Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Loterie 8//
//Zelené nory

Tenhle vlk a jeho optimismus hraničící s naivitou. “Samozřejmě, že si to nemyslíš. Nechceš o tom ani přemýšlet,” řekla jsem trhaně spíš jako poznámku k zamyšlení. Protože na to jsme oba tak měli pomyšlení, na zamýšlení se, když jsme šlapali na kopec. Nebyl tak vysoký jako hory, ale s plným žaludkem jsem byla těžší a hůře se mi šlo. Povzbuzovala mě však myšlenka, že bych v nejbližší době nemusela vyhladovět a budu mít dost živin na to, aby se mi nezačala zhoršovat kvalita srsti, což bylo nejdůležitější. Málem to stejně bylo jedno, protože jen mě označil za dobrou lovkyni, zadusila jsem se na vlastní slině. Vzpomněla jsem si na všechny své marné snahy, a svůj epický lov, kdy jsem sotva ulovila zajíce. To jsem byla fakt přeborník. „Díky,“ řekla jsem, když jsem se mohla zase nadechnout, „Ale o lovkyně tam fakt nouzi nemají.“ Leda by se jim už podařilo je všechny utahat a utrápit k smrti, nad tím jsem však nechtěla přemýšlet zase já.
Nevěděla jsem, jestli se mi ulevilo, nebo mě zamrzelo, že už se dále neptal. Sice by mě to otravovalo, no na druhou stranu bych mu mohla ještě chvilku ukazovat, jaká jsem chytrá. Třeba ještě dostanu šanci. Nevzdávala jsem to, stačilo mi vědět, že byla aspoň jedna věc, ve které jsem se vyznala více. Konečně jsme se doplahočili až na vrchol kopce a naskytl se nám výhled na širé okolí. Bylo tady opravdu krásně, pěkný výhled a ne takové mrazy jako na horách. Otočila jsem se k lesům, od kterých jsme přišli. Nedokázala jsem pořádně rozeznat, kde jeden končil, a druhý začínal, asi protože jsem se na ně nekoukala často a pod sněhovou peřinou vypadaly všechny lesy tak nějak stejně. „V létě by to vypadalo barevněji,“ poznamenala jsem. Chyběly mi barvy, dodávaly světu na zajímavosti, ale sníh dělal krajinu téměř smuteční, což jsem také dokázala ocenit.

//Loterie 7//
//Zrcadlovky

Čekala jsem nějaký dramatický příběh, ale nedočkala jsem se, ne tak úplně. Aspoň nejsem jediná, která se ztratila tak blbým způsobem. Abych k sobě ovšem byla fér, já se aspoň ztratila kvůli panice z toho, že mě někdo nahání, ne že kolem mě trochu hřmí. To, že ani mně bouřky nebyly příjemné jsem ignorovala pro prostor k pocitu nadřazenosti. „Máš štěstí, že ses přitom pádu nepolámal. Možná tě tam bratr nechal, protože si myslel, že seš stejně mrtvý,“ podotkla jsem k jeho příběhu. U nás by to tak bylo. Sice tam všichni hráli na to, jak se nemají rádi a položili by jeden za druhého život, ale kdyby se stalo něco takového, bez ohlédnutí by tam toho dotyčného nechali ležet. Vyměnili by se za kus žrádla, kdyby mohli. Takhle to mezi vlky chodilo, vždyť měli spoustu kamarádů a vlčice, kterým mohly rozkazovat. My jsme si zbyly pouze jedna druhé. Dle mého očekávání se i on zajímal, jak jsem se zde ocitla. Nehodlala jsem mu vyprávět celý svůj tragický příběh, tak jsem to zkrátila na prosté: „Utekla jsem od smečky.“ Muselo to stačit, už tak si z toho asi mohl ledasco vyvodit.
Prodírali jsme se sněhem vpřed. Byla jsem ráda, že jsem zmizela z hor, teď už bych to tam nevydržela ani já. Teploty klesaly, slunce se neukazovalo, nechybělo mi to, bylo na tom však cosi poetického. Snažila jsem si nalhávat, že mám raději zimu se vším tím dramatickým vymíráním a krutostí, protože přiznat si, že se mi líbí jaro a rozkvétající květiny bylo svým způsobem hrozně ponižující. Ne ovšem tolik, jako Parsova otázka. „Co má být za dotaz? To co vidíš kolem sebe je zima,“ uchechtla jsem se. Když jsem se nad tím však zamyslela, vlk vypadal opravdu mladě. Klidně bych byla ochotná věřit tomu, že tohle je jeho první zima. Překvapilo mě, když jsem si postupně i uvědomila, že to znamená, že opravdu nic nebo skoro nic o tomto období neví. A to celou dobu mluví tak povýšeně. Povzdechla jsem si, ale něco ve mně se trochu nalomilo a nakonec malinko prasklo. Vinila jsem svou podivně nekonfliktní náladu. „Zima je prostě další období jako jaro, léto a podzim. Je, no, zima, fouká ledový vítr, padá sníh, voda zamrzá a tohle všechno. Nic neroste a je málo zvěře,“ shrnula jsem mu to a snažila se co nejvíc ukázat, že se s ním o tyto informace dělím jen velmi neochotně. Dělalo mi ale malou radost, že jsem chytřejší než on. Najednou nepůsobil tak nebezpečně, když ani nevěděl, co je to zima.

