Příspěvky uživatele

//Temné smrčiny

Tahle otázka musela nevyhnutelně přijít a já to věděla. Stejně jsem mírně svěsila hlavu a sklopila ouška. „Musely jsme rychle utéct a nedaly si pozor,“ shrnula jsem situaci jednoduše. Nechtěla jsem se v tom nimrat nebo prozrazovat zbytečně moc. Hlavně jsem na to nechtěla myslet. Pořád jsem si dokázala vybavit ten zvuk jejich tlap, jak se odráželi od země, cítit jejich nechutný dech na zádech a vybavit si jejich vrčení a nadávky. Stáhla jsem uši ještě víc k hlavě. Je to pryč. Oni jsou pryč. Dýchala jsem pomalu a zhluboka. Byla jsem daleko. Nestála jsem jim za to, aby mě hledali až tady. Nebyla jsem můj dokonalý bratr. Nelpěla jsem na tom ale moc dlouho. To jsem si nemohla dovolit. Zatvrdila jsem své vyplašené srdíčko. Tady mě nikdo neznal. Měla jsem čistý štít a mohla jsem být, kým si jen zamanu, čehož jsem hodlala pořádně využít. A jak lépe začít nový život než s krásnou vlčicí po boku? Koutkem oka jsem na ni pořád koukala a prohlížela si ji. Jen jsem se záměrně vyhýbala té jizvě, co se jí táhla po noze. Já taky nebyla ráda, kdy mi po jizvách někdo koukal.
Navíc jsem brzy musela odvrátit svůj zrak úplně. Otočila jsem hlavu stranou. Její slova se mi odrážela v hlavě sem a tam. Byla jsem silná! Opravdu jsem se snažila být! Jenže její vřelý hlas, něžná slůvka byla až moc. Do očí se mi vlivy slzy a netrvalo dlouho, než se přelily přes okraj. Proč…? Proč je taková? Snažila jsem se zamrkat slzy pryč, ale moc to nešlo. Bylo to tak dlouho, co na mě byl někdo takhle hodný. A ona byla úplně cizí! Vůbec mě neznala. Musí něco chtít! Ublíží mi! Ale… ale je opravdu hodná. Malinko jsem popotáhla, jak mi začalo téct z čumáčku. I kdyby za to pak něco chtěla, byla jsem připravená. Zářila a zahřívala mě jako slunce, přesně to jsem teď potřebovala a cokoli se stane potom bylo v budoucnosti. Vyřeším to až potom. „O-opravdu moc d-děkuju,“ vykoktala jsem ze sebe a potřásla hlavou. Byla jsem už velká holka, a ty přece nepláčou! „Jsi opravdu hodná, n-nevím, co bych bez tebe dělala, Lethio,“ usmála jsem se. Hlavně jsem se musela usmívat, i když se ten úsměv trochu třásl, za chvilku to přejde. Musím předstírat, dokud nebude zcela upřímný.
Dobře, možná to bude na déle, jestli nepřestane být tak hodná! Kéž by mě to aspoň rozčilovalo, ale ono ne. Spíše mi z toho nějak slábl kolena. Co to s mým tělem bylo, zaklela mě? „Dobře,“ pozorně jsem na její slova kývla a zapsala si je do paměti. Řeka byla opravdu dost tmavá a prudká, taková divná, nejspíše bych to neriskovala i kdyby mě nevarovala, přesto mě její starost zahřála u srdce. Její další slova už tolik ne, ale byla to hezká změna, aspoň se mi z nich nechtělo plakat. Naopak se mi konečně podařilo vesele usmát. Ha! Musím se jí líbit! Ocásek se mi rozvrtěl sám od sebe, zářila jsem jako hvězdička. „Tak to jsem ráda, že jsem potkala zrovna tebe,“ řekla jsem plaše. Konečně mi došel i význam zbytku jejích slov. Musím si dávat pozor. Bude nejlepší se jí držet co nejdéle. „A mrzí mě to, ale třeba nebudou všichni takoví, že jo?“ snažila jsem se ujistit spíše samu sebe, i když jsem tomu ani trochu nevěřila. Vlci byli vždycky nakonec zlí. A vlčice… to se ještě uvidí. „Žijí tu i nějaké smečky?“ zeptala jsem se o něco tišším hláskem. Vzpomněla jsem si na domov. Tam to byl taky samý nepříjemný vlk. Nasucho jsem polkla a trochu nervózně koukala na Lethiu. Pohled na ni mě dokázal aspoň malinko uklidnit.

