Gallirea - Příspěvky uživatele

9

Možná můj projev údivu a smutku nebyl dostatečný, tolik vyjadřovat emoce mi nešlo. Nebyla to hold moje parketa, ale líto mi to bylo. Co se stalo Elise je strašné a nepřál jsem to nikomu, byla skvělou alfou a bez ní není Asgaar, co býval. Nepochyboval jsem o schopnostech a skvělé povaze Arcanuse na druhou stranu, nicméně nemít po boku někoho, s kým byl tak dlouho, musí být opravdu těžké.
Udivený Tesai mě donutil se zamyslet. Co je tolika údivu na tom, že Ashe byla má stará, vlastně jediná láska? Chvilku jsem to nechápal. On pouze seděl a koukal, jako kdybych před ním objevil nový druh zvířete s nejlepším masem na světě. Ale pak mi došlo, že možná to, co jsem mu řekl o Ashe a zároveň mezitím reagoval i na Elisu, vyznělo trochu jinak, než jsem si to myslel. "Proboha," začal jsem se smát a vážně jsem mu řekl: "má stará láska nebyla Elisa, ale Ashe, na kterou jsem se ptal. Bože, vyznělo to jinak, snad si to nepochopil špatně," dodal jsem a zavrtěl nad tím hlavou. "Myslím, že jediný, kdo se kdy dostal k Elise blíž a zároveň i chtěl se k ní dostat blíž, byl Arcanus. Já miloval a miluji pouze Ashe, aby bylo jasno," řekl jsem s úšklebkem na tváři a sledoval ho. Snad jsem to již vysvětlil dostatečně jasně.
Tesai mi poté přiblížil situaci v hierarchii, za což jsem byl rád. Starobní vlk mne zaujal, sice jsem něco takového nevyhledával, ale zajímalo mě, jaký asi je. Odlišnosti jsem si vždy cenil. "Zajímavé, a jak se ten vlk jmenuje víš? Asi nebude ve smečce dlouho," řekl jsem si spíše pro sebe myšlenku nahlas.

8

Když jsem se vlkovi představil, byl jsem rád, že mi ihned řekl narovinu, že i on si mé jméno nepamatuje. Mrskl jsem ocasem a usmál se. "Tesai, ano, vzpomínám si," dodal jsem a střihl ušima, ačkoli to nebylo tolik vidět, neboť parohy zaujímaly větší pozornost. "Však v pohodě, právě proto jsem si to nepamatoval. Ale od vidění jsem tě poznal!" sledoval jsem ho.
Jakmile jsem se ho zeptal, co je nového, trochu znejistil. Asi se odehrálo něco, o čem nechtěl moc povídat, ale já jsem byl zvědavý a stejně bych se ho vyptával, čehož mě ušetřil a já byl rád. Ihned, jakmile začal mluvit, jsem pochopil, proč tak dlouho váhal a znejistil. "Elisa... už není? To je strašné," dodal jsem bez dechu. Nevěděl jsem, co na to říct, protože jsem zrovna takovou informaci opravdu nečekal. "To je v pořádku. Ani jsem nedoufal, že by se tu objevila. Byla to moje... Stará láska, vlastně jediná," smutně jsem sklonil zrak a nepřítomně zahrabal tlapou do hlíny. "Jsi moc hodný, Tesaii, že si mi to řekl. Asi bych neměl slov, kdyby mi to oznámil Arcanus, byl bych za blbce. Ta Elisa mě moc mrzí. Takže smečku vede teď Arcanus a má dvě bety?" Nepochyboval jsem, že Arcanus je schopný vlk, proto bez problémů zvládne sám vést smečku.
Byl jsem vděčný, že mi Tesaii podal tyto pro mě celkem důležité informace, protože až se setkám s Arcanusem, nebudu muset být tolik překvapený a tvářit se jako blbec. Asi bych netušil, jak reagovat, kdyby mi pověděl, že jeho partnerka odešla "přes duhový most". Takhle jsem ho mohl hned z počátku konverzace soucitně politovat.

