlo, že může svoji rodinu zároveň milovat a nechtít s nimi žít na jedné hromadě. Bylo to další uvědomění, které jí málem podlomilo nohy, myšlenka pomalu rouhačská, ale jakmile se jí jednou objevila v hlavě, nedalo se popřít, že má určité kouzlo.
Došla nyní až k vodě. Pomalu tekoucí meandr byl přesně tím zrcadlem, které potřebovala. Na chvíli odstrčila stranou své úvahy a naklonila se nad vodu, aby si prohlédla tu věc, kterou měla kolem krku. Byl to proužek látky ozdobený řetízky, snad by to nazvala obojkem. Skvěla se na něm rudá růže a houpaly se drobounké drahokamy, rudé jako kapky krve. Zírala dlouho na svůj lehce rozvlněný odraz. Všechno to na ni náhle dopadalo. Všechno, co se stalo a co se ještě stát mohlo. Zavřela oči a zpod víček jí vyklouzlo několik slz. Roztřeseně vzlykla. Nesnášela ufňukané nány a ještě víc, když se tak chovala sama, ale tentokrát byla moc unavená, než aby se bránila. Plakala na břehu řeky a slané slzy se mísily s řekou, která je donese až k moři.
Když ji to přešlo, cítila se o něco líp. Lehčí. Zjistila, že v sobě přece jen najde dost odhodlání k tomu vrátit se domů a zjistit, jak se tam věci mají. Přešla po kamenech na druhou stranu vody a už byla skoro doma.

//Pahorkatina dlouhých uší

//Uhelný hvozd

Postupně se ochlazovalo, jak se blížila k okraji lesa. Konečně se objevil i sníh, který by jindy nevítala s takovým nadšením, tentokrát jí však ze srdce spadl balvan, když ho konečně spatřila. Nabrala si ho do tlamy a blaženě čekala, až se jí tam rozpustí a pak sklouzne do hrdla. Studená voda jako by jí zároveň ubližovala i pomáhala. Bolelo to, když polykala, ale přesto pocítila značnou úlevu. Bolest už alespoň nebyla tak drásavá a zbavila se té hrozné suchosti v tlamě. Přesto měla hrdlo pořád podrážděné, nutilo ji to ke kašli. Tušila, že to takhle ještě nějakou chvíli zůstane. Parchant mi musel prokousnout krk, pomyslela si a znovu pocítila závrať, jak si znovu a znovu připomínala, co se jí to vlastně stalo. Pokaždé jako by si to uvědomila znovu od začátku, svět se s ní zhoupl a na moment jako by neměla pod nohama pevnou půdu. Jak se s tímhle Alfredo dokázal srovnat? Jak se s tím vůbec někdo dokáže srovnat? V hrudi měla balvan a v krku bublinu, cítila se rozervaná do všech možných stran. Prostě dojdi domů. To je teď to hlavní. Přiměla opět nohy k pochodu.

//Staré meandry

//Savana

Ačkoliv šla pořád pomalu, její myšlenky se hnaly rychlostí blesku, přetlačovaly se a proplétaly, až měla Chiara pocit, že jí hlava musí explodovat. Olízla si suchý čenich a znovu zatoužila po vodě, ale procházela suchými kraji. Musela ještě vydržet. Myšlenky na vodu byly beztak rychle vytlačeny těmi naléhavějšími, které jí dusaly mozkem jako stádo bizonů. Umřela jsem? Zabil mě? Nechtěla si připustit, že to je pravda, ale zapadalo to do sebe. Když si vzpomněla na bratrův příběh, opravdu už neviděla jinou možnost, která by dávala smysl. I když se snažila to zavrhnout jako naprostý blábol, intuitivně cítila, kde je pravda - protože nějaká její část si pamatovala všechno. Chiara snad ani nechtěla, aby se jí všechny vzpomínky otevřely. I tak se zdálo, že se neustále přidávají další a další útržky, ačkoliv den její smrti stále zůstával v její mysli zmatenou změtí zastřenou v mlze. Možná to tak bylo lepší. Milosrdnější. Snad ani nechtěla vědět, co přesně se stalo. Už i jen z těch kousků vzpomínek, které měla, vytušila, že má na tlapách cizí krev...

