Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Ostrůvky (přes Přímořské pláně)

Dobrá nálada z představ obývajících mou mysl mi vydržela přesně do chvíle, než jsem vběhla do toho nejsmradlavějšího lesa vůbec. Musela jsem zpomalit, jinak bych se při běhu udusila a odpadla, jak jsem zadržovala dech. Takhle se nemůžu do lesa vrátit! To se ke mně nikdo tulit nebude! Zakňučela jsem, jak se všechny mé naděje a sny bídně rozpadly. Ne, že bych to nutně měla komukoli výrazně za zlé – jakože ano, byla jsem z toho malinko zhrzená, ale kdybych tímhle odporným pachem nasmrádla třeba srst té huňaté alfy, nebo i ten překrásně barevný kožich té ochranářky, tak bych si to asi neodpustila.
Rychlou chůzí jsem se proplétala mezi balvany a skálami, v naději že tady třeba bude nějak lépe foukat vítr nebo já nevím, ale ono prd z toho. Místo toho to tu jako jeden smrdělo. Uši jsem měla otráveně připláclé k hlavě. Moc jsem doufala, že aspoň běžím správně a ne třeba na druhou stranu, protože jsem absolutně odmítala se třeba vracet tímhle lesem zpátky. To bych to radši oběhla, i kdyby to mělo znamenat velkou okliku. Třeba bych se tak víc vyčerpala, a i kdyby pak někdo odhalil mou lest, mohlo by se jim mě zželet. Ale chci, aby mě někdo viděl bídně vypadající? Ne. Odfrkla jsem si a radši ještě přidala do kroku. Docházel mi dech, ale už jsem viděla světlo skrze stromy, které naznačovalo konec mého utrpení.

//Rozkvetlé louky (přes rokli)

Něco kolem mě… šustilo? Vyskočila jsem na nohy, přičemž se mi hned podlomila kolena a zamotala hlava, takže jsem se hned sesypala zas na zem. Instinkt mě však dále hnal k tomu, abych se okamžitě zvedla a začala zdrhat, rvát na cucky cokoli a kohokoli kolem sebe. Nemohli mě dostat. Prostě nemohli, už ne. Zavrčela jsem, chňapla zuby na prázdno – možná bych mohla otevřít oči, co? Měla jsem je hrozně slepené, ale nakonec jsem to zvládla a zamžourala do matného ranního světla.
Byla jsem sama. Kolem nikdo nebyl, a ten zvuk, co mě tak vyděsil, bylo jenom šumění moře. Začala jsem si vzpomínat, co se to stalo – ta hostina, ta přenádherná, hodná vlčice, takže co se stalo? Přejedla jsem se a usnula? Mlaskla jsem a posadila se na zadek, když jsem teda očividně byla v bezpečí. Asi. Zatím. Každopádně to bylo hodně trapné. Ale ona byla takový andílek, jistě mi to nebude mít za zlé, že ne? Byla jsem ještě hloupé vlčátko, trochu přerostlé, ale no… moje vlčecí léta musí být delší, když jsem doma neměla dětství, že jo? Kývla jsem na své hlavou, samozřejmě, že to tak bude, jistě. Dávalo to jen smysl.
Zase jsem se postavila a protáhla se, udělala klusem pár koleček, abych se rozhýbala, a pak se zas zastavila a zvážila co dál. Smečka! Ups. Prakticky hned jsem se rozběhla vpřed. Byla jsem sice dost dezorientovaná, ale věděla jsem, že má smečka není nikde u moře. Musela jsem se tam vrátit a zkusit se nenápadně ztratit mezi stromy, křovím a tak, rozšířit tam svůj pach, aby to vypadalo, že jsem tam vlastně byla furt a oni mě jen přehlíželi. A i kdyby to někdo prokoukl, tak co? Vždyť jsem jim překrásně uklidila v úkrytu a všechno! Zasloužila jsem si za to nějakou dovolenou, ne? Hele, uvidíme. Třeba bude alfa ráda, že mě zase vidí a obejme mě, přitulí si mě svými křídly… Slastně jsem si povzdechla. Hned se mi běželo lépe.

//Javorový les (přes Přímořské pláně)

Usoudila jsem, že by bylo absolutně zbytečné snažit se být nenápadná, když jsem vlčici okukovala. Kožíšek jí hrál různými barvami, které v mé duši evokovaly teplo a něhu, zatímco její oči měly barvu podobnou těm mým. Třeba by mi mohla pomoct naučit se tu magii ovládat… Pomyslela jsem si se špetkou naděje. Nevypadala zle, vlastně působila hrozně roztomile a mile, z čehož jsem sice byla svým způsobem též nesvá, ale upřímně? Bylo to něco, co jsem opravdu potřebovala. Nervózně jsem přešlápla. Zřejmě jsem však nebyla jediná, kdo byl z tohoto setkání trochu nejistý. Instinktivně jsem se naklonila k vlčici blíž, když udělala krok dále od hostiny, a tím i ode mě. Asi jsem už hloupla, když jsem jídlo prakticky ignorovala. Ale copak mě mohl někdo vinit, když přede mnou stála taková krása?
Ukázalo se však, že se jednalo o nedorozumění, takže jsem měla šanci pokusit se ji nalákat zpátky blíže. „Tak to vůbec není. Já bych rozhodně nezvládla toho tolik nalovit,“ pousmála jsem se a rozhlédla se kolem, „Ale když se k tomu tady nikdo nehlásí, asi by nebylo od věci se podělit?“ Lehce jsem zavrtěla ocáskem a snažila se nevypadat příliš jako nadšené vlčátko. Měla jsem nakonec nějakou hrdost. Zírat můžu, ale vypadat pateticky? No… ne v téhle situaci, ne díky. Vlčice se mi také představila. Pocházela ze smečky, o které jsem předtím neslyšela, ale takových tu asi bylo víc. Co mi však zrychlilo tep byla možnost, že náš sem svedl osud. Třeba se na mě konečně usmálo štěstí? „Ráda tě poznávám,“ usmála jsem se, „Já jsem Cashmere a jsem členkou Borůvkové smečky. Taky je to odsud docela daleko.“ Aspoň jsem tak usuzovala, jak jsem se snažila vzpomenout si na to, jak jsem se tady zjevila já. Nemohla jsem si ovšem vzpomenout. V jednu chvíli jsem si povídala s Kayou, a v další jsem stála tady. „Osud si tady asi s vlky rád pohrává, co?“ zažertovala jsem a experimentálně se přiblížila o krůček blíže k vlčici.

