Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Situace směřovala přesně tím směrem, kterým jsem nechtěl. Musel jsem se bránit, ale zároveň jsem nechtěl nikomu ublížit.
Pravděpodobně díky magii, kterou jsem vlastnil, jsem až tolik ze začátku necítil, že po doskoku vlčete mne nějak bolí na zátylku. Netušil jsem, že mi roztrhl kůži, zjistil jsem to až poté, co jsem na něm viděl krev. Rána mi sice krvácela, ale v tu chvíli se mi rozzářilo paroží a magie začala dělat své. Pomalu jsem se uzdravoval, nicméně bolest jsem cítil. Vlče bylo sice už trochu větší, ale že bude mít takovou kuráž, to jsem opravdu nečekal. Trochu jsem doufal, že Gee mi pomůže celou situaci trochu uklidnit a nasměrovat správným směrem, ale zatím se do toho nijak nezapojovala.
Druhý vlk, který absolutně neváhal a byl zřejmě stejně tak nevychovaný, jako mládežník, u kterého se to ale dalo předpokládat, do mě stále hučel nějaká slova, která jsem ani nestíhal vnímat. Chtěl jsem situaci uklidnit, neměl jsem rád tyhle zbytečné nepokoje a zranění, která jsou úplně bezpředmětná. Začínal se ve mně hromadit vztek a adrenalin, už jsem toho začínal mít dost. Věděl jsem, že jsem na území smečky a relativně daleko od hranic, ale bylo to pro záchranu lesa. Ne proto, že jsem nedbale vlezl na cizí území.
V tom se mi najednou do paroží omotaly nějaké kořeny a strhly se k zemi. Rána, kterou jsem dostal, mě donutila rychle jednat. Měl jsem v záloze dost magií, které jsem naštěstí dost pečlivě trénoval. Začal jsem svou speciální magií, díky které jsem se zaměřil na mladého jako první. Zasoustředil jsem se a donutil jsem ho se cítit spokojeně a klidně, tak, aby neměl důvod dál pokračovat v boji. Přidal jsem mu ještě trošku únavy, kdyby náhodou chtěl pokračovat v potyčce. To ho na chvilku zastaví, řekl jsem si. Stejně tak jsem rovnou tuto speciální magii použil na druhého vlka, chtěl jsem, aby necítil žádnou bolest a aby se cítil spokojeně, klidně a šťastně. Měl jsem už toho dost, chtěl jsem, abychom si to všichni vysvětlili a přeskočili tuhle šaškárnu. Netušil jsem, že je vlk zraněný, ale i tak bolest necítil. Bylo mi jasné, že jsem ho musel parožím minimálně škrábnout. Trochu jsem do toho zamíchal vyloženě magii příkazu, takže si oba vlci na místě sedli. A zároveň s tím byli v pohodě, protože speciální magie je přiměla být šťastný.
Když už se to celé uklidnilo, zavrtěl jsem nad nimi hlavu. "Trochu rozumu, než začnete takhle jednat, oba. Jsem bývalý člen, snažil jsem se najít Arcanuse, abych zjistil, jak se smečka má, když v tom jsem potkal Gee a les začal hořet. Oba jsme proto neváhali a chtěli tu katastrofu zastavit. Jenže záhadným způsobem se oheň ztratil a les je, jak byl. Nemám s tím co dočinění, Gee to může potvrdit. Takže tyhle vaše vlčecí šarvátky byly úplně zbytečný. Už bych dávno odešel, kdybyste si tu oba nehráli na hrdiny a v klidu mě nechali odejít."
Jakmile jsem domluvil, zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Doufal jsem, že se situace uklidní a vlci taky a konečně tu bude prostor k diskuzi. Tohle přehnané a nelogické jednání opravdu nebylo na mě.

