Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Nevadí, já nikam nepospíchám... :D

Byl jsem poměrně rád, že se vlčice zajímala i o to, co jsem zažil. Vlastně to byla první vlčí duše, se kterou jsem se dal do rozhovoru, ačkoli to nebyl moc obsáhlý rozhovor, trochu jsem se rozmluvil. Poté jsem jen tiše naslouchal jejím navazujícím otázkám. "No," dodal jsem, načež jsem se všechno snažil správně zformulovat do slov. "Šel jsem stále za nosem. Najednou se kolem začala pohybovat zvířata, sem tam zajíc, kterého bylo nemožné ulovit, občas nějaký ten hmyz, až se zpoza toho poprašku začala ukazovat tráva. Tak jsem věděl, že jdu dobře, že se blížím k životu. A taky se tak stalo, najednou byly na obzoru stromy a já už se nacházel nedaleko... Gallirei," (//doufám, že Riv mu název země řekla, nepamatuji se přesně :D) vysvětlil jsem a naklonil hlavu na stranu.
"Změnila? Všechno se vlivem času mění... ale po podobném místě tedy opravdu netoužím," ušklíbl jsem se a vyskočil na všechny čtyři.
Hned na to, jak jsem se oklepal, čekal jsem na její reakci. A taky jsem se dočkal, pobídla mě, že má super místo, kde se zchladit. Neváhal jsem a vyrazil jsem za ní. Ani jsem se už necítil tak... cize, když jsem byl u ní. Ačkoli mi ona byla cizí, čas pomohl k tomu, abych byl již i trochu svůj.

>>> Sněženková louka (O:D)

Byl jsem rád, že se vlčice chytla mého povídání. Vlastně, zaujal ji fakt, že jsem navštívil krajinu bez trávy. Chtěla dokonce vědět více informací, za což jsem byl rád a trochu ze mě opadl takový ten strach promluvit, cítil jsem se lépe. Proto jsem se jen pohodlně usadil a podíval se po okolí. "Víš... tam si chodila jen po takovém bílém poprašku, jako kdyby hlína pokrytá... čímsi, jako když spálíš nějakou věc a zůstane takový ten bílý prach. Zemina byla tvrdá a podivně páchla,
bylo to jako bílá tma. A nevěděla si, jestli jdeš dopředu, nebo zase zpátky, protože na obzoru nebyl ani strom, ani skála, ani žádný živý tvor. Prostě mrtvo. A ještě když bylo teplo, všechno se od toho odráželo, takže se nedalo pomalu ani dýchat. A když pršelo, zase si všechen ten bílý hnus měla v kožichu, nemluvě o větru, který ti ho vecpal do očí a to si pak ani nemohla pokračovat v cestě..." zavzpomínal jsem na místa, která jsem s velkou nechutí a obtížností prošel. "Ale stálo to za to pokračovat a nevzdat se, byl jsem hladový, bez vody,
nikde prostě nic nebylo... a tady je to takové živé a příjemné, že se tu určitě nějakou dobu zdržím, než to tu celé prozkoumám," usmál jsem se a střihl ušima.
Na zeptání ohledně úkrytu před bouří a deštěm nabídla vlčice buď nějaké místo tady, nebo nedalekou jeskyni. Mně to bylo úplně jedno, jestli zalezeme někde v tomhle zajímavém lese, nebo jestli se ukryjeme v jeskyni. Zároveň bych tak našel místo, kam se vracet, kdyby mne vlčice do jeskyně zavedla.
Místo bouřek a toho všeho začalo být strašné vedro a dusno, nedalo se pomalu ani dýchat. "Bylo by dobré se na chvíli ukrýt. Ale nechám to na tobě, jestli chceš být tady, nebo v jeskyni... tedy jestli půjdeš ještě se mnou," dodal jsem klidně a podíval se opět vlčici do očí. Bylo to její rozhodnutí, byl bych rád, kdyby mne doprovodila do jeskyně, zároveň bych ale pochopil, kdyby tu chtěla zůstat vstříc svým myšlenkám a vzpomínkám sama a ukázat jen tlapou na místo, kde se jeskyně nachází.