7

Nenápadně jsem se přiblížil k vlkovi, kterého jsem už znal, ale za boha jsem si nemohl vzpomenout na jeho jméno. Jak on se jen jmenuje? Vím, že byl vždycky opodál, sledoval situaci z povzdálí, ale zároveň jsem tušil, že už jsem se s ním bavil.
On si mě vybavil, ihned mi připomněl, kde jsme se viděli. "Ano, ano, je to možné, máš pravdu. Jsem Yeter, a ty si... Nemohu si vzpomenout, promiň," přiznal jsem se a prohlédl si ho. Když jsem byl ve smečce, neměl jsem takový rozhled o vlcích, ale tohoto vlka jsem si pamatoval. Asi spíše proto, že nijak moc nevynikal, stejně jako já.
Rozhlédl jsem se kolem, ale nikdo tu stále nebyl, za což jsem byl rád. Raději jsem si popovídal s někým ze smečky, než hned s alfou. "Tak co je ve smečce za tu dobu, co jsem tu nebyl, nového?" zeptal jsem se a zaujatě ho sledoval. Doufal jsem, že mi řekne co nejvíce novinek, ať pak nemusím před Arcanusem nebo Elisou být za blbce, až se budu podiveně pozastavovat nad tím vším, co se tu odehrálo. Ale kdo ví, třeba toho ani nebylo tolik, což by bylo jenom dobře. "Ashe se asi nevrátila, viď," zeptal jsem se s mírnou nadějí v hlase, ale raději jsem počítal s tou horší variantou, protože jsem potom alespoň nebyl tolik zklamaný. Pak mi došlo, že je dost možné, že ji ani nezná nebo si ji nepamatuje, přeci jen je to kus času, co jsme tu oba byli. Je to opravdu dost dávno, když odešla. Alespoň jsem to zkusil, za to nic nedám, třeba si ji pamatuje, anebo se nedávno přidala zpět ke smečce a on ji bude znát! Ale notak, buď realista. Nechtěl jsem pociťovat opět tolik zklamání, ale raději jsem se neradoval a nepředstavoval si, že tu je.

6

Chvíli jsem si říkal, že mé zavytí nebylo dostatečně hlasité a výrazné k tomu, aby bylo slyšet i na druhém konci území, kde se možná nachází právě Arcanus. Ale nechtěl jsem hned být nezdvořilý a opovážlivě výt podruhé, proto jsem se rozhodl raději chvilku počkat.
Mezitím jsem si řekl, že si zkusím potrénovat trošku své magie, ačkoli to jako "cizinec" na smečkovém území není úplně vhodné, samozřejmě u toho budu používat rozum. Nejvíce mě zajímala má magie, díky které jsem vlastnil na hlavě paroží, které září. Začal jsem se tedy soustředit a snažil se vyvolat onu siluetu jelena, která vždy přenesla mou záři na sebe a přitahovala veškerý pohled. Soustředil jsem se opravdu maximálně, se zavřenýma očima a představoval si siluetu jelena přímo před sebou. Ne úplně blízko, aby případně neměl strach a kvůli tomu se magie nepovedla, ale zase ne moc daleko, aby kdyby náhodou se někdo přiblížil, si nemyslel, že je to nějaká snaha o napadení. Po otevření očí tam stál. Majestátní jelen, který na mě koukal svýma modrýma, ledovýma očima. Jako kdybych koukal sám do sebe. Cítil jsem z něj tak dobrý a příjemný pocit... nemohl jsem odolat nejít o kousek blíž. Jelen se ani nehnul a já raději zůstal taky stát na místě. Vyvolání by bylo, co ještě zmizení? To už mi tolik nešlo, většinou se sám jelen rozhodl, kdy se vrátí do mé škatulky na hlavě. Ale po silném soustředění se mi povedlo i to. Měl jsem opravdu velkou radost.
Zacítil jsem, jak v nedaleké blízkosti je vlk, jehož pach už jsem cítil. Když jsem byl ještě členem smečky. Jak on se jenom jmenoval? Nemohl jsem si vzpomenout. Ale mrzelo mě, že nepřišel až za mnou, ačkoli jsem to chápal, pokud není výše postavený, nemá do toho co strkat čenich, ale rád bych si povídáním s ním zkrátil dlouhou, čekací chvíli. Jelikož byl opravdu nedaleko, rozeběhl jsem se tím směrem, odkud jsem ho cítil.
Neuběhl jsem ani pár set metrů, když jsem ho spatřil, jak se sám, bezcílně, potuluje kolem. "Ehm, ahoj!" Křikl jsem na něj a doufal, že přijde blíž, abych se výrazně nevzdálil od hranic. "Já si tě pamatuji, pamatuješ si mě?" Snažil jsem se ho ujistit, že jdu v dobrém a nemám žádné špatné úmysly. Raději jsem však počkal, zda-li se přiblíží, nechtěl jsem se hned vydávat za někým, koho jsem poznal, jen proto, že jsem byl členem. Ta doba už je totiž dávno pryč a na můj vkus to bylo velmi drzé.

