Gallirea - Příspěvky uživatele

Dobře, asi beru zpátky, že mě nerozčiloval tolik jako ostatní. Nevěděla jsem, co ho to najednou popadlo, že jakmile jsme byli jen sami dva v jeskyni, tak měl potřebu hrát si na největšího citlivku a předstírat, jaký je slušně vychovaný, nebo že se v jakékoli míře zajímá o mě nebo mé dobro. To je musí doma všechny učit. Co to má sakra být? Spíše bych ocenila, kdyby mluvil přímo a choval se, jak se chtěl chovat. Kdyby to tak dělali všichni, protože tohle mi už začínalo lézt na nervy. „Ne, to fakt není,“ odpověděla jsem mu kousavě, „Cashmere.“ Na oplátku jsem se mu taky představila, když už jsem zjistila, že on je Parsifal, což bylo zbytečně dlouhé jméno pro vlka. Jako by si potřeboval něco dokazovat, nebo z něj mělo dělat něco víc. A ještě tady šaškoval s jakousi úklonou, byť někde v hloubi duše mě to asi potěšilo, protože já si sakra zasloužila, aby se mi ostatní klaněli.
Pars se začal zajímat, jestli by mi mohl být ještě nějak nápomocen. Nezaujatě jsem se na něj podívala. „Ne,“ pokrčila jsem rameny. Měla jsem své maso, měla jsem úkryt, kde jsem mohla pomalu uschnout a schovat se před větrem, víc jsem toho snad ani nepotřebovala. Jen společnost, jenže pokud byl mou jedinou možností tady tenhle… No uvidíme. „Můžeš mi to tady trochu představit, když se tady tak vyznáš,“ nadhodila jsem po chvilce uvažování. Momentálně jsem ze všeho nejvíc potřebovala jakékoli informace o místě, kde jsem se ocitla. Jediné, co jsem zatím věděla jistě bylo, že je to tu ohraničeno mlhou a je to tu obrovské, což mi bylo dost k ničemu. Jo a že jsou tu smečky, kde berou i vlky, co si hrají na vlčice. Otřásla jsem se hnusem a raději na to nemyslela, než se naštvu.

//Medvědí řeka (přes jih Mahtaë)

Následovala jsem vlka s masem stále pevně mezi zuby. Bolela mě z toho čelist, ale nedalo se nic dělat, takové skvělé maso jsem nemohla jen tak nechat ležet. Úplně jsem cítila, jak mě naplnilo silou a živinami, a jak je mé tělo vstřebává a posílá je rovnou do srsti, která teď určitě bude i přes nejkrutější zimu hezky nadýchaná a heboučká. Těšilo mě to, ačkoli by to teď pro mě mohlo být nevýhodou. Zpozorněla jsem, jakmile jsem ucítila pachy dalších vlků a vrhla podezřívavý pohled k světlému. Nezdál se tím jakkoli rozptýlený a vedl nás dále, pryč od těch dalších vlk, kteří zde nejspíše hledali úkryt. Stejně se mi to nelíbilo a před jeskyní, kam nás dovedl, jsem se zastavila a na moment zastavila, abych se ujistila, že z ní necítím žádné další vlky. Ale i kdyby, tak co bych dělala? Nemohla jsem si vybírat. Byla jsem promrzlá a potřebovala jsem se schovat před větrem, takže jsem tam nakonec stejně vlezla i se svým masíčkem. Aspoň to vypadalo, že bych se odsud v případě potřeby mohla jednoduše dostat – pokud se tady z mladého nevyklube zkušený bojovník.
Ukázalo se, že není odsud, nicméně tvrdil, že se tady vyzná, takže na tom byl stejně lépe než já. Jak jinak. Převrátila jsem očima v duchu. Samozřejmě, že se tady vyznal, když se mohl volně pohybovat, kam se mu zachtělo beze strachu, na koho narazí. Já se sice zatím taky mohla toulat, jak se mi zachtělo a zatím jsem přežila ve zdraví, ale to byl nepodstatný detail. Dříve či později se něco muselo stát, o tom jsem nepochybovala. „A ty ses mi snad představil?“ odpověděla jsem mu podrážděně. Nic jiného jsem ani nečekala, vlci vždycky chtěli informace bez toho, aby o sobě oni sami něco prozradili.