Stále jsem se mračil. Ano, ještě mě to nepřešlo. Ale snažil jsem se to neřešit, jen mi to nešlo do hlavy. Asi je nedůvěřivá, co už, proběhlo mi hlavou.
Došel jsem se tedy napít. Sledoval jsem zároveň koutkem oka i vlčici, která si usedla na místo, jako kdyby ho znala. Jen jsem švihl ocasem a ochladil si hrdlo. Cítil jsem se lépe a neškrábalo mě v krku.
Vrátil jsem se k ní a sedl si. Ona si sedla naproti mně, smotala opět ocas kolem tlapek, přičemž se dívala všude možně, jen ne na mě. Ani mi to tak nevadilo, oční kontakt jsem nerad navazoval, ale u téhle vlčice mi to tolik nevadilo. Možná proto, že nebyla tak upovídaná a měla k mé povaze poměrně blízko.
Když však otevřela tlamu a začala mluvit, trochu jsem se překvapil. Tedy, nečekal jsem, že začne konverzaci, zřejmě jí vadilo to "trapné" ticho. Co už. "Líbí se mi tu," řekl jsem a olízl si čenich. "Je tu zatím nejlepší... prostředí, jsou tu vlci, je zde cítit život. Ať už vlčí,
tak i přírodní. Byl jsem na místech, kde bylo sucho a nikde ani stéblo trávy. Ale zde je to živé a příjemné jak pro oči, tak duši," tiše jsem odpověděl a rozhlédl se.
"Chmmm," zabručel jsem a podíval se na nebe. Zatahovalo se a schylovalo se k dešti (//aaa :D nevím, jak zapojit to počasí :D). "Neznáš nějaké dobré místo, kde bychom se mohli ukrýt? Jistě bude pršet i po východu slunce..."

Sledoval jsem okolí, užíval si veškerého kousku přírody kolem nás.
Snažil jsem se s vlčicí alespoň trochu, v rámci (mých) možností komunikovat, ale asi nebyla moc pro. Jelikož po mém představení jsem neslyšel žádné jméno, na které jsem ji mohl dále oslovovat, neslyšel jsem nic. Vlastně, jen poznámku, že jméno není důležité. Zamračil jsem se a pro sebe protočil panenky. Tak proč já de... hlupák jsem se představoval, taky jsem si mohl hrát na tajnůstkáře, upřel jsem oči v sloup a podíval se druhým směrem, než byla ona vlčice.
Jen jsem zamračeně pokračoval ve sledování jejích grimas, když tu náhle se její pohled přibližoval k mému a ona se mě zeptala, jestli chci vidět místo, kde ústí potok. Přemýšlel jsem, jestli jen kývnout, nebo to odsouhlasit i slovně, ale udělal jsem kompromis.
"Dobrý nápad," přikývl jsem, ačkoli s tím jménem u mě měla malé (bezvýznamné) mínus. Mrskl jsem ocasem a vydal se směrem za ní.
Veverky byly poměrně klidné, očekával jsem ihned vzpouru od jejich vrstev, že z korun stromů to schytáme pěkně na přímo do hlavy. Ale zatím nic. Proto jsem poklidně sledoval okolí a sem tam o nějakou šišku zakopl, vlastně jsem vždy na nějakou šlápl a nevyváženě se snažil udržet na všech čtyřech. Zazubil jsem se sám pro sebe a rozhlédl se. Držel jsem se u neznámé.
Pomalu jsem cítil v čumáku větší a větší vlhkost, proto jsem nabíral rychlosti. Stále jsem byl na blízku šedé, která si vyhlídla pravděpodobně nejvyhovující místo a usadila se. Já jsem přišel až k vodopádu. Hezké, problesklo mi hlavou. Olízl jsem se a slezl jsem níže, abych se mohl pořádně napít. Cesta mě lehce vyčerpala, no zároveň jsem chtěl ochutnat vodu z těchto zajímavých končin. Po ochlazení hrdla jsem usedl nedaleko vlčice, tak, abych na ni viděl, ale zároveň nebyl až příliš blízko a nenarušoval jak její, tak svůj osobní prostor. Opět jsem si vzpomněl na její tajnost a protočil panenky. Pche. Však ona mi ho poví.

