Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlčice se opravdu vzbudila po mém šťouchnutí a podívala se na mě těma nejkrásnějšíma modrýma očima, co jsem kdy viděla. Lehce jsem sklopila zrak, abych nezačala slintat, protože to by v této situaci nebylo vhodné. Samozřejmě mi řekla, že není v pořádku, což… bylo dost očividné. Pokárala jsem se, že jsem se jí vůbec ptala na tak hloupou otázku. Vždyť se celá třásla a nemohla ani pořádně mluvit, jak jí drkotaly zuby! Bylo mi jí líto. Sotva jsem se sice dokázala postarat o sebe, ale věděla jsem, že jí musím pomoct. Třeba mi to pak taky oplatí, a i když ne, tak se k ní aspoň budu moct tulit teď, byť jen na chvilku, a to mi stačí.
Zeptala se mě, kdo jsem. Napadlo mě, že jsem se asi měla rovnou představit a ujistit jí, že jí nechci ublížit. No nevadí. „Jmenuju se Cashmere. Našla jsem tě tady ležet, když jsem procházela kolem,“ vysvětlila jsem jí bez toho, abych zmínila, že jsem za ní šla schválně, protože to by asi nevyznělo nejlépe, když jí bylo takhle. Nemohla jsem se na ni však dívat, jak se chudinka choulila v klubíčku a mrzla. Postavila jsem se a obešla jí, abych se jí natáhla podél zad. Třeba jí to aspoň trochu pomůže. Já sama se hned cítila lépe, téměř jsem se tetelila blahem. I zmoklá byla moc příjemná na dotek a voněla krásně. „Kdybych ti chtěla ublížit, už bych to udělala, ne? Odpočiň si,“ zamrmlala jsem a snažila se příliš neusmívat, aby si to špatně nevyložila. Ačkoli jsem před chvilkou spala, příležitost si malinko zdřímnout s někým po mém boku bych si nenechala ujít.

//Liščí nory (přes Březinu)

Nevěděla jsem kam jdu, ani kam bych se mohla ještě podívat, takže jakmile jsem z lesa uviděla kopce, zamířila jsem k nim. Měla bych si udělat trochu přehled a… a co vlastně. Pořád jsem toužila najít sestru, jenže to tady bylo tak rozlehlé, že jsem ani nevěděla, kde začít. Proto potřebuju plán! Kouknu se, co je kolem mě a zkusím něco vymyslet. Povzdechla jsem si trochu nervózně, ale rozhodla se věřit ve své schopnosti – a taky štěstí, které, jak se zdálo, stálo při mně. Vítr ke mně zavanul pach další vlčice a mé srdce div, že nezačalo metat kotrmelce. Bylo to dva v jednom! Budu se jí moct zeptat na cestu a zároveň mít milou společnost. Třeba mi i pomůže ulovit něco pořádného, nebo mi ukáže nějaké hezké místo, kde se budeme moct tulit a schovat před deštěm… S blaženým povzdechem jsem se vydala po její stopě.
Jenže jakmile jsem viděla její siluetu, došlo mi, že tahle se o mě asi nepostará. Jednak vypadala pořád mladě, byť byla určitě o dost starší než já, a jednak se ze spánku třásla jako osika. Zpomalila jsem a přistoupila k ní opatrně. Co s ní asi je? Pomyslela jsem si a důkladně si ji prohlédla. Měla nádhernou srst všech odstínů hnědé, určitě by taky byla heboučká na dotek, ale nechtěla jsem ji vyplašit. Nemohla jsem riskovat, že mi uteče. Prozatím jsem se tedy také uložila kousek od ní a velmi něžně do ní packou šťouchla. „Ahoj, prosím, jsi v pořádku?“ šeptala jsem opatrně, aby se nelekla, ale zároveň aby se nevzbudila, pokud spala dost tvrdě.

//Elypole (přes Švitořivák)