Znovu se mě snažil přesvědčit, že ta jeho skrýš je jen kousek a není se čeho bát. Fakt jsem netušila, jestli vypadám tak naivně, nebo jestli tak vlci vidí všechny vlčice, ale budiž. A i kdyby to opravdu nebylo daleko, tak mi to mohlo být jedno. Nezáleží na tom, jestli se mi něco stane tady, támhle vedle, nebo na druhé straně světa. Leda by to bylo důležité pro vlky, hmmm. Jak ten jejich mozeček asi funguje? Škoda, že jsem neměla koho se zeptat. Snad kdybych našla nějakou zkušenou vlčici, ta by mi dokázala poradit! Třeba ta okřídlená u jezera… povzdechla jsem si zasněně kolem svého magického úlovku a následovala vlka. Zatím jsem na sobě nepociťovala nic divného a předpokládala jsem tedy, že maso bylo prostě jen hrozně dobré. Musela to být nějaká odměna za všechno, čím jsem si tady procházela. A kdo jsem byla, abych ji odmítla?
Ostražitě jsem sledovala naše okolí a držela se téměř vedle vlka, tak abych měla dobrou pozici, kdybych mu potřebovala skočit po krku. Zároveň jsem dávala pozor, že se kolem nás nikdo nepohybuje, ani tady nejsou stopy po dalších vlcích. Nepředpokládala jsem, že by měl nějaké extrémní magické schopnosti takhle mladý, ale stejně jsem si dávala pozor na jakékoli známky čehokoli podivného. Kdyby to maso přičaroval on, už by se chlubil. Uklidnila jsem své náhlé pochyby. „Jsi zdejší?“ zahuhlala jsem s plnou tlamou, ale snad mi šlo rozumět. Bylo by dobré zmapovat, jestli je tady více rodů, jako zmiňoval Etney, a tenhle vypadal dost mladý, tak se tady mohl někomu narodit.

//za Parsim

To mi toho fakt moc řekne. Převrátila jsem očima na jeho odpověď. Možná to byla moje vina, že jsem to tady pořádně neznala. Možná spoléhal právě na to, že jsem byla další hloupá vlčice, se kterou by si mohl dělat, co chtěl, jen by ji dotáhl do jeskyně. Nebo mě hodlal obětovat nějakým svým kamarádům, nebo tím něco dokázat své smečce nebo rodině nebo já nevím. Nevěděla jsem vůbec nic a vytáčelo mě to. Ani přemýšlet jsem pořádně nemohla, protože zima mě příliš rozptylovala. Asi nebudu mít na vybranou. Uznala jsem neochotně. Nebyla jsem z toho vůbec nadšená. Část mě by tady raději umřela, než se nechat někam odvléct, ale měla jsem toho ještě tolik, co jsem chtěla udělat. Znova jsem si vlka prohlédla a usoudila, že je dobře, že je tak mladý. Ještě neměl čas vybudovat si pořádně svalovou hmotu. Kdyby na to přišlo, snad bych mu dokázala utéct – pokud si nezavolá kamarády, nebo nás tam už nečekají.
„Řekni mi něco, co sama nevím,“ zabručela jsem a raději se dále ládovala masem. Bylo opravdu výborné, a jak se mi pomalu plnil žaludek, začala jsem se malinko zklidňovat. A nebo mě už dostával ledový vítr a ztrácela jsem energii. Beztak jsem nebyla tak agresivní, jak bych ráda, a to mě taky frustrovalo. S dalším poryvem ledového větru se má vůle zlomila. „Fajn, kde je ta tvoje jeskyně,“ povzdechla jsem si poraženě, přesto jsem ho dále propalovala pohledem. Nemohla jsem dovolit, aby si myslel, že s ním jdu z jakéhokoli jiného důvodu než z nutnosti. Nehodlala jsem tady však kýtu nechat, takže jsem ji čapla taky. Jestli něco zkusí, prostě mu ji hodím pod nohy nebo něco. Třeba dá přednost jídlu než mě, i když jsem nad tím pochybovala.

Vlk se raději držel dál, přesně tak, jak by měl. Nelíbil se mi, ale na rozdíl od těch ostatních hlupáků, co jsem tady potkala, si na nic nehrál a rovnou oznámil, co se mnou má v plánu. To jsem dokázala ocenit. Když nic jiného, aspoň byl upřímný a neskrýval kým je. Jen mě trochu překvapovalo, že si takhle věřil už takhle mladý, no na druhou stranu můj bratr pravděpodobně nebyl o nic lepší, ne že bych s ním kdy mluvila. Ouško mi sebou trhlo do strany, jako by se odtamtud linul nějaký zvuk. Na vteřinku jsem si dovolila tím směrem podívat, ale nic jsem neviděla. I vzduch jako by se změnil. Začala jsem mladého podezřívat, jestli na mě nezkouší nějaké triky jako červeňák, a to více jsem se naježila. Něco ve mně při tom všem kliklo, jako by se mi ulevilo na duši, netušila jsem však, co to znamená, má mysl byla zase plně soustředěná na vlka přede mnou, který mezitím začal specifikovat, kam mě to chce odvést. Musela jsem se nad tím zasmát. Lepší místo pro jakákoli nehorázná zvěrstva se mnou plánoval si snad ani vybrat nemohl. „Jasný, nech mě hádat, je skrytý před zraky všech ostatních a dost daleko, aby mě nikdo neslyšel volat o pomoc, co?“ promluvila jsem hořce. Buď to, a nebo je to někde, kde se můžou všichni zastavit a dívat se. Tak či tak je to past. Připomněla jsem si, abych nezapomněla, ale to nic neměnilo na tom, že jsem solidně mrzla a nebylo to příjemné. Mé odhodlání zůstat na mrazu sláblo s každou sekundou.
Trochu však zesílilo, když mě najednou do čumáku praštila lahodná vůně, ze které se mi začaly sbíhat sliny. Jak jsem nedávala pozor na nic jiného, než na vlka přede mnou, zjevila se přede mnou kýta. Pořádný kus masa, který si přímo žádal o to, aby ho někdo sežral – o to více hladová vlčice jako já. Nevíš, jak se tady to maso vzalo, mohlo by být otrávené… Snažila jsem se zastavit se, ale bylo to bez šance. Nespustila jsem oči z vlka ani tehdy, když jsem se sklonila a ukousla si pořádný kus té dobroty. Bylo to výborné, chybělo tomu jen nějaké to teplíčko, abych nemrzla, nehodlala jsem to tady však jen tak nechat, nebo se s tím tahat a následovat vlka. Sama jsem byla dostatečnou kořistí, nemusel dostat i vlčici i jídlo. Sem tam zavrčením a jinak ostrými pohledy jsem mu dávala jasně najevo, že se nehodlám dělit.

