Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Stepní pláň

Rychlejší tempo jsem musela brzy zase zpomalit. Chápala jsem, proč se zajíc vydal zrovna touhle cestou. Pro vlka to tady bylo peklo, proplétat se pod větvemi a mezi kořeny, ještě navíc když to tady bylo zapadané sněhem a klouzalo to. Naštěstí jsem tady stopy viděla jasněji, takže jsem si začínala více věřit, že bych ušáka třeba mohla dostat. Jestli teda budu mít štěstí a podaří se mi ho najít, a hlavně zahnat někam jinam, protože na to, abych ho chytala v takhle hustém podrostu jsem opravdu neměla ani schopnosti, a upřímně asi ani trpělivost.
Čenichala jsem a doufala, že to dělám dobře. Znervózňovalo mě, že jsem ho pořád neměla na očích, i když stopa byla čerstvá, a stoprocentně ještě čerstvější než na té pláni předtím. Rozhodně jsem teda stopovala zvíře, které se tady někde aktuálně nacházelo. Jenže kde?! Měla jsem hlad, že se mi málem sbíhaly sliny. Ještě aby ne po tom mém výborném nápadu prolézat všechny hory v okolí. Musím to zvládnout, do smečky taky snáze vezmou vlka, co už má nějaké zkušenosti s lovem. A vypadám hrozně vyhuble, více mi sluší když mi nelezou kosti. Prostě jsem do sebe potřebovala dostat nějaké maso, byť by ho bylo sebeméně.
Uslyšela jsem zvuk a zrzla na místě. Zatajila jsem dech a zastříhala ušima. Někde poblíž bylo něco živého. A podle toho, jak čerstvý a silný byl pach zajíce, kterého jsem pronásledovala, byla velká šance, že to byl právě on. Mé putování mě dovedlo až na kraj vegetace, blíže k řece, která dále bez zamrznutí tekla opodál. Slyšela jsem ji. Podél řeky by se běželo lépe, neměl by se tam jak schovat mezi křáky a tohle. Musela jsem ho nejdříve najít a pak vymyslet, jak to provést. Jestli mi zmizí tady mezi porost, tak budu mít prostě smůlu. Čekala jsem a naslouchala ještě chvíli, ale bylo to marné a bez výsledků, tak jsem se opatrně začala opět hýbat. Každý můj pohyb trval tak dvakrát déle, než by nutně musel, ale vyplatilo se to. Brzy jsem se krčila sotva ve skrytu nízko visících větví a má tyrkysová očka byla přilepená na útlé tělo zajíce, který se seběhl k řece napít. Ostražitě pozoroval své okolí, takže jsem musela počkat na příležitost, kdy se na vteřinku zas skloní k vodě a… Teď! Vyběhla jsem z svého úkrytu a zablokovala mu cestu zpátky do skrytu zeleně. Bez jiné šance, pokud nepočítáme vrhnutí se do smrtelného proudu řeky, se ušák rozběhl pryč podél ní a já za ním.

//Mahtaë

//Ledová pláň (přes tundru)

Snažila jsem se dostat své dýchání pod kontrolu, a to i za cenu toho, že jsem musela zpomalit do kroku a počítat kroky. Vše jen proto, abych se soustředila na něco jiného než ony vzpomínky. Nenáviděla jsem to, jak lehce se mnou zametaly. Vždyť už to bylo dávno pryč, už to nade mnou nemělo mít žádnou moc, tak proč? Jsem pořád to samé slabé vlče, co tehdy zázrakem uteklo. Zamrkala jsem zpátky slzy a snažila se nějak sebrat. Bylo to jedno. Nezáleželo mi na mé minulosti, byla mi ukradená a bylo mi úplně jedno, co se s nimi všemi stalo. Jen Siu bych ráda našla…
Vtom mi došlo, že jsem na tom opravdu mizerně, co se jejího hledání týče. Chtěla jsem si narychlo připadat, že aspoň něco dělám, tak jsem sklonila hlavu k zemi a začala čenichat, namísto své sestry jsem však ucítila něco jiného. Něco menšího a rozhodně mnohem chutnějšího. Výborně! Tohle přijde vhod. Zavrtěla jsem ocasem a soustředila se na pach při zemi. Musel to být zajíc, co se rozhodl ohlodat některý z pár keříků, co tady rostly. A teď místo toho třeba já budu ohlodávat toho zajíce, to by byla paráda! Jestli jsem toho však chtěla dosáhnout, musela jsem se snažit. Pečlivě jsem držela čenich nízko a následovala stopu. Dokonce jsem místy ve sněhu viděla i jeho normální stopy, které ještě nezavál vítr. Srdce mi zas bušilo rychle, ale tentokrát vzrušením. Mohla jsem jen doufat, že budu mít štěstí a všechno půjde hladce. Jestli ne, asi bych se rozbrečela. Následovala jsem stopu, kam mě vedla až na přilehlou louku. Zajíci asi také musela být zima, že se mu chtělo tak pobíhat. Nebo měl jen hlad jako já. Tak se snad najíme oba. Ušklíbla jsem se a přidala do kroku.

//Křovinatý svah

//Safírové jezero (přes Sněžné hory)

