Gallirea - Příspěvky uživatele

Dobře, tak veškerá má snaha držet se v klidu byla ta tam, jen co se Baghý začala protahovat. Teď už jsem si to mohla dovolit, ne? Už mě přijala do svého domova, tak jsem nad ní mohla otevřeně slintat bez toho, aby to nevypadalo, že se jí jen snažím vetřít do přízně, aby mě přijala. Ono by bylo jedno, i kdyby ne, protože sakra, jak jsem asi měla nezírat, když vypadala takhle? A ještě když začala roztahovat křídla! Vážně jsem se málem neudržela, abych prostě neudělala těch pár kroků a nepřitulila se k ní. Ani jsem nevěděla, kde se ve mně ta sebekontrola bere. Jak jsem mohla uvažovat nad jinou smečkou? Haló? Já jsem asi fakt blbá. Naštěstí jsem se dokázala sebrat. Asi tak na vteřinu, než se Baghý opět dala do řeči. Malinko mi spadla čelist – jak jsem jen mohla zapomenout na vychování! „Omlouvám se,“ sklopila jsem uši a zahanbeně na moment sklopila pohled k zemi, „Odteď už se budu chovat, jak nejlépe to umím.“ Zazubila jsem se hned, protože vypadala, že se opravdu nezlobí. Líbilo se mi, že jí vůbec nevadilo do mě takhle rýpat – spíše naopak. „Já jsem také ráda, že jsem mohla potkat tak krásnou vlčici! Tvoje křídla jsou úžasná!“ zavrtěla jsem ocasem, nemohla jsem to už v sobě udržet. Připadala jsem si jako malé nadšené štěně, co se sotva drží, aby nesvalilo svého kamaráda na zem.
Zjistila jsem i něco víc o naší – naší! – smečce. Nejnovějšími členy byly vlci, což by mi asi vadilo více, kdybych nevěděla, že na vrchních pozicích zde byly vlčice. Byl to zvláštní pocit, a bylo vůbec zajímavé, že to tak vzniklo. Musím se na to někdy zeptat, ale ne teď, když poblíž očumoval i tamten její host. Ucítila jsem další bodnutí závisti. No nicméně – němý? Němý vlk? Proč nemohl být radši ten červeňák němý? Pak by aspoň nikomu nenakecával blbosti. Jako by mi snad vlčice četla myšlenky, zdůraznila, jak to ve zdejší smečce chodí. Co jsem čekala? Tak to mělo být ve smečce, a tak bych to vlastně taky chtěla. Jenže… červeňák. „Tak aspoň nebudu ve zdejších vlcích úplně ztracená, děkuji. A co že dělá ten bard?“ pousmála jsem se, „A také by se mi to tak líbilo. Budu se chovat slušně, sama nejsem moc konfliktní, pokud si o to ten druhý vyloženě neříká.“ Slíbila jsem jí to opět, i když jsem si nebyla jistá, nakolik ten slib budu schopná dodržet. Jak rychle by mě zase vykopla, kdybych jí řekla, že za pomazlení jí snesu i modré z nebe? Snít jsem mohla. „Nezdržuju tě příliš?“ zeptala jsem se ještě rychle. Musela být hodně vytížená jako alfa, nerada bych jí to více komplikovala.

Nervózně víc než z jednoho důvodu jsem si Baghý prohlížela a oči mi pořád sjížděly k jejím křídlům. Bylo to poprvé, co jsem viděla vlka s křídly, nebo vlastně cokoli s křídly, pokud nepočítáme ptáky. Muselo to znamenat, že je anděl, nedokázala jsem si to jinak vysvětlit. Klidně by být mohla, a ani k tomu nepotřebovala křídla. Celá zářila, byla tak hrozně hodná a pěkná, a určitě i měkoučká a teploučká, prostě perfektní. Skoro jsem se styděla, že se před ní ukazuju v takovém stavu, v jakém jsem zrovna byla, ale nedalo se nic dělat. Byla zima a kdybych se jen tak šla zas koupat v řece, tak bych nastydla, kdybych si rychle nenašla úkryt, a to se dělalo špatně, ať už jsem Tati tvrdila cokoli.
To už se však vlčice rozhodla se vyjádřit k mé žádosti. Stálo mě všechny síly, abych se udržela na místě a nezačala buď pochodovat v kruhu, nebo přešlapovat, jako by mi pod tlapkami hořelo, nebo nevím co ještě. Srdce mi bušilo, byla jsem jen vlásek od hyperventilace, a do toho jsem musela pořád bojovat s myšlenkami na to, jaké teploučko by asi bylo v jejím kožíšku. A ještě jsem musela dávat pozor na to, co říká. To bylo sakra hodně! Nějak jsem to však zvládla, za což jsem na sebe byla hrdá. Moment, myslí tím…? Zpozorněla jsem a najednou jsem naopak prakticky nedýchala. „To určitě ano! Při první vhodné příležitosti ti donesu nějakou lahodnou večeři,“ usmála jsem se možná až moc entuziasticky. No co. Měla jsem nervy na dranc, potřebovala jsem jednoznačnou odpověď, které se mi také záhy dostalo.
Dlouze jsem vydechla úlevou a věnovala starší vlčici další úsměv. Já to zvládla! Byla jsem překvapená a nadšená, skoro bych mohla skákat radostí, kdybych se nebála, že mi to podklouzne. „Děkuju! Opravdu moc děkuju! Slibuju, že se budu snažit nikoho nezklamat,“ zavrtěla jsem ocasem a znovu si v hlavě projela všechny instrukce – úkryt na jih, na sever tůňka, bílá vlčice Aranel beta. Jasný. Nezmínila se ani slovem o červeňákovi, takže asi nebyl důležitý. Ale nezasloužili si nováčci varování? No, nehodlala jsem do toho teď rýpat. Byla jsem přeci jen čerstvým přírůstkem do smečky, která se kromě něj zdála být dokonalým místem. Musela jsem si tedy vymyslet nějakou jinou otázku, ačkoli má mysl byla úplně vygumovaná. Já někam patřím! Bylo to k neuvěření. Nadšeně jsem mrkla i na Tati. Teď už jsme si byly rovné. „Myslím, že to nejdůležitější jsi mi řekla,“ uculila jsem se, „Ale možná bych se zeptala, jestli je něco, s čím bych rovnou mohla pomoct? Nebo jestli je tady nějaký další nováček, abychom nebyli do startu sami.“ Lepší otázky mě nenapadly, a beztak by bylo lepší skamarádit se nejdříve s někým, kdo by tu mohl být podobně ztracený a cizí. Měla jsem pocit, že se mi malinko točí hlava, pro jednou to však bylo jen dobře.