Nelíbily se mi jantarové oči toho vlka, ani to, jak světlý byl. Skoro splýval se sněhem, kdybych si ho nevšimla, určitě by po mně skočil ze zálohy a sám mě hodil do vody, abych se začala topit a byla oslabená a poddajnější. Měla jsem štěstí. Zachvěla jsem se zimou – nebo mi přeběhl mráz po zádech, nebyla jsem si jistá. Tak či tak jsem se potřebovala schovat před větrem, než z toho budu mít nějaké následky. Snažila jsem se však stát v klidu a nedávat své trápení příliš najevo. To poslední, co jsem potřebovala, bylo před mladým ukázat sebemenší náznak slabosti.
Kdybych mohla, spálila bych ho pohledem na prach, když ke mně chtěl přistoupit blíže. Měl jediné štěstí, že si to rozmyslel. Nelíbil se mi. Jeho kožich vypadal přesně jako bratrův. Určitě to taky bude nějaký rozmazlený idiot, který v životě nepoznal bídu. „Nic mi není,“ odsekla jsem mu přes drkot zubů. Tohle vážně nebylo dobré. Nemohla jsem to však přiznat jen tak jednoduše. „Les si můžu najít i sama, je jich tu plno. Kam mě to chceš tahat a proč, co?“ zavrčela jsem na něj a naježila se. Sakra vždyť to tu byl samý blbý les, tak co si tady hrál na spasitele? Na druhou stranu pokud byl takhle upravený, mohla jsem předpokládat, že má nějaké zázemí, kde bych mohla uschnout lépe než tady – ale tak to bych mohla kdekoli. Bylo to do jisté míry lákavé, nevěděla jsem však, jestli dost na to, abych mu na to kývla. Pokud jsem se nepletla, tak jsem nebyla daleko červeňákově lesu a jen z té představy, že bych se nacházela kdekoli poblíž něho mi bylo nevolno. Tenhle je aspoň ochotný něco dělat, ne mě jen vytáčet a urážet. Nebylo to sice žádné plus, ale aspoň jsem ještě neměla chuť mu rozpárat hrdlo.

//Midiam (přes jezero)

Pokračovala jsem v cestě a hned se cítila mnohem lépe, když už jsem nevypadala jako absolutní prase. Sem tam se to na mě pořád lepilo, ale budiž. Možná tím odradím kolemjdoucí samce. Nebo si budou myslet, že jsem snadná kořist. Zvažovala jsem, jaké jsou mé šance a pravděpodobnosti, no nakonec mi došlo, že bude nejlepší si představovat tu horší variantu a být na ni připravená. Pochopitelně jsem tedy začala přemýšlet nad tím, co bych dělala, kdyby se ze mě zase stala lovná zvěř. Nemusela jsem si své okolí moc prohlížet, aby mi došlo, že bych se vrhla do řeky nebo spíše přes řeku. Problém však byl, že jsem netušila, jak bych to udělala.
Tahle řeka byla o dost prudší než ta předtím, hlavně tady však nebylo tolik šutrů na přeskakování. Ty předtím byly sice hrozně vratké, no rozhodně lepší než nic. Tady jsem pár vyčuhujících skalek taky viděla, ale vypadaly hrozně kluzce a ani nebyly tak velké. Stejně je na mě ještě trochu bláta a někde to zkusit musím. Jestli někdy fakt budu muset zase utíkat, bude lepší být připravená. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla, krátce se protáhla a šlo se na věc.
Problém nastal hned s prvním skokem, kdy mi to podjelo a já zahučela půlkou těla do vody, takže jsem se sotva vytáhla na ten kámen. Málem jsem si u toho zlomila drápek! Otřásla jsem se a hned litovala, co jsem to měla za nápad. Sice tady nefoukal silný vítr, ale na mém promočeném těle to nebylo vůbec příjemné. Tak jo, výborný. Fakt skvělý. Zavrčela jsem si, a upřímně jsem tímhle prvním neúspěchem byla tak zhrzená, že jsem prostě skákala dál bez opatrného plánování, protože to očividně stejně nepomáhalo. Taky to podle toho vypadalo. Jednou jsem si smočila celé zadní nohy, pak jenom ocas, pak mi to ujelo a spadla jsem pod hladinu celou hlavou a krkem. V podstatě jsem stejně nakonec vypadala, jako bych se v řece koupala, komplet durch mokrá kromě malého místečka mezi lopatkami. Nedávala jsem mu však velké šance, že suché vydrží.
Nakonec jsem se však přece jen dostala na břeh a mohla se důkladně oklepat a zařvat na řeku pár nadávek. Měla bych se někam schovat. Byla jsem si toho moc dobře vědoma, no bohužel jsem neměla kam, tak jsem prostě šla dál. Byla jsem zhrzená a uražená, vůbec ne v náladě na společnost, jenže to by jeden neuhádl, snad za prvním rohem jsem narazila na dalšího vlka. Skoro. Ještě by to chtělo trochu vyrůst, ale už to nebylo malé vlče. A jak jinak, byl to vlk. „Na co tak koukáš?“ zavrčela jsem na něj, i když vlastně ještě nestihl nic pořádně udělat. Zatím. Nepochybovala jsem o tom, že jen otevře tlamu, tak mě vytočí.