//Počkám ještě na Gee :)

Přiběhli jsme k ohnisku, které způsobovalo, že celý les byl v plamenech. Museli jsme jednat, a to hned, tohle byla situace, ve které není času na zbyt. Koutkem oka jsem sledoval Gee, která šla po mém boku. V tom jsem si najednou všiml, že strůjcem ohně v lese je vlčice, kterou jsem chtěl původně taktéž navštívit. Lilac, kterou jsem našel jako ztracené vlče a přivedl ji do smečky, stála proti druhému vlkovi, se kterým evidentně něco řešila. Raději jsem se do toho nemotal, oslovil jsem ji, ale byla v takové euforii, že to asi neslyšela.
"Raději jim do toho nebudeme zasahovat, ale ten oheň bychom měl-" nedořekl jsem, když v tom najednou zmizel. Nechápavě jsem se rozhlížel, protože hořel skoro celý les a já doufal, že to zmizí, ale že by opravdu zmizel? Vždyť to byl oheň! "Co to?" Stále mi to nedocházelo. Pak jsem si uvědomil, že existuje magie iluzí, kterou asi Lilac vládla. "Iluze," řekl jsem si pro sebe a podíval se na Gee.
V tom jsem najednou zaslechl nějaký hlásek. Nestihl jsem se ani otočit, když v tom najednou na mě přistálo něco, co bylo celkem těžké, ale ne zas tolik jako dospělý vlk. Nějaké vlče. Myslel si, že jsem já byl ten, co to zapálil. Gee mě bránila, ale já jsem jen klidně ulehl a nechal se svalit na záda. "Já ne, nevládnu touto magií," řekl jsem mu s klidem. "Panejo. Arcanus musí být pyšný, že má ve smečce takového obranáře! Jsi fakt odvážný," řekl jsem k němu. Bylo to roztomilé, sice jsem se celkem lekl, ale na druhou stranu jsem si cenil jeho odvahy. Snažil jsem se to vyřešit s klidem, když tu jsem, ve chvíli, kdy jsem se zdvihal, zacítil, jak se ke mně blíží někdo další. Proboha, co se to... v tom se ozvalo pár urážek, což už se mi tolik nelíbilo. Vlk s vyceněnými zuby, který se po mně ohnal, už byl dospělý. Takže by měl mít už trochu rozum. Neváhal jsem tedy ani vteřinu a využil prvně svého paroží. Sklonil jsem hlavu a vrazil parožím do vlka. Nechtěl jsem mu moc ublížit, ačkoli hned někoho urážet není vhodné, ale musel vědět, že by měl nejdřív znát situaci, než začně přehnaně jednat.
Paroží bylo pevné a muselo ho to minimálně dost zabolet, já to pocítil trochu taky. Pro jistotu jsem využil magii země, která přivázala kořenem vlkovi nohu k zemi. "Tak, teď se uklidni a můžeme se bavit. Není vhodné hned někoho urážet, když ho neznáš," zavrtěl jsem nad ním hlavou. "A málem si zranil i malého." Vlče bylo naštěstí v pohodě. Neměl jsem rád tyhle nesrovnalosti.

Nedalo se přehlédnout, že společně s Gee cestuje zajímavý opeřenec, na kterého jsem se samozřejmě musel zeptat. Odlétl na nedaleký strom a ťukal do něj zobákem, když jsme se o něm začali bavit. Gee mi prozradila, že je to strakapoud. Zaujatě jsem ho sledoval. Nikdy jsem předtím takového opeřence neviděl. "Tak to je super! To je úžasné, ještě jsem nic takového neviděl," dodal jsem s opravdu překvapeným výrazem a zavrtěl ocasem. Onen strakapoud se ozval, že spíše Gee ho otravuje, proto jsem na to reagoval zasmáním. Musí to být fajn mít někoho, kdo cestuje stále po mém boku, ale zase bylo pochopitelné, že si lezli i na nervy.
Moje nadšení však vymizelo ve chvíli, kdy jsme se začali bavit o Elise. Pro Gee to byla nová informace, což mě celkem překvapilo, nicméně i tak to bylo smutné. "Je to strašné," dodal jsem ještě jednou. Arcanuse mi bylo upřímně líto, ale tak trochu jsem věděl a chápal, v jaké situaci se nachází. Ačkoli já jsem nebyl alfou smečky.
Ve stejný moment jsme zacítili zápach kouře. Rozhlédl jsem se a všiml si nedalekého kouře. "Probo-" nestihl jsem ani doříct, když Gee pohotově dodala, že se něco děje. Bylo mi to hned jasné, proto jsem neváhal ani sekundu a rozeběhl se za ní.
Snažili jsme se následovat kouř a oheň, čili ohnisko, když v tom jsem spatřil vlčici nedaleko. "Lilac?" Vydal jsem jen ze sebe a nemohl tomu uvěřit.

