Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Packy se mi bořily do zmrzlého sněhu, který vydával onen křupavý zvuk, který se vám prostě nikdy neoposlouchá. Přimhouřil jsem oči, neboť sluneční paprsky se odrážely od sněhové krusty a byly silnější, než by jeden řekl. Pomalu jsem pokračoval v cestě, na kterou jsem se chtěl původně vydat až v létě, ale i tak jsem se vydal nyní. Popravdě, šlo jen o brouzdání po okolí, ale pro mě to mělo mnohem větší význam, neboť jsem se vydával na místa, která jsem navštívil ještě s Ashe, mou milovanou partnerkou. Posmutněle jsem sklonil hlavu k zemi a pohled zabořil do sněhu, který byl stále velmi ostrý. Přesto, že jsem si řekl, že budu silný a nebudu se k tomu vracet, se mi oči zalily slzami, které se draly ven. Přiznávám, že Ashe mi opravdu chyběla, nicméně byl čas jít o krok dál. Plán byl takový, že se půjdu projít a rozhodnout se udělat krok vpřed. Pro žití nebylo možné se zaobírat minulostí, kterou už bohužel žádným způsobem nemohu změnit.
Podíval jsem se před sebe, abych náhodou nenarazil na nějakého vlka a nepoštval si proti sobě další nevinné oběti. Před vzpomínkou, kterou jsem měl stále před očima, jsem raději utíkal a zavíral oči, abych to už nemusel nikdy vidět. Proto jsem se rozhodl, že není cesty zpět a musím se od toho všeho odepnout, přestat myslet na věci, co se staly, anebo se vinit tím, že se staly a jednoduše se vydat životem dál. Prvním rázným krokem jsem se konečně odboural od myšlenek, táhnoucích se od ztracení patrnerky po usmrcení člena mé bývalé smečky. Popravdě, cítil jsem se mnohem lépe, to jsem musel uznat. Proto jsem doufal, že mi to vydrží.

Téma ohledně mé bývalé partnerky bylo pro mě celkem těžké, ale i tak jsem se už nějak naučil s tím žít a mluvit o tom. A byl jsem rád, že se Lilac zajímala, většinou to všem bylo šumák. A ono dobře, co jim je taky do toho? Nicméně Lilac jsem bral jako svou kamarádku, hodně dobrou kamarádku, takže jsem neměl nejmenší problém jí to osvětlit.
"S tou myšlenkou tu bloudím už nějakou dobu," odpověděl jsem na její povzbuzující dodatek, že se třeba vrátí. "Tak to mě mrzí, je to opravdu těžké. Nechápu ale, proč se nedokáží alespoň rozloučit, když už někam odchází? Tím si akorát připadám jako někdo, na kom jí vlastně vůbec nezáleželo, když nedokázala říct alespoň s bohem... ale kdo ví, co se stalo. Furt tak nějak doufám, že kdyby odchod plánovala, rozloučila by se." Nechápavě jsem nad tím vším zavrtěl hlavou. "Žijeme v magickém světě. Třeba je tu nějaká příšera, která si sem tam náhodně prostě někoho bere za oběť. Nebo to dělá Smrt... ačkoli bych raději doufal v Života," ušklíbl jsem se, i přesto že toto téma moc vtipné nebylo. Ale chtěl jsem to trošku odlehčit.
"Děkuju," usmál jsem se na Lilac, když řekla, že si mě bez mých parohů nedokáže ani představit. Zavrtěl jsem i ocasem na důkaz, že si její poznámky vážím. "Vlastně, k tomu jménu..." usmál jsem se na ní. V tom jsem si uvědomil, že mé pravé jméno znala pouze Ashe a Elisa. Ani nevím, proč jsem ho říkal právě jí, nebyla mi úplně nejbližší, i přesto, že jsem ji plně respektoval a chtěl v ní vidět oporu. "Yeter je sice mé jméno, ale jen pro ty, kteří nejsou úplně mí přátelé. Pro ty, co znám, ale nemám k nim tak blízko, abych je chránil. Ale tebe beru jako mou dobrou přítelkyni, takže popravdě se jmenuji Calum. Nikdo to neví, věděla to pouze Ashe a Elisa, ale obě si to vzaly do hrobu," sklopil jsem pohled k zemi. Ani jsem nevěděl, proč jsem to takhle řekl, ale nechtěl jsem se nad tím už pozastavovat. "Takže se jmenuji Calum," shrnul jsem a usmál se. Olízl jsem si čenich.
Lilac se mě zeptala, jakým způsobem mohu léčit. "Zjistil jsem, že ono paroží mne propojuje s jakýmsi jelenem. Je čirý a září modrou barvou, jako jasná nebesa. Když potřebuji pomoct někomu blízkému, objeví se a svou magickou silou pomůže vyléčit zranění a bolest. Na mě působí stejně tak, jen se nezjeví, ale mé paroží se rozzáří onou barvou. Je to zajímavé. Ještě jsem úplně nezjistil, jaké zranění - tedy v jakém rozsahu dokáže vyléčit, ale škrábance jsou bez problému." Doufal jsem, že to nebude zrovna v případě Lilac potřeba, nechtěl jsem, aby se zranila. Ale pokud, mohla být teď klidná, že když jsem na blízku, má možnost svou bolest vyléčit mrknutím oka.
Na téma ohledně smečky jsem přikývl, neboť jsem s ní souhlasil. "Určitě budou nějaké nové, zajímavé. Ale třeba jsou jen nové a nezajímavé," ušklíbl jsem se a rozhlédl se. Prošla tu pěkná hromádka vlků, naštěstí nikdo neprojevoval o nás zájem. "Držím palce," dodal jsem ještě nakonec a usmál se.
Na to trochu negativnější téma jsem jen přikývl a zastřihal ušima. Nechtěl jsem to více rozvádět, ale chtěl jsem, aby o tom věděla a měla ve mně jistotu.
Onen lov ryb mne tolik v nejlepším světle neozářil, neboť jsem byl neúspěšný. "Sakra, dlouho jsem nelovil a jak je to vidět," řekl jsem si spíše pro sebe a zavrtěl nad tím hlavou. Jednu bych i chytil, ale ve stejný moment jsem si uvědomil, že by bylo milé, aby se Lilac cítila trochu v lepší kondici a ulovila rybku pro mě. A taky že jo, s úsměvem naklusala do vody a po pár pokusech mi jednu hodila. Bylo to těsné, ale rybu jsem za letu chytl a s úsměvem odpověděl: "Fekufi," což nebylo úplně rozumět, ale ona určitě věděla, co jsem tím chtěl říct. Zavrtěl jsem ocasem, lehl na zem a rybu přišlápl tlapou tak, aby se nemohla hýbat. Poté jsem se opatrně pustil do jídla, ačkoli mi bylo celkem blbé si tu vychutnávat rybu a nechat Lilac jen tak na mě koukat. Ale věděl jsem, že kdyby měla hlad, taky si jednu uloví. "Takže jaké máš plány teď? Jen se brouzdat po okolí?" Nadhodil jsem otázku v mezičase mého pokrmu a doufal, že něco v plánu má, jelikož mně moc vymýšlení plánů nešlo. Rád bych viděl, co je tu za smečky, ale nechtěl jsem se na takovou túru vydat sám. Třeba jí tohle téma taky zaujalo a vydá se se mnou, kdo ví.