//Kiërb (přes Mahar)

Byla sice zima a půda byla tvrdá a promrzlá, nicméně to močálům vůbec neubíralo na jejich nechutnosti a já se teď táhla krajinou špinavá a odporná. Dost mi to srazilo náladu, byť se mi dařilo se nad to nějak povznést, na chvilku, než mi pohled opět spadl k mým odporným zabahněným tlapkám a já měla chuť dát se do pláče. Bláto se mi přilepilo na nohy prakticky po celé délce, aspoň mi to tak přišlo, takže se mi blbě šlo, a ještě jsem za sebou nechávala hnědou cestičku, jak jsem se prodírala sněhem. Na jednu stranu to bylo fajn, že mě to aspoň trochu očistilo, no na tu druhou to vypadalo prostě odporně a já byla jen ráda, že kolem nikdo není, aby to viděl. Tohle je tak potupné. Zavrčela jsem a znova se paranoidně rozhlídla, jestli kolem mě nikdo není.
Samozřejmě jsem šla celou dobu podél řeky, ve které bych se mohla umýt, ale zrovna dvakrát jsem netoužila po tom, aby mi nohy umrzly. Nebyla sice dost zima na to, abych se třásla mrazem ve svém hustém kožichu, ale ledová voda by byla výzvou i pro mě. Takhle mě ale nikdo přece nemůže vidět! Argumentovala jsem naopak a když jsem našla místo, kde by se řeka dala přejít suchou tlapou, s trochou štěstí, rozhodla jsem se to trumfnout a dostat se na druhý břeh. Když se mi bude dařit a nenamočím se, bude to fajn – když ne, zbavím se bahna. V podstatě to bude dobré tak či tak.
Postavila jsem se předníma na první kámen, který jsem hodlala využít, ale k mému nemalému překvapení jsem cítila, jak se pode mnou zavrtěl. Znejistěla jsem, snažila jsem se však zůstat v klidu. Asi jen blbě ležel, to se stává. Očima jsem dále hledala nejlepší cestu, jak se dostat na druhý břeh. Bude to náročné, ale budiž. Musím zkusit štěstí, připomněla jsem si, a ještě jednou si zopakovala, že i když spadnu, tak se prakticky nic neděje. Jen budu mrznout. Švihla jsem ocasem a vyskočila na kámen celou svou váhou. Zase se pode mnou zahýbal, což mě rozhodilo, protože jsem už byla připravená skočit. Zamračila jsem se na něj a zkusila jsem to znovu. Podařilo se, dokonce jsem i přistála na dalším šutru, který se nějak podezřele houpal. Ne dost na to, abych spadla, přesto to však nebylo příjemné. Hlavně mi zajely tlapky pod vodu, což mě jen dále přesvědčovalo o tom, že se asi zvládnu nekoupat. Proč jsem se vlastně nevyválela ve sněhu? Zarazila jsem se na kameni a zírala do prázdna. Občas jsem byla fakt hloupoučká. S větší opatrností jsem tedy přeskákala na druhý břeh jen trochu pocákaná ledovou vodou a s omrzajícími tlapkami, a tam jsem se pořádně vyválela ve sněhu a dostala ze sebe nejhorší bahno a špínu. Styděla jsem se i za ty skvrny, co jsem tu nechala, tak jsem se vydala zas dál.