Měla jsem samé lepší nápady poslední dobou. Buďto jsem po rozhovoru s červeňákem zhloupla, nebo by rozum omamovala štiplavá vůně kouře, nebo jsem se na horách přidusila víc, než jsem myslela. Tak či tak má hlava nepracovala správně – nebo jsem měla zatracenou smůlu. Viděla jsem pláň, hezky rovnou, bez kopců, bez ničeho, a říkala jsem si, jak se mi přes ni hezky poběží, třeba tam i najdu nějakou stopu a ono ejhle, nic. Jen sníh, závěje sněhu a ostrý vítr, který mi pročesával srst snad až na kost. Mrzla jsem, a to jsem měla hustý kožich, který mi v zimě vždycky dobře sloužil. Připadalo mi, jako by se do mě pořád něco zabodávalo jako zuby. S každým krokem jsem kolem sebe vířila vločky, až se mi ty věci spojily a vyvolaly mi v hlavě dávno zapomenutou vzpomínku.
Musela jsem být ještě maličká. Sotva jsem ostatním sahala po břicho, jestli vůbec, koukala jsem jim jen na tlapy, protože jinak hrozilo, že se naše pohledy střetnou a já budu mít problém. Bylo to nudné, pořád se dívat jen na šedou barvu skály, ale ten den se stalo něco podivného. Když jsem vylezla po dlouhé době z jeskyně, viděla jsem bílo. Všude kolem to bylo bílé a ta bílá věc sice studila, ale byla měkoučká jako kožíšek Sii. Asi jsem snad ještě neuměla ani pořádně chodit, pamatuju si, že se mi rozjížděly tlapky – nebo to bylo jen námrazou? Měla jsem z toho radost, myslím, připadalo mi to krásné a kouzelné, vůbec jsem nechápala, kde se ta věc vzala. Dokonce jsem i zvedla pohled k nebi a viděla jen nadýchané mraky. Myslím, že jsem si to tehdy ještě nespojila, a tak jsem byla zmatená, protože jsem se neměla koho zeptat. A pak si dospělí všimli, jak jsem zaujatá sněhem a začali se mi vysmívat a házet ho po mně. Aspoň jsem zjistila, jak se ta věc jmenuje. Snad jsme se v noci se Siou vykradly před jeskyni, abychom se v té věci mohly válet, a pak nás našli a potrestali, ale tím už jsem si nebyla jistá. Bylo to dávno a nebylo to zrovna nejšťastnější období mého života.
Prudce jsem zavrtěla hlavou, abych se z těch myšlenek vytrhla. Cítila jsem, jak se mi zrychlilo dýchání, jako bych běžela maraton a ne jen přes pláň. Co to se mnou je? Pomyslela jsem si zmateně a rozhlížela se kolem, jako bych se potřebovala ujistit, že jsem se nějakým zázrakem neteleportovala zpátky na území své rodné smečky. Ne, jistě že ne, ale strach dále koloval v mých žilách. Zrychlila jsem, jako bych mu snad mohla utéct.

//Stepní pláň (přes Tundru)

//Jezero Nä'hi (přes Sněžné hory)

Tak jsem to otočila zase zpátky, protože poblíž hor, obzvláště takhle zasněžených a vysokých, by přece mělo být dost jezer, ne? Se vším tím ledem, co by mohl na jaře roztát… No, mohla jsem jen doufat. Jen abych nenašla dalšího zamrzlého prcka. Doufala jsem v nejlepší, ale už jsem se pomalu začínala smiřovat s tím, že se budu muset spokojit se sněhem, kterého tady bylo hojně. Aspoň jsem si mohla ten výhled užívat. Slunce se na sněhu odráželo, že to vypadalo, jako by každá jedna vločka byla malým diamantem. Jediné, co mi vadilo, byla štiplavá vůně ve vzduchu. Už jsem ji cítila, tehdy na pláni s tím šedým vlkem, netušila jsem však, co dělá tady, nebo odkud se vzala. Nebo tady byl prostě jen špatný vzduch, který se vyčistil až nahoře v horách? To snad ne, nechtěla jsem si zanést své zdravé mladé plíce nějakým svinstvem.
Nakonec jsem našla něco, co určitě bylo jezero! Nadšeně jsem začala mávat ocasem a běžela k němu, ale zase nastal ten samý problém. Neběžela jsem dlouho, protože mi tlapky podjely na ledu zapadaném jen tenkou vrstvou ledu, a to sice tak kvalitně že jsem se projela dále od břehu. Mé jediné štěstí bylo, že led docela držel, i když jsem cítila, jak se tenčí, a kousek dále jsem viděla i vodu. Žízeň sice mám, ale tohle riskovat nejdu. Polkla jsem a opatrně se vrátila zpátky na bezpečný břeh, i když jsem se na ledu dost smýkala. Neměla jsem s procházkami po zamrzlých jezerech dost zkušeností, a ani jsem neplánovala si je pořizovat. Naštěstí jsem se dostala až na pevnou zem bezpečně a nezbývalo mi, než si povzdechnou a poraženě nabrat do tlamy trochu sněhu. Nechala jsem ho, aby se mi tlamičce rozpustil, než jsem ledovou vodu polkla. V břichu mi nespokojeně zakručelo. Já vím, já vím, taky mám hlad… Zabručela jsem na svůj žaludek podrážděně. Rozhodla jsem se zamířit zpátky na jih a doufat, že po cestě narazím na kus žvance.

//Ledová pláň (přes Sněžné hory)

//Zubatá hora (přes Sněžné hory)

Z lození po horách na mě přišla žízeň, takže jsem zamířila zase do nížin, abych našla nějakou řeku nebo jezírko. Usoudila jsem, že bude lepší se napít vody než polykat sníh, to by mi na prázdný žaludek neudělalo dobře. Musím se najíst. Je na čase si zas zkusit zalovit. Povzdechla jsem si posmutněle. Blbý červeňák, nebýt jeho, tak jsem třeba zrovna mohla ohryzávat kost z nějakého úlovku smečky. Nakrklo mě to, ale neprožívala jsem to tolik jako předtím. Měla jsem už o dost lepší náladu a nedokázala jsem říct, jestli to bylo tím, že mě běhání kolem unavilo, nebo tím podivným setkáním. Tak byl to sen nebo ne? Vrtalo mi to hlavou, k žádnému závěru jsem však nedošla.
Místo toho jsem došla k jezírku, teda aspoň jsem předpokládala, že to mělo být jezero. Stříhla jsem oušky, když jsem udělala další krok a slyšela tichounké zapraskání. Tlapkou jsem odhrnula sníh z místa před sebou a uviděla led s pár prasklinami. To nebylo moc potěšující, protože jsem se chtěla fakt napít. Nebylo se ale čemu divit, jezero vypadalo dost malé, tak bylo pochopitelné, že už zamrzalo. Led sice vypadal, že by asi i praskl, kdybych na něm chvilku poskakovala, ale to se mi zaprvé nechtělo, a za druhé bych se namočila nebo se o něj pořezala. Tak tady asi nic no. Švihla jsem otráveně ocasem. Mohla jsem se tak leda sbalit a pokračovat v cestě. Co mělo tohle být za spolčení proti mé osobě? Nic mi nevycházelo, vůbec nic, jen jsem musela furt chodit sem a tam. Začínalo mě to vytáčet. Bude to dobré. Třeba by tady byla nechutná voda, tak mě osud posílá jinam. Nebo u jiného jezera najdu lehkou kořist! Myslela jsem nějak pozitivně, to bylo podezřelé. Sice jsem byla šťastnější, ale vůbec jsem to nebyla já. A to mě otravovalo – jen méně než by mělo.

