Gallirea - Příspěvky uživatele

//Savana (přes Uhelný hvozd)

Nádhera, jednoduše krása. Konečně jsem se dostala zase zpátky někam, kde byl svět v pořádku. Krajina tady byla stále zapadaná sněhem a teploty mi byly mnohem příjemnější. Spokojeně jsem se otřásla a natáhla se do sněhu. Trochu jsem se v něm vyválela, abych se moc nezamočila, ale abych se třeba snad zbavila pár kilo písku ze srsti. Bylo to fakt otravné. Slíbila jsem si, že ať se děje cokoli, tak jestli se tam budu ještě někdy vracet a stavovat se k Životovi, fakt nehrozí, že bych to brala přes poušť. Ani nápad.
Teď ovšem nastával jiný problém - zorientovat se a vrátit se do lesa. Věděla jsem, že musím přes pláň, takže… jsem doufala, že jsem zamířila k té správné. Šla jsem kolem nějakého jezera, které k mému údivu nebylo zamrzlé. A taky vypadalo celé dost prapodivně, tak jsem se k němu raději moc nepřibližovala. Bylo tu dost divných míst. Možná bych mohla najít nějakou vlčici, co by mě tu víc provedla a všechny mi je ukázala, abych věděla, čemu se vyhýbat. Třeba bychom se do sebe zamilovaly, tulily bychom se pod měsíčkem, lovily spolu… Idylka. Ale takové štěstí určitě mít nebudu. Spíše se mi zas podaří přilákat pozornost nějakého idiota, co mě zas bude nahánět přes půl světa až do vysokých hor. Mohla jsem jen doufat, že do té doby Život splní, co slíbil, a já budu schopná utéct a ztratit je. V rámci tréninku jsem přidala do kroku.

//Medvědí jezírka (přes Středozemku)

//Narrské kopce (přes Poušť)

Přežila jsem cestu písky. Tak nějak. Odkašlala jsem si a opět se otřepala. Přežila jsem, ovšem ne ve zdraví. Prakticky jsem cítila, jak se mi pod srstí přelévá písek. Fakt jsem věřila tomu, že jsem si aspoň půlku pouště odnášela v kožichu a neuvěřitelně mi to drásalo nervy. Měla jsem tak hezký kožich! Ještě před pár hodinami jsem měla nádherný, husťoučký, čistý, hebký kožich, a teď? Byl úplně matný, odporný, špinavý, jednoduše hanba se na něj byť jen dívat. Musela jsem se okamžitě dostat někam k vodě nebo aspoň sněhu a umýt se, zima ne zima. Raději budu nemocná než špinavá.
Tohle místo ovšem nebylo ani trochu vhodné. Žádný sníh, žádná použitelná voda. Katastrofa. Ale to byl prostě můj život. Nemohla jsem mít byť jen špetku štěstí. Na druhou stranu, sem tam jsem ucítila závan chladného vzduchu. Hned jsem se tím směrem vydala. Potřebovala jsem se dostat víc na sever, jestli jsem se chtěla vrátit domů a někam, kde se nebudu smažit. Nechápala jsem, jak tu mohlo něco žít. Minimálně ne dobrovolně. Aspoň jsem se už tolik netrápila svým setkáním s tím vlkem. Pohybovat se na hraně života a smrti bylo hrozně užitečné pro tento účel. Nejraději bych se furt držela v pohybu, něco bych musela dělat, jen abych nemusela přemýšlet. Ale tak to nefungovalo. Povzdechla jsem si. Na tohle jsem fakt neměla kapacitu. Raději jsem přidala do kroku a snažila se nemyslet ani trochu.

//Ohnivé jezero (přes Uhelný hvozd)

//Vrchol

Chvilku jsem pod kopci stála jako opařená. Nějak jsem se nedokázala vyrovnat s tím, co se tam nahoře stalo. Co to bylo za vlka? Proč mi nic neudělal, když viděl, jak klidná jsem a že neutíkám? Co to bylo za čáry? Byla jsem zmatená a absolutně jsem nevěděla, co mám teď dělat se svým životem. Ani se mi pořádně nechtělo hýbat. Měla jsem tolik otázek a dokázala jsem myslet jen na to, že musím najít odpovědi. Jenže kde? Leda se někoho zeptat, ale poblíž nikdo nebyl. Ještě že znám les plný vlků… Sice jsem byla poněkud nervózní ohledně toho se tam vracet, vzhledem k tomu, že jsem moc k ničemu nebyla, ale pokud Život dodrží slovo, tak to bude dobrý, ne? Budu silnější a tohle všechno…
Musela jsem se fakt dát dohromady. Nezvládla jsem se přinutit do běhu, ale krok jsem zvládla. A klidná procházka nebyla nikdy na škodu, navíc tu byl fakt hic. A dle všeho mě čekala ještě dlouhá cesta plná písku pod zapadajícím sluncem. Aspoň se třeba neupeču, pokud se neztratím a nezmrznu. No nic, takovými věcmi se přece nemůžu zabývat. Jen kdybych si nepřipadala tak otupěle. Fakt to bylo jako by mě polila letargie. Můj mozek očividně fakt nesnášel interakce s vlky dobře. Zcela pochopitelné, však stejně byly k ničemu. S povzdechem zavrtěla hlavou. Stejně se mi to nelíbilo. I kdyby tahle jedna věc dopadla dobře, nic mi nezaručovalo, že by to tak bylo i příště. Měla bych být vděčná, že mi bylo dovoleno odejít a přežila jsem. Stejně jsem ovšem doufala, že se mi má přání splní.

