Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Asgaar (přes Midiam)

Každou chvílí jsem se ohlížela zpátky k lesu, jestli tohle všechno nebylo pouhou součástí jejich plánu, jak si více užít můj lov – dát mi naději, dopřát mi pocit, že jsem svobodná a přechytračila jsem je, jen abych pak byla o to víc zdrcená, když mě doženou a ustřihnout mi křidélka. Nezdálo se, že by tomu tak bylo, přesto jsem zůstávala ostražitá. Jeden nikdy neví, kdy vlkům přeskočí, a co je v takovém stavu nenapadne. S trochou štěstí všichni zmizeli na hranice řešit konflikt s tou červeňákovou smečkou a bude po problému. Ušklíbla jsem se nad tou představou. Nevypadal jako dobrý bojovník, určitě by při takovém sporu zdechl jako první a svět by byl hned o něco víc v pořádku.
Ať jsem běžela, jak dlouho jsem chtěla, nikoho jsem v patách neměla, takže jsem zvolnila tempo a dovolila si krátkou pauzu na přemýšlení. Kam vůbec můj běh směřoval? Nevěděla jsem. Tak to asi bylo vždycky, že jsem se dala na útěk bez toho, abych měla kam utíkat. Co teď… Povzdechla jsem si. Nebyla jsem o nic blíže tomu, abych měla místo, kam mířit. Opatrně jsem zdvihla pohled směrem k obloze a hned ho zase sklopila. Jasný, tohle byla ta nekonečná pláň. Ježila se mi z ní srst, nebylo se tady kde schovat a připadala jsem si, že mě soudí i sama nebesa. Prostě parádní místo. Dále jsem bezcílně bloudila směrem k jihu, když vtom mě napadlo, že jsem se shodou okolností rozběhla směrem, který mi předtím ukazoval Pars. Ten jeho bůh! Napadlo mě, až jsem se musela radostí usmát. Přeci jen jsem měla nějaký cíl cesty. Podívat se, jak to teda fakt bylo, když toho Pars nebyl schopný, se mi zdálo jako to nejlepší, co bych momentálně mohla udělat, tak jsem se do toho pustila.

//Ježčí mýtina (přes Tenebrae)

Věděla jsem, že je něco špatně, jen co jsem si uvědomila, že nemám otevřené oči. Já… usnula? Upřímně by mě to nemělo překvapit tolik, jako mě to překvapilo, s mým neustálým běháním po horách, taháním té lahodné kýty, zmoknutím, zimou a tak vůbec. To bylo ovšem jedno, protože mi hned doplo, kde a hlavně s kým kolem jsem usnula. Vyskočila jsem na nohy tak prudce, že se mi málem zamotala hlava. Byla jsem sama, naštěstí, a celá. Hned jsem zkontrolovala celé své tělo, ale fakt, měla jsem všechny čtyři nohy, ocas, hlavu, obě uši, obě oči, čumák, srst jsem také měla všechno, akorát zapadanou sněhem. Zdálo se, že jsem vyvázla bez jakéhokoli zranění. Což bylo… podezřelé. Snad to bylo ještě horší, než kdybych se probrala a zjistila, že jsem mrtvá. Kde je Pars? Napadlo mě, protože on byl ten poslední, koho jsem si pamatovala. Světlý vlk však nebyl nikde k nalezení, a to bylo možná taky dobře.
Neváhala jsem tedy dále a dala se na útěk, dokud jsem měla možnost. Problém by přece byl, kdybych se tady dále procházela – navíc sama – ne, že odsud prchnu, ne? Ve vzduchu se navíc držela divná vůně, asi tady budou mít dost práce, než aby se věnovali jedné cizince, co chce jen zmizet z jejich lesa. Přesto jsem na hranicích zaváhala, a ještě jednou se za lese ohlédla. Nic se mi nestalo, navíc ta návštěva šla mnohem lépe, než když jsem minule zavítala na území smečky… Zavrtěla jsem hlavou. Sotva jsem se probrala, teď nebyl čas na důležitá rozhodnutí, rozhodně ne dříve, než se pořádně dám dohromady.