//Safírové jezero (přes Sněžné hory)

//Sněžné hory

Tlapku před tlapku, jen klid. Připomínala jsem si a zatínala zuby. Vítr se se mnou vůbec nemazlil, a přestože to byl problém a mrzla jsem z toho a všechno, tak mě více vytáčelo, že se se mnou nemazlil vůbec nikdo. Byla jsem zhrzená a smutná, a jistá část mého mozku si uvědomovala, že jsem byla hrozně dětinská a lezla jsem na tu horu jenom proto, abych si něco dokázala. Abych něco dokázala celému světu a obzvláště tomu červenému zvrhlíkovi, který se o mě nezajímal a já se absolutně nezajímala o něj, akorát jen malinko nějakým masochistickým střípkem mé osobnosti. Jo a veškerý obdiv, jaký jsem měla pro sníh byl ten tam. Ne úplně, protože pořád jsem z toho byla malinko naměkko, ale vytáčelo mě, jak mi komplikoval cestu. Studil a močil mi kožíšek, cítila jsem, jak mě tahá na břiše a celkově byl nepříjemný. Možná sem nafoukal i nějaký sníh od nás. Nějaká vločka, která kdysi pohladila Sannu po kožíšku. Zavrčela jsem a prudce zavrtěla hlavou. Tohle byla tak blbá myšlenka. Absolutně nereálná a hloupá a patetická, a já byla ještě víc, protože mi z toho bylo smutno.
A aby to nestačilo, tak jsem si vzpomněla, že si tuhle horu pamatuju. Musela jsem tady už někdy být, jenže jediná doba, kdy jsem se procházela po horách byla, když jsem utíkala před Etneym. Zježil se mi z toho celý kožich. Z toho, nebo z toho poryvu ledového větru, co do mě udeřil. Bylo to tady nebezpečné, pomalu jsem si to začala uvědomovat. Světla ubývalo, už tak jsem šla skoro po tmě, má stezka byla spolehlivá jen tak napůl, k tomu ten vítr a sníh. No prostě jsem mohla jen čekat, že se mi něco stane. Něco nepříjemného – skoro tak nepříjemného jako mé setkání s červeným. Nezaslouží si tolik mé pozornosti. Připomněla jsem si a několikrát se zhluboka nadechla a vydechla.
Vtom mě však do čumáčku praštila zajímavá vůně. Byl to pach vlka, ale tak krásný, že to prostě byla vůně vlka, ne jeho pach. Okamžitě to upoutalo mou pozornost, protože sakra, co já bych dala za to, abych takhle voněla. To by mi pak vlčice padaly k nohám! Možná právě o to jde. Zvážněla jsem. Na jednu stranu jsem byla opravdu zvědavá a chtěla jsem si spravit náladu, na druhou jsem si uvědomovala, že bych měla být extrémně opatrná, obzvláště pokud mě něco tolik lákalo. Čert to vem, stejně už si ubližuju dost. Ta racionální část mého mozku, kterou svou blbostí absolutně neodpálil červený plakala, ale bylo lehké ji ignorovat, když jsem v čumáčku měla tu krásnou kořeněnou vůni.
Jenže i dotyčný skrývající se za ní mě začal brzy vytáčet. Bylo to, jako by si se mnou pohrával. Přísahala bych, že ten vlk běhal kolem mě a schválně se mi vyhýbal, když už jsem ho skoro měla. Nevěděla jsem, jak je to možné, protože vrcholek hory byl plochý a ne úplně obrovský, takže bych měla být schopná ho vidět, ne? Nakonec jsem zavrčela tak, že to snad slyšel i kdokoli v údolí a kecla si na zadek. „Tak a dost! Mám tě plné zuby, buď se ukaž, nebo mě nech být!“ zakřičela jsem přes zuřivý vítr a otráveně se rozhlížela.
„Promiň, to byl jen takový můj prank!“ pošeptal mi najednou někdo do ucha a zase zmizel. Se zavrčením a automatickým cvaknutím čelistí po krku kohokoli, kdo se rozhodl postavit za mě, jsem se otočila a vyskočila zas na nohy. Minula jsem, ale konečně jsem přišla na to, proč jsem si ho předtím nevšimla, i když musel pobíhat všude kolem mě. Ten vlk byl jednak dost mladý, musel být mladší než já, a dost vychrtlý, no hlavě měl kožich přesně té samé barvy, jako sníh který nás obklopoval. Nikdy jsem neviděla kožich tak dokonalé bílý. Koukal na mě modrýma očima a na tváři měl otravný úsměv. Výborně, tohle je přesně to, co jsem potřebovala. Další vlk. Odfrkla jsem si, avšak podivné bylo, že jsem se vlastně ani necítila tak podrážděně. Byla jsem otrávená, ale jen malinko. Že by ta vůně skrývala nějaké feromony, které mi oblbovaly mozek? Třeba celé tohle moje posedlé pobíhání po horách bylo jeho vinou.
„Kdo seš?“ zeptala jsem se namísto toho, abych po něm hned začala ječet urážky a mnohem horší otázky, kterými bych ho osočovala ze všech možných nespravedlností, co se mi dnes staly.