Její oči měly stejný odstín jako ty mé, jako jarní obloha. Byla jsem jí tak okouzlená, že jsem si teprve po chvíli všimla, že jedno oko měla podivně zakalené. Vůbec jsem se nenamáhala přemýšlet nad možnými příčinami – rozhodně za to mohl nějaký vlk, co jí chtěl připravit o moc. Ale ona se nedala, a nadále byla alfou této smečky. Můj respekt a obdiv k ní raketově stoupal každou vteřinou. Podobnou rychlostí se mi i zrychloval tep, až jsem si začínala říkat, jestli to nemůže být nebezpečné. Ne, že by mi jakkoli vadilo, kdyby příčinou mé smrti byla vlčice jako ona, to vůbec ne. A má tak hustý kožíšek! Možná kdybych předstírala, že je mi zima, tak by mi pomohla. Na to ovšem bylo pozdě, a beztak by to nebyl nejlepší nápad, pokud jsem měla ukázat, že můžu být její smečce přínosem.
Přejel mi příjemný mráz po zádech, když vyslovila mé jméno. Měla tak příjemný hlas, úplné pohlazení na duši. Usmála jsem se na ni a doufala, že nevypadám až příliš zasněně. Stejně jsem se musela zase rychle soustředit a nakopnout svůj mozek, aby pracoval. Ptala se podobně jako Tati a nebylo to žádným překvapením. Ke smečce, kterou vedla taková kráska, se muselo chtít přidat nespočet vlků. Vděčně jsem se na ni usmála, když mě ujistila i ona, že mi tady nikdo neublíží. A opravdu jsem se cítila mnohem bezpečněji, když byla poblíž. Jaké by to asi bylo být v ochranně pod jejím křídlem, zatímco by vrčela na každého vlka, co by mě chtěl otravovat… Musela jsem se hodně krotit, abych se soustředila a dokázala mluvit. „Inu, nemám sice tolik zkušeností, ale umím lovit. Celkem solidně, jinak bych tady po zimě nebyla,“ pousmála jsem se mírně. Už jen to, že jsem přežila zimu svým vlastním úsilím muselo něco dokazovat o mých schopnostech, byť jsem byla v celkem žalostném stavu. „A ráda pomůžu jakkoli. Odkud přicházím stejně na vlčice zbyla veškerá práce,“ pokrčila jsem mírně rameny, „Tati myslím říkala, že je tady i nějaké vlče. Sama nemám tolik zkušeností, abych ho něčemu naučila, ale pohlídat bych ho mohla zvládnout.“ Snažila jsem se vybavit si co nejvíc informací. Ona teda neřekla, že je to vlče, ale pokud byl mladý, tak jsem se rozhodla ho za vlče počítat. Třeba by mi to nějaké bonusové body mohlo přinést. A když ne, tak třeba zafunguje pár slziček. Vypadá, že je opravdu hodná. Nechtěla jsem si ani představovat, co bych dělala, kdyby mi řekla ne. Asi bych se opravdu rozbrečela, ať bych chtěla nebo ne.

