Ďábel nebo neviňátko? Klidně si hoďte korunou. Ať už padne cokoliv, trefíte se a zároveň budete úplně vedle. Snad jedině kdyby mince přistála přesně na své hraně, dalo by se mluvit o správné odpovědi. Jižanka se zrzavou srstí a očima zlatýma jako italské slunce, pod kterým vyrůstala, totiž dokáže být obojím.
Chiara je herečka. Lépe se to asi popsat nedá. Málokdo dokáže nosit a střídat masky s takovou lehkostí a přirozeností, jako ona. Jakmile se jednou chytila pochybné společnosti a začala se učit jejich způsobům, stalo se pro ni hraní divadýlka čímsi skoro přirozeným. Nebylo těžké zjistit, že se to vyplácí. Však jaký necita by nepomohl mladé zdvořilé vlčí slečně se smutnýma psíma očkama, ke které byl osud tak, ach, tak krutý! Či kdo by neudělal cokoliv, co chce, aby přinutil hysterku s vysokým uširvoucím ječákem, aby konečně zmlkla? Ať už chce nějakého chudáka uprosit o kus z jeho těžce nabyté kořisti, vetřít se do něčího úkrytu či se prostě jen pobavit, Chiara se nestydí trochu překroutit realitu, předvést andělskou tvářičku či ztropit pořádnou scénu. Jako by pro ni svět byl divadelními prkny a ona hrála hlavní roli.
Může to znít, jako že pro ni ostatní vlci nejsou ničím víc, než obyčejnými hlupáky, které může obloudit, aby od nich získala, co chce. To však není úplně pravda. Záleží, jak ji kdo zaujme. S vlky, které považuje za nudné, se obvykle nijak do hloubky nezabývá. Jsou jí vesměs ukradení oni i jejich pocity a výčitky svědomí ji příliš nežerou, když je jen použije a zahodí. Takoví jsou nejčastějšími oběťmi jejích her. Když ale narazí na někoho, kdo v ní vzbudí zájem a s kým si sedne, je schopná si vytvářet skutečná přátelství, která nestojí jen na nějaké její lži a manipulaci. A kým tedy je, když nehraje některé ze svých divadélek? Pod maskou najdete živou a akční vlčicí, která neodolá žádnému dobrodružství. Pokud se s ní spřátelíte, nudit se jistě nebudete. Je to zvědavá a mazaná šelmička, která do svých eskapád ráda zatáhne i všechny ve svém okolí. Tvrdohlavá, impulsivní a odhodlaná – poměrně výbušná kombinace vlastností. Snad i nebezpečná, pro ni i pro ty kolem. V duši jí zkrátka plápolá pravý italský oheň, který nikdo jen tak neuhasí.
Pokud je pro Chiaru něco skutečně důležitá, pak je to její rodina a pár nejbližších skutečných přátel. Pro ty, kteří jsou blízcí jejímu srdci, by se servala i se lvem, prošla s nimi peklem nebo pro ně přenášela hory. Ovšem tahle její stránka nepatří jen tak každému. Ne, že by byla vyloženě zlá nebo bezdůvodně krutá, ale Chiara rozhodně není tou nejlaskavější dušičkou pod sluncem a rovněž má poněkud štiplavý a škodolibý smysl pro humor. Nejspíš by nenechala nebohého pocestného jen tak umřít někde ve škarpě, ale můžete si být jistí, že jednou bude chtít dluh splatit a rozhodně na něj jen tak nezapomene. Také se od ní nedá očekávat žádné jemné zacházení v rukavičkách, pokud to zrovna není součástí nějaké její role.
