Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Krčila jsem se potemňující oblohou a dále si olizovala starou jizvu. Jak se blížila noc, uvědomovala jsem si více svou samotu. Zůstat úplně sama na otevřené pláni… Dokázala jsem si to představit a běhal mi z toho mráz po zádech. Temné nebe mi bude připomínat oči přízraků z minulosti a já se před nimi nebudu mít kam schovat. Mohla bych odejít. Mohla bych utéct a někde se schovat. Měla bych to tak udělat, pro své vlastní dobro, jenže já nechtěla. A nemohla. Ale raději si budu nalhávat, že se nehýbu proto, že chci těm velkým nebeským očím ukázat, že už se jich nebojím, že nade mnou nemají moc, než si přiznat, že se celá třesu a nedokážu přimět své svaly k pohybu. Téměř jsem si zjizvenou tkáň na noze žužlala. Ve chvílích, jako je tahle, mi Sanna chyběla téměř k zešílení.
Najednou ticho na pláni proklál výkřik, spíše skřek. Srst se mi instinktivně naježila a vyskočila jsem na nohy, dále jsem však zůstávala přikrčená k zemi. Očima jsem pátrala po zdroji toho zvuku. Nikdy jsem takový neslyšela. Děsil mě. Je tohle nějaká jejich hra? Mysl mi okamžitě skočila k mým pronásledovatelům. Ti by mě jistě chtěli trýznit, chtěli by, abych věděla, že se blíží, a že mě chytí a odtáhnou zpátky. Ale jak by dokázali udělat takový zvuk? Nezněl jako vlčí, na druhou stranu, pokud jednoho mučí dost, mohl by přestat připomínat vlka…
Po odmlce, která následovala, se ozval další zvuk. Vlčí vytí mísící se s tím odporným, uši drásajícím zvukem. Ten hlas mi nebyl povědomý. Tak co tu dělá a řve na celé kolo? Zavrčela jsem a napřímila se o něco více, stále jsem se však krčila před zrakem oblohy. Krev ve mně vřela. Pokud to nebyl jeden z těch, které jsem očekávala, tak jaký měl důvod mě takhle děsit? Bavilo ho to? Musel to být samec, nikdo jiný si takový sadismus neužívá. Stejně bych nedokázala ani usnout. Adrenalin mi koloval v žilách a nutil mé tělo reagovat, nemohla jsem utéct, pak by ze mě byla jen o to víc kořist. Kradla jsem se ke zdroji toho zvuku, kterým se ukázal být šedý vlk.
Byl mladý, připomínal mi Eloru, musel být asi stejně starý. Vypadal sice pohuble, ale nežrala jsem mu to. Dobře jsem věděla, že jen klame vzhledem. Jestli po mně skočí, je konec. Netroufla jsem se narovnat. Nespouštěla jsem z něj oči, přesto jsem se však snažila přijít na to, odkud se berou ty skřeky. Nepodařilo se mi to. Třeba je nějak dělá sám? Zmetek. Srst na hřbetě jsem měla naježenou jako dikobraz. „Co tady chceš?“ zavrčela jsem na něj, „Pakuj se, jestli neumíš být chvíli zticha.“ Ještě jsem úplně necenila tesáky, ale daleko jsem od toho taky neměla. Potřebovala jsem, aby vypadl. Už tak bylo těžké tady být a zůstat nepozorovaná, on jen přitahoval pozornost.

//Kiërb (přes Mahar)