Z lesa, do kterého jsme vstoupili, jsem neměl slov. Jen jsem se stále rozhlížel a prohlížel každý kousek nové krajiny, mýma očima ještě neobjevené. Zaujatě jsem sledoval každý pohyb, který se v okolí odehrál a do čenichu filtroval čistý, vonný vzduch. Cítil jsem se opravdu spokojeně.
Podíval jsem se na svou společnici. Nevěděl jsem ani, jak se jmenuje, ani odkud pochází, vlastně jsem o ní věděl jen to, že má zvláštní ocas a šedo-černou barvu. To bylo celé. Stejně jako ona věděla o mně, že jsem vlk a hnědý. A přitom mi s ní nebylo vůbec špatně. Ani jsem nepotřeboval dlouhé prupovídky o minulosti, o přítomnosti, natož o budoucnosti. Stačilo mi to tak, jen by mne zajímalo její jméno. A jako gentleman jsem se musel zeptat samozřejmě první, i se představit.
"A-" nadechl jsem se a chtěl se zeptat, ale ona mi odpověděla na mojí poznámku. A ještě k tomu dodala něco o smečce. Usoudil jsem, že tu nějaká byla a buď ji znala osobně, nebo o tom měla jen vědomí. "To jo," řekl jsem poklidně a koukal do korun. Začínalo se rozednívat, vlastně už bylo něco kolem poledne a já se snažil být připravený na veverky.
Zatím nic.
"No, chtěl jsem se zeptat..." začal jsem, ale nechtěl jsem to dlouho natahovat, aby to nevyznělo divně nebo tak něco. "Jak se jmenuješ? Mé jméno je Yeter," představil jsem se zároveň, aby se nemusela představovat jako první. Stejně jsem tušil, že jako zajímavý ocas bude mít i zajímavé jméno. A asi i rodiče, problesklo mi hlavou.
Veverky zatím klidně skotačily v korunách stromů a s největší pravděpodobností nás nezaregistrovaly natolik, aby se do nás obuly se šiškami. Zatím, díky bohu.

<<< Vvj

Cítil jsem přítomnost vlčice. Nemohl jsem si být jistý, jestli půjde se mnou jako doprovod, nebo jestli mi jenom podá pár informací a nechá mě jít po svých. No cítil jsem se poměrně spokojený, že jde se mnou. Nevěděl jsem proč, ale cítil jsem z ní takový vyvážený klid a mír, že i já jsem se tak cítil.
Dobíhali jsme do lesa. Počkal jsem na ni, neboť ještě pila u jezera. Řekla mi o veverkách. Rozhlédl jsem se. Věděl jsem, že jsou všude kolem, ale byla noc a tak jsem doufal, že spí nebo tak něco. Stále jsem se kochal okolím.
Stromy zde byly zvláštní. Nebyly jako v ostatních lesích. Připomínaly mi spíše horské porosty, kterých jsem již pár navštívil. Ale tyto byly zde, nedaleko jezera na poměrné rovině, vynechám-li pár kopečků. Zajímavé.
Veverky se o slovo zatím nepřihlásily a já načerpával vůni z okolí. Bylo to tu moc hezké, cítil jsem se opravdu krásně a být tu smečka, asi bych neváhal. Sem se budu jistě moc rád vracet, prolétlo mi hlavou. Zalíbilo se mi tu a cítil jsem se tu, v hloubi duše, jako doma. "Krásné." Neměl jsem slov.
Vlčice mi byla v patách a já si byl jistý, že se tu taky bude rozhlížet. Ale nepochyboval jsem o tom, že tento les již navštívila. Rozjařeně jsem se rozhlížel a mlaskal. Veverky stále nic, ačkoli bych se nebránil jejich odezvě, naopak, zajímalo mě, jak otravné mohou být. Veverky jsou krásné, nejraději bych si jednu ochočil a spal na jejím huňatém ocase a nosil jí oříšky a... jen jsem se pousmál a zastavil se. Otočil jsem se na vlčici a čekal. Na co? Na ní.