Byl jsem rád, že za mnou přišla Gee a ne někdo úplně cizí, komu bych musel vysvětlovat to, proč jsem tady a že jsem už byl členem smečky a tak dále. Usmál jsem se na ni, když mi odpověděla, že jsou na území Arc nebo Etney, tak jsem byl rád, že jsem tu nebyl zbytečně.
"Super, tak děkuji, snad dorazí. Etneye bych moc rád viděl," řekl jsem a mrskl ocasem. "Aha, koukám, že máš nového malého kamaráda, kdopal to je?" Sjel jsem pohledem na zajímavého opeřence, který ji následoval.
Jakmile jsem se zmínil o Elise, vypadala celkem překvapeně. "Eh, no... Povídal jsem si s Tesaiem a ten říkal, že Elisa.. No... Že je Arc už sám," sklonil jsem zrak do země a doufal, že to z toho pochopí. Bylo to blbé, že se to dozvidala zrovna ode mě. Ale zajímavé, že to nevěděla. Třeba to ale nebyla pravda, to by byla ta lepší možnost. Proč by mi ale Tesai lhal?

//Pardon za chyby, psáno na mobilu.

4. Libovolná magie od Života bez hvězd - poprosím oheň
7. Doplnění všech vlastností na maximum vrozených - daruji vlčici Tati

Děkuji

29

A opět jsem čekal. To věčné čekání mi nevadilo, ale nebavilo mě. Jeden aby pořád na něco čekal... Ale co už. Doufal jsem, že přijde někdo, na koho čekám, abych nemusel vysvětlovat, co tu dělám a ptát se, jestli tu můžu vůbec čekat.
Dlouhou chvíli jsem si krátil tím, že jsem otiskl tlapku do sněhu a zkoušel, jestli i druhá přední tlapka je stejně velká. A byla. Kupodivu. Opravdu jsem se nudil
Raději jsem to otestoval i u zadních tlap, jestli jsou stejně velké, pro jisotu, abych mohl v klidu spát.
Naštěstí, když jsem poměřil velikost všech tlap a zjistil, že jsou opravdu stejné, jsem ucítil vlčici. Její pach mi byl povědomý, jako kdyby už tu členkou byla v době, když jsem byl členem já. Jen jsem si ji podle pachu nemohl vybavit.
Když přišla blíže, poznal jsem ji. "Jé, Gee, ahoj!" radostně jsem zavrtěl ocasem a usmíval se. Konečně známá tvář! Ty dvě psychopatky mě celkem dost rozhodily. "Popravdě ano, čekám na Arcanuse, nebo Etneye anebo Lilac. Rád bych zjistil, jak se jim daří a jak se daří smečce. Ale asi dobře, když v ní stále jsi členkou," usmál jsem se a olízl si čenich. "Jak se jinak máš? Co je nového u tebe? Slyšel jsem, co se stalo s Elisou... Je to strašné." Ačkoli jsem nechtěl, trochu jsem zvážněl téma a přestal se tolik usmívat. Třeba mi k tomu Gee řekne víc, Tesai přeci jen nebyl tak výřečný, ale pomohl mi s informací.