//Vyhlídka

//Loterie 6//

Na mé rýpnutí nereagoval, asi se opravdu nechtěl hádat, nebo na to jen neměl co říct, jak se bránit. Sice jsem se bála, že se ze mě pomalu stávalo monstrum, no zároveň se mi aspoň dočasně dařilo zůstat v klidu a nevyvolávat další konflikt. Ačkoli to by taky mohlo být zajímavé. Co by se asi stalo, kdybych se chovala stejně jako s tím vlkem předtím? Pars očividně preferoval, když jsem byla hodná a příjemná. Poslušná. Jako všichni vlci. Teď když mě upozornil na možné nebezpečí těchto jeskyní, rozhodla jsem se nepokoušet štěstí a nechala to být. Ještě by mě zavedl někam hlouběji do chodeb jeskyní a nechal mě tak ztracenou bloudit, dokud bych nebyla příliš slabá na to, abych se snažila najít cestu ven. „Nikdy jsem takový systém jeskyní neviděla,“ zabručela jsem a byla ráda, že nás místo hlouběji do jeskyní opravdu vede ven. Těšila jsem se na slunce a pro jednou i oblohu nad hlavou.
Slunce jsem se sice nedočkala, ale byla jsem to ochotná ignorovat. Hned jsem se cítila lépe, když jsem nebyla uvězněná někde pod zemí. Pars měl i naplánovanou cestu, kterou jsem mu odkývala. Na různých vrcholcích jsem sice poslední dobou trávila až moc času, ale takhle ve středozemí by to mohlo být užitečné. Měla jsem pocit, jestli jsem na místě, které vzpomínal už nebyla, ale nakonec na tom nezáleželo. Třeba by mi s navigací mohl pomoct on, aby mi ten výhled k něčemu skutečně byl. „Ty taky nejsi místní, tak se nedělej,“ protestovala jsem slabě, ačkoli jsem si říkala, jak mi třeba pomůže. Jak já jsem neměla ráda, když jsem toho věděla méně než kdokoli druhý. Nebo dobře, před vlčicemi by mi to asi nevadilo, ale stejně. „Jak ses vůbec ztratil z domova?“ zeptala jsem se ještě spíše ze zvědavosti. Vypadal, že se tam chtěl vrátit, tak proč by dobrovolně odcházel? Obzvláště když se pořád řídil tím, co ho tam naučila. Aspoň jsem předpokládala, že to byl ten případ, protože taková hloupá a omezující a nesmyslná pravidla by si snad sám nevymyslel.