//Ježčí plácek

//Prstové hory přes Poušt

Terén se postupně narovnával, jak nechávala hory za sebou. Na jižních pláních se však dlouho zdržovat nechtěla. Setkat se se lvy či jinými zvířaty, která tu žila, zatímco byla v tomhle stavu mohlo být osudné. Bylo by dost hloupé nechat se sežrat, když těsně unikla smrti. Jenže tys jí neunikla, probleskla jí hlavou myšlenka tak náhle, až sebou celá škubla. Huh? Odkud se tohle vzalo? A co to mělo znamenat? Jistě, že unikla. Byla přece tady. Živá. Ovšem na rozdíl od jejích úvah o tom, co se asi mohlo stát, tato myšlenka kupodivu v její hlavě zněla zcela pravdivě. Pitomost.
Chtě nechtě ale tyto úvahy nedokázala zastavit. Připojilo se k nim navíc ještě cosi. Vzpomněla si na něco, co jí vyprávěl Alfredo... O zážitku, který měl. O tom, jak zemřel a vrátil se mezi živé. Tohle je Gallirea. Tady je možné všechno. Přeběhl jí mráz po zádech a otřásla se od hlavy až k patě. Savana nesavana, na moment se musela zastavit a popadnout dech, protože se o ni najednou pokoušela slabost. Že by skutečně...? Zírala na suchou trávu pod tlapami, zhluboka lapala po dechu a cítila, jak oheň v jejím hrdle sílí. Mohla jsem... Opravdu bych...? V tu chvíli cosi zašustilo v křoví za ní a ona se rychle dala znovu do pohybu. Pryč odtud. Tohle nebylo místo na filozofické úvahy.

//Uhelný hvozd

//Narrské vršky

Jak šla dále, její ztuhlé tělo se začínalo trochu rozhýbávat a svaly rozehřívat. To bylo aspoň malé vítězství. Přesto se nemohla zbavit pocitu, který nedovedla pojmenovat. Nevěděla, co přesně je špatně, jen, že něco určitě. Byla si vědoma toho, že prožila něco velkého a podivného, ale zároveň si na to nedovedla vzpomenout. Ne úplně. Hlavou jí probleskávaly útržky, ale nebyla si jistá tím, co byla ještě realita a co jen zvláštní sen. Opakovaně jí vyskakovala vzpomínka na vlka se zlatýma očima a zlatými cetkami. Byla si čím dál jistější, že on byl ten poslední, s kým se porvala. Nejspíš tedy nevyhrála. Musel ji pořádně zřídit a pak ji někdo odvlekl k Životovi? Tak to bylo? Dávalo to smysl a mělo by jí to jako vysvětlení stačit. Problém byl v tom, že nestačilo. Uvnitř věděla, že takhle přesně to nebylo, avšak prozatím si nedovedla vzpomenout na zbytek. Nech to plavat. Časem to přijde, opakovala si... A pak se tím začala probírat znovu, od začátku. Neměla ani nic moc jiného, čím by si mohla krátit čas, zatímco kráčela ve stínu hor a směřovala k domovu.

//Savana

//Zapadlý kout

Kráčela pomalu a nejistě. Připadala si hodně, hodně divně. Její tlapy jako by ani nebyly její, ve vlastní kůži se cítila jako cizinka. Netušila, co se jí stalo, ale dostala pěkně zabrat, o tom žádná. Pokusila se osahat si tu věc, co měla na krku, ale nebyla z toho příliš moudrá. Musela by se podívat na odraz na vodě - ach, kéž by tu tak byla voda! Nejen na koukání, ale v první řadě na pití. Měla pocit, že má hrdlo plné štěrku rozpáleného sluncem. Ani se nesnažila promluvit, dokud si hrdlo trochu nesvlaží, bylo jí jasné, že v tuhle chvíli by si přivodila akorát zbytečné utrpení.
Alespoň už ale věděla, kde je. Poznávala Životovy kopečky. Odtud domů trefit dokáže, alespoň že tak. Přišlo jí ale zvláštní, že se probrala právě tady. Jistě bylo přehnané si myslet, že by se o ni snad staral samotný Život, zatímco byla... Zraněná? Nemocná? Ano, přehnané, nepochybně, ale zároveň to dávalo docela smysl. Proč jinak by byla právě zde, v blízkosti jeho sídla? Napadlo ji, že by mohla vystoupat po stezce do kopců a zeptat se ho sama, ale už jen z té myšlenky, že leze po té úzké stezce kamsi do výšin, se jí dělalo mdlo. Ne. Lepší bude si šetřit síly na cestu domů. Měla štěstí, že nebyla na druhém konci Gallirei, ale i tak ji čekala ještě dlouhá cesta.

