Příspěvky uživatele

< návrat zpět

22

<<< Náhorní plošina

S touhle myšlenkou jsem pokračoval dál. Byl jsem z toho opravdu smutný a zdrcený, velmi mě zabolelo to, že tu Ashe se mnou není a možná žije někde pryč. Šťastnější, s někým jiným. Ale tahle verze byla lepší, přeci jen, mým cílem bylo to, aby byla šťastná. Lepší než ta verze, že odešla za duhový most. Takhle můžu ještě někdy doufat, že se třeba vrátí. Že se snažila jít najít rodinu, nebo jí potkal někdo jiný a ona s ním utekla a dojde jí, že to není ono, že to, co chce, jsem já... anebo taky ne. Budu se s tím muset vyrovnat a přejít to, jinak se zblázním, říkal jsem si v hlavě.
Soustředěný na své myšlenky v hlavě jsem si ani nevšiml, že nedaleko řeky jsou dva vlci. Bavili se spolu, ale kontaktu jsem měl již dost, proto jsem se raději co nejvíce vzdálil. Věděl jsem, že řeka ústí hned vedle do jezera, proto jsem měl v plánu vydat se tam. A nerušit je. Dvou psychopatek už bylo dost, napadlo mě s úšklebkem. Zkontroloval jsem si zadní nohu, která už byla úplně zahojená, jen na ní byla jizva. Bylo to rychlé, rychlejší, než jsem si představoval a noha naštěstí už nebolela, i tak jsem ale potřeboval doplnit nějaké maso, abych měl živiny a sílu se vydat do Asgaaru.
Obešel jsem tedy vlky dostatečně daleko na to, aby si mě hned tak nevšimli anebo minimálně spletli s jelenem. Mohl jsem toho trochu využívat, ale každý, kdo by se trochu zasoustředil by si hned všiml, že jsem byl trochu nižší a mohutnější než jelen. Přeci jen, vlci mají jinou tělesnou stavbu, ale co. Z dálky to zas tak poznat nebylo. Anebo jsem v to alespoň mohl doufat.

>>> Medvědí jezero

21

<<< Údolí morény

Už poměrně zdravě jsem nakračoval i na pokousanou nohu, která se díky mé magii zázračně vyléčila. Bylo to až neuvěřitelné, měl jsem z toho radost, ale zároveň jsem byl stále v rozpacích z toho incidentu, co se stal. Snažil jsem se na to nemyslet, vlčice mne naštěstí nepronásledovaly, anebo nebyly tak rychlé, takže jsem mohl v klidu zpomalit a vydechnout.
Odpočinul jsem si a neustále si hlídal záda. Na plošině, na které jsem se ocitl, jsem si uvědomil, kde vlastně jsem. Nebyl jsem nikde daleko, což bylo dobře. Viděl jsem dokonce i vršky hor, které jsem teď ale nehodlal navštívit. Chtěl jsem se vrátit do Asgaaru a počkat na Etneye, kdyby měl chvilku si popovídat. Rád bych ho zase viděl, zjistil, co je konkrétně u něj nového a omluvil se mu za to, jak dlouho jsem ho nenašel a neviděli jsme se. Stejně tak i Lilac, ta malá vlčice, kterou jsem tehdy našel jako vlče a pomohl jí dojít do Asgaaru, kde jsem se o ní chvíli staral. Už z ní musí být velká, dospělá vlčice, pomyslel jsem si. Zajímalo mě to, tehdy ještě dost šišlala a byla tak roztomilá.
Přidal jsem zase trochu do kroku, když už jsem měl o trochu víc energie. Stěžoval mi to sníh, a taky to, že jsem ještě nic moc pořádně nejedl. Dobrý nápad, zkusím si zalovit v jezeře, třeba ulovím nějakou rybu. Pak si odpočinu a až budu trochu více ve formě, dojdu zpátky do Asgaaru, vymyslel jsem plán a pokračoval. Stále jsem přemýšlel nad tím, co se stalo Elise a neuvědomoval jsem si to, možná taky proto, že jsem ještě nepotkal Arcanuse a nevcítil se do jeho kůže. Ačkoli... vlastně jsme to měli společné, i Ashe už tu dlouho nebyla, ale u ní jsem stále doufal, že je naživu. Proč by ale potom nebyla tady, se mnou...