//Zelené nory

//Loterie 5//

Odolala jsem pokušení mračit se, když nijak nereagoval na mou provokaci. Ani jedinou radost v životě mi nenechají. Pomyslela jsem si, ale tak na to jsem už byla zvyklá. Aspoň mě přestal tolik štvát i on svými naivními kecy. Vlastně měl pravdu, že když jeden zkoumá pouze své nejbližší okolí, bude ho znát opravdu dobře, což mělo své vlastní výhody. Byla jsem si jistá, že to pak šlo využít k celé řadě nechutných věcí, no raději jsem o tom pomlčela. Ještě jedna scéna, jak je on ten nejmilejší a nejhodnější vlk pod sluncem a asi bych se zoufalstvím rozbrečela. Už jsem mu chtěla říct, že pochybuju nad tím, že by tady bylo tolik toho zajímavého, ale to na mě přišel s tím, že bych se touhle sítí jeskyň dostala až k té jeho smradlavé hoře. Nevěděla jsem, kde je, ovšem byla jsem si dost jistá, že není nikde poblíž – na což jsem ho musela upozornit. „To mi nezní, že by to bylo tady v okolí,“ podívala jsem se na něj plná očekávání. Bylo mi úplně jedno, jestli se to stalo ještě před tím jeho hloupým slibem, stejně by mi udělalo radost slyšet, že ne vždy se ho držel.
Souhlasil, že se můžeme jít projít, takže jsem bez váhání také vstala a oklepala se. Vypadalo to, že už jsem suchá, aspoň dost na to, aby mě neofouklo. A i to bych zvládla, jen jsem opravdu chtěla pryč z jeskyně, připadala jsem si tady jako sedící kachna. „Upřímně cokoli, když to nebude řeka,“ pokrčila jsem rameny, netoužila jsem se znovu namočit, „Když to tady máš tak dobře prozkoumané, můžeš mi ukázat nějakou další zajímavost.“ Navrhla jsem, protože jsem si opravdu nedokázala představit, že by tady bylo tolik fascinujících věcí.

//Loterie 4//

Vypadalo to, že ho má slova nepotěšila, což jsem se rozhodla brát jako malé a nepodstatné osobní vítězství. Co že mě tak najednou těšilo, když jsem mohla vlkům jakkoli zkazit náladu? Taková jsem nebývala, nebo ano? Nejspíše ano, jen se to nemělo kdy projevit, když jsem od odchodu z domova prakticky nenarazila na samce a snažila jsem se jim mermomocí vyhýbat. Nebo ze mě místní udělali nějaké monstrum, čemuž bych i věřila – hlavně tamten, nad kterým jsem ani sakra nechtěla přemýšlet, ale i samotné vědomí, že někde na světě existuje, mě vytáčelo k nepříčetnosti. Někdo by se o něj měl postarat, nebo spíše matka příroda by si to měla vyřešit, když něco takového zplodila. Asi nikdy nemám dost marných přání.
Vlk asi taky pocházel z hor, z čehož se mi prakticky neznatelně naježila srst, protože to zase bylo něco, co jsme měli společného. Absolutně to nedávalo smysl, no já vždycky ráda přijmu jakoukoli záminku, proč se nechat otrávit vlčí existencí. Jen mi moc nedávalo smysl, proč by vlci lezli zrovna do hor hledat pomoc, ale možná jsem to špatně pochopila. Nebo si to zařídili tak, abych tam museli chodit hledat pomoct. Napadlo mě, s tím že mladý by o tom samozřejmě nemusel vůbec vědět. To mi dávalo zatím asi největší smysl. Jen bych ráda viděla jeho výraz, až zjistí pravdu. Mezitím jsem aspoň zjistila, proč tomu tak je, že zná jen okolí lesa. Musela jsem se nad tím pousmát. A zase nějaké šlechetné nesmysly. Dej mi s tím pokoj. Choval se přesně jak nějaké vlče. „To musí být hrozná zábava, obcházet pořád jedno a to samé malé kolečko,“ popíchla jsem ho. Na druhou stranu pro mě by to asi mohlo být přínosné… „Tak když jste tam u vás byli tak nápomocní, mohli bys mi to tady po okolí ukázat,“ řekla jsem a dávala si přitom pozor, aby to neznělo jako prosba. Byl to prostě návrh. Už jsem byla suchá a znervózňovalo mě jen tak sedět na místě s vlkem, říkala jsem si tím o problémy.