Tlapky mě nesly vpřed, daleko od řeky. Všude ze mě kapala voda a srst se mi pod paprsky zapadajícího slunce třpytila, jako by byla posázená diamanty. Ani jsem se nenamáhala se oklepat, stejně to ze mě opadalo během. Nevnímala jsem, kam mám namířeno, takže když jsem se zastavila, abych popadla dech, a viděla, že jsem na té obrovské pláni a bylo mi do pláče, mohla jsem vinit tak akorát sebe. Zatraceně! Zavrčela jsem a nakopala nejbližší kamínek. Dneska opravdu nebyl můj den. A taky jsem byla zase sama. Ještě aby ne. Vždyť už se cítila lépe, tak na co by mě potřebovala. Cítila jsem se malinko zrazeně, jen malinko, protože nakonec na mně nezáleželo. Hlavně, že jí bylo lépe. Dost dobře na to, aby riskla koupel v řece…
S povzdechem jsem se sesunula k zemi a stočila se do klubka. Instinktivně jsem vyplázla jazýček a přejela si jím po jizvách na noze. Určitě bude v pořádku. Vždyť už jen pšíkala, to jí v plavání nebrání. Utěšovala jsem se a jazykem trochu přitlačila. A já s tím stejně nemohla nic udělat, do řeky jsem za ní nemohla… Měla bych najít někoho, kdo mě naučí plavat, ať už se to neopakuje. Rozhodla jsem se a dále si olizovala jizvičky. Přemýšlela jsem taky, že bych to mohla zkusit sama. Nemohlo to přece být tak těžké, ne? Učí se to i vlčata, tak to přece zvládnu taky! Bude se to hodit. Ti trotlové od nás beztak taky neumí plavat. A já to přece zvládla… tak trochu… aspoň šlapat vodu jsem uměla, ne? To je aspoň půl cesty k úspěchu, příště se jen musím ještě hýbat vpřed. Zavadila jsem si o jizvu zubem a škubla sebou. Fakt se mi nedařilo.

Tayne mi dala dost neurčitý popis toho Alastora, tak jsem si ho snažila zapamatovat, i když jsem pochybovala, že bych ho hned poznala. Jako hádala jsem, že tady reálně bude pochodovat více vlků, na které takový popis bude sedět. Nepotkala jsem už nějakého takového? Zamyslela jsem se, ale nemohla jsem si vzpomenout. A beztak stejně nebude tak špatný jako Etney. Taky mi vlčice s lítostí oznámila, že Siu nepotkala. Mlčky jsem kývla hlavou, no u srdíčka mě stejně trochu bodlo. Bylo to fakt dlouho, co jsme se rozdělily. Nechtěla jsem ani přemýšlet nad tím, co se jí všechno mohlo stát.
A neměla jsem! Protože jsem sklopila pohled jen na vteřinu, ale to bohatě stačilo na to, abych se ozvalo žbluňknutí a Tayne mi zmizela pod hladinu. Ne! Sakra! Vyskočila jsem na tlapky a udělala několik kroků blíže ke středu řeky, ale proud tam byl dost silný na to, abych mu sotva dokázala vzdorovat. Musela jsem to vzdát. Vždyť jsem ani neuměla plavat! „Tayne! Tayne!“ volala jsem po vlčici bezmocně a dívala se, jak se její hlava v nepravidelných intervalech vynořuje a zase potápí pod hladinu. Lapala jsem po dechu nervy a přešlapovala na břehu. Nemůžu nic udělat, nemůžu! Křičela jsem v duchu. Dokonce jsem se nemohla ani odlepit od země a běžet za ní. Nemohla jsem se na ni ani podívat.
A najednou mě nohy nesly pryč. Opravdu jsem nemohla sledovat, jak se houpe na vodě a- ne, netopí se. Jen… jen skoro. Do očí mi vyhrkly slzy a běžela jsem se sklopenou hlavou pryč. Ani jsem nedávala pořádně pozor na cestu. Utopila bych se. Ona… ona bude v pořádku. Třeba to udělala naschvál? Chtěla se přece ochladit! Není to moje chyba. Není… Potáhla jsem a zastavila se. Přesně tak. Já za to nemůžu, není to moje chyba. Tayne jen byla nemocná a chtěla se ochladit. Nic víc. Bude v pořádku. Bude to dobrý. A přece jsem věděla, že nebude. Běžela jsem dál.

//Středozemka (přes Mahar)