>>> Medvědí řeka

20

<<< Vrbový lesík

Kulhavým během jsem pokračoval dál. Ucítil jsem ránu. Elektrickou? Zabrnělo mě úplně celé tělo a chlupy se mi naježily. Donutilo mne to zastavit a zavřít oči, bylo to dost nepříjemné. Jakoby se mi na chvíli zastavilo srdce. Trvalo to pár sekund, ale přišlo mi to jako minuty. Ještě, že jsem ovládal magii, uvězněnou v mém paroží, protože se s magií elektřiny poprala celkem statečně a rychle. Oklepal jsem se a rozhlédl se. Ocital jsem se někde na území, které jsem ještě nenavštívil, bylo pro mě cizí a já byl mírně zmatený. Moc jsem netušil, kudy běžel, ale byl jsem ještě na Galliree a to bylo dobře.
Stále jsem se ohlížel za sebe, jestli mne náhodou jedna nebo druhá nepronásledují. To bylo podlé. Opravdu podlé! Naštvaně jsem stále vrčel, protože bolest v zadní tlapě ustupovala pomalu. Ale ustupovala, lepšilo se to. Najednou jsem zjišťoval, k čemu vlastně ty parohy mám. Rána se hojila a krev už z ní netekla. Ale bolest jsem ještě cítil. Musel jsem se zastavit. Stále jsem se ohlížel, měl jsem z nich špatný pocit. Věděl jsem to celou dobu. Cítil jsem to, že s ní není něco v pořádku, opakoval jsem si stále dokola. Pak mi ale došlo - co když ona v tom byla nevinně? Těžko. Znala její jméno! Musela ji znát a měly to v plánu. Hm, jak vychytralé... co by v dnešní době ty hladové vlčice neudělaly, aby nesbalily nějakého fešáka, s humorem jsem se nad tím uchechtl a raději se ale ještě ohlédl. Přeci jen, byly dvě. Lia, zopakoval jsem si v hlavě její jméno, abych věděl, na koho si mám případně dát pozor.
Noha se mi už relativně zahojila, ale nepatrná jizva na ní zůstala. Snažil jsem se nevnímat tolik bolest a pokračoval jsem raději dál, abych byl od těch dvou psychopatek co nejdál a hlavně, co nejrychleji.

>>> Náhorní plošina

19

Na mou informaci ohledně toho, že vlci nemusí být nutně jen zábavní, ale mohou mít i jiné přednosti, dodala, že záleží, co beru pod pojmem zábava. Trochu jsem nepochopil, jak to myslela, asi mi docházelo, na co narážela, ale zábava je přeci jen jedna, no ne? Ano, každý může mít trochu odlišný smysl pro humor, ale i tak, jen jsem nechal toto téma otevřené s "pokrčenými" rameny a dodal jen: "hm."
V tom jsem ucítil znovu ten příjemný pach, kterým Ashe získala moje srdce. Nemohl jsem si pomoci, ale stále mi nešlo do hlavy, jak to bylo možné, když tu už tak dlouho nebyla. A Rowena přeci nemohla vonět stejně, každý máme jiný, o trochu odlišný pach přeci! Nechápal jsem to.
Když jsem se zeptal, kde se Rowena narodila, řekla, že kousek od Smrti, tedy Jedlového pásu. "Zajímavé," dodal jsem, ta místa jsem znal, i Sněžné hory. "Takže jsi členkou jejich smečky?" Zajímalo mě to, jestli je tam tedy nějaká zajímavá, pro mě i nová smečka. Do smečky jsem upřímně teď nechtěl, nicméně tuhle informaci jsem chtěl znát.
Po tom, co se Rowena rozeběhla a chtěla si dát závod, jsem ji předběhl a vyhrál. Křikla jen, že jsem moc rychlý a čekala, tak jsem se rozešel trochu udýchaný zpátky. Asi jsem tu její hru nepochopil, no pyšně jsem se producíroval až k ní. "Měla bys víc trénovat," dodal jsem s úšklebkem a rozeběhl se tedy k ní. V tom jsem najednou ucítil příšerné píchnutí v zadní noze, kam se mi zakousla nějaká cizí vlčice! Zavrčel jsem, ale došlo mi, že bych se měl nejdříve chránit. Pomocí magie země jsem ihned zpoza sněhu vyvolal kořeny vrb, které tu byly propletené. Ty spoutaly Roweniny tlapy k zemi a stejně tak i vlčice, co mě napadla. Naštvaně jsem se ohnal a zadní tlapou ji sekl přes obličej. "Pusť mě, ty mrcho!" Musel jsem jednat rychle. Uvědomoval jsem si, jaké magie vlastním a měl jsem je dost dobře natrénované. Magie příkazu mi teď přišla vhod, když jsem přikázal vlčici mne pustit. Obě byly "spoutané" k zemi, já jsem se chytře vyvlíkl a zářivé paroží najednou přenášelo svit do mé zadní nohy, která se poměrně rychle začínala uzdravovat.
Měl jsem tím pádem příležitost na útěk, neváhal jsem ani minutu a rozeběhl se pryč, abych měl náskok, ačkoli jsem byl kvůli zranění dost pomalý a mírně unavený. Ale hojilo se to a já měl velkou šanci. Co to sakra bylo za psychopatky?! Tušil jsem to od první chvíle!