//Středozemka (přes Midiam)
//A opožděně děkuju Parsimu za hru ♥

Cítila jsem se divně z toho, jak mi prostě věřil. Minimálně to tak vypadalo. Nakonec nejspíše neměl důvod pochybovat, o tom, co jsem mu řekla. Možná se více soustředil na to, že jsem taky nevěděla všechno a v duchu si ze mě dělal srandu. Tak to muselo být. Aspoň toho pořád vím více než on. Změřila jsem si ho pohledem, ale nezírala jsem moc dlouho, protože, no, nevypadal, že se cítí nejlépe. To bylo více než pochopitelné, mě se ta zima taky nelíbila. Mohla jsem mu být jen vděčná, že mě sem vzal – měla bych mu být vděčná, ale má hrdost mi to nedovolovala. Možná maličko. Spíše jsem však byla zhrzená, že on má nějaké takové místo a já ne.
Zněl jinak, když jsme se začali bavit o nevyhnutelných úmrtích. Asi to pro něj nebylo příjemné téma, pro koho ano, sama bych se tomu asi raději vyhnula, ale svým způsobem mě těšilo, že to tak prožíval a nelíbilo se mu to. Mohla jsem aspoň předstírat, že jsem odolnější. I tak jsem to nechala být a raději si ho poslechla, jak mluví o té druhé smečce. Musela jsem se uchechtnout, když zmínil, že jsou tam vlci divní. „Ani nevíš jak,“ prohodila jsem a mírně ztuhla při vzpomínce na červeňáka, „Asi je nechávají na pokoji, aby to od nich nechytli nebo něco.“ Mrazilo mě při představě, že by tady pobíhalo víc takových vlků. Nechápala jsem, jak můžou žít tak blízko sebe – na druhou stranu by to mohlo znamenat, že tam nejsou všichni takoví. Musela jsem v to doufat. „Vážně, věř mi, budeš mít lepší je moc nezkoumat,“ ani nevím, proč jsem to tak řešila. Vždyť bych aspoň měla konečně dostatečný důvod být ještě zahořklejší.

//Loterie 20//

Začínala jsem být opravdu ráda, že jsem se nechala Parsem odvést do lesa. I tady byla zima, nedokázala jsem si představit, jak bych to asi snášela na nějaké pláni, nebo jak bych sama hledala nějaký úkryt. Ani bych to nepotřebovala, nebýt jeho, už by ze mě byl rampouch. Pomyslela jsem si trochu otráveně. Zase jsem závisela na vlcích, jako bych snad nedokázala přežít sama. A vlastně třeba ne, ale to byl jen nepodstatný detail. Mohla jsem věřit tomu, že jo. Navíc se zdálo, že i on z mé přítomnosti něco má. „No, je jich docela dost. Já vím asi o sedmi, ale jestli má ten tvůj Sionn černé oči, tak by to taky mohlo znamenat nějakou magii, kterou neznám,“ odtušila jsem. Normálně vlci přece černé oči nemají, v tom muselo něco být. A nepřekvapilo by mě, kdyby přede mnou, před námi, v naší smečce tajili informace. Raději bych si na to měla dávat pozor.
Snažil se mě pomocí nějaké historky přesvědčit, že co se stalo vlčici, byla nehoda. Nechápala jsem, jak to může brát jako jednu a tu samou věc. „Při lovu je to něco jiného,“ odfrkla jsem si, „Zvěř si postaví hlavu, a pak to odneseme my. U nás se to taky stalo.“ Ještě aby ne, vlčic na lovy šlo vždycky zatraceně málo. Nebo si na to aspoň stěžovaly. Bylo nevyhnutelné, že se něco pokazí. No, stejně kdyby mi Pars řekl, že ta jejich mrtvá vlčice umřela na lovu, reagovala bych asi pořád stejně, ale to nemusel vědět. „Jak to tady vůbec funguje, když je hned vedle další smečka? Nebojují mezi sebou?“ zeptala jsem se raději, protože Pars vypadal nějak divně a já nehodlala být další obětí, co někdo hodí ze skály.