Ještě štěstí, že mi rychle došlo, že bych se měla dostat zpod stromů, jinak bych už byla celá promočená od té brečky, co padala z větví. Jako by nestačilo slunce a oteplování, vichr lomcoval větvemi a ta kašovitá hmota z nich padala s dost nechutnými zvuky. To už je skoro vichřice, že by se červeňák vracel? Cítí mě tady? Nervózně jsem přešlápla, možná se malinko přiblížila k hnědé, to jen možná. Byla jsem paranoidní, že se opravdu opět střetneme – tedy s tím jsem samozřejmě počítala, že k tomu jednou dojde, snad jsem v to i doufala, avšak to až potom, co se oficiálně stanu členkou smečky. Jestli vůbec, ale Tati jsem se líbila, tak snad?
Lesem se ozývalo pořád nějaké vytí. Buď smečka měla dost členů, kteří se zrovna vraceli domů, nebyla byla populární mezi tuláky. Obojí asi bylo dobré znamení, ale znervózňovalo mě to natolik, že jsem ani pořádně nevěděla, o čem se s Tati bavit. A pak se zavytí ozvalo relativně blízko, a to jsem ztuhla a nepřešlo mě to až do chvíle, kdy se zpoza stromů vynořila další vlčice. To je ona! Srdce se mi zběsile rozbušilo a cítila jsem, jak mi vyschlo v krku a v tlamě. Byla to ta okřídlená vlčice od jezera! Ta krásná, co tam dováděla s ostatními! Opět jsem nervózně přešlápla a stáhla ouška, sklopila zrak. Dost mě uklidilo, že to byla právě ona. Nesla se s jistou vznešeností a důležitostí, že jsem začala doufat, že právě ona je tou, na kterou čekám. Což byla každopádně, ale rozumíme si. Přisedla si k nám a já měla co dělat, abych se zvládla ovládat, no přesto mi cukala aspoň špička ocasu, zrádce, a prozrazovala, jakou mám z její přítomnosti radost. Nejprve svou pozornost obrátila k Tati, což bylo pochopitelné, protože byla mnohem hezčí než já, jo a taky byla členkou její smečky. Žárlila jsem, ale snažila jsem se to nedávat příliš najevo. Tak ochranář a delta… hodí se na to. Pomyslela jsem si trochu zhrzeně. Byla o tolik lepší než já, co mi zbývalo, než se takhle cítit? A o to více mě zarazilo, jak na hnědou mrkla, když zmínila svého hosta. Byla jsem z domova sice zvyklá na různé druhy osobních pomocnic všeho druhu, ale aby něco takového měla vlčice? Třeba když mě nevezme do smečky, tak ji zvládnu ukecat, aby si mě nechala aspoň takhle.
Jako naschvál se vlčice zrovna otočila na mě a představila se mi. Malinko jsem nadskočila, i když jsem se snažila uklidnit tím, že nemohla číst mé myšlenky. Snad. Přiměla jsem se soustředit na to, že skutečně byla alfou a měla teď můj osud ve svých tlapkách, což mi ani trochu nevadilo. „Zdravím, já jsem Cashmere,“ promluvila jsem jen malinko se třesoucím hlasem, „A no, jak už jsem říkala Tati, ráda bych se přidala do vaší smečky.“ Střídavě jsem zarýpala drápky do země a snažila se zabránit srdci, aby mi vyskočilo z hrudi. Byla tak krásná! A ta křídla! Určitě by mě jimi dokázala celou zakrýt jako nějakou dečkou a já bych se jí mohla zavrtat do srsti a… Rychle jsem myšlenky zahnala, musela jsem se aspoň snažit vypadat normálně. Seznámit se s ní můžu i potom.

Znejistěla jsem, když hnědá najednou zavyla. Zřejmě jen upozornila alfu, že vetřelce si vzala na starosti, ale přesto to bylo něco nového. Dobře, že to byla vlčice, jinak bych už asi zkoušela lézt na strom, aby mě nedostali. Co oproti tomu bylo malé ztuhnutí? Štěstí zatím stálo při mně, musela jsem působit vcelku normálně. Snad. Nebyla jsem si ničím jistá. Zbystřila jsem však při nových informacích ohledně smečky. Jestli to tak je, tak bych mohla mít taky šanci. Snažila jsem se myslet pozitivně a ignorovat, že třeba naopak, když má smečka tolik nových členů, tak už tu pro mě nebude místo. „Kam by ses zařadila ty?“ zeptala jsem se s nadzvednutými koutky na její poznámku o tom, že ne všichni byli přehnaně milí. Každý byl nějaký, jak jinak, spíše by bylo podezřelé, kdyby se mi snažila tvrdit, že jsou spolu všichni navzájem kamarádi. Bylo těžší a těžší držet se, a nezačít se vyptávat. Hlavně na červeňáka, ale když už to nakousla, chtěla jsem vědět víc, a bylo mi vcelku jedno o kom nebo o čem.
Asi to v minulosti neměla lehké ani ona. Ale ten výcvik se vyplatil, vypadá fakt silně. A na to, že vyrůstala takhle, byla celkem vstřícná, ne jak to Pars popisoval, že ten jejich někdo tam je na tuláky hnusný. „Lepší je pak asi nad nimi ani nepřemýšlet jako nad rodinou,“ pokrčila jsem rameny. Tak jsem se to snažila dělat já, nedařilo se mi to vždycky, obzvláště ne, když jsem měla Siu a musela se strachovat, jestli vůbec žije, a jak se jí daří, to se pak jen tak nedalo zapomenout, co nám udělali, a že to byli ti, kdo se o nás měli starat. Na rozdíl od nás, nebo aspoň ode mě, si však hnědá našla nové zázemí. Snažila jsem se nedávat příliš najevo, jak dobře zněla představa jídla. „A nehádáte se s tou druhou smečku o kořist?“ zeptala jsem se, protože pokud žili takhle blízko sebe, bylo možné, abych chtěli lovit na těch stejných územích, ne? Jestli zde však žilo dost kořisti pro obě smečky, o to lépe.
Hned se mi usmívalo jednodušeji, když mi takhle lichotila. Konečně si taky někdo všiml! Trochu jsem se napřímila. Takhle smečka se mi začínala líbit čím dál víc. „Děkuju, tvoje jméno taky nezní špatně. A máš moc hezký kožich,“ oplatila jsem jí také lichotkou. Ve světle slunce by musel její kožich hrát všemi možnými odlesky, a s tím, jak vypadal zdravě, musel být prostě nádherný. Potvrdila mou domněnku, že jen informovala alfu, kterou tady byla vlčice, stejně jako její zástupkyně. Třeba by to tady opravdu mohlo být fajn. Ale jak si může vlčice do smečky nechat jen tak nakráčet takového šaška, jako je ten červenej? Odpovědi se mi dostalo brzy. Měla jsem co dělat, abych se udržela v klidu. Ale jak se k moci teda dostala vlčice, když to tu předtím vedl vlk? „To nezní vůbec špatně,“ usmála jsem se, když si ani nedokázala vzpomenout na více vlků. Mohla jsem jen doufat, že toho šaška fakt nepočítá jako vlčici.
Najednou se Tati zadívala nad sebe a v další vteřině už měla na obličeji rozpláclou menší hromádku sněhu. Neudržela jsem se a vyprskla smíchy, což byla velká chyba. Vlčice byla chytřejší než já a rychle utekla pryč zpod větví, kdežto já se zrovna nadechovala, že k ní pronesu nějakou poznámku, když mi na zátylek taky spadla hrouda sněhu. Vypískla jsem a otřásla se. Zvedla jsem hlavu a teprve teď mi došlo, že to nebylo žádnou špatnou karmou vlčice, ale že sníh začínal tát. Před další ránou jsem uskočila pryč a raději se připojila k Tati bokem. „Dobře mi tak, co?“ odfrkla jsem si s úsměvem.

