Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Tenebrae (přes Kopretinu)

Cítila jsem, jak se mi zrychluje dýchání, jen jsem si uvědomila, kde to jsem. Zakňučela jsem, přestože nikoho mé trable nemohly zajímat. Nicméně to nebylo až tak špatné jako poprvé. Nebe bylo zatažené a vítr sem tam zvířil písek, který se usadil na zemi. Ach, tak to mě štípalo do očí. Ale kde se vzal? Má mysl zamířila k té oblasti na jihu, ale bylo možné, aby se písek z ní roznesl až sem? Nejspíše, přece se jen tak magicky nezjevil, i když mi nic nedávalo smysl. Ale byla jsem přece ještě mladá, takže to nebyla žádná ostuda, ne?
Musela jsem se prostě smířit s tím, že spoustu věcí ještě nevím a musím se je naučit. Jenže jsem neměla jak, což bylo dost… no, k ničemu. Potřebovala bych pomoct, jenže kým a jak? Nikoho jsem tady neznala a měla jsem štěstí spíše na ty odporné zlé vlky, ne na vlčice, které by mi třeba opravdu pomohly. Popotáhla jsem a tlapkou kopla do hromady písku, jen abych hned vykvikla a zaklela, protože se pod tou hromádkou schovával nějaký kámen a teda sakra to bolelo! Smutně jsem stáhla ouška. Dneska to asi taky nebude můj den. Mohla jsem jen doufat, že mě cesta zavede na nějaké hezčí místo. Třeba tam i najdu někoho na popovídání, nějakou hodnou vlčici. Bylo mi opravdu smutno a potřebovala jsem někoho, kdo by mě utěšil. Potřebovala jsem Siu, ale to bych chtěla moc.

//Mahtaë (přes Náhorní plošinu)

//Mahar

Sledovala jsem vlky pouze z povzdáli, netroufala jsem se k nim příliš přibližovat. Bylo jich příliš mnoho, a ačkoli mé svědomí křičelo, že bych se měla snažit vlčici více pomoc, strach mě brzdil. Co bych tam sama svedla? Vrčet a rozbrečet se jako minule? A to tam byl se mnou šedivej sám! Teď měl posilu… Navíc jak jsem to tak sledovala, tak ta vlčice byla uvolněná, nerozhozená tím nebezpečím všude okolo ní. Znala snad ty vlky? Byla snad… svolná? Určitě už jí vygumovali hlavu. Jinak by se přece nenechala jen tak ovládat, ne? Nenásledovala by je, kdyby měla ještě nějakou vůli, ne? Nechápala jsem to. Myslela jsem si, že tenhle kraj je jiný, ale pokud se s nimi i dále tahala, tak… Ne, hlava mi to nebrala.
Zvolnila jsem tempo a povzdechla si. Opět jsem byla ztracená a vyplašená a sama. Neměla jsem na koho se obrátit, ke komu se přitulit, ani nikoho, kdo by mi mohl poradit, co mám dělat. Bylo mi z toho do pláče. Jenže slzy už jsem nechtěla ani vidět, svoje ani cizí. Bylo to ponižující, jak moc jsem brečela, co jsem se tady objevila. Ne, musela jsem být silná. A přece jsem to tady chtěla trochu prozkoumat, abych se pak mohla dívat po Sii, ne? Měla jsem plán, s tím jsem poradit nepotřebovala, tak o co mi šlo? Byla jsem fakt hloupá. Stále to malinké bezbranné vlče, kterému všichni jen ubližovali. Přejde mě to vůbec někdy? Byla tady pro mě šance? Nevěděla jsem, a to mě hrozně bolelo. Raději jsem se soustředila na cestu.

