Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<<

Pomalým krokem jsem s myšlenkou v hlavě, co teď budu dělat, vkročil zpět mezi stromy. Chvilku jsem pocítil tu chuť nostalgie na jazyku, protože už to bylo nějakou dobu, co jsem byl pryč. Zatoulaný a ztracený sám v sobě. Jelikož jsem však byl právě Galliree vděčný za to, kým jsem mohl být, chtěl jsem dožít svůj poslední kus života právě tady.
Ponořen do vzpomínek a starých emocí, myslíc na Ashe, která ještě stále neopustila mou mysl, jsem míjel strom za stromem a pociťoval lehký vánek mezi srstí. Zastavil jsem se a na chvilku se zasoustředil pouze na místo, kde jsem se právě nacházel. Les byl překrásný, koruny stromů byly košaté a já pocítil tu sladkou vůni, která mě tu vždycky tak uklidňovala. V hlavě se mi honily myšlenky, jestli je dobrý nápad vrátit se tam, kde jsem se cítil jako doma... v Asgaaru. Netušil jsem, jestli tam bude ještě někdo, kdo si mě bude pamatovat. Smečka jsem předpokládal, že je stále stabilní a plnohodnotná. Ale kdo ví, mohlo se tam všelico změnit. Raději jsem tomu chtěl nechat čas, nebylo by to vhodné, po tak dlouhé době...
Pokračoval jsem tedy dál, mezi stromy, hladový a smutný.

Chvilku jsem byl mimo, ale pak jsem se probral. Asi na mě působila magie, kterou jsem nově ovládal a ani jsem o tom nevěděl. Protože jsem měl občas stavy, že jsem asi omdlel a netušil jsem o světě. A zmeškal jsem kvůli tomu lov. Naštvaně jsem dupl do země a podíval se před sebe. Co teď? Elisa mě už tuplem sežere, napadlo mě a zavrtěl jsem nad sebou hlavou. Co už.
Vydal jsem se tedy zpátky do lesa. Párkrát jsem se protáhl a rozhlédl po okolí. Nedaleko mně se zjevila postava jelena, která mne následovala. Tušil jsem, že je to spojeno s mojí magií, ale moc jsem ještě netušil, co za tím je. Ale jelen byl překrásný. Jen jsem se na něj usmál a přikývl na pozdrav. On mě sledoval a kopíroval každý pohyb. Zavrtěl jsem nad tím hlavou.
Postupně jsem došel až do středu lesa, kde jsem si všiml vlčice. Namířil jsem si k úkrytu, tedy za ní. Lov proběhl asi úspěšně, protože jsem ucítil čerstvé maso. Ale bylo mi blbé si vzít, když jsem se neúčastnil lovu.
"Ahoj," pozdravil jsem ji a posadil se nedaleko ní. "Jak se vede?" Zeptal jsem se. Moc jsem neuměl navazovat konverzaci a vlastně jsem to asi nikdy nedělal. Dlouho jsem Lauru neviděl. Všiml jsem si, že zrovna jí. "Je, pardon, nechtěl jsem tě vyrušit od jídla." Zdvihl jsem se a rozešel se o pár kroků dál a usadil jsem se u úkrytu. Chvilku jsem váhal, jestli se mám pustit do jídla, nebo ne.

//Pomalejší ale!