Déšť nebyl úplně silný, ale stejně jsem se rozhodla aspoň na chvilku ukrýt v lese. Nestála jsem o to zmoknout nachladit se, když se muselo začít ochlazovat. Jak přežiju zimu? Pomyslela jsem si trochu nešťastně. Nakonec jsme se Siou utekly ke konci zimy, takže jsme ji nezažily v tom nejhorším, což bylo fajn, jenže teď jsem si díky tomu nedokázala ani představit, jak těžké to v zimě asi je pro tuláka jako já. Byl to pořádný nezvyk se tak nazývat, ještě pořád i po té době. A do toho mi pořád kručelo v břiše, na tom bych si asi taky měla zvykat. Povzdechla jsem si a zamrkala slzičky. Byla jsem přece silnější, než abych se rozplakala kvůli každé hlouposti. Byla jsem to přece já! A Elora se mnou chtěla vládnout vlkům.
To mi dodalo trochu sebevědomí a zvedlo mi to náladu. Pokud se mám něčeho takového zvládnout ujmout, tak pro mě přece nebude problém ulovit si něco k snědku, ne? Sklopila jsem hlavu k zemi a čenichala, jestli nenajdu nějakou stopu nebo cokoli. A stopu jsem nechytila, místo toho jsem však spatřila drobný pohyb ve křoví přede mnou. Netušila jsem, co se to tam tak mohlo schovávat, ale muselo to být nějaké drobné zvířátko, na které bych přece měla stačit. Přikrčila jsem se a začala se pomalu krást vpřed. Kladla jsem tlapku před tlapku a dávala pozor, abych nešlápla na žádnou větvičku a nedělala hluk. Byla jsem potichu jako myška. Zůstala jsem u země a koukala skrze porost, co to tam dělá randál. Byla to taky myš! Což… nebylo moc, ale aspoň něco. Začnu s myší a příště z toho bude třeba celý zajíc. Slíbila jsem si a provedla elegantní skok, který skončil se mnou napůl v křoví, ale s myší v tlamě. Mám ji! Mám ji! Zavrtěla jsem ocasem a spokojeně se usmála. Jasně že jo! Jsem přece nejlepší! Vymotala jsem se z větví a listů a spořádala svůj úlovek. Moc mě nezasytil, ale co, příště to bude lepší. Teď mi to hlavně zvedlo náladu a dodalo sílu na další cestu.

//Kopce Tary (přes Březinu)

Musela jsem asi usnout, protože když jsem se vzbudila, Elora byla pryč a hlavně na mě pršelo. Super, fakt paráda. Nešťastně jsem zakňučela a zvedla hlavu, která se mi pekelně motala a bolela. Nebo se jen motal svět kolem mě? To už jsem nedokázala říct, měla jsem ale dojem, jako by všechno kolem mě byla jedná velká, neustále se přelévající kaše. Měla bych odsud vypadnout. Má společnice nakonec udělala to samé a asi udělala nejlíp. Malinká část mé duše ji chtěla jít hledat. Teď, když jsem okusila jaké je to mít společnost, chtěla jsem víc, no na druhou stranu byla jsem teď v perfektním stavu na to, abych našla nějakou pořádnou vlčici, hodila na ni milý pohled a postěžovala si, a ona se už o mě nějak postarala. Takže to bylo přesně to, co jsem se rozhodla udělat. Nejdříve jsem se však musela vymotat z tohohle fialového pekla.
Ukázalo se to být komplikovanější, než jsem myslela. Tlapky se mi pletly do sebe, nedokázala jsem rozeznat pravou od levé, bylo to na nic. Frustrovaně jsem vrčela a přiměla se hýbat vpřed. Jak se mi hlava trochu vyčistila, čím více jsem se blížila ke kraji louky, tím více mě zase chytla paranoia, jestli mě někdo nehledá. To bylo fajn aspoň z toho hlediska, že mě to popohnalo vpřed. V břiše mi zakručelo. Měla bych se nažrat, ale kde a jak? Vůbec se mi nelíbila představu lovu za deště, no jestli nenajdu někoho, na kom bych maso vysomrovala, tak mi nic jiného asi nezbyde.

//Liščí nory (přes spáleniště)

A ještě jednou...