//Středozemka (přes Kopretinu)

Nějak tu přituhovalo a podmínky se zhoršovaly. Už jsem nebyla v obklopení pouze dvou samců, ale rovnou tří! Zničehonic se tady objevil nějaký další hnědavý vlk a přitáhl s sebou teda i samici, se kterou musel mít nekalé plány, když ji dovedl do společnosti Etneyho. V mé mysli totiž neexistovala možnost, že tohle byla pouze náhoda, a že by se neznali. Ne-e. to prostě nešlo, takže jsem je se zatajeným dechem sledovala. Dýchala jsem pouze mělce, potichoučku, nejen pro to, aby mě neodhalily, ale taky pro to, že se mi špatně dýchalo. Vzpomněla jsem si na nekonečnou písčitou oblast a její žár – tohle tomu nebylo nepodobné. Jen klid, může to být nějaký jejich trik, jak tě vylákat. Vítr jim totiž již určitě prozradil, že se tady skrývám a to se mi taky vůbec nelíbilo.
A vskutku! Má očka se na moment střetla se zrakem toho nově příchozího, který na mě promluvil nějakým divným slovem. Je to rozkaz? Vycvičil si tu vlčici pro lov dalších vlčic? Klid! Nebuď hysterická, dýchej. Snažila jsem se držet v klidu, ale najednou ten vlk vedle Etneyho vyzval své kumpány, aby se přesunuli jinam. Etney ho hned následoval a vypadalo to, že by se mohli přidat i ti dva, jenže to jsem přece nemohla dopustit! Nevěřila jsem té vlčici, podezřívala jsem ji, jak může být tak klidu vedle takové společnosti, zároveň jsem se o ni však bála. Budu sice bezbranná, pokud se rozhodnou mě napadnout, ale také bych litovala, kdybych to více nezkoumala, takže jsem se rozběhla za skupinkou.

//Tenebrae

//Středozemka

Sice jsem se dostala z plání zase zpátky do těch smradlavých močálů, ale i to bylo upřímně lepší než ten teror, co jsem pociťovala na těch zpropadených pustých plackách bez života. Naštvaně jsem se brodila blátem, no zároveň jsem cítila úlevu. Tady už jsem si nepřipadala, že mě někdo sleduje, nebo že se z nebe najednou snese nějaký obrovský pařát, zvedne mě do vzduchu a praští se mnou o zem, nebo že se jen ozve hlasitý řev a bude na mě zlý. Kdepak, tady to sice páchlo a já vypadala jak to prase, což bylo k vzteku, ale pořád to bylo lepší než tam.
Nebo bylo? Najednou mě do čumáčku praštil známý pach. Nechtěla jsem tomu nejprve věřit, ale překvapovalo mě to vůbec? Jestli ano, nemělo by. Samozřejmě, že jsem byla jen hloupá malá vlčice a mé rádoby triky nemohly stačit na vševědoucí intelekt samců. Jasně, že mě Etney zase vystopoval a našel. Začínala jsem mít problémy s dýcháním. Bez ohledu na to, jak rychle jsem dýchala, vzduch mi nestačil. Drápky jsem zarývala do rozpadající se půdy, svět se se mnou točil. Hele hele, třeba je to jen náhoda. Možná tudy jen probíhá a nemůže mě najít, ne? Třeba není tak chytrý, jak si myslím. Ztěžka jsem polkla a rozhodla se být ještě hloupější a jít to otestovat. Cítila jsem i nějaký druhý pach, avšak má hlava ho příliš neregistrovala, jak jsem byla vyplašená z přítomnosti Etneyho.
A hele! Měla jsem pravdu. Fakt tam seděl jako pán všeho tvorstva. Rychle jsem uskočila za keř a ze svého provizorního, fakticky hrooozně nenápadného úkrytu sledovala jeho a toho kumpána, co si pořídil. Snažila jsem se příliš netřást, no nešlo mi to.

//Les ztracených duší (přes plošinu)

Hned z lesíka jsem vyběhla na nějakou otevřenou pláň a najednou se mi srdce sevřelo strachem. Nikde nic, byla jsem tam jen já, půda pod mýma tlapkama a modrá obloha nad hlavou. Připadala jsem si malinká a bezvýznamná, jako tolikrát, když mě pohledem spalovali strýcové nebo otec. Instinktivně jsem zpomalila chůzi do kroku, uši přilepené k hlavě. Mé tělo bylo trochu pokroucené, jak jsem se snažila jít hrdá a narovnaná, a přitom jsem věděla, že bych se měla krčit k zemi, stáhnout ocas, a dívat se do země, ne před sebe nebo nahoru, ale na vlastní tlapky a čekat na rozsudek. Jenže čí?! Vždyť jsem tady byla jen já! A nebe, jenže to mi sotva bude říkat, co mám dělat. Bylo to směšná, já jsem byla směšná, a přeci jsem se nedokázala tomu pudu dost dobře bránit. Bylo mi z toho do pláče, tak jsem raději zrychlila krok, ať už tady nejsem a nemusím si připadat jako červ vteřinu předtím, než ho něco rozšlápne.