28

<<< Šakalí pahorkatina

Už jsem se blížil. Cítil jsem i vůni lesa, která mi byla tak příjemná, ale zároveň ve mně vyvolávala smutek. Smutek proto, protože jsem ji měl spojenou s tou překrásnou vůní a pachem Ashe. Už jsem se ale přes to dostal, proto jsem nad tím raději tolik nepřemýšlel, abych zase nepodlehl svým negativním emocím a nemusel se tu sbírat z těch tisíce kousků, na které mě to vždycky rozpadalo.
Pomalu jsem se ocital na hranicích. Zpomaloval jsem chůzi, abych na sebe co nejdříve upozornil ještě před tím, než budu muset svůj příchod ohlásit zavytím. Nedělal jsem to nejraději, přišlo mi to moc upoutávající pozornost. Proto jsem chtěl zkusit nejdříve to, že zpomalím a na hranicích budu delší dobu. Doufal jsem, že mě tu někdo zaregistruje, ale teď už by to mohl být Arcanus. Tesai byl fajn, ale za ním jsem přeci jen nepřišel. I když to, že jsem ho potkal místo Arcanuse, mi velmi pomohlo a byl jsem za to moc rád. Teď jsem ale potřeboval mluvit s ním. Anebo s Etneyem, v tom lepším případě. A v tom nejlepším s Lilac, ale kdo ví, jestli vůbec ještě je členkou smečky.
Přiblížil jsem se a na hranicích jsem poslušně zastavil. Na chvilku jsem si sedl, abych si odpočinul, přeci jen jsem za sebou měl kousek cesty, i když jsem byl najezený a odpočatý. Když se tu delší dobu nikdo neukazoval, splnil jsem povinnost, která mi náležela jakožto návštěvníkovi smečky a z plna hrdla jsem zavyl. Ohlásil jsem se tak, a proto mi nezbývalo už nic jiné, než jen čekat, než se tu někdo objeví. Byla to taková malá loterie, na kterou jsem se těšil.

27

<<< Medvědí jezero

Pokračoval jsem už klidnou chůzí kupředu. Nohu jsem měl celkem zahojenou, měl jsem radost, že jsem získal právě takovou magii. Možná to s sebou neslo následky typu že jsem byl odlišný od ostatních, vzhledem k mému paroží, ale byl jsem za to rád.
Směřoval jsem svou cestu do Asgaaru. Na jednu stranu jsem se těšil, na druhou jsem měl strach. Sice už jsem tam jednou byl, ale teď už jsem byl trochu v obraze a věděl jsem, co se tam stalo, proto jsem měl i trochu strach. Arcanus se na mě i mohl zlobit, že jsem smečku bezdůvodně a bez ohlášení opustil, ale nebylo to tak jednoduché. Věděl jsem, že je chápavý vlk, proto jsem z tohohle až tolik strach neměl. Ale spíše z toho, jak zareaguje Etney a Lilac, jestli se s nimi tedy setkám. Něco mi říkalo, že Etney bude na mě naštvaný, ale zároveň bude rád, že mě vidí. Jen, aby byl zase trochu důležitý, to bude přehrávat a dělat, že jsem ho opustil. Anebo si mě třeba za tu dobu ani nebude tolik pamatovat... kort teď, s tím parožím. A Lilac? Ta mě jistě uvidí ráda, ale kdo ví, třeba na tom bude stejně jako Etney a pamatovat si mě taky nebude. Nesmím takhle přemýšlet, utvářím si situace, co se ještě nestaly a z toho mám strach. Prostě tam půjdu a uvidím. Odhodlaně jsem přidal do kroku a doufal, že to dopadne tak nejlépe, jak jen to půjde.
Sníh mi celkem komplikoval cestu, ale já už jsem byl skoro v lese. Minimálně jsem ho už viděl, proto jsem se s ním ani tolik neobtěžoval. Pahorkatina, kterou jsem přecházel, byla trochu obtížná, hlavně v tomto počasí. I když už se celkem počasí zlepšilo, stejně to tu bylo o tlamu. Musel jsem být opatrný.