//Medvědí řeka (přes jezero)

//VVJ

Ta řeka mi byla povědomá. Teprve po chvilce mi došlo, že to byla ta řeka, kde jsem se starala o Tayne a pomohla jí uzdravit se. Pousmála jsem se nad tou vzpomínkou. Byla jsem za to na sebe opravdu hrdá! Vždyť jsem sotva přestala být vlčetem a už jsem pomáhala dospělým, no není to super? Zajímalo mě, jak je na tom asi teď. Ráda bych ji našla, vždyť mě nechala se k ní tulit a všechno, jak by mi mohla nechybět? Neměla jsem však jak, navíc jsem měla úplně jinou misi, a to sice najít svou sestru. A kde jinde začít než u řeky? Všichni jsme museli pít a tahle se ani nezdála tak strašidelná a prudká. Co však bylo strašidelné a znervózňovalo mě to, bylo to ticho. Nebyla jsem zvyklá na tiché noci. Svět se mi sice zdál v zimě tišší, ale až takhle? Ne, to prostě nebylo přirozené. Připadala jsem si zase jak to vyplašené vlče, co utíkalo z domova, jako kořist. Nervózně jsem stříhala ušima, ovšem bez výsledku. Neslyšela jsem absolutně nic. Zima je mrtvá, nebudou tu bzučet žádní hmyzáci, a je chladno, takže většina tvorů někam zaleze. Napadlo mě, že bych se taky mohla někam schovat, ale na to už bylo pozdě. Nehodlala jsem riskovat, že v takové tmě vlezu do pelechu nějakému medvědovi, nebo ještě hůře samci. Nehodlala jsem se tím však více zabývat, jako by se mi veškerá zamýšlená negativita vypařila z hlavy. Bylo to zvláštní. Asi jsem se díky tomu měla lépe, ale bylo to podezřelé. Pokrčila jsem nad tím rameny, protože jsem netušila, co jiného dělat.
Místo toho jsem hodlala využít toho, že jsem konečně našla nezamrzlý zdroj vody a pořádně se napít. Sklonila jsem hlavu k řece a vyplázla jazyk, že se jako napiju, ale to se ukázalo jako blbý nápad. Překvapeně jsem uskočila, no ovšem u toho jsem zalapala po dechu ještě než jsem stihla jazyk vytáhnout, takže jsem začala kuckat. Ta blbá voda byla ledová! Nevěděla jsem, co jiného jsem čekala, no ani jsem se nedokázala seřvat, protože jsem se dusila. Připadalo mi to, jako bych kloktala ježčí bodliny. Bylo to nepříjemné a pálilo to, až mi vyhrkly slzy do očí. Bylo to skoro jako topení se, na což jsem si nutně nepotřebovala vzpomenout, ale tak stejně jsem měla v očích slzy, tak bylo jedno, proč jich tam pár přibude. Kašlání však pomáhalo, na rozdíl od toho, když se jeden topí, a brzy už jsem si jen tak odkašlávala a nadávala v duchu na zimu a ledovou vodu. Žízeň jsem měla pořád, takže mi nezbývalo než to zkusit znovu. Tentokrát jsem byla připravená a teplota vody mě nezaskočila, a tedy jsem si příjemně svlažila podrážděné hrdlo. Všechno se mě tady snaží zabít. Vlci, hory, voda… Pomyslela jsem si zhrzeně a taktak odolala pokušení do vody naplivat. Jako by to něco vyřešilo.
Šla jsem ještě chvíli po proudu řeky, jenže to nikam nevedlo. Nikde jsem necítila ani náznak stopy po mé sestře, takže jsem to tady vzdala a rozhodla se zkusit štěstí jinde. Napadlo mě, že jsem to moc nezkoumala na jihu, tak se třeba schovala tam? Určitě tam budou mít mírnější zimu, takže by to dávalo smysl… Potěšená svým chytrým uvažováním jsem změnila kurz na jih a nechala čumáček, ať mě vede.

//Midiam (přes Mahar)