//Loterie 19//

Zaskočilo mě, co řekl, a ani jsem to nedokázala pořádně skrýt. Nejdříve jsem byla připravená být zhrzená, jak pochybuje o síle vlčic. Copak snad nemůžeme být dost silné na to, abychom ovládaly oheň? Co sakra dávalo samcům právo si nárokovat celý živel jen pro sebe?! Zježila jsem se, jenže než jsem po něm stihla začít štěkat, úplně mi vymetl všechny myšlenky z hlavy tou druhou větou. Co? Připadala jsem si, jako by mě někdo praštil něčím hodně těžkým po hlavě. Co zase plánuje teď? Proč tohle říká? Rozhodilo mě to, což jen přidalo tomu, že mě to rozčílilo. Určitě to myslel jako pošklebek, jak jinak, ale já mu nehodlala udělat ještě větší radost tím, že bych mu na to skočila. Dobře jsem věděla, že mě jen popichuje, abych tu udělala scénu a pustila se do mě celá smečka. „Samozřejmě,“ řekla jsem mu s klidem a vítězoslavným pocitem, protože ha, já to fakt vezmu jako poklonu a máš to, „Jednou ti to ukážu, jak všechno umím.“ Snažila jsem se uklidnit, ale jeho slova mi stále hrála v hlavě a já se z nich cítila divně. Nechápala jsem, proč musí být vlci pořád tak manipulativní a lhát, jen to ostatním ubližovalo.
Pars o celé té záležitosti mluvil, jako by o nic nešlo. Co jiného čekat, vždyť přece umřela jen vlčice. Vůbec mu nedocházelo, že i kdyby to bylo tak, jak říkal, a neublížili jí zdejší, pravděpodobně nikam nespadla, ale sama skočila, aby se už nemusela trápit. Já bych si tak svou budoucnost dokázala představit, kdybych musela sdílet stejný prostor k životu, jako Etney. Dělala se mi z toho husí kůže, jak klidný byl. „Kdyby pro ně byla tak důležitá, tak ji asi nenechají jen tak spadnout,“ poukázala jsem na chybu v jeho logice, a přestože jsem byla zase v mírně nestabilním mentálním rozpoložení, mluvila jsem stejně tlumeným hlasem jako on. Nepotřebovala jsem si přidělávat problémy.

//Loterie 18//

Bylo vidět, že čas se nezastavil a zima sílila. Už to začínalo být nepříjemné. Vzhledem k tomu, že se nezdálo, že by se mě odsud hned snažil někdo vyhodit, dovolila jsem si posadit se a přehodit si ocas přes tlapky. Potřebovala bych ho delší, ale budiž. Proč jsem se nedozvěděla o těch magiích dříve? To bych se třeba mohla naučit vyvolat teplý vítr! Stěžovala jsem si, mohla jsem však vinit pouze svou vlastní hloupost. „To jo, ale s mým štěstím bych vám to tady ještě omylem podpálila,“ pokrčila jsem mírně rameny. To by bylo teprve něco. Pořádně bych zkazila život, protože potom už by mě do žádné smečky nikdo nevzal, kdyby se to rozkřiklo. Na druhou stranu bych se zahřála a zadělala na problémy oběma svým nejméně oblíbeným vlkům, a to se vyplatí.
Ublíženě jsem se zamračila. Nemusel mi takhle připomínat, jak jsem neschopná a potřebuju pomoc, ale vlkům to asi dělalo radost. Nevydrželo mi to ovšem moc dlouho, protože se pak má mysl hned upnula na další věc, co řekl. Mrtvou vlčici? Kam jsem se to sakra nechala dovést?! Snažila jsem se zklidnit svůj dech, byla to ovšem marná snaha. „M-mrtvou vlčicí?“ zopakovala jsem nahlas. Neměla jsem ani na to se snažit zamaskovat, jak moc mě to vyplašilo. Nevěděla jsem, jestli mi jezdil mráz po zádech, nebo to byl jen ledový vítr. Cítila jsem, jak ztrácím kontrolu nad vlastním tělem a jsem jako přimrzlá k zemi. Co tady s námi dělají? Proč umřela? Proč ho to vůbec netrápí?! Nesvedla jsem však ani zlý pohled, co bych na něj vrhla. Celou dobu mluví o tom, jak by ostatním jen pomáhal, a pak na mě vybalí tohle? Co se s ní sakra stalo? Ve své mysli jsem si dokázala přesně představit, co se stane dál. Začne se šklebit, seběhne se kolem nás celá smečka, a pak… Pak jsem nevěděla, nebo jsem se snažila zachránit vlastní příčetnost tím, že si víc už nebudu představovat.