Začínalo se dít přesně to, čemu jsem se chtěl vyhnout. Shromažďování. A ještě rodinné. Úplně jsem se necítil dobře, když najednou přišel Etney. Jeho přítomnost mi vůbec nevadila, naopak, chtěl jsem si s ním zase pokecat, nicméně už jsem si připadal jako vetřelec, co vůbec nezapadá do jejich rodinky. Ale vydržel jsem to, celý jeho proslov o tom, co dělal. Že by zmoudřel? Dospěl? Hmmm? Nechápavě jsem sledoval každý jeho pohyb při slově, co z něj padaly jako listy ze stromů.
Do toho přišla ještě vlčice, která mi připadala, že do rodiny patří taky. Přikývl jsem jen na pozdrav a raději byl tiše a čekal, co se bude dít.
Jakoby toho nebylo málo, došel další a vlče a najednou jsem se cítil opravdu divně. Neměl jsem rád takovéhle hromadné sešlosti, ale držel jsem se. Trpěl jsem, ale držel jsem se. "Díky, no, já-" chtěl jsem se k tomu vyjádřit, než mi došlo, že to je vlastně vtip. S kamenným až trošku smutným výrazem jsem sklopil zrak, ale aby to nebylo nápadné, vyhledal jsem si mrtvý bod v úrovni očí a koukal tam. Nemysli na Ashe, nemysli na ni! Pobízel jsem se a pak jsem se začal soustředit zpátky na skupinu vlků.
Spokojeně jsem se zatvářil ve chvíli, když se mi začal věnovat Arcanus. Přikývl, že lov se chystá, za což jsem byl celkem vděčný. Ale představa, že nás tam bude tolik... "není zač," řekl jsem jen na oplátku a při novinkách jsem mu to odkýval, že rozumím. Fiéra jsem si hned přiřadil, stejně tak jako Awnay.
Elisa mě jako pokaždé odignorovala a proto jsem se tomu už ani nedivil. Nechápal jsem, o co ji furt jde, nic špatného jsem ji neprovedl, ale co už. Ne každý si se mnou padne do oka. V tom prohlásila, že kdo chce lovit, nechť ji následuje, proto jsem se oklepal a připravil se na odchod, nicméně předběhli mě ještě dva vlci, jeden hnědý, jehož jméno jsem neznal a černá vlčice, se kterou jsme již byli na lovu, ale jméno jsem zapomněl. Co už.

>>> Náhorní plošina (za Elisou)

Netrvalo dlouho a na své oznamovací zavytí jsem dostal odpověď. Pocítil jsem, že mě Arcanus svolává, proto jsem se ihned zdvihl a klasickou chůzí došel až k nim.
Zastavil jsem se pár metrů od nich a prohlédl si je. Maličké vlče, hm, zajímavé. Že by další do rodinky? Ti dva se množí... přerušil jsem své myšlenky, protože mi došlo, že určitě jeden z nich je umí číst. Raději jsem si jen odkašlal, abych na sebe trošku upoutal pozornost a mrskl ocasem.
"Zdravím, nerad ruším," řekl jsem na úvod a přikývl na všechny. "Ahoj!" Dodal jsem pro maličké vlče a usmál se. "Byl jsem chvilku na toulkách, ale vedle území Asgaaru, a proto přicházím s dotazy," zazubil jsem se. Na to se určitě těšili. "Ještě jsem stihl označkovat hranice. Nicméně, co je ve smečce nového? Koukám, že máme maličký přírůstek," mrskl jsem ocasem. "A jak jsme na tom s kořistí? Není v plánu další lov?"
Měl jsem spoustu dalších otázek, ale raději jsem už mlčel. Budu rád, když dostanu odpověď alespoň na některou z nich.