Mladá teda prý měla podobné přání jako já – dokonce mě příjemně překvapilo, jak chtěla svým přáním pomoct vlčicím, které měla ráda a o vlcích se ani nezmínila. Možná náš druh přece jen má nějakou budoucnost. Ušklíbla jsem se spokojeně nad dalším důkazem toho, že vlci vážně nestáli za to, aby se o ně kdokoli zajímal – a že to pozná i relativně mladý jedinec. Ještě chvilku jsem se dívala na okřídlenou, ale byl tady hrozný chaos a nebyla jsem připravená čelit takové kopě vlků, takže jsem usoudila, že udělám nejlépe, když se půjdu ještě chvilku někam procházet. Netušila jsem, co bych měla nebo mohla dělat, tak jsem se vrátila k tomu, co jsem měla pořád tak nějak v plánu, a to sice hledání sestry.
Vydala jsem se tentokrát na východ k řece, které tam tekla. Přitom mi v hlavě doznívala konverzace s Ismou. Sice jsem jí povyprávěla o Vlčíškovi, ale nelhala jsem jí náhodou? Vždyť jsem si sama pořád nebyla jistá, jestli byl pravý nebo to byla jen halucinace ze směsi hladu, vyčerpání jak fyzického, tak mentálního, a řídkého vzduchu. Měla jsem spoustu důvodů, proč pochybovat o tom, že co se tam odehrálo bylo pravé, a ne jen sen. Zaprvé byl to vlk, že jo, a proč by se vlk vůbec zajímal o to, co chce nějaká vlčice? Jasně, aby ji mohl nějak zmanipulovat, nebo využít, hlavně když viděl někoho jako jsem já nebo Isma – mladé, ještě naivní a hloupé, teda aspoň se to tak říká… Jenže on nic takového nezkusil. Nemohla jsem však věřit tomu, že by se ptal, protože ho to fakt zajímalo, nebo proto, že by fakt plánoval ta přání splnit. To bylo jednoduše nemožné. Takže jsem se spíše přikláněla k tomu, že ve skutečnosti neexistuje a má hlava si ho jen vysnila. Bylo by to mnohem jednodušší, kdybych se ho předtím dotkla. Pomyslela jsem si a malinko si za to vynadala. Cítila jsem sice jeho dech na svém uchu, když mi do něj předtím šeptal, ale to klidně mohl být jen vítr. Nemohla jsem si být jistá, když jsem po něm neskočila a nezahryzla se do něj. A to byla druhá věc… celou dobu, co jsem tam byla, a vlastně o potom, od té doby, jsem se cítila tak nějak lépe. Klidněji. Myslela jsem si, že mě nějak hypnotizoval, nebo že v jeho pachu byly nějaké divné feromony, ale ono asi ne, když to pořád trvalo, a to jsem byla mimo jeho dosah už nějakou dobu. Tak že by přece existoval? Dovolila jsem si připustit tuto možnost, ale jen na malou chvíli. To, jak se choval a co sliboval, totiž vůbec neodpovídalo tomu, co jsem věděla o samcích a jak se obvykle chovali. No zase kdo jiný než nějaký zimní čaroděj nebo co by žil tak vysoko v horách…
Ze všeho toho přemýšlení mě začínala bolet hlava – navíc tady byla ještě záhada toho, co říkala Isma. Mluvila o Životu, Životovi? Mluvila o tom jako o někom. Připomnělo mi to, že toho o světě, kde jsem se ocitla, moc nevím. Frustrovalo mě to, jenže jak jsem asi měla dostat informace, když jsem se svým štěstím vždycky narazila na někoho, jako byl Etney nebo ten červeňák? Raději jsem na ně zase rychle zapomněla a spěchala pryč podél řeky, abych se uklidnila.

//Kiërb

Mladá tvrdila, že se o sebe zvládne postarat. No budiž, já si to v jejím věku asi myslela taky, navíc ona na rozdíl ode mě dokázala upoutat pozornost okřídlené, takže očividně byla schopnější než já. Uvědomovala jsem si, že kdybych se s nimi šla klouzat nebo co to tam předstírali, mé šance by se zvětšili, ale odpuzoval mě ten obrovský vlk. Na toho jsem ještě nenasbírala po střetu s červeňákem síly. „Budu ti muset věřit,“ pousmála jsem se. Přesto mě zajímalo, odkud se tady vzala, čistě pro zajímavost, abych měla přehled, který mi zoufale chyběl, no na to byl ještě čas.
Vlčici mé vyprávění chytlo a zasypala mě vlnou otázek. Jedna z nich mi obzvláště utkvěla v paměti, protože jsem neměla absolutně ponětí, o čem to sakra mluví. Nedávala jsem však nic znát, protože já tady byla prakticky dospělá a zasluhovala jsem si nějaký respekt. Musela jsem se aspoň tvářit, že všechno vím a všechno znám. „Jo, přesně jako ten je,“ odtušila jsem, ale řekla jsem to s takovou jistotou, jako bych přesně věděla, o čem mluví. „Nevím, jestli je tam nějaký limit, ale když se mu moje první přání nelíbilo, tak mě donutil ho změnit,“ pokrčila jsem rameny, možná bude lepší, když se jím se svým přáním nesvěřím, „Ale najdeš ho támhle v těch horách. Je na té úplně nejvyšší.“ Kývla jsem k severozápadu, nebo aspoň přibližně tím směrem. Ismu však i zajímalo, jestli jsem si něco přála a detaily ohledně toho. „Přála, no moje přání je takové dost… komplikované, takže mu ještě dávám čas. Chtěla bych někoho znova potkat, takže ho nejdříve musí najít i Vlčíšek, aspoň myslím,“ vysvětlila jsem ve zkratce bez toho, abych se v tom moc rýpala. Tohle vlče by mi sotva dokázalo pomoct. „Máš ty představu, co by sis přála?“ zajímala jsem se a mentálně se bila za to, že jsem si raději nepřála nějakou vlčici, co by mě pomazlila, abych nemrzla.