//Prstové hory

//Limbo

Bezvládné tělo vlčice leželo na písku. Tvor, který prohrál svůj souboj o život, pomyslel by si každý kolemjdoucí, který by ji zahlédl. V těchto končinách však žádní kolemjdoucí, kteří by k tomu závěru mohli dojít, nebyli. Tohle zákoutí spatří jen málokdo. Jen ten, kdo prohraje boj o život... a potom se k němu skrz údolí stínů dokáže vrátit zpět. Ne, nebyla mrtvá. Hrudník se jí mělce zdvihal. Teď sebou škubla její tlapa. Teď zase ucho. Oční víčka se zavlnila a tmavorudé zraky znaveně zamžouraly kolem sebe. Nevěděly však, na co se to dívají.
Chiara zamrkala a snažila se zaostřit na něco, co by poznávala, avšak tohle místo jí bylo zcela neznámé. Jak jsem se sem dostala? A... co se k čertu stalo? S námahou se pokusila polknout, ale v hrdle měla naprosto vyprahlo a příšerně to zabolelo. Rozkašlala se, zvedla lehce hlavu a odplivla si do písku. Čekala, že uvidí krev, ale žádná tam nebyla. Ani v tlamě necítila její chuť... Za což byla vděčná. Nevěděla ale přesně proč. Něco o krvi se jí zdálo, nebo snad ne? Hnusná noční můra, nic víc. Bohužel měla pocit, že se z jedné probudila a do druhé přitom spadla po hlavě. Hrdlo ji neskutečně bolelo a v místě, které jí připadalo nejcitlivější, měla krk čímsi obepnutý. Ovázaný? Staral se o ni někdo? Kdo? A kde byl?
Ležela dlouho na písku a pomalu si rovnala své rozutíkané myšlenky. Vzpomínala si na cestu k řece s Machiavellim, na to, že se tam strhla rvačka a že ona se jí účastnila, ale od té chvíle bylo všechno velice zastřené. Měla dojem, že odtamtud pak odešla a že se možná i znovu s někým pobila, ale tam souvislé vzpomínky končily a začínal absolutně nesrozumitelný chaos, sny o krvi a zkáze a pak... pak tohle. Prapodivné místo, kam se dostala záhadným způsobem. Čekala ještě chvíli, zda se nikdo neobjeví, ale všechny smysly jí říkaly, že je tu sama. Překulila se pomalu na břicho, pak se ztěžka vytáhla na nohy. Musím se vrátit domů, to byla její první myšlenka. A přece při ní ucítila takové podivné bodnutí v žaludku. Byl to snad pocit viny? Kvůli čemu? Zatřásla hlavou. Nejlíp bude na to teď nemyslet. Byla tak zmatená, že by si v hlavě akorát udělala ještě větší guláš.

//Narrské vršky

Jak ležela, chraptivě se nadechovala a chvílemi suše kašlala, všimla si u své přední tlapy zlatého kroužku. Malého prstýnku. Ach... jak byl pěkný. Přesně taková cetka, která by dokázala rozzářit i ten nejhorší den. "Vezmi si mě, Chiaro. Zkus si mě. Nech si mě. Společně budeme vládnout..." Ucítila touhu si ho vzít k sobě, zmocnit se ho. Co mohla ztratit? Natáhla po něm tlapu... a zarazila se. Pořád ještě mám věci, které můžu ztratit. Své svědomí. Svou hrdost. Sama sebe. Místo toho, aby se prstene zmocnila, vší silou ho od sebe odstrčila. Zlatý kroužek proletěl vzduchem, dopadl na kámen s hlasitým cinknutím a spadl do rudých vod potoka. Byl pryč. Vlčici se na duchu ulevilo... ale po těle se jí vedlo hůř a hůř. Hrdlo ji bolelo, hrozně bolelo, a nemohla se nadechnout. V tlamě cítila krev. Vzpomněla si náhle na jiné zlaté ozdoby, na ty, které nosil neznámý vlk. Vlk, který ji- "Já jsem mrtvá," zaskřehotala. "Jsem mrtvá celou dobu." "Ale možná to tak nemusí zůstat. Uvidíme, Chiaro." Okraje jejího zorného pole začala zahalovat tma, jak se jí nedostávalo kyslíku. Kroutila se jako ryba vyvržená na souš a věděla, že tohle zatmění bude poslední - ať už to dopadne jakkoliv. "Uvidíme."