>>> Údolí morény

Loterie

Po dlouhé procházce jsem zjistil, že nevím, kde jsem. Mohlo to všem být jasné, vyjadřoval jsem to svým vyděšeným pohledem. Rozhlížel jsem se, sem a tam, zda-li už nějakou povědomost o tomto místě mám. Byl jsem si však jistý, že jsem tu poprvé, nicméně dostat se odtud nebude tak snadné. Tu se přede mnou objevila postava, vypadala jako malé vlče zamlada. Ukázalo se, že se nejedná o vlka, k mému neštěstí to nebyla ani srnka.
Zmateně jsem zamrkal a soustředil se, kdo přede mnou tu objeví se. Byla to liška, krásná a zrzavá, v mé hlavě proběhla hned jen jedna důležitá myšlenka - snad není hladová. Vypadala mile a přátelsky, třeba mi jen chtěla pomoci, kdo ví, anebo tu za chvíli v krvi budu ležet a mé rány se nezahojí. I když se mi nezdálo obojí, promluvil jsem: "zdravím, nerad ruším, ale pomůžeš mi? Chci odtud pryč," snad neušil jsem tímto na sebe bič. Liška se jen usmála a mrskla dlouhým ocasem, já usmál jsem se a řekl důrazem: "máte to tu moc hezké," i když na mě celkem těsné.
A tak jsem stál a čekal, jestli mě odtud vyvede, anebo co mi vlastně ta liška, která na mě hladově koukala, provede. Nejistě jsem přešlápl a tiše polkl, najednou jsem si řekl - nezačíná tu být horko? Kdo ví, co to mohlo znamenat, já už jsem se chtěl jídlem ládovat, ale ne před očima lišky, která hlad měla taky, měl jsem raději čerstvé ptáky.

// Bože, ten poslední rým... :D No nic, básník ze mě nebude, ale zkusila jsem to.

18

Pro jednou jsem se snažil být nevyzpytatelně galantní i já a nabídl jsem vlčici, jestli nechce zahřát. Ani jsem nečekal na odpověď a ohřál okolní vzduch a musím říct, že se mi to asi povedlo, i když zprvu chtěla odmítnout, poté byla dle mého pohledu vděčná. "Nemáš vůbec za co, co bych pro vlčici, jako si ty, neudělal, že," dodal jsem s úsměvem a mrskl ocasem.
Když jsem si začal uvědomovat, že tenhle styl "hry" na mě vlastně vůbec není, Rowena dodala, že je to škoda, protože na opatrnosti není nic zábavného. Chvilku jsem nad tím přemýšlel, nicméně poté jsem souhlasně přikývl. "Vlci nemusí být jen zábavní," dodal jsem svou myšlenku. "Já sice nejsem tolik zábavný, ale dokáži být pozorný, milý a empatický. A to zase ti zábavní vlci moc neumí," objasnil jsem svůj pohled na věc. Mohlo by se to zdát jako něco nevídaného v této době, kdy vlk chce vlčici jen pro stvoření potomků anebo na to si užít, ale už nechce mít po boku někoho, s kým stráví zbytek života a bude ho brát jako svou druhou polovinu. Asi jsem byl ještě staromódní, nicméně trval jsem si na svém.
Po chvilce Rowena popoběhla opodál, na což jsem nijak nereagoval, ať dělá, co je jí příjemné. Jen jsem se usmál. Dodala, že se tu narodila, čemuž jsem se celkem podivil. Musí tu být spousta vlků, kteří mají potomky, zajímavé. "Hezky, a kde?" Řekl bych, že jsem sever dost dobře znal, ale v jižní části Gallirei jsem nebyl tak znalý, nicméně zajímalo mě to.
V tom se najednou vlčice usmála a dodala jen, že ji nechytím. A rozeběhla se pryč. Moc jsem netušil, co má v úmyslu a nebyl jsem tenhle "typ", co by se popostrkoval a náhaněl s vlčicemi, ale momentálně jsem se neměl jak jinak zabavit. Ačkoli jsem na tohle byl relativně starý, rozeběhl jsem se tedy za ní s úšklebkem typu "jako kdybys mi dokázala utéct" a snažil se vyhýbat bystře stromům. K mému překvapení nebyla Rowena tak rychlá, neboť i přes chvilkové přemýšlení před vyběhnutím jsem ji relativně rychle dohnal. "Jako nic!" Hrdě a se smíchem jsem na její úrovni zrychlil a nyní byl já v té pozici, kdy ona měla dohnat mě. "Tak zaber ty šneku!" Křikl jsem na ní a chytře měnil směr.