//Loterie 17//

Zajímalo mě, co si teda o magii opravdu myslel. V jednu chvíli dělal, jaký to není hřích, že zdejší vlci ovládají magii, a teď mě podporuje, abych se ji naučila lépe ovládat? Co to mělo být? Já sice zdejší nebyla, ale taky bych rozhodně tu magii nepoužívala k pomáhání ostatním. Minimálně ne pouze k tomu účelu. Tyhle jejich myšlenkové pochody nikdy nepochopím. Druhá věc byla, že to sice řekl hezky, snad se mě opravdu snažil povzbudit, ale já v tom slyšela jen výsměch. „Díky,“ odsekla jsem mu, hned jsem však svůj tón zmírnila, „Třeba taky zjistíš, že se v tobě nějaký skrývá.“ Připomněla jsem si, že by bylo dobré k němu zůstat milá, jestli jsem si vůči sobě nechtěla poštvat místní, nebo být z lesa vykopnuta.
Pobaveně jsem se na něj podívala. A tenhle mi něco povídal o poctivém životě? To určitě. Odfrkla jsem si a zasmála se. Nečekala jsem od něj nic jiného pochopitelně, byť v podstatě měl pravdu. Vynechávat určité informace lhaním nebylo, na druhou stranu mě osobně i to přišlo nepříliš správné – nebo spíše bych čekala, že jemu to bude proti srsti. Mě to bylo celkem jedno, dokud jsem z toho mohla profitovat. „Tohle bych od tebe nečekala, mladej,“ poznamenala jsem, „Je to už na tenkém ledě, bylo by snadné se tímhle přístup propracovat až k lhaní.“ Jen jsem ho chtěla trochu provokovat, no neměla jsem však pravdu? Když jeden furt blbne kolem mlhavých hranic mezi pravdou a lží, jednou ji prostě bude muset překročit. S trochou štěstí u toho budu, až se povede Parsovi. Zůstala jsem stát a raději se rozhlédla kolem. Les se zdál být příjemným místem, jako každý les, nemohla jsem se však uklidnit, když jsem věděla, že je to tady samý vlk.

//Loterie 16//
//Midiam

Jeho neustálé vytí mě hrozně vytáčelo. Třeba že to byla jeho povinnost, akorát mě to stresovala. Připadala jsem si, jako bych byla nějakou kořist, co dotáhl do lesa a teď všechny svolával, aby se na mě přišli podívat. S trochou štěstí budou ostatní příliš zaneprázdnění na to, aby si mě vůbec všimli. Skepticky jsem se podívala na Parse. „To taky ještě nezvládnu, nejspíše,“ odtušila jsem tiše. A i kdyby, zkoušet jsem to nehodlala. Ještě by to někdo poznal a hned mě napadl, že se tady snažím dělat problémy. To určitě. Nebo by se do toho vetřel někdo jiný se stejnou magií, udělal něco zlého a svedl to na mě, aby mě tady mohl nechat a potrestat. Nehodlala jsem cokoli riskovat.
Na rozdíl ode mě se Pars tvářil, jakože se nemůže vůbec nic stát. Bylo by to mnohem lehčí, kdybych mu věřila. Kde byla moje odvaha, co jsem měla při návštěvě té druhé smečky? Možná to bylo tím, že jsem tady cítila kopu vlků a nikdo mi neřekl, že smečka byla vyčerpaná po lovu, nebo tím, že mě sem už někdo dovedl jako nějaký svůj úlovek. Nebo si se mnou pohrávaly hormony, kdo to má vědět, sakra. „To ti připomenu,“ zamrmlala jsem, „To tady smečka taky pomáhá všem kolemjdoucím?“ Nezdálo se mi to. Takhle smečky přece nefungovaly. Aspoň ta naše ne, což jsem si sice uvědomovala, že nebyl nejlepší vzor, ale jiný jsem neměla. „Ale jinak tu fakt nehodlám nic dělat,“ ujistila jsem ho, ani jsem nevěděla proč. Asi jsem začínala být paranoidní, jak ze mě pomalu začal opadávat ten podivný klid.

