Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Proč jsem nemohla mít štěstí na nějakou milou vlčici? Proč jsem musela vždycky narazit na nějaké hnusáky. Nejdříve ten černý močálový vlk a teď tenhle. Thia tě varovala. Připomněla jsem si a opět zalitovala, že jsem nezůstala s ní. Ta by se o mě postarala, určitě by mě i nechala se k ní přitulit a zahřát se v jejím teploučkém kožíšku, kdybych předstírala, že mrznu a trochu se třásla… Jenže bylo pozdě nad tím fňukat. Musela jsem se vyrovnat s tím, kam mě tlapky zavedly, což bylo k těmhle dvěma. Ten béžovohnědý vlk byl podezřelejší, protože zůstal v klidu, zatímco ten druhý vůbec nebral ohled na to, že zde očividně nechci být. Ale proč by měl, že jo, vždyť já byla jen vlčice. Správně, nezapomínej, kde je tvé místo. Nasucho jsem polkla a sklopila uši a stáhla ocas, přesto jsem však vycenila zuby, když po mně hrubě vyštěkl svoje jméno. Nesnažila jsem si ho zapamatovat.
Ten černošedý mě sice vytáčel, jeho společník mě však vyloženě děsil. Byl tak klidný, vyrovnaný. Takoví jsou vždycky nejkrutější. Hraje si na něco, co není. Chce, ať se uklidním a věřím jim. A pak po mně skočí jako po chromé lani. Kdepak, na mě si nepřijde. Já vlky jako je on znám. „Jen se toulám,“ odsekla jsem a malinko se přikrčila, „Nemůžu se snad procházet?“ Nemohla, samozřejmě, že nemohla. Určitě by preferovali, abych byla v té jejich jeskyni. Uvězněná tam a čekala na každý jejich povel, a abych se nenudila, chodili by mě navštěvovat a víc. Dusila jsem vrčení v hrdle. Byli dva. Neměla bych šanci ani kdybych se snažila. Nesmím je provokovat. Byla jsem hloupá, že jsem nezvolila vlídnější tón.

//Mahar (přes Kaskády)

Málem jsem si rozbila tlamičku, jak jsem z močálu vpálila rovnou do řeky. No, aspoň jsem se umyla – pořádně. Řeka mě chytila do svých spárů a nebýt toho, že jsem se zasekla o nějaký šutrák a vytáhla se na břeh, snad by si mě i nechala a vyplivla mě na druhém konci světa jako odpornou nafouklou mrtvolu vedle podobně znetvořených ryb. A to přece nebyl žádný osud pro mě, ne? Ne. Já pořád musela najít Siu a trochu zestárnout, vidět svět, o který mě doma okradli. Nemohla ze mě ještě být mrtvola! A co vůbec dělají mrtvoly, kdy jsou mrtvé? To mi taky nikdo ještě nevysvětlil! A bylo to sakra frustrující. Naštvaně jsem dupala, kapala ze mě voda, ale to bylo všechno jedno, protože jsem se zlobila.
Oklepala jsem se až někdy v půli kopce, když mi došlo, že se táhnu do kopce a musím si trochu odpočinout. Byl to náročný den! Nejdříve močály, pak ta divoká řeka, teď tohle… To s jedním zamává! Obzvláště když má tak malé tlapičky jako já. Pousmála jsem se, ačkoli mi úsměv trochu upadl, když jsem se na sebe podívala. Už jsem nebyla tak malé vlčátko, jak jsem si myslela. Už jsem byla skoro dospělá, a to se mi nelíbilo. Teď ze mě byla jen věc, prostředek k šíření pokrevní linie… Zavrtěla jsem hlavou. Ne. Utekla jsem, takže jsem byla volná. Svět venku je jiný, tak to vlčice ze smečky říkaly. Ale měly opravdu pravdu?
V myšlenkách jsem pokračovala v cestě a ani bych si nevšimla, že nejsem sama, nebát toho, že pach těch dalších vlků byl tak výrazní. Byli to totiž vlci vlci. Zastavila jsem se a došlo mi, že se nemám kde schovat. Zírala jsem na ty dva – jednoho šedočerného a jednoho v barvách hnědé a béžové – a cítila, jak se mi staví srst na hřbetě. Nejistě jsem udělala krok zpátky, ale stejně jsem byla moc blízko. Vždyť by jim stačilo udělat sotva pět kroků a byli by u mě! A jsou to vlci! Takže v podstatě jeden skok a mají mě! Zmrzla jsem na místě, nevěděla jsem, co mám dělat a na útěk už asi bylo pozdě.