<< Úkryt

Ne úplně nenápadně jsem sledovala vlčici a takřka se jí rozplývala u nohou. Byla nádherná, dechberoucí, prostě bych přísahala, že kolem sebe měla takovou kouzelnou auru, která kolem ní malovala svět narůžovo… Moment. Najednou jsem si uvědomila, že to nebyla jen má fantazie, ale že svět se opravdu barvil a já najednou neviděla nic, jen tu něžnou barvu. Bylo to skoro jako by mě zahalila mlha. Když se rozprostřela, uvědomila jsem si, že už nestojím na skále úkrytu a nezírám na tu překrásnou vlčici. Kdepak, byla jsem… někde. Asi hodně daleko, protože tady bylo teploučko, nebe se mezi mraky krásně barvilo, a mělo to tady úplně jinou atmosféru. Skoro jako bych byla u moře, ale to přece nebylo možné, ne?
Rozhodla jsem se projít kolem a porozhlédnout se, třeba začít hledat cestu zpátky, ale místo toho mě do čumáčku praštila lahodná vůně masa. Žaludek mi zakručel a já se mlsně olízla. Třeba budu mít štěstí a najdu nechráněný kus žvance. Rozešla jsem se tím směrem a brzy ucítila jiný pach, který mě přiměl našlapovat více rozvážně. Někdo tu byl, vlčice dle všeho, ale stejně jsem se rozhodla být opatrná. Až na to, že jakékoli mé myšlenky na opatrnost byly ty tam, když jsem ji konečně uviděla.
Seděla úplně sama před naprosto lahodně vypadající hostinou se všemi druhy masa, ale jak bych se mohla zajímat o maso, když tam seděla ona? Byla nádherná. Srst barvy medu a kaštanů jí jemně povlávala ve větru, a po stranách jí dokonce modře poblikávala. Čelist mi spadla a než jsem si uvědomila, že se k ní přibližuju jako v transu, stála jsem naproti ní, mezi námi jen její kořist. „Nádherná,“ vydechla jsem bez přemýšlení, naprosto oslněná její krásou. Má mysl byla prázdná, nemohla jsem z ní spustit oči, a hlavou mí vířily myšlenky na to, jak se k ní můžu nenápadně přiblížit a zavrtat se do toho heboučkého kožíšku.

||171||

Zastavila se dříve, než jsem ji třeba zvládla zahnat až ke stěně, ačkoli to by se stejně absolutně nemohlo stát. Já bych si na to netroufla, a copak by mě nechala? To by mě hodně překvapilo. Nicméně z téhle blízky jsem si ji mohla prohlédnout mnohem lépe. Měla skutečně překrásnou srst, barvou i kvalitou. Déšť z nás obou smyl nejhrubější špínou, za což jsem byla vděčná, jelikož bych prostě nepřežila před ní vypadat jako nějaká špinavá troska. A ty její oči! Jantarové studánky, které se vpíjely do těch mých. „Vzduch,“ potvrdila jsem stejně tiše, jako to řekla ona. Její oči mi nic neprozradily. Cítila jsem, jak se mi něco třepotá v žaludku. Měla překrásný hlas, obzvláště když takhle šeptala. Kéž by byla blíže, abych cítila se mě její dech lechtá na oušku.
Nevydrželo jí to moc dlouho, snad to byla moje chyba. Nakonec nevěděla jsem nic moc, ani kolik členů máme ve smečce, kým jsou, nic, a nepochybovala jsem, že si Kaya klidně mohla myslet, že neumím vlastně vůbec nic. Ona na druhou stranu byla ochránce, měla to tu jistým způsobem taky na starosti, nás všechny, a bylo vidět, že má smysl pro povinnost. Snaží se mě urazit, nebo motivovat, abych si hrála na bezbrannou? Přemýšlela jsem krapet pobaveně, možná nechtěla ani jedno, ale začala jsem přemýšlet, jak neschopně bych musela působit, aby mi věnovala co nejvíce času. „Je tady hodně takových?“ zeptala jsem se. Musela jsem zjistit, jakou tu mám konkurenci, no ne?
„Moc dlouho ne,“ pokrčila jsem rameny, „Kromě Baghý, Tati a Sunstorm jsem ani nikoho nepotkala, ale slyšela jsem o betě.“ Aspoň nějaké základy jsem měla, to bylo dobré. Na její další otázku jsem taky zavrtěla hlavou. Sice jsem si les prošla docela dost sama, ale to přece nemusela vědět. Zatajovat informace, abych s ní mohla strávit trochu času, mi nepřišlo jako až tak velký hřích. „Nope, takže se k tobě velmi ráda přidám,“ zavrtěla jsem ocasem, akorát mi došlo, že se rychle ztrapním jak budeme slézat z výklenku. Nevadí, třeba si ublížím nebo tak a ona by se o mě potom mohla postarat. Nebo mě sjet, že neumím být opatrná, to bylo jedno, pozornost jako pozornost. „Jak dlouho už jsi tady ty? Musí to být už nějaká doba, když jsi ochránce,“ odtušila jsem. Přece by tak důležitou pozici alfa nesvěřila jen tak někomu.