17

"To máš pravdu, s tím musím souhlasit. Je nevyzpytatelná," řekl jsem svůj názor a sledoval ji. Měla celkem huňatý kožich, ale stejně jsem chtěl být pravý gentleman, proto jsem se na ni usmál s otázkou: "chceš zahřát?" Ani jsem moc nečekal na odpověď a teplý vzduch, který proudil kolem mě, jsem rozprostřel i k ní. Sníh sice ihned neroztával, ale bylo mi příjemně. Vzduch nebyl příliš teplý, jen o pár stupňů, aby to pak nebyl tak velký teplotní rozdíl.
Tak rychle, jak jsem její hru začal hrát a celkem se mi ten nápad zamlouval, mě to i přecházelo, protože když jsem si zpětně řekl to, co jsem řekl Roweně, nebylo mi z toho příjemně. Na její odpověď jsem se tedy jen usmál a nějak ani nevěděl, co na to říct. "Budu opatrnější," zazubil jsem se a uvědomil si, že o vlčici vlastně nic nevím. Vůbec ji neznám, sice byla celkem milá, ale pořád mi na ní něco nehrálo. Můj vnitřní pocit, ne vždycky měl pravdu, nicméně málokdy se mýlil.
Vyrazili jsme kupředu, doprovázeni teplým vzduchem a já se snažil rozhlížet. Bylo všude ale celkem velké množství sněhu a bylo mi tak nějak jasné, že nebude vůbec snadné v této chvíli nějakou potravu najít. Všechna zvířata jsou jistě ukrytá, ale byl to dobrý způsob, jak se jít alespoň trochu projít. To stání na jednom místě mě unavovalo.
Vlčice se přede mnou nakrucovala, možná to byl její styl chůze, ale všiml jsem si toho, jak výrazně kroutí zadní částí těla. Nebyl jsem na tenhle typ, neměl jsem ty klasické vlčí potřeby, chtěl jsem spíše lásku, cit a něhu. Proto mi tohle ani nic neříkalo, jen ta její vůně vzhledem k tomu, jak moc mi připomínala mou starou lásku. "A jak dlouho tu jsi, na Galliree?" Zeptal jsem se, aby nestála řeč. "Upřímně, můžeme to tu obejít, ale s největší pravděpodobností nic nenajdeme. Jedině zkusit řeku a nějakou rybu, ale to je taky mizivá šance." Realita byla celkem krutá, ale kdo tu byl delší dobu, byl na to poměrně zvyklý.