//Loterie 3//

A tady to je, to jejich věčné vykrucování a kroucení věcí, aby se jim to hodilo. Kdyby nebyla taková úleva vidět ty prasklinky v jeho pečlivě vybudované masce, snad by mě to i znechutilo. Budiž, když to chtěl brát takhle, mohla bych se s ním hádat, že to zase bylo jedno, pokud to ta druhá strana brala jako lež, skoro jsem s tím i začala, ale jaký by to mělo smysl. Když si chtěl hrát na to, že není důležité, co si ostatní myslí, tak prosím. Je to vlk, pro něj to tak důležité asi opravdu není, nemusí být. Vytáčelo mě to, vlčice aby nad tím furt přemýšleli, ale vlci pánové tvorstva se tím zabývat nemuseli. „Nějak moc nad tím přemýšlíš, řekl ti to už někdo?“ rýpla jsem si, tentokrát však bez jakékoli jedovatosti. Skoro to mohlo vyznít jako něco podobného přátelskému popíchnutí, což se mi ani trochu nelíbilo, zpátky jsem to však už vzít nemohla.
V horách nebyl, takže jsem nic nového nezjistila. Mohla bych ho tam zavést, vzpomínky na to místo bych si tím nezkazila, vždyť už mě tam jeden vlk naháněl, ale nebyla jsem si jistá, že se mi chtělo táhnout celou cestu až tam. „Přicházíš o super výhled,“ pokrčila jsem rameny a zbytek si nechala pro sebe. Ještě by se mi vysmál, což by sice bylo fajn, protože by mě to ujistilo o tom, že byl přesně takový, jako jsem si myslela, no asi jsem to tak úplně nepotřebovala. Měla bych si zvedat ego, ne mu ubližovat. „Neomezuje tě žít se smečkou? Asi se nikam pořádně nepodíváš,“ poznamenala jsem při vzpomínce na to, jak se vyznal dost v okolí lesa smečky, ale dále ne. Nechápala jsem sice, proč by tomu tak bylo, vždyť to byl samec, no jak říkal. Bylo to tady divné, jako všude jinde. Kdyby to tady fungovalo naopak, to by bylo něco. Možná bych to mohla zkusit, odtáhnout ho někam daleko od smečky a sledovat ho, jak ztrácí jistotu… To byly jen mé hloupé představy. Možná se mé ego přece jen trochu vymykalo kontrole, když jsem si myslela, že by mohl být nervózní kvůli mně.

//Loterie 2//

Měla jsem pocit, že jestli se budeme takhle bavit dál, začne mě z něj bolet hlava. Jeho uvažování bylo tak naivní, nevinné, uvědomovala jsem si přitom, že hlavně kterýkoli mladý jedinec by měl přemýšlet podobně, být ještě neposkvrněn světem a tyhle nesmysly, ovšem byla jsem příliš zahořklá tím, že já sama to neznala, že jsem mu to měla dost za zlé. „Tak to by sis měl dávat pozor, můžeš lhát a ani o tom nevědět,“ řekla jsem nenuceně, ovšem jak mi to sklouzlo z jazyka, usadila se mi v hlavě myšlenka. Chtěla jsem ho donutit lhát. Nemusel by o tom vědět. Zdálo se, že lhaní pro něj nepřipadá vůbec v úvahu, takže by to nemuselo být tak těžké ho nějak oklamat… Jen mi to asi právě teď nestálo za námahu a neměla jsem na to prostředky. Ale to nevadí, jednou se mi to podaří. Stejně jako se mi jednou podaří vyprovokovat toho červeňáka, aby ukázal svou pravou barvu.
Svůj domov nebránil, pouze poznamenal, že všude je to divné. Konečně něco, na čem se shodneme. Pomyslela jsem si, ale radost mi to neudělalo. Spíše mě to rozhodilo, nechtěla jsem s ním souhlasit. A nemusela jsem, mohla jsem se s ním tvrdohlavě hádat, jenže to bych ze sebe vědomě a vlastní vůlí udělala hloupou, a to mi bylo proti srsti. Zdálo se mi, jako by se Pars snažil celou věc uhrát nějak hezky, abychom se už nemuseli rozčilovat, a ačkoli to na mě mělo přesně opačný efekt, dovolila jsem to. „Tak normální jako kdekoli jinde,“ odtušila jsem, neznala jsem to tady tolik, a to, co jsem zatím viděla, bylo asi stejné jako kdekoli jinde. Pak jsem si vzpomněla na svou vidinu v horách a znejistěla. „Hele, nebyl ses podívat v těch horách na severu?“ zeptala jsem se, jako jsem se ptala ještě před chvílí. Nehodlala jsem se mu tady svěřovat, že jsem tam asi měla halušky, ale třeba by o tom mohl něco vědět. Taky by bylo zajímavé dozvědět se, jestli tam mohl někdo čekat i na tu malou vlčici.