//Savana (přes Poušť)

//Narrské kopce

Říkala jsem si, že by se mi ty kopce fakt neměly líbit. Byly přece od písku, a ten měl navíc ještě hned několik barev, takže z toho byl ještě větší bordel, který dělal mou srst naprosto odpornou. Kdyby mi bylo souzeno mít tlapky zbarvené jako spadané listí, jistě bych se tak narodila. Ne, že by mi úplně vadilo moct svůj kožich nějak pozměnit, ale ráda bych nad tím aspoň měla nějakou kontrolu. A rozhodně mě lákaly jiné barvy než tyhle, a stoprocentně bych sáhla po jiných prostředcích než po otravném písku.
Ale na tom nezáleželo. Jen jsem se chtěla rozptýlit a nestresovat s tím, zda bude má výprava úspěšná. Měla jsem dobrý pocit. Ten sice klidně mohl být důsledkem toho, že jsem se zase hýbala a neseděla jen na zadku v lese, ale raději jsem to připisovala svému blížícímu se úspěchu. Třeba jsem jen potřebovala přesvědčit sebe samu, že jsem na tom správném místě, aby se tady ta bytost objevila. Byla jsem už na vrcholu kopců, takže tady prostě někde musela být. Trefila jsem to. Jsem na jihu, jsou tu kopce, je tu písek. Kam jinam bych asi měla jít? Musí to být tady. Je to tady. Jsem chytrá a skvělá a perfektní, a odejdu odtud připravena nakopat zadek komukoli.
“Nelekej se, prosím,” promluvil najednou hlas, a ačkoli jsem zaregistrovala, co říkal, vyskočila jsem s nepříliš statečným zapištěním. Na mou obranu, co jsem asi sakra měla dělat?!
Udělala jsem pár rychlých kroků, abych se od toho hlasu vzdálila. Ovšem když jsem se pořádně otočila, abych si dotyčného - protože s mým štěstím to prostě musel být vlk - prohlédla, zůstala jsem zaraženě stát a zírat. Dělo se tady něco hodně divného. Zaprvé, ten vlk byl objektivně fakt nádherný. Jeho srst prostě zářila, bílá s namodralými tóny a nějakou tou černou na tlapkách. A taky nosil rampouchy jako ozdoby, to byl fakt super nápad, který bych od něj mohla nějak obšlehnout.
Ta divná část, ovšem byla toto - já se nebála. Musela jsem se vyloženě nutit, abych si zachovala svou podezřívavost. Dokonce jsem se ani neurazila, když se lehce zasmál a také si mě prohlédl. Ani jsem se pod jeho pohledem nezachvěla, nenapadlo mě, že by mi mohl chtít ublížit. A to se mi extrémně nelíbilo, avšak zároveň to bylo docela… osvobozující? Musel v tom být nějaký trik, jenže já se fakt nedokázala pořádně přinutit, abych ho z čehokoliv osočila, i kdyby jen ve své hlavě. Zase si tu se mnou někdo hraje. Snažila jsem se uklidnit tím, že mě ještě nikdy má intuice nezklamala, a možná se teda fakt nebylo čeho bát, ale to taky nedávalo smysl. Jakkoliv krásný a magicky uklidňující, byl to vlk. Vlk a nic jiného.
“Gratuluji, Cashmere. Našla jsi mě,” promluvil opět, a mě z toho zas bylo divně. Jak mohl vědět, že jsem někoho hledala? A jak znal mé jméno? Skoro se mi z toho točila hlava. Nebo to bylo z toho, jak ve mně stoupaly a hned zas klesaly vlny emocí? Byl to odporný pocit, a já mu to ani nedokázala mít za zlé, za což jsem se na něj zlobila, ale ani to jsem pořádně nedokázala.
“Jak znáš mé jméno?” dokázala jsem konečně promluvit. Dokonce jsem se přiměla i udělat další mini krůček zpátky. Nechtěla jsem mu věřit, sakra. A taky jsem chtěla, aby ta otázka zněla víc kousavě. Nenáviděla jsem to tu.
“Jsem Život s velkým Ž. Samozřejmě, že znám tvé jméno. Znám jména všech,” usmál se vřele, jako by něco vysvětloval malému vlčeti. A jestli to, co říkal, byla pravda, tak mu to tak asi klidně mohlo přijít. Z nějakého důvodu jsem mu věřila.
“To nedává smysl,” řekla jsem hloupě, protože jsem mu na to asi měla říct? Byla jsem zmatená, a asi bych byla i pořádně vyplašená, kdybych tady dokázala cítit cokoliv jiného než nepřirozený klid. Musel mě nějak očarovat, jenže já z něj fakt necítila žádné zlé úmysly? Nějak jsem si je u něj ani nedokázala představit.
“To je pravda, spousta věcí ale nedává smysl, že ano? Ty bys to měla moc dobře vědět,” měl furt ten stejný úsměv a vytáčelo mě to. Taky mě štvalo, jak se mi najednou chtělo začít plakat. Proč musí být tak hodný? “Pověz mi, Cashmere, pročpak jsi za mnou přišla?”
“Neměl bys to už vědět?” má slova zněla jako povzdech, a přitom měla být tak jedovatá, že by se z toho osypal. Možná by bylo fakt nejlepší poddat se tomu klidnému pocitu. Ani jsem si nepamatovala, kdy jsem se naposledy cítila takhle v klidu a bezpečí. Byl to hrozný výsměch. Pořád jsem se ohlížela přes rameno, jestli mě někdo nesleduje, a když mám cizího vlka doslova tak tři kroky od sebe, tak se cítím jako by mi nic nemohlo ublížit.