<<< Středozemní pláň

Bylo to pro mě celkem zvláštní už Lilac nebrat jako malé vlče, protože byla opravdu dospělá. Byl jsem rád, že je rozumná a v životě se neztratí, nicméně svět na ní nebyl úplně nejmilejší, jak to tak vypadá.
Zeptala se mě, jestli tuším, proč Ashe ze smečky odešla. "Já.. já ti ani nevím. Byli jsme partneři, jenže ona se pak najednou prostě vypařila. Nic mi neřekla... nemyslím si, že byla ve smečce nešťastná, protože to fungovalo skvěle ze začátku, oba jsme měli funkci a pořád co dělat, takže to bylo fajn," řekl jsem a s nepochopením v očích se na ní usmál. "Asi vyrazila hledat někoho, nebo jí prostě něco trápilo a rozhodla se to ukončit. Každopádně mě mrzí, že jsem tu pro ni nebyl, že nešla jako první za mnou. Ale co už, je to už nějaký ten pátek," mávl jsem tlapou. Trápilo mě to, ale nechtěl jsem se nad tím pozastavovat celou dobu.
"To jo, to máš pravdu!" Dodal jsem se smíchem a zavrtěl nad tím hlavou. Ani mě nenapadlo, že bych mohl splynout se stádem srn. "Vlastně... dokážu takovou srnu i vyvolat, ale ne z masa a kostí," řekl jsem jí a pousmál se ještě jednou při představě, jak mezi nimi stojím. "Přesně tak. Já se to snažím jen využít, i když jsem ještě vlastně využití úplně nenašel," zazubil jsem se. "No, ani nevím. Byl jsem u Smrti, takže za to asi může ona, jako vždy," protočil jsem oči. "A pak jsem se vzdbudil a moje hlava byla těžší, než obvykle. Ale jsou fajn. A přijde mi, že mi dávají i moc léčit," prozradil jsem. Nikdo to nevěděl, ale Lilac jsem věřil.
Naše konverzace přešla k tématu o smečkách. Lilac toho věděla asi o trochu víc, než já. "Já jsem byl taky jen v Asgaaru," dodal jsem. "Ale klidně můžeme udělat tůru a zkusit nějaké smečky najít, třeba se nám bude někde líbit," mrskl jsem ocasem. Ten nápad zněl fajn. "Jen mi, prosím, slib, kdyby tě někdy něco opravdu trápilo... i když ty si vlastně už svou smrt přežila," zašlebil jsem se, "ale vážně, kdyby tu bylo něco, co by tě donutilo přemýšlet nad tím, že to skončíš... řekni mi to. Můžeme si o tom promluvit. Platí?" Nechtěl jsem, aby i Lilac skončila jako Ashe. Přišel bych už o všechno. Co asi dělá Etney?
Na návrh o ulovení jsme se shodli, že si možná jednu vezme jako dezert. Byl jsem rád, že nebudu ten jediný, kdo se tu bude cpát.
Počasí přituhovalo a já jsem cítil, že je chladněji, než obvykle. Ale bylo to fajn, měl jsem opravdu hustý a těžko propustný kožich, takže jsem se spíše podíval na Lilac. "Kdybys mrzla, řekni," mrkl jsem na ni a vydal se k vodě. Naštěstí nebyla úplně zamrzlá, ale na krajích se led držel. Přiblížil jsem se k vodě a chvilku sledoval, jestli uvidím nějakou rybu. Netrvalo dlouho a jedna mrštná se prohnala proudem jako nic. Nestačil jsem ani mrknout a byla pryč. A sakryš, už to je nějaký ten pátek, co jsem lovil naposled. Nesmím se tu teď takhle shodit, proboha, popichoval jsem se v hlavě. Moc povzbudivé to nebylo, ale snažil jsem se. Chňapl jsem tedy po druhé, která byla o trochu větší, za to pomalejší. Jenže jsem ji držel jen za ocas a jak s sebou mrskala, plácla mě přes čenich a já povolil. "No ale," naštvaně jsem zabručel a podíval se na Lilac. "Asi to bude na tobě," zažertoval jsem, i když to byla z části i pravda, nějak jsem hold nebyl ve formě.