470 bodů dělím:
350 bodů = magie příkazu s 5*
120 bodů = 100 mušliček

Praštila jsem se někde do hlavy? Měla jsem takový pocit, jak barvy kolem sice ztmavly, ale stále pulzovaly barvami. Ani v temnotě louka nepřestávala žít, všude kolem nás něco bzučelo a skřípalo, až jsem měla pocit, že celá vibruju tím zvukem všude okolo. Bylo to strašidelné, nevěděla jsem, odkud se ty zvuky berou, co to kolem nás malinkého skáče, tak jsem se raději přikulila blíže k druhé vlčici. Ta teď byla celá zabraná do kašlání a já ji jen mlčky sledovala. Přepadl mě najednou strach, že umře. Třeba začne vykašlávat krev a co pak budu dělat. Starostlivě jsem se jí dotkla packou. Nechtěla jsem tady zůstat sama – nemohla jsem. Nezvládla bych to. Těžce se mi dýchalo, o to hůř, že bylo takové dusno a vzduch byl přesycený vůní těch květů. Možná proto kašle? Měly bychom jít pryč? Napadlo mě to, ale nechtělo se mi vstávat. Ne, když ležet tady bylo tak příjemné a já se nemusela trápit.
A Eloře se udělalo taky lépe. Dlouze jsem vydechla a usmála se na ni. Hlavně neztratila ani trochu elánu k světovládě, což jsem obdivovala. „A až bude po nich, tak určitě ovládneme nové magie! Ještě silnější než měli oni!“ přidala jsem se k plánování, „Třeba budeme… já nevím, budeme ovládat hvězdy! Na každého, kdo nás bude ohrožovat, prostě necháme spadnout hvězdy!“ Něco na představě hvězdy, co se snášejí na nějakého ubožáky jako hejno rozzuřených včel bylo tak krásné, že se mi z toho málem chtělo plakat. I mé emoce byly jako nestálé a rozmazané jako všechno kolem. Snad bych i plakala, nebýt toho, že se na nás měsíček z oblohy tak hezky smál. „Vidím! A sluníčko se na nás ani nepodívalo, nemám ho ráda,“ zabručela jsem, náhle uražená tím, jak nás hnusně ignorovalo. Asi jsme pro něj nebyly dost dobré, nebo co – což byla snůška keců, protože jsme byly určitě nejhezčí na celém světě. Jen ať si počká, až ho sundáme z oblohy.
Takový těžký úkol však musel počkat, než vyřešíme tu velkou záhadu – kdo má vetší ocásek. Soustředěně jsem naše ohony sledovala, ale jaksi se furt hýbaly, a tak mi to moc nešlo. Elora však prohlásila, že ten můj je delší, kdežto její huňatější. Což teda ne-e, já chtěla být nejhuňatější! A proč vlastně nemít nejdelší i nejchlupatější ocásek? Dravě jsem se zazubila a elegantně vyskočila, abych se vlčici opatrně zahryzla do ocasu. Nebude tak huňatý, když ho celý oslintám, haha!

Bylo nebe vždycky tak mokré? Nebo to bylo jen tím, že teď často poprchávalo? Připadala jsem si, jako bych se procházela po trávě poseté čerstvou rosou. A obláčky byly jako malé loužičky, jen měkčí. Může být voda ještě měkčí? Určitě, je to nebeská voda, tak může být, jaká chce. Přesně jako já a Elora tady v téhle zemi. Ujistila jsem se a překvapeně si uvědomila, že se mi těm slovům najednou věřilo mnohem snadněji. Jsem z těch kytiček chytřejší! Nebo hloupější? Jako všechno, i já jsem byla na nějaké vlně, která mi brzy všechny myšlenky vyplavila z hlavy.
Nebo to byla Lory, co se vedle mě vesele převalovala? Pozorovala jsem ji s úsměvem na tváři Nepamatovala jsem si, že bych se někdy takhle radovala. A co! Pomstím se jim všem tím, že teď budu nejšťastnější vlčice na světě! Odhodlala jsem se a začala se kolébat do rytmu hnědé vlčice. Bylo to… zvláštní. Hezké. Tráva mě lechtala na zádech a tlapky mi lítaly ve vzduchu. A do toho jsme pomlouvaly toho hlupáka! „Všichni jsou příšery,“ nakrčila jsem znechuceně čumáček, „Pojďme se jich všech zbavit, stejně potřebujeme jen vlčice.“ Mluvila jsem bez toho, abych se starala o to, co přesně říkám a jestli je úplně vhodné to říkat takhle nahlas. Možná to bylo dobře, cítila jsem se hned lehčí, jako bych se klidně mohla vznášet.
To Lory se hodlala dále kutálet a hned se začala valit pryč ode mě. „Už letím,“ zasmála jsem se taky a dala se do akce. Točila se mi z toho hlava, ale jazýček mi vesele visel z tlamy a já zapomněla na všechno trápení, co jsem s sebou pořád vláčela. Viděla jsem i Eloru, která byla celá obalená rostlinami, jako by ji chtěly celou obemknout. Nebo se mi to jen zdálo? Nakonec jsme se zastavily a popadaly dech. „Nechutný,“ chtěla jsem znít znechuceně, ale místo toho jsem vyprskla smích. Tolik k popadání dechu. Otočila jsem se na svou společnici a prohlédla si jí. Motala se mi a splývala s prostředím, vypadala celá zelená. „Vypadáš jako v pavučině,“ zahihňala jsem se a packou z ní smetla stonek, co se jí zapletl do srsti. Byl jenom jeden, přitom jsem jich viděla asi deset. „Jsem fakt ráda, že jsme to tu našly, je to boží,“ strčila jsem do ní tlapkou a cítila nějaké divné šimrání někde na těle. Ocásek! Já má ocas! Uvědomila jsem si najednou a zvedla hlavu, abych se o tom přesvědčila. Bylo to fakt divné. „Hele, kdo z nás má delší ocas?“ přemýšlela jsem nahlas a přistrčila se blíže k Lory, abychom to mohly změřit.