||170||

Vlčice nevypadala, že se jí má přítomnost tady úplně zamlouvala, ale dle jejího chování jsem usoudila, že taková bude asi na všechny. Připomínala mi Sannu, a ta byla přesně taková. Byl to přesný opak toho, jaká byla Baghý. Bylo to docela jedno, tohle mi taky vyhovovalo. Kdyby jen nebylo toho divného pocitu, že tady na mě někdo číhá. „Nikdo mi to na krk nehodil,“ bránila jsem se, nedořekla jsem však, že jsem to dělala proto, že jsem prostě chtěla být užitečná a dokázat, že přijmout mě sem nebyla chyba. Cítila bych se pak hloupě před vlčicí, jako byla ona.
Konečně jsem se dozvěděla její jméno. Krátké, lehké jen tak odseknout, hodilo se k ní. Co bylo ovšem důležitější, přistoupila ke mně blíž, asi aby mi dokázala, že je opravdu starší a důležitá členka smečky. Bylo to zřejmé dle vůně borůvek, ovšem na tu jsem se zas tolik nesoustředila. Jak bych asi tak mohla, když najednou stála tak blízko?! Skoro jsem si dokázala představit, jak by mě její tělo dokázalo zahřát, jaké by to bylo zavrtat se do její srsti, nebo se k ní přitulit tak pevně, že bych jí pouhým dotekem dokázala spočítat všechna žebra. Příliš brzo ode mě zase odstoupila, ale to jsem prostě nemohla nechat jen tak. Pouze v její blízkosti jsem dokázala zahnat ty podivné stíny pochyb v mé mysli a cítit se bezpečněji, takže každý krok, který ona udělala zpět, jsem já udělala vpřed.
Zjistila jsem, že stejně jako Tati byla ochránce. Opět jsem nevěděla, jak se ohledně toho cítit. V téhle smečce asi dost spoléhají na vlčice. Vedou ji vlčice, chrání ji vlčice… asi to tady nebude špatné. K tomu závěru jsem měla dost nakročeno už předtím, ale nečekala jsem, že s každou novou informací se mi ten dojem potvrdí o něco víc. „Díky, rozhodně bych se o sebe nedokázala postarat sama,“ odpověděla jsem ji ironicky, abych zahnala ostatní, jemnější emoce, které na mě útočily. Zároveň jsem však měla tolik sebekontroly, abych jí neřekla, že mě lépe ochrání, když ke mně bude stát ještě o něco blíž. „Žije tady hodně vlků? To bys asi měla plné tlapy práce chránit nás všechny,“ poznamenala jsem. Nevěděla jsem sice, kolik ochránců je ve smečce potřeba, ale tady byli minimálně dva, takže jsem předpokládala, že nás tu bude žít dost.

||169||

Na chvilku jsem zaváhala, jestli se mám snažit, ale nakonec jsem usoudila, že ne, a drze jsem převrátila očima. Přece jsem nebyla úplně hloupá a věděla jsem, že tohle nejsou jeskyně vhodné pro mě nebo jen tak někoho. „Díky za tu novinku,“ odsekla jsem jí ironicky. V záři zapadajícího slunce vypadala nádherně. Byla dechberoucí! Teprve teď jsem si všimla tmavších skvrn v té tmavé polovině jejího kožichu. Byla prostě uměleckým dílem přírody, a zrovinka takovým, na jaké bych se vydržela dívat klidně celý den. Měla jsem o to lepší šanci si ji pořádně prohlédnout, že se otočila k jeskyni a kontrolovala, zřejmě, že jsem z ní nic nevzala. Uraženě jsem se zamračila. Já přece nebyla žádná zlodějka, a ty jeskyně nevypadaly moc používaně, takže z nich ani nebylo co vzít. „No dovol?!“ zavrčela jsem na vlčici a cítila, jak se mi zježila srst na zátylku. Musela jsem se přemlouvat k tomu, abych se uklidnila. Asi to nemyslela, jak jsem to pochopila, ale má paranoia tou jedinou poznámkou začala pracovat na plné obrátky. Že by mě Baghý a Tati oklamaly? Že by to tu pořád ze stínů vedl ten starý alfák a bylo to tady stejné jako u nás?
Nemohla jsem na těch myšlenkách příliš ulpívat, ale zároveň jsem je nenechala jen tak zmizet. Vlčice se konečně obrátila zpět na mě a samozřejmě se ptala, kdo jsem. Bylo to pochopitelné, samozřejmě, ale stejně mě to podráždilo ještě víc, než už jsem byla. Trochu mě ranilo, že jsem se snažila být užitečná, a ještě jsem za to byla podezřívána z kdoví čeho. Měla jsem to čekat, asi bylo hloupé si myslet, že to tady bude země zaslíbená. „Jsem Cashmere, nová členka smečky,“ informovala jsem ji ne zrovna laskavě, „A kdo jsi ty? Taky jsem o tobě neslyšela.“ Nasadila jsem stejně podezřívavý tón, jakým mluvila ona. Pokud já jsem mohla být jen pouhý vetřelec, tak by to klidně mohla být i ona. Těkala jsem pohledem kolem, jako by nás každou chvílí měl někdo obklíčit. Prostě jsem nedokázala tu její blbou připomínku dostat z hlavy.