Rozpovídal jsem se víc, než jsem čekal. Vlastně jsem si takhle naposledy popovídal jen s Ashe, s tou jsem si mohl povídat o čemkoli a třeba i hodiny. Asi to bylo taky proto, že jsem byl dlouhou dobu sám a neměl společnost, nebo nevím. Doufal jsem, že jsem Lilac trochu pomohl, i přesto že jsem tušil, jak se cítí. Bylo mi jí líto, ale chtěl jsem jí vysvětlit, že tohle všechno je pouze u ní v hlavě, že něco takového jako nosit štěstí nebo neštěstí neexistuje. Pak jsem si ale uvědomil, že žijeme v kraji, kde je skoro všechno možné, takže jsem už raději nic neříkal. Ale věděl jsem, že to není její vina a že se prostě jen necítila dobře, což bylo pochopitelné. To, že přežila svou smrt bylo něco neuvěřitelného, upřímně jsem to vůbec nechápal.
”Přesně tak,” odpověděl jsem.
Cítil jsem, že Lilac byla opravdu smutná z toho, že vyvolala onen požár, ale s úplně jiným záměrem. Kdybych to tušil, asi bych mlčel, ale zase na druhou stranu jsme se z toho oba vypovídali a nevím, jak Lilac, ale já jsem se cítil mnohem lépe. Ona jistě také. Zažertovala i o svých životech, na což jsem jen nevěřícně zavrtěl hlavou a smál se. "Jsi jako kočka," zazubil jsem se. "No kdo tohle může říct.. je to fakt originální," s úšklebkem jsem stále nechápavě vrtěl hlavou.
Když ve mně našla pochopení, trochu jsem se uvolnil. Cítil jsem napětí z toho, že je na mě naštvaná, ale teď jsem věděl, že to chápe. Mrskl jsem ocasem. "V Asgaaru jsem se opravdu dobře necítil. Byl jsem tam jen kvůli Ashe. Jakmile odešla ona, odešel i důvod proč tam zůstat," pokrčil jsem rameny. "Začíná zima, asi by bylo dobré být v nějaké smečce, ale mám trochu obavy, že bude těžké zapadnout. Jsem odlišný a ne každý je schopný to akceptovat," zabodl jsem pohled do země. Své paroží jsem miloval, dávalo mi to neskutečný pocit hrdosti, ale na druhou stranu jsem díky němu pociťoval jisté nepochopení od ostatních. "A co ty? Máš nějakou smečku vyhlídnou? Já ani nevím, jaké smečky jsou a nejsou v okolí..." Přiznal jsem se. Dlouho jsem nebyl projít okolí abych zjistil, co je a není nového. Chtěl jsem taky najít Enteyho a popovídat si i s ním...
Když Lilac řekla, že i já jsem chyběl jí, pocítil jsem pocit radosti. Zavrtěl jsem nekontrolovatelně ocasem a usmál se. "Ne vždycky jsou věci tak, jak si je představujeme nebo naplánujeme," shrnul jsem a mávl nad tím packou. Teď jsme byli tady a to bylo důležitější, proto jsem zastřihal ušima a rozhlédl se. Lilac dodala, že si osvojila více lov ryb, na což jsem zamlaskal a usmál se. "Tak super! Malá jako dezert bude určtiě fajn i pro tebe," vyplázl jsem jazyk a pobídl jí, abychom vyrazili někam, kde ryby jsou.