“Samozřejmě, že to vím. Ovšem vím toho jen tolik, co ty, a to není dost na to, abych ti mohl pomoct,” vysvětlovat trpělivě, a upřímně? Jeho hlas se moc hezky poslouchal. “Vím, že toužíš po síle. Ale jaké? Mohu ti pomoct být silnější, tvé tělo by dosáhlo svého pravého fyzického potenciálu. Nebo bys raději zkrotila nějakou magii?”
Skoro bych se jeho hlasem nechala ukolébat ke spánku, ale to, co mi nabízel, znělo až příliš lákavě. Dokonce natolik, že jsem ani neměla pocit, jako by měl nějaké nekalé úmysly. Přesto mi to nedalo.
“A co za to?” byla jsem skoro překvapená, že můj hlas dokázal znít takto zvědavě. A vlk se ani neurazil, jak jsem… inu, nečekala, protože vypadal, že se nikdy nedokázal naštvat.
“Vím, že nemáš o vlcích vysoké mínění, ale já mezi ně skutečně nepatřím. Nejsem vlk v pravém slova smyslu, že ano? Jsem jen Život. Esence. Neublížím ti,” ujistil mě, “A abych ti odpověděl, tak rád sbírám květiny a mušle. Vím, je zima, ale kdybys na nějaké narazila, stačí udělat malou hromádku, a ona už si ke mně cestu najde. Domů tě s prázdnou opravdu nepošlu, když jsi urazila tak dlouhou cestu.”
Kývla jsem a zvažovala jeho slova. Proč mě nejvíc zarazilo, že vlk měl zájem o květiny? Ty přece měly rády vlčice, ne? Jak já tohle místo… S povzdechem jsem musela uznat, že se mi tady líbilo. Líbilo se mi, jak jsem byla uvolněná a nebála jsem se. Pocit bezpečí opravdu nebyl špatný. Chtělo se mi plakat. Bylo toho až moc. A Život byl tak trpělivý, že se na mě jen mírně usmíval a ujišťoval mě, že je to v pořádku a mám času dost. Musela jsem se přimět myslet na svůj život, na Etneyho, na Parse, na všechny ostatní vlky, abych se dokázala vzpamatovat a vzpomenout si, proč jsem sem vlastně přišla.
“Chci… všechno. Chci dotlačit své tělo na jeho limit, chci ovládat magie. Chci sílu, a chci aby ostatní na první pohled viděli, že jsem silná,” řekla jsem nakonec. Můj hlas zněl odhodlaně… huh? Takže jsem nezvládla být nepříjemná, ale silná ano? Co to má být za hry…
“Výborně, s tím se dá pracovat,” pochválil mě, skoro jako hrdý otec. Dneska zažiju spoustu nových věcí, co? “Jen mi řekni, jak si představuješ, že ostatní ihned poznají, že jsi silná?” Dobrá otázka. Musela jsem přemýšlet.
“Možná jako to mají ostatní zvířata?” odtušila jsem, “Některá jsou hodně barevná, a to hned víš, že se máš držet stranou a neprovokovat je.”
Život se zasmál, ale ani jsem se na něj nedokázala zlobit nebo si připadat, že se mi vysmívá. Bylo to zvláštní a tak hezké. Proč můj život nemohl být takovýhle?
“To zní jako dobrý nápad, a dokonce je to něco, co zvládnu zařídit,” zazubil se, “Děkuji za tvou návštěvu, Cashmere. Opravdu si jí vážím. Ale teď už bys měla spěchat domů, určitě tě shánějí.”
…Cože? Jakože nejspíše měl pravdu, ale odejít? Odsud? Z teplíčka, které sice bylo trochu moc, ale dalo se přežít, a hlavně jít pryč, když jsem se tady cítila tak dobře? Byla snad tohle jeho hra? Že se tady budu cítit tak dobře, a on mě pak vykopne na mráz a do toho krutého světa, kde na mě mohl každou chvíli někdo zaútočit a snažit se mě odtáhnout do své jeskyně a podrobit si mě? To bylo ještě krutější, než jsem si představovala.
Avšak nedokázala jsem tomu věřit. Ta teorie se rozpadla s každým dalším slovem, které jsem si pomyslela. Nedokázala jsem uvěřit, že by Život byl takový, že by něco takového plánoval. Možná to jen byla nešťastná vlastnost, kterou prostě měl. A já se moc snažila sama sebe přesvědčit, že ho to neomlouvá. Marně.
“Opravdu bys měla jít. Čím déle váháš, tím těžší to bude,” řekl skoro soucitně, načež se postavil a přiblížil se. Ani jsem necukla. Kývl hlavou před nás a rozešel se. Věděla jsem, o co mu jde, ale nechtěla jsem být nutně příliš vzdálená jeho osobě, takže jsem prostě šla za ním.
“Opravdu to bude fungovat? Fakt budu silnější?” zeptala jsem se v naději, že si třeba bude chtít povídat, ale on mi pouze věnoval ten svůj hodný úsměv a kývl hlavou. Asi mi to nechtěl dělat ještě těžší. Pomalu ovšem zpomaloval, až šel stejným tempem jako já, ovšem z kopce se dolů nepustil.
Díval se na mě zvláštně. Jako by se mě snažil povzbudit. Nelíbilo se mi to. Měl by si mě chtít tady nechat. Ani by mi to nevadilo. Ne u něj. Ne kdybych se pořád mohla cítit takhle v bezpečí. Ucítila jsem však v srsti záchvěv ledového větru a bylo mi jasné, že opravdu musím jít, ačkoli jsem nechtěla. Slíbil mi přece sílu, tak ji musím využít. Ukázat mu, že to zvládnu, a že na mě může být hrdý. Můžu se přece vrátit, ne? Rozhodla jsem se to risknout. Neustále jsem se však po cestě dolů dívala přes rameno, tentokrát doufaje, že někoho - jen a pouze jeho - stále uvidím.