||168||

Užívala jsem si ničím nerušenou pohodu a krásný výhled na nebe. Sice se stahovaly mraky, ale já beztak ještě nebyla pořádně usušená, takže mi to mohlo být jedno, a jeskyně ode mě byla jen skok a pár kroků daleko. Je tady opravdu hezky. Zamyslela jsem se a rozhlédla se po úkrytech v objetí skal. Byl tady klid. Nikdo mě nerušil, vypadalo to tu – částečně mou prací – překrásně, a hlavně jsem věděla, že mě odsud nemá nikdo právo vyhnat. Snad kromě Baghý a té bílé vlčice, ale nepředpokládala jsem, že bych zatím udělala něco, za co bych si to zasloužila. Byla jsem upřímně spokojená, a hlavně po dlouhé době klidná.
Z klidu mě však vyrušily zároveň dvě věci. Zaprvé šramot a škrábání, ze kterého bylo více než zřejmé, že někdo leze na mé místo, a zadruhé to, že se roztrhla oblaka a začal liják. Teď už se mi ta tmavá obloha tolik nelíbila. No nemohla jsem ani zdrhnout do jeskyně, protože to už ke mně vylezla nějaká vlčice, ze které se mi jen tak mimochodem málem podlomila kolena, a začala se ptát, co tady dělám. Byla ale sakra krásná! Její tmavý hřbet se ztrácel na pozadí zatažené noční oblohy, a z hnědého, zřejmě, kožichu co měla na břiše a spodku hrdla, jsem toho taky moc ve tmě neviděla, ale o to přece nešlo. Držela se, jako by tomu tady vládla a sakra, to bylo na ní to nejpřitažlivější. Propalovala mě pohledem a já se pod ním tetelila blahem. „Jen jsem tady větrala kožešiny,“ odpověděla jsem na její otázku, „Je to tady snad nějaký zločin?“ Nedošlo mi, že vlčice vůbec nemusí vědět, že jsem členkou smečky, a vlastně mi to ani nevadilo. Jestli se naštve, tak po mně třeba skočí, a aspoň mi bude blíž. V dešti by se hodilo zahřát se v cizím kožíšku.

Ještě jednou děkuju za akci a prosím 9 bodů směnit za 39 květin (1x 5 bodů za 23 a 2x 2 body za 8 květin) ^^

||167; VHS 6||

Opravdu jsem pod neteplým sluncem docela uschla. Nebylo to tady nakonec tak špatné. Skály mě chránily před větrem, obloha byla modrá, a já zjistila, že jsem vlastně docela spokojená. Nemusela jsem nikam chodit, nikam spěchat. Měla jsem místo, kde jsem mohla zůstat, jak dlouho jsem jen chtěla. Snad. Abych pro to udělala vše, dala jsem se opět do pohybu. Aspoň jsem to plánovala, zatím jsem se jen zvedla ze sedu a porozhlédla se, co bych tady mohla ještě podniknout. Cítila jsem z jeskyně pachy, ale vlci asi museli už odejít a nevšimnout si mě. To možná bylo taky dobře.
Nakonec mé oči padly na vyvýšené jeskyně. Musely asi patřit výše postaveným jedincům, ze kterých jsem zatím znala jen Baghý a tu bílou vlčici, o které mi řekla. Když mi neřekl o svém ani jejím partnerovi, tak to znamená, že žádného nemají, že? Ušklíbla jsem se a hned jsem věděla, co budu dělat. Někdo se o ty dvě musel starat, tak proč bych to nemohla být já? Vyšlapala jsem cestičkou výš, kde byl k jeskyním lepší přístup. Stejně mě čekal zapeklitý úkol vydrápání se na výklenek. Trochu jsem nadskočila a snažila se vytáhnout, ale tento pokus skončil pádem na zadek. Otráveně jsem stáhla uši k hlavě a rozhlédla se, jestli mě u toho někdo viděl. Nejspíše ne, dobrý. Zkusila jsem to ještě jednou a tentokrát jsem vyskočila víc. Zadníma se mi podařilo zapřít se o skálu, no přesto to byl boj, a když jsem se nakonec vydrápala navrch, funěla jsem jako celé stádo bizonů.
Každopádně jsem však dosáhla svého cíle a mohla se pustit do díla. Byla jsem si jistá, že obě vlčice byly příliš zasypané povinnostmi, než aby se stačily starat o své úkryty, takže jsem se rozhodla jim vypomoct aspoň tím, že jim to tady trochu uklidím. Začala jsem u níže položené jeskyně, která mi byla blíže. Vytáhla jsem z ní těch pár kožešin a zhodnotila jejich stav. Potřebovaly trochu vyvětrat. Kdybych tak uměla svou magii lépe ovládat. Povzdechla jsem si. Měla bych začít trochu trénovat, jestli jsem se chci zlepšit. Zatím jsem prostě čapla kožešinu mezi zuby a odtáhla ji na okraj výklenku, kde jsem s ní začala škubat a natřásat ji o skálu, abych z ní vymlátila všechen prach a nepořádek. Postup jsem opakovala s druhou kožešinou a potom jsem je vrátila na jejich místo. Přesunula jsem se do vedlejší jeskyně a zabavila na chvilku kožešiny Baghý. Zase jsem je vzala k okraji skála a provětrala je. Doufala jsem, že v nich třeba zůstalo nějaké to pírko, ale bylo to marná naděje. Aspoň matně voněly jako ona, ale nemohla jsem riskovat, že mě někdo načape, jak je očichávám, tak jsem rychle odvedla svou práci a odtáhla je zase zpátky. Pořád to však nevypadalo, že jsem odvedla dost práce, takže jsem ještě na výklenku zůstala přemýšlela, co dál.