>>> Esíčka

Vypadalo to, že Lilac se pustila do přemýšlení. Nechtěl jsem se nijak vymlouvat nebo jí říkat věci tak, jak nebyly. Dělal jsem opravdu vše proto, abych se setkal alespoň s někým, na kom mi záleží. Teď jsem to štěstí měl, proto jsem si toho vážil.
Nicméně svou nepřítomnost jsem Lilac osvětlil. Vypadalo to ale, že je ve věci zahrnuta více, než jsem si myslel. Automaticky jsem zachytil kousíček jejích myšlenek, ale nechtěl jsem vědět nic, co jí letí hlavou, to se prostě nedělá u přátel. Proto jsem se začal soustředit na jiné věci, abych magii, kterou jsem si ještě tolik neosvojil, mohl potlačit.
Po mém vysvětlění se její pohled úplně změnil. Měl jsem strach, že se naštvala ještě více, protože jsem řekl něco, co jsem neměl, ale spíše se její výraz změnil na strach a smutek. Bylo mi jí líto, ale ještě jsem nevěděl proč. Až do chvíle, kdy řekla, že onen požár byl její dílo. Překvapeně jsem polkl, ale věděl jsem, že Lilac by nikdy neudělala nic v agresi. Určitě za tím byl nějaký vážný důvod. A taky že byl. Vysvětlila mi to, poslouchal jsem a nechtěl jsem ji rušit. Nicméně teď jsem opravdu měl nutkání ji obejmout. Přišel jsem k ní blíže a otřel opatrně svou hlavu o její bok. Couvl jsem zase zpět. "Tak to jsem byl celkem blízko," dodal jsem, abych trochu odlehčil atmosféru. "Poslyš... to mě mrzí. Ale zkus se na to dívat z té lepší stránky a proměnit ona špatná neštěstí na tvůj užitek. No kdo sakra může říct, že přežil vlastní smrt? To je výjimečné! Stejně jako ty," snažil jsem se ji podpořit. Tušil jsem, že má slova tolik nepomohou, ale doufal jsem, že se bude cítit alespoň o trochu lépe. "Asgaar se změnil ještě předtím, proto jsem taky odešel. To nebylo tvojí vinou. Vlci se mění a to je běžná věc, proto máme přátele. Ostatní se mohou stavět na hlavu. A když se někde jeden necítí dobře, tak se nic neděje na tom, aby na úkor svého dobrého pocitu prostě místo opustil," řekl jsem s podporou v hlase.
Cítila se opravdu provinile. "Ten požár nezpůsobil to, co se stalo později. Ale vlci, co v lese jsou. Chtěl jsem jim pomoct, ale oni začali útočit. A to úplně bez jakýchkoli důvodů, i přesto, že jsem jim vysvětlil situaci a řekl, že na území nemám v plánu být a navíc, byl jsem členem. Místo uvítání anebo normálního odchodu na mě zaútočili. To normální není a nemá to absolutně nic společného s ohněm. Ale upřímně, jednu věc to způsobilo. Díky tomu jsem si uvědomil, že se do Asgaaru vracet nechci. Byl to můj domov, obětoval bych pro ten les život, ale teď vím, že si to nezaslouží. Můj život je mnohem dražší a tvůj taky! Už jenom proto, že máš dva," zazubil jsem se a lehce do ni dloubl čenichem. "Takže bych ti měl vlastně poděkovat. Cítím se mnohem lépe, když už nepatřím mezi vlky, kteří si to nezaslouží," dodal jsem. Ano, Asgaar byl stále pro mne výjimečný, ale stálo to za starou belu. Neřekl bych, že jsem něco víc, ale takové zacházení je nemístné. Být alfou, nikdy bych se nedoznal ke svému postavení ve smečce, která bezdůvodně útočí na vlky, co se snaží pomoct. Raději bych lhal, že jsem kappa.
"Takže vidíš, pro mne si byla spíše nositel štěstí, než katastrofy." Doufal jsem, že to bude brát vážně, protože jsem to tak myslel. "Jsem rád, že tě zase vidím, chyběla si mi." Asi to nebyla nejlepší chvíle, ale chtěl jsem jí to prostě říct. Olízl jsem si čenich. "Co bylo bylo. Mohlo to dopadnout hůře, ten oheň mohl být reálný a všechno mohlo shořet, takže si jim vlastně ukázala, že by měl les pro ně mít větší hodnotu a měli by si ho vážit. Jelikož proměnit ho v popel je opravdu hračka. A taky by se měli chovat odlišně k vlkům, kteří nejsou členi. Ale to už je alfy věc... Takže už bych to neřešil, určitě už to tam nikdo neřeší, žijí si vlastní život." Mrskl jsem ocasem a uslyšel zakručení v břiše. Nebyl jsem si jistý, jestli to bylo moje, nebo její, ale měl jsem hlad. "Co si dát něco k snědku? Po jídle se vlk cítí lépe," pobídl jsem ji pohledem a usmál se.

Upřímně jsem netušil, jak Lilac zareaguje. Byla to už dlouhá doba co jsme se viděli naposledy, což mě dost mrzelo. Taky jsem se snažil proto něco udělat, abych ji našel, protože jsem ji měl opravdu rád, ale má snaha se proměnila ve vraždu. Litoval jsem toho každou sekundou.
Lilac tolik nadšená z mé přítomnosti nebyla, ale já jsem ji naprosto chápal. Chtěl jsem ji místo veškerého vysvětlování jen obejmout, ale asi by to úplně nepomohlo. Vyrostla z ní pořádná vlčice a kdo ví, třeba se změnila a nemá tolik ráda kontakt. Raději jsem sklopil uši, aby poznala, že co říkám myslím vážně. "Omlouvám se," začal jsem, "Asgaar se změnil. Nevím, jestli jsi stále členkou, nicméně já už ne. Odešel jsem proto, protože ostatní nebyli tací, jako předtím, necítil jsem se vítán. A hlavně, chtěl jsem najít svou drahou Ashe, která se už asi nikdy nevrátí. Promiň. Když jsem zjistil, že její hledání je marné a vzdal jsem to, vrátil jsem se, abych tě našel. Tebe a Etneyho. Ten v lese nebyl, ale ty ano, proto jsem se tam vydal," řekl jsem. Pak jsem zvážněl. "Jenže místo toho, abych tě našel a promluvili jsme si, vypukl v lese požár. Chtěl jsem les ochránit, protože pro mě stále hodně znamená, i když už tam nepatřím, ale onen oheň byl pouze iluze a tamnější vlci si mysleli, že to bylo moje dílo, protože jsem byl jako jediný ne-člen na území," sklonil jsem hlavu k zemi. Prostě, jak se říká, pro dobrotu na žebrotu. "No a nenechali si nic vysvětlit. Dopadlo to nejhůř, jak jen mohlo." Nechtěl jsem to více rozvádět, jestli je členkou Asgaaru, jistě ví, co se stalo. Jestli ne, tak jí to samozřejmě řeknu, protože to úplně moje vina nebyla. "Gee, kterou jsem potkal na hranicích a byla svědkem, že jsem onen falešný požár nezaložil, se mě vůbec nezastala," naježil jsem chlupy na krku. Ale nechtěl jsem jí to vyčítat, byla členkou a nechtěla je poštvat i proti sobě a ztratit domov. Ale věděla, že to, co dělají, není správné. Zavrtěl jsem nad tím hlavou.
Pak jsem se podíval Lilac do očí. "Mrzí mě to, ale snažil jsem se tě najít. No a pak jsem po několika velmi náročných dnech konečně usnul. No," jak to bylo dál už ví. Ještě jednou jsem sklopil pohled do země a omluvně se na ni usmál. Doufal jsem, že to pochopí, byla jedna z mála, které jsem věřil a viděl jsem v ní přítele. Vlci se mění, ale Lilac byla v mých očích stále ta malá Lilac, kterou jsem našel a přivedl do smečky. Chybělas mi...