//Loterie 1//

Zdálo se, že mladej hrozně prožívá nějakou svou fantasii o tom, jak je hodný a dokonalý. Nelíbilo se mi to. Možná kdybych se nad tím trochu zamyslela a připustila si, že mi předtím nabídl, že mě odvede do jeskyně a přesně to taky udělal – jenom to a nic jiného – tak bych si zvládla připustit, že možná opravdu není lhář, jenže to jsem jednak nehodlala dělat, a jednak jeden nemusí být hned lhář, že jo. Stačí jen když něco schválně neřekne, nebo šikovně postaví větu. To jsem věděla už od mala, takže jsem stejně jeho proslov brala s rezervou. „A čím ti to pomůže, co? Když budeš mluvit pravdu, ale nikdo ti nebude věřit a bude si myslet, že lžeš, to je pak k ničemu,“ pokrčila jsem rameny. Připadala jsem si, jako bych něco vysvětlovala vlčeti. Jaký jednoduchý život asi musel žít, že tyhle věci nevěděl. Nebo jsem ho možná přecenila a opravdu byl ještě vlčetem.
Nevydržela jsem to a převrátila očima. Opravdu musel být mladý a ztratit se z domu teprve nedávno, že ještě nenarazil na nikoho, kdo by mu tyhle iluze rozbil. Nebo jen nebyl moc chytrý, kdo ví. Zkusil však nakročit k nějakému podivnému kompromisu, což mě zaskočilo z celé naší konverzace asi nejvíc. Malinko jsem přimhouřila a oči a dobře si jej prohlídla. Nehodlal se se mnou hádat o tom, jaký svět skutečně je, ale nedokázala jsem říct, jestli proto, že chtěl dále žít ve svém vysněném světě, nebo proč. Samozřejmě, že máme oba pravdu. On je vlk a já vlčice, naše světy nikdy nebudou stejné. Povzdechla jsem si, ale nechala to být. Nemělo to smysl, a beztak nikoho nezajímalo, co si o tom myslí ten slabší druh. „Musí to tam u vás být pěkně divné,“ zabrblala jsem namísto jakékoli jiné kousavé poznámky. Nemohla jsem si pomoct a nepřemýšlet nad tím, co by ta jeho smečka dělala, kdyby k nim přišel někdo jako já a Sia, ale bylo to dětinské, tak jsem toho nechala. Místo, jaké popsal, prostě nemohlo existovat.

Nerozčiloval se tak, jako červeňák. Zůstal stále relativně klidný, bez vyvolávání bouří nebo vrčení, ale očividně mu má slova nebyla jedno. Možná kdybych zatlačila trochu víc… Stálo mi to ale za to? Nevěděla jsem, co od něj můžu čekat, a kdyby došlo na nějaký souboj, tak bych stejně prohrála. Blýskla jsem očima po východech z jeskyně, ale kterákoli cesta by vyžadovala, abych mu ukázala záda, a to jsem nehodlala riskovat. Stejně jsem nechápala, jak si může tak pevně stát za tím, že nelže, a přitom z tlamy vypouštět takové nesmysly. Kdybych věřila, že vlci mají nějaké svědomí, asi bych si pomyslela, že takhle lžou i sami sobě a zapomenou na pravdu, jen aby dokázali sami se sebou žít, ale já tomu nevěřila. „A není to jedno, jestli lžeš nebo ne, když tomu budu věřit?“ zeptala jsem se ho s mírným úšklebkem.
Zajímalo mě, odkud ten vlk přišel. Fakt by mě to zajímalo, kde ho vymyli tolik, že tomuhle věřil. Nic nebylo takhle růžové a nevinné. Vychovávali takhle i mého bratra? Napadlo mě a musela jsem se tomu v duchu hořce zasmát. Samozřejmě. Asi to tak bude, takhle je vychovají a oni si pak připadají, jací nejsou urození nebo co, ale nezváží pohled té druhé strany. „To se nevylučuje,“ pokrčila jsem rameny. Dojde mu to, jestli není hloupý. Dobře jsem to znala sama. Čím více nás vlčice učily a ukazovaly nám laskavost, tím více jsme se jim chtěly zavděčit a udělaly bychom pro ně cokoli. Umřely bychom pro ně, dokonce jsme se pro ně rozhodly i žít. Pochybovala jsem však, že on tohle zná. Že kdy byl tak zoufalý, aby na něj byl někdo hrdý, nebo mu jen věnoval pozornost, že by byl ochotný udělat cokoli, klidně i roztrhat své vlastní tělo na kousky. Vlci tohle nikdy nepochopí.

