Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Travnaté výšiny

Úspěšně jsem dorazila do lesa, což bohužel však neznamenalo, že jsem magicky objevila zvíře, které by prostě čekalo, až si ho zabiju. Dokonce mi tady ani neležela předpřipravená mršina, což byl vrchol drzosti. Kdybych aspoň měla nějakou pomoc. Pomyslela jsem si zoufale. Hned by bylo jednodušší něco ulovit, kdybych na to nebyla sama. Snad jsem měla zkusit štěstí u toho jezera nebo řeky, rybu bych určitě dokázala chytit, ne? Povzdechla jsem si a svědila hlavu. Začínalo mi připadat, že to celé byl špatný nápad a měla jsem prostě zůstat na té hoře a nechat Etneyho, ať se se mnou vypořádá, jak chce. Vždyť i na jeho trýznění bych musela mít energii, takže by mě nakrmil, nebo se minimálně postaral o to, abych měla přístup k žrádlu, ne? Patří ke smečce, tam je vždycky jídlo. Kdybych tam přišla takhle ufňukaná a dobitá, třeba by mi dali aspoň malý kousek masa. Když je takovej fracek, tak má třeba hodnou mámu… Ušklíbla jsem se a skoro, jen skoro, se nad tou myšlenkou začervenala. Kdyby věděl, nad čím přemýšlím, určitě by mi prostě zakroutil krkem. Zasmála jsem se slabě. Aspoň jsem se dokázala rozptýlit od nepříjemných myšlenek a hladu. Věděla jsem však, že mi to nevydrží věčně. Potřebovala jsem se najíst, ale bála jsem se lovit. Nevěřila jsem si na to. Jenže jakou jinou možnost jsem měla? Ještě chvilku to vydržím a zkusím najít nějakou louku. Tam jsou zajíci, ne? To bych snad mohla zvládnout… Nejistě jsem si na svou domněnku přikývla a vykročila dále. Má cesta zdaleka nebyla u konce, jestli jsem fakt chtěla před svým pronásledovatelem utéct až na druhý kraj světa.

//Kopce Tary (přes Borovicovou školku)

//Ještěří lučina (přes Nad kopci)

Bříško mi opět zakručelo a já společně s ním. Taky jsem byla podrážděná, že jsem dlouho nejedla. Naštvaně jsem nakopla malý oblázek, co se mi povaloval v cestě. Musela jsem si ulovit, jestli jsem chtěla jíst, jenže já neměla čas lovit! A hlavně jsem nebyla až tak dobrá lovkyně. I když jsem si pamatovala, co mě vlčice učily, chyběl mi trénink. Neměla jsem zkušenosti, jak jsem mohla doufat, že se mi podaří něco chytit? Smutně jsem stáhla ouška a pokusila se aspoň zavětřit pach nějaké možné kořisti. Nic. Sice jsem v trávě sem tam zahlédla pohyb nějakého hlodavce, ale chtělo se mi obětovat všechnu tu energii na lov nějaké malé krysy? Spíše ne. Nemluvě o tom, že jak jsem to tady procházela, bylo čím dál tím víc zřejmé, že bych si přitom určitě ublížila. Byla to tu samá díra, samý krtinec – a žádný krtek, který by příhodně čekal na zemi, až po něm chňapnu a spapám. Naštvaně jsem si odfrkla a rozhlédla se. V lese by se mi mohla dařit lépe… Byla jsem sice stále plná pochyb, ale lepší nápad jsem neměla a lesy většinou byly plné zvířat.