//Zubří vysočina

Připadala jsem si, jako bych se ocitla v nějakém jiném světě. Možná to tak i bylo, protože jinak jsem si to fakt nedokázala vysvětlit. Poslouchala jsem mladší vlčici a připadala si neuvěřitelně hloupě. Styděla jsem se, že nic nevím, což mě vedlo k velmi rychlé cestě sebenenávisti – to jsem však nemohla absolutně dopustit. Můj mozek tak musel naskočit na záchranný program, abych se neporouchala. Jasně, že to nevím a musí mi to říct! Jsme přece taková vznešená bytost! Neměla bych si všechno muset zjišťovat sama, prostě by mi to měl říct někdo jiný! Celkem mě to uklidnilo. Má společnice jen dělala, co se pro její pozici v mém světě hodilo. Přesto to se mnou dost zamávalo. „To… to asi musí být fajn,“ zamrmlala jsem, „A tam jako každý něco dělá?“ Dokonce i vlci? Nedokázala jsem si to představit. A vůbec jsem neměla představu, jaké to je někam patřit, co to znamená být součást rodiny, mít kam se vrátit, pomáhat si… Chápala jsem pomoc vlčici v nouzi, ale cokoli jiného? To šlo úplně mimo mě. Těší se, že se tam pak vrátí? Napadlo mě a malinko jsem se zamračila. Ve smečce mi řekly, že tak to bývá, že se jeden těší domů, ale co to mělo přesně znamenat?
Co mě snad zaskočilo ještě víc bylo, když se mi svěřila, že na to taky nebyla zvyklá. Už jsem vzdala jakoukoli snahu nevypadat překvapeně – vždyť princezny přece musí být naivní a nevinné, ne? Přesně tak, nesmím zapomínat, jaký jsem rozkošný andílek, kterého si tenhle svět nezaslouží. „Zkusím ti věřit, že to tak je,“ pousmála jsem se. Nemohla jsem se přece nechat zastínit nějakým prckem! Skoro prckem… To je jedno, prostě pokud se zvládla ona vypořádat s tím, co předtím znala, zvládnu to taky. Jaká asi je její minulost? Byla jsem zvědavá, obzvláště protože to vypadalo, že taky měla neobvyklou výchovu, pokud si musela na svobodu zvykat. Nechtěla jsem se však ptát, už jen z důvodu, že pak by mohla chtít i ona po mně, abych se svěřovala a na to jsem se necítila.
A jak jsme se tak zapovídaly, došly jsme na nějaké překrásné pole plné květin. Nadšeně jsem vydechla a kochala se tím fialovým polem. Přes těžkou vůni květů jsem však také cítila pachy mnoha vlků. Asi nějaké oblíbené výletní místo. Pomyslela jsem si – vlastně jsme na nějaké i viděly a byl to, no, dost zvláštní pohled, protože se všichni chovali hrozně hloupě. Zahihňala jsem se – proč? Ani to nebylo tak vtipné, co to se mnou sakra je. Kývla jsem na Lory a následovala ji hlouběji do moře kvítků. Připadala jsem si otupeně, přestala jsem cítit čumák, jak jsem pořád vdechovala tu omamnou vůni. Všechno se točilo a tančilo, bylo to tak trochu rozmazané a mezi těmi jednotlivými vrstvami barev, co do sebe splývaly, jako by vynikaly nové barvy, pro které jsem ani neměla jméno.
Sotva jsem v takovém stavu dokázala dovyprávět svůj rozhněvaný proslov o Etneym. Tentokrát jsem se zasmála nahlas, když mi vlčice odsouhlasila, že bychom ho měly hodit do močálů. „Přesně! Nesahá nám ani po tlapky, tak na co si hraje!“ chichotala jsem a spadla do měkké flory vedle Elory. Měla jsem pocit, že mě rostliny pode mnou objímají. Jako bych byla milované dítě matky přírody. S vykulenýma očima jsem sledovala, jak se vlčice vedle mě prochází po nebesích. Neváhala jsem a zkusila to taky. A! Malinko jsem vypískla. Ty mráčky hrozně studily na packách! „Bohyně? A proč ne, zotročíme to tady a nastavíme si vlastní pravidla! Zotročíme všechny vlky!“ zubila jsem se a myslela to nebezpečně vážně, „Budou sloužit všem vlčicím, jak by měli.“ Kývala jsem důležitě hlavou a spokojeně se nad svým plánem šklebila. To byla přesně ta budoucnost, kterou tenhle svět potřeboval. Ani jsem se nebála to říct nahlas. Vždyť tady v nebi na mě vlci nedosáhnou!