loterie

Po dlouhé době, kterou jsem strávil jen bezcílným touláním, jsem si řekl, že bych zkusil sám, pomocí svých magií a schopností, lov na vysokou. Užíval jsem si pouze života, zatím jsem neřešil nějaké povinnosti, proto tohle pro mě byla spíše jen taková hra a zkrácení dlouhého času, který mi moc neutíkal. Lehl jsem si proto do vysoké trávy na louce, na které jsem se nyní nacházel, abych byl náležitě a nenápadně ukrytý a mohl sledovat, jestli se tu nedaleko neobjeví nějaká vysoká, nejlépe mladá a slabá srnka. Ačkoli jsem byl v trávě schovaný až po uši, dá se říct, nedošlo mi, že mám na hlavě ještě parohy, které z trávy prakticky celé čouhaly a tím pádem jsem byl dost vidět.
Tak jsem vylezl, oklepal se a řekl si, že to asi nebude tak snadné, nicméně zkusím to. Ovšem, v tom mi hlavě bliklo - vždyť mám parohy! - a jeleni mají co? Opravdu jsou to parohy, tak proč to nezkusit trochu mazaně a chytře? Eventuelně by mi to vyšlo, proto jsem počkal, vyhlídl si stádo srn a jelenů a snažil se dělat, že jsem jejich. Chuť na jazyku jakoby mi najednou zmizela, já jsem se k ním přiblížil opravdu velmi blízko a v tom jsem se cítil, že konečně někam patřím. Možná jsem doteď nevěděl, že když mám parohy, budou jeleni mí přátelé, nicméně už jsem je lovit nechtěl a rozmyslel jsem si to. Ono, když pak musíte dělat, že jste jelen a žvýkat tu nechutnou trávu, taky vás přejde chuť, ale já jsem se i tak cítil dobře a chuť na maso mě přešla. Ano, možná jsem teď byl jedním z nich, ale v koutku duše jsem doufal, že budu stále šelma živená masem. Mohlo mě však napadnout, že být býložravec má i svá pozitiva - například, že se tráva nebrání, neutíká a nebojuje s vámi, když ji jdete sníst.

Příspěvky (29)
4. 1. Mahar, Lavender, Mahar - 3x
12. 1. Midiam, Asgaar - 2x
13. 1. Asgaar - 1x
14. 1. Asgaar - 1x
15. 1. Asgaar - 1x
18. 1. Asgaar - 1x
19. 1. Asgaar, Vrbový l., Vrbový l., Vrbový l., Vrbový l. - 5x
20. 1. Vrbový l., Vrbový l., Vrbový l. - 3x
21. 1. Vrbový l. - 1x
25. 1. Vrbový l., Údolí morény, Náhorní plošina, Medvědí řeka, Medvědí jezero - 5x
26. 1. Medvědí j., -"-, -"-, Šakalí pahorkatina, Asgaar - 5x
27. 1. Asgaar - 1x

Rozcestník (6)
Závoj 12. - 1x
Svišti 12. - 1x
Závoj 19. - 1x
Liška 21. - 1x
Závoj 26. - 1x
Svišti 26. - 1x

Miniakce (12)
3. - 3x
4. - 3x
5. - 6x

Koupě (20)
- 200 květin - 20x

loterie

Pomalým, ale jistým krokem jsem se vydal mezi stromy. Podíval jsem se kolem sebe, abych zjistil, jestli v tomhle hlubokém, ale přesto tak intenzivně lákavém lese jsem sám, což se mi potvrdilo, ale nikdy jsem si nemohl být jistý, že jsem někde sám, vždy byl někdo na blízku, jen jsem o tom nevěděl. Pokračoval jsem, míjejíc kmen stromu jeden za druhým, sledujíc oblohu. Před očima jsem najednou pocítil záblesk, a proto jsem ihned pohled strhl dolů, na mou úroveň, kde jsem spatřil opět zářící siluetu jelena. Překvapený jsem nebyl, už jsem ho párkrát viděl, nicméně teď na mě působil ještě více kouzelněji, než obvykle, na což jsem nebyl zvyklý a trochu jsem to nechápal.
Podivil jsem se, že jde přímo ke mně, bez strachu a pudu sebezáchovy. Přeci jen, jsem vlk a on jelen. Parohy, které jsem měl na hlavě, přestaly zářit i přesto, že byla noc. Pomalu jsem to začínal chápat. Pevně jsem upřel zrak na jeho postavu a soustředil se na to, aby jelen byl zpátky tam, kde má být. Povedlo se, on zmizel a mé parohy se rozzářily. Pak mi to došlo - v mých parohách tento jelen sídlí, je tam ukrytý a vždy, ať už chtěně nebo nechtěně, se z nich zjeví, a proto přestanou tak výrazně zářit.
Pokusil jsem se tedy soustředit znovu a jelena zjevit před sebou. Povedlo se, parohy nezářily a přede mnou stál velký, překrásný jelen. Pěkné. Pak jsem si řekl, že mi ještě zbývá vlastně zjistit, k čemu mi tohle náhodné, nyní už cílené vyvolání tohoto majestátního zvířete je.