Spal jsem opravdu tvrdě, což mi nebylo vůbec podobné. Většinou jsem měl spánek lehký a jakýkoli zvuk nebo špitnutí vlka v dáli mne ihned probralo. Jenomže zase na druhou stranu bylo potřeba říct, že už to byl nějaký ten pátek, co jsem si takhle dobře nezdřímnul.
V hlavě se mi honila spousta věcí, která se samozřejmě zakomponovala i do snů, které jsem měl, ale matně jsem si vzpomněl na část jednoho. Nicméně, zdálo se, že jsem dokonce i něco naháněl, jelikož jsem jednu chvíli mrskal tlapama ze spaní.

Pro mě to byla vteřina, ve skutečnosti uběhla celkem dlouhá doba, co jsem spal. Nicméně z onoho dlouhodobě nejlepšího spánku letošního roku mne probudila čísi přítomnost. Netušil jsem, jestli je to někdo z Asgaaru, kdo slyšel, co se stalo, i když to určitě podali jinak, než to ve skutečnosti bylo a přišel si to se mnou vyřídit. Trochu nervózně, ale pro své bezpečí jsem rychle otevřel oči. Byl jsem připraven použít magie na svou obranu, ale nemusel jsem. Ačkoli jsem nevěřil svým očím, měl jsem obrovskou radost. Jen jsem si nebyl jistý... "Lilac?" Nejistě jsem ji změřil pohledem a nekontrolovatelně mrskal ocasem. Vyskočil jsem na všechny čtyři a pořádně se protáhl, protože jsem v oné poloze byl opravdu dlouho. "Jsi to vážně ty?" Radostně jsem střihl ušima a doufal, že i ona bude mít radost, že mě vidí. Konečně jsem tě našel! Olízl jsem si čenich a nevěřícně dodal: "panejo, z tebe je pořádná dáma," Možná to nebyla nejlepší slova na přivítání po tak dlouhé době, ale opravdu vyrostla a byla z ní dospělá vlčice. Stále jsem mrskal ocasem a raději jsem počkal, jak zareaguje ona, abych nebyl neměl přehnané reakce.

<<< řeka Tenebrae

Nikoho jsem v okolí naštěstí neviděl. Nechtěl jsem tu potkat někoho cizího a radostně se seznamovat a bavit. I když by mi to možná trochu prospělo, neměl jsem na to vůbec náladu.
Loudavým krokem, táhnouce své těžké tlapy za sebou jsem se zastavil na pláni. Byl jsem celkem unavený, nyní jsem doplnil alespoň tekutiny, ale chtělo to ještě něco k snědku.
Našel jsem pěkné místečko, kde jsem se rozhodl nejdříve trochu odpočinout a možná nabrat síly předtím, než se vydám na nějaký lov. Jsem mohl chytit nějakou rybu, napadlo mě, když jsem byl vlastně u řeky. Ale už bylo pozdě, mávl jsem nad tím tlapou a položil své těžké tělo do trávy na pláni. Zabořil jsem hlavu před sebe a procítěně zívl. Těšil jsem se, že si trochu odpočinu, určitě mi to výrazně pomůže. A na chvilku vypnu hlavu, snad.

<<< Narrské kopce

Toulavým pomalým krokem jsem pokračoval vpřed. Bezcílně jsem bloudil přírodou, nesledujíce ani kousek z okolí. Hlavu a pohled jsem měl zabořenou do země a netušil, jak se vypořádat s tím, co se stalo. Paroží, které se mi objevilo na hlavě, jsem bral jako dar. Ale teď jsem zjistil, že může sloužit i jako zbraň, k čemuž bych ho nikdy sám osobně nepoužil. Hodil jsem to za hlavu a snažil se nad tím už nepřemýšlet. Asgaar, který mi byl celý život domovem, pro který bych položil život... místo, kam se teď nemůžu nikdy vrátit a ukázat, pomyslel jsem si. No co, stanou se i horší věci... ale co může být horšího? Zavrtěl jsem nad tím hlavu.
Vydal jsem se kolem řeky. Proti jejímu proudu jsem pokračoval a v nejužším místě jsem se rozhodl, že ji přeskočím. Na břehu jsem se ještě napil a ochladil si tlapy, pak jsem ji mohutným skokem zdolal a vydal se na pláň. Netušil jsem, kam mířím. Rád bych někoho potkal a promluvil si s ním o tom. Třeba Etneye... byl to vlastně můj jediný přítel. A hrozně dlouho jsem ho neviděl. Určitě bude v Asgaaru. Takže ho asi ani dlouho neuvidím...