Bylo zvláštní, jak jsem se dokázala neustále neštvávat a uklidnit se. Mé emoce byly nějak extrémně nestálé, což možná bylo dobře, a přisuzovala jsem to právě tomu, že jsem se bavila s vlčicí. Na samce už bych asi štěkala hned od první věty. Copak to však byla má vina, že se neuměli chovat? Hnědá byla víceméně v pohodě, i když mě sem tam něco provokovalo. Nevadí, hlavně že jí má přítomnost tady úplně nevadila. Když se ukáže červenej, budu aspoň mít svědka, že se umím chovat slušně. „Rok? Ani to asi ne, ale dejme tomu,“ pokrčila jsem rameny. Připadalo mi to jako věčnost – ještě aby ne, vždyť to byla skoro půlka mého života. A to mi asi stačilo, aspoň prozatím. Toulat se bylo lepší, než žít jako předtím, ale pro mě to bylo hodně daleko od ideálního života. Vlčice ten život ve smečce docela propagovala, asi tady opravdu spokojená, což bylo dobré znamení. Čekali by ode mě, že budu pomáhat červeňákovi? Nebo on mně? To sotva. Nechala jsem si to však pro sebe, i když jsem nechtěla nic víc, než se jí prostě zeptat, jestli ví, co je zač, a co tu trpí. „To máš pravdu, ale jen pokud spolu všichni navzájem vycházejí, a tak tomu vždy není,“ řekla jsem místo toho. Nakonec tak tomu bylo i u nás. Kolem vlků se furt skákalo, ale zraněná vlčice? Ta se o sebe musela postarat sama.
Opravdu to tu asi bylo jiné, podobné tomu, o čem slyšela. Bylo trochu těžké tomu věřit, měla jsem o tom dost pochyb, ale možná bych neměla soudit, než to uvidím na vlastní oči, jestli vůbec. Ovšem jen se vlčice zeptala na mou minulost, byť to byla zcela pochopitelná otázka, trochu jsem ztuhla. „No, na to abych byla pro rodinu důležitá, bych musela být synem,“ uchechtla jsem se zahořkle, „Nebylo tam prostě tolik přátelských duší, abych tak řekla.“ Nehodlala jsem se v tom více rýpat. I z téhle osekané odpovědi muselo být jasné, že to tam nebylo příliš v pořádku. „Cashmere,“ představila jsem se také a pousmála se. Rozhodně jsem z tohohle místa měla lepší pocit než při mé poslední návštěvě. O to lepší, že tu prý žilo hodně vlčic. Snažila jsem se skrýt své překvapení, ale lehké zamávání mého ocasu by mě stejně prozradilo. Jen aby tam nepočítala i tamtoho. Nenechala jsem si tím však zkazit náladu. „Je pro to nějaký důvod? Potkala jsem někoho z té smečky pod vámi a tam to vypadalo, že mají více vlků, tak mi to jen přijde zajímavé,“ zeptala jsem se ze zvědavosti. Na druhou stranu to dávalo smysl, když je tam shazovali ze skály a kdo ví, co ještě. Pars vlastně zmiňoval pořád jen jednu vlčici, ale vlků tam asi měli víc než dost - a hlavně tam měli Etneyho.

