Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlk řekl něco, co mě totálně rozhodilo – to je vlastně dost mírné slovo, protože jsem si připadala, jako by mi explodovala hlava. To neřekl… že ne… Dívala jsem se na něj ještě pozorněji než doteď, jestli to vůbec bylo možné. Nevěřila jsem ani své mysli, ani svým očím, ničemu, protože přede mnou stál vlk, ale mluvil o sobě jako o vlčici? Co má tohle zas být? Hlava mi to nebrala, zkratovala mi tak pořádně, že jsem i zapomněla vrčet a ježit se a dávat pozor. Vřela ve mně krev, ale zároveň jsem byla zmrzlá na místě šokem. Mezi nohama se mu dost jasně cosi houpalo, jako neustálá připomínka mé vlastní podřadnosti a slabosti a on se opovažuje mluvit jako já?
Nemohla jsem prostě zůstat v klidu. Drápy jsem zatínala do zasněžené země, abych se uklidnila. Byla jsem to jen já, jasně, mladá, hloupá, slabá vlčice, co už sotva nebyla vlčetem, ale sakra, jak si tenhle parchant mohl dovolit stát přede mnou a do očí mi mluvit, jako by byl vlčice. Musela jsem se držet, abych pouze přešlapovala na místě a tahala tlapky po zemi, abych po něm hned neskočila. Co bych tím dokázala? Nic. Ale o to přece nešlo. Mně by to třeba uklidnilo. Ani jsem se si ve vzteku neuvědomila, že jsem si mezi tlapkami vyrobila něco připomínající sněhovou kouli. Zastavila jsem se. Sotva jsem dýchala. Mohly by v tom být kameny? Ostré větvičky? I led by stačil… Nevydržela jsem to a praštila do koule vší silou, abych ji mrskla po tom vlkovi.
„Nezlob se na mě, ale to tohle musí být ten nejblbější a nejurážlivější trik, jaký na mě kdy kdo zkusil!“ štěkla jsem po něm zhnuseně. I to jméno… byla jsem hloupá, hloupá. Už mi ho přece říkal, nevěnovala jsem tomu pozornost, ale teď, v tomhle kontextu znělo jinak. Měkce, sladce, jako jméno vlčice. A ten jeho úsměv, když mi ho zopakoval. Ten parchant mi ani neřekne své pravé jméno. Zavrčela jsem na něj a upřímně přemýšlela nad tím, že se na něj prostě vrhnu a čert vem celou smečku. Jak ho tady mohl někdo tolerovat? Chtěla jsem vůbec žít někde, kde je existence vlka jako on v pořádku? „Už na mě hráli kdovíco, ale tohle je fakt geniální. Myslíš si, že jsem tak blbá? Na co si sakra hraješ? Co bys ty asi mohl vědět o tom, jaké to je být vlčice? Děláš si srandu?“ Čím více jsem mluvila, tím hůře se mi dýchalo. Byla jsem vzteklá, na prahu toho se mu zakousnout do krku a už nepustit se, dokud pode mnou nebude ležet jeho bezvládná mrtvola a samotnou mě to děsilo, snad jen proto jsem zůstala stát na místě jako přimražená. Nebo mě děsil on? Tím jak málo respektu pro mé pohlaví měl? A to jsem byla zvyklá přesně na žádný respekt, ale tohle… tohle byla novinka, se kterou jsem se nikdy nechtěla a neměla setkat. „Seš odporný,“ přecedila jsem skrz pevně zaťaté zuby. Točila se mi hlava, viděla jsem rudě. Nevěděla jsem, jestli mi to dříve přepne, nebo omdlím.