>>> Středozemní pláň

<<< Vrchol Narrských kopců

Pomalým a trochu nejistým krokem jsem se vydal od Života dolů. Vlastně pouze z jeho obydlí, neboť Život bohužel nebyl doma. Trochu mě to znepokojovalo, jak je to přeci jen možné? Ano, určitě má spoustu věcí na práci, ale aby nebyl tam, kde je jeho jediné a nejlepší místo? Někteří vlci jsou zlomyslní, co kdyby mu s jeho jeskyní něco udělali? Ale on je přeci Život, on si to určitě nějak zaopatřil, přemýšlel jsem si pro sebe a nedošlo mi, že vlastně ani nevím, kam jdu. Neměl jsem teď nic v plánu, po tom, co se stalo, jsem ani nemohl přiblížit své toulavé tlapy k Asgaarskému lesu. Smutně jsem svěsil hlavu. Asi mi nebylo souzeno mít takový život, jaký bych si představoval. Ale třeba to nejlepší na mě ještě čeká, kdo ví.

>>> řeka Tenebrae

OBJEDNÁVKA

ID - B10 Modifikace paroží - naceněno Launee - 40 křišťálů a 400 mušliček
...
ID - M02 1. - 5. hvězda magie ohně - 5x 30 - 150 kytek
ID - M03 6. - 10. hvězda magie ohně - 5x 50 - 250 kytek
...
ID - V01 Síla - 1 hvězda - 50 kytek
ID - V01 Rychlost - 1 hvězda - 50 kytek
ID - V01 Vytrvalost - 2 hvězdy - 100 kytek
ID - V01 Obratnost - 2 hvězdy - 100 kytek
ID - V01 Taktika - 4 hvězdy - 200 kytek
...
Převod na jiného vlka - Vivianne
300 kytek -> 240 kytek
100 drahokamů -> 80 drahokamů
300 oblázků - > 240 oblázků
...
Celkem: 40 křišťálů, 400 mušlí, 1200 kytek, 100 drahokamů, 300 oblázků
Snad je to vše spočítáno správně :) Díkes.