//Mahar

Vlčice mi řekla víc o tom, jak to chodí v té smečce, kde teď je. Nejdříve jsem se těžce snažila vypadat, že mě to vůbec nepřekvapuje, a že je samozřejmé, že to tak je, ale nevím, koho jsem chtěla obelhat, když jsem se tomu už stihla divit, a navíc mi stejně brzy visela čelist. Takže moment… Oni nechají vlčice si jen tak trajdat po světě? A s vlčetem, které je taky vlčice? A Lory si pak prostě mohla odejít? Hlava mi to prostě nebrala. Na jednu stranu jsem tomu ani nemohla věřit, na druhou jsem zas moc chtěla. Tohle by mi doma nikdo neuvěřil. Nebo by mě spíše někdo neposlouchal, a ještě bych dostala nakládačku. Nehodlala jsem myslet na to, že se tam stejně nemůžu vrátit a říct jim to, a kdybych tam žila, tak by se prostě nestalo, že bych se s někým bavila, že jo.
A její otázka mě úplně dorazila, nebo spíše to, jak se přitom tvářila. Odkašlala jsem si. „No, ani ne,“ zabručela jsem a naštvaně nakopla kamínek, co se mi válel v cestě, „U nás to bylo celé divné.“ Více jsem ro nerozebírala. Nepotřebovala jsem, aby se mi vysmála – nebo mě litovala. Já nepotřebovala její lítost – aspoň ne, pokud najednou nezestárne. Jak je to možné? To se jim tak smečka přece rozpadne, ne? Vlčice nedokážou vést smečku a dělat rozhodnutí přece – ne, počkat. Zavrtěla jsem hlavou. Já taky dělala vlastní rozhodnutí a žila jsem. Byla jsem zdravá, volná, dokázala jsem se o sebe postarat. To mi jen zůstaly ty kecy všech vlků z naší smečky v hlavě. Ale viděla jsem někdy funkční smečku s vlčicí v čele? Ne. Takže bylo docela těžké to těm hlasům z minulosti vyvrátit.
Naštěstí zde byla i lepší témata, jako třeba topení zbytečných vlků v močálech. „To si piš,“ zazubila jsem se nadšeně, „Potkala jsem tady jedno hrozně arogantní vlčátko, co mě normálně honilo až na vrchol hory, jen aby začal fňukat, že je vlastně hrozně hodnej. Chápeš to? Žene se za mnou, i když na něj řvu, ať jde do háje, ale je fakt milej a tohle všechno?“ Musela jsem si trochu vylít srdíčko, ups. Nechtěla jsem toho říct zas tolik, no jestli nemá zkušenosti s tím, jací vlci doopravdy jsou – určitě i ti z té její hrozně fajn, otevřené a pokrokové smečky – tak se mnou to aspoň zjistí. Tak. Budu jejím prorokem, její záchranou před špínou tohohle světa. „Promiň,“ povzdechla jsem si stejně, „Máš ty nějakou vybranou oběť?“ Upřímně bych ráda dostala další tipy, komu se mám vyhýbat.
A bavily jsme se taky trochu o magiích, takže jsem dále předstírala, že totálně tuším, co dělám. Aspoň nějak přibližně. „Je to zajímavé, ale rozhodně to bude zajímavější, až budu umět dělat tornáda nebo tak,“ zasmála jsem se. Byla to absurdní myšlenka, jak by vlčice mohla zvládnout něco takového? Jak by mohla mít tolik síly? Kdyby to šlo, tak bych samozřejmě byla zrovna já tou vyvolenou, ale… jo, to sotva. Tyhle zázraky příroda zamýšlela pouze pro vlky. Aspoň Lory se však má magie líbila a říkala, že by si jí taky přála – nebo ještě myšlenky. S úsměvem jsem přikývla. „Myšlenky musí být taky super! Moc se v magiích nevyznám, ale myšlenky zní fakt dobře. Ráda bych se ostatním nenápadně hrabala v hlavě,“ zasnila jsem se. Třeba bych pak konečně přišla na to, proč nám vlci pořád chtějí jen tak ubližovat. Vede je k tomu něco společného? Mají každý svůj důvod? Je to snad jen pud? Kdo ví. „Co tebe tak láká na myšlenkách a vzduchu?“ optala jsem se ještě, a tak trochu si přála, aby její odpověď byla podobná té mojí. Ani jsem nevěděla proč.