||166; VHS 22 3/3||

Na druhou stranu to bych nebyla já, abych vydržela spokojená. Dívala jsem se na poklidnou hladinu tůňky a obdivovala její krásu přesně minutu, maximálně dvě, když mě začaly rozptylovat a upřímně trochu vytáčet napadané listy a jiný bordel vznášející se na vodě. Nejdříve vypadaly esteticky, no moje hlava si to za tu krátkou dobu rozmyslela a viděla jsem v tom jen bordel. A to přece nemůžu dovolit, musí tady všichni vidět, že nejsem žádná špindíra a postarám se i o ten nejmenší detail! Přesně jako se svým kožíškem, který už jsem se nemohla dočkat, až si upravím. Nejdříve jsem však musela dokončit to, co jsem začala.
Opatrně, abych si nerozházela uspořádání kamení, které jsem tady zavedla, jsem sestoupila do vody. Nebyla hluboká, asi tak jako ta neovocná tůň, ale voda byla ledová, takže jsem to chtěla mít co nejdříve z krku. Opravdu bych si měla pospíšit a zalézt do jeskyně. Otřásla jsem se a dala se do díla. Packami, které jsem už beztak měla mokré, jsem lovila listí a nechala ho nalepit se mi na srst. Když už se ho tam více nevešlo nebo začalo padat, vylezla jsem z vody a poodešla za roh, abych ho tam setřásla do trávy. Našla jsem super místečko, na které nebylo vidět, takže tam trochu mrtvého a mokrého listí nebude vadit. Bylo po zimě a zamrznutí a rozmrznutí fakt odporné. Vrátila jsem se zase do vody a opakovala proces, dokud jsem ho z vody nedostala všechno. Potom jsem se soustředila na jiné bordely, jako utopený hmyz – hnus – nějakou tu napadanou trávu a hlouposti z rákosu. Všechno jsem to nakupila na odpadní hromadu schovanou před zraky vlků, kteří by se mohli sejít k tůni napít, a spokojeně si povzdechla. Nakonec jsem se ještě prošla vodou, abych se já sama umyla, a spokojeně sledovala, jak se bláto a zrnka písku usazují na dně. Výborná práce. Pochválila jsem se. Měla bych najít nějaký nenápadný způsob, jak se o tom pochlubit Baghý. Třeba by mě za odměnu aspoň olízla!

||165; VHS 22 2/3||

Dopracovala jsem se zas až ke konci cestičky a skončila u tůňky. Ohlédla jsem se za sebe a malinko mi spadla čelist. Odvedla jsem fakt kus práce! Hranice mezi trávníkem a písčitou cestou byly hezky ostré, jasné, ani kousek trávy nebyl tam, kam nepatřil. Spokojeně jsem kývla, hrdá na svou dobře odvedenou práci. Připadala jsem si však zvláštně. Přece jsem podobné věci byla nucená dělat i u nás, tak proč mě to tady tak bavilo? A proč jsem to vůbec dělala?! Vždyť tady určitě byli jiní vlci, kteří třeba tolik ani nepečovali o svůj kožich, a tedy si mohli špinit tlapky pískem bez výčitek a stresu. Měla jsem tu práci přenechat jim! Přesně tak! Měli by si mě vážit, že se tady o ně o všechny tak starám, a to je ještě ani neznám. Na moment mi blesklo hlavou, že bych se snad mohla podívat na vlky, kteří pravděpodobně pobývali v té velké jeskyni. Asi by to nebylo úplně od věci se představit… Jenže tady je přesně ten problém – co když tam byli i vlci, jakože vlci? Na ty jsem neměla náladu. A stejně jsem měla packy od písku.
Rozhodla jsem se, že když už jsem u tůňky, rovnou si je zase umyju a zpátky se dostanu… no, nějak jinak, to ještě uvidím jak. Takže jsem se zas namočila, i když jsem byla mokrá už dost a nebylo mi zrovna dvakrát teplo. Sice jsem na vzduchu při práci uschla, ale bylo mi chladno. Aspoň sem nefoukal vítr, takže bych nemusela nachladnout, když si pospíším do úkrytu jeskyně. To bych však musela být schopná ignorovat další vadu na kráse tohohle hezkého místa – oblázky kolem tůňky byly chaoticky rozházené. To jsem prostě nemohla nechat jen tak! Nedřela jsem se s urovnáváním trávy, abych pak ignorovala šutry. Ne-e. Zklamaně jsem zavrtěla hlavou a vzala do tlamy první kámen, ještě trochu mokrý od nočního deště. Za všechnu tu námahu bych si zasloužila masáž! Nebo aspoň pomazlit. Fňukla jsem v duchu a pečlivě položila kámen na místo, kde se hezky vyjímal. No prostě jsem měla oko pro krásu. Kdo jiný by to tak hezky promyslel? Přesně jsem věděla, kam musím položit další kámen, a ten po tom, a ten po tom… Dala jsem se do práce. Nejdříve jsem lokalizovala všechny kameny okolo tůně, které ležely tak nějak náhodně, a pak jsem dokonce i obešla širší okruh, abych to trochu zpestřila, a aby o ně třeba nikdo nezakopl, když se chtěly schovávat v trávě. Udělala jsem z nich malé komínky, a pak se posadila před tůň a pořádně si ji prohlížela.
Po chvilce uvažování jsem to měla celé naplánované. Větší a hlavně placaté kameny jsem začala umisťovat co nejblíže okraji tůňky. Zatlačila jsem je do bahna a mokré země, aby se nehýbaly a neklouzaly zpod tlapek. Pak nastala druhá vrstva hned za nimi, dále od vodní hladiny. Tam přišly menší placaté kameny a jiné vyhlazené kameny neutrálních barev. No a nakonec jsem tam jako zpestření umístila i kameny, které třeba měly přes sebe žíly jiných barev a vypadaly hezky. Našla jsem jich více, něž jsem čekala, což bylo super! Mohla jsem si s tím vyhrát a vzít do úvahy i místa, kde z vody čouhaly rákosy. Barevně jsem to sladila, a když jsem poodstoupila, abych se na své dílo podívala, nemohla jsem si pomoct a připadala jsem si jako génius! Hned to tady bylo čistější, bezpečnější a hlavně hezčí. Tetelila jsem se blahem, a téměř zapomněla, že jsem si kdy připadala jako služka.