Nevěřila jsem vlastním uším, i když ono to nebylo ani tolik o tom, zda jsem tomu, co jsem slyšela, věřila nebo ne, prostě jsem to automaticky vyhodnotila jako lež, protože neexistovala možnost, že to byla pravda. Co to tady na mě všichni zkouší? Konečně jsem se dokázala malinko naježit, ačkoli v mé duši stále zněl ten podivný klid, co se mě už nějakou dobu držel. Odkdy? Snažila jsem se vzpomenout si, ale nedokázala jsem se na to pořádně soustředit, když mi tady tenhle lhal do očí. „To je blbost,“ oznámila jsem mu, „Pohádky vyprávěj raději nějakým vlčatům, já ti na to neskočím.“ To, že by snad někde dokázali žít vlci bez vlčic, to bych mu asi i byla ochotná uvěřit. Sice bych pochybovala, jak poklidný ten život tam je, ale budiž. Že by ale žili bez vlčic, a pak jim pomáhali a starali se o ně? Jo, to sotva. Leda by se mi snažil přetlumočit něco jiného a pouze používal tady ten nevinný jazyk. Muselo to tak být, a to mě rozčilovala. Kde byla jeho upřímnost, se kterou mi prostě oznámil, že mě chce odtáhnout do jeskyně?
Divný pocit, jaký jsem z něj začínala mít, každou chvílí jen sílil. To se snad vyžívají v tom, že hrají hloupé, abychom jim připomněly, že oni jsou tady pány? Už aby je někdo svrhl… Zaťala jsem drápy do země. „Protože vlci rádi využívají vlčice,“ procedila jsem skrz zuby. Nechalo mi to na jazyku jedovatou pachuť. Bylo to dobře, moc dobře, takové malé znamení, že ze mě ten podivný klid neudělal submisivní loutku bez vlastní vůle a mysli. Užívala jsem si ty jemné záchvěvy hněvu, připomínaly mi, kým jsem.

Ačkoli o tom lese vyprávěl tak hezky a snažil se hrozně vykreslit své známé v nejlepších barvách, asi to tam nebylo tak super, od nich chtěl odejít. Vlastně se zdálo, že se od nich snaží trochu distancovat. S tím osazenstvem? Co čekáš? Malinko jsem se ušklíbla. Samozřejmě jsem hodlala hodit celou vinu za to na toho jediného vlka. Spíše jsem zpozornila, když začal mluvit o svém domově. Jestli jsem byla zmatená předtím, tak jsem neměla ani páru, co jsem byla teď. Nosit vodu? Starat se o poutníky? Hlava mi to nepobírala. Měl tohle být nějaký vtip? Snažil se mi tímhle kouskem dokázat, že není jako ostatní a je hodný a starostlivý? Každý přece věděl, že vlci dělají velký prd, sotva si sami ukousnou maso z kořisti ulovené vlčicemi, natož něco, co popisoval on. „To přece dělají vlčice,“ uteklo mi dost nevěřícným tónem, než jsem zase sklapla. Nemluvě o tom, že jsem ještě nepotkala vlka, co by jen tak pomáhal cizím. Leda by po nich něco chtěl, což jsem předpokládala, že bude ten případ i tady. Ale aby se na tom podílela celá smečka? Pak si asi jen vybírají ty laskavosti, co jim ostatní dluží. Je to celkem chytré… Snad se o tom nedozví tam u nás. Už tak to tam byl slizký parchant na slizkém parchantovi. Nebyli dost chytří na to, aby vymysleli něco takového, ale nepochybovala jsem o tom, že by tuhle praktiku velmi rychle a velmi ochotně převzali taky. Zároveň jsem se zhrozila při představě, co by Parsova slova mohla znamenat. Pokud všechno tohle skutečně mají obstarávat vlci, tak co pak dělají vlčice? Z čeho jsou tak vyčerpané, že i vlci uznají, že nejsou schopné dělat tyhle banální věci? Nechtěla jsem o tom přemýšlet, jinak bych nejspíše vyvrhla svůj lahodný oběd a strach by mě přimrazil k zemi. Část mě se chtěla zeptat, ta část, která se vyžívala v tom, že trpím, ale ta druhá, racionální věděla, že na některé věci je lepší se neptat.