Volím si číslo 8.

Jako zombie vstala a vydala se za zvukem vody. Potůček byl na samém okraji lesa, kde začínala nejprve louka a potom mírně zvlněné kopečky. Došla toporně až k vodě a začala zhluboka pít. První dva doušky byly chladivé a osvěžující, ale potřetí nabrala plnou tlamu krve. Otevřela oči a zjistila, že vodu nahradila rudá krev. Okamžitě začala znovu dávit a vyzvrátila všechnu vodu, kterou stačila spolknout. "Žádná voda pro vražedkyni. Ani žádná smrt. Trp za to, cos provedla," zaduněl hlas, bez emocí, nezúčastněně. "Aspoň doušek. Prosím, aspoň doušek." Ale neozvala se žádná odpověď. Chiara vzlykla, i když se za to nenáviděla, a začala okusovat stébla trávy v naději, že z nich aspoň získá trochu vlhkosti. Každé stéblo se jí však v tlamě obrátilo v prach, až jím měla pokryté celé hrdlo, kašlala a dusila se jím. "Já vím," zachraptěla a klesla nejprve do sedu, pak se zhroutila vleže. "Já vím. Nezasloužím si nic. Nechtěla jsem to udělat. Někdo mě obloudil... ale já se neměla nechat." Znovu zakašlala. Hrozně ji škrábalo v krku. Ani se nemohla pořádně nadechnout.

Probrala se o chvíli později. Pořád byla noc. Srpek měsíce svítil někde vysoko na obloze, ale jeho světlo se stěží dostalo mezi hustými větvemi lesa. Chiara se opět probrala s absolutním pochopením. Nebude jí dovoleno ukončit své vlastní utrpení. Ale jak měla žít dál? Jak? S tím, co provedla? "Nechtě mě jít," zachraptěla. "Prosím, nechte mě jít." Hlas se však neozval. Nikdo neodpověděl. Nechala čenich klesnout na zem a jen ležela na boku, vzhůru, ale nehýbala se, nemluvila, jen ležela, vnímala bolest ve svém těle, ve své duši, ve své hlavě. A hroznou, nesnesitelnou žízeň. Zurčení potůčku v uších se zdálo hlasitejší než kdy dřív. Ale já si nezasloužím pít. Nezasloužím si nic. Ignorovala vyprahlé hrdlo, nebo se o to alespoň snažila. Zdálo se ale, že ji potok schválně trápí, hučí hlasitěji a hlasitěji. Mimoděk si začala olizovat suchý čenich, mlaskala při představě chladivé vody klouzající do hrdla. Snažila se to nevnímat - smrt žízní by ji také vysvobodila - ale nakonec to nedovedla. Tak silnou vůli neměla.

Poseděla tam se skloněnou hlavou, dokud nepadla úplná tma. Potom vstala. Nejlepší bude se s věcmi vypořádat co nejdřív. Otázkou bylo - jak? Jak to nejlépe udělat? Celý tenhle lesík se zdál velice mírumilovný a poklidný. Nebylo tu moc věcí, kterými byste se mohli zranit, natožpak když jste měli v plánu něco mnohem radikálnějšího. Nebylo odkud skočit, nebylo tu žádné divoké zvíře, kterým by se mohla nechat zabít a vracet se do oceánu nechtěla riskovat. Byl tu někde potůček, ale topení už měla dost. Chiara chvíli přemýšlela a pak si povšimla ostré zlomené větve, která se povalovala opodál. Možná, kdybych se o ni opřela plnou vahou, tak by mě- Sotva ale začala spřádat plán na ukončení vlastního života, zamotala se jí hlava. "C-co?" Nohy ji neposlouchaly. Nevěděla, kde je nahoře a kde dole, všechno se s ní točilo. Spadla ztěžka do listí s hlasitým žuchnutím. "Tak snadno nevyvázneš, vražedkyně," zaduněl hlas, to poslední, co slyšela, než už kdoví po kolikáté ztratila vědomí.