<<< Náhorní plošina

Maličká Lilac byla jako střela, než jsem se nadál, byla v lese a hned na to fuč. Ani jsem se nerozkoukal, byla opravdu jak namydlená. Ale kdo takový jako vlče nebyl, že.
Když jsem přicházel na území Asgaaru, cítil jsem se nezodpovědně. Byl jsem delta, měl jsem funkci ochranáře a svoji funkci jsem neplnil svědomitě. Proto jsem si řekl, že projdu hranice a ačkoli značkování nebylo tak staré, přeznačkovat je.
Vyrazil jsem z místa, ze kterého jsem se na území napojil. Viděl jsem, jak mé paroží, které jsem měl na hlavě, zvláštně svítí. Bylo to zajímavé, doteď jsem netušil, k čemu je dobré. Prošel jsem tedy první strom, druhý... až najednou jsem viděl méně. Paroží zhaslo. Co to? Nechápavě jsem se snažil dívat nad sebe, abych na paroží viděl, ačkoli to nemělo žádný efekt. Kdo ví. Pokračoval jsem ve značkování.
Ušel jsem několik desítek metrů a označkoval snad každý druhý strom. Chtěl jsem, aby to bylo pečlivé, aby alfy věděly, že na svoji funkci myslím a snažím se ji plnit. Proto jsem se vždycky ještě ujistil a očichal prostředí, aby někdo nepřehlédl, že hranice patří smečce.
Při další části hranic jsem za stromem spatřil světélko. Netušil jsem, co to bylo, jen se tam mihlo. Označkoval jsem dalších pár stromů po cestě k němu, ale už tam nebylo. Nechápavě jsem zavrtěl hlavou. Tu se najednou přede mnou zjevil jelen. Ale ne obyčejný, klasický, tenhle byl... ze světla? Byl celý bílý, až do světle modré a zajímavě zářil. Nechápavě jsem ho sledoval, nepohnul jsem ani okem. Skoro jsem nedýchal. Byla to nádhera, ale... co to je? Co když je nebezpečný? On se najednou rozešel a pomalým krokem pokračoval po hranicích. Následoval jsem ho. Nijak ho to nevyděsilo, nicméně po cestě jsem stíhal značkovat i stromy. Ale sledoval jsem ho, každý jeho pohyb, abych byl připravený na cokoli.
Po pár dalších metrech, když už jsem měl skoro celé hranice hotové, se zastavil. Zastavil jsem se taky a sledoval ho. On najednou vyskočil a rozplynul se. Zhasl, ale jedno maličké světélko stále svítilo a bleskovou rychlostí mířilo ke mně. Snažil jsem se utéct, nebo se vyhnout, ale nešlo to. Zavřel jsem vší silou oči, očekávajíc bolest spojenou s dotknutím se světla, ale nic. Nechápavě jsem se rozhlédl. Jelen byl pryč, ale viděl jsem více - mé rohy zase zářily.
Netušil jsem, co to mělo být, ale ještě jsem se vydal doznačkovat zbytek území, abych měl splněno a mohl v klidu být v lese. Dával jsem si záležet, ale nedostatek tekutin se na mě začal podepisovat a já začínal mít žízeň. Proto jsem ze sebe vydal zbyteček, abych dokončil svoji činnost a značkování bylo kompletní.
Hned na to jsem ušel více do středu lesa a lehl si. Byl jsem celkem unavený a proto jsem po chviličce usnul.

Probudil jsem se ráno. Netušil jsem, jestli to s tím zářivým jelenem byl jen sen, ale při nasání vzduchu do plic jsem zjistil, že značkování sen nebyl. Proto jsem jen nechápavě zavrtěl hlavou. Ještě bych mohl zkontrolovat potravu v úkrytu, vím, že na to máme lovce, ale i tak. A zjistit, co je nového, napadlo mě. Zdvihl jsem se tedy a vydal se za alfou.
Arcanus byl společně s Elisou a nějakým vlkem a vlčetem. Nechtěl jsem je rušit, proto jsem si stoupl opodál a čekal. Ještě jsem pro jistotu, abych na sebe trošku upoutal pozornost, zavyl. Rozhodl jsem se počkat, až si na mě jeden z nich, anebo oba společně, udělají čas.