„Jsem Vlčíšek!“ zazubil se na mě, jako by to bylo něco, co bych měla vědět, „Jsem Vlčíšek a mým posláním je plnit vlkům přání! Ale jen v zimě, protože jen tehdy mě můžete spatřit, bídní smrtelníci!“ Celou dobu se hihňal a mrkal na mě, někomu by to snad přišlo zábavné nebo utěšující, ale mě to tak akorát lezlo na nervy. A přesto jsem tak nějak jenom stála a vlastně ani nebyla naštvaná? Bylo to divné, ale na druhou stranu mi to dost pomáhalo držet jazyk za zuby a krotit své jízlivé poznámky.
„Plnit přání?“ zeptala jsem se skepticky, ale Vlčíšek jenom přikývl s dalším jasným úsměvem. „Přesně tak! Samozřejmě mi nemusíš věřit, třeba jsem jenom přízrak tvého mozku vytvořený nedostatkem kyslíku, kdo ví,“ pokrčil rameny, „Ale jestli ne, tak ti přísahám, že ti splním přání, když mi ho laskavě povíš.“ Posadil se a kývl na mě, abych tak taky udělala. Mé tělo poslechlo, protože mu nějaká část mě dala rozkaz. Byla jsem pod nějakým kouzlem? Proč jsem ho poslouchala? Proč jsem ještě nebyla zahryzlá v jeho krku, i když mi minutu zpátky šeptal do ucha? Možná jsem jen od dneška chtěla něco hezkého, tak jsem mu byla ochotná věřit. Nezdál se být jako ostatní vlci – nebo vlčice. Byl opravdu jako přízrak. Třeba je to opravdu jen nějaká halucinace. Povzdechla jsem si a přejela si packou po tváři. Zvážila jsem své možnosti, hned potom svá přání. Za zkoušku asi nic nedám, když už jsem vyšplhala na tuhle zatracenou horu.
"Dobře tak bych teda chtěla, aby zmizeli všichni vlci a zůstaly jen vlčice," vyzvala jsem ho bez váhání. On se jen zašklebil. "Hele Cashmere," oslovil mě a já se ani nedivila, že znal mé jméno - musel být přece jen halucinace, "Takhle to nefunguje. Musíš si přát nebo hezkého, něco pro sebe. Navíc prostě nemám v povaze ostatním ubližovat. Tohle období zimy má být o pohodě a míru, a lásce a společenství, chápeš?" jeho úsměv a celý výraz byl vlídný, trpělivý. Působil mnohem starší, když se takhle díval. Nicméně můj mozek na něj křičel: Ne, nechápu. Tohle jsem nikdy nepoznala, a chci aby za to vlci zaplatili! Beztak si jen chránil vlastní zadek.
„Hele já dneska měla fakt na nic den, dobře? Potkala jsem úplně naprosto odporného vlka, co si hrál na vlčici a jsem v blbé náladě, jo? Takže promiň, ale moc mě nezajímá, jakou máš nebo nemáš povahu,“ stěžovala jsem si a můj hlas zněl víc ufňukaně, než by se mi líbilo. Soucitně se na mě podíval. Proč mi tenhle nevadil? „To mě mrzí, ale tohle vážně nepůjde. Co si přát něco jiného? Vím, že je něco, po čem opravdu toužíš a neudělalo by to radost jen tobě,“ významně se na mě podíval a já věděla přesně, kam tím míří.
"Dobře tak…" svěsila jsem hlavu a přemýšlela jsem, "Tak bych chtěla znovu potkat sestru." Přestože to byl obrat o sto osmdesát stupňů, vlk nevypadal vyvedený z míry, jen jakoby byl na moment zmatený. Vypadalo to, že chce něco říct, ale na poslední chvíli se rozhodl mlčet. "Dobře, to bych určitě mohl zkusit zařídit. Chce to jen trochu štěstí a toho já mám zrovna dostatek!" ocas se mu vrtěl sem a tam, až jsem se bála, že si ho vykloubí. Moment, já se bála? O vlka? Sakra, já musela být na pokraji udušení se.
„Nicméně k tomu tvému prvnímu přání… jsi silnější, než si myslíš. Třeba jednou budeš dost silná na to, abys dosáhla svého bez cizí pomoci. Ne, že bych si to přál, vlastně doufám, že někdo změní tvůj názor, na vlky, ale-“ Cvakla jsem mu zuby před ksichtem, aby zmlkl. Neměla jsem na něj nervy. Jindy bych ho možná opravdu kousla, ale byla jsem nějaká klidnější. Asi už mi začínají umírat buňky, že jsem taková. „Chápu, dobře? Ale mlč. Na tohle opravdu nemám náladu,“ zavrčela jsem a málem po něm fakt skočila, když se na mě podíval pohledem plným lítosti. „Dobře, jak si přeješ. Buď hodná, dobře? Jinak se ti přání nevyplní.“ A najednou, s posledním úsměvem, se vlk rozplynul ve větru, jako by se snad změnil v chumel vloček.
Zamrkala jsem, zavrtěla hlavou, ale ne, vlk byl opravdu pryč. Wow, tohle bylo opravdu něco. Skoro tak dobré jako ten trip na poli s Elorou. Ještě jednou jsem nevěřícně zavrtěla hlavou. Už mi z toho horského vzduchu asi bylo fakt blbě. Takže jsem začala opatrně sestupovat zpátky do nížin.