//Elypole

//Propadlina

Trochu mě překvapovalo, že jsme si tady mohly jen tak vykračovat a nikdo s tím neměl problém. V dohledu nebyli žádní samci číhající na snadnou kořist, vlastně se zdálo, že jsme tady opravdu úplně samy. Bylo pro mě těžké to přijmout jako pravdu, takže jsem pro jistotu zastříhala ouškama při každém zvuku poblíž a rozhlížela se, jestli někoho nespatřím. Mezitím jsem však poslouchala Eloru, která mi prozradila, že také přišla, byť jako mládě. Byla tehdy tak mladá jako já a Sia? Ještě menší? Blesklo mi hlavou, ale nic jsem neříkala. Hlavně proto, že mi řekla, že se jí ujala smečka. Z toho mi teda spadla čelist. Ona žila ve smečce, ale mohla se takhle toulat? A… A byli tam na ni hodní? Točila se mi z toho hlava. „A… A to se po tobě nikdo neshání? To jako můžeš jen tak odejít?“ zeptala jsem se pro jistotu. Jestli ona bude mít problém, to mi bylo docela jedno, ale jestli mě najdou s ní, tak by mě mohli taky odtáhnout s nimi a mám po srandě. Sanna sice říkala, že smečky venku jsou jiné, ale až takhle? To snad ani nemohla být pravda.
Řekla mi, že se to tady jmenuje močály a já jen přikývla, snažila jsem se tvářit, jakože to samozřejmě vím, ale upřímně jsem byla ráda, že jsem zjistila něco nového. Je v tom nějaký rozdíl oproti bažinám? Přemýšlela jsem zmateně, no ne moc dlouho, protože obě místa byla nechutná a smradlavá a přesně jak navrhla Lory, tak akorát stavěná na to, aby se tady vlci topili. „Joo! Ty největší hnusáky, protože sem by se hodili,“ zakřenila jsem. Představovala jsem si nechutného, slizkého Etneyho, jak se tady topí a smrdí a fňuká, protože to princátko určitě nikdy nepoznalo takovou špínu.
Zbystřila jsem hned jak mi začala vyprávět o nějaké skupině vlků, co se tady prý toulá. Dovoluje na vlčata? Jak jako? Ubližuje vlkům? Představila jsem si ji, vlčici s nádherným šedým kožichem, která se toulá světem a trhá vlky na kusy. Srdce se mi rozbušilo. A ať už to Lory myslela jakkoli, to, že si troufala i na vlčata mi skoro podlomila kolena. Já taky byla skoro vlče! To už není moc velký rozdíl… Pokud jí nic nevadí, mohla by si všimnout i mně. Dovolila bych jí udělat cokoli, co by si přála, to přece nemůže ignorovat a odmítnout… Tolik jsem se ztratila ve svých snech, že mě otázka mé společnice trochu zaskočila. Proč bychom se jí zbavovaly? Nechápala jsem to, ale věděla jsem, že nesmím být divná, takže jen ztěžka polkla a přikývla. „Přesně tak,“ řekla jsem hrdě. Nehodlala jsem přiznat, že jsem se svou magií vůbec neexperimentovala, a nebýt té barevné změny, ani bych o ní nevěděla. „Tobě se magie ještě asi projeví, co? Určitě to už bude brzy, a pak se můžeš pustit do toho honu na… Styx?“ odhadla jsem její jméno a v duchu se praštila, že jsem si ani nezapamatovala jméno své budoucí královny.

//Zubři

//Mahtaë (sever)