Vypadala překvapeně, když jsem jí řekla, že na žádné vlče jsem ještě nenarazila. To je to tady fakt takový problém? Zarazila jsem se. No na druhou stranu, já byla taky prakticky ještě vlče a Sia taky – a moment! Divoce se mi rozbušilo srdce. Jestli se tady toulají vlčata, třeba potkala i Siu! Trpělivě jsem však čekala, než dokončí své vyprávění, jenže potkala jen nějakého malého blbečka a dalšího parchanta. Teda těžko říct u toho druhého, ale chováním to neznělo jako Sia. A kdyby dříve našla nějakou vlčici, co by se o ni starala, fakt by mě to naštvalo. Ušklíbla jsem se, nicméně jsem znervózněla. Sia se mi ztratila už dávno, a pokud si nenašla někoho, kdo by o ni pečoval… Ne. Bude v pořádku. „To mě moc mrzí, já bych ti něco takového nikdy neudělala,“ ujistila jsem ji se sladkým úsměvem. Jak bych mohla, když byla tak roztomilá, a hlavně pořád pšíkala a mně jí bylo tak líto. „Jak vypadal ten Alastor? Abych věděla, na koho si dávat pozor,“ zeptala jsem se ještě. Chtěla jsem se nepříjemným vlkům, pokud možno, vyhýbat obloukem. Někdo mě měl varovat před Etneym. Odfrkla jsem si. Nicméně ona myšlenka na mou sestru mi pořád hlodala v hlavě. „Hele a… nepotkala jsi náhodou takovou černobílou vlčici s podivným odznakem na čele? Jmenuje se Phantasia a potřebuju ji najít,“ sotva jsem ze sebe dokázala ta slova vysoukat, jak se mi stáhlo hrdlo úzkostí.

Takže taky není zdejší. Malinko jsem se zamračila. Co to tady pak bylo, nějaké sběrné místo ztracených duší? Bylo to zvláštní, a začínala jsem z toho být malinko paranoidní. Nicméně hnědá se tady zřejmě nehodlala zdržovat. A co já? Hm… Na moment jsem zapomněla na svět okolo sebe. Co já, no? Asi to pro mě bylo všude stejné, ne? Vždycky budu na útěku, ale tady mě před světem aspoň chrání ta mlha kolem hranic tohohle kraje. Vlci od nás určitě budou moc zbabělí na to, aby se přes ni zkusili dostat. Ujišťovala jsem se, nicméně mé srdce se stejně děsem rozbušilo rychleji. Ještě štěstí, že jsem vedle sebe měla Tayne, ke které jsem se mohla přišoupnout a uklidňovat se jejím dotekem. „Taky jsem to tu našla nedávno,“ odpověděla jsem jí konečně na její otázku.
Měla však hned další, tentokrát však trochu zvláštní. Navíc jsem si nebyla jistá, jak na ni odpovědět. Ne, zas tak malá nebyla. Pokrčila jsem nakonec rameny nad svým vnitřním dohadováním, jestli Eloru považovat za vlče. „Ne, potkala jsem jen vlčici, co byla jen o něco mladší než já,“ řekla jsem celou pravdu, „Proč? Stává se často, že se tady toulají vlčata?“ V mém hlase asi bylo více naděje, než by se mi líbilo, ale co už. Hodně vlčat přece bude znamenat i hodně vlčic, ne? A hlavně vlčic, co mají něžné srdíčko a zželí se jim mě a budou se o mě taky starat a mít mě rády. Že by to tady byla země zaslíbená?

Vlčice mi přes záchvaty pšíkání vysvětlila, co to s ní sakra je. Nepomohlo mi to sice pochopit, co bych měla dělat, ale bylo dobré vědět, že zatím neumírá – zatím. Vlastně naopak řekla, že by tím pádem třeba mohla být za chvíli zdravá, což mě nesmírně potěšilo. Dovolila jsem si malý záchvat naděje a zavrtěla ocasem. „To jsem ráda, opravdu jsem o tebe měla starost,“ pousmála jsem se na ni. Opravdu vypadala lépe. Sice byla celá zmoklá, takže nebyla tak hebká a srst se jí tolik neleskla, ale její modré oči byly mnohem zářivější. A taky více mluvila, takže určitě nabírala na síle. A to díky mně! Pochválila jsem se.
Navíc mi taky řekla, že nemusím nic dělat a přejde to samo, takže jsem si mohla prostě naplno užívat její společnost. Posadila jsem se vedle ní do vody a také se nechala proudem umýt. „Žiješ tady už dlouho?“ zeptala jsem se zvědavě. Napadlo mě, že jsem ještě nepotkala nikoho, kdo by se tady narodil, teda asi kromě Etneyho, ale ten se nepočítá, protože je to odpad. A vůbec, zajímala by mě ta jeho smečka. Určitě jsou to stejní cucáci jako on. Odfrkla jsem si. Aspoň jsem věděla, kde se tomu vyhýbat – nebo bych věděla, kdybych dávala pozor, odkud říkal, že to je. Sakra. No nevadí. Povzdechla jsem si.