Magie příkazu byla zajímavá, ale pokud ji chtěl někdo trošku přiblížit, ne každý by mohl být pro, aby se stal jejím terčem. Proto jsem se raději malé Lilac zeptal, jestli chce tuhle magii poznat na vlastní kůži. Tak nějak jsem tušil, že do toho se jí chtít nebude, a taky mi to po chviličce potvrdila. Jen jsem se zazubil. Najednou z ní ale vyšel nápad, který se mi celkem zalíbil. "Hmm, to zní dobře, to bychom mohli. Tak já najdu oběť a ty vymyslíš, co mu přikážeme," zazubil jsem se a v očích mi projela jiskřička.
Jakmile jsem se rozpovídal o Ashe, Lilac se mě snažila podpořit. Přes tu bolest a smutek jsem se na ní usmál a souhlasně přikývl. Nikdo lepší než ona ale není, pomyslel jsem si. Bylo to těžké. Když mi však řekla, že zamilovaná nikdy nebyla, aplikoval jsem na ní svoji magii a dal jí ten pocit.
Začala se culit, tulit a říkat mi, jak je se mnou všechno hezké. Musel jsem se začít smát, bylo to divné, od vlčete tohle slyšet, ale roztomilé. Ihned jsem nechal magii zmizet, aby se zase vrátila do normálu. "Ano, ano, to je přesně ta magie," pobaveně jsem se na ní ušklíbnul a poslouchal, co mi chce říct.
Lilac mi řekla, že by se chtěla podívat za Životem. Dodala i pár důvodů. "Ano, to je pravda, on ví všechno... ale někdy je lepší se na takové věci neptat, protože pak je vlk ještě více zklamaný..." nechal jsem chvilku ticha a poté se na ní podíval. Měla by si tohle rozhodnutí dobře promyslet, ale znal jsem ten pocit zvědavosti, který v ní musel teď být. "Jasně, klidně tě za ním vezmu, když si tím budeš jistá, že si s ním chceš opravdu promluvit. Ale nejprve musíme ještě do smečky, mám tam nějaké povinnosti a bylo by dobré se ukázat a oznámit, že jsme v pořádku a jdeme za Životem," řekl jsem jí a mrskl ocasem. Jakmile bude připravená, vyrazíme.

>>> Přechod za Lilac, případně.

Vyjmenoval jsem ne tak obsáhlý, ale poměrně zajímavý seznam magií Lilac, která z toho byla nadšená. Zamlouvala se jí magie příkazu, nicméně asi jen ve formě, kdy by ji využívala ona. To jsem měl stejně - magie byla fajn, ale aby ji někdo využil na mě, to se mi moc nelíbilo. Nicméně jsem se jen usmál. "A chceš nějakou ukázku?" Raději jsem se jí zeptal, nechtěl jsem, abych dělal něco, co by jí mohlo být nepříjemné. Každý máme jinou povahu a osobnost a každý toleruje něco jiného. A zeptat se, to je přeci slušnost.
Přešli jsme snad všechny magie a zastavili se u těch speciálních. Zaujatě jsem ji sledoval, když se uchechtla nad zamilovaností. Byla ještě mlaďoučká, moc toho zažít nemohla, ale o to to mohlo být zajímavější. "Taky není problém," zazubil jsem se. Ona se mě najednou zeptala, jaké to je být zamilovaný a jestli jsem se tak někdy cítil. To mě trošku ranilo, myšlenka na Ashe a to, co se stalo. "No, víš... ano, cítil. Poprvé a není tomu tak dávno. Byla tu jedna vlčice ve smečce, jmenovala se Ashe. Tak krásně voněla a ještě lépe vypadala, byla kouzelná a hrozně hravá, milá, prostě snad nejlepší vlčice, kterou jsem tu kdy potkal, vyjma tebe samozřejmě," usmál jsem se. "Chtěla být jen se mnou a já s ní, ale... něco se stalo, ani nevím co. Prostě se jednoho dne sebrala a odešla a už se nikdy nevrátila. Je tomu dlouho, co jsem ji viděl naposledy... ale kdo ví, třeba se znovu objeví, nebo nějaká jiná, která bude mít všechno to, co měla ona." Musel jsem se naučit o tom mluvit, trošku mi to pomohlo. Hrozně mě to mrzelo, ale věděl jsem, že s tím nic neudělám. Abych na to už tolik nemyslel, rozhodl jsem se dát maličkou ukázku i malé Lilac. Díky chvilce soustředěné pouze na svoji speciální magii jsem během chviličky ovlivnil pocity Lilac tak, že si myslela, že jsem ten pravý, kterého nejvíc na světě miluje a chce s ním strávit zbytek života. Docela jsem byl natěšený na to, jak na to bude reagovat.
Pak se mě zeptala na magii spojenou s parožím, co jsem měl na hlavě. "To netuším," přiznal jsem se. "Ale vím, že v noci září a občas přestane zářit a objeví se nedaleko jelen, který září, tak nevím, musím to právě ještě všechno zjistit," usmál jsem se. Měl jsem v plánu si pak s malou Lilac trošku zablbnout, zkusit se porvat, ale ze srandy, byla přeci jen malá a kdo ví, třeba se to tím nějak zjistí.