||164; VHS 22 1/3||
//Ovocná tůň (přes les)

Zrovna když déšť utichl jsem konečně našla smečkový úkryt. To je tak když princezna nemá orientační smysl. Otráveně jsem nad svou hloupostí zabručela. Ale copak jsem si mohla zapamatovat přesný směr, kterým mi Baghý ukázala k úkryty? Ne, to prostě nebylo možné, když jsem byla tak roztřesená z toho, že mě do smečky vůbec přijala a z vlny nových informací. Nebyla to úplně moje vina, tečka. Prostě špatná situace. Trochu jsem se uklidnila, především proto, že nepršelo, sníh byl už víceméně pryč, a co hlavně – měla jsem čisťounký kožíšek. Hrdě jsem si sama sebe prohlédla, jak jen jsem dokázala natočit hlavu, a uznala, že jsem s mytím odvedla dobrou práci. K nakousnutí, teď by mi ani alfa neodolala! Zahihňala jsem se a pospíšila si, abych si jeskyni pořádně prohlédla.
Tak spíše jeskyně? Ťapkala jsem po vyšlapané stezce a našla skálu, ve které se skrývaly jeskyně rovnou tři. Asi to tady bude podobné jako u nás. Napadlo mě, a přece to dávalo smysl – alfy by měly mít svoji jeskyni a výše postavení členové taky. Cítila jsem tady poměrně dost pachů, které směřovaly do největší jeskyně na dně skalky. Opatrně jsem se tam rozešla a všimla, že mi pod tlapkami křupe písek. Otráveně jsem zavrčela a začala tlapkami třepat, abych se otravných zrníček zbavila. Bylo to sice hezké, že tady takhle měli cestičku, ale proč zrovna písčitou? No co už, tak si tlapky zase někde otřu. Hned na to jsem si však všimla tůňky a rozběhla se k ní, abych si je pořádně umyla. Spokojená a zase čistá jsem se podívala směrem k jeskyním. Vypadalo to tady hezky, ovšem něco tomu vadilo na kráse – nedokonalosti a bordel. Zavrtěla jsem hlavou, slíbila jsem, že budu pomáhat, tak bych mohla rovnou začít.
Rozhodla jsem se začít právě onou otravnou stezkou, přestože jsem se zrovna umyla. Nebyla totiž udržovaná, a tak jí prorůstaly náhodné trsy trávy, což narušovalo estetiku tohoto místa. To jsem jednoduše musela změnit. Koukla jsem kolem, jestli mě někdo nesleduje – čistě ze zvyku. Stát se to u nás, nedopadlo by to dobře, minimálně by se mi všichni vysmáli, a to jsem opravdu neměla zapotřebí. Když jsem zjistila, že vzduch je čistý, vrátila jsem se k cestičce a sklonila hlavu k první trsu trávy. Jediným prudkým škubnutím jsem ho vytrhla a odhodila stranou do trávy, kde se v tom moři stébel ztratil. Udělala jsem krok vpřed a čapla další. Tenhle jsem musela tahat na dvakrát, protože jak byla tráva slabá a zežloutlá, tak se to celé urvalo. Doufala jsem, že se to nebude stávat příliš často, jinak bych s tím sekla. Na druhou stranu nemohla jsem naši smečku nechat mít odpornou a zarostlou cestu k úkrytu, ne? Byla jsem hotový andílek, jak jsem se tady o to starala! S každým dalším kusem trávy, co to tu kazila, jsem se cítila víc a víc hrdá, jak užitečná jim tady jsem. Vesele jsem si u práce vrtěla ocasem a občas hodila hlavou více, než bylo nutné, skoro jako bych dělala nějaký vítězný taneček nad plevelem. Nějak jsem se dopracovala až na konec cestičky a zhlédla dolů na své dílo. O kolik lépe to vypadalo! Teď už jen ta druhá strana a bude to perfektní. Začínalo mě trochu bolet za krkem, no výsledek za to stál. Chňap, škub, zahodit. Chňap, škub, zahodit. Stala se z toho rutina, u které jsem mohla pohodlně vypnout a prostě jen makat. Bylo to hrozně uklidňující.