Nálady této vlčice jsou dosti proměnlivé, jako aprílové počasí. Je snadné ji naštvat i rozesmát, v jednu chvíli její slova hřejí a hladí a v další dokážou uštknout jako zuby zmije. Ostatně proměnlivost, jakýsi neustálý neklid a rozvrkočenost jsou velkou součástí toho, kým je. Nikdy ji nebaví moc dlouho být na jednom místě, dělat to samé dokola. Rutina ji děsí, přijde jí jako definice pekla, kdy je každý den stejný a nic se nikdy nezmění. Vždy hledá něco nového, co vyzkoušet, co z toho, co život nabízí, ještě neokusila. Stejně rozlítaná je, i co se týče lásky, či vztahů obecně. Ráda koketuje s pohlednými vlky a v pár případech i vlčicemi, ale obvykle se její vášně vytrácejí tak rychle, jako se objevily. Vše je to pro ni spíše zábava a rozptýlení. Možná, že narazí na někoho, ke komu pocítí skutečný hluboký cit a s kým bude chtít strávit zbytek života a pak se věci změní. Prozatím však zůstává ve věcech lásky velmi nestálou.
Chiara ještě pořád hledá samu sebe, neví přesně, kým je nebo by chtěla být. Honí se za zábavou, za vzrušením, ale cosi uvnitř ní stále správně nezaklaplo na své místo, aby se cítila jako svoje pravé a nejlepší já. Zdá se jako velmi sebevědomá vlčice, která je pevná v kramflecích a nebojí se vůbec ničeho. Ve skutečnosti si ale uvnitř nese spoustu pochybností a nejistot ohledně sebe samé. Skrývá je před světem a do jisté míry i sama před sebou. To jsou ty nejzranitelnější části její duše, které opravdu neodhalí jen tak někomu a dost možná vůbec nikomu. I proto zůstává v neustálem tanci, nekonečném pohybu. Nechce se totiž zastavit a muset čelit skutečnosti, že vlastně možná není vůbec nikým. Že je možná stále tím vyděšeným vlčetem, které se cítí poněkud ztracené ve světě, kterému nerozumí.

1. Doma

Cosa Nostra byla smečka jako žádná jiná. Sjednocovala pod vládu jediného nejvyššího alfy - Capo di Tutti Capi – rodiny v širém okolí. Nejen díky tomu, ale hlavně díky přísnosti, soudržnosti a pevnému základu přetrvala dlouhé roky a stala se mocným a obávaným společenstvím obývajícím velikou rozlohu země. A v jedné z rodin žijících pod její záštitou v čele s Donem Dantem náš příběh začíná.
Letní noc byla teplá a tichá, na vymetené obloze jasně zářilo moře hvězd. Byla to noc podobná stovkám, tisícům, milionům jiných letních nocí. A přesto pro vlčí pár Florence a Danteho pod korunami borovic statečně vzdorujících suchu byla právě tahle noc velice výjimečná. Přišli během ní totiž na svět jejich potomci, čtyři vlčí slečny a také jeden synek. Pětice malých uzlíčků působila tak křehce a bezbranně, tak jako nejspíš úplně každý nový život, který sotva vykoukl na svět. Dlouho to tak však zůstat nemělo. Vlčata rostla jako z vody a brzy začala testovat ostrost svých zoubků i drápků na všech a všem, co se jim pod ně připletlo. Jakmile se jednou vyvalila na mýtinu, neexistovala žádná síla na světě, která by je dokázala zastavit v jejich rošťárnách a divočení. Pippa s Liou byly nejvýraznějšími živly. Však i na svět se musely vydrat jako první. Chiara a Lacrima byly zase těmi umírněnějšími ze sester, hravější a ne tak dravé. A Alfredo? Ten byl kdesi uprostřed, jejich jediný bratříček, který tvořil nerozlučnou dvojku s Pippou.
Chiara byla velmi, velmi spokojené vlče. Mohla si celé hodiny hrát a zkoumat každý kout mýtiny, přetahovat a pošťuchovat se se sourozenci, a když už jí přes dušičku přeběhl nějaký stín, mohla vždycky najít bezpečí a útěchu v mámině kožichu. Neuvědomovala si problémy, které jako černý mrak visely nad jejich rodinou. Kdyby byla vnímavější či o něco starší, jistě by jí neunikly zlověstné předzvěsti toho, co je čekalo. Obavy na tvářích rodičů, otcova častá nepřítomnost, tíha ve vzduchu, jako když se žene bouře. Ale kdepak. Byla mladá, bezstarostná a netušila, že jejich dny s rodinou mají být odměřeny velmi střídmě. Snad to tak bylo nejlepší. Užila si ten společný čas plnými doušky, aniž by ho narušovaly stíny obav z budoucnosti, na níž by stejně nedovedla nic změnit. Když se však od nich štěstí definitivně odvrátilo a v jejím životě nastal zásadní zlom, přišlo to pro ni jako naprostý šok. Blesk z čistého nebe.