<<< Narrské vršky

Stále jsem byl ponořen do svých myšlenek. Nemohl jsem se soustředit na nic, vůbec na nic víc než jen na to, co jsem to provedl. Tak strašně jsem toho litoval! Bylo mi z toho nanic. Do toho se najednou mračna, která pokrývala nebesa, protrhla a začalo z nich pršet. To mi moc nepřidalo k mé melancholické náladě, bylo mi ještě hůře. Věděl jsem, že to nebyla ani tak moje vina, o to více mě to právě mrzelo a štvalo.
S pomalu promokajícím kožichem jsem se rozešel na vrchol kopců. Nepřestávaly mne nikdy fascinovat, písek byl tak rudý a zajímavý, že jsem alespoň na chvilku přemýšlel nad něčím jiným než nad tím, co se stalo. Rozhlédl jsem se. Dopadající kapky vody z nebes se ihned propouštěly do písku, který si je bral mezi sebe a mírně měnil díky tomu barvu. Nicméně písek byl více lepkavý a nepříjemný na našlapování, protože jsem po chvilce měl obalené tlapy. Vypadal jsem, jako kdybych měl rudě oranžové ponožky.
Na chvilku jsem se musel zastavit a zhluboka se nadechnout. Ani jsem netušil, proč vlastně za Životem mířím, asi jen spíše pro radu, jak onu situaci zvládnout. Chtěl jsem si trochu urovnat myšlenky a zjistit, proč se mi děje to, co se mi děje. Kdo ví, jestli právě Život má na to odpověď, ale když ne on, tak kdo jiný? Slunce se z ničeho nic začalo protrhávat mezi mraky. To mě celkem probralo, protože ony sluneční paprsky byly výrazně hřejivé a uklidňovaly tak mé pocity. Písek začínal taktéž usychat, což bylo fajn – pomalu opadával z mých oranžových tlapek. Už to nebylo tak nepříjemné.
Byl jsem zhruba v polovině cesty za svou výpravou pro odpovědi. Musel jsem přemýšlet, abych nebyl za pitomce, co vlastně Životu říct. Nebyl jsem úplně připravený, spíše jsem si to představoval tak, že za ním prostě přijdu, budu v jeho přítomnosti a on, díky jeho schopnostem a nadvlčímu nadání zjistí, co vlastně se děje a bude povídat. A já budu jen poslouchat, protože to mi jde nejlépe. Ale s takovou jsem tam přeci nemohl vyrazit, musel jsem se trochu připravit na to, jak začít konverzaci a na co se případně ptát, až se dotáže, za jakým účelem jsem ho navštívil a krátím jeho drahocenný čas.
Cítil jsem jemný vánek v mé srsti. Začínal jsem mít trochu žízeň, přeci jen, nebyl jsem už nejmladší na takovéhle výpravy. Trvalo mi to jak důchodci, ale spíše to bylo proto, že jsem se soustředil na své myšlenky. Povšiml jsem si nedaleko se klenoucího potůčku, který jakoby se tu z nebes zjevil. Nadšeně jsem vyrazil k němu a začal hltat chladnou a tak příjemně chutnou vodu. Byla křišťálově čistá a já cítil, jak chladí mé hrdlo, ze kterého putuje do mého žaludku. Ten byl celkem prázdný, ale to jsem měl v plánu vyřešit až později, při cestě zpět. Sledoval jsem, kam potůček vede. Vyrazil jsem tedy proti jeho toku, doufajíc, že mne po cestě sám Život odchytí a nebudu ho tu muset hledat. Došel jsem až k nějaké malé jeskyňce, tedy, vchod vypadal úzce a ne tak honosně, ale zato jsem čekal, že bude zajímavá uvnitř. Raději jsem se však před vstupem zastavil. „Haló, Živote?“ Snažil jsem se na sebe upoutat pozornost, protože jak to tak vypadalo, zatím jsem tu byl sám. Rozhlédl jsem se, ale nikde nikdo. „Jsi tu?“ Zkusil jsem to naposledy předtím, než jsem udělal svůj první krok do jeskyně.
Byl jsem v úžasu, neboť zvenku jeskyňka vypadala rozpadle a ne tak zajímavě, jako zevnitř. Mělké jezírko s průzračnou vodou, které bylo doplňováno vodopádem, tvořící perfektní harmonii světla, ale i zvuku. Cítil jsem vlhkost ve vzduchu, proto jsem se zhluboka nadechl a chvilku relaxoval. I přesto, že tu evidentně Život nebyl, což bylo celkem zvláštní, nechtěl jsem odtud odejít. Bylo to jako v ráji! Ačkoli jsem s pískem nebyl největší kamarád, miloval jsem tohle místo. Na chvilku jsem se tedy zastavil a nasával atmosféru prostředí. Můj pocit beztíže najednou však vystřídal pocit nevychovanosti, neboť toto místo bylo s největší pravděpodobností domovem Života. A já, v jeho nepřítomnosti, stál uprostřed a narušoval impozantní atmosféru svou přítomností. Opatrně jsem tedy vycouval ven a zkusil to ještě jednou. „Živote, Živote!“ Nechtěl jsem tolik křičet, jelikož tu bylo příjemné ticho. Sem tam se ozval zpěv ptactva a zvuky přírody, ale to spíše výjimečně. Užil jsem si chvilku výhledu. Zřejmě má něco důležitějšího na práci. Asi někdo potřebuje větší pomoc, než já s konverzcí o mém životě... pomyslel jsem si. Přijal jsem to. Byl to přeci jen Život, který měl pomáhat. Najde si na mě chvilku, určitě ano. Teď nejsem ale hoden, zřejmě taky proto, že vlastně ani nevím, co chci... jen si popovídat? Nasměrovat? To bych měl vědět já sám nejlépe. Nebudu tu dále okupovat bez přítomnosti Života, vrátím se jindy.
Po mém jasném rozhodnutí jsem tedy absolvovanou cestu, při které jsem málem zemřel, protože mi to trvalo skoro rok, absolvoval znovu. Ano, možná nyní vypadám jako ještě větší hlupák, ale víte co? Stálo to za to! Ten pohled z vršků, ačkoli písečných, ale opravdu vysokých a jeskyně, o které ví asi málo kdo... to je něco nepopsatelného, co už asi možná nikdy více nepatřím. Udělat první kroky směrem zpátky do Gallirei bylo vždycky nejtěžší. Vlk tu cítil pocit klidu a míru. Zajímavé bylo, že to bylo i přesto, že tu sám Život nebyl. Raději jsem se ještě rozhlédl a chvilku počkal, co kdyby se zrovna vrátil? Ale nic. Snažil jsem se smířit s tím, že odcházím a ten příjemný pocit mne zase opustí. Asi proto se mi odtud nechtělo úplně nejvíce. Ale bylo velmi neslušné tu okupovat území, které patří vlku, jehož přítomnost je někde jinde. A to bylo přes moje vychování, proto jsem se ještě jednou nadechl a po hlubokém vydechnutí jsem vyrazil zpět.

>>> Narrské vršky

<<< teleport řeka Midiam

Bylo to rychlé, jako kdybych pouze mrkl a už jsem byl u kopců, které zlatavými odlesky zkrášlovaly tuto zemi. Nedařilo se mi myslet nijak pozitivně, stále jsem měl před očima to, co se stalo. A měl jsem k tomu velmi mnoho otázek, jednou z nich byla taky otázka ohledně Gee, která mi absolutně nepomohla. Ale nedával jsem jí to za vinu, jen mě to zajímalo. Uvědomil jsem si, že poté, co přiběhl Etney, se mě snažil zastat. A že onen vlk, který mne pomocí magie odnesl pryč, byl jeho bratr. Byl jsem z toho všeho pořádně zmatený a nevěděl jsem, jak si urovnat myšlenky. Proto jsem zvolil tu jedinou a nejlepší cestu, Života. Ale chtěl jsem si promluvit i s Etneyem a uvést mu věci na pravou míru, aby i on, jakožto můj jediný a poslední "kamarád", kterého jsem tedy dlouho neviděl, věděl, že za celou tu situaci nemohu. A že jsem se tam ocitl ve snaze lesu pomoci a bránit ho, jako když jsem byl jeho členem. První jsem ale chtěl urovnat vlastně situaci v mé hlavě, proto jsem se rozešel na vrcholky kopců, před kterými jsem se ocital.