Vlčice se probrala, a no možná bych se cítila provinile, že jsem ji vzbudila, když se cítí špatně, nebýt toho, že byla furt celá mokrá a nepříjemná na dotek, což bylo upřímně to nejhorší na celé té věci. Zároveň pořád pšíkala a já si začala říkat, že i za cenu toho, že by ode mě utekla a poslala mě do háje, bych chtěla, aby už byla zdravá. Vlčice mě začala uklidňovat, že se jenom potí, ale proč? Takové teplo přece nebylo? „A-aha? Ale proč?“ podívala jsem se na ni znepokojeně a zmateně, „C-co s tím můžu udělat?“ Nervózně jsem zaryla drápky do mokré země a střihla oušky. Doufám, že mě takhle žádná nemoc nikdy neskolí. I kdyby o mě pečovala ta nejhezčí vlčice, tak se to asi nevyplatí. Pečlivě jsem si to uložila do paměti. Což mi opět připomnělo, že bych také měla najít nějaké místo, kde bych se mohla zabydlet. Nic jiného mi asi nezbývalo, sama se o sebe nepostarám a nemohla jsem se spoléhat na štěstí.
Tayne se zase začala zvedat, takže jsem ji poslušně následovala a podepírala ji. Bylo to trochu nechutné, jak byla celá promočená, ale co bych pro ni nezvládla, že jo? Prostě si pak jen hned budu muset umýt kožich, což by vlastně asi pomohlo i jí. Možná že to i plánovala udělat? Tak či tak jsem jí pomáhala dojít kamkoli potřebovala, jako poslušná ne-tak-malá vlčice.

Spokojeně jsem si ležela a zapomněla na svět okolo. Byla jsem upřímně celkem šťastná, což se často nestávalo, a na což jsem nebyla zvyklá. Nejraději bych takhle zůstala navěky, jenže tak laskavý ke mně život samozřejmě nebude. Protože proč by měl, že jo? Jasně preferuje vlky nad vlčicemi, takže pochopitelně mně s Tayne bude házet klacky pod nohy. Vlčice se vedle mě sice přestala hřát, za to však byla celá nějaká mokrá – rozhodně víc než byla, když usnula smáčená vodou z řeky. Malinko jsem se odtáhla a zamračila se. Co se to s ní děje? Pořád pokojně spala, neškubala sebou, nevypadala, že by ji něco bolelo, proč z ní ale tolik teklo? Měla bych ji vzbudit? Jenže ona potřebuje spát… Stáhla jsem ouška k hlavě a nervózně se rozhlížela kolem. Nevěděla jsem, co bych měla dělat. Potřebovala jsem pomoc, a místo toho jsem ji měla poskytovat. Snažila jsem si vzpomenout, jestli se nám se Siou nestalo něco podobného, ale nedokázala jsem to. A beztak by to nebyla žádná pomoc; koho kdy zajímalo, jestli se nám se sestrou něco stalo. Co teď? Zakňučela jsem tiše a nakonec do vlčice jemně dloubla packou. Stále jsem se vlčice dotýkala celým tělem, ačkoli mi smáčela srst. Nemohla jsem se jen tak odtáhnout. „C-co se to s tebou děje?“ špitla jsem zmateně a hlavně vyplašeně.