Všechno se stalo tak rychle, že z toho v jejích vzpomínkách později zůstala jen zmatená rozmazaná šmouha. V jednu chvíli si spokojeně hrála na mýtině, v tu další už zběsile tryskem prchala k úkrytu u řeky, vyplašená a zpanikařená, aniž by vlastně pořádně věděla, co se děje. Věděla jen, že musí utéct a schovat se, protože něco je velice špatně. Na území se objevili vlci, kteří tam neměli co dělat a vzduch zhoustl aurou nebezpečí. Všichni sourozenci se vmáčkli do úkrytu. Chiara slyšela jen tlukot vlastního srdce a hučení krve v uších. A počkat. Nechyběl tu někdo? Ztracený Alfredo se k nim také brzy připojil, matka ho přinesla s rozkazem, aby zůstali na místě… a že pokud se ona s otcem do noci nevrátí, mají utíkat. Co to znamenalo? Chiara ztuhlá strachy vyčkávala přitisklá k ostatním sourozencům a neustále si v duchu opakovala, že máma s tátou se určitě brzy vrátí. Proč by se neměli vracet? Všechno bude v pořádku, tak jako dřív.
Čas ale plynul, soumrak padal a nikdo se pro ně nevracel. Rodiče se neobjevili. Alfredo s Pippou se je vydali hledat a Chiara se neubránila černé předtuše, že ani oni se už nevrátí. Kdokoliv vyjde tam ven, zmizí, pohlcen navěky temnotou. Ale zůstat znamenalo také jistou zkázu. Třeba se ještě rodiče objeví. Opozdili se, že? Nic horšího. V hloubi duše však věděla, jaká je pravda a když se sestra s bratrem - navzdory jejím obavám a k její velké úlevě - vrátili, mohli tuto pravdu jen potvrdit. Florence i Dante byli mrtví. Domov již nebyl domovem. Veškeré světlo naděje se scvrklo na maličkou bludičku někde v dálce. Museli odejít a zkusit se ve světě probít na vlastní pěst. Ale jakou šanci vůbec měli?

2. Nikde

Pět vlčat opustilo domov. Kam mohli jít? Kam se vydat, kde hledat pomoc či zastání? Byli příliš mladí, než aby na světě zůstali docela sami. Nemohli se však vzdát. Vůle žít a přežít v nich stále zůstávala, a dokud měli jeden druhého, měli také naději. Chiařino srdce bylo těžké a zármutek nad ztrátou rodičů ji tížil jako těžký balvan. Oni však přežili a tak museli jít dál. Museli bojovat s každým dnem, protože to bylo to jediné, co mohli dělat.
Cesta byla strastiplná. Jejich nožky byly příliš krátké pro horské stezky, které si vybírali, aby unikli případným pronásledovatelům. Hlad je sužoval každým dnem. Přesto všechny překážky dokázali nějak překonat. Možná s obtížemi, těžce, ale postupovali dál. Chiara věřila, že je to jen kvůli tomu, že stále drží pospolu. Upnula se k té myšlence. Dokud zůstanou spolu, zvládnou cokoliv. Nikdo už je nerozdělí. Držela se té představy jako klíště, jako by snad jen silou své víry dokázala zajistit, že se její přání stane skutečností. Bohužel osud dokáže být krutě lhostejný k přáním malých vlčích slečen ztracených v neznámých krajích. Největší překážka je totiž teprve čekala.