//Loterie 15//
//Kaskády

Dobře jsem si to tady prohlížela, částečně proto, abych si to tu zapamatovala, částečně protože jsem byla stále paranoidní, že nás buď někdo sleduje, nebo na nás tady čeká. Neznala jsem mnoho rituálů, kterými mohli mladí vlci procházet, aby je mezi sebe ti starší přijali, ale dotáhnout s sebou nějakou mladou vlčici jako obětinu se mi zdálo jako něco, co by tak odpovídalo. A zároveň jsem si uvědomovala, že podobné věci se prý děli jen u nás, jeden však nikdy neví. Mezi svými opatrnými pohledy sem a tam po okolí jsem odpověděla Parsovi. „Zatím nesvedu přivolávat orkány, ale jde to,“ odpověděla jsem mu neurčitě. Nechtěla jsem přiznat, že mé schopnosti nebyly nic moc. Mohlo se to hodit. Třeba vůči mně bude mít větší respekt, když si nebude jistý, jak nebezpečná jsem. Což bylo vůbec, ale pšt.
Trhla jsem sebou, když začal výt a věnovala mu ošklivý pohled. Věděla jsem, že jen dělá, co by měl, ale nemohla jsem se ubránit divnému pocitu v břiše. Byl to dobrý nápad? Nebyl, věděla jsem, že ne, na druhou stranu nemohla jsem jen tak mrznout tady, a než bych sama našla nějakou skrýš dost daleko odsud, aby tam nemohl, byl by ze mě rampouch. „Jsi si jistý, že si sem můžeš jen tak někoho dovést?“ rýpla jsem si, abych zahnala nervy. Jakmile jsme vešli mezi stromy, začala jsem rozeznávat pachy spousty vlků. Muselo to tady docela žít. Nervózně jsem se ošila. Možná to nebude tak špatné, nakonec minule to bylo v pohodě, pokud pominu, kdo pro mě přišel, tak teď by to nemuselo být moc jiné. Kdyby cokoli, nepřišla jsem sem sama. A navíc pod jeho dozorem sotva něco vyvedu.

//Asgaar

//Loterie 14//
//Vyhlídka

Na to, že říkal, že půjdeme do lesa, navíc do lesa, který byl doslova hned vedle, mě tahal nějakou divnou cestou. Nepřekvapovalo mě to ani trošku. Spíše by mi bylo divné, kdyby se tohle nestalo. A mimoto mu to aspoň budu moct vyplivnout do ksichtu, že mi lhal. Jakoby snad dokázal číst mé myšlenky mi popsal cestu, kterou zvolil. Přišlo mi to jako kec a výmluvy, ale budiž. Zatím ho nechám mě vést, a jestli se v lese neobjevíme ani za řekou, zdrhnu. Začal mi vyprávět o vlcích ve svém životě, kteří měli jinak zbarvené oči. Ano, přesně tak, to je všechno úplně normální. Fakt, na to jak byl jinak plný rozumů, v tomhle ho vědomosti úplně minuly. „No tak to ten tvůj brácha asi taky ovládal magii,“ informovala jsem ho, „A ta Iska, jakbysmet. Nevím, co mají znamenat ty černé oči, ale vlků s červenýma už jsem potkala kopu a vždycky ovládali magii.“ Černé oči? Před tím bych se měla mít na pozoru. „Neříkám, že ovládáš magii, jenom že bys mohl,“ švihla jsem ocasem, „Já ovládám vzduch.“ Ovládat asi bylo moc silné slovo, no nevadí. Jednou se mi to třeba podaří, když tady prý žijí bohové, co mi dokážou pomoct.
Snažil se mě ujistit, že v tom jejich Asgaaru to bude v pohodě. Jasně, že jemu tam připadají hodní, když tam žije a když je vlk. Furt sice básnil o nějaké Isce, co si asi mohla chodit, kam chtěla, ale pochybovala jsem, že by to tam bylo tak růžové. „To se ještě uvidí,“ zabrblala jsem přes knedlík v krku. Možná bych byla klidnější, kdyby má poslední návštěva smečkového území nedopadla tak, jak dopadla, no s tím jsem už nemohla nic dělat. Dále jsem následovala Parse a doufala, že nenarazíme na podobného šaška i tady.