Trochu jsem ve tmě tápala, abych k tůni našla cestu okolo a přes všechny skalky. Mezitím se navíc rozpršelo, takže cesta nebyla ani trochu příjemná, protože s každým krokem ze mě voda tekla víc a víc, a rozhodně nebyla čistá. Byla jsem si odporná. Nechápala jsem, že jsem vůbec mohla dopustit, abych se takhle ukázala před někým, jako je Baghý, a že se mi Tati prostě nevysmála do ksichtu, když mě viděla a zjistila, že k nim chci patřit. No, udělala by chybu, protože teď jsem jedna z nich. Hrdě jsem se narovnala a ušklíbla se. A až se dám trochu dohromady, nikdo o tom už nebude moct pochybovat.
Nakonec jsem přece jen spatřila tůň, která nebyla o moc větší než kaluž. Neříkala Baghý, že se jmenuje Ovocná? Mírně jsem natočila hlavu a prohlédla si hladinu tůně. Vypadala poklidně, kulatě, vůbec nepřipomínala ovoce. Došla jsem blíže a napila se vody, dokonce jsem ji i očichala, ale ne, prostě na ní nebylo nic ovocného. Byla jsem zmatená. Možná to mají jen tak tématicky? Nejspíše, ale byla jsem zklamaná, kdyby voda aspoň voněla po ovoci, bylo by lehčí chytit místní pach. No nevadí, umyje mě stejně dobře i bez vůně. Celá jsem si vlezla do vody a pořádně se v ní vyválela. Nebyla vůbec hluboká, takže jsem to raději vzala pořádně a pomáhala si tlapkami, jak to jen šlo, abych ze sebe vylisovala všechno bahnu a jinou špínu, co se na mě nahromadila čvachtáním se rozmočenou zemí. Stálo mě to dost sil a drkotala jsem zuby zimou, ale výsledek stál za to. Byla jsem zase překrásně čisťounká a nádherná, což pomohlo nejen mému tělu, ale i mé duši. Tak, a teď rychle zaběhnout do úkrytu a usušit se.
Zarazila jsem se. Bylo mi málem do pláče, když jsem si uvědomila, že se můžu prostě jen tak zvednout a zamířit do nějaké jeskyně, ze které mě nikdo nebude mít právo vyhnat. Leda třeba Baghý nebo ta bílá beta, ale jinak? Nikdo. Najednou by mi nemělo hrozit, že mě někdo jen tak napadne a nikoho to nebude zajímat. Jestli říkala Baghý pravdu… Znělo to trochu moc idealisticky, jenže jak jsem ležela v ledové vodě a byla z toho celá naměkko, opravdu jsem jí chtěla věřit. Byl tady sice pořád problém červeňáka, ale tak třeba se nikdy nepotkáme. Třeba na sebe v lese nikdy nenarazíme, a bude to všechno v pořádku. Moc bych si to přála. Zvedla jsem zrak k zataženému nebi a tiše doufala v lepší budoucnost. Zasloužila bych si ji. Měla jsem problémů plné zuby, nebavilo mě to. Prožila jsem si dost – i Sanna a ostatní to říkaly. Zvedla jsem se z vody a oklepala. Neplakala jsem, ale neměla jsem k tomu daleko. Raději jsem se dala do svižného kroku a spěchala směrem, kterým mi alfa ukázala úkryt, abych se mohla schovat, usušit a hlavně přemýšlet.

//Úkryt (přes les)