//Les pod horizontem

//VVJ (přes Kiërb)

Ačkoli se mi to příliš nelíbilo, následovala jsem řeku jako inspiraci, kam jít dále. Část cesty jsem se v ní brodila, abych za sebou nenechala nikomu stopu. Kdo ví, kdo by mě mohl u jezera ucítit a rozhodnout se, že voním příliš neodolatelně. Tak, přesně takhle jsem nad tím musela přemýšlet. Byla jsem jen dokonalá, příliš silné pokušení, než aby mi slabí samci odolali. Jsem na ně moc krásná a roztomilá. A když mi neodolají vlci, tak ani vlčice! Zachichotala jsem se pro sebe a malinko zamávala ocáskem. Kéž bych po cestě potkala nějakou milou starší vlčici, které by se mě zželelo a vzala mě pod svou ochranu. Mohla bych pro ni zkusit lovit, dělala bych cokoli! Třeba by jí jen stačilo, že bych ji za chladných nocí hřála a dělala jí společnost…
Zavrtěla jsem hlavou. Měla jsem přece úkol, cíl, nemohla jsem se takhle rozptylovat naivními sny. Chtěla jsem přece utéct až na druhý konec světa! To se samo neudělá. Sice jsem pochybovala, že Etney není dost rozmazlený na to, aby to vzdal už teď, kdyby se za mnou chtěl zase štvát, ale pro jistotu. Poté, co nás vystopovali vlci z naší smečky a rozdělili mě a Siu, jsem byla rozumnější a opatrnější, takže jsem nehodlala jen tak zastavit a slepě věřit, že budu v pořádku. Nebudu, pokud se o své bezpečí nepostarám sama.

//Travnaté výšiny (přes Nad kopci)

//Jedlový pás (přes Galt.)

Opatrně jsem se plížila k rozlehlému jezeru přede mnou. Bylo tady cítit tolik vlčích pachů, že prakticky splývaly v jeden, z čehož jsem zas a opět byla nervózní. Kdyby se tady mělo princátko objevit, nemusela bych o tom vědět, dokud by nebylo příliš pozdě. Nemluvě o tom, že tady bylo spoustu jiných vlků, kteří by si mohli usmyslet, že mě zajmou a odtáhnou si mě pro své potřeby na svá místa. Ztěžka jsem polkla a přikradla se statečně až k hladině vody. Rychle jsem se napila, hltala jsem vodu jako o život, jen se dotkla mého jazýčku, zapomněla jsem i být potichu. Měla jsem ukrutnou žízeň.
Po uspokojení této potřeby jsem se zas vzpamatovala a odkradla se zas stranou. Musela jsem si vymyslet plán, co dále. Nechtělo se mi pořád jen utíkat a žít ve strachu. Ale Etney se přece nebude namáhat, ne? Princátko jedno. Asi by stačilo prostě utéct dost daleko a on to vzdá… Upřímně, abych se mu vyhnula, asi bych klidně utekla i na druhý konec světa. A proč vlastně ne? Nakonec když jsem přišla sem, našla jsem moc milou vlčici, tak třeba bych mohla mít takové štěstí znovu? Srdíčko se mi rozbušilo nadějí při tom pomyšlení a koutky se mi krátce zvedly v náznaku úsměvu. Za pokus to stojí, a stejně bych jinak byla nervózní. Vydala jsem se tedy dále.

//Ještěří lučina (přes Kiërb)

//Sněžné hory (přes Ragar)

Hory jsem nechala za sebou a ocitla se v lese. Okamžitě jsem padla na tlamičku, očka zavřená a tělíčko vyčerpané. Sotva jsem se dokázala doplazit ke stromu, v jehož kořenech jsem se mohla aspoň jakžtakž skrýt. Schoulila jsem se do klubíčka a v tichosti vzlykala. Byla jsem už příliš vyčerpaná na slzy. Jazýček mi sem tam vyskočil z tlamičky a přejel po jizvičkách na noze. Ach, jak jen mi chyběla moje Sanna! Ta by si s Etneym dokázala poradit! Ukázala by mu, zač je toho packa! A potom by mě sice pokárala, ale to nevadí. Viděla bych ty její krásné oči, třeba by se i o mě hrubě otřela… Bylo mi najednou do pláče ještě víc, ale tělíčko mi už opravdu vypovídalo službu.
Nespala jsem však moc dlouho. Skrz koruny stromů šlo vidět, že obloha stále není zcela tmavá. Jak bych taky mohla spát jako zabitá, když je možné, že se za mnou žene nějaký královský maniak? Otřásla jsem se a s námahou se postavila na nohy. V bříšku mi zakručelo a já si smutně olízla čumáček. Jak bych mohla komukoli utéct, když mám takový hlad? A žízeň… Jenže u vodních toků mě najde jednoduše! Vždycky nás chytli, když jsme se šli se Siou napít… Neměla jsem však na výběr. Cestování po horách mě zmohlo, nemluvě o tom, jak se stres podepisoval na mé energii a psychickém zdraví. Ohnula jsme se a opět si párkrát olízla jizvy na noze. Nechtěla jsem tam jít, ale musela jsem. Potřebovala jsem se napít, abych mohla utíkat dál, dlužila jsem to všem vlčicím z mé smečky, které se obětovaly, abychom se Siou mohly utéct.