Vlk mě nechal být. Dobře. Přesně tak to má být! Jen ať všichni táhnou do háje a jdou prudit někoho jiného! Ještě líp – ať zmizí a přestanou ničit životy všem okolo! Polkla jsem vzlyk, který hrozil, že se mi vydere z hrdla a místo toho si s úlevou povzdechla. Byl pryč. Byla jsem v bezpečí. Otřásla jsem se a snažila se dát trochu do kupy. Pořád jsem však byla obklopena smradem a rozkladem, což bylo samo o sobě k pláči. A byla jsem ztracená. Sama. A Lethia byla kdoví kde. Neměla jsem odcházet. Zavrtěla jsem hlavou ve snaze myšlenku zahnat. Byla jsem hloupá, já vím. Neměla jsem se nechat rozptýlit nějakým smradlavým… nevím ani čím.
S povzdechem jsem se rozhlédla kolem. Opravdu jsem potřebovala nějaký plán, rozmyslet si, kam jít… Přešlápla jsem a ztraceně se rozhlédla kolem. Ne. Neměla jsem nejmenší páru, jak se odsud dostat. A hlavně kam jít… Sia byla pořád někde ve světa, určitě taky ztracená a sama… Kousla jsem se do jazyka. Nesměla jsem se zase rozplakat, i když to bylo zoufale těžké v takovéhle situaci. Proč mi nikdo neřekl, jak se nejrychleji dostat z močálu suchou tlapou? Protože na tobě nikdy nikomu nezáleželo. Klidně by tě v něm nechali utopit se a smáli by se ti. Ne takhle to prostě nemohlo jít dál. Však já jim ukážu! S největším odporem jsem se konečně odlepila z místa a rozběhla se pryč. Cákala kolem mě smrdutá, shnilá voda, bláto, zapadávala jsem a zase volně běžela. Naštěstí jsem byla dost promočená, aby nešlo vidět, jak jsem celou dobu plakala. Ach jo.

//Vyhlídka (přes Kaskády)

Dále jsem monitorovala každý pohyb toho cizáka a byla připravena reagovat. A reagováním myslím zmrznout na místě, pravděpodobně, nebo po něm začít cvakat zuby. To by si tak akorát zasloužil! Nesmí se ke mně přibližovat. Nesmí na mě sahat těma svýma špinavýma tlapama a ani by se na mě neměl dívat těma svýma zelenýma očima plnýma nekalých úmyslů. A ještě mě chtěl vylákat z mého malého ostrůvku. To sotva! Tichounce jsem zavrčela a stáhla uši blíže k hlavě. „Smrdět budu, když se budu brodit tou vodou jako ty!“ vyprskla jsem na něj a podrážděně zašvihala ocasem. Chtěl mě jen vylákat do pasti. Určitě si to tady předtím prohlédl a vědět, kudy běhat, aby neuvízl a spoléhal na to, že já se dám na útěk a nebudu mít takové štěstí, a až se někde zaseknu tak… Tak. Měl však smůlu, já mu takovou radost nehodlala udělat. Kdepak. Jsem chytrá holka. V moudrosti jistě dokážu předčit vlka, ne? Přesně tak, ne. „Nepotřebuju tvou pomoc,“ odsekla jsem mu ještě, avšak má slova postrádala to ostří. Vždyť co zvládnu sama – nic… Maximálně tak ztratit a trčet v močálech plných smradlavé vody a bahna. Do očí se mi zas chtěly hrnout slzy, ale to jsem opravdu nemohla dopustit. Rozmazávaly mi vidění a já na toho cizáka musela dobře vidět! Byl nějak blízko, ne? Nepřibližoval se? Nervózně jsem přešlapovala na místě, v jednu vteřinu připravena na něj zaútočit, v druhou se schoulit do klubíčka a prosit o milost.