Tak Baghý, jo? Zaťala jsem pevněji zuby, abych se nezačala usmívat jako nějaký idiot. To by mi dobrou vizitku fakt neudělala, a ještě by to mohlo Ismu vystrašit, to jsem prostě nemohla riskovat. Raději jsem ignorovala, jak zběžně zmínila, že vrazila do jednoho z těch vlků – předpokládala jsem, že myslela toho medvěda – úplně jako by se nic nestalo, bez špetky strachu. Všichni jste tady nějací stateční… Zamračila jsem se na zlomek vteřiny. To jsem opravdu byla jediná v celé téhle krajině, kdo měl ze samců zdravý respekt? Nejspíše. Ale kdybych tam šla, ten vlk do mě narazil a já se rozplakala, třeba by mě těmi křídly objala… Musela jsem se hodně rychle zastavit od těhle myšlenek, jinak bych se asi rozpustila. „No to nevím, ale děkuju, že mě tak podporuješ,“ zasmála jsem se krátce. Ještě mi řekla, že se ztratila své pečovatelce ve vánici a ve mně jen malinko hrklo. Takže to nebyla jeho vina? No, to nic neznamená. Určitě toho byl schopný taky, jen se náhodou držel zpátky. „Jseš si jistá? Klidně bych tě mohla doprovodit,“ nabídla jsem se, protože jsem to musela hrát na více stran, no ne? Tady Baghý byla zaneprázdněná, kdežto Ismina pečovatelka určitě nemá nic lepšího na práci, než se starat o mladistvé – a to jsem ještě byla tak trochu taky! A přece by péči o vlčata nesvěřili nějaké mladé hlupačce. Vlastně pomoct Ismě neznělo až tak špatně.
Mladá se mě dokonce i ptala na můj lov. Hrdě jsem vypnula hruď. „Trošku to klouzalo, ale stejně jsem to zvládla. Stačilo jen počkat, než se vánice uklidní,“ pokrčila jsem malinko rameny. A taky jsem měla dost štěstí, ale to už jsem nezmínila. Důležitější než to však bylo, že se chytla na mou návnadu a zajímala se, co jsem to tak zajímavého v těch horách viděla. Bylo to docela roztomilé, to jsem musela uznat. „Víš, žije tam takový vlk, ale není jako my! Jmenuje se Vlčíšek a rád dává ostatním dárky, takže jakmile napadne sníh, dá se do práce a plní ostatním, o co si mu řeknou,“ trochu jsem ztišila hlas, aby to jako zůstalo jen mezi námi. Trochu jsem to asi přibarvila, ale to bylo jedno. Takové mladé vlčici to určitě nedojde. „Ale pšššt, čím více vlků o něm bude vědět, tím déle mu bude trvat, než ti splní to tvoje přání, že jo?“ řekla jsem jen tak pro srandu, ale dávalo to smysl, když se nad tím jeden zamyslel.

Toužebně jsem sledovala tu okřídlenou vlčici a žasla nad každým jejím pohybem, i když by mi k úžasu naprosto stačilo i to, kdyby jen stála a dýchala. Mohla jsem jen doufat, že neumí číst myšlenky, jinak by ji asi kleplo chudáka. Nebo by byla polichocena a více se zajímala… Zadržovala jsem úsměv, protože jsem nechtěla vypadat jako nějaký podivín, co sedí na ledu, civí na ostatní a podezřele se na ně usmívá. Ještě navíc, když u sebe měla vlčata, to by si klidně mohla myslet, že jim chci ublížit nebo něco. A přitom já si s nimi jen chtěla vyměnit místo.
No a jedno snad i přišlo mi nabídnout právě to! Tep se mi malinko zrychlil, jen co jsem si to představila. Sice bych preferovala, aby za mnou přišla sama ta okřídlená, ale tak třeba když uvidí, že mi to s touhle mladou slečnou jde dobře, bude zvědavá. Vlčice přece mají rády jedince, co to dobře umí s vlčaty, ne? Musela jsem na to vsadit, protože to byla snad má jediná šance, jak by se mě kus jako ona všiml. „Ahoj, já jsem Cashmere,“ představila jsem se mladé na oplátku. Překvapilo mě, když řekla, že k vlkům nepatří. Na druhou stranu jsem aspoň zjistila, odkud je zbytek vlků – a tím pádem i ta hnědá. Sakra, tak do té smečky potřebuju. Ušklíbla jsem se v duchu, ale navenek jsem se aspoň snažila vypadat klidně a nenápadně. „No, přidala bych se ráda, ale nerada bych rušila. Už tak tam musí být docela chaos,“ pousmála jsem se zdvořile, protože vychování je přece sexy a třeba mě hnědá uvidí, „A jak to, že k nim nepatříš? Neměla by ses v zimě toulat sama.“ Nebo dopadneš jako já… Ne! Já už vlastně zvládla něco ulovit! No i tak, pro jistotu jsem tam tu dobrou radu hodila, že jo.
Vlčice byla fakt zvědavá, hned se i ptala, odkud jsem přišla. Výborná příležitost, jak se jen tak mimochodem zmínit, že umím lovit, trochu se vytahovat. „Přišla jsem támhle od řeky,“ kývla jsem k ní hlavou, „Lovila jsem tam! Chytila jsem zajíce, to jsem dobrá, že jo!“ Zamávala jsem vesele ocasem a nechala se zase trochu zachvátit pýchou. Hele, ale je to vlče. Vlčata mají ráda příběhy… Musela jsem se samozřejmě soustředit hlavně na to, jestli jsem se chtěla tamté hnědé zalíbit. Sama vypadala dost mateřsky – nebo jsem si to jen přála? „Ale předtím jsem byla v horách a tam je takové překvapení, co by se ti mohlo dost líbit,“ mrkla jsem na ni tajemně a zahihňala se. Bylo to hrozně dětinské, ale to vlčata milují, ne? Tohle už sice nebylo tak úplně vlče, ale ještě před sebou měla kus cesty, jestli chtěla být dospělá.