Vlčice na sobě nedala znát žádné emoce, což byla schopnost, kterou jsem jí taktéž začínala hodně rychle závidět. Možná tomu přispívaly její stříbrné oči, ona jakákoli šedá byla taková barva bez života, kdežto modrá mých očí by sotva mohla působit mrtvě. A i kdyby, tak já se beztak nechala ovládat emocemi až příliš na to, abych toho kdy dosáhla. Hnědá měla i vyrovnaný hlas a hezký úsměv. Byla to příjemná změna od všech těch vlků, na které jsem měla štěstí. Jen mě neuvěřitelně vytáčelo, že jsme se musely potkat v situaci, kde jsme nebyly na stejné úrovni a já vypadala takhle zuboženě. „Jo, to všechno by se asi hodilo,“ zabručela jsem. Fakt jsem vypadala tak hrozně? Ano, vždyť to sama vím, ale popudilo mě, že to musela tak vypíchnout. „Na to bych přece ale nemusela lézt na území smečky. Ulovit si zvládnu a jeskyní, kde se schovat je taky dost,“ sebrala jsem se a také se mírně usmála. Nebyla to tak úplně pravda, ani tak úplně lež. Zvládnu se o sebe postarat. Jen ne dostatečně dobře. Přistihla jsem se, jak myslím na to, jak by to asi bral Pars. Zatraceně. Aspoň mě vlčice rozptýlila další, opravdu dobrou otázkou. Co jsem tady vlastně chtěla dělat? Věděla jsem to vůbec sama? Něco mi říkalo, že pokrčit rameny a říct, že tu zatím prostě chci s nimi žít a možná se zbavit jednoho z nich nebo mu aspoň komplikovat existenci, dokud si neuvědomí, že je s ním všechno špatně, by nebyla nejlepší odpověď. A má rodná smečka mě na tuhle otázku taky nepřipravila nejlépe – copak jsem jí mohla říct, že cokoli, kromě plození dětí a bavení vlků? „Inu, tulácký život mi úplně nevyhovuje. Vyrostla jsem ve smečce a chybí mi ten pocit komunity,“ odpověděla jsem místo všech ostatních alternativ. Cítila jsem na jazyku hořkost a snažila se ji zahnat vzpomínkami na vlčice naší smečky. To byla ta smečka, musela jsem zapomenout na všechno ostatní. „A mimo to zima se pomalu chýlí ke konci. V lese bude určitě práce víc než dost a pomocné tlapky se vždycky hodí, ne?“ nabídla jsem s opatrným úsměvem. Doufala jsem, že pochopí, že je tady nechci jen využívat pro jídlo a úkryt, i když to bylo bezpochyby velké lákadlo. Místo, kde mě nebude otravovat nikdo cizí? Ano, prosím.

Líně jsem si hrála s pár polámanými větvemi v dosahu a sem tam jsem střihla uchem. Ozývalo se tady dost vytí, což mě znervózňovalo, ale ani jedno z nich nepatřilo tomu šaškovi, takže jsem se zatím dokázala udržet tak nějak v klidu. Když pominu to, že jsem sebou trhla při každém zvuku poblíž, a tak nějak se nedokázala přinutit, abych se odlepila z místa a šla se třeba i kousek projít, nebo aspoň chodit do kola. Asi jsem nakonec nebyla až tak klidná, jak bych ráda věřila. Sakra seber se! Zase jsi nechala vlky, aby ti pomotali hlavu. Mírně jsem zavrčela a potřásla hlavou. Pravda, opustila jsem se. Zapomněla jsem, kým jsem, a dovolila jim, aby se ze mě stalo tohle nervózní a třesoucí se štěně. Už zase. Bylo to k vzteku, kterého jsem už tak měla dostatek. A i přesto jsem sebou cukla, když se ozvalo zavytí jiné, než jsem doteď slýchala. Tohle musel být hlas alfy lesa. No, takže červenej si na mě nemůže moc dovolovat, když je tu někdo povolanější. Ušklíbla jsem se, zároveň jsem se však nenáviděla za to, jak moc jsem přemýšlela nad jeho existencí a možnou přítomností v tomto lese. Pamatuj na svůj plán. Napomenula jsem se a schválně zlámala větvičku, se kterou jsem si doteď hrála.
Myslela jsem si, že jsem poblíž viděla pohyb, a instinktivně jsem se narovnala. Bylo by zvláštní, kdyby mě tu jen tak nechali stát, takže jsem předpokládala, že někdo ze smečky se přišel podívat, kdo jim tu otravuje. S trochou štěstí by to mohl být doslova kdokoli jiný než ten červený vlk. A měla jsem pravdu a štěstí zároveň. Zpoza stromů se vynořila vlčice, jejíž kožich hrál všemi tóny hnědé. Byla mnohem mohutnější než já, s kožichem, který byly dlouhý a hustý. Musela pocházet ze severu. Můj je stejně hezčí. Pomyslela jsem si pro sebe. Aspoň co se barev týče, mohla jsem jí jen závidět, že byla tak dobře živená, aby její srst vypadala takhle hezky. Vždycky se mají lépe ti, co to nepotřebují. Naštvalo mě to. „Ahoj, díky, všimla jsem si,“ pozdravila jsem ji na oplátku a dokázala udržet většinu jedu z mého tónu. Navzdory mé nyní mírně kyselé náladě jsem si uvědomovala, že by nebylo nejvhodnější být drzá, když jsem něco chtěla. „Myslím, že asi je dost jasné, proč tady čekám,“ řekla jsem výmluvně, nakonec proč by jinak tulák postával na hranicích smečky a nic nedělal, že ano, „Fakt vám nejdu vypálit les nebo tak něco.“ Nejraději bych si tohle všechno odpustila a prostě našla alfu, popovídala si s ní, a hotovo, takové štěstí mi však nebylo souzeno. No, aspoň je to tentokrát fakt vlčice. A stejně jsem jí furt neodpustila, že měla zdravější kožich.