//Ježčí mýtina (a v pohodě, ono je jedno, kam půjdou :D)

Mlčky jsem přikývla. Čekala jsem to, byl by zázrak, kdybych hned narazila na někoho, kdo Siu viděl. Přesto mě to malinko zabolelo a strach o sestru zesílil. Co si beze mě počne – Co já si počnu bez ní? Ne, takhle jsem si zakázala přemýšlet. Bylo to těžké, ale musím to zvládnout. Bez předchozí zkušenosti s vlky mimo naši smečku to pro nás obě bude těžké, no stejně to nějak zvládneme. Neutekly jsme jim jen proto, aby nás dostal svět. Třeba taky měla štěstí na takovou hodnou vlčici. Pousmála jsem se pro sebe plaše. Byla jsem trochu rozpačitá. Lethia byla opravdu milá, zdála se opravdu ochotná mi pomoct. Nevěděla jsem, co si počít.
Už vůbec ne, když s úsměvem vyslovila mé jméno. Srdíčko se mi divoce rozbušilo v hrudi a celé mé tělo se chtělo prostě svést k jejím tlapkám a plnit její příkazy. Následovat ji třeba až do pekla. Ocásek se mi vesele rozvrtěl, byl to těžký boj proti mé vlastní hlavě, abych nezapomínala, že je stále cizí a nesmím se nechat její krásou zaslepit. Jen to bylo opravdu těžké, tak jsem se utěšovala tím, že stejně nemám moc na výběr, jestli tady nechci být ztracená úplně sama. Ani Lethia se tady prý moc nevyznala, ale stejně mi byla ochotná pomoct. Proč? Proč by to dělala? Párkrát jsem rychle mrkla, abych se zbavila toho otravného pálení za očima. Je to mnou. Líbím se jí. Nemůže mi odolat. Tak! Jsem k sežrání! Povzbuzovala jsem se a donutila se opět narovnat. „Dobře! Děkuju, vůbec nevím, jak bych jinak začala,“ pousmála jsem se vděčně. Jednak za to, že mám třeba větší šanci sestru najít, jednak za to, že… no, neopustí mě. Aspoň zatím ne. Rozešla jsem se za pískovou vlčicí a držela se blízko jejího boku. „Žije tady hodně vlků?“ zeptala jsem se opatrně. Nejistě jsem při chůzi přešlápla. Viděla jsem jen pár vlků mimo naši smečku a prakticky se s nimi nebavila. Představa, že by to tady bylo plné vlků mě trochu děsila a zároveň jsem z toho byla tak trochu nadšená? Byl to zvláštní pocit.