>>> Asgaar

26

Na břehu jsem trochu zpomalil, abych náhodou do jezera nespadl a nevykoupal se. Měl jsem plnou tlamu slin, když jsem cítil tu chuť čerstvé ryby. Byl jsem na sebe hrdý, sice jsem si musel pomoci magiemi, ale lepší než zemřít na hlad. A tahle ryba byla celkem velká, takže jsem počítal s tím, že se i dostatečně najím.
Radostně jsem doskočil na souš, kde jsem ještě odběhl o pár metrů, ihned jsem zalehl a rybu prokousl tak, aby sebou už nemrskala. Ta lahodná chuť, která se mi rozpustila na jazyku, mi byla tak příjemná. Hltal jsem, i když jsem se snažil jíst pomalu, ale měl jsem obrovský hlad. Sem tam jsem se ohlédl, ale spíše jsem se soustředil, abych rybu měl pro sebe a snědl ji co možná nejpomaleji s myšlenkou, že tak se nejvíce nasytím.
Když už z ryby nic moc nezbylo, neboť jsem valnou většinu rozkousal, rozhodl jsem se, že se vydám znovu do Asgaaru. Chtěl jsem zkusit znovu štěstí a najít Etneye, nebo Lilac, přinejlepším, kdyby na mě měl Arcanus konečně čas, prohodit i pár slov s ním. Cítil jsem se o mnoho lépe, žaludek jsem sice neměl plný, ale z ryby jsem dostal přesně to, co jsem potřeboval. Olízl jsem si ještě naposledy čenich, zamlaskal a vydal se směrem k Asgaaru. Měl jsem štěstí, že jsem byl celkem blízko a nemusel jsem tolik běžet, hned po jídle to totiž moc neprospívalo mému žaludku.

>>> Šakalí pahorkatina

25

Pomalu jsem své těžké tělo odlepil od země, která byla díky mé magii ještě trochu vyhřátá. Protáhl jsem se ještě jednou, abych trochu připravil svaly na to, že budou nyní dost potřeba. Rozhlédl jsem se po území. K mému štěstí jsem tu byl stále sám, proto jsem se jen radostně ušklíbl a vydal se k jezeru. Všiml jsem si, že ačkoli byl mráz a nízké teploty, vyšlo i slunce, které celkem příjemně hřálo do kožichu. Věděl jsem, že na březích jezer bývá led nejtenčí, nicméně nechtěl jsem to zkoušet svou váhou a vykoupat se v ledové vodě. To by mi asi moc neprospělo, vzhledem k tomu, že jsem poslední dny udržoval svou okolní teplotu o krapet vyšší.
Vydal jsem se tedy ke břehu jezera a snažil se stále být v pozoru, kdyby se tu objevila konkurence. Protáhl jsem naposledy přední tlapy a mysl jsem začal soustředit na vodu. Došlo mi, že u břehu ale žádné ryby nebudou a musím se vydat dál od kraje. Opatrně jsem tedy našlápl na led, který byl celkem pevný, ale neměl jsem dobrý pocit. Vyšší rychlostí jsem se tedy vydal přibližně několik desítek metrů do středu jezera a zastavil se. Tady to bude dobré, pomyslel jsem si a pomocí magie vzduchu jsem oteplil "kolečko" nad zmrzlou vodou, která začínala roztávat. Radostně jsem se zavrtěl, když jsem uviděl hladinu jezera a pod ní pár ryb, které zmateně kroužily sem a tam. K tomu už mi ale pomohla magie vody, která se zformulovala na kouli, ve které se jedna z ryb, ta největší, uvěznila a vyletěla nad led. Zamlaskal jsem, čapl rybu do tlamy, když se voda rozprskla a utíkal s ní pryč z jezera.