Ačkoli jsem nebyl výřečným tvorem, měl jsem poměrně spokojenou náladu a nějakou konverzaci bych ocenil. Samozřejmě jsem nemohl opomenout vlčicí, která byla sice poměrně zajímavá, na druhou stranu... nedá se říci nezajímavá, jen trávit s ní čas nebylo nic záživného. Ale nestěžoval jsem si, zamlaskal jsem a po mé otázce jsem očekával odpověď.
Ta přišla poměrně rychle a udiveně dlouze, čekal jsem pouze jedno slovo nebo jen odseknutí, že neví. Gallirea, zamyslel jsem se a podíval se po okolí. Musí tu být nespočet zajímavých míst, napadlo mě. Těšil jsem se, že jsem narazil někam, kde jsem mohl v klidu cestovat. Samozřejmě tu bylo, spolu se zajímavými místy, i nespočet číhajících nebezpečí, ale já jsem měl radost, tak trochu, protože jsem tušil, že tu narazím i na zajímavé vlky.
Netrvalo dlouho a i u jezera se to celkem rychle zavlčelo, protože se tu objevili neznámí vlci. Nebyl jsem typ, který by se k nim hnal a snažil se navázat konverzaci. Jen jsem tiše sledoval, jak v dálce tráví své volné chvíle.
Podíval jsem se zpátky k vlčici. Chtěl jsem se s ní bavit, ale nevěděl jsem, co mám říkat. Snažil jsem se to dokonce i vymyslet, což se často nestávalo, ale byl jsem ticho, protože mě nic nenapadlo. Počasí... jak ohrané, projelo mi hlavou, když jsem se rozhlížel. Svůj pohled jsem upřel na jedno místo, nedaleký les, a snažil se vcítit do té přírody. Mnozí by to nepochopili, ale já jsem se ztotožňoval s přírodou, žil jsem s ní. A chtěl jsem se tam vydat.
"Ten,..." začal jsem větu, ale nevěděl jsem honem, jak ji zformulovat, "tamten nedaleký les, víš o něm něco? Rád bych se tam podíval," dořekl jsem a díval se stále západním směrem. Třeba o něm něco bude vědět, jestli tam je smečka nebo tak,
anebo jestli tam je nějaké nebezpečí... což by mě neděsilo, ale aspoň bych věděl, do čeho jdu, ušklíbl jsem se nad svými myšlenkami a opět čekal na odpověď.

Klidnost vlčice uklidňovala i mě. Byl jsem rád, že byla normální, tedy, počas mého cestování jsem narazil na spousty zajímavých a odlišných vlků. Někteří nedokázali své projevy usměrnit, dokonce ani zastavit, jiní zase mluvili šiframi a jeden z toho byl pak zmatený.
Když jsem se jí zeptal, jestli je tu domácí, řekla, že tak nějak ano. Bral jsem to dvěma způsoby. Buď sem přicestovala před nějakou dobou a delší dobu tu žije, jen se tu nenarodila a není zdejší, ale za ten čas už poměrně ano, anebo druhým způsobem - narodila se tu a odcestovala na nějakou dobu. Ale je zpět, tudíž je tak nějak odtud. Jen jsem se zamračil a poté se opět vrátil do normálního výrazu tváře.
"Přibližně už tak... půl dne," ušklíbl jsem se a podíval se na nebe. Už tomu bude pomalu jeden den, zazubil jsem se pro sebe a mrskl ocasem. Zaujal mne její pohyb ocasem, neměla klasické vrtění a mrskání jako ostatní, byla celkově zvláštní. Zajímavá, ale v tom kladném slova smyslu. Byl jsem rád, že jsem ji poznal a věřil jsem, že ji uvidím častěji.
"A víš, jak se to tu jmenuje?" Každá část země, pod kterou spadalo několik desítek území, měla název. Třeba toto byla země malá, s necelými deseti územími, která prozkoumám za několik dní a poté se vydám do jiné země. Nebo může být veliká, s více jak dvaceti územími a poté zde nějakou tu dobu strávím určitě. S mnoho územími se počítá i s mnoha vlky. Tady musí být smeček, napadlo mě v tu chvíli, ale zatím jsem žádnou neměl v plánu.