>>> Vrchol Narrských kopců

<<< Asgaar vzduchem

Nepěkně jsem se proletěl a o to hůř jsem dopadl ve vodě. Ponořil jsem se celkem hluboko, ale byl jsem rád, že jsem nedopadl na tvrdou pevninu. Vyhrabal jsem se nad hladinu a snažil se vynořit hlavu, ale parohy byly velmi těžké. No po velké snaze se mi to povedlo. Zhluboka jsem se nadechl a vyškrábal se na břeh. Oklepal jsem se a rozhlédl se. Cítil jsem tu Lilac, díky které to všechno začalo, ale už byla dávno pryč. Za ní jsem původně šel a místo toho se stalo to, co se stalo.
Ještě jsem to rozdýchával a jelikož jsem neměl nikoho, s kým jsem to mohl probrat, napadl mě jeden vlk, který mne vždy ve všem uklidnil a podpořil. Život. Od něj jsem vždy dostal odpověď, kterou jsem potřeboval a díky které jsem už tolik nepanikařil. A tahle situace si žádala jeho zásah, neboť jsem neměl sebemenší ponětí, jak to napravit a vysvětlit, že to vlastně ani tolik moje vina nebyla. Cítil jsem se tak špatně... stačilo jen od toho vlka tak přehnaně nejednat.
Ale už to bylo pryč, už to bylo jedno. Oklepal jsem se ještě jednou, abych co nejvíce uschl a vyrazil jsem směrem za Životem.

>>> teleport Narrské vršky

Během toho, co jsem se snažil vlkovi vysvětlit, že si zřejmě popletl pachatele, mi řekl, že ho nějaký oheň nezajímá. To mě trochu překvapilo, protože jsem si tím pádem nebyl jistý, jaká byla příčina a důvod toho, se ke mně chovat z první dobré takto. Vždyť jsem tu nic špatného neprovedl! Věděl jsem, že jsem vkročil na území, ale za to mohla i částečně Gee, nicméně mé rozhodnutí bylo zachránit les od ohně. Kdyby mi na smečce tolik nezáleželo... měl jsem se na ně vykašlat a nechat to tu shořet! Naštvaně jsem přenesl proces do mé hlavy, když v tom jsem si všiml, jak vlkovi přede mnou se něco děje. Byl zraněný. Velmi. "Ale ne," řekl jsem si pro sebe, když jsem zjistil, že to začíná být vážnější, než jsem si myslel.
Přiskočil jsem k vlkovi a chtěl mu pomoci. Dokonce se tu na setinu vteřiny objevil i jelen díky mé speciální magii, ale když věděl, že je pozdě a již není potřeba, zmizel. Smutně jsem sledoval Gee. "Pomoz mi, musíme mu pomoct!" Křičel jsem na ni, ale ničemu jsem tím nepomohl. V tom se objevila sama Smrt, anebo minimálně vlčice jí podobná. Byl jsem natolik vyděšený, že jsem nesledoval, jak vypadá, jen jsem viděl, jak si duši vlka odnesla a tělo se začalo ponořovat do země. "Ne, ne, ne, ne! NEEE!" Snažil jsem se ji zastavit, ale bylo pozdě. Proboha, proboha. Co jsem to provedl? Co se to sakra děje?! Začínal jsem panikařit. Když poslední část jeho těla, která poukazovala na příčinu smrti, se ponořila do podzemí, polkl jsem. Bylo mi z toho na jednu stranu opravdu smutno, na druhou mi to nedělalo dobře se žaludkem. V tom jsem se z toho zbytečného handrkování začínal cítit unaveně. Už jsem neměl sílu na to někomu vysvětlovat, že to celé bylo nedopatření, a že kdyby vlk nejednal tak bezhlavě a zbytečně přehnaně, nemuselo se tu vůbec nic stát.
Mlaďas, co po mně skočil jako první, to nenesl úplně nejlépe, ale chápal jsem ho. Jen jsem neměl síly a ani pomyšlení na to mu jít nějak pomoci. Trochu jsem byl naštvaný na Gee, která mi vůbec nepomohla celou situaci usměrnit, i když za to částečně mohla taky.
V tom se přiřítil Etney. Neměl jsem moc slov, začínal jsem si to všechno uvědomovat a netušil jsem, co mám dělat. "Já, já...-" koktal jsem, ale nezmohl jsem se ani na kloudné souvětí, ani na větu. Na nic.
V této mé paralýze se tu objevil další vlk, který situaci pojal podle sebe, což bylo jasné, neboť to vypadalo úplně jinak, než to vlastně bylo. Nestihl jsem ani nijak jednat, ani mu vysvětlit, že jsem nic úmyslně neudělal a že jsem se pouze snažil pomoci a poté bránit. Ale místo toho jsem se sebou nechal dělat vše, co se mu chtělo. Použil pár magií a "vyhodil" mě z území. Měl na to plné právo, nicméně zvládl bych odejít i sám. Měl jsem to v plánu, jen jsem nečekal, že se stane tohle. Doufal jsem, že se zbytečně vyhrocená situace vyřeší, ne takhle.

>>> Midiam, letem vzduchem