//Mahtaë jih (přes sever)

Držela jsem se řeky a ta mě dovedla až k tomu obrovskému jezeru. Myslela jsem si, že nebude zamrzlé, že na to bylo moc velké, ale asi jsem se pletla, protože jsem už z dálky viděla, jak si na něm partička vlků hraje nebo co. Zimní příroda pro mě dále zůstávala záhadou. Rozhodla jsem se to však prozkoumat pořádně a taky na led vlezla. Opatrně jsem šla dále a dále, dokud jsem si nevšimla, že jezero nebylo úplně zamrzlé celé. Hned jsem se zastavila na místě a začala pomalu couvat. Nehodlala jsem riskovat, že pode mnou tam někde led praskne a já se vykoupu, nebo spíše utopím, v ledové vodě.
Nevrátila jsem se však na pevnou zem na dlouho. Nedalo mi to a musela jsem se podívat, co to ta skupinka dělá. Navíc jsem si všimla, že většina z nich byly vlčice, což mi automaticky zvedlo náladu. Bylo jich tam však příliš mnoho, než abych se k nim přidala, a zdálo se, že se asi znají, když si tak hrají… To jsme u nás nemohly. Vzpomněla jsem si malinko posmutněle na těch pár vzácných chvil, kdy jsem se sestrou taky dělaly hlouposti, než nás někdo uviděl a rychle nás zase zkrotil, ať se chováme a držím klapačky. Nemohla jsem si pomoct a zase si vzpomněla na Eloru a to, co říkala o té své smečce. Kdybych žila tam, mohla bych být taky spokojená jako ona? Mohla bych si tam hrát? Spíše se ptej, jestli bys měla s kým. Zvedla jsem zase zrak k vlkům na ledě a přemýšlela. Byla to docela směska, nějaká malá mláďata, pak mladá vlčice, vlci, jimž jsem nehodlala věnovat pozornost, a nakonec ona. Krásná vlčice v odstínech hnědé a béžové, ale hlavně s křídly na zádech. Nechápala jsem, jak je to možné, takže jsem došla k jedinému možnému závěru – byla pravým andělem! Byla jsem nervózní, a to jsem od nich byla relativně daleko. Možná by ale stálo za to se přiblížit?
Nesměle jsem vlezla zas na led a dávala pozor, aby mi to nepodjelo. I když to by mi třeba přispěchala na pomoc… Zavrtěla jsem hlavou, to byla příliš rozptylující myšlenka, a já potřebovala zůstat co nejklidnější. Raději jsem si sedla a zůstala opodál. Třeba se jí mě zželí a přijde se mě zeptat, jak se mám nebo něco.

//Křovinatý svah

Nespouštěla jsem ze zajíce oči a reagovala na každý jeho pohyb, přesně jak mě to kdysi učily. Musela jsem ho hlavně udržet pryč od toho hustého lesíku, jinak bych byla dost v loji. Cítila jsem sladký adrenalin v krvi, to napětí z lovu, které mi umožňovalo zapomenout na všechno ostatní. Nevnímala jsem nervozitu z toho, že jestli to zkazím, zas nebudu kdoví jak dlouho jíst, ale jen pravidelné bubnování mých tlapek o zasněženou zem, jak jsem ušáka dále pronásledovala.
Zajíc nepřemýšlel a běžel prakticky rovnou čarou, když na jednom boku měl řeku a z druhého jsem mu blokovala cestu k podrostu já, až se nakonec vrhl přes mělkou tůňku. Vtom jsem viděla svou šanci a vyběhla přímo na něj, jak ho voda zpomalila a skočila po něm s otevřenými čelistmi. Skousla jsem a cítila, jak mé špičáky pronikly srstí a kůží, a jak se mi do tlamy rozlila horká krev. Byla jsem celá mokrá a třásla se zimou, ale sakra, měla jsem v tlamě zajíce! Než jsem vylezla na břeh a oklepala se, už jen bezvládně visel a sem tam ještě škubl nohou. Cítila jsem nesmírnou hrdost, no musela jsem se sebechválou počkat, než se najím, protože můj žaludek se už hlasitě domáhal masa.
Spořádala jsem svůj úlovek v rekordním čase, až mě trochu rozbolelo břicho z toho, jak jsem hltala. No to nevadilo, bylo to úplně jedno, protože jsem něco ulovila! Sice jen zajíce, ale zatraceně, to bylo něco! A zvládla jsem to úplně sama! S-A-M-A! Jásala jsem a poprvé za dlouhou dobu se upřímně pousmála. Byl to neuvěřitelný boost mého sebevědomí. Nebo jsem se jen obecně cítila lépe s plným žaludkem, kdo ví. Nicméně mi to taky dodalo sílu a odhodlání se zase postavit a jít hledat sestru. Nebo vlastně jakoukoli společnost. Musela jsem se přece někomu pochlubit, ne? Třeba najdu nějakou hodnou vlčici, která mě pochválí! Uculila jsem se a pospíchala proti proudu řeky.

//VVJ (přes svah řeky)