16

Místo chvilky zamyšlení nad tím, proč jeleni shazují své paroží, což mi přišlo celkem zajímavé a celkem rozsáhlé téma na konverzaci, mi Rowena jen stroze řekla, že netuší. Zavrtěl jsem nad tím jen hlavou. "Pomohla mi k němu kámoška Smrt," zažertoval jsem, protože Smrt přeci nikomu nepomáhá. Ani jsem vlastně nevěděl, jestli mě ním obdařila Smrt, nebo život, ale vzhledem k tomu, že se mi k tomu vztahovala magie, byl to asi výtvor Smrti. Zpětně, když se nad tím tak zamyslím, je ta magie užitečná a nikomu prakticky neškodí, takže to bylo přes jazyk říci, ale je to tak.
Jakmile jsem se nad ní zamyslel s tím, že nedokážu uvěřit, jak mohl Život stvořit něco takového, jako je ona - v tom dobrém slova smyslu, oponovala, že takovou nádheru by Život zvládl jen těžko. Jako by o něm nechtěla moc slyšet, ale třeba mi to tak jen přišlo. "To je pravda," přitakal jsem a usmál se. Když se o mně omylem" otřela ocasem, měl jsem trochu husí kůži. Měla vůní jako Ashe a Ashe byla jediná, kdo se mě kdy dotkl. Proto mi to nebylo tolik příjemné, ale ta vůně byla opravdu moc návyková. "Hmmm, to je v pořádku. Řekl bych, že si se mnou můžeš dělat, co chceš, ale nechci znít troufale," dodal jsem. Hraní téhle hry mě celkem bavilo, ale chovat se takhle mi bylo celkem proti srsti. Měl jsem raději slušnější jednání s vlčicemi.
Nabídl jsem ji svou pomoc, se kterou relativně souhlasila. "Tak pojď, snad se poštěstí," vyzval jsem ji a vykročil pomalým krokem mezi vrby. Alespoň jsem se tu mohl trochu porozhlédnout, ale chtěl jsem, aby mne vedla spíše ona.

15

Vlčice mi řekla, že jeleni taktéž paroží shazují, tak proč já bych nemohl. To mě upřímně ani nenapadlo, vlastně jsem to ani úplně nevěděl, něco málo jsem si takového myslel, ale nebyl jsem si jistý. "Aha, a proč to dělají víš?" musel jsem se zeptat, třeba byla vlčice znalá a mě to zajímalo. "Ale to moje takhle úplně nefunguje... Mně už zůstane napořád," objasnil jsem a usmál se. A byl jsem za to rád, no viděli jste snad jiného vlka s parožím? Já taky ne. Takže mě každý pozná. Jen když nad tím tak uvažuji, úplně nevím, jestli je to dobře. Co už.
Musel jsem uznat, že stejně tak, jak měla vlčice příjemnou a mně povědomou vůni, tak měla i celkem příjemný hlas. Usmál jsem se, když tu mi došlo, že se mnou zvláštním způsobem koketuje? Nebyl jsem si jistý, třeba byla prostě jen milá. "Přesně tak, ale neboj, moc často se mi to nestává," omluvně jsem se usmál a mrskl ocasem. Přišlo mi, že se se mnou snaží hrát nějakou hru, na což jsem moc nebyl, ale dlouho jsem se tolik nenudil jako doteď. A ještě, že jsem ji potkal. Začal jsem tu hru hrát tedy taky.
Když jsem si ji prohlížel, začala se otáčet a zeptala se, jestli snad vidím něco, co se mi líbí. "Mmm," vydal jsem jen ze sebe, prohlížejíc každý její chlup. "Ano, vidím. Jak mohl Život stvořit něco tak..." nechal jsem větu otevřenou a oblízl si čenich.
Na mou otázku ohledně toho, jak je možné, že se tu toulá tak sama, odvětila, že má kamarádku nedaleko a chtěla nějakou potravu, ale zvěř je pryč. "Tak můžeme se tu porozhlédnout společně a třeba na něco narazíme, nějakého zmateného zajíce," nabídl jsem ji a zadní nohu protočil na špičce sem a tam.