24

Se zavřenýma očima jsem ještě chvilku vnímal okolí, kdyby náhodou hrozilo nějaké nebezpečí. Pak mě ještě napadlo, že bych z posledních sil si mohl vytvořit jakýsi úkryt, kterým bych se případně ochránil, kdyby mě ty dvě dohnaly. Ale v tom, jak jsem si to začal představovat, jsem usnul.
Na místě, na kterém jsem se nacházel, nebyl nikdo jiný. Vypadalo zajímavě, byl jsem tam jediný vlk, ale společnost jsem přeci jen měl. Jelení. Ta zvířata mě doprovázela poslední dobou všude, což mi vůbec nevadilo a vlastně jsem za to byl rád, jen jsem jim chtěl trochu porozumět. Navíc, díky nim jsem se necítil už tak sám. Ačkoli jsem vypadal odlišně, protože jsem se jim dost podobal, byl jsem rád, že můžu někam zapadnout. Spatřil jsem siluetu jelena, která se vyjímala od ostatních. Vypadala nehmotně, jen tmavě modře obtahovala postavu a světle modře, až bíle, zářila. "Prosím, vyslyš mě!" Křikl jsem na něj. Nechtěl jsem být hrubý, ale asi jsem narušil jeho "bezpečnou zónu", protože silueta dvěma dlouhými skoky zmizela v dálce. "Počkej, chci ti jen poděkovat! Prosím!" Snažil jsem se, ale už mne nemohla slyšet.
V tom jsem se probral. Skoro jsem ani neotevřel oči a pro jistotu jsem se rozhlédl. K mému štěstí jsem tu byl stále sám, za což jsem byl rád. Cítil jsem se mnohem lépe, odpočatý a celkem připravený na to jít lovit, ať už to zvládnu jakkoli.

loterie

Nevím, jestli to byl znovu sen, ale mé neposedné tlapky opět někam vyrazily a mě nezbývalo jen čekat, kam se mezi těmi stromy propletu. Už jsem viděl, jak se ocitnu zase někde, kde bude nějaká zvědavá liška nebo něco podobného. Opatrně jsem se tedy rozhlížel, až jsem prošel kolem kmenů a ocitl se na louce, nebo možná paloučku, obehnanému stromy a prozatím zcela prázdnému. Unikala mi pointa - co tady mám dělat? Trochu jsem byl zmatený, naštěstí, nebo možná bohužel jsem zjistil, že tu tak sám nejsem. Místo zrzavé a zvědavé lišky jsem spatřil malého hlodavce, nebo co to bylo, který si to štrádoval plnou rychlostí ke mně. Evidentně měl potřebu mi něco sdělit, no já byl spíše trochu vyděšený, protože jsem popravdě netušil, co od něj mohu čekat. "Taky tě zdravím," řekl jsem, když si sedl přímo přede mnou a civěl na mě beze pohnutí a beze slov. V tom se najednou z hlíny, která byla nakupená na pár místech a čehož jsem si předtím nevšiml, vynořilo ještě pár na chlup stejných hlav. "Vida, vás je tu víc," řekl jsem s úsměvem a prohlížel si je, chtěl jsem působit přátelsky, pro jistotu. Udiveně jsme na sebe nějakou chvilku zírali, já spíše proto, protože jsem netušil, co od nich čekat. Tak jsem začal pomalu couvat, že je tedy nebudu rušit, ať už dělali co dělali. I by mi to vyšlo, kdybych já blbec se ohlédl i za sebe a všiml si, že jejich hlavy byly i za mnou. "Upřímně se omlouvám, promiňte," řekl jsem jim, když jsem o jednu z těch hlav zakopl. "Lásku a mír vám přeji, nenechte se rušit, zlatíčka," rozeběhl jsem se plnou rychlostí pryč, abych ještě něco nezbabral a raději se díval pod nohy, kdyby tam byla další hlava, splývající s pozadím země.