K hluboké strži, příliš široké na přeskočení, táhnoucí se na obou stranách do nedozírné dálky, dorazili po několika dnech. Zdálo se nemožné ji překonat, dokud ovšem neobjevili kmen smrku, který přes ni příhodně spadl. Byl to most křehký a vratký. Ale měli na výběr? Ne. Jiná možnost neexistovala. Alfredo rozhodl. Chiara měla jít první, za ní Lacrima, Lia, Pippa a nakonec on. Chiara se nadechla, upřeně se zahleděla před sebe a na roztřesených nohou vyrazila jako první po zrádné lávce. Nedívala se pod sebe, jen na pevnou zem na druhé straně, která se jí zdála být vzdálená snad celé míle… Ale dokázala to. Spadl jí kámen ze srdce, když pod nohama opět ucítila hlínu. Za chvíli se k ní na druhé straně připojila Lacrima a Lia je rovněž následovala. Jenže když třetí ze sester vkročila na stromový most, zlověstně zapraskal a začal se lámat. „Lio!“ vřískla Chiara, zatímco na druhé straně ji bratr pobízel, aby běžela. Lia to zvládla takřka v poslední vteřině. Sotva její tlapy dosáhly pevné země, dvě poloviny kmene se za jejími zády zhroutily do propasti a zanechaly sourozeneckou skupinku oddělenou.
Přesně toho se Chiara bála. Měli zůstat spolu. Pohromadě! Musel existovat způsob, jak to zase všechno napravit a znovu se spojit. Ovšem veškeré jejich snahy najít cestu zpátky k sobě byly další a další marností. Domluvili se, že se znovu sejdou, jakmile to bude možné, ale možné to nebylo a stopa sourozenců se nakonec úplně vytratila. Tři sestry tedy zůstaly samy. Bylo však jasně cítit, že jim chybí vůdčí energie Pippy a Alfreda. Chiara netušila, co si počít a Lacrima se zdála být podobně ztracená. Díky bohům, že s sebou měli alespoň Liu! Jen díky ní se jim podařilo přežívat dál. Učila se lovit a hledat jim úkryt a i když se jí sestry snažily pomáhat, jak jen to šlo, bylo zcela zřejmé, že to právě ona nese ten největší náklad zodpovědnosti z nich tří. Když na ně udeřil opravdový hlad, pouštěla se Lia do ochutnávání nejrůznějších bobulí. První vždy ona, cítila, že musí mladší sestry takto chránit. Některé bobule byly dobré a slaďoučké, jiné trpké, ale nezávadné a zahnaly alespoň nejhorší hlad. Občas z některých Liu rozbolelo břicho nebo hlava, takovým plodům se pak všechny vyhnuly. Nakonec se však Lie tato metoda stala osudnou. Jeden z plodů byl jedovatý prudčeji, než všechny ostatní. Sestra se zhroutila v křečích a veškerá péče ze strany mladších sester jí nedokázala ulevit. Dělaly, co mohly, ale nepomáhalo nic, bolesti přetrvávaly a její stav se nelepšil. Jídlo, voda, péče, prosby a nářky… Nic z toho jejich sestře pomoci nemohlo a nakonec přišly i o ni.
Teď jim už bylo vážně ouvej. Chiara se pokusila převzít vůdčí roli a vést je obě vpřed, ale nevěděla moc, jak na to. Hladověly a sotva pletly nohama. Chvílemi už ani nevěděla, proč vůbec pořád jdou dál. Snad proto, že nic jiného ani dělat nemohly. Jak dlouho ještě, než to jedna z nich vzdá? Jak dlouho, než i jejich cesta skončí tragédií? Snad alespoň Pippa a Alfie byli v pořádku… ale to bylo pouhé přání. Jakou šanci ve skutečnosti měli? Krajina kolem se zvolna měnila, ale Chiara to příliš nevnímala. Skoro by si ani nevšimla, že došly až na pláně, kde jim vysoká tráva sahala vysoko nad hlavy. A přece zrovna na tomto místě měla schytat další strašnou ránu. Zem kolem nich se náhle začala třást dusotem desítek kopyt. Velké stádo kopytníků se řítilo přímo na ně. Chiara zamrzla hrůzou na místě, zatímco Lacrima se dala na útěk. „Lacrima! Aspettare!“ vyjekla, ale sestra nečekala a v momentě, kdy se Chiara konečně přiměla pohnout, ji cosi srazilo zpátky k zemi. Jelen, kterému vběhla do cesty, ji přeskočil, ale jeho kopyto ji stejně praštilo do boku. Měla štěstí. Neskončila rozšlápnutá nebo s přeraženým hřbetem. Zůstala však ležet na zemi s vyraženým dechem, zoufale se snažila do plic natáhnout vzduch, zatímco dusot kolem ní pomalu odezníval. Vlastně odeznívalo všechno. Svět šednul a vzdaloval se, propadal se do tmy a nebohá Chiara s ním.