//Jezero Nä'hi (přes Sněžné hory)

//Ragar

Možná, ale fakt jen možná, jsem tak půlku svého rozumu nechala v lese. Spíše jsem o něj byla připravena, dobře, na tom tolik nezáleželo, prostě se to muselo nějak stát, protože z jakého jiného důvodu bych lezla v zimě do hor? A dost vysokých, jo jako. Začalo to malými kopci a skončí to vrcholem světa. Odfrkla jsem si. Tyhle hory měly aspoň tu výhodu, že tady někdo přede mnou vyšlapal cestičku. Byla už trochu zapadaná sněhem a místy mizela, ale lepší než nic. Stačil mi jeden pohled dolů, abych věděla, že spadnou opravdu nechci.
A můj mozek na druhou stranu, ten se hned vrhl k přemýšlení o věcech, na které jsem neměla sílu. Přála jsem si najít nějakou smečku. Opravdu. Takový život jsem znala, i když to nebylo ideální, ale Sanna a vlčice, i Elora tady, všechny říkaly, že smečky jsou obvykle jiné. A i kdyby nebyly, tak… Ne, nechtěla jsem zase žít tak jako předtím. Jenže jsem začínala mít pocit, že alternativou bylo nežít. Bylo by to jednodušší, a kdo ví, třeba bych našla smečku, kde by vládly vlčice. Nedávalo mi to sice moc smysl, ale třeba? Mohla jsem snít. Jenže ta smečka, co jsem našla… Inu, nemusela být špatná, pochopitelně, ale nechávali si na území toho zvrhlíka. To o nich dost vypovídalo, ne? Jaký typ vlků by toleroval někoho takového? Možná bych se měla dívat dál, hledat dál… Jenže zima přituhovala a já se potřebovala najíst. Nebo spíše budu brzy potřebovat jíst a pochybovala jsem, že se o to zvládnu postarat sama. Bylo by fajn, šance tady byly, ale no… Umřu sama a nemilovaná. Povzdechla jsem si, a že všechen svůj smutek vinila toho vlka. Kdybych jen narazila na doslova kohokoli jiného!
Do těla se mi zahryzával mráz tolik, co se mi do mysli zažírala melancholie a nejistota. Pozvedla jsem zrak, mé oči opět byly vlhké, jak mi do nich foukal ledový vítr. S úctou jsem vydechla. Přede mnou se rozprostírala malá plošinka zapadaná sněhem a všechno v mém těle mi říkalo, že tenhle sníh je věčný. Nikdy netaje, to bylo prostě nemožné. V mé mysli nebylo pochyb o tom, že tady sníh netál už několik let, že tady ležely vrstvy prastarého sněhu přikryté tím novým. Vzpomínky věků. Něco na tom mi přišlo hrozně romantické. Ten stejný sníh, který mi přišel křehký a pomíjivý tam na těch kopcích dole tady ležel jako symbol věčnosti. Zvláštně mě to dojalo. Nebo jsem byla jen opravdu unavená a utrápená. To spíše. Chtěla jsem ho však vidět více, možná se v něm i trochu vyválet, ačkoli mi začínala být zima i přes můj hustý kožich. Nemůžu se zastavit tady. Nakopla jsem se a dala se opět do kroku. Viděla jsem stezku vedoucí ještě víc. Musel přede mnou ležet nejvyšší vrchol tohohle pohoří a já nehodlala od této výzvy vycouvat. Něco mě tam táhlo, jako bych byla zhypnotizovaná.

//Zubatka

//Armanské hory (přes Ageron)

Začínala jsem uvažovat, jestli jsem se náhodou nezbláznila. Nebo jestli mi hloupost červeňáka taky nějak nesrazila inteligenci. Co to byl za nápad lézt na hory, a k tomu ještě v zimě! V zimě, kdy byly zapadané sněhem – a jakože zapadané. Jestliže sníh na těch kopcích předtím zmizí s prvním oteplením, tady tomu snad nepomůže ani tropické vedro. Nevěděla jsem ani, jak by se sem dostalo. Instinktivně jsem cítila, že tenhle sníh je jiný než ten předtím. Odolnější. Tenhle jen tak neroztaje, ačkoli se nachází blíže slunci. Nevěděla jsem ani, jestli to něco ovlivňovalo, ale na tom nezáleželo. Tohle byl sníh hodný obdivu. Až mi bude přes léto vedro, stavím se tady. Rozhodla jsem se, protože mi bylo jasné, že i v parných letních dnech bych si tady mohla postavit sněhuláka. Nebo se mi jen motala hlava řídkým vzduchem a námahou a všechno jsem prožívala víc, než bylo zdrávo.
Nehodlala jsem tentokrát šplhat až na samý vrchol hor. Byla jsem dost vysoko i bez toho, navíc bych tam měla překrásný výhled na noční oblohu, bez kterého se obejdu. Nepotřebovala jsem se cítit ještě menší, než už jsem se cítila. Nic jsem nedokázala. Jen ho trochu škrábnout a i to byla náhoda. Svěsila jsem hlavu. Hněv vůči vlkovi se teď stáčel na mě. Byla jsem jen zklamáním. Co bych teď dala za to, aby si mě k sobě zavolala nějaká hodná vlčice, nechala mě zavrtat se do jejího kožíšku a řekla mi, že jsem to zvládla dobře, že to nevadí… Ale o tom jsem mohla jen snít. Proč jsem měla takovou smůlu? Připadala jsem si, jako bych za celý svůj pobyt zde potkávala pouze vlky. Vždyť jsem narazila jen na Thiu a Tayne! A Tayne navíc byla nemocná a určitě si mě už ani nepamatuje… Z té myšlenky mi bylo upřímně do pláče. Sotva jsem zadržovala slzy a kopala před sebou sníh. Bylo mi fakt na nic. A dokonce jsem selhala i v tom si najít nějaký domov – no, domov, spíše místo, kam bych se mohla vracet, a kde by mě třeba krmili. A taky bych tam nebyla sama, což bylo asi to hlavní, co jsem chtěla. Ačkoli jsem se snažila, už jsem se tomu nemohla vyhnout. Jak jsem zatočila, abych pokračovala ve své cestě po horách této krajiny, tak se i má mysl stočila k úvahám o smečkách.