//VVJ (přes Galt.)

//Zubatka

Jen co jsem se dostala dostatečně daleko od bílých vrcholků, opět jsem padla k zemi a přerývavě dýchala. Měla jsem pocit, že se udusím. Přes slzy jsem nic neviděla a i když se mi je zázračně povedlo zamrkat, mé oči se ne a ne soustředit. Nechápala jsem, co se to děje. V krku jsem to měla nějaké stažené, špatně se mi dýchalo a cítila jsem se hrozně slabě. Použil na mě snad Etney nějakou magii? Motala se mi hlava. Nebylo tady už tak chladno, ale přesto jsem necítila třeba tlapky. Co se to dělo? Panikařila jsem o to víc, že jsem neměla ponětí. Hrudník se mi taky svíral, srdce jako by mi mělo prasknout. Co se to dělo? Umřu? Blesklo mi hlavou. To mám z toho, že jsem se mu nepodvolila. Teď umřu a bude to bolet. Zavrtala jsem hlavu do tlapek a proklínala svou hloupost. Kdybych byla chytřejší, tak by se tohle nestalo. A ještě jsem ho nechala, aby mě viděl plakat! To byla taková ostuda! A určitě jsem ho rozzlobila a půjde po mně!
Vyskočila jsem na nohy, jako by do mě udeřil blesk. Zase mě bude lovit. A já tady ležím a brečím! Má chůze byla dost zmatená, jak se kolem mě točil celý svět, ale hýbala jsem se, a to bylo důležité. S každým krokem jsem lapala po dechu a několikrát jsem si byla jistá, že omdlím, ale přesto jsem se dále nutila jít vpřed. Neměla jsem na výběr. Cokoli, jen ne smrt či horší osud ve spárech Etneyho. Aniž bych to zamýšlela, vydala jsem se dále do hor. Mezi jejich skalami se třeba schovám, třeba nebude můj pach na sněhu tak cítit, třeba se mu nebude chtít vláčit za mnou právě takhle náročnou cestou. Musela jsem doufat.

//Jedlový pás (přes Ragar)

Teploty klesaly, jak se slunce loučilo s oblohou a na jeho místo stoupal měsíc. Přikrčila jsem se blíže zemi, abych do mě vítr tolik nepral, bylo to však marné. Vlk mezitím dále ne a ne pochopit, že by mě měl nechat na pokoji. Že o něj absolutně nemám zájem a udělal by nejlíp, kdyby se ztratil. Bylo zřejmé, že tenhle jedinec neumí přijmout odmítnutí, což mou situaci ještě komplikovalo. Svaly mě nechtěly poslouchat. Nemohla jsem odejít. Určitě by ho to rozčílilo. Pokud mě i v klidu dokázal pronásledovat až sem na vrcholek hory, čeho by asi byl schopný, kdybych ho naštvala? Nechtěla jsem to vědět. Nechtěla jsem na to ani myslet, no má hlava ke mně tak laskavá nebyla. Dobře jsem věděla, co by pak mohlo všechno přijít, vždyť jsem to viděla už tolikrát.
Opět mi musel zopakovat své jméno a původ. Nevěděla jsem, kde ten jeho Asgaar je, ale tak super asi nebyl, když raději pronásledoval cizí vlčici, která očividně neměla zájem, než aby se tam vrátil. Aspoň to jméno se mi konečně usadilo v paměti. Bylo lehčí nechat zášť spalovat mě, když jsem měla jméno, na které ty pocity cílit. „Jo, seš! Několikrát jsem ti řekla, ať vypadneš a necháš mě být a ty furt ne!“ zavrčela jsem na něj. Jedna věc byla fajn, a to sice to, že se mi trochu vrátily síly a ve tmě mě má tmavá srst skryje před jeho nenasytnýma očima. A ten jeho ho zase skryje přede mnou, jinak bych určitě udělala nějakou hloupost. „Mlč už! Zavři klapačku! Nic nechápeš, ty blbečku!“ vřeštěla jsem téměř hystericky a cítila, jak mě v očích opět pálí slzy. A co, že mi neublížil? Znamenalo to jen, že mi neublížil ještě. Místo toho mě zatím jen děsil a nutil riskovat krk na nějaké krkolomné kluzké cestě v zasněžených horách. Chtěla jsem se jen dostat pryč. Někam se přede všemi, a hlavně před ním, schovat. Prudce jsem vyskočila a rozběhla se bez varování pryč. Třeba to konečně pochopí.