3. Všude

Probudila se v noci. Nad hlavou jí svítily tisíce hvězd, ale ona se neobdivovala jejich kráse. V nakopnutém boku ji bolelo a bodalo při každém pohybu, avšak ta bolest nebyla nic ve srovnáním s bolestí ze ztráty další sestry. Všichni byli pryč. Proč tu ona stále byla? Proč se musela probrat, aby nesla tuhle hroznou bolest? Z hrdla se jí vydral tichý vzlyk a vzápětí strnula, protože ten zvuk z jejího hrdla způsobil, že se kousek vedle ní kdosi pohnul. Prudce se převalila na břicho a vykvikla přitom bolestí. „Calmati, piccola,“ broukla pískově zbarvená vlčice, která se objevila v jejím zorném poli. „Neublížím ti.“ Až teď si Chiara uvědomila, že leží na pelechu ze suché trávy na úplně jiném místě, než kde omdlela a že se teď kolem objevilo mnohem více cizích tváří.
Najednou byla obklopena cizinci a jejich tlumenými hlasy, které se ptaly, kdo je a co se jí stalo. Stáhla se do těsného klubíčka a písková vlčice zvědavce okřikla: „Nechte ji aspoň se rozkoukat, pitomci. Děsíte ji.“ Cizí tváře se stáhly o něco dále, ale vysoký hnědý vlk se zjizvenou tváří před ni ještě předtím cosi upustil. Hladový žaludek Chiaře zazpíval žádostivou píseň, jakmile ucítila čerstvé jelení maso. Pustila se do jídla, jako by nejedla sto let. Samotné jí to tak připadalo. Maso bylo lahodné a na chvíli pro ni neexistovalo nic jiného, než jídlo. Realita se k ní navrátila až s hlasem pískové vlčice. „Come ti chiami, piccolina?“ přišla otázka a Chiara polkla poslední sousto, než nejistě pípla: „Chiara.“ Vlčice se pousmála. „Mi chiamo Bettina,“ představila se také. „A tahle banda,“ máchla tlapou ke všem okolo, „je moje rodina. Nemusíš se nás bát.“ Výraz její tváře však záhy zvážněl. „Ale pověz, piccolina, kde máš ty svou rodinu? Našli jsme tě po lovu na pláních úplně samotnou.“ Vlčeti vhrkly do očí slzy a zavrtěla hlavou. „Pryč.“ Pokusila se Bettině celý ten příběh nějak v krátkosti převyprávět, ale daleko se nedostala, než ji přemohl pláč. Pak si pamatovala jen, že vzlykala a vzlykala do hřejivého pískového kožichu, dokud neusnula.
Od toho dne ale už patřila do Bettininy rodiny. Která, jak se ukázalo, byla rodinou dosti zvláštní. Krom bratrů Alonsa a Valentina v ní nikdo nebyl pokrevně příbuzný a přesto je k sobě pojila silná pouta. Byla to prazvláštní směsice vyhnanců, tuláků a ztracenců, kteří se semkli do jediné skupinky, kde věrně drželi při sobě a vzájemně si pomáhali. Každý přispěl svojí troškou. Neměli žádný domov, cestovali krajem z místa na místo a byli svobodní. Žili volní jako ptáci a jejich hlavním cílem bylo užívat si života plnými doušky, dělali si, co chtěli a nehleděli na pravidla či názory ostatních. Byla to veselá sebranka, i když poněkud pochybného ražení – a Chiara teď byla jednou z nich. Tesknila po rodičích i po sourozencích, bolest ze všech těch ztrát ji tížila a mnohokrát v noci usínala se slzami. Přesto se však ta bolest po maličkých kouscích otupovala, ačkoliv bylo zřejmé, že nikdy zcela nezmizí. Její rodina byla pryč, ale ona přežila. Mezi tuláky jí nebylo špatně. Byli k ní přátelští, nikdy neměla dlouho prázdné břicho a brzy si získala ve skupině i svou vlastní funkci.