//Tenebrae

K čertu se vší mou sebekontrolou, jakmile se vlčici rozhoupal ocas, tak se staly dvě věci. Zaprvé, rozhoupal se i můj vlastní ocas, protože jsem byla sakra nadšená, že jsem natrefila na dalšího živáčka – a k tomu tak krásnou vlčí dámu – a za druhé, mé oči využily tohoto pohybu k tomu, aby se oprostily od jejích zlatých zraků a sklouzly po jejím pískově zbarveném těle.
Byla malinko vyhublá, no nebylo se co divit, byla zima a během ní každý shodí pár kil. Kromě Marbla. Malinko jsem se naježila při vzpomínce na toho darmožrouta, jen na chviličku, pohled na tu překrásnou samičku na mě měl magické účinky. Hlavně když jsem slyšela ten její sladký hlásek! No málem jsem se roztopila na místě. O to víc, že ke mně promlouvala tak hezky a klidně. Začala jsem mrkat o poznání rychleji, abych udržela slzy na uzdě. „Jmenuje se Phantasia, je taková černobílá a má na čele bílou značku,“ popsala jsem svou drahou sestru, jak nejlépe mě napadlo. Nevěděla jsem, kam se mohla podět, proto jsem se ani neodvažovala doufat, že by ji snad vlčice zahlédla. Byla bych jen zklamaná. Ptám se jen pro jistotu, jestli ji neviděla, tak… Tak Siu stejně najdu. Ujišťovala jsem a snažila se zůstat silná, i když toho bylo opravdu moc. Útěk, ztráta sestry, ztracení se v tom širém, neznámém světě, nebylo toho málo.
A přesto mi to všechno vyletělo z hlavy, jako bych se do ní někde praštila, když se mi vlčice představila a usmála se. Usmála! Byl to tak kouzelný pohled! Instinktivně se mi taky zvedly koutky, ale to bylo všechno, co jsem dokázala udělat. Proč mi to nabízí? O co jí může jít? Líbím se jí? Jinak by mi to nenabízela přece, proč by byla tak hodná na cizí vlčici, na… mě. Najednou jsem si ji změřila nedůvěřivě, ovšem neměla jsem moc na výběr. „A-ano, prosím,“ usmála jsem se plaše, „Já jsem Cashmere, těší mě.“ Snažila jsem se udržet svůj hlas pevný a hlavně, aby se netřásl, ale jak jsem to asi měla zvládnout! Jak! Byla na mě hodná! Na mě! Hodná! I kdyby po mně měla potom něco vymáhat, bylo mi to jedno. Prozatím jsem potřebovala její pomoc a její společnost. Cokoli. Jen ať už nejsem sama. Už nikdy.

//Kraj světa

Následovala jsem řeku a obdivovala v ní své tyrkysové oči. Byla tak hezká změna od těch žlutých! Ani jsem se nemusela nutit, aby mi pohled neutíkal k těm odporným značkám. Nejsou tam, dokud je nevidím, tak tam nejsou. Pokusila jsem se o úsměv, ale moc nedopadl. Cítila jsem je v hloubi duše, i kdyby zmizely, nikdy se toho pocitu, že mi hyzdí tvář nezbavím. Nejsou tam. Vydechla jsem dlouze a rozhodně, zavřela jsem oči a odvrátila hlavu od zrcadla na vodní hladině. Chyba, vůbec jsem to neměla dělat. Znechuceně jsem sjela pohledem po lese, kde jsem se ocitla. Všude to byla samá spadlá větev, špinavý sníh, prostě nechutné. Zamračila jsem a normálně zvažovala, že to otočím a přece jen se půjdu vystavit krutým zimním větrům a sněhu na vrcholu hory. Jestli to tady vypadá všude takhle, mizím, a klidně ať si tady Sia shnije i s těmi stromy. Představa mé sestry právě v takovém stavu mě však přivedla na pokraj slz a zvracení, ne, to jsem jí nemohla udělat. Mám prostě až moc dobré srdíčko.
Dále jsem se brodila tou odpornou mokrou, těžkou hmotou, co si hrála na sníh a opatrně se vyhýbala všem větvím a jejich úlomkům, co se mi snažily zlomyslně zapíchnout do srsti. Vlnila jsem se jako nějaký had, ale bylo to fakt absolutně nezbytné! Proč? No protože jsem našla v této špinavé pustotě život! Můj čumák cítil přítomnost dalšího vlka – ne, vlčice! Srdce mi divoce bylo. Jaká asi bude? Už teď jsem se sotva držela na uzdě, ať ji neběžím najít. Po takové době bez byť jen pohledu dalšího vlka jsem byla nanejvýš zoufalá.
A pak jsem ji uviděla! Jako paprsek slunce vykukující zpoza mraků tam stála! Sama a opuštěná, přesně jako já! Srst měla světlou, sluncem políbenou a oči mě musely šálit, že jsem neviděla ani náznak křídel vyrůstajících z jejích zad. Seber se! Víš jak na to. Napomenula jsem se a na moment se zastavila, abych se vzpamatovala. Napřímila jsem se a jazykem rychle učísla jakoukoli trčící, neupravenou srst. Marná snaha ve vší té špíně kolem. Teprve poté jsem se opět rozešla, opatrně jsem našlapovala a když jsem byla už blízko vlčice, nasadila jsem co nejlepší nevinný pohled. Zamrkala jsem jako srnka, co se pohledem zrovna setkala s hladovým vlkem. „P-prosím? Zdravím, ehm, omlouvám se, že vyrušuju, jen… jsem ztracená a hledám sestřičku,“ sklopila jsem ouška a nevinně, svým stále trochu vlčecím pohledem koukala na vlčici. Voněla tak sladce! Byla překrásná, měla jsem co dělat, abych očima neputovala po jejím těle.