//Sněžné hory

Přestávala jsem cítit tlapky a ocásek, ouška a čumáček už jsem necítila vůbec a kdo ví, jestli to bylo strachem či zimou. Co mě to napadlo? No, třeba to nebude tolik bolet, když budu celá zmrzlá. Sníh mě aspoň trochu izoloval na břiše a chránil mě před větrem, stejně jsem však mrzla a bylo mi jasné, že tady nemůžu zůstat moc dlouho, jestli tady nechci zůstat už navždy. Pochybovala jsem, že tady někdo nebo něco žilo – předpokládala jsem, že vlci, jejichž pach tady byl cítit, se tady ocitli náhodou jako já nebo si šli užít výhled.
A se mnou se sem pochopitelně táhl ten šedivý. Byl jako nějaký stín, jen smrtelnější a nebezpečnější. A hloupější – i můj stín musel být chytřejší než tenhle vlk! Ale na tom nebylo nic překvapivého. Co jim matka příroda nadělila v síle, to vlčicím darovala v moudrosti a kráse. „Nedělej, že to nevíš! Na to ti neskočím!“ zasyčela jsem na něj jedovatě a stáhla se jako pružina připravená se vymrštit. Neměla jsem moc síly, jen jsem to hrála, třeba by mi to však mohlo získat aspoň vteřinku na… na co vlastně? Stejně bych neutekla, ani ho nepřeprala. A ještě měl tu drzost se ptát, proč pláču. Packou jsem si hrubě setřela tvář, kde mi přimrzly cestičky těch slaných potvor. „Nebrečím, to se ti jen zdá,“ zamumlala jsem vyhýbavě. Jako by to nevěděl. Byl hrozně blbý jestli si myslel, že mu skočím na špek a uvěřím, že je tak nevinný.
Fakt byl nemožný, najednou se díval na mraky? Já však nebyla zrovna nejdospělejší, sotva jsem vyrostla dost na to, abych nebyla vlčetem, takže má očka rychle ucukla k mrakům, které se táhly pod námi. Hned jsem se však soustředila zpátky na vlka. „Připadáš si jako pán světa, co?“ ušklíbla jsem se jedovatě a zavrčela. Nežárlila jsem, že věděl, jaký je to pocit. Ani malililinko.