<<< řeka Midiam
5

Pomalým, poměrně dost unaveným krokem jsem se vydal do lesa. Stromy jsem míjel opatrně, abych do žádného nenarazil a nezhoršil si tak svůj už tak špatný stav. V lese bylo příjemněji, mne stále ovíval teplý vzduch, ale nevyhnul jsem se dalšímu kýchnutí, při kterém jsem začal i dost slintat. Zatřepal jsem hlavou, ale nepomohlo to. Jen jsem na sebe naštvaně zanadával v duchu a pokračoval.
Přišel jsem na kraj území, které už podle pachu bylo velmi velké a silné. Rozhlédl jsem se a přitiskl čenich k půdě, abych nasál pachy. Pomocí magie větru, která ohřívala můj okolní vzduch, jsem lehkým vánkem donesl veškeré pachy k sobě. Většinu jsem jich neznal, což mi bylo divné, ale nepřekvapilo mě to. Byl jsem dlouho pryč, opravdu dlouho. Ale ucítil jsem Arcanuse, za kterým jsem vlastně tak trochu šel. Elisu jsem necítil, to mi spadl kámen ze srdce, ale kdo ví, třeba by mne taky ráda viděla, ačkoli nějakým způsobem mi dávala vždy najevo, že ji má přítomnost jen obtěžuje.
Po zjištění, jak vypadá situace v lese s pachy, kdo ví, jak byla přesná, jsem udělal povinnost, kterou musí splnit každý "cizinec" na hranicích. Zavyl jsem. Ne moc silně, ale zase s takovým důrazem, aby se to doneslo až k Arcanusovi, na nějž jsem čekal. Doufal jsem, že přijde on, ale nevadilo by mi se seznámit i s někým jiným, kdo je nyní členem smečky a pobavit se. Alespoň bych navázal novou známost a kdo ví. Ale nechával jsem to vše osudu, pro jistotu. Trochu mě mrzelo, že tu nebyl Etney, za kterým jsem taky tak trochu šel, ale na druhou stranu lepší, protože s ním jsem chtěl řešit jiné věci, než smečku.

<<< Maharské močály

Pomalým krokem jsem přicházel k řece. Jak jsem byl zaujatý a ponořený do svých myšlenek, nevnímal jsem vůbec okolí a nedošlo mi, jaká zima vlastně reálně je. Brodil jsem se proto až k řece, u které jsem se chtěl napít a chvilku zastavit. Jelikož mi byla opravdu velká zima, udělal jsem to trošku chytře. Oteplil jsem vzduch, který byl kolem mě, ale ne o moc, abych pak nemusel řešit velký teplotní rozdíl. A nechal jsem ho kolem sebe proudit, aby mi nebyla taková zima.
Došel jsem k řece a opatrně se naklonil nad hladinu. Opět jsem spatřil svůj odraz, na který jsem se jen ušklíbl a chviličku prohlížel paroží, které zdobilo mou hlavu. Netrpělivě jsem zabořil čenich do vody a zkusil, jak je studená. Až jsem se oklepal, jaká zima mi z toho byla. Napil jsem se jen párkrát, abych nezanedbal své potřeby a poodešel od řeky. Cítil jsem však, jak je mé tělo těžké a trochu zesláblé.
Z ničeho nic jsem si kýchnul. Paroží tomu moc nepomáhalo, ale zvládl jsem to. Asi jsem něco chytl. Popotáhl jsem a vydal se pryč od řeky. Sice jsem díky teplému vzduchu měl lepší pocit, ale to, že mi nebylo dobře to nijak neovlivnilo. Možná se díky tomu rychleji uzdravím.
Vydal jsem se tedy směrem Asgaar, kam jsem se chtěl celou dobu dostat. Nechtěl jsem se asi ani vracet do smečky, měl jsem v plánu se tam pouze ukázat a zjistit, co se za tu dobu stalo zajímavého, co je nového a jestli je v hierarchii vše tak, jak bylo. Byl jsem zvědavý a nechtěl jsem ztratit poslední kontakty s vlky, co jsem za poslední dobu měl a znal. Snad si mě i oni budou pamatovat.