//Midiam

//Loterie 13//

Vypadal zmateně. Upřímně jsem začínala být ráda za jakýkoli projev emocí, ta jeho neustálá kamenná tvář mi chvílemi naháněla husí kůži. Tentokrát nepobral, co jsem mu říkala o magiích. Sama jsem o sobě zapochybovala. Já jsem se zde také nenarodila, ovládala jsem tedy magii? Musela jsem… měla jsem svá tyrkysová očka, a pár vlků od nás také aktivně využívalo magie, aby terorizovali ostatní a dělali si pohodlí, takže by to dávalo smysl, ne? A navíc přece nebylo možné, že by vlci s magiemi existovali jen na jednom místě. To by bylo nespravedlivé. A svět je hrozně spravedlivé místo, co? Dobře, tak dejme tomu, že vlci s magií se fakt rodili jen tady, ale tím pádem už kdysi dávno jich pár zdrhlo a začali se množit mimo a tím pádem se magie šířila. Tak, hotovo. Záhada vyřešena. Jen mě zabolelo srdce pro mé předkyně, které si musely projít hrozným terorem. „Myslíš, že se vlci normálně rodí s modrýma očima?“ zeptala jsem se ho sarkasticky, „Jasně, že ovládám magii. A taky nejsem odsud, takže je možné, žes tu svou prostě jen ještě neobjevil.“ Upřímně bych klidně věřila, že každý vlk ovládá magii a najdou se jen vlčice bez ní, no důkaz jsem pro to neměla.
Možná mé životní zkušenosti přeci jen někde využiju, na jeho otázku jsem totiž měla vlemi jednoduchou odpověď. „Protože se začnou nudit. Moc je ti na nic, když tě pro ni nemá kdo uctívat, a nemáš ji na koho používat,“ vysvětlila jsem mu a snažila se přitom zabránit svému tělu, aby se začalo třást. Raději jsem hned skočila po novém tématu. „Jo, to zní rozumně,“ odsouhlasila jsem mu a držela se při chůzi kousek za ním mimo jeho pohled. Já se na něj však dívala neustále. Vzpomínky mi jen připomněly, že od něj nemůžu čekat nic dobrého.