//Sněžné hory

„Co ti po tom?!“ křičela jsem bez ohlédnutí. Běžela jsem jako v mánii. Sotva jsem viděla na cestu přes slzy a všechno splývalo do jedné bílé šmouhy. Slepě jsem šlapala kolem a klouzala, asi jako srna utíkající před smečkou vlků. Až na to, že po mně šel jen jeden – ne, že bych byla snad méně v nebezpečí. Vlk za mnou sice utíkal jen jeden, ale stezky v horách byly zrádné a několikrát jsem se ocitla jen milimetry od pádu dolů k jisté smrti. Aspoň si můžu vybrat, jestli zemřu pomalu v bolestech, nebo se před tím proletím. Zasmála jsem se bez špetky humoru. Bylo mi to jedno. Byla jsem vyplašená, strach ochromil veškeré mé myšlení, jen jsem utíkala výš a výš, dokud se přede mnou nerozprostřelo modré nebe.
Nemohla jsem dále. Sesunula jsem se k zemi a zírala vzhůru k obloze, která se svou barvou odrážela v mých očí. Je po mně. Dýchala jsem zhluboka, snažila jsem se uklidnit. Teď už to bylo nevyhnutelné. Ten vlk šel stejně po mně a brzy mě už dožene a já jsem byla příliš slabá na to se bránit. „Co ode mě chceš?“ zeptala jsem se ho bez náznaku emocí. Bála jsem se najednou i umřít. To by ho určitě naštvalo. Nechtěla jsem, aby se na mě zlobil – potom jsem ještě zuřivější a hrubší. Bez toho, abych o to stála, můj hlas zněl o dost více jako kňučení. „Dej mi pokoj. Už jsem utekla tak daleko, běž pryč!“ štěkala jsem zoufale, avšak neměla jsem ani sílu se zvednout ze země. Mohl si se mnou dělat, co chce. To uvědomění mě paralyzovalo, děsilo do morku kostí. Horké slzy mi přimrzaly ke tváři. V hlavě mi vířily vzpomínky na domov a peklo, kterým jsme tam procházely. Tady to mělo být jiné. Proč tady museli být vlci? Chci Lethii. Chci se jí zavrtat do kožíšku, chci aby mě konejšila. Plakala jsem v duchu. Neměla jsem od ní utíkat.

//Úzká rokle (přes Tajgu)

Dohnal mě. Nebylo úniku, neměla jsem šanci. Srdce se mi zastavilo v hrudníku a nemohla jsem se nadechnout. Raději bych se udusila než mu padnout do tlap. Neměla jsem utíkat. Jsem hloupá. Měla jsem za ním prostě jít jako poslušná vlčice. Nebo ještě lépe, zůstat doma sedět na zadku a dělat, co mi řeknou. Jak jsem mohla být tak naivní a uvěřit, že mě ve světě čeká něco lepšího? Že se mi podaří dostat na svobodu? Teď už mi nezbývalo než jen čekat, než přijde nevyhnutelné…
To však nepřišlo. Hloupě jsem se otočila a všimla si, že ten vlk trochu zpomalil. Nevěděla jsem, o co mu šlo, snad jen chtěl trochu ten lov protáhnout a užít si můj strach o něco déle, já se však nehodlala vzdát. Kdepak. Aspoň jednou v životě jsem chtěla být statečná. Přidala jsem, byť jsem námahou sípala a pálil mě každý sval v těle. „Ne-nech mě!“ štěkla jsem po něm s námahou. Očima jsem přitom pátrala, kde bych se mohla schovat. Nemohla jsem mu uniknout, to bylo jasné. Neměla jsem už sílu dále běžet a beztak byl rychlejší. Zoufale jsem hledala záchranu a nakonec se rozhodla, že stejně jsem vždy skončila zahnaná do kouta, tak proč ne i teď? Zamířila jsem zavátou a nepříliš přívětivě vypadající cestou vpřed neznámu.

//Zubatá hora

//Východní Galt. (přes Mahtaë)