Vlčice mi poděkovala, že jsem ji zachránila před bídnou smrtí utopením, byť jsem asi neodvedla tak dobrou práci, když vykašlávala vodu. Měla jsem být rychlejší! Napomenula jsem se a mírně sklopila uši, její slova mě však stejně hřála u srdce, takže jsem na tom moc neulpívala. Byla na mě opravdu moc hodná, tak moc jak jí její stav jen dovoloval. Třeba bude vděčnější, až se z toho úplně dostane. Neměla jsem sice šajna, jak dlouho takové nachlazení trvá, ale to nevadí. Já byla více než připravená zůstat po jejím boku klidně celou tu dobu. Přece jen se celá třásla zimou – ne, že by se bylo čemu divit když se tak namočila – a potřebovala mou lásku, tedy, uh, pomoc. Jsem divná, že se mi to tak líbí? Napadlo mě, ale zase – neulpívala jsem na tom. Tayne si nestěžovala, já byla spokojená, a nikdo nás neviděl. A já toho měla fakt dost za sebou, jo jako? Ztratila se mi má jediná blízká rodina a kamarádka, nemohla jsem ji najít, a nikdo mě nikdy neměl rád, zasloužila jsem si trochu pozornosti a vlídného doteku. Možná jsem ji tak trochu využívala, ale dokud jí to nevadilo, tak to bylo asi v pohodě. Ani jsem si toho nevšimla, ale vlčice zase pomalu odpadla. Mírně jsem se pousmála. Ještě, že mě má. Mohla jsem ji chránit před nebezpečím a připadat si silně a dobře. Téměř jsem se tetelila blahem. Možná bych se nad sebou měla spíše zamyslet, ale na to můj mozek neměl dostatečnou kapacitu. Ne, když jsem zrovna plnou silou pracovala na tom, abych si zapamatovala její něžnou vůni, a jak hebká je její srst, a jak hřeje když ji trápí horečka.

Opravdu to vypadalo, že se to s vlčicí lepší, na což jsem se začínala čím dál tím víc těšit. Jakkoli ráda jsem byla, že jsem se s ní mohla tulit a měla jsem k tomu dobrou výmluvu pro nás obě, bolelo mě ji takhle vidět. Nemluvě o tom, že kdyby se její stav zhoršoval a náhodou se to zvrtlo až moc a já byla u toho, když v ní vyhasnul život, asi bych se z toho jen tak nevzpamatovala. Bylo by to jako vidět umřít mámu? Jenže mám já vůbec nějakou… Odfrkla jsem si malinko pohrdavě a zavrtěla hlavou. Nehodlala jsem se tím zabývat. Už jsem moc dobře věděla, že by to nevedlo vůbec dobrým směrem a jen by mě to rozhodilo, takže jsem raději přikročila blíže k Tayne. Ta zatím souhlasila, že bychom si mohly odpočinout u řeky. Asi byla pořád moc slabá na to, aby šla někam dále. Navíc začala pšíkat, takže jsem stepovala vždycky tak, aby to nenaprskala na mě. Tohle mám tak moc u ní. Zasloužím si aspoň slyšet, jaká jsem hodná. Kývla jsem, že souhlasím, nicméně jsem toho moc jiného nestihla udělat, protože sebou najednou Tayne hodila do řeky a nebyla schopná se vytáhnout sama. Zpanikařila jsem, ale rychle se vzpamatovala a čapla ji za volnější kůži na zátylku. Tohle by mělo být přesně naopak! Panikařila jsem v duchu. Tohle fakt nebylo ono! To ona se měla starat o mě! Měla jsem z toho rozporuplné pocity, ale ty mohly počkat, až budu třeba sama.
Teď jsem se musela postarat o to, aby Tayne byla v pořádku a hlavně v bezpečí. Vší silou jsem ji tahala pryč od vody. Šlo to blbě, protože já jsem rozhodně nepatřila k nejsilnějším, a navíc vlčice byla pořád o něco větší než já, vlivem našeho věkového rozdílu. Nějak jsem ji zvládla s její pomocí otočit aspoň dost na to, aby jí hlava zase nespadla do vody. Pustila jsem ji a ztěžka oddechovala. Sedla jsem si, potřebovala jsem pauzu. Příště až uvidím někoho nemocného, prostě je budu ignorovat. Rozhodla jsem se, no při pohledu na ubohou hnědou vlčici jsem věděla, že ne. Vždyť byla tak k sežrání a slabá. Vůbec se nemohla bránit mému tulení nebo mě od sebe odehnávat. „Jsi v pořádku? Vyděsila jsi mě,“ postěžovala jsem si kňučivě a lehla si vedle ní. Hlavu jsem jí přitom zavrtala do srsti na krku. Ztěžka jsem si oddechla, kdoví jestli úlevou nebo nadšením.