//Narrské kopce

//Tmavé smrčiny (přes Prstové hory)

Prošla jsem jedny kopce, hory, něco takového, a nic. Na druhou stranu jsem to tam nezkoumala moc do hloubky. Byly pořád příliš blízko tomu odpornému lesu, takže jsem logicky usoudila, že jakákoliv mocná bytost by si vybrala hezčí místo k životu, než takové, které sousedí s polochcíplým lesem. Takže možná tyhle kopce by mohly být to pravé místo? Byly už dále, vypadaly téměř chráněné před zbytkem světa těmi horami, od kterých jsem přišla, a nekonečnou… plání? Pouští? Jako bylo tu podstatě tepleji, horko, v porovnání s místy, kde začala má cesta. Každopádně to nebyly zrovna dvakrát ideální podmínky. Netušila jsem, jak se odsud dostanu zas ke smečce, nebo jak dlouho tady vydržím.
Nicméně, už jsem tady byla a měla jsem nějaký cíl. Chtěla jsem něco dokázat, takže jsem zatla zuby a vydala se vzhůru do kopců pokrytých vrstvou písku. Neměla jsem ráda písek. Nenáviděla jsem ho. Škrábal mě v kožíšku a ubíral mu lesk. Mohla jsem jen doufat, že ho pak dostanu ven - hlavně z pacek, ale to se snad smyje jakmile se zas budu brodit tajícím sněhem. Raději jsem se soustředila na myšlenky točící se kolem mého kožichu, než na ty, které se zabývaly těmi divnými pocity, které jsem měla z tohoto místa. Možná jsem si to jen sama vsugerovala svou nadějí, že tohle je ono, ale co když ne? Co když se mi fakt podaří najít tu bytost? Co pak? Nechtěla jsem být nervózní, ale nemohla jsem si pomoct.

//Vrchol

//Tenebrae

Za řekou jsem narazila na les, který by mě svým vzhledem a atmosférou zahnal hned na druhou stranu řeky, nebýt toho, jak náročné bylo se sem dostat. Stromy tady byly odporné, vypadaly na umření a něco mi říkalo, že to nebylo jen zimou, která si na nich vybírala svou daň. Připadalo mi, jako by musely být prohnité skrz naskrz. Nemocné. Připadala jsem si jako na hřbitově, kde nikdo netuší, že je vlastně mrtvý. Dokonce mi i připadalo, že tady bylo nějak temněji než na druhém břehu řeky. Skoro jako bych se fakt ocitla na tamtom druhém břehu. Přejel mi mráz po zádech. Nelíbilo se mi tady, nechtěla jsem tady být.
Co jsem však mohla dělat? Chtěla jsem najít ty kopce, chtěla jsem zesílit, a chtěla jsem dokázat, že ta vlčice měla pravdu. A to jsem ji ani neznala, nemluvě o tom, že jsem beztak ani vlka, který to celé začal, nechtěla potkat znovu. Samozřejmě, z těch, co jsem zde potkala, byl asi nejlepší, ale upřímně? To vůbec nic neznamenalo, když jedním z těch vlků byl Etney. Celá jsem se naježila jen jsem si vybavila jeho jméno. Radši jsem přidala do kroku a doslova lesem běžela, jak rychle mi jen sníh a síly dovolily. Nevěřila jsem tomuhle místu. Přišlo mi, jako by se kolem mě měly začít hýbat stíny a strašit mě, a s tím, co za vzpomínky se mi začaly objevovat v mysli, jsem to absolutně nepotřebovala.