//Kaskády

//Loterie 12//

Vypadal furt stejně. Buď se ho má slova nedotkla, nebo to dobře hrál. Přála jsem si, abych taky takhle dokázala kontrolovat mé emoce. Musela to být nějaký schopnost, která byla vlkům přirozená a k vlčicím přišla teprve věkem. Nevzpomínala jsem si na žádnou mladou vlčici s kontrolou nad svými emocemi nebo aspoň výrazem tváře. „Neříkám, že ne,“ odfrkla jsem si trochu zahanbeně. Nerada jsem uznávala, že jsou celou tu dobu tak trochu spoléhala na jeho pomoc. „Myslela to s těmi magiemi. Když myslíš, že bys je zvládl využít lépe, tak se předveď, to jsem chtěla říct,“ pokrčila jsem výmluvně rameny. Měla jsem takový pocit, že by se Pars mohl ještě chvíli hodit, jestli se teda prostě jen nevytratí do toho svého hvozdu. Jakože stejně bych ho tam asi mohla následovat proti jeho vůli, ale po zkušenostech s červeňákem bych se tomu raději vyhla, byť Pars na mě asi nepřivolá celou vichřici.
„Zvláštních je spousta věcí, ale to z nich nedělá bludy,“ oponovala jsem mu. Ani jsem nevěděla, kde se to ve mně bere. Že bych opravdu tolik stála o to, aby ta bohyně byla pravá? O toho druhého mi tolik nešlo, ale sakra, s tou Smrtí jsem se potřebovala potkat. Její jméno sice znělo zlověstně, mohla to však být jen nějaká obranná taktika. Pars mi nabídl, že bychom se mohli podívat k němu do smečky, nebo do nějakého lesa a schovat se tam do křoví. Málem se mi obrátil žaludek. Problém byl v tom, že jsem se sice chtěla přidat do nějaký smečky, ale v jeho smečce žil Etney. „Nevím jestli se chci přidat do smečky, asi by se mi lépe rozhodovalo, kdybych se tam nejdříve podívala,“ řekla jsem diplomaticky, a dokonce jsem snad ani nelhala. Čím více jsem nad tím přemýšlela, věděla jsem, že bych raději žila v nějaké smečce v centru dění, než někde na severu, jenže jestli byla lepší možnost smečka s červeňákem nebo s Etneym, na to jsem ještě nepřišla.

//Loterie 11//

Jak se slunce sklánělo k západu, teploty začaly klesat. Zachvěla jsem se, a těžko říct, jestli to bylo chladem nebo představou, že se schyluje k večeru a já možná budu muset strávit noc s vlkem v nějaké jeskyni. To, že se napoprvé nic nestalo, ještě nic neznamenalo. Umrznout by asi bolelo. Přemýšlela jsem potichu nad svými možnostmi, než mi odpověděl na mou otázku. Byl k nevíře, fakt. „To zní jako by po tobě už někdo takhle kamení házel,“ řekla jsem mu pobaveně, „A vůbec, co ti brání to tak dělat? Když si chceš hrát na to, jak si lepší než ostatní, tak to snad dělej a přestaň jen žvanit.“ Rozčilovalo mě to. Nemohla jsem sice říct, že já sama bych magii používala jen k samým dobrým úmyslům, to zas asi ne, ale když si myslí, že je možné mít tak hezký svět, ať jde a udělá ho. On tu možnost má, na rozdíl od jiných.
Dlouze jsem si povzdechla. Určitě mě z něco brzy začne bolet hlava. Asi to bylo kombinací toho, že interakce s vlky byla vždy vyčerpávající a toho, že se snad choval záměrně tak, aby mě naštval. „Sakra, tak teď tu záhadu nerozlousknem,“ řekla jsem ironicky. Osobně jsem byla spíše nakloněná věřit té vlčici, ale to mělo jiné důvody, než nějaké mé náboženské přesvědčení. „A byl jsi s tou svou Iskou fakt celou dobu?“ napadlo mě ještě, jestli mu nikam neodběhla. Samozřejmě mohla mít halušky a jen si něco vymýšlet, podobně jako já s tím bílým vlkem. I když u toho jsem si taky nebyla jistá, jestli náhodou skutečně neexistoval. A to je asi celý ten problém. Pars navrhl, že bychom se měli jít někam schovat. Musela jsem bohužel souhlasit. „Máš poblíž vyhlídnuté nějaké místo?“ zeptala jsem se tedy. Když už budu muset někde trčet s ním, tak ať je to aspoň nové místo a ne ta stará jeskyně.