Asi to nějak šlo. Dokázala jsem se v přítomnosti vlčice aspoň trochu uvolnit, nebo minimálně nebýt napjatá jak struna. Byla to příjemná změna, natolik že jsem si skoro říkala, že bych se brzy mohla i usmívat a třeba vrtět ocasem, což jsem už dlouho nedělala. A přitom mám tak nádherný úsměv! Jak můžu svět okrádat o takovou krásu? Hrdě jsem se narovnala a opravdu se dokázala pousmát, jak nás Elora vedla lesy a loukami kamsi do neznáma. Zároveň se mě zeptala, jak se tady ocitla a na podobné záležitosti. „Cestuju, náhodou jsem na to tady narazila a teď, no, teď taky tak nějak zevlím a nevím, jestli se usadit, nebo co se sebou dělat,“ zasmála jsem se malinko. Kdybych našla Siu, bylo by to hned lehčí – prostě bychom daly hlavy dohromady a domluvily se. Mohly bychom třeba někde žít spolu! Jen my dvě proti celému světu, jak to vždy bylo, a jak by to mělo být. „A co ty?“ zeptala jsem se jí na oplátku, zvědavá, jak je to s ní.
Zatím však bylo fajn mít novou společnici, dokonce mi i pochválila jméno! Jak by ostatně každý měl, pfff. „Díky!“ usmála jsem se, „A jasně, proč ne. Taky ti vymyslím nějakou přezdívku.“ Asi by bylo zbytečné jí furt říkat celým jménem, byť nebylo tak dlouhé. Třeba jí to udělá radost, stejně jako mně. Bylo zvláštní, že mi vůbec někdo chtěl říkat jménem a ne prostě „ty tam“ a řadou vybraných nadávek. Otřásla jsem se při té vzpomínce. A Etney mi taky říkal nějak divně… Naštěstí jsem si na to nemohla vzpomenout, což byl jen další důkaz, že vlci jsou nedůležití a nezaslouží si jediný kousek místa v mé hlavě. Aspoň jsem se o tom snažila vší silou přesvědčit.
Elora mi prozradila, že to tady taky moc nezná a že by spíše chtěla objevit nějaká zajímavá místa. To mi vyhovovalo. Zasloužila jsem si vidět něco hezkého a dechberoucího! A pokud mě k tomu dovede někdo jiný, bude to o to lepší. V okamžiku jsem však o svého průvodce málem přišla, jak hnědá vlčice zkoušela, jestli náhodou neumí lítat. „Seš v pořádku?“ zeptala jsem se a popošla blíže k ní, abych se podívala přes okraj té propasti, kam málem zahučela, „Wau, tam bys fakt nechtěla spadnout.“ Koukala jsem fascinovaně do temnoty tam dole. Snad nikdy jsem takovou věc neviděla, ne takhle velkou. Jak se takové věci vůbec udělají? Chtěla jsem se zeptat, ale rozmyslela jsem si to. Nebudu přece vypadat hloupě před někým, kdo je ještě mladší než já. Následovala jsem ji ke stromu a nechala ji jít první. Jestli se ten strom má pod někým zlomit, radši ať je to ona. Ovšem náš most vypadal dostatečně stabilně, tak jsem na něj také vyskočila a ladně si to po něm vykračovala. „Pche, já nemám strach,“ zavolala jsem na ni asi v půlce cesty a schválně se naklonila nad tu díru, abych se zadívala dolů pod sebe. Trochu, jen malinko, se mi z té výšky zatočila hlava. Ale svedla jsem to na tu tmu tam dole. Kdybych aspoň viděla, co se tam skrývá, jistě bych se nebála ani malinko.
Bezpečně jsem došla až na druhou stranu a jen pro jistotu párkrát zadupala, abych otestovala pevnost země pod svýma tlapkama. „Asi máš pravdu,“ kývla jsem s úsměvem na slova Elory, „Ale je dobře, že se ti nic nestalo – hej! Možná by se tam dali házet vlci, co tě štvou!“ Dobře, to možná bylo až moc nahlas. Tiše jsem se uchechtla, ale bez omluvy. Prostě jsem byla z představy všech vlků z domova, co tam padají a křičí o pomoc až moc nadšená.

//Mahar (přes Kaskády)

Chtěla jsem se prostě vypařit. Nevěděla jsem, jak s ní mám sakra mluvit. Nebylo se ale čemu divit, když jsem prakticky nikdy neměla šanci si prostě jen tak pokecat se stejně starou vlčicí, pokud jsem nepočítala sestru a tu jsem beztak dlouho neviděla. Tohle je fakt blbý. Zaúpěla jsem v duchu, ale navenek jsem nedávala nic najevo. Připomínala jsem si, že musím vypadat silně, nemůžu se tu třepat nervy. Navíc jsem přece nádherný, neodolatelný výtvor přírody, jasně že nemám být z čeho nervózní. I když jsem musela uznat, že vlčice byla taky hezká a měla zajímavé zbarvení.
Zdálo se, že taky máme aspoň něco společného – obě jsme si jen tak vykračovaly světem. Bez společnosti a bez směru kudy. Aspoň takový pocit jsem měla. „Jo, mám to tak nějak podobně,“ odpověděla jsem se střihnutím uchem. Sarka, co k tomu mám říct?! Nechtěla jsem hned vyprávět o Sii a všem okolo, jenže tím pádem jsem si taky zavřela dvířka ke vší konverzaci. Naštěstí ona aspoň neváhala a rovnou se mi představila. O kolik jednodušší bylo komunikovat s vlčicí! Elora mi prostě řekla své jméno a rovnou navrhla výlet, to Etney musel hned začít vytahovat titul a honit si ego, idiot. „Já jsem Cashmere, a jasně, můžeme někam jít,“ pokrčila jsem rameny a sledovala ji. Vypadala, že se tady vyzná lépe než já, což vlastně nebylo zas takové překvapení. „Máš nějaký cíl? Já jsem tady nově, tak nevím, kam bychom tak mohly jít,“ přiznala jsem a porozhlédla se, jestli někde neuvidím nějaký záchytný bod, co už znám, ale bez úspěchu. Smůla, leda bych ji mohla vzít, aby se se mnou smažila na písku. Odfrkla jsem si, no snad nás ona někam dovede.