//Narrské kopce (přes Prstové hory)

//Hadí ocas (přes Travnatý oceán)

Paranoidně jsem se rozhlížela kolem a kontrolovala, zda jsem skutečně na své pouti sama. Teda, teď už by mi asi krapet společnosti nevadil, když už jsem se mohla procházet zcela normálně a nemusela jsem se plazit, abych si nezlámala nohy. Ironicky zrovna teď začalo svítit slunce, teď, když už jsem nepotřebovala ochranu před nánosem sněhu. I když ty kameny by byly stejně na zabití mokré jako schované pod sněhovou přikrývkou. Některá místa prostě asi byla stvořena jako pomsta celému vlčímu pokolení. Taky jsem si přitom uvědomovala, že jsem se ocitla poměrně dost na jihu. Sněhu tu bylo podstatně méně, takže se lépe šlo. Dodalo mi to trochu elánu - musela jsem se přeci blížit svému cíli.
Zároveň jsem však byla mnohem víc nervózní. Nevěděla jsem, co přesně hledám - akorát, že to jsou nějaké kopce. A že na nich má žít nějaká nadpřirozená bytost, co by mě měla dokázat udělat silnější. To nebyl úplně dokonalý popis, a tedy by mi mohlo ještě nějakou dobu trvat, než to místo najdu. Ale co se dá dělat. Byla jsem odhodlaná to dokázat, i kdyby jen kvůli své mu tvrdohlavému přání dokázat Parsifalovi, že ta vlčice mu nelhala. Ne, že bych ho nutně potřebovala ještě někdy vidět, ale kdyby náhodou, vmetu mu to do ksichtu. A jestli si z něj ta vlčice přece jen dělala srandu, tak mu to neřeknu a prostě budu tvrdit, že fakt měla pravdu.
Nejdříve jsem se však potřebovala dostat přes řeku, což se ukázalo být docela náročné. Spadlé kmeny stromů přes ni byly kluzké, a stačil jediný pohled, aby mi bylo jasné, že spadnou do proudu by znamenalo jistou smrt. Jaké štěstí, že jsem si plazení se před kluzké věci natrénovala jen chvilku zpátky. Ještě, že jsem na tuhle část sama.

//Tmavé smrčiny

//Východní hvozd

Muselo to být prostě jen moje štěstí. Nemohla jsem najít jediné normální místo, kudy jít. Prostě ne. Nemohla jsem zůstat v lese, nebo jít podél řeky, kdepak! Musela jsem najít přesně to jedno místo, kde bylo prakticky zaručeno, že si něco zlomím nebo se spadnu s každým druhým krokem, jako se mi to momentálně dařilo. Ani jsem nedokázala říct, jestli sněžilo, nebo to byl jen všechen ten sníh, co se vířil kolem s každým mým pádem do sněhu. Tohle je to nejhorší místo. V létě by to snad mohlo být zábavné místo, skvěle by se tu přeskakovalo z kamene na kámen, sakra kdybych měla nějakou kamarádku, hned bych ji sem vzala, abychom si daly závody, ale teď? Byla to past a téměř jistá smrt, o kterou jsem nutně nestála. Zkoušela jsem být i opatrná a sunout se vpřed hlemýždím tempem, ale upřímně? Ani to moc nepomáhalo.
Aspoň se zdálo, že můj smysl pro orientaci ještě nebyl tak blbý, abych netrefila ani na jih. Sněhu trochu ubývalo, takže jsem musela jít dobře. Jen kdybych si vybrala lepší cestu. Skoro jsem se tady klouzala po břiše, abych fakt neriskovala, že si někde šprajcnu nohu a už ji nevytáhnu. Naštěstí to tu bylo opuštěné a nikdo mě u toho neviděl. Jinak by asi nebylo úplně nejhorší zůstat a umřít. Nemohla jsem dopustit, aby se o tomhle kdokoli dozvěděl. Ale když vlčice někde uvízne, smrt asi nemusí být vždy osud, který ji potká… Raději jsem se opatrně sunula dál vpřed a nezkoumala, jestli na mě někdo nečumí.

//Tenebrae (přes Travnatý oceán)