//Mahar

//Ostrůvky (přes pláž)

Po cestě jsem se taky rozmyslela, co že to chci teď dělat. Došla jsem k závěru, že nejlepší by asi bylo si to tu trochu prohlédnout, zmapovat, kde co je, a pak hned začít hledat sestru. Už to bylo opravdu dlouho, co jsem se rozdělily a ona musela být strachy bez sebe celou tu dobu. Vždyť ani já sama nevěděla, jak jsem to zvládala! Co teprve ona! Věřila jsem jí, to zase ne že ne, jenže ona byla vždycky taková něžnější než já. Taková nevinná. Líbilo se mi to na ní, záviděla jsem jí to, trošinku, ale taky to z ní dělalo lehkou kořist. Kdyby se dostala do spárů Etneymu, rozhodně by to s ní neskončilo dobře.
Takže s tímto v mysli jsem z pláže zamířila rovnou do malého lesíka poblíž. Nebyl to nejlepší nápad. Bylo to tam hrozně strašidelné! Samé divné zvuky a hlavně jsem málem zapadla do hluboké jámy, odkud bych se určitě sama nedostala! Ne, tomuhle místu se budu obloukem vyhýbat. Rozhodla jsem se, protože tohle místo bylo fakt na dvě věci, a pádila zase dál.

//Středozemka (přes plošinu)

Otevřela jsem svá krásná lesklá očka teprve až s východem slunce. Chvilku jsem tupě zírala na překrásnou hru barev na horizontu a snažila se vzpomenout si, kde to vlastně jsem. Teprve až po dlouhé chvíli zívání jsem se rozvzpomněla, jak jsem celý večer a noc běhala sem a tam, abych unikla Etneymu a vlastně všem, kdo by mě mohli chtít lapit. Vzhledem k tomu, že jsem pořád tady, tak asi úspěch? Zaradovala jsem se opatrně a zvedla hlavu. Podezřívavě jsem si prohlížela své okolí a čenichala, zda neucítím něčí pach, ale ne, opravdu se zdálo, že jsem tady sama a v bezpečí. Spokojeně jsem si povzdechla a začala s ranním protahováním. Tělo jsem měla po takové námaze celé ztuhlé.
Nicméně přestože jsem se cítila hrozně líně, nemohla jsem tady zůstat věčně. Moře navíc bylo klidné, tak jsem využila příležitosti a začala s přesunem zpátky na pevninu. Nevěděla jsem sice ještě, co tam chci dělat, ale připadalo mi lepší být tam. Rozhodně tam je více místo pro lov a tak, no a hlavně tam bude taky víc vlčic, že jo. A taky Sia, Sia určitě nebyla tak hloupá, aby utekla někam na ostrov. S povzdechem jsem tedy začala skákat z šutru na šutr, opatrně, abych se hned po ránu nevykoupala v ledové vodě.

//Les duší (přes pláž)

//Magický palouk

Ta voda byla stejně slaná jako vzduch! Začala jsem kolem sebe prskat, jen co se dotkla mého jazyka. Dneska jsem vletěla opravdu do každé pasti, kterou si pro mě osud připravil. Povzdechla jsem si a zamračila se na vodu, jako by to snad byla její voda, že chutná tak nechutně. Aspoň hezky chladila, když nic jiného. Pacičky mě pořád pálily z toho horkého písku a náročné cesty. Procházela jsem se podél pobřeží a užívala si hezké atmosféry, když můj pohled zavadil o ostrov nepříliš daleko pobřeží. A taky o cestičku, která k němu vedla! Samozřejmě jsem nemohla takovému dobrodružství odolat.
Bylo to… zajímavé. Dost jsem padala a bohužel se i nalokala té odporné vody, ale nakonec jsem bezpečně doputovala na ostrov a natáhla se rovnou tam, kde jsem se vytáhla na břeh. Tak a končím. Dále už ani krok. Vydechla jsem dlouze a zívla si. Dneska to byl vážně namáhavý den. Líně jsem koukala kolem a obdivovala barevné květy, které zde rostly. Bylo to tady okouzlující, v korunách stromů zpívali ptáci a kolem mě nikdo nebyl. Byla jsem v bezpečí. Kde jinde bych byla více v bezpečí než na ostrově pryč od pevniny? Navíc jsem byla obklopená krásou a barvami, prostě dokonalost. Spokojeně jsem přivřela oči a protáhla se. Celá tahle pouť se vyplatila, konečně jsem se někde cítila příjemně a v bezpečí. Tady mě určitě nikdo nebude rušit, rozhodně ne nějaké rozmazlené princátko. Pomyslela jsem si a zaposlouchala se do zpěvu ptáků, který mě nakonec ukolébal ke spánku.