Hloupé, hloupé slzičky! Běžte zpátky! Rozčilovala jsem se a opatrně dupala packou. Jen dost na to, abych vyjádřila svůj hněv, avšak málo na to, abych se ještě více zacákala blátem. Bylo to zoufalé. Stejně jsem byla špinavá jako prase a žádná má snaha by situaci nezlepšila. Musela jsem se odsud dostat, jenže to bych musela jít přes ještě víc toho smradlavého bahna a stojaté vody. A kdo ví, co se tady schovávalo. Snad nikdy jsem podobné místo neviděla a ani trochu se mi to tu nelíbilo. Nechtěla jsem znova narazit na podobnou oblast. Určitě bych se tady mohla někde zaseknout a umřít. Polkla jsem ztěžka a ustrašeně sledovala své okolí, jestli někde neuvidím bělavou vlčí kostru někoho, kdo měl větší smůlu než já.
Spatřila jsem však ještě něco horšího – vlka. Plnohodnotného vlka, černého jako noc v níž ke mně přišel. Nemluvil vůbec hezky. Byl jako všichni ostatní – povýšený, nepříjemný. Nebezpečný. Zamračila jsem se na něj a odtáhla se od něj tak daleko, jak jen mi to ostrůvek pevnější půdy dovoloval. „Nebulím,“ řekla jsem mu prostě a popotáhla jsem. Nesměla jsem tady před ním soplit. I slzy už přestaly téct, celé mé tělo bylo napjaté jako struna, připravené začít utíkat. Co když ho poslali, aby nás našel? Sledovala jsem každý pohyb vlka a snažila se přijít na to, co asi chce. Co by asi mohl chtít? Posmívala se mi mysl. Kožíšek se mi ježil a jediné, co mě drželo od toho, abych na něj vrčela, bylo mé vlastní hrdlo, bolestivě sevřené.

//Jezevčí les (přes Zarostlý)

Velmi rychle jsem ztratila přehled o tom, kam jsem vůbec šla a než jsem se nadála, byla jsem z lesa venku. A jako jistě, mohla jsem se vrátit zpátky za Lethií jako ztracené vlče a vrhnout se jí kolem krku a přitulit se k ní, zabořit se do její hebké srsti a nechat ji, aby mě chlácholila… Mohla jsem to udělat. Čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím lákavější to bylo. Byla to moje jediná pomoc při hledání Sii… Má hrdost však byla silně proti tomu. Ne, prostě jsem nemohla jít takhle pateticky škemrat znovu o pomoc a společnost. Byla jsem přece už dospělá. Silná, nezávislá. Tohle zvládnu. Otočila jsem se zpět jen párkrát, sem tam zaváhala, ale šla jsem dál. Třeba Thiu ještě najdu a bude ráda. Třeba se o mě bude bát a až mě příště uvidí, povalí mě na zem a pomazlí mě… zavrtěla jsem hlavou. Nejdříve musím jít dál.
A taky jsem měla víc zvážit, kam jdu. Ocitla jsem se v nějakém odporném močálu. Bláto se mi lepilo na kožíšek, smrdutá stojatá voda mi prosákla až ke kůži a já odporně smrděla. Slzy se mi sbíraly v očích. Nezáleželo na tom, jak moc jsem se otřásala a snažila se té špíny a smradu zbavit, prostě to ne a ne jít dolů. Bylo to zoufalé. Já byla zoufalá. Vzpomněla jsem si na krásnou pískovou vlčici, se kterou jsem si mohla povídat místo toho, abych tu trčela uvězněná na malém ostrůvku pevné půdy a páchla tlením a byla špinavá. Chtěla jsem zpátky. Chtěla jsem, aby mi řekla, že bude všechno v pořádku. Místo toho mi společnost dělalo jen pískání hmyzu a kvákání žab. Pár slz mi nakonec opravdu z očí uniklo.

//měním přechod --> Mahar (přes Zarostlý les)

I was crawling through the undergrowth, chasing after the sleek little beast who seemed better adapted to running through the thick vegetation of this forest. It was strange to watch her get away from me so easily, honestly it pained me a little – after all I wasn’t one to accept rejection just like that. Inevitably, our chase eventually came to an end. In her attempts to escape me, she climbed high into the tree branches where she lied down and regarded me with a cautious look. It was a smart move, I couldn’t climb threes. Inwardly, I applauded her creativity. Imaging what she must be thinking, I sat down and watched her – at least I thought it’s a “she”. Impossible, males can’t move like that – with so much grace. Ideally, I’d like to examine the creature closely – I’ve never seen anything like it before. Instead of a long muzzle that we wolves have, her head was rounder, not as long, and her body also looked similar yet different in many ways. I’d swear that there was something wrong with her legs as she only managed to climb the tree by using her claws that then retracted inside of her soft looking paws. Ignorant of our different physiologies, I too tried to get my claws to climb back inside my paws but no matter how hard I tried, they just wouldn’t listen.
Instantly, the creature sensed that my attention shifted elsewhere and took off again. Into the heart of the forest I went, trying hard to follow the silent steps of the creature. I was mesmerized by the way her body moved, seemingly in gentle waves. In my imagination I could pinpoint each of her muscles and, dare I say, fall in love with her.