loterie

Pomalu jsem otevřel oči, když jsem si uvědomil, že jsem usnul v úkrytu. Podíval jsem se před sebe, abych se ujistil, že se mi to zdálo, ačkoli to byl sen celkem hezký. Příjemně jsem se protáhl a ocas smotal kolem těla, abych ještě chvilku mohl ležet. Přemýšlel jsem, jak je možné, že jsem měl tak reálný sen, jako kdybych se znovu setkal s Ashe. Potkat se s jedinou vlčicí, která mi utkvěla v paměti tou svou dokonalostí, přenádhernou vůní a pohledem, jaký žádná jiná neměla, bylo pro mě něco už nepopsatelného. Popravdě, cítil jsem se asi ještě více smutný, než před tím snem, který se mi zdál. Protože jsem si uvědomil, jak moc mi vlčice chybí a co všechno bych obětoval za to, abych věděl, jestli je v pořádku, kde je a hlavně, jestli je šťastná.
Pomalým krokem jsem se rozešel ven z úkrytu. Pach, který jsem ve snu měl tak čistý a krásný, jako kdyby byl přímo vedle mě, už byl pryč. Pouze jsem cítil to, že jsem dlouho neplaval a nesmočil kožich v nějaké vodě, ale ono takhle v zimě to moc nešlo. Proto jsem raději svůj stav teď nekomentoval, měl bych se dát do kupy a přestat přemýšlet nad Ashe, která je s největší pravděpodobností už dávno někde jinde, hlavně psychicky. Protože být uzavřený v myšlenkách a svázaný jen minulostí nebylo nic dobrého, nechtěl jsem se takhle odepsat. Pak jsem si tedy řekl - a dost, je čas zase žít a přejít to!

23

<<< Medvědí řeka

Pokračoval jsem podél řeky až k jezeru, které bylo opravdu nedaleko. To mi celkem hrálo do karet, dlouhou trasu už bych neušel, aniž bych si na delší dobu neodpočinul.
Nejprve jsem se co nejpečlivěji rozhlédl, abych případně zahlédl potencionální nebezpečí, anebo další kontakt. K mému štěstí tu na první pohled nikdo nebyl, ale kdo ví. Nebyl jsem si hned tak jistý. Zkontroloval jsem si ještě záda, jestli mě nepronásledují ty dvě, ale bylo to dobré. Nikdo za mnou nešel, naštěstí.
Poklidně jsem tedy došel až k jezeru, které vypadalo, že je zamrzlé. To jsem ale blbec, doufal jsem, že tu ulovím nějakou rybu, došlo mi. Vůbec jsem se nesoustředil na to, jaká je zima a že bude voda určitě zamrzlá. Ale co, vlastním pár magií, díky kterým si poradím, ale abych ještě měl štěstí na ryby, napadlo mě. Nicméně k tomu, abych mohl používat znovu magie, jsem se potřeboval trochu prospat a načerpat energii. Víceméně většinu jsem jí ztratil při boji, vlastně útěku a celkově, při cestě až sem. Přeci jen jsem byl poraněný a trochu zesláblý bez příjmu potravy.
Proto jsem se tedy rozhodl, že ještě před tím, než pomocí magií si zajistím nějakou potravu, se prospím. Snažil jsem se ještě porozhlédnout, aby tu opravdu nikdo nebyl, ale vypadalo to dobře a nadějně. Mohl jsem si v klidu vyhledat místo dost bezpečné na to, abych na něm na chvíli zavřel oči. Z poslední špetky energie jsem použil magii vzduchu k tomu, abych mírně ohřál zem a roztál tak i sníh a já mohl ulehnout prakticky do suchého. Ne, že by mi to nějak vadilo, ale chtěl jsem mít jistotu, že se dobře a kvalitně vyspím, abych nabral co nejvíce energie.