Celá existence toho vlka mi lezla krkem. I to, jak byl v klidu, mě vytáčelo. Ale to byla snad celá pointa života vlků, znepříjemňovat vlčicím život. Jak dobře by nám tady bez nich bylo! Kdo je vůbec potřeboval? Na co? Sakra, vždyť existují magie, ať mi nikdo neříká, že se nedají nějak vyčarovat i vlčata… Chtějí vůbec vlčice vlčata? Nebo jim jen samci jako tenhle vymývají mozky, dokud se jim nepodvolí? Potřebuješ ho, chovej se. Připomněla jsem si, snažila jsem se to držet v popředí mysli, ať na to nezapomenu. A zase jsem se podvolovala vlkovi, no je to normální?
Při zmínce lovu jsem zbystřila zas o něco víc. Výborně, takže o jídlo je tady postaráno. Přesně to potřebuju. Nakonec by to tady zase nemuselo být tak špatné. Jestli nejsou všichni jako tenhle. „Tys s nimi lovit nebyl proč?“ zeptala jsem se, a dělala jsem všechno proto, aby se mi do hlasu nedostala žádná kousavost. Nevypadá moc jako lovec. Jistě, vypadal, že má mnohem lepší předpoklady pro lov než já, ale oproti jiným samcům, co jsem viděla… Ještě jednou jsem si ho změřila pohledem. No, mohlo být lépe, mohlo být hůř. Aspoň mi slíbil, že mě provede lesem, když mu řeknu své jméno. „Já to tvoje taky neznám,“ oponovala jsem mu. Chovej se! Okřikla jsem se a zas se kousla do jazyka. „Cashmere.“ Tak, už by neměl mít problém, ne? Je to jen jméno, co s ním udělá? Dá mi další blbou přezdívku? Jasně, šlo mi spíše o princip, ale co se dá dělat. Nebylo by příliš moudré se hádat, a chtěla jsem to tady omrknout. Třeba přitom narazíme na někoho lepšího.

Upřímně jsem začínala přemýšlet and tím, proč tady vůbec ztrácím čas. Možná by bylo nejlepší, kdybych se vytratila a vrátila se později, až bude dostupný někdo schopnější – nebo spíše méně samčí. Tenhle vlk mě vytáčel snad ještě víc, než sníh, který se pomalu snášel z nebe a padal na mě i přes ochrannou klenbu větví stromů. Štval mě. Akorát studil, a nejen to, ale taky mě namáčel. Tak jako co to má být, nejdříve se mi nalepí na srst, nebo mi v ní vyloženě udělá sněhové boule, které jsou akorát těžké a otravné, a pak se ještě topí, abych byla ještě mokřejší? Nehoráznost. A hrozně blbě se v něm chodilo – natož pak stopovat a lovit v něm! Přes zimu je málo kořisti, a ještě jí budu muset nahánět přes kopy sněhu, to určitě. Tlapky se tím propadají, zpomaluje to, a všechno je najednou tak potichu. Celé mi to připomínalo, proč jsem sem vlastně přišla a trpěla přítomnost tady toho klauna. Jak bych asi přežila zimu sama? Zbláznila bych se. A i kdyby ne, tak bych se rovnou mohla natáhnout pod nějakým stromem a čekat na pomalou smrt umrznutím, nebo postupně vyhladovět. Takže v podstatě celé tohle zbytečné období mohlo za to, že jsem tady zaseklá s tímhle neschopným hlupákem. A jak budou klesat teploty, bude se potřebovat zahřát. Tak jako vlci tam u nás… Přeběhl mi mráz po zádech. Mohl se přetvařovat, jak chtěla, ale moc dobře jsem věděla, jací vlci jsou, když přijde tuhý mráz. Akorát se pak na vlčice lepí a mrmlaj něco o tělesném teplu, ale o tom jim nikdy vůbec nejde…