Počasí si z nás opravdu muselo dělat srandu. Vzduch se oteplil a bylo opravdu příjemně. Zlepšilo mi to náladu o to víc, že těch pár loučí světla, co proniklo skrze koruny stromů, dopadly na světlý kožich vlčice, která tak vypadala, že doslova září. Rozbušilo se mi z toho srdce – nebo to bylo z jejích slov? Kdo ví, úplně na tom nezáleželo, když má mysl byla prázdná, soustředěná pouze na ni. „Takových, jako jsi ty, je na světě potřeba víc,“ pousmála jsem se. Stále jsem nemohla uvěřit tomu, jak hodná na mě byla. Hlavně proč to dělá? Nechala mě volit směr, takže… asi mě nechce dovést na žádné zlé místo. Ale proč by to pak dělala? Vrtalo mi to hlavou. Nedávalo mi to smysl.
Mlčky jsem přikývla a pousmála se. Byla jsem v pořádku? Tak nějak nejspíše ano, ale zároveň ne. Vzpomínka na bratra mě rozhodila. O to víc, že jsem neměla vedle sebe Siu. Musím ji najít. Musím! Byla jsem odhodlaná a to byl první krok. Dosáhnu všeho, co chci. I Thia vypadala trochu posmutněle, když jsem se jí zeptala na sourozence. Pousmála se, ale nevím, přišla mi trochu smutná. Nechtěla jsem, aby byla smutná, už vůbec ne kvůli mně. Přemýšlela jsem, čím bych jí mohla rozveselit. Co mají vlčice rády? Eh, květiny? Napadlo mě, tak jsem se začala rozhlížet kolem, jestli nenajdu nějakou barevnou kytku, co bych jí mohla přinést, ale neměla jsem takové štěstí.
Nicméně jsem zahlédla, jak se ve stínech stromů cosi pohnulo. Trochu jsem nadskočila, když se mé oči setkaly s druhým párem očí. Nebyl to vlk, přesto to stvoření vypadalo inteligentně, nebo minimálně uvědoměle. „Uhm, dáš mi chvilku?“ broukla jsem a vydala se na průzkum. Zajímalo mě, co jsem viděla a nějak jsem cítila, že bych měla tu věc následovat sama.

//za jezevcem

Vypadala, že ji má slova potěšila. Asi to pro ni nebylo nic neobvyklého, ale já byla jejím hrdinstvím doslova unešená a fascinovaná. Není divu, že se dokázala jen tak vypravit na toulky, když byla taková. Měla bych taky přijít s plánem, jak zesílit a tohle všechno. Nebo si najít nějakou ochránkyni. Na to by se vlastně Thia docela hodila. Byla milá, pozitivní, vypadalo to, že mě má ráda. Ráda… Pomyslela jsem si zasněně. Byl to zvláštní, ale příjemný pocit. „Nemáš mi proč děkovat,“ usmála jsem se na ni, „Já děkuju, že mě doprovázíš, hned se cítím bezpečněji s takovou neohroženou strážkyní.“ Opravdu jsem byla ráda, že nejsem sama. Nevím, co bych si počala, kdybych zůstala sama, asi… asi by toho na mě bylo moc a ještě teď bych se někde litovala. A to jsem přece nebyla já. Ne-e.
Přikývla jsem na její slova a opět se pousmála. „Mohly bychom si asi na chvilku odpočinout,“ souhlasila jsem a sedla si. Přesto na mě v moment, kdy jsem se posadila, skočily obavy. Příliš dlouho jsem před někým utíkala bez momentu bezpečí, takže jsem se nemohla zbavit nepříjemného pocitu, že když budu otálet moc dlouho, někdo z nich si pro mě přijde a odtáhne mě zpátky a tam… Ne, nechtěla jsem na to ani malinko myslet. A měla jsem přece Thiu, která by se mě snažila ochránit, ne? Jako bychom proti nim měli šanci. Je jich hodně a jsou silnější. Nejistě jsem se podívala na pískovou vlčici a hned cítila, jak se aspoň trochu klidním. Byla opravdu moc hezká a výborně mě rozptylovala. „No, mám ještě bratra, ale ten je…“ nedokázala jsem větu ani dokončit a místo toho se celá naježila a snažila se držet, abych nezačala vrčet. Thia byla hrozně hodná, nemůžu se před ní chovat jako nějaký neukázněný spratek a začínat nadávat! Zavrtěla jsem místo toho hlavou. „Kolik máš ty sourozenců?“ zeptala jsem se místo toho, hlavně bych se přivedla na jiné myšlenky.