//Sněžné hory

//Erynij (přes Lesík topolů)

Musela jsem zpomalit. Motala se mi hlava a od tlamy se mi kouřilo, jako bych byla drak dusící se svými vlastními plameny. Oheň. Kdybych ovládala oheň, mohla bych své nepřátele spálit na prach a sledovat je, jak je unáší vítr. Ušklíbla jsem se a neubránila se mírně sadistickému zasmání, které se mi vydralo z hrdla. Jenže já neovládala plameny, ale pouze právě onen vítr, a i to nestálo za řeč. Zamračila jsem se. Jemu to šlo. Samozřejmě, že mu to šlo, byl to samec… Kdybych já dokázala co on, už by ležel na zemi rozlámaný na kousky. Kdybych jen tak dokázala tvořit bouře jako on. Jak jsem se vzdalovala od lesa, utichala i bouře, což mě ještě víc přesvědčilo o tom, že za ni mohl on. Nepřipouštěla jsem si, že by to mohla všechno být jen náhoda.
Zároveň jsem neutíkala jen dále od lesa, ale i výše. Sníh mi už nekřupal pod tlapkami, protože ho tady bylo o dost víc, propadala jsem se do něj. Ne moc, přesto to stačilo k tomu, aby mě to naštvalo. Dneska to nebyl takový problém, měla jsem mizernou náladu od toho, co jsem poprvé toho červeňáka spatřila. Nechtěla jsem mu ani říkat jménem, které jsem si přesto vyryla do paměti. Musela jsem znát jeho jméno a sbírat informace nebo něco… plán jsem opravdu neměla, ale zatraceně moc jsem mu chtěla zničit život, nebo mu ho vzít. Sni dál. Povzdechla jsem si s mírným zavrčením.
Při vrcholku hor, kopců, čehokoli tohle bylo, leželo sněhu na zemi mnohem více. Vytáčelo mě to. Všechno se mě dneska snaží jenom naštvat. Schválně jsem dupala o to silněji, abych to bílé svinstvo připleskla k zemi. Nemohla jsem se dočkat jara. To pořád bude dost chladno, aby mi bylo dobře, ale sníh začne tát a květiny pokvetou. Roztaje to tady, že jo? Zamračila jsem se a nakopla malou hromádku v mé cestě. No, co mi bylo po tom, stejně jsem nehodlala se nijak extrémně tahat po horách. Stejně jsem z něj tak nějak nemohla spustit oči. Asi jsem se prostě jen chtěla soustředit na cokoli jiného než na předchozí události. Třpytil se a vlastně nebyl tak špatný, jen kdyby mi nezavazel v cestě. Stejně zmizí jen trochu vysvitne slunce. Pomyslela jsem si. Skoro jsem mu přála záhubu, jako bych snad měla odpor ke všemu, co bylo jen trochu křehké. Ironické. Povzdechla jsem si dlouze a skoro měla chuť se do toho sněhu svalit a poplakat si. Nevěděla jsem, co dělat. Měla jsem bordel v hlavě, v srdci, byla jsem úplně vyčerpaná, ale zároveň kdybych si opravdu lehla, akorát bych se trápila myšlenkama a to teda fakt ne. Rozhodla jsem se pochodovat, dokud nepadnu vyčerpáním, zamířila jsem teda k dalším horám.

//Ragar (přes Ageron)

//Borůvka (přes Mahtaë)

Ledový vítr mě pálil v plicích, štípaly mě z něj oči, až mi slzely. I svaly začínaly pomalu protestovat a žadonit o pauzu. Byla to chvilka, co jsem se přinutila zničehonic sprintovat pryč, ale bylo to přesně to, co jsem teď potřebovala. Tlapkama jsem se odrážela od země vší silou, jako bych se zem snažila zadupat… do země? Na tom nesešlo. Prostě jsem si potřebovala nějak, jakkoli vybít svou frustraci a nepřemýšlet. Nechtěla jsem myslet na toho vlka, jenom vzpomínka na to, že někdo takový ve světě existuje stačila na to, aby se ve mně opět začala vařit krev a měla jsem chuť se otočit a vtrhnout tam znovu a řvát na něj trochu víc, dokud mu konečně nepřepne a nezačne rvačku.
Připadala jsem si bezmocně. Nic jsem nedokázala. Sice jsem našla území smečky, ale sakra, jaký případ jsem tam našla. A pak jsem nezmohla stejně nic. Vlk byl pořád naživu, pořád si na něco hrál. Nedokázala jsem ho ani vyprovokovat k souboji, abych mu pocuchala srst nebo víc. Krvácí kvůli tobě. Připomněla jsem si však a dmula se pýchou. Jak jen jsem toužila po tom, aby se mi ta samá krev rozlila po tlamě a stékala mi dolů hrdlem. Trochu mě to děsilo. Maličko. Nikdy jsem nic takového necítila, tak jsem z toho byla celá nesvá, no na druhou stranu mi to přišlo i tak nějak přirozené. Existence toho vlka byla proti přírodě. Bylo to zvrácené – on byl zvrácený. Já se snad fakt otočím a… Zavrtěla jsem hlavou a sotva to vychytala, abych sebou nehodila o zem, jak jsem zakopla o kořen stromu. Očividně jsem potřebovala trochu více pohynu, abych zapomněla a uklidnila se. Naštěstí se přede mnou tyčily hory.

//Armanské hory (přes Lesík topolů)