Zavrtěla jsem hlavou a zpozorněla, když se konečně rozhodl promluvit. Tím chce jen říct, že nemají čas na mě, protože nejsem důležitá. A to mi říká on! Nějaký chudák, co dělá práci, co nikdo jiný nechce. Zavrčela jsem na něj a přešlápla. Na druhou stranu, i tenhle byl členem smečky. Nebylo by asi úplně na škodu být na něj vlídnější, jen bych musela polknout svoji mizernou hrdost. Potřebuju přežít, to je nejhlavnější. Připomněla jsem si s další vločkou, co se mi rozplácla na čumáku. A vlk se stále držel toho, že tady prostě budu čekat s ním. Vytáčelo mě to k nepříčetnosti, ale utéct jsem stejně nemohla. Nepotřebovala jsem ho ještě víc vyzívat k tomu, aby mi ukázal svou pravou tvář. „A nemohl bys mi to tady aspoň ukázat, hm?“ vyzvala jsem ho. Blížila se noc, třeba ho pohyb zahřeje dost na to, aby mi dal pokoj. „Asi vás tady nebude moc, když jsi tady musel zůstat zrovna ty jako jediná ochrana.“ Ups. Kousla jsem se do jazyka. „Teda… jde ti to skvěle,“ poznamenala jsem. Je to smečka! Soustřeď se. Musíš si dávat pozor. Připomněla jsem si. Bylo to už tak dlouho a pořád jsem byla rozhozená. Jenže na tom, jak to tady půjde záleželo docela dost – celá má budoucnost. Netušila jsem, jaké šance na přežití jsem měla bez smečky, ale dobré určitě nebyly. A nedovolím přece, aby mi všechno zkazil tenhle blbeček, protože si hraje na citlivouše.
Budu na něj milá, rozhodla jsem se, dokud mě nepřijde vyslechnout někdo lepší.

Samozřejmě, že tenhle kus byl úplně stejný jako všichni ostatní a nebral má slova vážně. Chápala jsem, že v jeho očích nepředstavuju nejmenší hrozbu, ale zatraceně musel mi to dávat tolik najevo? Ježila jsem se jako přerostlý dikobraz a nehodlala z něj spustit oči. Vytáčelo mě i to, že ty jeho měly téměř stejnou barvu. Jako bychom si snad byli podobní, jako bychom si snad mohli být rovní. To určitě, pomyslela jsem si otráveně. Připravovala jsem se na útok, když o krok ustoupil, ale k mému překvapení se nic nestalo. Takže zřejmě nebyl mezi vedoucími jedinci smečky. Asi tady platilo, že mi nemůže nic udělat a nechá mě svému šéfíkovi na hraní? Jako pravda, nevypadal zrovna nejsilněji, rozhodně jsem viděla lépe rostlé kusy, přesto jsem ho nehodlala podcenit a spoléhat na jeho loajalitu a poslušnost alfě.
Ještě něco zamrmlal o tom, že mě tady jakožto cizince nenechá samotnou. „Jo to určitě, jen čekáš na vhodnou šanci, a pak po mně skočíš!“ zasyčela jsem na něj, „Buď s tím pohni nebo najdi někoho jiného, kdo mě tady bude hlídat. Nehodlám vám tady škodit, to nemám za potřebí.“ Přece nejsem úplně vypatlaná, abych si zahrávala se smečkou ne? To mi jen ukazovalo, jak nízké o mně má mínění, ale co jiného bych čekala od samce. Proč si pro mě nemohla přijít nějaká hodná vlčice, podívat se, jak jsem na tom bídně a politovat mě? Třeba mě i oblíznout nebo tak… Ne, prostě jsem musela narazit na jednoho trotla za druhým. Jako by mě život netrestal už od narození. Že já se vůbec snažím.

Čekala jsem, co se teda bude dít. Cítila jsem tady dost pachů, což mi na klidu nepřidávalo, protože mi bylo jasné, že některé z nich budou patřit samcům a jako fuj. Mohla by vůbec smečka fungovat bez vlků? Pochybovala jsem o tom. Bylo by to hezké, ale buďme realističtí, vlci jsou prostě silnější, kdyby nic jiného, a smečka potřebuje ochranu. Ale Elora o té její smečce říkala samé hezké věci, to by nedělala, kdyby tam byli vlci, ne? Samozřejmě by opravdu mohla být jen zblblá do poslušnosti, ale nechovala se podle toho…
Z úvah mě vytrhl zvuk. Někdo se blížil. Nervózně jsem přešlápla a stáhla uši. Uvnitř jsem se však stále snažila zachovat si pořádnou dávku sebevědomí. Ve smečkách šlo přece i o to se předvést, ne? Aspoň tam u nás – jen tam bych neměla šanci, když jsem neměla tu věc mezi nohama. Tady to bude jiné, Elora i Thia to říkaly. Ujišťovala jsem se a netrpělivě vyhlížela, kdo se to blíží.
Byla to chyba, protože jen co jsem viděla záblesk narudlé srsti a ucítila jeho pach, hned jsem ztratila jakoukoli sebedůvěru jsem měla. Samozřejmě, že zrovna já budu mít to štěstí a narazím tady ze všeho nejdříve na samce… Ještě než stihl promluvit jsem se pomalu připravovala na to, že na mě zaútočí. Postupně jsem zaujala defenzivní postoj a odhalila své krásné ostré tesáky. „Nic, s čím bys mi mohl pomoct,“ zavrčela jsem ze zvyku bez toho, abych se zamyslela nad tím, jestli náhodou nemůže být vysoce postaveným vlkem a tohle vystoupení mi nezruinuje budoucnost, „Vypadni.“ Znervózňoval mě více než obvykle. Muselo to být tím hlasem. Na to, jak vypadal, ho měl až překvapivě vysoký, což bylo absolutně k nesnesení. Borůvková smečka, co to je za jméno? Určitě si to jen vymyslel, protože si myslí, že jsem moc hloupá na to, abych si zapamatovala normální jméno. Sice jsem ho znala pouze pár minut, ale už jsem jím začínala pohrdat.