//Tulipánová louka

Můj respekt a obdiv, stejně jako jistá fascinace a zmatek, jen rostly s každou další vteřinou, kterou jsem strávila ve společnosti Thii. Jak bylo možné, že se nebála? Já jsem přece taky opatrná! Tak proč se bojím?! To je tak hrozně nefér! Snažila jsem se držet v mysli, že písková vlčice asi vyrostla v jiných, lepších podmínkách než já, no i tak! Měla by se přece trochu bát. Třeba mi to jen nechce přiznat, abych se s ní cítila bezpečněji. Jestli ano… No, když jsem tak nad tím teď přemýšlela, asi to fungovalo. Rozbušilo se mi srdce při představě, že bychom na někoho takového narazily a ona mě bránila. Svírala se mi hruď a cítila jsem, jak mi teplá tvář. Vzpamatuj se. „W-wau! Jsi fakt statečná a silná!“ usmála jsem se na ni plaše, „Chtěla bych být jako ty.“ Zavrtěla jsem malinko ocasem a na moment sklopila pohled. Hodilo by se to. Mohla bych se nechat chránit a všechno, ale jakmile bych byla sama, nebo měla s sebou Thiu, dokázala bych sebe nebo nás ubránit. To by bylo fakt boží.
Vypadalo to, že s kamarády se rozloučila tak nějak neutrálně. Snažila jsem si představit, jaké to asi bylo, ale nešlo mi to. Ještě toho bylo tolik, co jsem neznala. Trochu mě to frustrovalo, nedávala jsem však nic znát. Zatím jsme taky došly do lesa, i když zrovna tehdy přestalo pršet. „Myslím, že proti nám počasí něco má,“ poznamenala jsem trochu rozmrzele. Lethia navíc ani neviděla nic pozoruhodného, o čem by mi mohla říct. „To nevadí, třeba najdeš něco tady,“ pousmála jsem se povzbudivě. A to samé taky platilo pro mě, samozřejmě. Stejně budu muset projít celý tenhle svět, jestli chci najít Siu. Opravdu jsem se o nic bála. Byl další den a ona byla pořád někde ztracená a sama. Nebo hůř, ale nad tím jsem nechtěla přemýšlet.