Pochvala byla evidentně účinná, maličká se o něco více rozzářila a to mi udělalo radost. Když jsem začal vyjmenovávat magie, které vlastním, byla trošku překvapená. Hned se však ujala slova a vše náležitě okomentovala. "Předměty... To je moje vrozená magie. Díky ní dokážeš hýbat s předměty bez doteku, anebo i nějaký v nějaký jiný přeměnit, myslím, moc jsem to ještě nestudoval..." dodal jsem s úsměvem. Jakmile se zeptala, jestli se dokážu v něco přeměnit a poté zmínila, že už je ze mě vlastně jelen, zazubil jsem se. Poté padla další otázka ohledně magie příkazu. " Noo... Prakticky ano, přesně tak. Řeknu ti, že něco uděláš, ty budeš proti, ale já použiji magii a ty to prostě uděláš, ale samozřejmě to má své hranice, reálné," vysvětlil jsem a tak nějak tušil, že tohle ji zaujme nejvíce a bude to hned chtít zkusit.
Ohledně magie emocí jsem toho sám moc nevěděl. "Rekl bych, co se týče těch emocí, že dokážu zjistit a změnit to, jak se cítíš, třeba," I když to je vlastně většinou poznat, ale ne u každého. "A ne viditelnost... Přesně tak." Když si sedla, posadil jsem se taky, abych nebyl úplně nad ní. Ačkoli už výrazně vyrostla.
Poté se zeptala na speciální. "Vím, že dokážu změnit to, jak se cítíš, jestli máš radost, nebo zamilovaná jsi a tak... No a druhou jsem ještě moc ne zjišťoval, ta mě právě zajímá, díky ní mám to paroží," vysvětlil jsem. "Ty parohy v noci svítí, to jsem zjistil. Ale víc nevím," přiznal jsem se. Zrovna byla noc a paroží opravdu svítilo. Začal jsem se trošku soustředit, ale moc jsem ani netušil, na co konkrétně se mám soustředit. Ale nic se nedělo. Třeba to přijde samo... Podíval jsem se s úsměvem na Lilac a pozdvihl obočí. "Další otázky?" zeptal jsem se jí nedočkavě, čím tedy začneme.

Když jsem řekl Lilac, že jsem rád, že je tu se mnou, přidala se a dodala, že ona je taky ráda. Mrskl jsem spokojeně ocasem a ohlédl se.
Na to, jestli budeme zkoušet magie, jsem řekl, že bych rád, pokud má ještě zájem. Byla z toho stále stejně nadšená, za což jsem byl rád, proto jsem jen s úsměvem přitakal na její poznámku. Dal jsem jí tedy na výběr, jestli má zájem zkoušet magie odtud, z tohoto našeho malého úkrytu, anebo jestli se chce odebrat na jiné místo. Mně to bylo vcelku jedno, vyhovovalo mi to jak tady, tak bych se přizpůsobil i jinde. Proto jsem čekal na její vyjádření. Rozhodla se, že by chtěla zůstat tady. Trošku to svedla na moje paroží, ale zřejmě byla i trošku unavená, proto jsem se usmál. "Jsi hodná," dodal jsem. Měla o mě starost a to se mi už dlouho nestalo. "Dobře, tak budeme tady, stejně je to tady fajn a taky jsem tu chtěl zůstat," usmál jsem se a rozhlédl se.
Horší bylo, že už jsem si moc nepamatoval, co všechno za magie mám. Paměť se mi ale vcelku rychle obnovila. "Předměty, vzduch, země,... Voda, příkaz, neviditelnost, emoce a nějaké speciální magie," zrekapituloval jsem si. "Tak, která magie by tě zajímala nejvíce? Magii iluzí bohužel nemám, ačkoli je zajímavá, ale věřím, že se ti budou líbit i ty ostatní," postavil jsem se a oklepal se. Docela jsem se těšil, až si něco vybere a já budu moct začít kouzlit. Bavilo mě to, jen jsem sám od sebe nikdy takhle magie trénovat nešel, proto jsem byl rád, že tu byla se mnou a hlavně, že jí to zajímalo. "Třeba se něco přiučíš," olízl jsem si čenich a čekal, co si vybere jako první.