14

Svoji špatnou fyzičku jsem prakticky hodil na bezbranné a za nic nemohoucí paroží, které mi rostlo na hlavě. Vlčice si ho všimla, musela by být slepá, kdyby ne, nicméně hned na to se nabídla, že mi ho bez problému urazí. "Hm, to by asi nebylo možné, jelikož mi roste z hlavy. Asi bych to nepřežil," dodal jsem, nicméně bylo mi jasné, že to je prakticky cizí vlčici úplně jedno. A že jsou mezi námi tací, kteří by právě kvůli tomu, že bych to nepřežil, to paroží chtěli urazit. Do vlčice jsem to ale netypoval.
Když jsem jí požádal o nějaké praktické určení, než-li jen název území, které by si odvodil asi i slepý, řekla mi, že už mi říkala, že jsme na jihu. "Aha, to jsem přeslechl tedy, omlouvám se," dodal jsem. Tudíž jsem měl šanci, že jsem byl Životu blízko, což bylo fajn. Měl bych se za ním stavit a požádat ho, aby mi zlepšil mou výdrž, vím, že je toho schopný a celkem by se mi to i hodilo, teď, když mám ty parohy, zamyslel jsem se.
Poté, co jsem se představil a objasnil vlčici situaci, o kterou se ani nezajímala, řekla mi, že to musí být asi osud. Možná měla pravdu, ale něco se mi na ní nezdálo. Přeměřil jsem ji nenápadně očima. "Těší mne, Roweno," řekl jsem a prohlédl si ji už viditelně. Vypadala celkem sympaticky, ale jak jsem již zmínil, něco mi na ní nesedělo. Možná jsem měl jen milnou představu o tom, jaká doopravdy je, ale přitom vypadala celkem mile. "A co to, že tu jsi a ještě sama?" Zeptal jsem se, neboť jsem tu nikoho neviděl, smečka tu poblíž nebyla a zároveň ani ona moc nevěděla, kde jsme, když neodhadla, jestli je Život daleko nebo blízko. Chtěl jsem taky zároveň navázat i trochu konverzaci, abychom tu jen nekoukali na sebe a mlčky sledovali jeden druhého.

loterie

"Aaaaa!" křičel jsem, když jsem propadával velkou, černou dírou a neměl absolutní tušení, kam se to právě dostávám. A najednou jsem dopadl, na měkkou zem, která byla naštěstí pokrytá mechem, proto dopad nebyl tolik bolestivý. Ačkoli jsem netušil, co se právě stalo a kde se nacházím, ucítil jsem známý, mně velmi příjemný a uklidňující pach, který jsem dlouho necítil. Ale to přece není možné, pomyslel jsem si. Ano, jako kdybych se vrátil do minulosti, ocital jsem se zpátky v Asgaaru, na hranicích, kam jsem poprvé vkročil s myšlenkou, že bych se rád stal členem smečky. Asgaar jsem velmi dobře znal, ale nyní jsem tam byl poprvé, proto jsem byl trošku zmatený.
Akorát jsem se hodlal zavýt, abych oznámil svou přítomnost, když v tom přiběhla vlčice. Ano, ten pach, který jsem popisoval výše, ten pocit klidu, jistoty a bezpečí, který jsem už dlouho nepociťoval jen proto, že ona už tu nebyla. Ashe, šedá vlčice s černými pruhy a šátkem kolem krku, ještě o chlup krásnější, než jsem si ji pamatoval. Ani se mi tomu nechtělo věřit, zároveň jsem však nechtěl z této vzpomínky z minulosti nikdy pryč. "Ahoj," pozdravila mne a já jen zíral na tu její dokonalost, která byla jako sesláním z nebe. Asi jsem musel vypadat jako idiot, když místo opětování pozdravu a projevu nějaké slušnosti k vlčici jsem jen bezmyšlenkovitě zíral a nemohl si pomoci. "Ahoj?" Ach ne, teď si bude myslet, že jsem úplný idiot, napadlo mě, proto jsem se rozhodl už nějak reagovat.