//Loterie 10//

Koukala jsem na něj a vůbec se přitom nesnažila skrýt, že jsem s jeho vyprávěním nespokojená. Tak ta jeho Iska mu doslova řekne, že ten bůh tam je skutečnou bytostí, chodící, dýchající bytostí, a on si dále myslí, že je to jen výmysl? Prosím? Celou dobu si tady sám hraje na svatouška, co je hrozně tolerantní a všechno, a pak vypustí z tlamy tohle. Zadržela jsem se, abych nepřevrátila očima. Ještě by mi tak zůstaly. Ale jestli opravdu dokáže pomoct zlepšit se v magii, nebylo by marné ho zajít omrknout. Pars mě sice vytáčel, no aspoň byl užitečný. Na tohle bych sama jen tak nepřišla. „A magie ti vadí v čem?“ zeptala jsem se, protože jsem to tak trochu nechápala. Sama jsem moc dobře věděla, jak nebezpečné magie jsou, a jak lehce mohou ublížit, mohly však také udělat spoustu dobra, mohly chránit, tak co proti nim měl? Zrovna někdo, kdo prý ostatním pomáhal by snad měl právě chtít ovládat co nejvíce magií co nejlépe to jde.
Nebyla jsem vůbec připravená slyšet, že tamten bůh tady nebyl jediný. A ten druhý bůh byla samice?! No sakra hochu, tos měl říct dříve. Teď měl mou naprostou pozornost. Prý nebezpečná… to já měla ráda. Hned jsem to tady měla raději. Jak je ale možné, že samice je tak… mocná? Co to má být? Musel mi lhát, sice říkal, že nelže, ale tohle bylo příliš dobré na to, aby to byla pravda. Vlčice se přece nikdy nemohou vyrovnat vlkům. Prý mu to však řekla taky vlčice… Ne, na tohle bych potřebovala klid. Nebo spíše tam nakráčet a podívat se na to na vlastní oči. Což by prospělo i jemu. „Tak když jsi ji tam doprovázel, to jsi tam toho boha neviděl?“ zeptala jsem se ho nechápavě. Snad se mohl přesvědčit na vlastní oči. Moment. Něco mi doplo. „Hele, říkal jsi, že se ta bohyně jmenuje Smrt, že? Nejmenuje se ten bůh Život?“ muselo to znít jako nějaký vtip, ale přísahala bych, že to bylo to, co říkala mladá u jezera.

//Loterie 9//

Jak můžou být vlci zároveň tak praktičtí, a zároveň tak k ničemu? Proč se trápit horkem, když se krajina okolo bude živá a plná barev a zvuků a pachů, a jeden si nebude připadat, že se blíž jeho poslední dny. Jenže to ne, Pars by se raději staral o to, že tady bude horko. Samozřejmě, že já bych byla první, kdo by si na něj stěžoval, ale to byl jen nepodstatný detail, o němž stejně budu vědět jenom já. Místo odpovědi jsem se tedy rozhlédla a zmapovala okolí. Něco jsem poznávala, něco ne. To obrovské jezero třeba ano, a od něj jsem si dokázala představit cestu, kterou jsem šla k horách, a která mě k němu dovedla. Cítila jsem se klidněji, že zde nakonec asi nejsem tak úplně ztracená a nebloudím.
Pak mou pozornost ovšem upoutal opět vlk a jeho vyprávění o nějakým místu, kde uctívají boha. Ukazoval někam za pláně, které jsem také poznávala. „Bůh? Neříkali o něm ještě něco?“ zeptala jsem se zmateně. Nedokázala jsem si nic moc představit. Jak by takové uctívání vypadalo, a proč by to vlci vůbec dělali. Chápala bych to u někoho, jako byl můj vyhalucinovaný vánoční vlk, ale vyloženě bůh? Pokud jsem věděla, tak ti toho moc nedělali. Možná jsem se spletla. Tohle místo začíná být fakt divné. Vzpomněla jsem si také na malou vlčici. Řekla něco podivného, čemu jsem předtím nerozuměla. Mohlo to nějak souviset právě s tímhle? „No, ty se tam asi stejně nepodíváš,“ okomentovala jsem to ještě. Dělila nás od toho místa pořádná dálka, takže nebylo pochyb o tom, že by tím Pars porušil svůj slib. Bylo by ale docela zábavné, kdyby tam skutečně žil nějaký bůh a on tady ostatní považoval za hlupáky, co věří nějakému bludu.