//Vyhlídka (přes propadlinu)

Seběhla jsem z kopce a došlo mi, že absolutně netuším, kde to sakra jsem. Trochu mě to otravovalo, no aspoň mě stromy chránily před padajícím sněhem. Zároveň jsem objevila další místo, kde by se potenciálně mohla schovávat má sestra, no ne? Netroufala jsem si však doufat, že ji tady opravdu najdu. Měla bych si ale pospíšit. Jestli je na tom stejně jako já, tak… Zavrtěla jsem hlavou. Sia je přece chytrá, postará se o sebe… Nevím, jestli to beze mě zvládá, ale třeba mě taky hledá a bojí se o mě. I když já byla přece jen trochu průbojnější… Ne, nemůžu nad tím tak přemýšlet. Musím v ní věřit, a hlavně se musím nejdříve postarat o sebe, jestli se chci starat i o ni.
Ztracená v myšlenkách jsem došla až někam do dalšího lesa, který mě hned zarazil tím, kolik pachů jsem v něm cítila. Smečka! Blesklo mi hlavou a hned jsem se zarazila. Asi jsem zrovna prošla jejich hranicemi, nedostala jsem se moc daleko. To by mi třeba nemuseli hned ukousnout hlavu. A vůbec, měli by být rádi, že mi stojí za pozornost. Dodávala jsem si sebevědomí, které jsem teď zoufale potřebovala. Byla jsem nervózní, ale určitě mi zuby drkotaly jen zimou. Co se vůbec dělá, když se jeden ocitne na území cizí smečky? Možná bych se mohla jen vytratit, ne? Nevzpomínáš si, co se dělo doma? Trochu jsem sebou trhla. Jestli to tady funguje stejně jako tam, bude mnohem lepší, když zůstanu na místě. Nepotřebovala jsem, aby mě naháněli a násilím dotáhli zpátky. Ještě by mi pocuchali srst. Snažila jsem se uklidnit humorem, ale sotva to fungovalo.
Nakonec jsem se rozhodla, že správným krokem bude zavýt. Můj hlas zněl divně a nepřirozeně v tomhle cizím prostředí – o to víc, že ke mně měl přitáhnout pozornost. Nelíbilo se mi to, ale co jsem mohla dělat. Zůstala jsem stát na místě a napjatě čekala, co se bude dít.

//Středozemka (přes Midiam)