//Sure (ง'̀-'́)ง

//Mahtaë jih (přes sever)

A zase jsem stála u hranic toho lesa. Cítila jsem téměř nostalgii k tomu místu, jako bych se vracela po letech a letech, abych dokončila nějakou epickou bitvu. A to se toho vlastně tolik nestalo, jen jsme po sobě řvali, než přivolal tu vichřici. Tak silný ale přece být nemůže, ne? Pochybovala jsem o vlastních úvahách, no spíše ze strachu, že by opravdu mohl být tak silný, a tím pádem supr užitečný člen smečky a vlastně by mi on mohl dělat ze života peklo a ne naopak. Zatím jsem se však rozhodla na tom moc neulpívat. Cítila jsem v okolí dost pachů, takže jsem se musela mít na pozoru. Zavyla jsem, abych na sebe upozornila kohokoli, kdo to tady měl na starost, že mají na hranicích vetřelce. S trochou štěstí mě přijde přivítat někdo jiný než červeňák.
Při čekání jsem si prohlížela ten kousek lesa kolem. Když nic jiného, tak tady tolik nefoukalo a kdyby začalo sněžit, stromy by mě taky chránili. Lepší by sice asi bylo si to tu prohlížet v létě, ale tak dlouho jsem prostě nemohla čekat. Byla jsem vychrtlá, můj kožich byl téměř ostudný, žít takhle několik dalších měsíců, tak bych se raději hodila z nějakého útesu. Snažila jsem se ignorovat, že jsem měla knedlík v krku a přešlapovala nervozitou na místě. Chtěla jsem vypadat silněji, ale asi jsem na to prostě neměla. Utěšovala jsem se aspoň tím, že jestli se ukáže tamten, tak to ze mě opadne a prostě se do něj pustím, nebo jsem si to tak mohla minimálně představovat. Něco mi však říkalo, že teď už bych neměla takové štěstí, že najdu les prakticky opuštěný, a začínat drama by byla prakticky sebevražda.

//Středozemka (přes plošinu)

Doběhla jsem k té řece, do které jsem tehdy nespadla. Třeba když tam skočím a ukážu se u nich v lese, tak jim mě bude líto a prostě mi řeknou, že s nimi můžu zůstat. Záleží na koho narazím. Kdyby to byl nějaký normální vlk a ne červeňák, tak bych mohla využít jiné prostředky, protože jsem fakt potřebovala někde žít. Můj kožich takhle už prostě nemohl dále existovat. A zase vlčice by se o mě možná chtěla postarat, kdyby ze mě v téhle zimě kapala voda a třásla bych se… Zírala jsem na proud řeky a zvažovala, co udělám. Nakonec jsem se však rozhodla, že se asi pokusím to nějak zvládnout bez toho, abych riskovala nemoc. Nemluvě o tom, že ledová voda by mou srst mohla poškodit ještě víc, než už poškozená byla. Smutně jsem si prohlížela svůj kožich a snažila se vzpomenout si, kdy se naposledy zdravě leskl. Musela to být už nějaká doba. Sakra, vždyť i doma byl hezčí než teď! Kam jsem to dopracovala.
Párkrát jsem si lokla vody a využila chvíle klidu na to, abych si uspořádala myšlenky. Co jsem si vůbec slibovala od života ve smečce, kromě hezkého kožichu a plného břicha? Místo, kam se vrátit? To bych si klidně mohla někde vykopat nějakou noru a nazývat ji domovem. Vždyť jsem věděla, jaké smečky jsou – aspoň ta naše. Ale Sanna říkala, že ne všechny smečky jsou takové. Že já a Sia jsme mladé a musíme poznat svět, neřídit se tím, jak se to dělalo u nás. Možná jsem jí prostě chtěla věřit, že svět může být i hezké místo. Nedivila bych se, kdyby tohle celé byl jen další můj pokus udělat jí radost, že pořád tak nějak řídila můj život. Elora taky říkala, že ta její smečka je fajn. A byla volná, mohla se se mnou toulat a dělat si, co chtěla. Zhluboka jsem vydechla. Asi mi nezbývalo nic jiného, než do toho prostě jít a slepě doufat.

//Borůvka (přes sever řeky)

//Narrské kopce (přes Tenebrae)

Snažila jsem se ignorovat jasnou oblohu nade mnou a pohled slunce, který jako by mě propaloval. Nesnášela jsem tuhle pláň. Připadala jsem si tady, jako by na mě někdo zíral a soudil mě za celý můj život. Necítila jsem se na to, ale přiměla jsem se zrychlit. Tím pádem jsem se aspoň mohla soustředit na pálení v plicích a svalech namísto toho zmatku v mé hlavě. Nebo na to, jak ušpiněnou a matnou jsem měla srst. Bylo to příšerné. Musím si najít nějaké místo. Nějakou smečku. Moc dobře jsem si to uvědomovala, jenže ty dvě, které jsem znala, byly obě takové… každá měla své mouchy. Možná bych se mohla dívat dále, to jo, ale stačil mi jediný pohled na žalostný stav mé srsti, abych věděla, že se s tím fakt nemůžu zdržovat. A navíc z jedné smečky jsem už utekla, když bude potřeba, zvládnu to znova.
Nechala jsem se těmi myšlenkami rozptýlit a pohltit. Parsova smečka měla Etneyho, což bylo obrovské minus, navíc světlej říkal, že nějaký ten vlk tam nebyl k tulákům nejpřívětivější. S mým štěstím bych narazila právě na něj, udělala scénu, a pak by ze mě byla večeře, nebo další vlčice, co někdo shodí ze skály. Oproti tomu ta druhá smečka měla červeňáka. To bylo ještě větší minus, ale zase bych si na něm mohla vylívat svou zlost, třeba… Třeba bych mohla ostatní přesvědčit, že on byl hnusný na mě – a byl. Celá jeho existence byla jednou velkou urážkou mě a všech ostatních vlčic. Když to sehraju dobře a budu trpělivá, mohla bych mu třeba zničit život. Zazubila jsem s větším nadšením, než jsem kdy za poslední dobu cítila. Za zkoušku nakonec nic nedám, a kdo ví, třeba už ho vykopli za tu vichřici, co způsobil.