Zajímavé, co všechno to počasí dokáže. Chvilku jsem jen nehybně seděl a pozoroval, jak obloha střídá barvy a jevy, které se na ni objevovaly, což mě znepokojovalo, ale zároveň fascinovalo. Proudy vody, padající dolů, s sebou nesly zmrzlé koule, které nebyly příjemné při střetu s vlkem. Ale i tak jsem to sledoval a užasle nic jiného nevnímal.
Do chvíle, kdy se malá Lil probrala a radostně na mě hleděla. "Asi jsem se nějak moc zamyslel," řekl jsem, ačkoli jsem sám dobře netušil, co se stalo. Mrskl jsem však ocasem a radostně na ni pohlédl. "Ale jsem rád, že tu jsi se mnou," dodal jsem. "To počasí se snad brzy uklidní, navíc, tady jsme relativně v suchu," rozhlédl jsem se a mrknutím oka ji pochválil za výběr skvělého místa. Byla sice maličká, ačkoli už teda o něco větší, než když jsem ji poznal, ale byla velmi šikovná. "No pokud ti to nebude vadit, stále bych rád vyzkoušel své magické schopnosti." Podíval jsem se před sebe, když jsem hledal nějaké vhodné místo. "Počkáme, až se to počasí trošku uklidní, nebo se přesuneme? Anebo můžeme být tady a zkusit něco malého," dal jsem jí na výběr pár možností a doufal, že jí jedna z nich bude vyhovovat. A že rozhodnutí nenechá na mě, nerad jsem rozhodoval.

<<< Asgaar

Upřímně, moc jsem netušil, co se stalo, byl jsem ve zvláštní situaci. Jakoby se na chvilku zastavil čas a já se ocitl o pár dní v budoucnosti. Hlavou mi začaly lítat myšlenky a já je nemohl srovnat. V tom jsem ale uslyšel hlas maličké, se kterou jsem sem vyrazil, za což jsem byl rád. Neztratil jsem ji a proto jsem se na ni jen usmál, než jsem se stihl vůbec trošku probrat.
Dotáhla mě prakticky k území smečky, kde jsme se ukryli pod strom. "Lil, mrzí mě to, promiň, jsi v pořádku?" Zeptal jsem se jí a dloubl do ní čenichem. Parohy mi trošku rozhodily rovnováhu hlavy, takže jsem s ní mírně zatřásl, ale pak jsem to vybral a v pohodě. Usmál jsem se k ní. "To je ale počasí, viď," zavrtěl jsem hlavou. Byla to možná i dobrá chvíle na to, okusit ty moje magie. Třeba by nás některá z nich mohla ochránit před tou bouří. Anebo minimálně před tou teplotou, která se, bych řekl, dost výrazně zvyšovala.