//Ronher (přes Vrbový lesík)

Unikla jsem i podivnému potoku a ocitla se na palouku, který mi ve výhledu dopředu bránil kopcem. Chození jsem měla dost a chození do kopce dvojnásob, no nedalo se nic dělat, musela jsem se popohnat k chůzi, aby to bylo za mnou co nejrychleji. Nehodlala jsem cestovat o moc déle, nebavilo mě to, a beztak jsem utekla dost daleko na to, abych mě někdo pronásledovat, bez ohledu na to, jak moc po mně toužil. Pustila jsem se do zdolávání vyvýšiny a zanedlouho stála na jejím vrcholku. Musela jsem uznat, že to za tu námahu stálo. Bylo to, jako bych se najednou ocitla někde úplně jinde, jako bych opravdu došla na druhý konec světa a tam našla nový svět.
Najednou se přede mnou totiž rozprostřel horizont, jaký jsem ještě neviděla. Voda. Všude byla jen voda a vzduch byl cítit tak nějak divně slaně. V posledních paprscích slunce se leskl světlý písek a slyšela jsem vřeštění nějakých bílých ptáků. Zírala jsem na to s pootevřenou tlamou. Nikdy jsem nic podobného neviděla, byla jsem tím pohledem naprosto unešená! Takové obrovské jezero! Tlapky se hýbaly bez mého svolení a nesly mě blíže k vodě. Aspoň se ochladím.

//Ostrůvky (přes Přímořské pláně)

//Starý ostrov (přes Kraj světa)

Má cesta vedla k malému potoku. Tentokrát jsem se rozhodla to trochu obměnit a jít proti jeho proudu. Byla to hezká procházka, a ještě hezčí by byla, kdybych si troufla se z potoku napít. Něco se mi však na jeho tmavé vodě nezdálo, tak jsem se neodvážila. Nepotřebovala jsem přežít písčité peklo, abych mě zabila nějaká voda. Koutkem oka jsem ten potok opět omrkla a otřásla se. Ne, nevěřila jsem mu. Ještě by mi z něj třeba začala padat srst nebo něco, to už bych vůbec nepřežila! Já bych nebyla nic bez své krásné lesklé srsti! Raději rychle pryč, třeba jsou špatné i jen výpary. No prosím, jaká jsem byla obezřetná a moudrá! Rozpoznala jsem nebezpečí a dělala vše pro to, abych se mu vyhnula. Utekla jsem před Etneyem, vyhnula se tomu jeho mentorovi, zamaskovala po sobě stopy vodou, utíkala daleko a rychle... Prostě jsem byla génius přes přežívání. S úsměvem jsem přidala do kroku.

//Magický palouk (přes Vrbový lesík)

//Poušť (přes Staré smrčiny)

Dostala jsem se pryč! Unikla jsem spárům smrti z jistého horka! Nebude ze mě vysušená kostřička! Dokonce jsem i našla vodu a dosyta se napila. Záchranu jsem našla na nějakém ostrově, který sice dost připomínal to písčité místo, ale aspoň na něm nebylo takové horko a vypadalo to, že se na něm ani není jak ztratit. Spokojeně jsem se usmála a na chvilku se posadila, abych zpracovala, co se mi to vlastně málem stalo. Nebylo hezké myslet na to, že jsem reálně mohla skončit jako nechutná mrtvola a utrápit se vedrem a žízní. Co to vůbec bylo za místo? Proč by takové zlé místo mělo existovat? Vždyť tam nikdo a nice ani nežije! Nemohla jsem tomu uvěřit. Aspoň jestli se mě tam vydá někdo hledat, bude taky trpět a otočí to. Zazubila jsem se škodolibě. Dobře jim tak, hlavně tomu jednomu – já furt říkám, aby mě nechal na pokoji. Vůbec mě přitom netrápilo, že už jsem mu zřejmě úplně ukradená. Nakonec nestojím za to, aby mě měl někdo pořád na mysli. Vydala jsem se dál.