//Mahtaë jih (přes plošinu)

//Vrcholek

Byla jsem z toho setkání celá roztřesená. Pocit klidu mě opustil, jen co jsem slezla z kopce dolů. Připadala jsem si, jako bych jen o vlásek unikla smrti, což bylo dost ironické. Nedávalo mi to tak úplně smysl, proč by se bůh usadil zrovna v tomhle kraji, na těhle pustých kopcích. Na druhou stranu spoustu věcí teď začalo dávat smysl. Život byl tedy pánem stvoření, života, tohle všechno. A byl to vlk, samec. Mělo mi to dojít mnohem dříve, že to bude takhle. Jak jinak bylo možné, aby existovala taková nespravedlnost a vlčice musely živořit? Kdyby byla bohyní života vlčice, hned by to bylo o něčem jiném. A beztak vlčice dávají život! To my rodíme! Jak to může mít pod palcem vlk?! Zuřila jsem tolik, že jsem se skoro otočila na patě a zamířila si to přímo zpátky k vlkovi.
Nakonec jsem si to fakt rozmyslela. Měla jsem opravdu mizernou náladu a potřebovala jsem si ji někde vybít, takže jako první mě pochopitelně napadl červeňák a ten jeho blbý ksicht. Stejně bych se ještě měla stavit za Parsem a říct mu, že je naprostej hlupák a ignorant, a že ta jeho vlčice tam měla pravdu. Ještě štěstí, že ty smečky byly vedle sebe. Rychle jsem se zorientovala, kudy bych měla přibližně vyrazit, a dala se do běhu. Sníh začínal pomalu tát, ovšem vítr pořád foukal ostrý a ledový. To mi vyhovovalo. Představovala jsem si sebe samu jako ledovou královnu na cestě za pomstou. Téměř jsem jí i byla, jen kdybych měla nějaké magické ledové schopnosti.

//Středozemka (přes Tenebrae)

//Ježčí mýtina (přes kopce)

Měla jsem hned několik flashbacků na mé vánoční toulání se po horách, po kolena sněhu a hladová, naštvaná. To byly časy. Pomyslela jsem si ironicky, abych se rozptýlila od nervozity, která se mi usazovala v těle. Proč jsem byla tak nervózní? Vždyť Pars říkal, že tady nic nebylo. A Parsův zdroj zase říkal, že ano… Jenže pokud to ta vlčice přežila, tak jsem se neměla čeho bát, i kdyby říkala pravdu, ne? Sice asi bude silnější a bude mít větší hodnotu jakožto členka smečky, ale stejně. Musela jsem to risknout, potřebovala jsem svou odpověď. Navíc takhle daleko na jihu nebyla taková ukrutná zima jako na severu. Tady mi bylo opravdu příjemně, nebýt toho písku, co se mi zavrtával do kožichu. Kdyby to byl aspoň ten klasický bledý písek, který by nešel vidět! To však ne, tady musel být nějak přiblblý rezavý, co byl jako pěst na oko v mém kožichu. Vytáčelo mě to. Jestli tady nic nenajdu, naklušu si to zpátky do toho lesa a vytřískám z Parse život. Zavrčela jsem si pro sebe v duchu, ale náladu mi to nezvedlo.
Pokračovala jsem s výšlapem a čenichala kolem. Cítila jsem tady nějaký pach vlčice, co tu musela projít nedávno. Pokud to tady fakt byl jenom barevný kopec, tak byl aspoň bezpečný, usoudila jsem. Přesto jsem se nedokázala uvolnit, mé nervy byly příliš napjaté očekáváním a zvědavostí. Chtěla jsem přece dobrodružství, tak ho mám být. Mrzelo mě jen, že tady se mnou nebyla sestra. Kde jen může být… Povzdechla jsem si, ovšem mimořádně jsem se necítila smutná. Dokonce jsem cítila, jak povoluje napětí v mých svalech. Jako vlna oceánu se přese mě přelil klid a pokoj. Co to ale mohlo vyvolat? Začala jsem se ohlížet a pátrat po zdroji toho pocitu, dokud jsem nestanula tváří v tvář bílému vlkovi.
Zhrozeně jsem uskočila, ovšem nedokázala jsem se přinutit zavrčet. Bylo to nepopsatelně zvláštní. Lekla jsem se, vlk stál přímo přede mnou, a stejně jsem se vůbec necítila na to na něj vrčet nebo jakkoli útočit. Musí to být nějaká magie. Pomyslela jsem si, a přesto jsem zůstávala klidná! „Kdo jsi?“ zeptala jsem se a kousla se do jazyka. Proč jsem zněla jako nějaké ustrašené vlče? „Jsem Život,“ pousmál se na mě, a nějakým zázrakem se mi z toho nezačalo chtít zvracet. Spíše mě to uklidnilo – skoro jsem se i já chtěla usmát! Už opravdu musím bláznit. „Myslím, že ti o mně už říkali Parsifal a malá Isma.“ Myslela jsem si to, teda úplně jsem na mladou vlčici zapomněla, jak jsem se soustředila na Parse, ale měl pravdu. „Zjevuješ se jenom vlčicím?“ zeptala jsem se ho hned podezřívavě, což ho zjevně pobavilo. „Ne, Cashmere, nezjevuji se pouze vlčicím. Parsifal se pouze ještě neodhodlal vyhledat mou pomoc,“ vysvětlil mi něžným hlasem.
Přestože se očividně velmi snažil, abych zůstala klidná, bylo mi z celé téhle situace špatně. Jako bych zas byla malé vlče, co ještě nepoznalo, jací vlci skutečně jsou. Necítila jsem se v jeho přítomnosti nepříjemně, což mě sice dělalo paranoidní, ale přesto jsem se cítila celkem klidně. Jako by všechny ty pochyby probíhaly v nějaké vzdálené, zastřené části mé mysli. „Jak znáš mé jméno?“ vrhla jsem na něj jakýsi pokus o vzteklý pohled, ale musela jsem vypadat hrozně dětinsky. Proč jsem se vůbec snažila? Asi abych si dokázala, že neztrácím svou osobnost, a jen mě deptalo, že jsem to vůbec nebyla já i přes mé snahy.
Život se na mě jen vlídně usmál. „Samozřejmě, že znám tvé jméno. Jsem Život – jménem i podstatou, znám všechny živé bytosti,“ pokračoval ve vysvětlování. Hlava mi to nepobírala. „To může tvrdit kdokoli,,“ namítla jsem, přestože jsem si nemyslela, že mi lhal. Muselo to být tou jeho podivnou aurou. „Může, to nepopírám, ale ty víš, že říkám pravdu,“ pousmál se, ale snad jako by se nade mnou smiloval, ukázal mi svá kouzla. Najednou mu ze srsti na krku visely rampouchy, které se jemně chvěly ve větru a cinkaly o sebe. S údivem jsem to pozorovala, dokud mé zírání nepřerušil jeho smích. „Říkám pravdu, víme to oba,“ mrkl na mě, „A také oba víme, že zvládnu zdejším vlkům pomoct lépe ovládat jejich magie a zesílit. Je to proč jsi sem přišla?“ Byl se mnou velmi trpělivý, což mě zároveň uklidňovalo, a zároveň kdesi hluboko v duši rozčilovalo. Zavrtěla jsem hlavou. Ještě jsem se ani pořádně nevzpamatovala z toho, že tady opravdu žije bůh, a najednou s ním už mám uzavírat nějaké dohody? To ani náhodou. „To je v pořádku. Budu tady, až na to budeš připravená,“ ujistil mě, jako by věděl, že se ještě někdy vrátím.
A přesně v ten moment jsem si uvědomila, že musím odejít a přemýšlet o tom, co se stalo. Jenže já nechtěla. Cítila jsem se tady, navzdory všemu, příjemně a podivně bezpečně. Zaváhala jsem. Musela jsem odejít, abych si vyčistila hlavu a setřásla ze sebe ten divný pocit, ale zároveň se mi nechtělo. Naštěstí jsem však byla expert na dělání věcí, které se mi dělat nechtěly. Když znova pozvedla pohled, vlka jsem už neviděla. Jeho poslední slova však dále rezonovala v mé hlavě a nemohla jsem se jich zbavit. Opravdu jsem musela jít, přesto jsem se však nemohla zbavit pocitu, že mě vlk sleduje, a snad i proto jsem ho celou cestu k úpatí kopců hledala.