Byla hrozně roztomilá, neodolatelná, jak se třásla a potřebovala zahřát. Nedokázala bych jí říct ne, ani kdybych chtěla a já rozhodně nechtěla. Bylo mi jí líto. Sice jsem si nedokázala zvyknout na to, že se o někoho starám, když já sama potřebovala péči, ale vlastně to nebylo tak špatné. Pokud Tayne potřebovala zahřát, tulit se bylo to nejlepší, co jsme mohly dělat, a zase to bylo něco, co mně absolutně vyhovovalo. „Neboj se, já tě zahřeju!“ zavrtěla jsem lehce ocasem. Stejně jsem však byla ráda, že se cítí lépe.
A také jsme našly ty lesklé kamínky! Vlčice mi hned nabídla jeden z těch dvou průhledných kamínků, takže jsem jí to oplatila a věnovala jí pár svých oblázků. Ona si mezitím lehla k řece a dala se do pití. Doufala jsem, že jí to pomůže – ale ne moc. Pak by se třeba cítila až moc dobře a začala mě od sebe odstrkovat, což jsem vážně nechtěla. Postavila jsem se vedle ní a také se napila. Jen jsem nakrčila čenich nad barvou té vody. Neměla bych být moc vybíravá, ale sakra, zasloužila jsem si pít čistější vodu! „Jestli si chceš odpočinout, můžeme tady chvilku zůstat. Nebo bychom se měly podívat po nějakém úkrytu?“ zeptala jsem se něžně. Netušila jsem sice, kde bychom tady nějakou jeskyni nebo aspoň opuštěnou noru našly, ale nechtěla jsem riskovat, že zase začne pršet a Tayne v tomhle stavu zmokne. Nemluvě o tom, že ani já se nechtěla nachladit. Bylo by ale vtipné, kdybych to od ní chytila a ona se hned po uzdravení musela starat o mě.

Mlčky jsem kývla. Co jsem vůbec čekala za odpověď? Vždyť bylo chladno, pršelo, jasně že jen nastydla a tohle se stalo. Vzpomněla jsem si na mě a Siu, ještě malá vlčata, která nikoho nezajímala, a ty chladné zimní noci, kdy jsme si myslely, že se nedožijeme rána. Bylo to pro ni stejné? Nachladila se proto, že neměla nikoho, kdo by jí zahřál? Jaké měla štěstí, že jsem tady teď byla pro ni a ochotně se toho úkolu ujala. „A… Jak se cítíš?“ zeptala jsem se tiše. Mohla ji bolet hlava, nechtěla jsem jí tedy ublížit tím, že bych mluvila až moc nahlas. No nebyla jsem prostě andílek?
Doprovodila jsem vlčici až k řece, poslední kroky se však rozhodla udělat sama. Chtěla jsem ji sledovat, pozorovat jak se hýbe, ale koutkem oka jsem zahlédla, jak se nedaleko od nás něco třpytí. Očka se mi rozšířila a já se vydala ten lesk prozkoumat. Že by to byl nějaký poklad? Ne! Určitě to bude spadlá hvězda! Zavrtěla jsem nadšeně ocasem a zkoumala, o co to teda jde. Nebyla to hvězda, jen hromádka lesklých kamínků, ale i ty byly překrásné. Dloubla jsem do nich čumáčkem a zahihňala se tomu zvuku, co vydaly. Zvedla jsem hlavu, abych zavolala na Tayne, ale ta zanadávala odněkud, kde jsem na ni neviděla. Zpanikařila jsem, že spadla do jámy, nebo do řeky, a srdíčko mi málem vyskočilo z hrudi. Naštěstí to tak vážné nebylo a vlčice asi jen zakopla a spadla. Stejně jsem jí pomohla vstát a koukla, co to ublížilo mé drahé Tayne. Byly to další lesklé kameny! „Máme opravdu štěstí! Já taky nějaké našla támhle u řeky – podívej!“ usmála jsem se a kývla hlavou směrem k mému nálezu. Třeba se bude chtít podělit?

//Moc děkujeme

//Kopce Tary (přes ještěří lučinu)