Zvolnila jsem tempo, tady už mě určitě hledat nebudou. Jen jestli stihla zmizet i Sia. Střihla jsem ouškem a zamračila se. Ne, musela jsem v ní věřit, musela jim utéct, jinak bych to přece cítila. Byly jsme víc než sestry, jasně, že bych to cítila! Zdrhla jim a teď se určitě válí někde v teploučku a nemrzne. Otřásla jsem a trochu nešťastně se rozhlédla kolem sebe. Sice jsem mě mlha vyplivla někde, kde to vypadalo v pořádku a bezpečně, ale nic to neměnilo na tom, že jsem byla ztracená. A hlavně úplně sama. Zavrtěla jsem hlavou, abych zahnala slzy. Ne. Jsem silná, zvládnu to. A Sia taky. Najdu ji a určitě to nebude dlouho, jsem přece… skvělá. Polkla jsem poslední knedlík v krku a párkrát kývla hlavou. Přesně tak. Jestli to někdo zvládne, jsem to já. Stačí jen, když to nevzdám.
Zvedla jsem hlavu vzhůru a pokračovala vpřed. Nade mnou se tyčil vrcholek nějaké hory. Mohlo by mi pomoct, kdybych na něj vylezla a porozhlédla se kolem, jenže sníh se válel i tady při úpatí – tam nahoře ho bude jen víc a celá se namočím a pocuchám si srst. A taky tam bude foukat! Nastydnu a co pak? Rozhodně jsem zavrtěla hlavou. Ne, to mi za to nestojí. Není nic horšího než mít čumáček celý od snoplů. Možná bych to zvládla udělat roztomilé, jenže kolem stejně nebyl nikdo, kdo by to ocenil a politoval mě. Vzal mě k sobě, pečoval o mě. Bylo mi zase do pláče. Malinko jsem potáhla a rozhlédla se, že mě opravdu nikdo nepozoruje. Smutně jsem svěsila hlavu. Od mého útěku se o mě nestaral už vůbec nikdo. Možná… možná jsem tam měla zůstat. Tam jsem aspoň měla Sannu a Siu… Ne, ostatní chtěli, ať se máme dobře. Musím to tady pro ně zvládnout. Jsem silná! Připomněla jsem si a opět zvedla hlavu vysoko, vypjala hruď. Zvládnu to. Začnu tím, že najdu někoho, kdo mi třeba trochu poradí, kam dál a kde jsem, a pak hned půjdu najít Siu! Dokud však nemám průvodce, musím si vystačit s řekou a spoléhat na ni, že mě někam dovede.

//Tmavé smrčiny (přes Tenebrae)