//Ronherský potok (přes Kraj světa)

//Kaňon řeky

Nebyl to ani trochu dobrý nápad! Měla jsem to vědět hned, co mě začala země stahovat dolů. Ale já ne, já tuto překážku překonala a byla pyšná, jak mě nic nezastaví, a vlezla jsem přírodě rovnou do pasti! Bylo tady sakra vedro! Co to jako mělo být?! Tohle u nás doma nikde nebylo! A tomu horku se nedalo utéct, ani se nikde schovat! Všude byly jen kopy písku, který mě pálil do pacek, a nikde žádný strom ani malé křoví. Ani náznak života. Dostávala jsem hroznou žízeň, hrozně mě to tu vysušovalo, připadala jsem si jako ryba na suchu. Bála jsem se o vlastní život. Dokázala jsem si představit, že tady zůstanu ležet, a nakonec tady někdo najde jen mou kostru. Jestli by mě teda dříve nezasypal písek.
Jak dlouho už jsem tady? Zdálo se to nekonečné. Jako by celá má cesta až sem byla nic oproti té pouti tady. Ocas a hlavu jsem prakticky táhla po zemi a snažila se najít cestu pryč odsud. Žádného jiného místa, snad jen mého domova, jsem se zatím nebála tolik jako tohohle. Připadala jsem si jako v pekle. A možná jsem tam opravdu našla cestu – kdo jiný než já by to měl zvládnout. Teď není čas na vtipy. Napomenula jsem se a nasucho polkla. Připadala jsem si jako stepní tráva v období sucha. Přidala jsem do kroku a rozhodla se zamířit více na západ. Na východě jsem viděla jen písek, což vlastně na západě taky, ale tam by se mohlo setmět dříve a tím pádem svou jistou smrt aspoň neuvidím.

//Starý ostrov (přes Tmavé smrčiny)

//Zubří vysočina (přes Eso)

Našla jsem další řeku a čabrala se po mělčině, abych po sobě skryla stopy. Zároveň jsem si tak všimla ryb, které plavaly po proudu a mlsně se olízla. Krysa sice byla fajn na zahnání nejhoršího hladu, ale takovým pořádným kusem ryby bych taky nepohrdla. A stejně budu potřebovat sílu na cestu! Nedala jsem se do práce však hned, kdepak, počkala jsem, dokud jsem nedošla ke kaňonu, kde proud nebyl tak prudký a bylo tam více kamení, na které jsem se mohla postavit a vyčkávat na vhodnou příležitost zaútočit.
Tyrkysovými očky jsem skenovala vodu, nebo se o to aspoň snažila, ale pořád mě rozptylovala barva mých očí. Nemohla jsem si na to zvyknout. Tyrkysová… Neříkala Sanna, že to znamená, že bych měla ovládat vzduch? Nebo vodu? Snažila jsem se marně vybavit, co že to mám ovládat za magii. Mohla bych to někdy zkusit, ne teď, potřebovala jsem sílu na svou pouť, ale až třeba dojdu na její konec, tak by to mohlo být fajn. A mezitím už se i objevila ryba, po které bych mohla skočit! Odrazila jsem se a s otevřenými čelistmi se vrhla do vody. Smočila jsem se však pro nic za nic, ryba mi upláchla a já stála po břicho ve vodě jako zmoklé štěně. Otřásla jsem se a smutně se vyškrábala zpátky na svůj vyhlížecí kámen.
Stálo mě to ještě pár pokusů, ale nakonec jsem ležela na druhém břehu, hezky oklepaná a pochutnávala si na rybě. Opatrně jsem okusovala maso, abych si nezapíchla kost do jazyka a cítila se pro změnu celkem spokojeně. Navíc ke mně vanul teplý vítr, což mě těšilo. Rozhodně bylo lepší teploučko než zima, jaká byla třeba na těch horách. Rychle jsem dojedla a vydala se proti větru.