Budu hodná? Jasně, že budu hodná! Usmála jsem se a vesele zavrtěla ocasem. Samozřejmě, že pokud si o mě bude myslet, jaké nejsem zlatíčko, tak jí pomůžu. Vlastně bych se jí snažila pomoct i kdyby na mě byla hnusná, ale takhle to určitě bylo příjemnější pro nás obě. Hlavně když jsme se k řece museli prodrat skrze porost a mezi stromy. To by v tomhle stavu sotva zvládla sama. „Jak se ti to stalo?“ zeptala jsem se zvědavě, starostlivě. Možná bych se měla také více starat o to, jestli se o ní nenakazím, ale jestli to, tak se přece postará i ona o mě, že jo? Vždyť jsem tak rozkošná, jak by mi mohla odolat? A když budu nemocná, budu kňučet a žadonit o její pozornost a péči, to by mi už vůbec nedokázala říct ne.
Řeku jsme opravdu našly a já byla hrdá, že jsem si vzpomněla, že tady je. Pomohla jsem vlčici až k vodě a zůstala poblíž, kdyby náhodou ztratila rovnováhu a spadla do vody. Nebyla bych sice moc k užitku, vzhledem k tomu, že jsem neuměla plavat, ale třeba bych zvládla pomoct. Nějak. Sama jsem se také napila, dávala jsem však pozor, abych se příliš nenamočila. Opravdu se ochlazovalo a stejně pršelo, nepotřebovala jsem být ještě promočenější a promrzlejší. Už abychom si mohly zase lehnout. Povzdechla jsem si toužebně.

Postupně můj strach ustoupil potěšení a já se spokojeně vyhřívala po boku vlčice, která teplem přímo sálala. Nebylo to asi nejlepší, no blížila se noc a začínalo být chladněji, nemluvě o tom, že déšť také zhoustl. Možná bychom se měly někde schovat, obzvláště když je v tomhle stavu… Upřímně jsem nevěděla, co mám dělat. Třeba by jí pomohlo se ochladit? Napadlo mě, ale bylo to marné. Nevěděla jsem. Kéž by byla vlkem, kterého bych tady mohla nechat umřít. Nebo kéž by se o mě někdo někdy staral, abych se měla aspoň od čeho odpíchnout. Povzdechla jsem si, víc jsem dělat nemohla.
A najednou můj zdroj tepla zmizel a já se vyplašeně podívala na vlčici. Odtahuje se ode mě? Jsem jí nechutná? Co se to dělo?! Nevěděla jsem, nicméně vlčice se postavila na nohy. Vypadala jako nějaké malé vlče, co se učí chodit. Téměř padala. Bála jsem se, že mě od sebe odstrčí, ale usoudila jsem, že na to nebude mít sílu, tak jsem se k ní znovu přitulila a podepírala ji svým tělem. Spíše jsem ji nechala na sebe přepadávat, vzhledem k tomu, že jsem byla o něco menší a vyhublejší. A brzy jsem také zjistila, proč se ode mě odtáhla. Oddechla jsem si úlevou. „Myslím, že když půjdeme na západ, měla by tam být řeka,“ odtušila jsem. Tak trochu jsem tušila, kde jsem, díky mé dlouhé cestě po hranici tohoto kraje. „Pomůžu ti tam,“ nabídla jsem se velmi ochotně a podpírala vlčici s každým jejím krokem. A vůbec jsem se k ní přitom nenápadně nelísala, ne-e.

//Kiërb (přes ještěří lučinu) - jestli souhlasíš? ^^

Vlčice mi také prozradila své jméno a představila se mi jako Tayne. Ještě že její jméno není tajné. Pomyslela jsem si pobaveně, ale navenek zůstávala tak klidná, jak se jen dalo. Srdce mi v hrudi bušilo jako o závod. Vždyť jsem se tulila ke krásné vlčici, která mě potřebovala! Jak by to beze mě zvládla? Byla jsem užitečná, pomáhala jsem jí. Cítila jsem se snad nejlépe za celý svůj život. I můj ocásek sebou jemně cukal, ne však moc. Přece jen jsem se o ni bála a má starost byla silnější než radost. Co budu dělat, jestli se už nevzbudí? Instinktivně jsem se k vlčici přitiskla o něco silněji. Zdálo se, že opravdu usnula. Muselo jí být opravdu špatně. Chtěla jsem pomoct. Jenže jak? Když jsme se Siou byly my nemocné… Tak to vlastně nikdo moc neřešil. Netušila jsem, co mám dělat. Možná by se měla napít? Najíst? Jenže já sotva ulovím pro sebe, natožpak pro někoho dalšího. Teda samozřejmě kdyby mě poprosila, tak pro ni klidně porazím medvěda, ale… no, nevypadala ve stavu, kdy by zvládla nad něčím přemýšlet. Prosím neumírej. Kníkla jsem tiše a zavrtala hlavu do její srsti.