13

Jak jsem si to myslel, tak to i bylo. Vlčice mě musela mít za úplného idiota a ještě si dokonce myslela, že jsem nemocný. Asi měla nějaké důležité setkání, anebo pouze chtěla něco stihnout, a přitom nesměla být nemocná, neboť ji na tom záleželo. Trochu mě to pobavilo, takže jsem se zasmál, ale pak jsem ihned zvážněl, aby mi alespoň trochu věřila. "Nemocný nejsem, jen ještě nejsem tolik zvyklý běhat s tím parožím, je těžké a dává mi to zabrat," přiznal jsem se a opět se na tváři objevil úsměv.
Jakmile jsem se zmínil, že jsem se chtěl teleportovat k Životovi, vlčice mi ihned pověděla, že jsme ve Vrbovém lesíku, což mi mohlo dojít. Nicméně zajímaly mě podrobnosti, zrovna tohohle jsem si všiml, když jsou kolem nás hlavně vrby. "Aha, dobře. A jsme spíše na severu, nebo jihu? Dokázala by si říct?" Zeptal jsem se. To byl asi nejvíce orientační bod, který mi mohl pomoci, to, že jsem v lese plných vrb mi moc nedalo. Ale i tak jsem byl rád, že mi odpověděla.
Po chvilce mi došlo, že jsem se vůbec nepředstavil, ačkoli jsem to měl ze svého gentlemanského vychování ve zvyku. "Mimochodem, jsem Yeter. A omlouvám se, že budu možná nesmělý, ale... moc hezky voníš. Připomíná mi to vůni vlčice, kterou jsem bezedně miloval," přiznal jsem se, i když zrovna tohle jsem říkat nemusel. Kort cizí vlčici na potkání, ani jsem nevěděl, jak se jmenuje a znal jsem ji pár sekund. Ale co už, byl jsem hold takový, zdvořilý.
Mrskl jsem ocasem a doufal jsem, že se neurazí. Její pach byl opravdu příjemný, přišlo mi až nemožné, jak na chlup stejný je s tím pachem, kterým byla obdařena Ashe. Představil jsem si ji, bylo mi tak líto, že už tu nebyla, velmi mne to trápilo a tiše sžíralo uvnitř. Měl bych si najít nějaké rozptýlení, řekl jsem si pro sebe. Ještě chvíli se budu myšlenkami vracet k Ashe a k tomu, jak moc mi chybí a brzy se z toho zblázním. Úplně.

12
//Až teď jsem si všimla těch magií, co u Row máš :D To bude funny.

Byl jsem vděčný, že jsem prakticky ihned v lesíku narazil na dalšího vlka, tedy vlastně vlčici a nebádal jsem tu sám delší dobu, abych zjistil, kde vlastně jsem. Snažil jsem se ji dohnat, viděl jsem stále jen její velký ocas, ale zároveň relativně drobnou postavu, i když dost chlupatou. Naštěstí mne zaslechla a zastavila se, asi byla tulákem delší dobu, neboť jsem hned vycítil trochu nejistoty a strachu z napadení. Nechal jsem si tedy raději odstup, možná i má paroží nemusela budit hned dobrý dojem. Ale to už byla věc každého, kdo je jak bral. Byl jsem prostě takový.
Vlčice se mě zeptala, co se děje. "Chv..-ilku," řekl jsem mezi vydýcháváním se. Měl bych začít víc trénovat a běhat, pomyslel jsem si, neboť mi teď bylo celkem trapně před vlčicí, která mě sledovala a já místo představení lapal po dechu. Zase jsem ale mohl říct, že za ní běžím přes půl Gallirei. "Promiň, že jsem tě takhle lapil, ale.." začal jsem, když mi došlo, že vlastně ani nevím, jak mám situaci popsat.
Zamyslel jsem se, když v tom najednou jsem ucítil něco zvláštního, až zvláštně příjemného. Cítil jsem podobnou vůni, co měla Ashe, jen výraznější. Vzpomněl jsem si na ni, proto jsem jen smutně sklonil hlavu a snažil se na to nemyslet. Byla to ta nejkrásnější vůně, kterou kdy kdo měl. Jak se mi zrovna teď mohla vybavit? Nechápavě jsem přemýšlel, když mi došlo, že jsem začal větu, ale nedokončil. Budu za blbce, zavrtěl jsem nad sebou hlavou. "Já.. chtěl jsem se teleportovat k Životu, ale.. asi se mi to nějak nepovedlo. A nevím, kde jsem. Zní to celkem vtipně a bláznivě, když to řeknu takhle nahlas," dodal jsem s úšklebkem. "Tak jsem se chtěl zeptat... kde to jsme?" Pro jistotu jsem se ještě rozhlédl, kdybych si náhodou vzpomněl a místo poznal, ale stejně bych to raději nepřiznal, už takhle vypadám dost jako idiot.v

<<< Asgaar (teleportační lístek)