Takže ani vlk nebyl zdejší. Nevěděla jsem, jak se ohledně toho cítit. Na jednu stranu se mě předtím Elora snažila přesvědčit, jak jsou tady vlci v pohodě a i smečky, že fungují úplně jinak, než jsem byla zvyklá, ale na druhou stranu tohle místo vyprodukovalo něco jako Etneyho, což dost ubíralo mé ochotě věřit, že to tady měl být nějaký vlčí ráj. A zase pokud byl vlk odjinud, mohl – a pravděpodobně byl – vychovávaný jako můj bratr, jen byl chytřejší a maskoval to. Chvílemi jsem měla pocit, jako bych byla pod nějakým kouzlem. Věděla jsem, že bych se vlka měla štítit a vrčet na něj, no na druhou stranu jsem se cítila nějak moc klidná a bez chuti se hádat a vyvolávat konflikt. Navíc mě přece jen dovedl někam, kde jsem se mohla usušit a ani jednou se mi nepokusil vzít moje maso. Nevěděla jsem, co si o tom všem mám myslet.
Věnovala jsem samozřejmě pozor celé té jeho řeči, protože jsem to místo potřebovala zvážit, ale viditelně jsem se zajímala víc kdykoli padlo slovo o nějaké vlčici. Vypadalo, že je to tam jakžtakž vyvážené, což mě nepřekvapovalo. Pokud alfy chtěly klid ve smečce, musely zařídit, aby měl každý vlk svou vlčici. Zajímalo by mě pak, co dělal Etney – třeba byl takový idiot, protože ho žádná nechtěla, ale to by neměla být překážka, ne? Určitě by si nějakou dokázal podmanit, kdyby chtěl, a možnost, že by nechtěl v mé mysli ani neexistovala. Nechápala jsem nic. Lépe bych udělala, kdybych snila o té jejich Lauře. Bohužel mi to tolik nešlo, když jsem byla v přítomnosti Parse. „Vypadá to, že máte les plný vlků,“ poznamenala jsem místo toho, „A ty jsi vlk, bude tam o tebe postaráno, tak proč se vracet domů?“ Proč jsem byla pořád jen zmatená? Připadala jsem si pak tak hloupě. Jako by se celý svět proti mně spolčil. Vypadalo to, že smečka je dost velká a silná na to, aby se mohla starat o vlastní i cizí vlčata. Mohl by tam žít zabezpečený život, tak proč odcházet? Je to vlk, nic zlého ho tam nečeká. Leda by jeho rodná smečka fungovala jako ta naše a tahle Asgaarská spíše jako to popisovala Elora, to by pak dávalo smysl, že se chce vrátit. Nejspíše by mi udělalo radost, kdyby to tak bylo, Pars hodného a milého hrál až moc dobře.

Už se více nezmiňoval o té smečce vedle té, nejspíše, jeho, ale tak to možná bylo nejlepší. Ještě by mi uklouzlo pár vybraných výrazů, a beztak to nevypadalo, že by to tam moc znal, takže nic důležitého bych asi stejně nezjistila. Mohla bych se ho zkusit zeptat, proč by si vlk hrál na vlčici. Třeba by mi dal nějaký vhled do jejich uvažování. Ušklíbla jsem se pro sebe, ale zůstala jsem zticha. Možná bude lepší, když nerozluštím všechny záhady – nebo jsem se spíše bála odpovědi.
Rozpovídal se však o nějaké té smrduté hoře. Nemohla jsem uvěřit, co všechno tady bylo k nalezení, a o co všechno jsem byla doma okradena. I když asi to bylo pochopitelné, když jsem tam neměla prakticky žádnou svobodu. Více mě však zaujalo to, jak zmínil, že ho tam hřály tlapky. To by se v zimě hodilo. Napadlo mě, že by to mohlo být docela fajn místo pro přečkání zimy, jestli rychle nenajdu lepší řešení. Pokud tam bylo tepleji, snad by se tam mohla i stáhnout nějaká zvěř, třeba by jí nevadil smrad… Bylo to dost hloupé uvažování, nicméně jsem o žádném takovém místě ještě neslyšela. „Společenství? To je dost nóbl název,“ zasmála jsem se, ale pokrčila rameny, „Ale dobré vědět, že je tady více smeček.“ Pomalu se mi v hlavě rýsoval plán, kam bych se mohla vydat, až mi kožich uschne. Už ze mě aspoň přestala kapat voda, to byl první dobrý krok. „Hele, ty asi patříš k těm Asgarským, že? Jaké to tam?“ zeptala jsem se, spíše abych věděla, jestli se mi vyplatí tam ztrácet čas. Byl tam Etney, což byla velká nevýhoda, no pokud byl les dost velký, možná bych se mu mohla vyhnout. Asi byl pořád lepší on, než nějaký trouba, co se hraje na něco, čím není.