//VVJ

Ne že by se na holých větvích bez listů zachytilo dost sněhu na to, aby to udělalo pořádný rozdíl, ale co se dalo dělat. Aspoň jsem se nemusela dívat na tu zotročenou vlčici, co teď stráví celý život děláním a vychováváním vlčat, lovem, opečováváním k tomu všemu ještě i toho parchanta, co jí to udělal, a pak nevyhnutelně zemře. S trochou štěstí dříve než později, aby dosáhla aspoň nějaké svobody, dokud jí tělo ještě slouží. Jen je divné, že takhle očividně nepřemýšlí všechny zdejší vlčice. Malinko jsem se nad tím zamračila. Možná jsem se jen nebavila s dostatečným vzorkem jedinců. Možná se o tom prostě nemluvilo, ale já o tom chtěla mluvit. A změnit to. Přece si zasloužíme svobodu, ne? A když se vzepřeme všechny, zvládneme to, musíme… Svěsila jsem hlavu, ale ne na dlouho. Nelíbilo se mi mít sníh po celé tváři.
A taky se mi nechtělo přemýšlet zrovna nad tímhle. Byla jsem volná. Utekla jsem, našla jsem si nové místo k životu. Střihla jsem ušima a zaposlouchala se do zvuků lesa, ale jediný zvuk, který jsem slyšela, byly mé kroky. Byla jsem sama. Nikdo mě zde nepronásledoval. Zřejmě, minimálně ne teď a tady. Nebo to byl jen fakt profík, ale tím pádem bych s tím stejně nedokázala pořádně nic udělat. No nic. Kladla jsem dál tlapu před tlapu a přemýšlela, jak dlouho mi ta cesta bude trvat. Zda skutečně existuje ta bytost, o které ta vlčice mluvila. Možná si jen z naivního hloupého Parsiho chtěla vystřelit, kdo ví. Nevinila bych ji, mohlo to být dost snadné. Je tak hrozně naivní. Odfrkla jsem si. Nějaká má část mu přesto byla vděčná. Nic mi neudělal, naopak mi pomohl. Ale byl tak hloupý… Opět jsem zavrtěla hlavou. Nemělo smysl plýtvat čas přemýšlením nad ním. Radši jsem se soustředila na cestu a mířila dál na jih.

//Hadí ocas

//Borůvka (přes Mahtaë)

Vydala jsem se podél řeky v hloupé naději, že… upřímně, nemám páru. Asi jsem čekala, že ten sníh snad sám spadá všechen do vody a kolem řeky bude volná cesta, ale právě že vůbec. Nemluvě o tom, že jezero, ke kterému jsem tak nějak náhodou zamířila, bylo ještě víc na severu než les, a tím pádem se taky kupil sníh, kterým jsem se musela probojovávat. Jak jen jsem toužila po troše tepla. Hezky se někde schoulit s nějakou milou vlčicí, zamuchlat se do jejího teploučkého kožíšku, tulit se a čumáčkovat se, zapomenout na vichřici a bouře venku… Přesný opak toho, co jsem kdy znala. Doma byla zima taky na nic. Ještě horší než jakákoliv jiná roční doma. Možná bych to měla brát jako dar, že teď musím - můžu - dělat tohle. Malinko jsem si povzdechla. Nebylo to nic moc, to byla pravda, ale zase stoprocentně lepší, než trčet uvězněná v jeskyni, trpět cokoli si vlci dovolují, a ještě k tomu všemu sledovat, jak se z lovů vrací méně a méně vlčic…
Natolik jsem se ztratila v myšlenkách, že mi ani nedošlo, že stojím tlapkama na ledu, dokud se pode mnou nerozjely a já si skoro nerozbila držku. Jezero bylo nádherné takhle pokryté ledem. Modré jako letní obloha i přes ten mráz. Někde dále ode mě si očividně pár vlků hrálo se svými mladými. Další vlčice, kterou dostali… Pomyslela jsem si hořce, ale neulpívala jsem na tom. Beztak jsem s tím nemohla nic dělat. Zaryla jsem drápy až se v ledu udělaly rýhy. Byl to zvláštní pocit. Led je tak křehký, a přece se vždycky neroztříští. Měla jsem pocit, jako bych si z toho měla něco odnést, ale nějak mi to nešlo. Radši jsem odvrátila hlavu na kompletně opačnou stranu a rozhodla se rodinku ignorovat. O kolik hezčí byl pohled na tu opuštěnou stranu, z které vyzařovala samota a klid. Takový klid, že jsem skoro měla chuť se tam rozutíkat a zavrtat se do vrstvičky sněhu, kterou ještě nestihly rozvířit vlčí tlapky, a prostě jen ležet a užívat si té pohody. A to jsem měla takové představy epické cesty na jih.
Vtom však ve mě něco hrklo. Jih. Jako dávná vzpomínka se mi v hlavě vybavil světlý vlk. Pars. Tvář se mi při vzpomínce na něj mírně zkřivila, ale o to teď nešlo. Teď šlo o to, co říkal. Nějaká jeho známá potkala nějakou magickou bytost někde na jihu, která ji měla udělat silnější. No, možná ten plán nebyl úplně marný. Mluvil o nějakých kopcích, ne? To by nemělo být těžké najít, kolik kopců tady reálně může být? Byla jsem zvědavá, stejně jsem se potřebovala rozhýbat, nemluvě o tom, že v případě, že by se mi to povedlo, bych se třeba taky stala silnější a to by mohlo zaujmout nějakou hezkou vlčici. Třeba jednu hezkou, okřídlenou vlčici v mé smečce, která se na mě určitě zlobí, že mě tak dlouho neviděla… No prostě musela jsem to zkusit, i kdyby to mělo znamenat skoro furt plavat ve sněhu. Stejně jsem však zamířila k lesu, protože jsem musela šetřit síly.