Bylo mi jasné, že lov byl pro malou Lilac důležitý. Vzpomněl jsem si na svůj první lov a určitě by mě velmi potěšilo, kdyby mě taky tehdy někdo pochválil a byl na mě pyšný... "nemáš za co," odpověděl jsem, když mě z myšlení vytrhlo její poděkování.
Na poznámku ohledně negativních vztahů s Elisou jsem ji uklidnil, neboť kromě Arcanusa a jejích potomků tu asi nemá ráda nikoho. Lilac byla ráda, že to slyšela, zřejmě si myslela, že je v tom sama. Takže ji to pravděpodobně uklidnilo, což jsem si myslel.
Na téma magií jsem ji potvrdil, že určitě půjdeme mimo smečku, protože tady by to bylo nebezpečné. Uznale mě potvrdila, na což jsem s úsměvem přikývl, jak hezky herecky uměla podat to, že tomu rozumí. Navrhl jsem louku, což byl podnět k tomu, aby se nabídla, že bude vést. Usmál jsem se. "Jasně, veď," mrskl jsem ocasem a rozešel se. Nejprve jsme ale poslušně šli za alfou oznámit náš odchod, což bylo důležité. Zabručela, ale pozdravila a poté vypálila jak z děla. Jen jsem zavrtěl hlavou a ušklíbl se. Vydal jsem se tedy v jejích stopách a doufal, že alespoň trošku ví, kam mě vede.

>>> Náhorní plošina

Byl jsem rád, že se tu Lilac ukázala sama a nemusel jsem ji hledat, nedej bohu přemlouvat. Radostně jsem vrtěl ocasem a poslouchal její vyprávění. "Nahnat je to nejmenší, co v lovu může někdo udělat, nejdůležitější je to potom, co si dokázala sama, jsem na tebe fakt pyšný!" Usmál jsem se a sledoval její očka. Jestli náhodou už nechytají barvu podle magie, kterou bude v dospělosti ovládat. Ale zatím jsem nic nevypozoroval. "Zas tak velké zkušenosti nemám," zazubil jsem se. "Ale něco málo umím, to je pravda," dodal jsem, abych o sobě hned netvrdil, že jsem neschopný.
Když jsem se ji zeptal na smečku, řekla, že je to tu super, jen Elisa že ji nemá ráda. Naklonil jsem se k ní a do ouška ji špitnul: "ta nemá ráda nikoho, ale pššt, takže buď v klidu, nejsi jediná," zasmál jsem se a vypláznul na ni jazyk.
Jakmile jsem navrhl trénování magií, byla z toho ještě víc nadšená, než z celého příběhu, který mi vyprávěla. Radostně jsem se usmál. "Jasně, že mimo smečku, tady by to nebylo bezpečné," vysvětlil jsem. A kdo ví, co za magie ovládám, některé mohou být celkově nebezpečné. Došlo mi i, že by to mohlo být nebezpečné pro Lilac. Ale dokázal jsem ji ochránit, takže jsem se rozhodl, že ji s sebou vezmu. "Půjdeme na nějakou louku, kde je velký výhled, abychom viděli daleko před sebe. Oznámíme to Arcovi a vyrazíme, dobře?" Mrskl jsem ocasem, nasál do čenichu pach alfy a vyrazil za ním.
Nestál daleko, zřejmě nedávno tu byl i jeho synek, raději jsem ale počkal. "Arcu," oslovil jsem ho, když jsem usoudil, že je správná chvíle. "Vezmu Lilac na nedalekou louku, jdeme zkusit nějaké magie, dobře? Kdyby cokoli, vyj, budu tu coby dup," usmál jsem se a mrskl ocasem. Podíval jsem se na maličkou. "Tak co, můžeme vyrazit?"