11

tři! Otevřel jsem oči a rozhlédl se. Byl jsem znovu v lese, jen místo klasických, velkých a mohutných stromů mě obklopovaly vrby. Hm, řekl jsem si pro sebe. Měl bych asi více trénovat, tohle se mi úplně... nepovedlo, zavrtěl jsem hlavou a sedl si. Musel jsem se trochu z toho teleportu vzpamatovat, nebyl jsem na to zvyklý a přeci jen, přemístit se přes poměrně značnou část územích dalo zabrat. Jak fyzicky, tak psychicky.
Lehl jsem si a natáhl tlapy před sebe. Musel jsem si chviličku odpočinout a zároveň se protáhnout, proto jsem se po chvilce zdvihl a rozhodl se se tu podívat. Zaprvé, jestli tu někdo není a zadruhé, kde to vlastně jsem.
Vydal jsem se tedy kupředu, pomalým tempem, spíše se rozhlížejíc kolem sebe. Nikoho jsem zatím neviděl, proto jsem zkusil starou dobrou metodu. "Haló, je tu někdo?" Zakřičel jsem, nicméně došlo mi, že mohu znovu využít magie a zjistit, jestli tu nejsou nějaké pachy. Sklonil jsem tedy čenich k zemi a pomocí magie větru si k němu dotáhl všechny pachy, co tu byly Nasál jsem je a ucítil dva výrazné. Super. Jen jsem neodhadl, jestli jsou na území, nebo ne, byly sice výrazné, ale trochu vzdálené. Pokračoval jsem tedy v cestě.
Teplý vzduch kolem mě mne příjemně ohříval a zároveň místy nutil sníh ztratit se ze své podoby a přeměnit na vodu. Což mi nevadilo, alespoň mi nebyla taková zima. A v lese to bylo příjemnější. Mezi stromy jsem najednou zahlédl postavu. Tmavá, pravděpodobně vlčice se mihla tak rychle, že jsem ani nestihl zareagovat oslovením. Rozklusal jsem se tedy jejím směrem.
"Hej, hej!" Křikl jsem s trochou výdechu, protože jsem už nemohl dál běžet. "Prosím, počkej," dodal jsem, když už jsem byl celkem blízko.

10

Byl jsem rád, že jsem pochopil, proč byl Tesai tolik vyděšený, protože představa, že se tu začne šířit informace o tom, jak jsem měl nějaký tajný vztah s Elisou mě opravdu děsila. Navíc, asi bych se tu už nemohl ukázat, asi určitě. Hlavně bych asi ani nechtěl, Arcanuse mám rád a tohle bych mu prostě udělat nemohl, i když jsme všichni věděli, že to nebyla pravda. Proto jsem byl rád, že jsem věci uvedl na pravou míru.
Vzpomněl jsem si, že jsem ještě chtěl předtím, než se na delší dobu usadím, navštívit Života. Trochu jsem si to neuvědomil, když jsem si to zamířil rovnou sem. A cítil jsem, že Arcanus je sice tady, ale asi zrovna neměl čas, když se tu nemohl objevit. Proto jsem měl teď vlastně ještě příležitost, ačkoli to bylo vůči Tesaiovi trošku neslušné, ale chystal jsem se mu omluvit.
"Jsem si vzpomněl," začal jsem, načež jsem si to v hlavě sesumírovával tak, aby to dávalo smysl a nevypadal jsem, jako když couvám z nějakých rozhodnutí. "Chtěl jsem ještě navštívit Života a Arcanus zatím nemá čas, přijdu tedy později. Ale chtěl bych ti, Tesaii, poděkovat, že si se tu ukázal a mohli jsme se pobavit." Mrskl jsem ocasem a olízl si svůj hnědý čenich. Podíval jsem se mu do očí a dodal: "tak zatím, zase někdy, určitě se tu ještě objevím," s posledním slovem jsem se rozešel pryč a přemýšlel.
Polil mě studený pot a já se začal mírně třást. Trochu mě to už štvalo, ale cítil jsem se o trošku lépe, než když mi to začalo. Po pár vteřinách mi bylo zase obrovské horko. Není to tak dávno, co jsem získal možnost se teleportovat. Hmm, mohl bych toho využít, napadlo mě. Ačkoli jsem netušil, jak to funguje, chtěl jsem to zkusit. Stačí se jistě jen soustředit a představit si to místo, kam bych se chtěl dostat. Život. Ale co když se to nepovede? Snad ano, pokračoval jsem v myšlenkách a za posledním stromem na území se zastavil. Tak na tři. Jedna... dva...

>>> Vrbový lesík (teleportační lístek)