//Východní hvozd

Sunstorm mi utekla na lov, což asi bylo pro všechny lepší. Ne, že by mi tady její přítomnost nechyběla - vlastně by se mi teď náramně hodila - ale nedalo se nic dělat. Neměla jsem pořádně čas ji postrádat, když jsem se vzbudila a nejdříve řešila, jestli jsem oslepla nebo co má jako to šedo všude kolem znamenat. Nemohla jsem přece přijít o zrak! To bych byla doslova ta nejjednodušší kořist pod sluncem pro každého odporného slizáka, co hledá nějakou slabou vlčici, kterou by si mohl odvléct do své nory. Kdepak, neexistuje. Nemůžu být slepá. Jinou možnost jsem tady však neviděla - doslova, a ne, nebylo to vtipný. Jak jsem však začala jančit, povedlo se mi hodit hlavou vzhůru a hele - stromy. Ty odporné dlouhé, holé větve, co vypadají, že se sápou po obloze a chtějí ji roztrhat. Jen jsem zapadla sněhem. Aha. To bylo trochu trapné, no co se dá dělat. Aspoň mě při tom nikdo neviděl.
Vyhrabala jsem se, jak se jen dalo a zjistila, že zima je fakt v plném proudu. Aspoň mě před nejhorší kosou chránila hustá srst. Má překrásná srst, která by si zasloužila trochu péče, jenže kde, když tady bylo všude sněhu, že se jím jeden musel brodit? Možná je na čase na pauzu někde na jihu. Na druhou stranu na horko jsem taky nebyla stavěná. Chtěla jsem se však začít hýbat, musela jsem. Cítila jsem, jak jsem celá ztuhlá a to se mi nelíbilo. A nejlépe bych to mohla dělat někde bokem, abych se mohla do smečky vrátit jako ta krásná, elegantní vlčice, jakou jsem skutečně byla. Přesně tak. Tak by to bylo nejlepší udělat, navíc jsem stejně byla sama, tak by si mě třeba nemusel nikdo všimnout, když se rychle vytratím.

//VVJ (přes Mahtaë)

Mé sympatie k této vlčici spadly stejnou rychlostí jakou doteď rostly. Místo nich se ve mně probudila stará dobrá podezřívavost s nádechem starosti. Kamarádem? To sotva. Teď jen těžko říct, zda byla tak naivní, a tudíž oběť, které bych snad měla pomoct, obzvláště než sem třeba toho ‘kamaráda’ bude chtít dovést, nebo byla prostě tupá a byla v pohodě s tím být jen jeho hračkou. “A kde je teď ten tvůj kamarád?” zeptala jsem se, můj tón poněkud ochladl, ale nezněla jsem nepřátelsky. Na co, pořád to byla vlčice a… byla docela hezká. “Já se mám taky fajn, jen se procházím, abych se s lesem víc seznámila,” vysvětlila jsem. Nebylo asi víc co dodat, i když jsem litovala, že mě to nenapadlo dřív, když třeba les nebyl tak mrtvý.
“Cashmere,” představila jsem se na oplátku. Jméno vlčice mi nebylo ani trochu povědomé, asi jsme se opravdu viděly jen zběžně. “Ve smečce se asi něco chystá,” podotkla jsem, vzhledem k tomu, že se vlčice teprve nedávno vrátila, “Dost se tu vylo a tak.” Nejspíše se schylovalo k lovu, jenže… já se svými loveckými (ne)schopnostmi? To sotva. Nehodlala jsem se před naší překrásnou alfou ztrapnit. Možná bych mohla zkusit ulovit aspoň něco malého v lese nebo někde kolem, aby to nevypadalo úplně blbě. Taky bych si mohla ulovit něco sama pro sebe, ať se jen nepřiživuju na cizí kořisti. Ještě nad tím popřemýšlím, asi v závislosti na tom, jestli mi třeba vlčice nezdrhne. Vypadala dost akčně, ráda bych si ji tu nechala, ale taky vypadala dost schopně a smečka jistě potřebuje každého dobrého lovce. I když by si podle mě více užila zůstat tu se mnou a třeba se mazlit? Pohodila jsem ocasem a tázavě se na ni podívala.