Snažila jsem se být chytrá a pěkně se mi to vymstilo. Klepala jsem se zimou a s každým dalším metrem výšky se to jen zhoršovalo. Kdybych se najedla, určitě by mi bylo líp. Pomyslela jsem si, jenže co jsem mohla dělat? Lovit? To určitě. Rozhodně ne tady na kopci. Beztak tady nic nežije. Stěžovala jsem si dále bez toho, abych se jakkoli pokusila svou situaci vyřešit. Vzdala jsem snahu vylézt až na vrchol kopce a místo toho se na moment posadila, abych zvážila své další možnosti.
Blížila se zima, to bylo více než jasné, a já byla stále sama. Nenašla jsem sestru, nenašla jsem si nikoho, na koho bych se mohla přilepit a nechat se jím živit, byla jsem prostě v háji. I kdybych si dokázala lovit přes rok, v zimě to bude určitě horší. To jsem prostě neměla šanci zvládnout, ne? Mohla bych to riskovat, to jo. Možná bych měla. Pak by někde našli moji kostnatou zmrzlou mrtvolu a politovali by mě, že tak krásná mladá vlčice zemřela tak krutou a nespravedlivou smrtí… To by bylo hezké, ale možná bych ještě raději slyšela někoho, jak mě lituje zaživa. Musela jsem to zkusit nějak přežít. Jenže jak? A pak mi svitlo – Elora přece říkala, že jsou tady nějaké smečky. Neznělo to tak špatně... jestli mi nelhala. Trochu jsem pochybovala, že mi říkala úplnou pravdu. To bylo příliš dobré, tak svět přece nefunguje. Určitě jí jen nějaké tupec vymyl mozek. Na druhou stranu jsem tomu chtěla věřit. Kdyby se ke mně chovali lépe, mohla bych si aspoň přát být zase vlčetem, co nemusí nic řešit. Uchechtla jsem se hořce a zvedla se ze země. Mohla bych tomu nápadu se smečkou dát šanci, musela jsem si zařídit lepší život, než jsem předtím měla.

//Borůvka (přes propadlinu)

Konverzace s tím tupým samcem mě tak vysílila, že jsem nedlouho po jeho odchodu upadla do nervózního spánku plného nočních můr. Musela jsem sebou pořádně škubat, protože když jsem se probrala, můj kožich byl v naprosto otřesném stavu. Toho jsem si všimla až poté, co jsem si uvědomila, že se třesu. Jakože brutálně třesu. Brzy mi i došlo, že je to i nízkými ranními teplotami. Zatraceně. Popotáhla jsem. Nejraději bych se utíkala někam schovat, abych se dále nevystavovala tomu nekonečnému otevřenému nebi nad mou hlavou, no bohužel jsem nemohla. Nejdříve jsem se musela upravit.
Když jsem byla spokojená se vzhledem svého kožichu, konečně jsem se postavila a protáhla se. Mé klouby nechutně křupaly. Proboha, a to jsem tak mladá… Brzy si určitě v kožichu najdu nějakou šedinu. Zhrozila jsem se a znovu si překontrolovala kožich. Ne, naštěstí byl stále krásný, hebký, lesklý, prostě perfektní. Bez jediné šedinky – kromě těch šedých chloupků, co dokreslovaly mou překrásnou barvu. Spokojeně jsem si povzdechla a zavrtěla svým nádherným ocáskem. Hned jsem se cítila lépe, než když tady byl ten šedý hlupák. Jen kdyby nebyla taková zima. Dokonce mi na čumáku i přistála vlčka, což byla prostě paráda. Jako by těch problémů nebylo málo…
Nejlepší by bylo se někde schovat, ale kde? Rozešla jsem se zatím náhodným směrem vpřed. A taky jsem pořád nenašla Siu. Povzdechla jsem si a zastavila se. Ne, takhle to nepůjde. Budu chytrá, dospělá vlčice a vydám se někam na kopec, porozhlédnu se a vymyslím plán. A najím se. Nebo asi umřu hlady. Začínala jsem být podrážděná.

//Vyhlídka (přes Midiam)