Ani jsem nevěděl, co mám od vlčice čekat. Jestli můžu počítat s tím, že nad tím nahozením vodou mávne jen tlapou, nebo že vypění a skočí po mně. Ale byla klidná, za což jsem byl rád. Celkově tak vypadala, klidně a vyrovnaně. Možná trochu osamoceně, ale to už nebyl můj problém.
Dodala jen "v pořádku," na což jsem reagoval zastřiháním ušisek a pohledem do krajiny. Chvilku bylo opět ticho, nevadilo mi to. Když jsem nemusel, nemluvil jsem. A ačkoli jsem se chtěl dozvědět něco o této krajině, stejně jsem mlčel.
Po chvilce, co jsem si pečlivě čistil srst, jsem zaslechl jen jedno slovo. Přebral jsem si to zřejmě tak, jak to vyznělo. Odvodil jsem si, že vlčice je zdejší a já jsem cizinec. Nikdy jsem nikam nezapadl a všude jsem byl cizí. Jen jsem přikývl. "Ano," dodal jsem slušně a vstal. Ještě jednou jsem se oklepal a přistoupil o pár metrů blíže k ní. Neseděl jsem přímo u ní, ale ne ani tak daleko jako předtím. Jen jsem zastřihal ušima a pohlédl do krajiny stejným směrem, kam vzhlížel její pohled. "Ty jsi zdejší?" Tahle otázka měla vážně význam. Ale ještě jsem konverzaci moc dobře neovládal. Tak asi by se neptala, jestli jsem cizí, kdyby nebyla zdejší. Ale třeba je taky cizí a... zavrtěl jsem hlavou a přestal se namáhat s přemýšlením. Raději jsem čekal, co vlčice odpoví.

Několikrát jsem do sebe nalil spoustu chladivých hltů, které pomohly odstranit mou žízeň a pocit sucha v krku. Odkašlal jsem si, jen tak lehce, abych opět zprovoznil hlasivky a mohl normálně mluvit, ne jak mimozemšťan.
Potěšeně jsem sledoval počasí, které bylo klidné a teplé. Měl jsem to rád, vlastně mi počasí nevadilo žádné. Na to jsem byl úplný optimista. Slunce hřálo kožichy, nebyl jsem proti osmělení. Opět jsem vlezl do vody. Když voda sahala po břicho, oklepal jsem se a rozcákal vodu všude kolem. Otočil jsem se zády k vlčici, která měla tak zajímavý ocas, což byla asi chyba. Neboť jsem si nevšiml, že přistoupila o pár metrů blíže ke mně, a opět jsem se oklepal. Takže jsem ji lehce nahodil lehkými kapičkami vody. Osmělení, sprška, říkejme tomu jak chcete, jenomže já jsem se jí teď musel omluvit a překonat tak blok z prvního promluvení na cizince. "E-.... ehm, pardon," dodal jsem jen opatrně a popošel o kus dál, vlastně jen o dalších pár metrů, takže jsem vylezl z vody a opět se oklepal. To už vlčici neosmělilo, nicméně možná sem tam nějakou kapku schytala. Škodolibě jsem se v duchu zasmál, ale navenek jsem měl stále ten stejný výraz. Co když po mně teď skočí? Je to vlčice, klid. Byl jsem trochu neklidný, popravdě. Třeba se v téhle krajině pohybovala delší dobu a já jsem byl naprostý cizinec, proto mohla jen zavýt a spolu se svými kumpány z kmene mě ehm, to je vlastně smečka, ne kmen, napadnout a sežrat. Andělsky jsem se uculil jejím směrem a sedl si, opět. Jen jsem se rozhlížel kolem a všímal si, že i ona se rozhlíží. Možná někoho hledala, nebo tak něco. Co já vím. Zatím byla ale atmosféra klidná.