Les vypadal… vlastně docela bídně. Nebo jako ještě ne tolik, ale začínal ztrácet listí a stromy bez listí jsou prostě odporné. Absolutně bez vkusu. Nemluvě o tom, jak ty holé větve připomínají dlouhé drápy, co se po mně natahují a chtějí mě odtáhnout pryč, rozdrápat mě na kusy… Zavrtěla jsem hlavou. Takové myšlenky jsem si nemohla dovolit. Na moment jsem se zastavila pod jedním ze stromů, co si svou korunu ještě jakž takž držel a pokusila se chytit dech. Odpočítávala jsem si v hlavě vteřiny na hluboký nádech, moment zadržení, a hluboký výdech. Musela jsem se uklidnit, než mě tu někdo uvidí a bude si myslet, že jsem divná.
Když se mi to podařilo, otřásla jsem se a pokračovala v procházce. Cítila jsem poměrně dost pachů, asi se něco chystalo, což by nemusela být nutně špatná příležitost se seznámit s ostatními členy, ale úplně jsem se na to necítila. Nemluvě o tom, že by tam třeba mohl být ten červeňák a další vlci, a na ty už jsem vůbec neměla kapacitu. Tak jsem se držela poblíž hranic a užívala si čerstvého vzduchu, navzdory tomu že ten pocit samoty se mi začínal nepěkně dostávat pod kůži.
Naštěstí netrvalo dlouho než jsem ucítila pach, který ode mě nebyl příliš vzdálený. A patřil vlčici! Dokonce člence smečky - nebyla to ta, co se tehdy ukázala, když alfa přijímala mě? Nadšeně se mi rozbušilo srdce a vydala jsem se po její stopě, dokud jsem ji nespatřila. Byla krásná. Světlý kožíšek doplňovaly karamelové a uhlové odstíny. Měla na těle nějaké jizvy, ale kdo ne. Vlčice vždy skončí zjizvené životem. Na krku se jí cosi pohupovalo, ale snažila jsem se na tu věc moc nezírat. “Ahoj,” pozdravila jsem ji a mírně zavrtěla ocasem, “Jak se daří?” Snažila jsem se vypadat nenuceně, no byla jsem opravdu ráda, že se mi podařilo se s někým potkat.

//Rozkvetlé louky (přes Mahtae)

Tak jsem konečně dorazila do lesa. Zdálo se, že se toho tady moc nezměnilo, no na druhou stranu, co jsem tak já mohla poznat? Kdyby půlka lesa byla vypálená, nebo tu najednou rostly jahody, to by mě asi trklo, ale jinak bylo naivní očekávat, že bych na něco přišla. A beztak se nejdůležitější a nejzajímavější změny vždy týkají vlků, a ty už jsem teprve neměla absolutně šanci sama odhalit. Zívla jsem a rozhlédla se kolem, zatímco jsem oklepala. Naštěstí jsem do vody nespadla celá, ale i tak jsem měla nohy a břicho celé mokré. Vytáčelo mě to. Naštěstí v lese tolik nefoukalo a klidně jsem se mohla jít schovat do úkrytu nebo se schoulit někam do kořenů, kdybych chtěla.
Jenže já nechtěla – kdepak. Potřebovala jsem aspoň předstírat, že jsem se vlastně nikam neztratila, že jsem se absolutně nikde nezapomněla a nebloudila, takže jsem se rozhodla projít lesem a otírala se o stromy snad na každém druhém kroku, aby to tu pořádně načuchlo mým pachem. Začala jsem si také dělat přehlídku vlků, které jsem si pamatovala – alfa, Tati, ta bílá beta, ta flekatá tmavá vlčice, ten mentálně narušený vlk… to bylo asi tak všechno. Třeba už ho prokoukli a zbavili se ho. Ušklíbla jsem se a téměř cítila, jak mi srdce poskočilo nadšením z té možnosti. Asi bych co nejrychleji najít nějakého lépe informovaného jedince a začít vyzvídat, ale tak to třeba zvládnu během procházky. Navíc jsem se stejně chtěla lépe obeznámit s lesem, kdybych se náhodou s někým nepohodla nebo potřebovala z jakéhokoli důvodu prchat o život.

//Javorový les (přes rokli)

Skutečně jsem dosáhla svobody a mohla jsem se zas svobodně a z plných plic nadechnout, aniž by se mi rozslzely oči puchem. Zároveň jsem se ocitla na ploché louce, která mi nabízela šanci se pořádně rozhlédnout a zorientovat. Nebo by tomu tak bylo, kdybych se tady aspoň trochu vyznala. No, na druhou stranu mám aspoň další výmluvu. Ušklíbla jsem se spokojeně a zpomalila, abych pořádně popadla dech před dalším spěchem. Proč vůbec spěchám? Pár minut sem nebo tam bude asi úplně jedno. Na druhou stranu nebylo úplně nejtepleji a začínalo docela foukat, tak jsem nechtěla zůstávat na louce moc dlouho. Aspoň bylo zataženo, a tudíž jsem nemusela schízovat z modrého nebe, ze kterého jako by mě sledovalo slunce.
Čím dále jsem šla, tím jasněji jsem slyšela zvuk řeky – no a řeka se přeci táhla i kolem lesa mé smečky! Nemusela to být ta samá, jistě, ale podle toho, jak blízko se zdály být hory, tak by to tak nějak mohlo odpovídat… no, uvidíme. Hlavně jsem musela doufat, že do té vody zas nespadnu. To by bylo dost trapné, a navíc jsem pochybovala, že by se pak o mě někdo staral. I když naše alfa opravdu vypadala jako zlatíčko, ta by mě určitě nenechala umrznout. A Tati taky! Třeba bych se mohla přitulit k nim oběma, zmáčknout se mezi nimi a spokojeně se zahřívat o dvě nádherné vlčice. Zasnila jsem se tolik, že jsem si skoro ani nevšimla, že jsem došla až k řece a hele – byla to ta správná! Tak to už se jen stačilo dostat přes ni a byla jsem doma.

//Borůvkový les (přes Mahtae)