Přišel s tím Valentino, a vlastně to zpočátku mínil spíše jako žert. Nebylo nic výjimečného, že si tuláci pro sebe uzmuli kořist, kterou skolil někdo jiný. V časech bídy z hladu a nutnosti, v časech dostatku zase z rozmaru. Bylo to přece mnohem snazší, než sami lovit, nemluvě o tom, že to bylo asi tak stokrát zábavnější! Většinou se o kořist nervali, pokud bylo zbytí, spíše si vymysleli nějakou lest, jak ji získat. A právě jeden takový nápad dostal Valentino a malá Chiara v něm hrála hlavní roli. Byla mladým vlčátkem s rozkošnými zlatými kukadly a všichni po pár týdnech strávených s ní dobře věděli, že dokáže ztropit pořádný povyk. Proč toho tedy nevyužít? Jen jí pořádně vysvětlili, co musí dělat a malá vlčice byla připravená na své první divadlo.
Vlci z cizí smečky právě dolovili, jelen už ležel skolený na zemi, když se ozval hlasitý křik. „Mamma! Mamma!“ Lovci si jen vyměnili pohledy, než se opatrně vydali tím směrem, kde sedělo vlče a volalo jako na lesy, hotový obrázek zoufalství. „Ztratila ses, bambina?“ otázal se jejich vůdce. Chiara mlčky přikývla a zvedla k němu pohled neviňátkovských oček. „A kde jsi viděla rodiče naposledy?“ ptal se další vlk z jejich řad. Ale kdepak, Chiara si nevzpomínala. Možná to bylo tamhle? Nebo snad tam? Měla instrukce, že má všechno co nejdéle natahovat a tak se jich také držela. Jelen za zády lovců pomalu mizel, tažen tuláky k potoku a pak přes jeho kameny dál, pryč z dosahu. Teprve až malé vlčici lovci nabídli, že se s ní o jelena podělí, zjistili, že je jejich kořist pryč a vzápětí byla pryč i Chiara, jen co se od ní na vteřinku otočili. „Chyťte ji!“ zaslechla za sebou, zatímco prchala, co jí tlapky stačily, avšak nebála se nic. Věděla, že jí někdo kryje záda, ale žádný zásah nebyl třeba. Se svým drobným tělíčkem vklouzla bez problému do neprostupných křovin na okraji lesa a pronásledovatelům nezbylo nic jiného, než to nakonec vzdát, zatímco ona v srdci lesa počkala na Bettinu a spolu s ní se připojila k ostatním, kteří už si pochutnávali na jelenovi. „Schovali jsme ti nejlepší kousky,“ postrkoval ji nadšeně Valentino k jídlu a na její hlavu se strhla vlna chvály, poplácávání po zádech a veselých vtípků. Chiaře se to velmi zamlouvalo a s chutí podobný akt zopakovala ještě několikrát, na různých místech po celém kraji, dokud na to nezačala být trochu moc velká.
Ovšem byla by škoda plýtvat jejím talentem jen proto, že trochu povyrostla. Možná už nemohla hrát ztracené vlčátko, ale nebohou slečnu, která zabloudila v pustinách či neutišitelnou hysterku nadávající na svého sprostého partnera, který ji nechal pro jinout, dokázala ztvárnit bravurně. Jednou se sladkými řečičkami dostala do přízně staršího a lehce natvrdlého vlka, který pro ni s radostí lovil, neb byla „nemocná“ a nejspíš ani nikdy nezjistil, že se o valnou část jeho kořisti podělila celá banda tuláků. Snad za své největší hrdinství ale považovala, když se vetřela do jedné ze smeček, byla pár týdnů dokonce zcela vzornou členkou, dokud jedné noci, kdy velká většina členů oslavovala narození Donových potomků, nevytahala ze smečkového úkrytu většinu zásob do spárů svých přátel. Museli potom prchat hodně daleko a dlouho, aby smečka nekápla na jejich stopu a nenadělala z nich všech předložky před své pelechy, ale jak se tomu všichni nasmáli! Smečkovými vlky totiž tuláci poněkud opovrhovali a kdykoliv se jim podařilo je napálit či se obohatit na jejich úkor, bylo to důvodem k oslavám.