Musel si o mě myslet, že jsem neuvěřitelně hloupá. Nepřekvapovalo mě to, nemrzelo, už bych ani nic jiného nečekala. No jasně, jen bouře. Nemůžeš po mně jen tak skočit, ale magii ti nikdo nedokáže. Kéž bych dokázala slovy vyjádřit, jak moc jsem jím pohrdala. „Bouře, jasně,“ zavrčela jsem, ale už o dost tišeji. Najednou když jsem to vlkovi vytkla, se bouře pomalu začala uklidňovat. To určitě byla jen náhoda, prostá shoda náhod, samozřejmě. Je tak blbej… má to být součást toho jeho divadla? Sakra, ten si fakt musí myslet, že jsme úplně hloupé. Zatnula jsem drápy do zmrzlé země. Musela jsem se uklidnit. Nemohla jsem být agresorem, nezvládla bych to, a navíc vlk měl přece jen navíc i tím, že měl za sebou smečku.
A taky si trval na svém. Kdyby to bylo tak jednoduché. Držela jsem se, a byla jsem na sebe sakra hrdá, že jsem to zvládala. Ne, že bych nechtěla odejít, upřímně jsem nechtěla ani dýchat stejný vzduch jako ten vlk a dívat se na stejné nebe, ale sakra nemohla jsem se jen tak otočit a jít. O to mu přesně šlo! Protože zezadu bude lehčí mě napadnout. Třeba nějak svolával smečku, nějak… nevím, magicky, a všichni se na mě vrhnou. Třeba jsou všichni stejní jako on. To bych se raději zabila. Věděla jsem však, že bych měla jít. Nechtěla jsem riskovat, že nás tady najde někdo povolanější a tenhle zmetek přírody mi zkazí šance. Stojí mi to vlastně za to? To bylo něco, nad čím bych měla ještě popřemýšlet. „Neskončili jsme,“ zavrčela jsem na něj, když jsem začala couvat mezi stromy. Dále jsem ho propalovala očima, dokud jsem na něj už neviděla. Jednou ho opět najdu a… a co? Nevěděla jsem, neměla jsem ponětí o tom, co přesně byl můj cíl, věděla jsem jen, že mu chci ublížit. Když jsem usoudila, že mě opravdu nepronásleduje otočila jsem a vyběhla pryč. Studený vítr a pohyb trochu pomáhaly na mé rozrušené nervy.

//Erynij (přes Mahtaë)

Vlk jen dál stál na místě a zíral na mě očima, které byly tolik podobné těm mým. Jenže zatímco ty mé byly něžné a utrápené, ty jeho jsem viděla pouze jako zbraně, které mnou pohrdaly a shlížely na mě odněkud z vrchu. No tak už něco udělej. Pobízela jsem ho v mysli zoufale. Svaly se mi napínaly k prasknutí. Věděla jsem, že jestli brzy něco neudělám, zblázním se. Ale vlk jen dále stál a sledoval mě. Byl tohle nějaký jeho plán? Věděl, co se mi honí hlavou? Měla jsem tak akorát chuť mu uhryznout hlavu, jen kdybych nebyla tak slabá. Kdyby mi dal sebemenší záminku… Dělej, prosím.
Vítr se kolem nás zvedl. Vlastně už to asi tak šlo nějakou dobu, jen jsem si toho já všimla až teď. Nestojí mi za tolik pozornosti, tak proč mu ji dávám? Vichr mě řezal do tváří a nechával stopy po celém mém těle. Připadalo mi, jako by v něm byly uvězněny tisíce malých jehliček, které se do mě zabodávaly a snažily se mě roztrhat na kousky. Bylo těžké dýchat nebo otevřít oči, což mému stavu nepomáhalo. Nemohla jsem bojovat proti vlkovi i větru zároveň. Měla jsem co dělat, aby se mnou vítr necloumal z místa na místo. Připadala jsem si, jako bych byla zase vlče, do kterého všichni jen strkali, odhazovali ho z jejich cesty a bylo jim jedno, jestli mu svou sílou neublížili. Zase mě jen někdo šikanuje. Slyšela jsem, jak stromy pláčou a praskají pod poryvy větru, jako by snad volaly o pomoc. Příroda mi připomínala místo, kde jsem vyrostla. Znělo to tam stejně – jen pláč a zoufalství.
Přála jsem si být jako ten vítr. Něžný vánek a zároveň ničivá bouře, která nediskriminuje, která dokáže zničit cokoli, a kohokoli, jí stojí v cestě. Byla to přece má magie. Kdybych nebyla takový slaboch, mohla jsem tuhle bouři ovládnout. Zavrčela jsem, avšak i ten zvuk byl odvát větrem. Beztak má slova nebyla důležitá a nic neznamenala. Začínala jsem být vyčerpaná. Příliš dlouho jsem byla napjatá a teď jsem ještě bojovala proti větru, který jako by se mě odsud snažil vyhnat. Vzduch, uvědomila jsem si, nebyl pouze mou magií. Zvedla jsem opět zrak k tyrkysovým očím vlka stojícího naproti mně. Vločky, co mi foukaly do očí, mě v nich pálily a slzela jsem, musela jsem se na něj ale podívat. „Ne? Tak co je tohle všechno?“ zavrčela jsem a kývla kolem nás, na přírodu ohýbající se pod poryvy větru. Mé tělo už nemělo ani sílu se ježit. Vichřice mi kradla vzduch z plic a tlumila má slova, ale já neměla problém křičet dost nahlas na to, aby mě i ten vlk slyšel, i kdyby neposlouchal. Bouře jen sílila a stromy kolem nás dále kvílely a sytily tak mou paniku. Ouška se mi otáčela za zvuky praskání. Připadala jsem si, jako bychom snad za chvíli měli stát na mýtině. „Chceš nás snad oba zabít?“ zeptala jsem se ho trochu nevěřícně. To bylo jeho ego opravdu natolik křehké, aby to chtěl skončit jen proto, že jsem ho prokoukla? Jenom proto, že jsem mu řekla, že je hloupý a ani kdyby chtěl, nemohl by nikdy pochopit, čím si vlčice procházejí? Kéž bych mohla říct, že to bylo patetické. On a ten šedý… Proč si musí na něco hrát? Proč mají potřebu předstírat, že se o vlčice zajímají? Nevěděla jsem, co se to tady šíří za nemoc, ale nelíbilo se mi to. Nic se mi tady nelíbílo.