>>> Asgaar

<<< Jezírko Lavender

Postupně pomalým, ale opatrným krokem jsem se vrátil zpět do močálů. Neobjevit to malé, hezké jezírko, to území by nemělo takové kouzlo. Zajímalo mne, jakou historii asi toto území skrývá. Třeba se tu odehrála spousta zajímavých věcí, které si ani nedokáži představit, anebo to tu prostě bylo jen takové přechodné území.
I přesto, že zrovna vycházelo slunce a začínal nový den, cítil jsem tlak ve svém paroží a viditelnou záři, která najednou z ničeho nic ustala. Tu se nedaleko ode mě objevil jelen. Krásný, zářící jako samotné nebe poseté hvězdami, s očima tak hlubokýma, že jsem se cítil, jako kdyby byl kus mě. Nedokázal jsem od něj odtrhnout zrak, jen jsem mu vlídně poklonil hlavu a usmál se. Jelen mne sledoval a ladnými kroky začal obcházet. Nespustil jsem z něj zrak. "Taková čistá krása," řekl jsem si pro sebe, sledujíc ho. Najednou vyskočil do vzduchu a byl fuč. Parohy se mi rozzářily a já jen s potěšením v obličeji pokračoval v cestě. Miloval jsem tuhle tajemnou, ale přesto tak krásnou magii, která kolem mne byla. Ačkoli jsem ji ještě zcela neprozkoumal a nezjistil, čím je vlastně tak výjimečná a proč je právě u mne. Chtěl jsem to vědět? Třeba to právě zjistím tehdy, když to budu nejvíce potřebovat. Nechal jsem tedy tuto záhadnou, ale přesto tak ohromující magii nedotčenou a neobjevenou a vydal se dál, směrem k Asgaaru.

>>> řeka Midiam

<<< Mahar

Mé tlapy mě zavedly až k jezírku, které se skrývalo uprostřed území. Bylo odlišné od těch, která pokrývala zbytek močálů. Bylo velmi příjemné, čisté a hlavně zde neskutečně příjemně voněla levandule, která pokrývala okolí jezírka.
Spokojeně jsem se rozhlédl a zhluboka nadechl. Jak v něčem tak obyčejném může být neobyčejné místo, zavrtěl jsem nad tím hlavou. Zdatně jsem přistoupil k jezírku a sledoval svůj odraz. Na parohy, co jsem měl na hlavě, jsem byl již celkem zvyklý, ale stejně to byla vždy veselá podívaná. Musel jsem ostatní i trochu děsit.
Žízeň jsem raději odignoroval, ačkoli jezírko vypadalo překrásně a chutně, kdo ví, co se v té vodě vlastně skrývá. A zde na Galliree je možné všechno. Proto jsem to oželel a raději si přičuchl ke zdatně vzrostlé levanduli. Ta vůně mě tak uklidňovala, že jsem se rozhodl si tu chvíli odpočinout a až teprve později pokračovat dál ve své cestě.

>>> Mahar

<<< kopce Tary

V hlavě jsem měl spoustu myšlenek a pocitů, které jsem si nedokázal úplně usměrnit a srovnat. Jen jsem věděl, že chci navštívit Asgaar a zjistit, co je tam nového a jak se jim daří. Tu smečku jsem měl opravdu rád a díky ní jsem poznal i Ashe. Ta mi mimochodem stále mooc chybí.
Předtím, než jsem se přímo vydal do Asgaaru, jsem chtěl ještě využít možnost svobody a potoulat se po okolních územích. Moc jsem toho neobjevoval, když jsem byl ve smečce, nicméně teď jsem tu možnost měl. Proto jsem se šel porozhlédnout i někde jinde. Ani jsem nevěděl, kolik různorodých a tajemných území tato země skrývá. Neměl jsem představu o tom, kolik magie a kouzel se skrývá za některými stromy, jezery a kameny. Chtěl jsem to všechno zjistit, napadlo mě, že by na to byla dobrá magie, která by při doteku na věc zjistila její historii. Jenomže jsem si pak řekl, že tu jistě někdo stejně zvědavý, jako jsem já, již toulá své tlapky po území a takovou magii vlastní. Vydal jsem se tedy vstříc myšlenkám a představivosti.
Vyrazil jsem pevnou tlapou na území, které však tak pevné nebylo. Ačkoli se zdálo velmi špinavé a neuspořádané, mně přišlo zajímavé. Mělo svůj vlastní systém, sem tam jezírka, u kterých si vlk nebyl nikdy jistý, jak jsou hluboká. Zajímavé. Cítil jsem tu několik nedávných pachů, možná i Etneye? S tím bych si měl taky promluvit, řekl jsem si. Stejně tak jako s Lilac.
Pokračoval jsem skrze území, zjistit, co tu je a není zajímavého.