Hlásím Cashmere ^^

//Říční eso

Ani jsem nevěděla proč, ale opět mě přemáhaly emoce. Lethia byla opravdu hodná a optimistická. Její slova zněla jako něco, co se říká malým vlčatům, aby si udržela víru ve svět, jako něco, co… Něco, co bych měla slyšet od matky. V duchu jsem zavrčela, ačkoli mě z toho doopravdy píchlo u srdce. Vzpomněla jsem si na ostatní vlčata v naší smečka, o která se matky staraly, která zažila jejich lásku a péči. Ne jako já a Sia. Vlastně je s podivem, že jsem tak divná jenom já. Uchechtla jsem se pro sebe a zavrtěla hlavou. „Zkusím to, je to dobrá rada,“ pousmála jsem se na vlčici vedle mě, „Je fajn, že jsi vždycky tak pozitivní.“ Chtěla bych být taky taková, bohužel mi to život zatím nedovoloval, no třeba to časem přijde. I v to však bylo těžké věřit. Prostě se to neshodovalo s mými zkušenostmi.
Podle Lethie podobní vlci, jaké jsem znala, nestáli za to, abych z nich měla blbou náladu a trápila se jimi. To byla pochopitelně pravda, takoví nízcí červi opravdu nestáli za mou pozornost, jenže jak bych je mohla ignorovat? Byli… všude. A silní. Konstantní hrozba. Nechápala jsem, jak je může brát na lehkou váhu. Musí být opravdu silná, když si tak věří. Nebo hloupá. A ještě to mohlo být tím jejím optimismem, tak či tak to nebylo něco, co bych si dokázala vzít k srdci. „No nevím,“ zabrblala jsem, „Nebojíš se, že ti ublíží?“ Zeptala jsem se a pozorně ji sledovala, jestli se třeba nezačne tvářit vystrašeně. Já teda věděla, že mě ta představa byla dost nepříjemná a asi bych to na sobě nedokázala skrýt. Spíše rozhodně, i teď jsem měla problém se neježit.
Ona… cestovala sama? V přítomnosti dvou vlků? Nedokázala jsem skrýt svůj šok a obavy, ještě jednou jsem si ji prohlédla a hledala známky starých zranění, ale našla jsem jen tu dlouho jizvu na noze. Krátce jsem na ni spočinula očima a už-už otevírala tlamu, abych k tomu něco řekla, ale rozmyslela jsem si to. Nebylo by to hezké, když na mě ona byla tak hodná, navíc by se pak taky určitě začala ptát na ty moje a to… to by nedopadlo dobře. „To mě mrzí. Ale rozešli jste se aspoň v dobrém?“ zeptala jsem se opatrně. Nechtěla jsem ji ranit. Bylo nejlepší, že jsme se hned dostaly k jinému tématu. „Nevím, něco zajímavého,“ zazubila jsem se hravě, „Viděla jsem jen samé lesy a pár potůčků, takže cokoli, co není jedna z těch věcí, bude zajímavé.“ Chtěla jsem vědět o světě více. Můj malý plácek světa mi toho moc nenabízel, hlavně utrpení, nicméně tady šlo o přírodu, v té určitě bude existovat krása, něco, co by mi vytřelo zrak.
Déšť nás pronásledoval a neustával, bylo to dost otravné. Lethia se zastavila a navrhla, že bychom se před ním mohly schovat v blízkém lese. Nebo bychom mohly zůstat tady a já se jí zabořím do kožíšku a… Zavrtěla jsem hlavou a hned pohyb změnila na kývání. „To zní dobře! Myslím, že už jsme mokly dost,“ pousmála jsem se a udělala krok vpřed. Najednou mě všechna má falešná sebejistota přešla. Měla jsem nás vést já, což bylo… divné, nepřirozené a nelíbilo se mi to. Hlavně jsem nemohla nenápadně sledovat Lethii a pohyby jejího těla. No tak, máš šanci se jí taky předvést, do toho. Povzbuzovala jsem se a pomalu vydechla. Narovnala jsem se a rozešla se k lesu. Šla jsem jako vždy, elegantně jsem se za chůze vlnila a vypadala prostě k sežrání.

//Jezevčí les

//Ježčí mýtina

Lethia zněla velmi optimisticky, jako by opravdu věřila tomu, že tady Sia někde je. Bylo to od ní opravdu hezké, jen by bylo ještě hezčí, kdybych tomu dokázala tolik věřit i já. Měla jsem své pochyby. Neměly jsme nakonec nikdy moc štěstí, tak proč by to teď mělo být jinak. Třeba tomu nevěřila ani ona, jen si vzala na starost, jakožto dospělá vlčice, aby pečovala o mě, ne tak úplně dospělou vlčici. Nemám k tomu ale daleko. Za chvilku už nebudu tak roztomilá a nebudu nikomu stát ani za pohled. Ne! Protože budu překrásná, elegantní, takže se na mě všichni budou bát podívat, aby nepropadli mému kouzlu. Musela jsem si trochu hladit ego, ne? „Doufám, nikoho jiného nemá,“ řekla jsem raději. Ani jedna jsme neměly nikoho jiného, jen sebe. Ale já přece byla silná a zvládnu to, Sia byla… trochu plašší. Nechtěla jsem si ani představovat, co by se jí mohlo samotné stát.
Začínala jsem se postupně uklidňovat. Nakonec brečet před cizím vlkem bylo trapné. Není to ale tak špatné, když dostanu pohlazení. Usmála jsem se pro sebe a poté i navenek. Hned to šlo lépe, když mě Thia tak hezky ujišťovala. „Jsi fakt super,“ podívala jsem se na ni, už mnohem méně uplakaně a opatrně se o ni taky otřela. Jen velmi lehounce samými konečky srsti. Přesto se mi z toho divoce rozbušilo srdce a musela jsem se držet, abych se nezačala zubit jako idiot. Ha! Dala jsem to! Byla jsem na sebe fakt hrdá. Hned se mi zvedlo sebevědomí. A vůbec ne proto, že i písková se zdála spokojená v mé společnosti. Ještě aby nebyla, jsem k sežrání! Zároveň mi řekla trochu více o svých zkušenostech s místními vlky. Měla dost jiné zkušenosti než já – u nás kdo štěkal taky kousal. Většinou o dost víc než ti, co jen mlčeli. „Dám pozor, jsem… jsem zvyklá, že většina vlků nemá nejlepší úmysly,“ do hlasu mi proniklo trochu mého cynismu a znechucení celou samčí rasou. Naštěstí se mi podařilo však zarazit srst, která se hned chtěla začít ježit.
Zjistila jsem taky, že se Thia vydala na cesty sama. Zmateně jsem se na ni podívala. „Jenom tak?“ zeptala jsem se, protože hlava mi to úplně nepobírala. Sice nám doma vlčice říkaly, že ne všude je to takové jako u nás, i Sanna říkala, že to doma nebylo normální, ale doopravdy se setkat s někým, kdo se prostě vydal na cesty, bez toho, aby musel utíkat, bylo… zvláštní. „A vidělas na cestách něco hezkého?“ snažila jsem se soustředit svou pozornost jinam, abych ji nezačala vyslýchat a hlavně nepráskla, z jakého blázince jsem to pláchla.