Sledovala jsem ten malý potůček červené, který se skrýval ve vlkově rudé srsti. Slušel mu, jako by měl takhle vždy vypadat. Měl by na sobě mít nějakou značku toho, čím je – hnusným lhářem bez špetky úcty. Byl horší než vlci u nás doma, o dost, a to je co říct. Chtěl by sis pořád hrát na vlčici, kdyby ti dělali, co dělali nám? Co dělali našim matkám? Nebylo to dost. Zasloužil by si horší postih. Nejlepší by bylo ho promenádovat přes celý zdejší kraj a všem ho ukázat. Varovat před ním ostatní vlčice, ukázat jim, co je skutečně zač.
A stejně měl nějaký problém se mnou. „Svině jsem jenom, když se musím bránit,“ odsekla jsem mu. Ale to nebylo něco, co by mohl pochopit. On byl jedním z nich, jak by mu mohlo dojít, že i pouhá existence vlků znamená pro vlčice ohrožení života. Nemohl. A to bylo přesně ono. Proč jsem se s ním ještě bavila? Stál mi vůbec za to? Pravděpodobně ne, no já nikdy neměla kontrolu nad svými emocemi a ty mnou právě teď cloumaly jako bouře. „Zaprvé – řekl jsi, a zadruhé já řekla, že tady nic špatného nedělám a jestli se ti nelíbí, že tady jsem, tak s tím něco udělej. Nemám jediný důvod tě poslouchat,“ zavrčela jsem na něj, ačkoli to byla lež. Ta věc mezi jeho nohama byla sama o sobě pádný důvod ho poslouchat, ale já právě teď nepřemýšlela. Chtěla jsem jen záminku mu ublížit a nechat si ublížit. Dokázat si zas jednou, jak odporní vlci jsou, i když on toho byl tak nějak ztělesněním i při pouhém postávání na místě.

Tělem se mi rozlila čirá a nefalšovaná radost, když jsem viděla, a hlavně i slyšela, jak se má koule sněhu a bordelu rozpleskla vlkovi po tváři. Možná by se mi více líbilo, kdyby se aspoň snažil uhnout, no takhle se mu to trefilo přesně do čumáku a sníh a větvičky a kamínky měl všude. Dokonce začal i krvácet – malinko, ale přece. V mém srdci se rvala pýcha a strach. Věděla jsem moc dobře, jací jsou samci, když je jeden vyprovokuje. Věděla jsem taky, že proti němu nemám šanci, tak proč jsem si připadala tak uspokojeně? Zaslouží si to. Bráníš svůj druh, měla bys být hrdá. Děláš úctyhodnou práci. Jen vzpomínka na to, jak o sobě mluvil byla dost na to, abych chtěla vzít ještě víc bahna, ještě víc štěrku a písku a čehokoli, co by mu mohlo ublížit a házet to po něm. Sakra, klidně bych se po něm vrhla i sama, jenže – jenže. Pořád to byl on. Ať už si hrál na cokoli. A já se bála. Třásla jsem se napětím z bitvy euforie a teroru v mém nitru. Nebo očekáváním? Možná jsem chtěla, aby na mě zaútočil. Třeba jsem čekala právě na to, protože sama jsem na to byla až moc zbabělá, ale potřebovala jsem to ze sebe dostat. Všechnu nenávist, kterou jsem chovala k jeho druhu, a ke slabosti toho svého.
Bylo vidět, že ani jemu má slova nebyla ukradená. Dobře, to bylo moc dobře. Vypadal jinak. Více jako vlk, teď když si hodlal stát za svým. Dokonce i jeho hlas byl jiný, nižší a hrubší, hlas samce. Samolibě jsem se nad tím ušklíbla. „Vidíš, tímhle skutečně jsi – vlkem,“ řekla jsem s důrazem na ono poslední slůvko. „Když mě tady nechceš, tak proč s tím něco neuděláš? Hm?“ provokovala jsem ho, „Je to proto, že vlčice jsou hodné a poslušné a nikdy by nikomu neublížily? Tím mi chceš dokázat, že to nehraješ? To se budeš muset snažit víc.“ Zase jsem cítila, jak se ježím a vrčím. Ztěžka jsem dýchala, chtěla jsem, aby něco udělal, cokoli. Nemohla jsem se ho dotknout jako první, prostě ne. Byl nedotknutelný, dokud mi sám nešel po krku. Pohledem jsem ho téměř žadonila o to, aby něco zkusil.

Bolo to ako by do mňa uderil blesk. Cítila som, ako sa mi postavil každý jeden chlp na tele a úplňa ma vyplo v hlave. Nemohla som spustiť oči z tej odpornosti čo sa mi spravila na kožuchu. Ako by sa mi to vysmievalo. Propalovala som to pohladom, no ono nič! Ďalej to tam bolo a ziaralo to na mňa zpätky. Sivý chlp. Jedna jediná sivinka, ktorá tam nemala byť. Nie jeden z mojich pekných strieborných chlpů, ktoré sa lesknú ako mesiac na nebi, alebo vlnky pod ziarou hvezd. Nie. Proste akýsi divný mrtvý chlp bez lesku, bez ziare, hrubý a nepríjemný, ktorý bol naozaj zločinom proti životu samému. Konkrétne proti mojmu životu. A to som taká mladá! V najlepšiech letech, plná sil a elánu! Ako si moje telo vobec može dovoliť mi toto urobiť? Takú zradu by som od nej nikdy nečakala. Krmiem ho, starám sa o nej, sakra, veď sa o svoju srsť starám každičký deň! Udržujem ju čistú, kúpem sa pravidelne, dokonca sa i snažím loviť, aby som mala dosť živin pro ňu, do prkený ohrady! A ona mi toto zrobí...
No lenže čo teraz s tím? Mohla by som tu odpornosť vytrhnúť, to áno, ale veď to by bolelo a ešte by som si mohla vytrhnúť aj zdravé chlpy a to je totálne neprípustné. Nie, naozaj, toto bolo to najhoršie čo sa mi v živote stalo. Odmietala som žiť s tou nechutnou pripomienkou staroby na tele. Proste sa hodím z útesov či čo, hádam nemám na výber. Bolo teda rozhodnuté. Už sa jen akosi dopracovať k mori či tam niekam a švihnúť sebou dole. No šťastena stála pri mne a stačilo sa iba otriet o strom a jeho drsná kúra tu sivú blbosť z mojho kožuchu dostala. Málom som ju radosťou oblúzala.