Netrvalo dlouho a všiml jsem si, že si mě vlčice všimla. No a co? Jen jsem pokrčil rameny a pokračoval v pití vody. Tak mi to pomohlo, žízeň mě zcela oslabila a dokonce pro mě bylo těžké i přemýšlet. Ačkoli byla noc, bylo teplo a tak jsem se vydal alespoň na břeh do vody. Omočil jsem si své tlapky a na kraji si i lehl, abych si smočil břicho.
Vylezl jsem ven a oklepal se. Vnímal jsem, že ačkoli mne vlčice ignorovala, stále po mně taky pokukovala. Zřejmě byla paranoidní a očekávala, že se na ní vrhnu z nějakého důvodu, třeba protože je tady jaro a já musím ukojit své choutky. Ale já jsem se jen opětovně oklepal, olízl si čumák a sledoval její ocas.
Sedl jsem si opodál. Třeba pochází z jiných končin, nebo je křížená s nějakým medvědem, anebo má nějakou nemoc nebo tak něco, je to jiná rasa, zauvažoval jsem si při pohledu na její bílou špičku a raději to nechal být, neboť její ohnivé oči mě nenechaly být v klidu. V sedě jsem poklidně našel pohodlné místo a olizoval si mokré tlapy od nečistot. Cítil jsem se spokojeně a mohl jsem konečně vyrazit někam na další dobrodružství. Ale za chvíli.

<<< Západní Galtavar

Pokračoval jsem dál, přímo k vodě. Potkal jsem dokonce několik vlků, kteří se společně bavili a byl jsem tak trochu rád, že jsem konečně narazil na místo, kde někdo je. Ne, že bych prahl po společnosti, ale rád jsem se ocital na blízku živému.
Došel jsem k jezeru a opatrně se napil. Sledoval jsem okolí a nemohl si nevšimnout nedaleko stojící vlčice, která byla něčím opravdu zajímavá. Nemohu tvrdit, že se mi sebevíc líbila, ale zaujal mne její ocas. Nebyl tak obyčejný, jaký máme my všichni normální. Měla ho dlouhý a huňatý, až na zem. Ten ocas. Podiveně jsem ji sledoval a zároveň pil. Stále jsem však neměl chuť jít za někým a bavit se. Spíše jsem si chtěl odpočinout a získat trochu energie a nálady do dalšího dne.

<<< Neznámo

Opatrně jsem pokračoval po toulkách. Marně jsem se snažil zaostřit, abych zjistil, jestli potkám už konečně, po tak dlouhé době, jakoukoli vlčí duši. A nikde nikdo. Ale nevadilo mi to. Jen jsem potřeboval vědět, jestli mám alespoň šanci narazit na nějakou vlčí civilizaci. Věděl jsem ale, že ne každá smečka je tak obětavá, jako právě ta, ze které jsem právě přicházel.
Krajina rozlehlá za mým horizontem byla zajímavá. Ačkoli právě začínalo jaro, rozkvetlá lučina byla až v dálce. Zřejmě jsem přicházel z míst, která nebyla... tak zajímavá. Rozhlížel jsem se kolem a svou pohublou kůži pohupoval v rytmu lehké chůze. Měl jsem toho všeho tak plné tesáky, že jsem potřeboval se už někde na chvíli usadit a odpočinout si. Nabrat sil a pokračovat v cestování. Jenomže jsem nevěděl kam už. Zastavil jsem se.
Nasál jsem příjemný, čerstvý, ranní vzduch do plic a zhluboka vydechl. Zacítil jsem vlhkost z nedalekých míst. Jezero? Potok? Voda? Ušklíbl jsem se sám pro sebe a rozhodl se. "Tak to si nechám říct," zaradoval jsem se. Měl jsem žízeň opravdu jako vlk.
Když jsem pokračoval za tekutinou, ucítil jsem pachy. Nejen ty, které mi byly na blízku, ale i vzdálené. Civilizace? Vlci? Zvládl jsem to! Došel jsem... ale kam? Neměl jsem tušení, kde se to nacházím. Ale chtěl jsem si chvilku odpočinout, napít se a pak zjišťovat, kam jsem to vlastně dorazil.
Pokračoval jsem tedy směrem stále za čumákem a viděl v dálce obrysy vlčích siluet. A dva! "Konečně," zabručel jsem. Netrpěl jsem samomluvou, i když možná trochu. Ale vy byste si povídali taky, kdybyste se toulali tak dlouho sami. Neměl jsem jako cíl dorazit do vlčí civilizace a přidat se do smečky. Chtěl jsem jenom narazit na krajinu, kde bude možné mít v okolí nějaké vlky. Měl jsem rád, když jsem věděl, že je možnost na někoho nového, zajímavého narazit. Teď jsem to ale nechal být a vydal se, už konečně, doplnit si po tak dlouhé cestě základní zásobu tekutin.

>>> Velké vlčí jezero