Nadskočila jsem, když jsem za sebou uslyšela jeho odporně hrubý hlas, jaký by žádná vlčice nikdy neměla. Bolely mě z něj uši. I jeho hlas mi ubližoval, už mě to však ani nepřekvapovalo. A mimo to se mě snažil urazit! Někdo s tak hnusně vybledlým kožichem, který byl přeci hezčí než má sametově hezká srst plná barev, na to přece správně neměl mít právo! Proč musela být příroda tak nefér a dovolovat vlkům všechno to, co jim dovolovala? „Kaše?! Nech mě bejt nebo tebe rozsápu na kaši!“ zavolala jsem na něj bez toho, abych se ohlížela. Nesměla jsem zpomalit. Byl příliš rychlý. Nedokázala jsem ani najít útěchu v tom, že jsem měla pravdu a běží za mnou. Proč by nakonec neběžel? Nic jiného ani samci neumí – jen se hnát za samicemi. Méně přemýšlení, více rychlosti. Chceš snad skončit jako ostatní? Ne, to jsem nemohla. Musela jsem zůstat volná a najít Siu. Už tak jsem ji nechala dost dlouho úplně osamocenou a v nebezpečí. Co jsem to jen byla za sestru? Do očí se mi draly slzy. Byla jsem vyplašená, pronásledovaná… úplně jako tu noc. Zalykala jsem se a dusila, přesto jsem však nutila své tělo k pohybu vpřed. Na sever. Třeba bude princátko příliš nóbl na to, aby riskovalo, že dostane rýmu.

//Sněžné hory (přes Tajgu)

//Vyhlídka (přes propadlinu)

Stále jsem si držela vlka na očích, zároveň jsem mezi námi však držela odstup. Šli jsme po stopách jeho mentora nebo kdo to vlastně byl a bylo to trapné, protože já s ním nehodlala mluvit. A hlavně jsem z něho byla jako na jehlách, neustále v napětí, kdy po mně skočí a zkusí mi ublížit. Kdyby jen zkusí… Lezlo mi to na mozek, cítila jsem, jak mě opouští příčetnost. Skoro už mě bolela kůže, jak jsem byla pořád naježená. Drápy jsem tahala po zemi, jak jsem se pořád snažila je do ničeho nezatínat. Takže co jsem mohla dělat jiného, než postupně zvětšovat prostor mezi námi, než jsem se mu ztratila z dohledu za křovím a pak jsem frnkla na úplně opačnou stranu. Ha! To určitě nebude čekat, že ho takhle oblafne nějaká ubohá slabá vlčice!
Svoboda byla překrásná věc! Utíkala jsem, co mi síly stačily. Určitě se za mnou požene – to samci nakonec rádi. Na nic jiného jsem od nich ani nebyla zvyklá. Vlastně celý můj život byl jen jeden velký útěk za vlky, kteří se za mnou honili. Nesmím zastavovat, prostě nesmím. Každý můj nádech byl plný odhodlání, má pozornost pouze na horizontu přede mnou. Ohlížet se, abych kontrolovala, zda mě stále pronásleduje, to by mě jen zdrželo. Neexistovalo, že by za mnou neběžel. Má hlava si nic takového nepřipouštěla. Tělo tím pádem do mého těla pumpovalo adrenalin a já mohla běžet dále a rychleji. Cokoli jen proto, abych si zachránila krk.

//Úzká rokle (přes Mahtaë)

//změna přechodu: Východní Galtavar (přes propadlinu)