Musela jsem to pořádně rozdýchat, no zatím jsem se snažila držet jakž takž pohromadě, aby Baghý nezačala svého rozhodnutí litovat. Je opravdu hodná. Pomyslela jsem si s malým úsměvem a zachvěním srdce. Snad pro ni i zvládnu poslouchat a dodržovat její přání, byť jsem si nebyla vůbec jistá, že mi to odhodlání vydrží, když nebude v dohledu a červeňák bude stát přede mnou. Slíbila jsem to, budu se muset snažit. Dlouze jsem vydechla a zrovna k nám přišla další vlčice. Měla poměrně zajímavé zbarvení a představila se jako Sunstorm. Prostě tady jen byla celou zimu? A nemocná? To mě Baghý určitě bude mít raději než ji. Vlčice si beztak nás ostatních nevšímala, asi tak jako já si sotva všímala kohokoli jiného, ale copak se mi mohl někdo divit? Alfa byla prostě nádherná! A teď můžu dokonce říkat, že je to moje alfa! V duchu jsem se nad tím tetelila blahem, a dále jsem postřehla teprve to, že vlčice teď také byla členkou smečky. Bylo to celkem rychlé, ale nemohla jsem si stěžovat – stejně čím víc vlčic, tím lépe.
Snažila jsem se nevypadat jako nakopnuté vlče, když se okřídlená odebrala k odchodu. „Já se asi nejdříve projdu po lese, trochu si to tu prohlédnu,“ zavrtěla jsem s úsměvem hlavou na nabídku Tati. Sunstorm se stejně nabídla, že jí bude dělat společnost, takže jsem se kvůli tomu necítila moc špatně. Potřebovala jsem si to v hlavě urovnat a uklidnit se, jinak bych se třeba neudržela a slintala nad Baghý i nahlas. To by asi nebylo nejlepší, co bych mohla udělat, takže jsem oběma vlčicím kývla na rozloučenou a vydala se na opačnou stranu.
Mohla bych to tady obejít podél hranic. Napadlo mě, no a vzhledem k tomu, že jsem věděla, že hodně blízko je i ten druhý les – Asgaarský, připomněla jsem si – tak by to mohlo být i užitečné. Zjistím, jak blízko sobě lesy obou smeček opravdu jsou, a třeba i po cestě zjistím, proč se tenhle les jmenuje Borůvkový. Pod sněhem bylo těžké identifikovat místní floru, ale když teď roztál, mohla bych mít šanci. Patřím sem. Tohle bude můj domov. Usmála jsem se, naprosto spokojeně a upřímně. Dokonce se mi rozvrtěl ocas. Měla jsem místo, kam jsem se mohla vracet, a které dle všeho mohlo být fajn. Jasně, byl tady červeňák, ale toho jsem zatím nepotkala a třeba ho ani nepotkám. Možná budeme mít štěstí a budeme se navzájem vyhýbat, takže budu moct dodržet svůj slib Baghý. Sakra, já měla i alfu! A zrovna tak nádhernou! V mém kroku hned bylo více radosti a elegance. Musela jsem teď přeci vypadat ještě vznešeněji než obvykle.
A měla jsem pravdu, vlastně by asi bylo hloupé předpokládat cokoli jiného, ale při svých toulkách po hranicích jsem skutečně nalezla plácky, kde rostly borůvkové keře. Musela jsem se nad tím pousmát. Budu vonět ovocem. Vesele jsem se tomu zasmála. Nejenže budu teď vypadat nádherně, když budu mít mnohem lepší přístup k potravě, ale budu i hezky vonět? To se mi asi osud snažil omluvit za to, co mi prováděl v minulosti, nedokázala jsem si to jinak vysvětlit. A les byl jednoduše nádherný, nebo jsem jen byla okouzlená tím, že se mi konečně přihodilo něco dobrého. Už jsem i lépe snášela rozmočenou půdu. Byla jsem celá od bláta, ale když jsem šla místy, kde už se les pomalu ztrácel, slyšela jsem řeku, ve které bych se mohla umýt. Neříkala Baghý něco o tůni? Mohla bych radši zamířit tam, umýt se, a pak se usušit v úkrytu. Ocas se mi zase rozhoupal. Jak jednoduché to najednou všechno bylo! Tati měla pravdu – já sice taky, ale musela jsem uznat, že život ve smečce bude opravdu o mnoho jednodušší. Nevěděla jsem ani, jestli jsem tehdy chtěla vypadat drsně a spolehlivě, nebo jestli jsem tak mluvila jen kvůli tomu, jaké to bylo u nás.
Dostala jsem se k jižní části lesa a hned si všimla, že najednou cítím i jiné pachy, když zafouká vítr. Asgaar musí být opravdu blízko. Zamračila jsem se. Netroufla jsem si to více pokoušet, abych se třeba omylem ze zvědavosti nedostala za hranice až moc daleko. Raději jsem pospíchala dále, abych se dostala k té tůni na severu. Přitom jsem se také dívala, jestli se někdo neschovává na hranicích lesa. Měla jsem teď vlastně právo na ně začít ječet, co lezou na území smečky. Spokojeně jsem se ušklíbla, tohle se mi začínalo líbit, stejně jako se mi líbilo, že jsem chvíli mohla být vlčetem a dovolit si optimismus. Aspoň na chvíli, dokud jsem byla sama a běhala lesem, který byl teď mým domovem. Určitě mě to přejde jen, co narazím na ostatní členy smečky, ale prozatím jsem byla ve své samotě svobodná. Takže na západ řeka, na jih Asgaar, na sever tůň, dobře. Zopakovala jsem si poznatky, které jsem zatím sesbírala a pokračovala v průzkumu.
Východní strana lesa byla asi ta nejzajímavější. Našla jsem tu propast, přes kterou jsem lezla tehdy s Elorou. Vlastně jsem ji potkala poblíž… že by taky patřila do téhle smečky? Cítila jsem, jak mě zaplavuje naděje, tak jsem se raději zase rychle napomenula, že dělám ukvapené závěry. Na druhou stranu to, co mi o své smečce říkala, se nějak moc shodovalo s tím, co jsem zjistila od Tati a Baghý… Možná se jich potom zeptám, až je zase potkám. No a tím jsem se pomalu dostala až na sever lesa, kde jsem odbočila směrem, který mi ukázala alfa, a začala hledat onu tůň. Na moment jsem se zastavila, abych vstřebala, že tohle teď bylo prostorem, kde bych měla být v absolutním bezpečí před vnějším světem. Smečka se přece má chránit, to nám říkaly vlčice, a sama Baghý říkala, že tady nechce spory, takže asi nebylo úplně hloupé si to tak představovat. A i kdyby ano, na vteřinu jsem si to dovolila, a teprve potom pokračovala v chůzi.

//Ovocná tůň