Znejistěla jsem nad tím náhlým úsměvem. Preferovala jsem ho bez emocí, to byli vlci vždycky bezpečnější, než když je ovládnout emoce. Vlk mi potvrdil, že Etneyho skutečně zná, a tím pádem jsem odtušila, že také patřil tam do té jejich smečky. Aspoň jsem myslela, že k ní patří i Pars, ale třeba mohl mít jen spoustu porůznu nahromaděných informací. „Jo, to fakt nejde,“ zavrčela jsem a byla tak znechucená, až se mi naježila srst. Aspoň můžu jednu smečku eliminovat z výběru. Pomyslela jsem si ani ne tolik zklamaně, spíše s jistou dávkou nejistoty nad vlastní budoucností. Neexistovala ovšem možnost, že bych chtěla žít na stejném místě co on. A co ten červeňák? Toho bych se taky musela zbavit. Mírně jsem zavrtěla hlavou, bude lepší nad těmihle věcmi přemýšlet až budu sama.
Více než ochotně mi odpovídal na otázky, což bylo podezřelé, ale svým způsobem jsem za to taky byla vděčná. Nasládlý pach, to by sedělo. Vzpomněla jsem si na vůni toho lesa a pach toho vlka. Musela to být ta druhá smečka, o které Pars mluvil. Jak je možné, že tihle exoti žijí hned vedle sebe? Musí to být nejlepší kamarádi. Nepřekvapilo by to, byla by to moc hezká dvojka. „Byla jsem tam, není o co stát,“ švihla jsem podrážděně ocasem. Přesto mi cosi říkalo, že bych se tam měla vrátit. Věděla jsem přesně, co to cosi bylo – chtěla jsem tomu šaškovi ublížit. Varovat před ním ostatním. Jako bych si z toho udělala životní poslání. „Divně páchne?“ zeptala jsem se poněkud zmateně. Opravdu jsem toho tolik neznala, ale to se dalo čekat, když jsem svobodu získala teprve nedávno a u nás to bylo děsně nezajímavé.

Nelíbilo se mi, jak se na mě neustále díval. Jako bych byla jen kus masa, ale ten očividně nechtěl, jinak by slintal nad mou rozjezenou kytičkou. Nepochopím. Povzdechla jsem si v duchu. Možná mi ta jeho poklona přece jen trochu vlezla do hlavy, protože jsem si hned na druhou stranu řekla, že se přece musí dívat na mě, když jsem byla tak překrásná. Vypadalo to, že bych možná mohla mladého k čemusi využít, i když těžko říct, jak užitečný by mi tak mohl být.
Zatím mi aspoň řekl něco málo o okolí místa, kde jsme teď byli. Název té smečky mi byl povědomý, věděla jsem, že už jsem to jméno slyšela, jen si vzpomenout kde… Muselo to být taky někde poblíž, něco se mi vybavovalo. Šedý kožich… Etney! Trochu jsem sebou cukla, když jsem si to uvědomila. On teda cosi povídal o nějakém Sionnovi, ale ten mi byl v tuto chvíli těžce někde. „Na toho zapomeň, ale nežije tam i vlk jménem Etney? Arogantní idiot s odporným kožichem,“ zeptala jsem se s jistou dávkou urgence. Jestli tomu tak bylo, možná by bylo lepší risknout nachlazení venku. Nehodlala jsem riskovat, že mě zase bude nahánět div že ne na druhý kraj světa. No moment, to přece nemůže být ta samá smečka, ve které je tamten blbeček, ne? To by bylo fakt peklo na zemi. Rozhodla jsem se, že odpovědi jsou momentálně důležitější než panika a slepé prchání, takže jsem se přiměla zklidnit dost na to, abych mluvila bez pěny u huby. „A nenachází se v okolí i jiná smečka? Dost blízké téhle Asgaarské?“ doptala jsem se ještě, protože jestli se nějakým zázrakem opravdu jedná o jednu a tu samou smečku, byla jsem odhodlaná nějakým zázrakem ovládnout sílu plamenů a vypálit celý ten les a každý jeho strom.