Potuloval jsem se bezcílně po území, asi jsem ani nevěděl, co mám a nemám dělat. Protáhl jsem se a rozhlédl se. Mrzelo mě, že malá už má jiné zájmy, těšil jsem se totiž, až s ní objevím krásy magií, na které se těšila určitě i ona. No nic.
Život je prostě jedno velké zklamání, ponořil jsem se do deprese a vyrazil se projít.
V tom najednou jsem huhňavě uslyšel své jméno. Hm? Pozdvihl jsem obočí a otočil se, když tu se ke mně řítila malá kulička chlupů. "Lilac!" Začal jsem radostně vrtět ocasem a vlastně i celým svým tělem. "Ahooooj," pozdravil jsem ji a oblízl si čenich.
Zeptala se mě na ty moje větvičky na hlavě. Usmál jsem se a pokrčil rameny. Když jsem chtěl dodat, že jsem to zrovna chtěl zjistit, rozpovídala se. Proto jsem jen nastražil uši a poslouchal.
Po chvilce jsem jen užasle sledoval, jak má ze všeho radost. Takovou tu nevinnou dětskou radost a energii, kterou vkládala úplně do všeho. Usmál jsem se. "No pááááni, to muselo být fakt zajímavý!" Dodal jsem nadšeně a mrskl několikrát ocasem. "Tak to si měla celkem zábavný čas, viď? Pidi díru?" Zeptal jsem se jí a podíval se jí na hlavu. "Ajoo, ale maličkou," řekl jsem a šťouchl do ní čenichem. Poté jsem si všiml, že přinesla cosi.. živého? Už spíš mrtvého. "Co to-" ani jsem to nestihl doříct, a předběhla mě. "To si ulovila sama? No teda, ty jsi šikovná, a to jsem tě chtěl vzít na lov a něco tě naučit, ale vypadá to, že za chvilku budeš učit ty mě," zazubil jsem se a olízl si čenich. Poté jsem se na ní usmál. "Jsem rád, že se ti tu líbí a jsi šťastná," dloubl jsem do ní packou.
Nechtěl jsem dlouho být ticho a ponořit se do myšlenek, proto jsem se na ní slibně koukl. "Zrovna jsem chtěl jít trénovat ty magie, co ty na to? Půjdeš taky?"

...

Probral jsem se. Asi jsem měl nějakou chvilkovou, tedy poměrně delší než chvilkovou paralýzu, nicméně probral jsem se. I to byl úspěch. Oklepal jsem se a protáhl se. Začalo mi kručet v břiše, což mi bylo jasné. Takovou dobu jsem byl mimo, že kdo by neměl hlad? Ale do smečkových zásob raději strkat čenich nebudu. To by bylo nevhodné, pomyslel jsem si a podíval se před sebe. Na území jsem ucítil pár pachů, ale neměl jsem v plánu se nějak zapojovat s kýmkoli do konverzace. První otázka, která se mi promítla hlavou, byla - nevrátila se náhodou Ashe? Nicméně její přítomnost ani pach jsem necítil. Takže furt stejný, dodal jsem si pro sebe nakonec a sklonil hlavu. To mi připomnělo, že mám na hlavě ono cosi, co mi malá Lilac popsala jako větvičky. Tlapou jsem si přejel po hlavě a ucítil to. K čemu to asi je? Měl jsem v plánu si protrénovat přeci ty magie. A slíbil jsem i malé Lilac, že ji vezmu s sebou. Ta už má asi jiné zájmy, zavrtěl jsem nad tím hlavou a rozešel se, abych obešel alespoň hranice smečky a splnil tak své smečkové povinnosti.
Při obcházení jsem narazil na zajíce, který se evidentně vydal na lov potravy. Ale měl smůlu, on sám byl potravou. Několika šikovnými skoky a obraty jsem ho dohnal a chňapl za krk. Teplá krev se mi rozlila do tlamy a já se jen oblízl. To mi na chvilkové zasycení bude stačit.
Pokračoval jsem při značkování území. Abych se trošku ohlásil, ačkoli už relativně pozdě, ale přeci jen, tak jsem pro jistotu hlasitě zavyl, a dal všem vědět, že tu jsem. Koho by to ale zajímalo... třeba tu Lilac někde je a půjde se mnou, procvičit ty magie... Zkusím ji pak najít. Ale určitě bude mít jiné plány a zájmy... uvidíme. Pokračoval jsem v obchůzce a mezitím si pročišťoval hlavu od všech negativních myšlenek.