>>> Jezírko Lavender

<<< Vřesoviště

Pomalým krokem jsem pokračoval mezi kopce. Trochu se mi nechtělo se teď blahočit do kopců, ale byly po cestě. Ačkoli jsem vlastně ani nevěděl kam. Povrch kopců byl celkem příjemný, ačkoli už se blížila zima, byl poměrně měkký a travnatý. Moc jsem se těšil, až všude bude zakrytá půda sněhem, to období jsem měl celkem rád, protože v sobě mělo zajímavé tajemno a ticho, které bylo příjemně uklidňující. Ten sníh pohlcoval všechny zvuky a proto byla zima vždycky tak klidná. Navíc, chytat vločky je fakt zábava.
Vylezl jsem na jeden z kopečků, který nebyl ani tolik vysoký, ale přesto z něj byl dostatečný výhled. Podíval jsem se, jakým směrem bych měl přibližně pokračovat, i když jsem trochu tušil. No moc se mi nechtělo, když jsem viděl, jak je to daleko. Ale pokračoval jsem, pomalu jsem slezl z kopce a vylezl na další a takhle dokola a dokola...

>>> Přes Zarostlý les do Maharu ♥

<<< Les pod horizontem

Cítil jsem, že jsem v okolí sám. Momentálně mi to tolik nevadilo, ale něčí přítomnost by mi také nebyla na obtíž. Horší bylo, že ačkoli jsem tu nějakou dobu strávil, neměl jsem tolik přátel, co bych si představoval. Trošku mě mrzel Etney, se kterým jsem zažil celkem dost zábavy a rád bych se s ním znovu viděl.
Vykročil jsem směrem k jezeru, kam jsem se chtěl dostat. Měl jsem chuť se smočit, ačkoli zas takové horko nebylo. Ale osvěžení jsem potřeboval. Stejně tak jako něco k snědku, proto jsem si zvolil rybu. Ty mi šly lovit a zároveň jsem na ni měl velkou chuť. Když jsem si vzpomněl, jak ryby jsou výborné, přidal jsem do kroku. Cítil jsem tu vůni a čerstvé, šťavnaté maso na jazyku. Zrychloval jsem výrazně víc a ani se nedíval před sebe, ačkoli na tomto území bylo důležité být opatrný.
Upřímně jsem pochyboval, že bych našel Etneyho. Ale chtěl bych, rád bych zjistil, co má v životě nového a že toho bude hodně, stejně tak, jestli už má nějakou přítelkyni a je stále pod křídly rodičů ve smečce. Tam bych se taky rád podíval... jen jsem stále netušil, jestli je to dobrý nápad.

>>> Kopce Tary

Chvilkami jsem ani nevnímal, kam vlastně jdu a za jakým účelem. Pořád jsem si v hlavě přemítal myšlenku, jestli je dobrý nápad se vrátit do Asgaaru. Nebo se tam alespoň podívat, jak se jim daří a omluvit se za to, že jsem tak náhle musel les opustit, ačkoli jsem ho měl opravu moc rád. A mám. A chybí mi i vlci, co tam byli, i když jsem neměl možnost se se všemi plnohodnotně seznámit. Lilac, napadlo mě. Na tu jsem se celkem těšil, ale kdo ví, kde té je konec. Mladá vlčice, plná radosti a ambicí. Ashe, zase se mi zatoulalo myslí.
Musel jsem jít dál.
Pokračoval jsem tedy směrem k Asgaaru, ale návštěvu jsem si chtěl ještě pořádně rozmyslet. Raději. Nebylo by to vhodné a určitě by na mě byl Arcanus a Elisa naštvaní. Minimálně Elisa, to bylo jasné, jak by reagoval Arcanus... zvědavost mi nedala. Ale chtěl jsem tomu nechat čas.

>>> Vřesoviště

//Kdyby měl někdo zájem o pomalejší hru, občas svižnější, klidně se ozvěte :)