Pohrdavě, a přesto obezřetně, jsem jej sledovala. Byl to výborný herec. Fakt tou svou umělou nevinností a vším připomínal malé vlče, ale já mu to pochopitelně nežrala. Uráželo mě, že si myslel, že by to mohlo fungovat, abych polevila a přestala dávat takový pozor. „To určitě,“ zamrmlala jsem si pro sebe. Byl stejný jako ostatní, jen hloupější a otravnější. Nebo byli všichni takoví, ale ještě jsem neměla pořádně příležitost se s nimi bavit? To spíše. Zatím si ale mohl užívat toho, že byl výjimečný.
Vypadal, že nad mými slovy přemýšlí. A určitě se jim v duchu směje, abych si myslela, že to bere vážně. Švihla jsem ocasem a zaryla drápky ještě pevněji do půdy. Cítila jsem, jak na mě leze únava, jak jsem byla konstantně napjatá, avšak ten pocit byl tentam, když opět promluvil. „Děláš si srandu?“ zeptala jsem se s dalším zavrčením, ale upřímně, bylo to jen plýtváním energií. Tomuhle některé věci nikdy nedojdou. „Na základě všech vlků, co jsem kdy potkala,“ odsekla jsem mu. Počínaje mým otcem a konče tebou. Dodala jsem si v duchu pro sebe, nepotřebovala jsem mu zase odhalovat celou svou tragickou minulost, i když se sakra podobal mému bratrovi. Určitě vyrostl přesně jako on – opečovávaný, milovaný, uctívaný. A jeho sestry, jestli nějaké měl, byly určitě také zrovna v procesu proměny na dokonalé služky. Ale Elora říkala… Zastavila jsem se, než jsem mohla začít doufat.

Nevěřícně jsem ho sledovala, jak si sedl a tvářil, že on nic. Že asi i je nic, nebo minimálně cokoli jiného než samec. Zamračila jsem se a malinko mi spadla čelist. To si myslel, že jsem tak hloupá? Že jako zapomenu, že je vlk, nebo co? „A tím chceš jako dosáhnout čeho?“ zeptala jsem se, dokonce bez agrese v hlase, jen s čirým pohrdáním a znechucením. Hlava mi to nebrala. Samci vždycky přece byli tak hrdí na to, že jsou samci. Všude se promenádují, hrdě ukazují svaly, o tolik vyvinutější, než mají samice, chlubí se tím, jak jsou zdatní… na co si to tady ten šašek sakra hrál? Nebo se snad stydí kvůli tomu, co jsem řekla? Uchechtla jsem se v duchu. Měl by se stydět, to rozhodně, ale samci nemají dost soudnosti, aby jim to došlo, ani dobré svědomí.
Šedej si asi myslel, že mě obalamutí tím, jak se smutně díval do země, jako ztracené vlče, ale na mě si tím teda fakt nepřijde! Já moc dobře věděla, jak je nebezpečný, a jen se hrozila toho, že mu na to třeba už někdo skočil. A ty jeho otázky… Málem jsem vyprskla smíchy, ale zadržela jsem to včas, takže to vypadalo jako bych prostě pšíkla. A ono bych klidně mohla. Vzduch tady byl fakt divný a nesl s sebou pach kouře. Třeba má nějakého poskoka, co pálí trávu kolem, aby mě tady s ním uvěznil? Malinko jsem trhla hlavou. Ne, to byla moc paranoidní představa už i na mě. „Proč? Víš vůbec, jak těžké je přijít na to, proč bychom ho neměly těžký?“ štěkla jsem po něm, „Vy nám ho děláte těžký. Jste všichni tak sobečtí a arogantní! Vlčice pro vás nejsou nic než služky a hračky, co vám dají vlčata! A z těch si zas vyberete jen samečky a své dcery šoupnete někomu jinému jako hračku!“ Čím více jsem mluvila, tím více ve mně opět stoupal hněv. Ani už jsem neviděla šedého vlka. Viděla jsem svého otce a bratra a všechny ty ostatní parchanty, co se po nás pak hnali, když jsme se Siou utekly. „A když se vám chceme vzepřít, akorát tak využijete toho, že jste silnější,“ zavrčela jsem tišeji a zaryla drápy do rozpraskané země. Bylo to frustrující, ta bezmoc, obzvláště když jsem to musela říkat někomu, kdo za to všechno může. Třeba je tenhle jiný. Slabší. Napadlo mě, ale hned jsem tu myšlenku zahnala. To sotva. To bylo přesně to, čemu chtěl, abych věřila.