Chiaře v životě nic moc nechybělo. Vyrůstala v divokou vlčici s nespoutanou duší. Naučila se po boku přátel lovit i švindlovat, měla mezi nimi své zázemí, vlastně se jí stali náhradní rodinou. Temnota minulosti se většinu dní zdála vzdálená celé míle. Čas od času ji to však znovu bodlo. Lia i Lacrima byly mrtvé, jedna otrávená a druhá udupaná jeleny. Ale co Alfie a Pippa? Jaký osud stihl je? A bylo možné, že pořád někde jsou…? Zcestovala různé kouty země. Nikdy nezůstávali příliš dlouho na jednom místě, protože stálí obyvatelé je obvykle neměli příliš v lásce, ale ani při všem tom cestování nenarazila na jedinou stopu či zmínku o své ztracené rodině. Jak čas plynul, přemýšlela nad tím stále častěji. Ta myšlenka se nedala odbýt. Pokud dokázala přežít ona, proč by to nemohli dokázat její bratr a sestra? I kdyby někde přežíval jen jeden z nich, stálo za to je hledat. „Kdoví, kde jsou, bambina,“ domlouvala jí Bettina. „Kdyby žili v některé ze smeček tady kolem, určitě už bychom na ně narazili. Však už se s námi touláš dost dlouho na to, abychom je někde našli.“ Ale Chiara se nechtěla vzdát. Přesto jí bylo zatěžko oddělit se od svých přátel a vydat se na osamělou pouť jen kvůli iluzi naděje, která dost dobře mohla být planá.

4. Dál

Život plynul dál a ona zůstávala se svou novou rodinou. Myšlenky na sourozence se stále vynořovaly, ale časem se stávaly méně neodbytnými. Musela se smířit s tím, že minulost je minulostí a docela se jí to dařilo… Tedy dokud se od tuláka, se kterým se dala náhodně do řeči, nedoslechla o zemi, která je údajně plná kouzel a magie. „Stupidità,“ nechal se slyšet Alonso, když mu o tom vyprávěla. „Snad bys tomu nevěřila? Fiabe per bambini,“ odfrkoval pohrdlivě. Ale semínko už bylo v její mysli zaseto a nepřestávalo klíčit. Magii znala, setkala se s ní – proč by nemohla existovat krajina, kde je silnější? A pokud taková krajina existovala, možná existovalo i nějaké kouzlo, které by jí mohlo přinést klid v duši. Pomohlo by jí najít sourozence nebo jí alespoň dalo definitivní odpověď, že jsou skutečně pryč a hledat je je pouhou ztrátou času a energie. Nedokázala však přesvědčit Bettinu, aby jejich další cesty nasměrovala právě tam. Nikomu se do hledání země z mýtů příliš nechtělo.
Přestože byla už mladou dámou, sebevědomou a elegantní, bylo jasné, že v její duši stále přebývá kus vlčete. A právě tahle její část ji nakonec přiměla rozloučit se s těžkým srdcem s přáteli a vydat se na vlastní pouť. Možná skutečně honila jen pohádku a lež. Některé dny jí to tak rozhodně připadalo, když nenacházela nic zvláštnějšího než suché bodláky a opuštěné stezky. Přesto bylo jasné, že někam postupuje. Krajina kolem ní se měnila a spolu s ní i vlci. Těch, kteří mluvili její rodnou řečí, ubývalo, jak se vzdalovala od domova. Poznávala nová místa, nové tváře a nejednou uplatnila vše, co se při cestách s tuláky naučila. Osamělé putování pro ni bylo dobrodružstvím a skvělou zkušeností, občas zase nekonečnou lopotou a otravou. Několikrát se chtěla otočit zpět, ale nezapomínala na svůj cíl, který už se musel blížit. Vyhlížela ho a nakonec k němu i dorazila, i když to hned nevěděla. Její tlapy však skutečně překročily hranice gallirejské krajiny, která nebyla pouhou povídačkou, ale opravdovým místem. Avšak jak svůj příběh bude psát dále, na to si budeme muset ještě počkat.