//Poušť Ararat (přes Tekutý písek)

//Kopce Tary (přes Zarostlý)

Zpomalila jsem a střídala lehký klus a chůzi, opravdu jsem neměla sílu ani náladu utíkat dále, navíc to vypadalo, že Etneyho jsem buď setřásla, nebo na mě kašle – obojí bylo fajn. Radovala jsem se z toho, a dokonce si i všimla, že jsem se ocitla někde kolem místa, kde jsme se s Lethiou oddělily. Mírně jsem zakňučela při vzpomínce na krásnou a hlavně hodnou pískovou vlčici, ale nezastavovala jsem, abych ji hledala. Kdybych se pletla a tmavý vlk po mně pořád šel, nechtěla jsem ji vystavovat nebezpečí.
Místo toho jsem si to tady více prohlížela, ale nezdálo se mi to tady tak zajímavé, jako předchozí kopce. Cítila jsem zde však pach nějakého zvířete, které jsem neznala. To mě zaujalo! Nicméně ten pach byl celkem silný, takže jsem si to nakonec rozmyslela. Usoudila jsem, že to bude nějaká vysoká, co žije ve stádu, a tím pádem jsem nechtěla riskovat, že je vyplaším a oni mě udupou. V tomhle hustém porostu by se to klidně mohlo stát. Opravdu jsem na sebe byla hrdá, jak mi to pálí. Najednou jsem nebyla tak hloupá! To jen strach mě dělal neuvěřitelně blbou. Nebo mě fakt proklel. Pomyslela jsem si. Přece nám doma říkaly, že spousta vlků ovládá nějakou magii, a že je jí spousta druhů. Možná existuje i nějaká, která by ostatním škodila… Otřásla jsem hlavou. Přemýšlím nad hloupostmi, stejně se v tom nevyznám. Smutně jsem se pousmála. Bylo toho tolik, co jsem o světě nevěděla, a ani jsem neměla, koho bych se mohla zeptat. Bylo to opravdu smutné. Raději jsem pokračovala v cestě.

//Kaňon řeky (přes eso)

//Les pod horizontem (přes B. školku)

Opustila jsem úkryt stromů a zamířila ke kopcům, které mi tak nějak padly do oka. A udělala jsem dobře! Bylo tady moc hezky. Země byla pokryta měkkou trávou a barevnými květinami, bylo to prostě místo jako dělané pro mě! Neodolala jsem a lehla si, abych si na chvilku odpočinula. Nebyla jsem stavěná na dlouhé putování. Nejdříve jsem utíkala o život z domova, teď zas před jiným vlkem… bylo toho dost. Pacičky mě bolely a bříško se mi začalo pomalu ale jistě svírat v křečích. Tady by se určitě dalo najít něco k ulovení. Zamračila jsem se a nakonec si povzdechla. Nemohla jsem čekat věčně. Bříško mě bolelo a nikdo mi jídlo nenaservíruje. Zvedla jsem se tedy opět a sklopila čenich k zemi, jestli se mi nepodaří zachytit nějakou stopu.
Ne tak úplně, moc mě mátly ty květiny všude okolo, ale shodou náhod jsem našla noru, ve které jsem zaregistrovala pohyb. Přilepila jsem se k zemi a mžourala do tmy, co to tam je. Krysy! Zaradovala jsem se – v noře si dvě krysy pochutnávaly na nějakém kořínku či co. Nemarnila jsem a plížila se o něco blíže, než jsem vystartovala a chňapla po těch mrňavejch potvorách. Jedna se prosmykla kolem mě, ale ta druhá takové štěstí neměla. Teda, vysmekla se mi z tlamy, ale byla pokousaná, takže neutekla moc daleko. Zanedlouho už jsem si ve skrytu nory pochutnávala na lahodném masíčku a poplácávala se po rameni, jaká jsem šikovná, že jsem si zvládla ulovit stravu. Nebylo to moc, ale já beztak byla zvyklá hladovět a nebyla jsem nijak náročná. Sice bych dalšími pár sousty nepohrdla, ale budiž. S plnějším žaludkem jsem se dokonce i začala těšit, co ještě na cestě uvidím.

//Zubří vysočina (přes Zarostlý les)