//Narrské kopce

//Středozemka (přes Tenebrae)

Stejně nechápu, jak mohl něco takového slyšet, dokonce tam i dojít, a sám si to neověřit? Asi se jí chtěl jen vysmát… nebo měl strach. Přemýšlela jsem nad tím, co světlého vedlo k tomu, aby jen odbyl to, co mu ona vlčice říkala. Přece se mohl sám zajít podívat, jestli tam ten bůh fakt žil nebo ne, a bylo by, měl by tu jistotu, ale on ne. Byla tohle nějaká věc, co byla prostě samčí věc? Asi nikdy nepoznali, jaké to je žít neustále ve strachu a nejistotě, tak neměli potřebu aspoň něco vědět jistě. Asi to jsou jen takové jednoduché bytosti, kterým stačí, že se dobře nažerou, vyspí a uspokojí jakékoli jiné potřeby můžou mít, a říkají perfektní život. Bylo mi z toho trochu zle, zároveň jsem je možná litovala? Možná, jen malinko, protože jsem byla až tak dobrá duše.
Nezapomínala jsem však při všech svých úvahách dávat pozor, kam běžím. Bylo by trapné, abych zase spadla do řeky a musela spoléhat na pomoc dalšího vlka. Jestli bych tady vůbec nějakého našla, možná bych tentokrát fakt umrzla. Měla jsem štěstí. Uznala jsem neochotně. Nelíbilo se mi ani trochu, že jsem musela přiznat, že Pars nebyl nakonec ten nejhorší, utěšovala jsem se však tím, že to taky neznamenalo, že jsem si o něm myslela cokoli dobrého. Prostě mě tak trochu zachránil, a později mě tím bude vydírat. Přece už mi na území smečky vyhrožoval, že všem řekne, jak jsem nešikovná a málem jsem umrzla nebýt jeho. Dělal to jen pro svůj profit, nic jiného. A to se dělá, jaký není andílek. Pokrytec. Odfrkla jsem si, no dále jsem nad tím nepřemýšlela, protože to už se nade mnou tyčily kopce zvláštních barev. Tak se podíváme, kdo tady měl pravdu. Pomyslela jsem si a snažila se uklidnit a připravit se na cokoli, co nahoře uvidím.

//Vrchol Narrských kopců (přes kopce)