//Tulipánka

//Tenebrae

Neptá se moc? Střihla jsem ouškem a opatrně se na ni podívala. Neměla jsem to s čím porovnat. Oproti naprostému nezájmu byl každý zájem až moc. K čemu by jí bylo to vědět? Mohla by z toho přijít na to, jak moc jsme se asi vzdálily. Což by asi pomohlo, pokud jsme měli Siu najít, třeba se tak dostala dále, jenže co když místo toho bude vědět, že jsme opravdu daleko a odvede mě někam… někam. Zatím je hodná. Řekla, že ji to mrzí. Odpovím jí, bude to test! Uvolnila jsem se a malinko se pousmála. „Není to moc dlouho, možná… pár týdnů? Nebo málo? Nejsem si jistá,“ odhadovala jsem a zastyděla se, že jsem nedávala větší pozor. Bylo to ale opravdu těžké, když jsem si pořad musela hlídat záda.
Uklidňovala jsem se a Lethia se nejspíše snažila mi pomoct, jenže dokázala spíše pravý opak. Ucítila jsem její heboučkou srst, jak se otřela o mou, její teploučké tělo a na moment zapomněla, jak se dýchá. Bylo to tak hezké, něžné. Málem se mi podlomily nohy. Ještě, prosím. Zavrtěla jsem rychle hlavou a donutila se dýchat pomaleji, i když mě to dost dusilo. Nesměla jsem ukázat slabost! „T-To nic, jen… ještě jsem nebyla nikdy sama,“ přiznala jsem tichounce. Nelíbilo se mi, jak rychle to ze mě vypadlo. Tohle přece byla slabost! To ukazovalo, jak jsem zranitelná! Tohle sakra nesmíš! Napomenula jsem se přísně. Ne, jsem v pořádku a nic se mnou není! Abych to dokázala, roztáhla jsem koutky do úsměvu. „Ale je. Jsi moc milá společnost, jsem za to ráda,“ řekla jsem už o dost klidněji, působilo to přirozeně, „Možná, nebo bych narazila na nějakého bručouna, jak jsi říkala.“ Ta představa nebyla ani trochu hezká. Potkat hned někoho takového, kdo ví, jestli bych raději neutekla zpátky pryč vstříc nebezpečí.
Lethia si nebyla jistá, jestli tady žijí i nějaké smečky, ale vypadalo to, že to předpokládá. Asi mě to nemělo překvapit. Než jsme utekly, tak nám přece řekly, abychom zkusily najít nějakou smečku, která by se o nás postarala. Mohla Sia nějakou objevit? Nelíbilo se mi to. Zase jí tam ublíží. A tentokrát nebude mít mě! Jak by to tam mohla zvládnout?! Bude v pohodě. Říkaly, že ne všechny smečky jsou jako ta naše. Zvládne to, a pak ji stejně zachráním! Musela jsem tomu věřit, jinak bych se určitě sesypala. „A… co ty? Taky ses ztratila?“ rozhodla jsem se zeptat, ale jen opatrně, abych jí taky nevyplašila. Nevypadalo to, že se tady moc vyzná, takže to bylo možné, ne? Stejně jsem ji dále následovala.

//Říční eso