Neuniklo mi, jak se jeho chování proměnilo, když odešel ten starší vlk. Znala jsem to sama, ten pocit mi byl až příliš povědomý – to, jak si najednou může jeden připadat bezbranně a zranitelně. Vždyť jsem se s tím vyrovnávala od chvíle, co mě Thia opustila. Jenže on byl samec. On nic takového přece necítil. Nevěděl, co to je nedostávat žádnou pozornost, nepoznat něhu. Nevěděl, co to je bojovat a bát se o svůj holý život. Takovému světu byli všichni vlci světa daleko vzdálení. Tak na co si tu hrál? Je to past. Chce mě oklamat. Nepřestávala jsem dávat pozor. Zapochybovala jsem, že je ten druhý poblíž, když tenhle tak otočil ve svém chování, no přesto jsem nezapomínala, že tady ta možnost je.
Začal mektat něco o tom, že bych mu přece nevyškrábala oči, když je má tak hezké. Spíše proto, že bys mě nenechal. Kdybych to zkusila, ty bys mě složil na zem a ublížil mi. Znejistěla jsem. Měl hezké oči? Byly žluté, zbarvené do zlatova, jasné jako slunce. Zírala jsem do nich svýma očima tyrkysovýma jako nebe. Samozřejmě, že to tak je. Jeho oči jsou hezčí než moje. Jeho jsou slunce a mé jsou obloha. To slunce dává život, obloha je jen na okrasu. Nikdo si jí neváží. „Sklapni,“ zavrčela jsem tiše, mnohem mírněji než předtím. Nemělo smysl bojovat. Oproti němu jsem nakonec nebyla nic. Méně než smítko prachu. Syn alf proti mně? To už to bylo a všichni víme, jak to dopadlo.
Toužil ze mě vydolovat mé jméno. Na co? Stejně by pro tebe nic neznamenalo. Pro nikoho nic neznamenalo. Když věcem dáte jméno, vytvoříte si k nim vztah, dáte jim důstojnost, a to přece pro vlčice nikdo nechce. A taky by ho mohl všem vyžvanit. Třeba by tím navedl lovce z mé smečky přímo ke mně. Nebo by si stěžoval svým rodičům a ti by se o mě postarali. Ale třeba by se mé jméno rozneslo dost na to, aby ho zaslechla Sia a věděla, že ji hledám. Musím to zkusit, pro ni. Musela jsem být statečná. „Cashmere,“ odpověděla jsem mu suše. Připadala jsem si, jako bych mu sdělila něco cenného. Nenáviděla jsem to. „Neměl bys jít hledat toho své kumpána?“ rýpla jsem si. Nenáviděla jsem, že zná mé jméno a furt se na mě dívá. „Běžel tudy, princátko,“ pokynula jsem mu směrem, kudy se vlk ztratil. Nespouštěla jsem z něj však oči. Chvíli se s ním potáhnu a pak se vytratím, aby mě už nikdy nenašel.

//Mahar (přes Kaskády)

Proč mi nemohl dát pokoj? Nemohl prostě odejít? Ne, jen čekal na příležitost. Čekal, až se k němu otočím zády a budu v ještě větší nevýhodě. A ještě se začal chvástat svým původem. Takové, jako jsi ty, znám až moc dobře. Zavrčela jsem tiše a držela myšlenky na uzdě, aby se nevracely k mému bratrovi, ze kterého pravděpodobně vyroste přesně tohle – nabubřelý, arogantní parchant, který bude jen týrat všechny vlčice okolo. A jako by to nebylo málo, ten druhý dále nosil svou masku poklidného staříka. Jsem mladá, ale nejsem hloupá! Chtěla jsem po něm vyštěknout, ale držela jsem jazyk za zuby. Nestálo mi to za to. Neměla jsem šanci je přemoct. Ani když se stařík klidil se má situace nezlepšila.
Navíc ten šedej provedl rychlý výpad, že do mě málem narazil. Zavrčela jsem a cenila zuby, chňapla jsem po něm, ale to už ustoupil. Každý jeden chloupek mé srsti byl naježený a já byla připravena po něm vystartovat. „Co po mně chceš, hm?! Nemám smečku. Chceš mě snad dotáhnout do té svojí, co? Nikdy! To raději umřu!“ vrčela jsem na něj a držela přikrčený postoj, perfektní pro případ, že bych opravdu neměla na vybranou a musela na něj zaútočit. Musela jsem se přece bránit. Nesměla jsem se stát jeho hračkou, otrokyní jeho smečky. Ne. Utekla jsem, abych byla volná. A musela jsem najít Siu, ujistit se, že ani ona nepadne do spárů vlků, jako byl tenhle idiot. Šlo mu jen o můj překrásný kožich a hezké tělíčko, nic jiného. Jako všem ostatním. Krev ve mně vřela. Jak si troufá mi říct něco takového? Nejsem jeho. Nebudu. Jeho slova mě neobalamutí. „Ještě chvilku na mě zírej a vydrápu ti oči,“ varovala jsem podrážděně. A přitom mi srdce bušilo v hrudi. Byla jsem krásná, nádherná, přece jsem to věděla. Jasně, že mi to řekl, byla to nic než pravda. Z jeho úst to však znělo jako rozsudek smrti.