Začínalo se tady dít něco divného. Vzduch vypadal zvláštně, když jsem se podívala dále než na vlka, a obloha se také nepřirozeně zatahovala. Nelíbilo se mi to. Byl to zas nějaký zvláštní výstřelek přírody, který jsem zatím nezažila. Nebo to bylo jen něco místního? Těžko říct, tak či tak mě to znervózňovalo, což bylo to poslední, co jsem v současné situaci potřebovala.
Vlk, jako by snad vycítil, že jsem ještě víc vystresovaná, si začal hrát na blbého. Měla jsem ho tak akorát plné zuby. Nejraději bych do něj zabořila zuby a drápy, jenže k čemu. Stejně by mě hned porazil na zem a pak… pak kdo ví. On se tvářil, že ne. „Tou přiblblou věcí, co máš mezi nohama,“ odsekla jsem mu znechuceně. Jestli je takhle arogantní a ani neví proč, bude to fakt k popukání. Nebo spíše pláči. Měla jsem skoro chuť se uchechtnout, ale jak jsem znala vlky, akorát by ho to vyprovokovalo k útoku. Tohle byl fakt zoufalý případ. Snad ten nejhorší vlk, co jsem kdy potkala, a to jen proto, jak blbej byl.
Být stále tak napjatá mě vysilovalo snad ještě víc než jeho ignorance. Po jeho poslední odpovědi jsem si prostě kecla na zadek a tupě na něj zírala. Bublal ve mně hněv, nejraději bych křičela, ale neměla jsem na to sílu. „A kdo to má asi tak vědět?“ zasyčela jsem podrážděně. A tohle mělo ovládat celý můj život? Ještěže jsem zdrhla… Myšlenky mi opět zabloudily k bratrovi, jen na moment, než jsem je potlačila. „Vy samci, fakt,“ zavrčela jsem, „Máte tak jednoduchý život a stejně tady fňukáš jak já nevím co.“ Můj vztek se pomalu tavil v rozhořčení a jednoduché otrávení z nespravedlnosti světa. Ale na to už jsem byla zvyklá.

Instinktivně jsem ucukla, když sklopil hlavu. Čekala jsem vrčení, cenění tesáků, nebo minimálně pár výhružek. Nic z toho však nepřišlo, pouze se na mě dál díval. Drásalo mi to nervy. Chtěla jsem, ať už něco udělá. Ale to by zřejmě bylo příliš milosrdné. Nic jim nedělá takovou radost jako nás trýznit. Připomněla jsem si a pevně zatnula zuby. Nechtěla jsem ukazovat, jak moc mě jeho chování frustrovalo. To by mu udělalo radost, a to bylo to poslední, co jsem chtěla. A najednou promluvil a totálně mě rozhodil. Jen na vteřinku, než jsem se sebrala. Jak může být tak arogantní, že mi to řekne do očí? Musela jsem před ním smeknout. Tak mladý a už dobře znal své postavení ve světě. Kéž by já ne. „A co je mi po tom?“ zavrčena jsem a mírným uchechtnutím se, „Myslíš, že mě snad musí zajímat, co chceš jenom proto, že mi tady máváš tou svojí věcí před očima?“ Pohled jsem samozřejmě držela na jeho očích, ale co na tom záleželo. Oba jsme věděli, že je to vlk, a z nějakého nepochopitelného důvodu se příroda rozhodla, že tím svým udělátkem budou vládnout světu.
Ten vlk mě frustroval, až to bolelo. Nejraději bych mu rozsápala krk, když mi ho tak hezky odhalil, ale netroufala jsem si. Očividně mě nebral vážně – jako ostatně každý vlk. Musel se mé slabosti vysmívat. Mluvit tak divně, kdybych byla o něco hloupější, myslela bych si, že je smutný, ale já byla chytrá a věděla jsem, že si se mnou jen hraje. Myslí si, že mu na to skočím jenom proto, že vlčice mají být citlivé a něžné a starostlivé… jo, to sotva. Obzvláště s takovými slizáky. „Co to s tebou sakra je?“ zakřičela jsem na něj a nervózně přešlápla. Nejraději bych se neustále hýbala, jak jsem byla napjatá a cítila jsem potřebu utéct a nemohla jsem, protože ten vlk se na mě pořád díval a pořád tady byl! „Co ode mě sakra chceš?!“ Nechápala jsem to. Copak bylo tak těžké pochopit, že jsem ho nedokázala ignorovat? A i kdyby, k čemu by to bylo. Pak by se na mě jen osopil, že ho ignoruju, a potrestal mě za to. Ne, díky. Byla jsem chytřejší, jen ne dost na to, abych dokázala odhadnout, o co mu jde.