//Za Elorou

Nudila jsem se, ale nenudila jsem se asi až tolik. Jak se vlci rozprchli do světa a zůstalo jich tu méně, trochu jsem se uklidnila i já a převzala kontrolu nad svou hlavou. Možná mi trochu pomohl vychladnout i lehký deštík, co padal z nebe. Hlavně dýchej. Připomněla jsem si a rovnou si zhluboka povzdechla. Napila jsem se u řeky a přemýšlela, co teď. Bylo mi smutno, jako ostatně často. Nepředpokládala jsem, že se to kdykoli brzy změní, leda bych narazila na nějakou milou, starostlivou vlčici, co by si mě odvedla do úkrytu a starala se tam o mě… Jenže takové štěstí mít určitě nebudu. Už od narození jsem měla jen smůlu.
Uvažovala jsem nad svým štěstím a naštvaně se procházela podél řeky, kopajíc do malých oblázků a větviček, až jsem ucítila pach další vlčice. To mě zaujalo, nakonec jsem měla štěstí spíše na vlky. Vzpomněla jsem si však na tu vymytou vlčici z močálů a rozhodla se být opatrná. Téměř jsem se plížila ke zdroji pachu, než jsem dotyčnou uviděla a odfrkla si nad vlastní hloupostí a naivitou. Byla to jen malá vlčice. Teda, ne tak malá, ale nemohla být mega moc mladší než já. Hele, lepší než nic. Pomyslela jsem si a došla k ní blíže. „Čau,“ kývla jsem jí na pozdrav, „Co tu děláš?“ Tohle bylo hrozné, fakt. Možná jsem měla ještě chvilku snášet samotu. Co s touhle budu dělat? Nejraději bych se někam zkroutila a prostě jen spala, dokud se neobjeví nějaký anděl v převleku vlčice a nepomazlí mě. A místo toho ještě skončím s tímhle na krku. Třeba to nebude tak zlé. A kamarádka by se hodila. Pomyslela jsem si, obzvláště s tím, jak jsem měla nulové štěstí při hledání Sii.

1. kolo - 8 bodů - 13 květin
2. kolo - 8 bodů - 13 oblázků

Celkem: 16 bodů
Přidáno.

//přes plošinu

Našla jsem řeku, tak jsem si řekla, proč se nevydat proti jejímu proudu. Jestli jsem se nepletla, tak by mě stejně opačný směr dovedl tak leda k moři. Tam už jsem byla. Byly tam sice ty fajn ostrůvky, jenže já se teď nepotřebovala před nikým schovávat. Naopak bych ocenila společnost, teda za předpokladu, že to bude dobrá společnost. Řeka asi byla populárním místem, protože jsem u ní cítila opravdu hodně pachů. Jenže taky spousta z nich měla to klasické samčí pižmo a to ne, díky, radši budu dál trpět samotnou a fňukat, jak jsem osamocená.
Sešla jsem až k řece a napila se, zatímco jsem přemýšlela, co dál. Nic mě nenapadalo, už se mi ani nechtělo vůbec chodit. Povzdechla jsem si a rozhodla se prozatím uklidit dále od řeky, abych nebyla tolik na očích. Kdo bude stát o mou pozornost si ke mně přece sám dojde, no ne? Pohodila jsem pyšně ocasem. Přesně tak, tohle jsem byla já – ta hrdá, překrásná vlčice příliš dobrá pro tento svět. Tak to bych si možná měla najít nějaký jiný. Ušklíbla jsem se, nicméně jsem se opravdu nudila, takže jsem si řekla proč ne? Stejně jsem byla prakticky ještě vlče, a ta mají dovoleno dělat hlouposti. Takže jsem se uklidila ještě dále od břehu řeky, tam, kde byly stromy a využila toho, že bouře se s lesem moc netrápila. Na zemi ležela kopa větví, sem tam i docela velkých, takže jsem je začala tahat na jednu hromadu. Netušila jsem, co s nimi přesně hodlám dělat, ale větve plavou ne? Já budu plavat s nimi a kdo ví, třeba za mořem najdu nějaké hezké místo, kde budu v bezpečí přede všemi. Najdu pro mě a Siu hezký nový domov.