//Děkujeme

Hello! Kdyby to šlo, prosím odměnu na Cashmere, kde ji budu potřebovat víc :D A prosím si o 3 křišťály a 20 kopretin, děkuju

Byl nepříjemný, až moc na to, že byl ještě mladší než já. Připomínal mi bratra a ostatní mladé vlky v naší smečce. Všechno to byli jen arogantní, sobečtí parchanti, co si mysleli, že jim patří svět jen proto, že se jim cosi houpe mezi nohama. A ne snad? Věděla jsem, že bych měla být silná a nenechat se zviklat svými myšlenkami, které mi beztak do hlavy vtloukli právě tito jedinci, ale byla to marná snaha. Dříve nebo později se jim podvolím, věděla jsem to moc dobře, ale do té doby budu bojovat. „A mně je zase úplně jedno, že tady chceš být. Co je tak těžkého na tom pochopit, že chci být sama?“ odsekla jsem mu zpátky. Byli všichni samci tak tvrdohlaví? Nebo to snad bylo tím, že by pro ně bylo potupné respektovat přání vlčic? Byly jsme pro ně opravdu jen hračky, neživé věci? Nechápala jsem to, snad jsem to ani nechtěla chápat.
Vlk se na mě divně díval. Bylo mi to nepříjemné, ale nemohla jsem z něj spustit oči. Udělat to, určitě by si myslel, že nedávám pozor a skočil by po mně. Pak se posadil. Prostě si sedl, ačkoli jsem ho zatím docela slušné žádala, aby vypadl. Co má sakra za problém? Zavrčela jsem a pokud možno se naježila ještě víc. Krev ve mně vřela. „Zapomeň!“ štěkla jsem po něm a udělala rychlý výpad vpřed, jen abych ho zkusila postrašit, než že bych ho chtěla reálně napadnout. I když by to mohlo náš problém také vyřešit. Změřila jsem si ho pohledem. Kalkulovala jsem, jestli mám šanci. Věděla jsem však, že nemám – nakonec, byl to vlk a já jen vlčice.

Kdyby to tak bylo možné. Opravdu jsem chtěla zůstat v klidu, protože jsem věděla, že emoce mi jen zastíní mysl a nebudu pak tak obezřetná. Ten vlk to však dělal těžké. Spíše to byla marná snaha už od začátku, protože mě vytočil už ten první skřek, co vydal. Navíc se setmělo a z oblohy na mě shlížely hvězdy jako tisíce kalných očí. Vzduch tady byl cítit nějak divně. Nedivila bych se, kdyby to byla vina toho šedého. Jestli to však byla nějaká jeho snaha mě vyhnat, měl smůlu. Já neměla to štěstí, co on, že bych se prostě mohla jen tak otočit a odejít od něj. Hrají, že jsou tak hloupí, nebo jsou všichni tak hloupí? Rozčilovalo mě to. Nebo to jen bylo tím, že nikdy nepoznali, jaké to je být vlčicí.
„Narušuješ, tak vypadni,“ zavrčela jsem znovu. Co na tom bylo těžké pochopit? Jeho samotná existence na tomhle místě byla urážkou a nebezpečím pro mou existenci. „Já tady byla první,“ upozornila jsem ho, „A aspoň tu neječím na celé kolo. Nemáš tady na to žádný nárok, tak mazej odkud jsi přišel.“ Tvrdohlavě jsem trvala na svém. Vzdorovala jsem mu stejně tak, jako jsem se snažila vzdorovat těm očím, které jsem viděla na nebi. A co dává mi právo tady zůstat? Netroufám si až moc? Snažila jsem se to nedát najevo, skrýt své pochyby před ním. Nakonec však on byl vlk a já jen vlčice. Bylo hloupé, že jsem se vůbec snažila se s ním hádat. I kdybych měla nějaký nárok zde zůstat, on by mě dokázal přemoct, kdyby chtěl. Musí pochopit, že jsem tady byla první. Na to jeho hlava přece musí stačit. Dodávala jsem si odvahu. Nebylo to přece tak složité.